USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců
JUDr. Roberta Waltra a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobců: a) S. Č., b) V.
Č., c) V. K., všichni zastoupeni Mgr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem Za
Poštou 112, Veselí nad Moravou, proti žalované: Vsetínská nemocnice a. s., IČO
26871068, se sídlem Nemocniční 955, Vsetín, zastoupená JUDr. Vladimírem
Hamplem, advokátem se sídlem Havlíčkova 864/4, Nový Jičín, za účasti vedlejší
účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna, a. s., IČO 45272956,
se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o přiměřené zadostiučinění, vedené u
Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 9 C
1/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.
9. 2023, č. j. 71 Co 102/2023-505, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího
řízení 7.400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr.
Vladimíra Hampla, advokáta.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů
dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, ohledně vedlejší
účastnice a vůči státu. Ve sporu o náhradu újmy za duševní útrapy, jež měly
vzniknout v důsledku úmrtí manžela žalobkyně b) a otce žalobce a) a žalobkyně
c), vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že dne 2. 8. 2015 utrpěl pan S. Č.,
narozený XY (dále jen „poškozený“), úraz na jízdním kole, po kterém byl
převezen na chirurgické oddělení zdravotnického zařízení provozovaného
žalovanou. Utrpěl zhmoždění obličeje, zlomeninu nosních kůstek, oděrky obou
rukou, frakturu trnu C5 a apexu trnu C4; magnetická rezonance mozku ukázala
suspektní epidurální hematom C3-C6. Až do 16. 8. 2015 se jeho zdravotní stav
zlepšoval, poté došlo ke zhoršení (udával, že mu není dobře, upadl z lůžka, na
pravém koleni měl otok a hematom). U poškozeného se v následujících dnech
vyvinula těžká celková stafylokoková infekce organismu a infekční endokarditida
(zánět vnitřního povrchu srdce) s embolizačními komplikacemi a postupný rozvoj
sepse s multiorgánovým selháním následně vedl až k jeho úmrtí dne XY. Soud
posoudil nárok žalobců podle § 2910, § 2956 a § 2971 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ve spojení s § 4 odst. 5, § 28 odst. 2
a § 45 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění účinném
do 30. 6. 2016, a uzavřel, že nelze nalézt příčinnou souvislost mezi úmrtím
poškozeného a postupem lékařů žalované při jeho léčbě. Vyšel z ústavního
znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (dále
též jen „IPVZ“), zpracovaného lékaři vnitřního lékařství, lékařské
mikrobiologie, ortopedie, infekčního lékařství a soudního lékařství, podle
jehož závěrů byla antibiotická léčba zahájená 18. 8. 2015 správným postupem
(pro terapeutické nasazení antibiotik lékaři zdravotnického zařízení neměli v
prvních dnech přesvědčivé klinické ani laboratorní důvody). Jako hlavní faktor
rozvoje bakteriálního zánětu vnitřního povrchu srdce vyhodnotil znalecký ústav
poranění krční páteře s rozvojem spondylodiscitidy (infekce páteře) s
epidurálním abscesem. Příčinou smrti poškozeného byla celková sepse, a to velmi
pravděpodobně z hnisové dutiny u krční páteře. Zlatý stafylokok byl objeven ex
post na 3 místech v těle pacienta, a to v kolenním kloubu, na srdeční
nitrobláně a pravděpodobně i v krčním abscesu, což svědčí o tom, že nositelem
stafylokoka byl on sám (endogenní rozsev). Soud prvního stupně neshledal, že by
došlo k pochybení lékařů žalované, kteří řádně při klinických příznacích
infekce provedli vyšetření a nasadili antibiotika. Ostatní posudky
nezpracovávali odborně příslušní lékaři (šlo o infekční komplikaci těžkého
úrazu, nikoli o infekční onemocnění) a nelze vycházet ze stavu a znalostí o
případu ex post. Jelikož žalovaná neporušila žádnou svou zákonnou povinnost,
neodpovídá za smrt poškozeného a není povinna hradit újmu žalobců.
2. K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 9.
2023, č. j. 71 Co 102/2023-505, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve
věci samé potvrdil, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými
závěry soudu prvního stupně a uvedl, že skutečnost, že soudem zadaný posudek
byl zpracován znaleckým ústavem, dává předpoklad důkladnějšího odborného
zhodnocení věci (pracovali na něm lékaři různých specializací včetně infekčního
lékařství). Soud prvního stupně proto zamítl důkazní návrh žalobců na znalecké
výslechy důvodně, neboť by šlo o znalce z odvětví, které neodpovídá oboru
zdravotní péče poskytnuté zesnulému, tj. primárně byl řešen úraz pádem z kola v
oboru chirurgie a teprve jako komplikace se objevila infekce stafylokokem. Při
pohledu ex ante tedy nutno posuzovat postup žalované zejména optikou chirurgie,
nikoli optikou specializovaných pracovišť a znalců infekčního lékařství.
Okamžik a původ infekce nelze jednoznačně stanovit, nicméně ústavní znalecký
posudek i posudky poukazované žalobci se přiklánějí k tomu, že stafylokok byl v
těle zesnulého přítomen již v době úrazu a úraz a s ním spojená zátěž vedla k
tomu, že se tato bakterie tzv. aktivovala a začala působit zhoubně. Zdroj
nákazy však není podle odvolacího soudu rozhodující (nelze stoprocentně
zabránit ani vnější nákaze), ale podstatnou je otázka včasnosti rozpoznání
komplikace a nasazení příslušné léčby. Odvolací soud vyšel ze závěru znalců, že
standardně se antibiotika preventivně nepodávají, aplikují se až v případě
příznaků a zjištěné infekce, k čemuž lékaři žalované správně přistoupili.
Lékařská dokumentace byla vedena řádným způsobem a zachycovala věrohodně stav
pacienta, u nějž až do 16. 8. 2015 žádné jednoznačné příznaky infekce nenastaly
(kolísavá teplota, bolesti, brnění prstů, dušnost nejsou specifické jen pro
infekci, ale mohou být následkem i zranění, která utrpěl při pádu z kola).
Podle závěru znalců k úmrtí přispěly další faktory, a to špatný stav imunitního
systému, kvasinková infekce, nálezy na plicích a srdci. Pokud je imunitní
systém a tělo vyčerpané, organismus už situaci nezvládne ani přes nasazení
antibiotik. Byť tuto otázku znaleckému ústavu soudy nepoložily, lze z těchto
skutečností dovodit, že je hypotetické a spekulativní, zda by (v případě, že by
měla být infekce odhalena dříve) dřívější podání antibiotik zvýšilo šance
poškozeného na přežití. Odvolací soud uzavřel, že nebylo zjištěno pochybení
žalované, tj. že by postupovala v rozporu s ustanoveními § 28 odst. 2 a § 4
odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a že by nepostupovala
podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování
individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.
Jelikož tedy nedošlo k porušení povinnosti ze strany lékařů, neodpovídá
žalovaná podle § 2971 o. z. za újmu, kterou žalobci úmrtím jejich manžela a
otce utrpěli.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním. Namítají, že
znalecký posudek IPVZ vychází výhradně ze zdravotnické dokumentace a ignoruje
další obsah spisu, tj. že poškozený měl příznaky, které ve zdravotnické
dokumentaci nejsou zachyceny, a to nikoli proto, že neexistovaly, ale protože
si jich lékaři a sestry nevšimli nebo je ignorovali. V situaci, kdy
zdravotnická dokumentace nezachycuje skutečný klinický stav pacienta a soud
přesto vychází pouze ze zdravotnické dokumentace, nemá pacient či pozůstalí po
zemřelém prakticky šanci prokázat, že postup zdravotnického zařízení nebyl lege
artis. Proto v rámci obráceného důkazního břemene by měla žalovaná prokázat,
jak konkrétně probíhaly vizity, jak konkrétně probíhala sesterská péče – v jaké
míře bylo prohlíženo tělo pacienta (aby bylo možno zjistit např. otok či
zčervenání kolena), jak probíhal rozhovor s pacientem, který je v takovém stavu
apod. Otázka důkazního břemene při sporu o to, zda zdravotnická dokumentace
zachycuje nebo nezachycuje skutečný klinický stav pacienta, nebyla podle
žalobců doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolatelé dále
namítají, že rozsudky soudů obou stupňů jsou zčásti nepřezkoumatelné v otázce
zjištění ohledně skutečného klinického stavu jejich manžela a otce. Soudy totiž
nevysvětlily, proč uvěřily jedné skutkové verzi podle zdravotnické dokumentace
a neuvěřily verzi žalobců doložené jejich výslechem a vlastními záznamy o
průběhu hospitalizace a jimi předloženou fotodokumentací. Současně soudy
neupozornily žalobce, že by skutková tvrzení, případně navržené důkazy byly
nedostatečné. Podstatnou vadu rozsudků soudů obou stupňů spatřují žalobci v
absenci věcného posouzení posudku IPVZ jako každého jiného důkazu, který
nepožívá automaticky vyšší důkazní síly (soudy však toto věcné hodnocení
omezily pouze na konstatování, že posudek zpracovávala větší skupina lékařů z
různých oborů). Rozsudek je proto v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009. Až po právní moci rozsudku
odvolacího soudu bylo dovolatelům doručeno rozhodnutí Čestné rady České
lékařské komory ve věci stížnosti na postup žalované. Otázku v rozhodovací
praxi dovolacího soudu dosud neřešenou představuje otázka, zda znalec z jiného
oboru může hodnotit postup lékaře s jinou odborností (žalobci předložili k
důkazu znalecký posudek doc. MUDr. Luďka Daneše, soudního znalce z oboru
zdravotnictví, odvětví epidemiologie se specializací lékařská mikrobiologie,
infekční nemoci – problematika bioterorismu a biokriminality, jehož závěry byly
v rozporu se závěry posudku IPVZ). Zdravotní péče je činností komplexní a nelze
v případě nemocniční péče striktně oddělovat jednotlivé medicínské obory; pokud
je s úrazy léčenými na chirurgickém oddělení spojeno riziko komplikací v
důsledku infekce (což také bylo prokázáno), nelze nahlížet na věc úzce optikou
chirurgie.
Další otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou
pak je, zda lze postup nemocničního pracoviště s určitou odborností považovat
za lege artis, pokud neprovede určitý výkon, který by jiné odborné pracoviště
provedlo. V podmínkách daného případu tedy, zda lze považovat za opomenutí a
postup non lege artis, pokud chirurgické pracoviště neprovede tytéž výkony
(např. odběr hemokultur), které by provedl odborník na infekční nemoci při
riziku vzniku nozokomiálního onemocnění a při rizikových faktorech pacienta. Soudy obou stupňů odmítly provést navržené důkazy, aniž by dostatečně a
přezkoumatelně takový postup odůvodnily. Tímto porušily základní práva žalobců
na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaná ve vyjádření označila dovolání za nedůvodné. Uvedla, že
znalec je oprávněn vykonávat znaleckou činnost jen v oboru, odvětví a
specializaci, ke které má oprávnění (v daném případě bylo nutno znalecky
hodnotit věc z pohledu odvětví a specializace chirurgie, k čemuž však znalec
Daneš oprávnění nemá). Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí velmi podrobně a
pečlivě zabýval rozsáhle provedenými důkazy, správně je vyhodnotil včetně toho,
že žádná z tvrzení žalobců ohledně zdravotního stavu poškozeného a péče ze
strany žalované nebyla jinými objektivními důkazy prokázána, a nebyla zjištěna
skutečnost, která by důvodně vzbuzovala pochybnosti o správnosti zásadních
údajů o průběhu péče a zdravotním stavu tohoto pacienta.
6. Vedlejší účastnice na straně žalované ve vyjádření k dovolání uvedla,
že nejsou naplněny podmínky pro obrácení důkazního břemene, jak požadují
žalobci. Jde o krajní řešení, které má být použito pouze ve výjimečných
případech, např. pokud druhá strana zmařila provedení důkazu, neprovedla
vyšetření či část zdravotní dokumentace ztratila (viz např. nález Ústavního
soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17). Ústavní znalecký posudek
potvrdil, že předložená zdravotnická dokumentace byla řádně vedena, je
chronologicky na sebe navazující, nebyly zaznamenány žádné známky manipulace či
přepisování skutečnosti a obsahuje všechny údaje, které mají být zapisovány a
vedeny podle zákona č. 98/2012 Sb. Podle názoru vedlejší účastnice soud prvního
i druhého stupně všechny zjištěné skutkové okolnosti promítl do správných
skutkových i právních závěrů a rozhodl na podkladě řádně a úplně provedeného
dokazování, které bylo provedeno způsobem dostatečným pro naplnění zásady
objektivní pravdy. Řízení před soudem prvního a druhého stupně netrpí žádnými
procesními vadami, skutkový stav věci byl oběma soudy zjištěn dostatečně a
úplně na základě provedeného dokazování, přičemž pokud některé navržené důkazy
nebyly provedeny, pak tak bylo učiněno zcela po právu, jelikož se jednalo o
důkazy nadbytečné. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst.
1 o. s. ř.) zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru,
že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že nebylo zjištěno
pochybení lékařů žalované při péči o poškozeného, tj. že by postupovali non
lege artis (jak uzavřel odvolací soud), resp. na závěru o neprokázání příčinné
souvislosti mezi postupem žalované při poskytování zdravotní péče a úmrtím
poškozeného (jak uzavřel soud prvního stupně). Otázka existence příčinné
souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C
1025 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS, C. H. Beck – dále jen
„Soubor“), neboť v řízení se zjišťuje, zda škodní událost a vznik škody jsou ve
vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti pak
spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence
zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento
vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25
Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). Vztah příčinné souvislosti je naplněn,
vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání
a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt
protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (condicio sine qua non). V
medicínských sporech vzniká odpovědnostní vztah pouze tehdy, je-li pochybení
lékaře, zakládající porušení právní povinnosti, doloženou příčinou újmy na
zdraví pacienta. I když je pro tzv. medicínské spory obvyklé, že vztah příčiny
a následku nelze vždy postavit zcela najisto, tj. na 100 % (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08, Sbírka
nálezů a usnesení Ústavního soudu, č. 50/2008), soudní praxe důvodně vyžaduje
splnění této podmínky prokázané alespoň s vysokou mírou pravděpodobnosti či
stupněm hraničícím s jistotou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31.
7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1628/2013, Soubor C 14066, a ze dne 3. 2. 2015, sp. zn.
25 Cdo 1222/2012, Soubor C 14503), neboť nelze škůdci uložit povinnost k
náhradě, jestliže podmínky vzniku odpovědnosti nejsou dány. Tento závěr lze
uplatnit i pro posouzení nároků odvozených, tedy nároků žalobců, kteří
uplatňují odškodnění nemajetkové újmy způsobené úmrtím osoby blízké (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1788/2017).
10. Otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se
současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat
za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro právní závěr o porušení uvedené
povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce
jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak
prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně
rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž
blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého dokazování, při
němž k posouzení rozhodných skutečností je třeba odborných znalostí. Z hlediska
aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného
konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v
tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování. Znalecký
posudek je skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu
o postupu lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp.
zn. 25 Cdo 878/2014, Soubor C 15605). Odvolací soud svůj právní závěr, že
žalovaná při poskytování zdravotní péče postupovala v souladu se současnými
dostupnými poznatky lékařské vědy, založil především na skutkovém závěru, že se
nedopustila žádného pochybení proti obvyklému způsobu léčby a že jí zvolený
postup odpovídal běžným medicínským standardům. Lékaři žalované správně
vyhodnotili aktuální zdravotní stav poškozeného a jeho změny, jejich reakce při
léčbě byla adekvátní a nedošlo k žádné časové prodlevě (proto nemůže obstát
námitka dovolatelů o pozdním odběru hemokultur). Tento závěr soud učinil na
základě rozsáhlého dokazování, především odborného závěru znaleckého ústavu
IPVZ. Jeho právní závěr je tedy dostatečně odborně podložen i řádně zdůvodněn.
Dovolací soud neshledal žádné pochybení ani rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, označeným v dovolání; z
odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že soud se zabýval řádně odůvodněním
závěrů znalce, hodnotil znalecký posudek kriticky a v souladu s pravidly
logického myšlení. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že nejsou naplněny podmínky
odpovědnosti žalované za újmu žalobců (byť ji nepřiléhavě řadí pod § 2971 o.
z., kde je uvedeno porušení důležité povinnosti z hrubé nedbalosti coby
zvláštní kvalifikovaná okolnost podmiňující vznik povinnosti k náhradě
nemajetkové újmy, ačkoli v tomto případě jde o nároky pozůstalých podle § 2959
o. z.; záměna těchto ustanovení však nemá význam pro řešení shora popsaných
otázek), nelze jeho závěru vytknout rozpor s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu.
11. Nelze přisvědčit dovolací námitce, že mělo dojít k obrácení
důkazního břemene, neboť pro tento výjimečný postup nebyly splněny podmínky.
Obrácení důkazního břemene přichází v úvahu jako poslední možnost ve chvíli,
kdy zdravotnická dokumentace zcela chybí, což by ve sporu neúměrně procesně
znevýhodnilo pacienta, který měl utrpět újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017, C 18695). Taková situace však v
projednávané věci nenastala, neboť žalovaná nijak neztěžovala proces
dokazování, předložila zdravotnickou dokumentaci, která byla postačujícím
podkladem pro zpracování znaleckého posudku, a nebylo zjištěno ani prokázáno,
že by snad zatajovala nějaké skutečnosti či nespolupracovala se znalci. Ze
samotného znaleckého posudku se pak nepodává, že by byla zdravotnická
dokumentace natolik „strohá“, že by to znalcům ve svém důsledku znemožnilo
vypracovat znalecký posudek, který představoval dostatečný podklad pro vydání
rozhodnutí ve věci samé. Naopak znalecký kolektiv hodnotil předloženou
zdravotnickou dokumentaci jako řádně vedenou.
12. Otázka vymezená v dovolání jako v rozhodovací praxi dosud neřešená
(zda znalec z jiného oboru může hodnotit postup lékaře s jinou odborností) není
způsobilá založit přípustnost dovolání proto, že dovolací soud se v minulosti
již takovou otázkou zabýval, a odvolací soud jeho judikaturu respektoval.
Platí, že soud se musí zabývat tím, zda znalec disponuje příslušnou odborností
k podání znaleckého posudku ve vztahu k problematice, kterou je třeba řešit s
využitím odborných znalostí. Proto musí dbát, aby znalcem byl ustanoven
odborník z toho oboru, popř. z jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení
konkrétní skutečnosti (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30
Cdo 3417/2016, Soubor C 18004, ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012,
Soubor C 14914, ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2414/2008, Soubor C 9016;
srov. též zprávu schválenou usnesením pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze
dne 23. 12. 1980, Pls 3/80, publikovanou pod č. 1/1981 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sb. rozh. obč.“). Povinnost znalce
vykonávat činnost pouze v oboru a odvětví (a případně specializaci), pro kterou
má oprávnění vykonávat znaleckou činnost, vyplývá přímo z § 1 odst. 3 zákona č.
254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Opačný
přístup by popíral smysl a účel strukturování oboru zdravotnictví do
jednotlivých odvětví podle nyní účinné vyhlášky č. 505/2020 Sb., kterou se
stanoví seznam znaleckých odvětví jednotlivých znaleckých oborů, jiná osvědčení
o odborné způsobilosti, osvědčení vydaná profesními komorami a specializační
studia pro obory a odvětví, neboť pokud by mohl jakýkoliv lékařský postup
hodnotit znalec bez ohledu na dané odvětví, stávalo by se takové dělení de
facto obsoletní (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2023, sp.
zn. 25 Cdo 2946/2022). V nyní projednávané věci byl ústavní znalecký posudek
IPVZ vypracován kolektivem složeným z lékaře posudkového lékařství, infekčního
lékařství, ortopeda traumatologa pohybového ústrojí, chirurga, neurologa a
mikrobiologa. Znalecký kolektiv tedy pokrýval širokou škálu odborně způsobilých
lékařů (včetně lékaře z infekčního lékařství) oprávněných k posouzení, zda
poskytovatel zdravotní péče (pracovníci žalované) postupoval při léčbě a péči o
poškozeného v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy.
13. Konečně je zřejmé, že dovolatelé zakládají většinu dovolacích důvodů
(jejichž vymezením je dovolací soud vázán – srov. § 242 odst. 3 věta první o.
s. ř.) na námitce, že soudy obou stupňů nesprávně pracovaly se znaleckým
posudkem, nesprávně vyhodnotily obsah provedených důkazů, jimi navržené důkazy
neprovedly, nevysvětlily, proč uvěřily jedné skutkové verzi podle zdravotnické
dokumentace a neuvěřily verzi žalobců doložené jejich výslechem a vlastními
záznamy o průběhu hospitalizace a jimi předloženou fotodokumentací, a dospěly k
nesprávným skutkovým zjištěním, což vedlo k chybnému právnímu závěru o
nesplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za újmu způsobenou
žalobcům úmrtím jejich blízkého. Tyto námitky však postrádají charakter právní
otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti
skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatelé odvozují od vlastního
posouzení skutkového stavu. V podstatě se tak domáhají přezkumu dokazování a
skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního
posouzení odvozují nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po
právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž oni nesouhlasí. Námitky proti
zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku
přípustnost dovolání – jak shora uvedeno – podle § 237 o. s. ř. nezakládají
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS
2037/17).
14. K obsahu rozhodnutí Čestné rady České lékařské komory ze dne 8. 9.
2023 není dovolací soud oprávněn přihlédnout vzhledem k zákazu novot v § 241a
odst. 4 o.s.ř., podle nějž v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy. Ostatně z obsahu spisu vyplývá, že tato listina bude předmětem řízení o
žalobě na obnovu řízení, kterou žalobci podali dne 15. 12. 2023.
15. Jelikož dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §
243c odst. 1 o. s. ř.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má
proti žalobcům právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z
odměny advokáta ve výši 7.100 Kč odpovídající součtu tarifních hodnot tří
uplatněných nároků podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4
písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání za jeden úkon
právní služby, a z jedné paušální náhrady hotových výdajů advokáta 300 Kč podle
§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 7.400 Kč. Náhrada
nákladů řízení je splatná k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (§
160 odst. 1 o. s. ř.).
17. Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi
účastníky se dovolací soud vědomě odchýlil od právního závěru vysloveného v
nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23, podle nějž
se částka 50.000 Kč nepovažuje za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv
nebo náhrady nemajetkové újmy paušálně ve všech případech, nýbrž pouze tehdy,
nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen
s nepoměrnými obtížemi. Dovolací soud tak využil možnosti uvedené v nálezu
Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, předestřít
argumentaci odůvodňující potřebu právní závěry prezentované Ústavním soudem
revidovat.
18. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že jazykový výklad
představuje jen prvotní přiblížení se významu právní normy (viz např. nález ze
dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97) a že pro objasnění jejího smyslu slouží
i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione
legis atd. (viz např. nález ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. II. ÚS 1578/21). V
nálezu vyslovujícím sporný závěr však Ústavní soud vycházel především z
izolovaného jazykového výkladu § 9 advokátního tarifu (zejména jeho odstavce 1
ve vztahu k dalším odstavcům tohoto ustanovení) a pominul ostatní možnosti
výkladu, zejména argument, že § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu výslovně
dopadá na řízení ve věcech osobnostních práv s návrhem na náhradu nemajetkové
újmy a že jde o výjimku z pravidla ve smyslu návětí první věty § 8 odst. 1
(není-li stanoveno jinak…). Ústavní soud se v nálezu nevypořádal s námitkou, že
měly-li by obecné soudy vždy vycházet z částky, která je předmětem řízení,
vedlo by to k tomu, že náhradní tarifní hodnota ve smyslu § 9 odst. 4
advokátního tarifu by se nikdy nemohla použít. To je v rozporu s předpokladem
racionálního normotvůrce, který je i podle Ústavního soudu základním
východiskem interpretace práva (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3.
2007, sp. zn. I. ÚS 648/06, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 29/16, nebo
nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10). Ústavní soud
též v nálezu vyslovujícím sporný závěr nepřiléhavě generalizoval závěry své
předchozí judikatury vyslovené ve skutkově odlišných věcech, aniž by zohlednil
specifika sporů o ochranu osobnostních práv.
19. Výklad zaujatý Nejvyšším soudem přitom má řadu dobrých důvodů.
Náklady těchto řízení by neměly být nepřiměřeně vysoké, a odrazovat tak
poškozené od uplatnění nároků na ochranu osobnostních práv, která požívají
vyšší ochrany než prostá majetková práva. Obtížnost věci a od ní odvozená
náročnost právního zastoupení není v těchto věcech přímo úměrná výši požadované
ani přiznané částky. Zjevně nevhodné by bylo vycházet z částky uplatněné
žalobcem, neboť výši náhrady nelze exaktně určit, závisí často na znaleckém
posudku nebo na úvaze soudu, žalobce není v jejím určení nijak omezen (mimo
jiné i proto, že v některých z těchto řízení je osvobozen od soudních poplatků)
a žalovaná částka pravidelně bývá (někdy i značně) vyšší než částka soudem
nakonec přisouzená. Přitom není rozumného důvodu rozhodovat o nákladech
právního zastoupení rozdílně podle toho, zda žalobce vstupuje do řízení již se
znaleckým posudkem stanovícím výši peněžité náhrady, anebo nikoli, ostatně u
většiny osobnostních práv (tak jako i v nyní projednávané věci) nepřichází
jejich ocenění znalcem vůbec v úvahu. V souvislosti s výší žalovaných náhrad
nelze odhlédnout ani od okolnosti, že významná část žalobců je osvobozena od
soudních poplatků, ať již ze zákona [§ 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991
Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů], či rozhodnutím soudu
a jsou zastupováni advokáty, kteří jim byli podle § 30 o. s. ř. ustanoveni
soudem. Náklady jejich právního zastoupení (v případě jejich neúspěchu) podle §
149 odst. 2 o. s. ř. a contrario nese stát. Určování odměny těchto zástupců
podle § 7 advokátního tarifu z žalované částky by představovalo značnou
finanční zátěž státu, jehož zájmy má soud též chránit. Uspokojivým řešením není
ani odvozovat tarifní hodnotu od soudem přiznané částky, neboť tento postup
selhává v případě zamítnutí či odmítnutí žaloby nebo zastavení řízení a v
řízení o opravných prostředcích podaných žalobcem, kde již částečně přiznané
plnění není vůbec předmětem řízení. Ústavním soudem vyjádřený názor, že soudy
měly rozhodnout „na základě rozdílu v plnění, jehož se stěžovatelka žalobou
domáhala, a plnění následně stěžovatelce soudem reálně přiznaného“, není v
nálezu nijak vysvětlen, z jeho reprodukční části ani existence takového
„rozdílu“ nevyplývá a postrádalo by jakoukoliv logiku, aby se výše náhrady
odvíjela od rozdílu, který vlastně představuje neúspěch ve věci. V neposlední
řadě má být rozhodování o nákladech řízení co nejjednodušší, aby zbytečně
nezatěžovalo soudy a nestravovalo jejich kapacitu na úkor rozhodnutí
meritorních, což lze nejlépe zajistit formou paušální odměny.
20. Právní názor, podle nějž v případech řízení o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci činí tarifní
hodnota 50.000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) vyslovil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 1. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 3378/2013. Uvedený výklad pak Nejvyšší soud uplatnil i ve věcech
peněžité náhrady za zásah do práva na soukromý a rodinný život způsobený
usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z. a ve věcech peněžité náhrady
nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle § 2958 o. z.; srov. usnesení ze
dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2060/2020, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo
3771/2020, která byla za účelem sjednocení soudní praxe po projednání
občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu schválena k publikaci pod
č. 2/2022 a 12/2022 Sb. rozh. obč. Shodný názor Nejvyšší soud zaujal i ve
vztahu k věcem ochrany osobnosti (srov. rozsudky ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25
Cdo 1081/2020, a ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1178/2021). Ústavní
konformita výkladu Nejvyššího soudu byla opakovaně potvrzena usneseními různých
senátů Ústavního soudu (ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2217/21, ze dne 1. 3.
2022, sp. zn. IV. ÚS 203/22, ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1898/22, ze dne
14. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 198/23, ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2214/23,
a ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 29/24). Ústavní soud uvedeným nálezem
dokonce založil rozpor se svým nálezem ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. IV. ÚS
2137/23, jímž názor Nejvyššího soudu přijal.
21. Vydáním nálezu sp. zn. IV. ÚS 1788/23 došlo k překvapivému odklonu
od ustálené judikatury obecných soudů i Ústavního soudu, a tedy k zásahu do
legitimního očekávání účastníků soudních řízení probíhajících ke dni 10. 4.
2024 (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS
3559/15). Dovolacímu soudu se proto (bez ohledu na výše uvedené argumenty
dovozující nesprávnost sporného závěru) nejeví jako spravedlivé (jak z hlediska
osoby k náhradě nákladů oprávněné, tak z hlediska osoby povinné), aby obecné
soudy v důsledku neočekávatelné změny judikatury výši náhrady nákladů právního
zastoupení v probíhajícím řízení podstatným způsobem navýšily. Z uvedených
důvodů dovolací soud při určení tarifní hodnoty pro účely rozhodnutí o náhradě
nákladů dovolacího řízení postupoval podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního
tarifu.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a
vedlejší účastnicí se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. 6. 2024
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu