USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobců: a) S. Č., b) V. Č., c) V. K., všichni zastoupeni Mgr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem Za Poštou 112, Veselí nad Moravou, proti žalované: Vsetínská nemocnice a. s., IČO 26871068, se sídlem Nemocniční 955, Vsetín, zastoupená JUDr. Vladimírem Hamplem, advokátem se sídlem Havlíčkova 864/4, Nový Jičín, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o přiměřené zadostiučinění, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 9 C 1/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2023, č. j. 71 Co 102/2023-505, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 7.400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Vladimíra Hampla, advokáta. III. Žalobci jsou povinni zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, ohledně vedlejší účastnice a vůči státu. Ve sporu o náhradu újmy za duševní útrapy, jež měly vzniknout v důsledku úmrtí manžela žalobkyně b) a otce žalobce a) a žalobkyně c), vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že dne 2. 8. 2015 utrpěl pan S. Č., narozený XY (dále jen „poškozený“), úraz na jízdním kole, po kterém byl převezen na chirurgické oddělení zdravotnického zařízení provozovaného žalovanou. Utrpěl zhmoždění obličeje, zlomeninu nosních kůstek, oděrky obou rukou, frakturu trnu C5 a apexu trnu C4; magnetická rezonance mozku ukázala suspektní epidurální hematom C3-C6.
Až do 16. 8. 2015 se jeho zdravotní stav zlepšoval, poté došlo ke zhoršení (udával, že mu není dobře, upadl z lůžka, na pravém koleni měl otok a hematom). U poškozeného se v následujících dnech vyvinula těžká celková stafylokoková infekce organismu a infekční endokarditida (zánět vnitřního povrchu srdce) s embolizačními komplikacemi a postupný rozvoj sepse s multiorgánovým selháním následně vedl až k jeho úmrtí dne XY. Soud posoudil nárok žalobců podle § 2910, § 2956 a § 2971 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“), ve spojení s § 4 odst. 5, § 28 odst. 2 a § 45 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění účinném do 30. 6. 2016, a uzavřel, že nelze nalézt příčinnou souvislost mezi úmrtím poškozeného a postupem lékařů žalované při jeho léčbě. Vyšel z ústavního znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (dále též jen „IPVZ“), zpracovaného lékaři vnitřního lékařství, lékařské mikrobiologie, ortopedie, infekčního lékařství a soudního lékařství, podle jehož závěrů byla antibiotická léčba zahájená 18.
8. 2015 správným postupem (pro terapeutické nasazení antibiotik lékaři zdravotnického zařízení neměli v prvních dnech přesvědčivé klinické ani laboratorní důvody). Jako hlavní faktor rozvoje bakteriálního zánětu vnitřního povrchu srdce vyhodnotil znalecký ústav poranění krční páteře s rozvojem spondylodiscitidy (infekce páteře) s epidurálním abscesem. Příčinou smrti poškozeného byla celková sepse, a to velmi pravděpodobně z hnisové dutiny u krční páteře. Zlatý stafylokok byl objeven ex post na 3 místech v těle pacienta, a to v kolenním kloubu, na srdeční nitrobláně a pravděpodobně i v krčním abscesu, což svědčí o tom, že nositelem stafylokoka byl on sám (endogenní rozsev).
Soud prvního stupně neshledal, že by došlo k pochybení lékařů žalované, kteří řádně při klinických příznacích infekce provedli vyšetření a nasadili antibiotika. Ostatní posudky nezpracovávali odborně příslušní lékaři (šlo o infekční komplikaci těžkého úrazu, nikoli o infekční onemocnění) a nelze vycházet ze stavu a znalostí o případu ex post. Jelikož žalovaná neporušila žádnou svou zákonnou povinnost, neodpovídá za smrt poškozeného a není povinna hradit újmu žalobců.
2. K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 9. 2023, č. j. 71 Co 102/2023-505, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a uvedl, že skutečnost, že soudem zadaný posudek byl zpracován znaleckým ústavem, dává předpoklad důkladnějšího odborného zhodnocení věci (pracovali na něm lékaři různých specializací včetně infekčního lékařství).
Soud prvního stupně proto zamítl důkazní návrh žalobců na znalecké výslechy důvodně, neboť by šlo o znalce z odvětví, které neodpovídá oboru zdravotní péče poskytnuté zesnulému, tj. primárně byl řešen úraz pádem z kola v oboru chirurgie a teprve jako komplikace se objevila infekce stafylokokem. Při pohledu ex ante tedy nutno posuzovat postup žalované zejména optikou chirurgie, nikoli optikou specializovaných pracovišť a znalců infekčního lékařství. Okamžik a původ infekce nelze jednoznačně stanovit, nicméně ústavní znalecký posudek i posudky poukazované žalobci se přiklánějí k tomu, že stafylokok byl v těle zesnulého přítomen již v době úrazu a úraz a s ním spojená zátěž vedla k tomu, že se tato bakterie tzv. aktivovala a začala působit zhoubně.
Zdroj nákazy však není podle odvolacího soudu rozhodující (nelze stoprocentně zabránit ani vnější nákaze), ale podstatnou je otázka včasnosti rozpoznání komplikace a nasazení příslušné léčby. Odvolací soud vyšel ze závěru znalců, že standardně se antibiotika preventivně nepodávají, aplikují se až v případě příznaků a zjištěné infekce, k čemuž lékaři žalované správně přistoupili. Lékařská dokumentace byla vedena řádným způsobem a zachycovala věrohodně stav pacienta, u nějž až do 16. 8. 2015 žádné jednoznačné příznaky infekce nenastaly (kolísavá teplota, bolesti, brnění prstů, dušnost nejsou specifické jen pro infekci, ale mohou být následkem i zranění, která utrpěl při pádu z kola).
Podle závěru znalců k úmrtí přispěly další faktory, a to špatný stav imunitního systému, kvasinková infekce, nálezy na plicích a srdci. Pokud je imunitní systém a tělo vyčerpané, organismus už situaci nezvládne ani přes nasazení antibiotik. Byť tuto otázku znaleckému ústavu soudy nepoložily, lze z těchto skutečností dovodit, že je hypotetické a spekulativní, zda by (v případě, že by měla být infekce odhalena dříve) dřívější podání antibiotik zvýšilo šance poškozeného na přežití. Odvolací soud uzavřel, že nebylo zjištěno pochybení žalované, tj. že by postupovala v rozporu s ustanoveními § 28 odst. 2 a § 4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a že by nepostupovala podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.
Jelikož tedy nedošlo k porušení povinnosti ze strany lékařů, neodpovídá žalovaná podle § 2971 o. z. za újmu, kterou žalobci úmrtím jejich manžela a otce utrpěli.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním. Namítají, že znalecký posudek IPVZ vychází výhradně ze zdravotnické dokumentace a ignoruje další obsah spisu, tj. že poškozený měl příznaky, které ve zdravotnické dokumentaci nejsou zachyceny, a to nikoli proto, že neexistovaly, ale protože si jich lékaři a sestry nevšimli nebo je ignorovali. V situaci, kdy zdravotnická dokumentace nezachycuje skutečný klinický stav pacienta a soud přesto vychází pouze ze zdravotnické dokumentace, nemá pacient či pozůstalí po zemřelém prakticky šanci prokázat, že postup zdravotnického zařízení nebyl lege artis.
Proto v rámci obráceného důkazního břemene by měla žalovaná prokázat, jak konkrétně probíhaly vizity, jak konkrétně probíhala sesterská péče – v jaké míře bylo prohlíženo tělo pacienta (aby bylo možno zjistit např. otok či zčervenání kolena), jak probíhal rozhovor s pacientem, který je v takovém stavu apod. Otázka důkazního břemene při sporu o to, zda zdravotnická dokumentace zachycuje nebo nezachycuje skutečný klinický stav pacienta, nebyla podle žalobců doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
Dovolatelé dále namítají, že rozsudky soudů obou stupňů jsou zčásti nepřezkoumatelné v otázce zjištění ohledně skutečného klinického stavu jejich manžela a otce. Soudy totiž nevysvětlily, proč uvěřily jedné skutkové verzi podle zdravotnické dokumentace a neuvěřily verzi žalobců doložené jejich výslechem a vlastními záznamy o průběhu hospitalizace a jimi předloženou fotodokumentací. Současně soudy neupozornily žalobce, že by skutková tvrzení, případně navržené důkazy byly nedostatečné. Podstatnou vadu rozsudků soudů obou stupňů spatřují žalobci v absenci věcného posouzení posudku IPVZ jako každého jiného důkazu, který nepožívá automaticky vyšší důkazní síly (soudy však toto věcné hodnocení omezily pouze na konstatování, že posudek zpracovávala větší skupina lékařů z různých oborů).
Rozsudek je proto v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009. Až po právní moci rozsudku odvolacího soudu bylo dovolatelům doručeno rozhodnutí Čestné rady České lékařské komory ve věci stížnosti na postup žalované. Otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou představuje otázka, zda znalec z jiného oboru může hodnotit postup lékaře s jinou odborností (žalobci předložili k důkazu znalecký posudek doc. MUDr. Luďka Daneše, soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví epidemiologie se specializací lékařská mikrobiologie, infekční nemoci – problematika bioterorismu a biokriminality, jehož závěry byly v rozporu se závěry posudku IPVZ).
Zdravotní péče je činností komplexní a nelze v případě nemocniční péče striktně oddělovat jednotlivé medicínské obory; pokud je s úrazy léčenými na chirurgickém oddělení spojeno riziko komplikací v důsledku infekce (což také bylo prokázáno), nelze nahlížet na věc úzce optikou chirurgie.
Další otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou pak je, zda lze postup nemocničního pracoviště s určitou odborností považovat za lege artis, pokud neprovede určitý výkon, který by jiné odborné pracoviště provedlo. V podmínkách daného případu tedy, zda lze považovat za opomenutí a postup non lege artis, pokud chirurgické pracoviště neprovede tytéž výkony (např. odběr hemokultur), které by provedl odborník na infekční nemoci při riziku vzniku nozokomiálního onemocnění a při rizikových faktorech pacienta. Soudy obou stupňů odmítly provést navržené důkazy, aniž by dostatečně a přezkoumatelně takový postup odůvodnily. Tímto porušily základní práva žalobců na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaná ve vyjádření označila dovolání za nedůvodné. Uvedla, že znalec je oprávněn vykonávat znaleckou činnost jen v oboru, odvětví a specializaci, ke které má oprávnění (v daném případě bylo nutno znalecky hodnotit věc z pohledu odvětví a specializace chirurgie, k čemuž však znalec Daneš oprávnění nemá). Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí velmi podrobně a pečlivě zabýval rozsáhle provedenými důkazy, správně je vyhodnotil včetně toho, že žádná z tvrzení žalobců ohledně zdravotního stavu poškozeného a péče ze strany žalované nebyla jinými objektivními důkazy prokázána, a nebyla zjištěna skutečnost, která by důvodně vzbuzovala pochybnosti o správnosti zásadních údajů o průběhu péče a zdravotním stavu tohoto pacienta.
6. Vedlejší účastnice na straně žalované ve vyjádření k dovolání uvedla, že nejsou naplněny podmínky pro obrácení důkazního břemene, jak požadují žalobci. Jde o krajní řešení, které má být použito pouze ve výjimečných případech, např. pokud druhá strana zmařila provedení důkazu, neprovedla vyšetření či část zdravotní dokumentace ztratila (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17). Ústavní znalecký posudek potvrdil, že předložená zdravotnická dokumentace byla řádně vedena, je chronologicky na sebe navazující, nebyly zaznamenány žádné známky manipulace či přepisování skutečnosti a obsahuje všechny údaje, které mají být zapisovány a vedeny podle zákona č. 98/2012 Sb. Podle názoru vedlejší účastnice soud prvního i druhého stupně všechny zjištěné skutkové okolnosti promítl do správných skutkových i právních závěrů a rozhodl na podkladě řádně a úplně provedeného dokazování, které bylo provedeno způsobem dostatečným pro naplnění zásady objektivní pravdy. Řízení před soudem prvního a druhého stupně netrpí žádnými procesními vadami, skutkový stav věci byl oběma soudy zjištěn dostatečně a úplně na základě provedeného dokazování, přičemž pokud některé navržené důkazy nebyly provedeny, pak tak bylo učiněno zcela po právu, jelikož se jednalo o důkazy nadbytečné. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že nebylo zjištěno pochybení lékařů žalované při péči o poškozeného, tj. že by postupovali non lege artis (jak uzavřel odvolací soud), resp. na závěru o neprokázání příčinné souvislosti mezi postupem žalované při poskytování zdravotní péče a úmrtím poškozeného (jak uzavřel soud prvního stupně). Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), neboť v řízení se zjišťuje, zda škodní událost a vznik škody jsou ve
vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). Vztah příčinné souvislosti je naplněn, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (condicio sine qua non).
V medicínských sporech vzniká odpovědnostní vztah pouze tehdy, je-li pochybení lékaře, zakládající porušení právní povinnosti, doloženou příčinou újmy na zdraví pacienta. I když je pro tzv. medicínské spory obvyklé, že vztah příčiny a následku nelze vždy postavit zcela najisto, tj. na 100 % (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, č. 50/2008), soudní praxe důvodně vyžaduje splnění této podmínky prokázané alespoň s vysokou mírou pravděpodobnosti či stupněm hraničícím s jistotou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31.
7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1628/2013, Soubor C 14066, a ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, Soubor C 14503), neboť nelze škůdci uložit povinnost k náhradě, jestliže podmínky vzniku odpovědnosti nejsou dány. Tento závěr lze uplatnit i pro posouzení nároků odvozených, tedy nároků žalobců, kteří uplatňují odškodnění nemajetkové újmy způsobené úmrtím osoby blízké (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1788/2017).
10. Otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro právní závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace.
Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého dokazování, při němž k posouzení rozhodných skutečností je třeba odborných znalostí. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování. Znalecký posudek je skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, Soubor C 15605). Odvolací soud svůj právní závěr, že žalovaná při poskytování zdravotní péče postupovala v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, založil především na skutkovém závěru, že se nedopustila žádného pochybení proti obvyklému způsobu léčby a že jí zvolený postup odpovídal běžným medicínským standardům. Lékaři žalované správně vyhodnotili aktuální zdravotní stav poškozeného a jeho změny, jejich reakce při léčbě byla adekvátní a nedošlo k žádné časové prodlevě (proto nemůže obstát námitka dovolatelů o pozdním odběru hemokultur).
Tento závěr soud učinil na základě rozsáhlého dokazování, především odborného závěru znaleckého ústavu IPVZ. Jeho právní závěr je tedy dostatečně odborně podložen i řádně zdůvodněn. Dovolací soud neshledal žádné pochybení ani rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, označeným v dovolání; z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že soud se zabýval řádně odůvodněním závěrů znalce, hodnotil znalecký posudek kriticky a v souladu s pravidly logického myšlení.
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že nejsou naplněny podmínky odpovědnosti žalované za újmu žalobců (byť ji nepřiléhavě řadí pod § 2971 o. z., kde je uvedeno porušení důležité povinnosti z hrubé nedbalosti coby zvláštní kvalifikovaná okolnost podmiňující vznik povinnosti k náhradě nemajetkové újmy, ačkoli v tomto případě jde o nároky pozůstalých podle § 2959 o. z.; záměna těchto ustanovení však nemá význam pro řešení shora popsaných otázek), nelze jeho závěru vytknout rozpor s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
11. Nelze přisvědčit dovolací námitce, že mělo dojít k obrácení důkazního břemene, neboť pro tento výjimečný postup nebyly splněny podmínky. Obrácení důkazního břemene přichází v úvahu jako poslední možnost ve chvíli, kdy zdravotnická dokumentace zcela chybí, což by ve sporu neúměrně procesně znevýhodnilo pacienta, který měl utrpět újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017, C 18695). Taková situace však v projednávané věci nenastala, neboť žalovaná nijak neztěžovala proces dokazování, předložila zdravotnickou dokumentaci, která byla postačujícím podkladem pro zpracování znaleckého posudku, a nebylo zjištěno ani prokázáno, že by snad zatajovala nějaké skutečnosti či nespolupracovala se znalci.
Ze samotného znaleckého posudku se pak nepodává, že by byla zdravotnická dokumentace natolik „strohá“, že by to znalcům ve svém důsledku znemožnilo vypracovat znalecký posudek, který představoval dostatečný podklad pro vydání rozhodnutí ve věci samé. Naopak znalecký kolektiv hodnotil předloženou zdravotnickou dokumentaci jako řádně vedenou.
12. Otázka vymezená v dovolání jako v rozhodovací praxi dosud neřešená (zda znalec z jiného oboru může hodnotit postup lékaře s jinou odborností) není způsobilá založit přípustnost dovolání proto, že dovolací soud se v minulosti již takovou otázkou zabýval, a odvolací soud jeho judikaturu respektoval. Platí, že soud se musí zabývat tím, zda znalec disponuje příslušnou odborností k podání znaleckého posudku ve vztahu k problematice, kterou je třeba řešit s využitím odborných znalostí. Proto musí dbát, aby znalcem byl ustanoven odborník z toho oboru, popř. z jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016, Soubor C 18004, ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, Soubor C 14914, ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2414/2008, Soubor C 9016; srov. též zprávu schválenou usnesením pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, Pls 3/80, publikovanou pod č. 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sb. rozh. obč.“). Povinnost znalce vykonávat činnost pouze v oboru a odvětví (a případně specializaci), pro kterou má oprávnění vykonávat znaleckou činnost, vyplývá přímo z § 1 odst. 3 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech.
Opačný přístup by popíral smysl a účel strukturování oboru zdravotnictví do jednotlivých odvětví podle nyní účinné vyhlášky č. 505/2020 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých odvětví jednotlivých znaleckých oborů, jiná osvědčení o odborné způsobilosti, osvědčení vydaná profesními komorami a specializační studia pro obory a odvětví, neboť pokud by mohl jakýkoliv lékařský postup hodnotit znalec bez ohledu na dané odvětví, stávalo by se takové dělení de facto obsoletní (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2946/2022). V nyní projednávané věci byl ústavní znalecký posudek IPVZ vypracován kolektivem složeným z lékaře posudkového lékařství, infekčního lékařství, ortopeda traumatologa pohybového ústrojí, chirurga, neurologa a mikrobiologa. Znalecký kolektiv tedy pokrýval širokou škálu odborně způsobilých lékařů (včetně lékaře z infekčního lékařství) oprávněných k posouzení, zda poskytovatel zdravotní péče (pracovníci žalované) postupoval při léčbě a péči o poškozeného v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy.
13. Konečně je zřejmé, že dovolatelé zakládají většinu dovolacích důvodů (jejichž vymezením je dovolací soud vázán – srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) na námitce, že soudy obou stupňů nesprávně pracovaly se znaleckým posudkem, nesprávně vyhodnotily obsah provedených důkazů, jimi navržené důkazy neprovedly, nevysvětlily, proč uvěřily jedné skutkové verzi podle zdravotnické dokumentace a neuvěřily verzi žalobců doložené jejich výslechem a vlastními záznamy o průběhu hospitalizace a jimi předloženou fotodokumentací, a dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, což vedlo k chybnému právnímu závěru o nesplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za újmu způsobenou žalobcům úmrtím jejich blízkého. Tyto námitky však postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatelé odvozují od vlastního posouzení skutkového stavu. V podstatě se tak domáhají přezkumu dokazování a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozují nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž oni nesouhlasí. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku přípustnost dovolání – jak shora uvedeno – podle § 237 o. s. ř. nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2037/17).
14. K obsahu rozhodnutí Čestné rady České lékařské komory ze dne 8. 9. 2023 není dovolací soud oprávněn přihlédnout vzhledem k zákazu novot v § 241a odst. 4 o.s.ř., podle nějž v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Ostatně z obsahu spisu vyplývá, že tato listina bude předmětem řízení o žalobě na obnovu řízení, kterou žalobci podali dne 15. 12. 2023.
15. Jelikož dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má proti žalobcům právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta ve výši 7.100 Kč odpovídající součtu tarifních hodnot tří uplatněných nároků podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání za jeden úkon právní služby, a z jedné paušální náhrady hotových výdajů advokáta 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 7.400 Kč. Náhrada nákladů řízení je splatná k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
17. Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi účastníky se dovolací soud vědomě odchýlil od právního závěru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23, podle nějž se částka 50.000 Kč nepovažuje za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv nebo náhrady nemajetkové újmy paušálně ve všech případech, nýbrž pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Dovolací soud tak využil možnosti uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, předestřít argumentaci odůvodňující potřebu právní závěry prezentované Ústavním soudem revidovat.
18. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že jazykový výklad představuje jen prvotní přiblížení se významu právní normy (viz např. nález ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97) a že pro objasnění jejího smyslu slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd. (viz např. nález ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. II. ÚS 1578/21). V nálezu vyslovujícím sporný závěr však Ústavní soud vycházel především z izolovaného jazykového výkladu § 9 advokátního tarifu (zejména jeho odstavce 1 ve vztahu k dalším odstavcům tohoto ustanovení) a pominul ostatní možnosti výkladu, zejména argument, že § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu výslovně dopadá na řízení ve věcech osobnostních práv s návrhem na náhradu nemajetkové újmy a že jde o výjimku z pravidla ve smyslu návětí první věty § 8 odst. 1 (není-li stanoveno jinak…).
Ústavní soud se v nálezu nevypořádal s námitkou, že měly-li by obecné soudy vždy vycházet z částky, která je předmětem řízení, vedlo by to k tomu, že náhradní tarifní hodnota ve smyslu § 9 odst. 4 advokátního tarifu by se nikdy nemohla použít. To je v rozporu s předpokladem racionálního normotvůrce, který je i podle Ústavního soudu základním východiskem interpretace práva (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 648/06, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 29/16, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15.
11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10). Ústavní soud též v nálezu vyslovujícím sporný závěr nepřiléhavě generalizoval závěry své předchozí judikatury vyslovené ve skutkově odlišných věcech, aniž by zohlednil specifika sporů o ochranu osobnostních práv.
19. Výklad zaujatý Nejvyšším soudem přitom má řadu dobrých důvodů. Náklady těchto řízení by neměly být nepřiměřeně vysoké, a odrazovat tak poškozené od uplatnění nároků na ochranu osobnostních práv, která požívají vyšší ochrany než prostá majetková práva. Obtížnost věci a od ní odvozená náročnost právního zastoupení není v těchto věcech přímo úměrná výši požadované ani přiznané částky. Zjevně nevhodné by bylo vycházet z částky uplatněné žalobcem, neboť výši náhrady nelze exaktně určit, závisí často na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu, žalobce není v jejím určení nijak omezen (mimo jiné i proto, že v některých z těchto řízení je osvobozen od soudních poplatků) a žalovaná částka pravidelně bývá (někdy i značně) vyšší než částka soudem nakonec přisouzená.
Přitom není rozumného důvodu rozhodovat o nákladech právního zastoupení rozdílně podle toho, zda žalobce vstupuje do řízení již se znaleckým posudkem stanovícím výši peněžité náhrady, anebo nikoli, ostatně u většiny osobnostních práv (tak jako i v nyní projednávané věci) nepřichází jejich ocenění znalcem vůbec v úvahu. V souvislosti s výší žalovaných náhrad nelze odhlédnout ani od okolnosti, že významná část žalobců je osvobozena od soudních poplatků, ať již ze zákona [§ 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů], či rozhodnutím soudu a jsou zastupováni advokáty, kteří jim byli podle § 30 o.
s. ř. ustanoveni soudem. Náklady jejich právního zastoupení (v případě jejich neúspěchu) podle § 149 odst. 2 o. s. ř. a contrario nese stát. Určování odměny těchto zástupců podle § 7 advokátního tarifu z žalované částky by představovalo značnou finanční zátěž státu, jehož zájmy má soud též chránit. Uspokojivým řešením není ani odvozovat tarifní hodnotu od soudem přiznané částky, neboť tento postup selhává v případě zamítnutí či odmítnutí žaloby nebo zastavení řízení a v řízení o opravných prostředcích podaných žalobcem, kde již částečně přiznané plnění není vůbec předmětem řízení.
Ústavním soudem vyjádřený názor, že soudy měly rozhodnout „na základě rozdílu v plnění, jehož se stěžovatelka žalobou domáhala, a plnění následně stěžovatelce soudem reálně přiznaného“, není v nálezu nijak vysvětlen, z jeho reprodukční části ani existence takového „rozdílu“ nevyplývá a postrádalo by jakoukoliv logiku, aby se výše náhrady odvíjela od rozdílu, který vlastně představuje neúspěch ve věci. V neposlední řadě má být rozhodování o nákladech řízení co nejjednodušší, aby zbytečně nezatěžovalo soudy a nestravovalo jejich kapacitu na úkor rozhodnutí meritorních, což lze nejlépe zajistit formou paušální odměny.
20. Právní názor, podle nějž v případech řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci činí tarifní hodnota 50.000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) vyslovil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013. Uvedený výklad pak Nejvyšší soud uplatnil i ve věcech peněžité náhrady za zásah do práva na soukromý a rodinný život způsobený usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z. a ve věcech peněžité náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle § 2958 o. z.; srov. usnesení ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2060/2020, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, která byla za účelem sjednocení soudní praxe po projednání občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu schválena k publikaci pod č. 2/2022 a 12/2022 Sb. rozh. obč. Shodný názor Nejvyšší soud zaujal i ve vztahu k věcem ochrany osobnosti (srov. rozsudky ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1081/2020, a ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1178/2021). Ústavní konformita výkladu Nejvyššího soudu byla opakovaně potvrzena usneseními různých senátů Ústavního soudu (ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2217/21, ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. IV. ÚS 203/22, ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1898/22, ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 198/23, ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2214/23, a ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 29/24). Ústavní soud uvedeným nálezem dokonce založil rozpor se svým nálezem ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2137/23, jímž názor Nejvyššího soudu přijal.
21. Vydáním nálezu sp. zn. IV. ÚS 1788/23 došlo k překvapivému odklonu od ustálené judikatury obecných soudů i Ústavního soudu, a tedy k zásahu do legitimního očekávání účastníků soudních řízení probíhajících ke dni 10. 4. 2024 (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15). Dovolacímu soudu se proto (bez ohledu na výše uvedené argumenty dovozující nesprávnost sporného závěru) nejeví jako spravedlivé (jak z hlediska osoby k náhradě nákladů oprávněné, tak z hlediska osoby povinné), aby obecné soudy v důsledku neočekávatelné změny judikatury výši náhrady nákladů právního zastoupení v probíhajícím řízení podstatným způsobem navýšily. Z uvedených důvodů dovolací soud při určení tarifní hodnoty pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení postupoval podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a vedlejší účastnicí se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. 6. 2024
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu