zastoupená JUDr. Danielem Ševčíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti žalovaným: 1. Brněnské komunikace a. s., IČO 60733098, se sídlem Renneská třída 787/1a, Brno, zastoupená Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídlem Kobližná 71/2, Brno, 2. Skanska a. s., IČO 26271303, se sídlem Křižíkova 682/34a, Praha 8, 3. Brněnské vodárny a kanalizace, a. s., IČO 46347275, se sídlem Pisárecká 555/1a, Brno, a 4. statutární město Brno, IČO 44992785, se sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, zastoupené JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem se sídlem Marie Steyskalové 686/38, Brno, za účasti vedlejší účastnice na straně 3. žalované: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, a vedlejší účastnice na straně 1. žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem Cihlářská 637/16, Brno, o zaplacení 4.247.971 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 201/2014, o dovolání 4. žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2024, č. j. 17 Co 229/2024-674, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Městský soud v Brně usnesením ze dne 6. 11. 2024, č. j. 48 C 201/2014-666, zamítl návrh čtvrtého žalovaného na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2024, č. j. 48 C 201/2014-619. Citovaným mezitímním rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že základ nároku žalobkyně na náhradu škody je vůči všem žalovaným dán s tím, že o jeho výši a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Čtvrtému žalovanému (dále jen „žalovaný“), respektive jeho zástupci byl uvedený rozsudek doručen do datové schránky 20.
9. 2024. Zákonná patnáctidenní lhůta pro podání řádného opravného prostředku uplynula v souladu s § 57 odst. 1 částí věty před středníkem a odst. 2 větou druhou o. s. ř. 7. 10. 2024. Odvolání žalovaného spolu s žádostí o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání byly podány k poštovní přepravě 8. 10. 2024. Žádost byla odůvodněna zdravotní indispozicí zástupce žalovaného, který se od 30. 9. 2024 necítil zcela zdráv a 2. 10. 2024 pro zhoršení svých nefrologických obtíží vyhledal ambulantního specialistu.
Nemohl tedy dodržet zákonnou lhůtu k podání odvolání a alespoň blanketní odvolání byl schopen podat až 8. 10. 2024. K žádosti žalovaný přiložil zdravotní záznam z 2. 10. 2024, v němž bylo uvedeno, že jeho zástupci byla podána infuze s antibiotiky, byl mu nařízen přísný klid a naordinována každodenní infuzní terapie. Podle zdravotního záznamu z 8. 10. 2024 proběhla toho dne kontrola, zástupce žalovaného byl převeden na perorální podávání antibiotik a do konce týdne mu byla nařízena domácí léčba. Soud prvního stupně citoval § 58 odst. 1 a § 204 odst. 1 a 3 o.
s. ř. a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4459/2015, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 5 Cmo 338/2011, dospěl k závěru, že uváděné důvody zmeškání lhůty nejsou omluvitelné. Z předložených lékařských záznamů sice vyplývá, že zástupce žalovaného trpěl zdravotními problémy, které znesnadňovaly či s ohledem na domácí léčebný režim vylučovaly standardní pracovní zátěž, avšak nelze z nich usoudit, že by se nacházel ve stavu, jenž by mu zcela znemožňoval jakékoliv, byť i omezené činnosti, spočívající v odeslání blanketního odvolání z lůžka či pověření třetí osoby provedením úkonů směřujících k zachování lhůty.
Pokud zástupce žalovaného v období od 2. 10. do 8. 10. 2024 denně docházel na infuzní terapie, byl schopen alespoň částečného fungování. Z předložených zdravotních záznamů ani z tvrzení žalovaného neplyne, že by byl jeho zástupce v natolik špatném zdravotním stavu, který by mu neumožňoval využít moderní telekomunikační prostředky, jejichž prostřednictvím by pověřil podáním alespoň blanketního odvolání de facto kohokoliv jiného. To platí obzvláště v situaci, kdy žalovaným je statutární město Brno oplývající příslušným personálním vybavením, případně bylo možné za využití institutu substituční plné moci pověřit některého z kolegů advokátů či koncipienta.
V současné době je prakticky vyloučeno, aby člověk, který je při vědomí, neměl způsob, jak předat informace třetím osobám.
Ačkoliv má účastník právo využít pro podání odvolání celou zákonnou lhůtu, nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, pro něž by nebylo možné podat odvolání během prvních 10-12 dnů zákonné lhůty.
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 12. 2024, č. j. 17 Co 229/2024-674, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se plně ztotožnil s důvody, jež vedly soud prvního stupně k zamítnutí žádosti žalovaného. Z předložených lékařských zpráv neplyne, že by byl zástupce žalovaného naprosto vyloučen z alespoň minimálních pracovních aktivit a že by za pomoci telekomunikačních prostředků nemohl učinit opatření, která by vedla k včasnému podání blanketního odvolání.
Zdravotní stav zástupce žalovaného nevyžadoval hospitalizaci, byl naopak propuštěn do domácího léčení a dostavoval se na každodenní infuzní terapie. Pokud se zdravotní potíže začaly projevovat již 30. 9. 2024, měl již tehdy učinit opatření k tomu, aby ke zmeškání lhůty nedošlo. Na zástupci žalovaného coby advokátovi bylo, aby při vědomosti běžící lhůty k podání odvolání při jeho zhoršujícím se zdravotním stavu učinil příslušná opatření k zajištění včasného podání odvolání. Námitky poukazující na celkovou délku řízení, stejně jako námitku spočívající v tom, že žádný z advokátů sídlících na stejné adrese v dané věci nikdy nevystupoval v substituci, považoval odvolací soud za irelevantní.
Uvedl rovněž, že povinností soudu prvního stupně nebylo vyzývat žalovaného, aby doplnil případná další tvrzení či důkazy pro odůvodnění jeho žádosti o prominutí zmeškání lhůty. Uváděné důvody tedy odvolací soud nepovažoval za dostatečné.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež považuje za přípustné, neboť závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. První otázku dovolatel konkretizoval tak, že jde o účel institutu prominutí zmeškání lhůty a podmínky pro jeho aplikaci, přičemž je třeba „primárně pohlížet na omluvitelnost zmeškání podání, majícího původ ve zdravotních obtížích, skrze subjektivní stav žadatele, byť samozřejmě s korekcí logičnosti a uvěřitelnosti takových tvrzení“.
Vytknul soudům nižších stupňů, že provedly „laickou úvahu“, že s nefrologickými obtížemi, s nimiž se jeho zástupce potýkal, bylo možné v jistém rozsahu pracovně fungovat, a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, v němž je zdůrazněno, že omluvitelnost zmeškání lhůty je ve smyslu § 58 odst. 1 věty první o. s. ř. třeba vykládat za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce. Napadené rozhodnutí podle názoru dovolatele vykazuje znaky „ryzího, přepjatého formalismu“, a je proto v rozporu s jeho právem na přístup k soudu zakotveným v čl.
36 odst. 1 Listiny. Žalovaný zdůraznil, že se žádným způsobem nepodílel na neobvyklé délce trvání sporu, proti níž je zmeškání lhůty svou délkou minimální. Otázkou, na níž podle názoru dovolatele napadené rozhodnutí spočívá, a jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je to, zda „je povinností soudu vyzývat účastníka, aby doplnil případně další tvrzení a další důkazy pro odůvodnění svého návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání dle § 204 odst. 3 o. s. ř., jestliže má soud pochybnosti o tvrzeních dovolatele, popřípadě má za to, že je třeba dalších tvrzení či důkazů pro náležité posouzení návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání“.
Dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že postup odvolacího soudu ve svém důsledku znamená, že účastník řízení musí předvídat, co vše bude soud považovat za relevantní pro posouzení návrhu na prominutí zmeškání lhůty. Postup soudu při hodnocení návrhu podle § 58 o. s. ř. označil za „kvaziřízení“, jež je méně formální než řízení ve věci samé. Účastník v něm nemá možnost reagovat v rámci ústního jednání a nedostává se mu poučení o předběžném náhledu soudu na věc či o možnosti tvrdit nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy.
Dovolatel v tomto směru upozornil na postup soudu prvního stupně, který sám aktivně vyhledával webové stránky s prezentací zástupce žalovaného spolu s kolegy, s nimiž ad hoc spolupracuje, aniž by žalovaný měl následně možnost se k věci vyjádřit. Stejně tak nemohl žalovaný vědět, že soud bude klást důraz na fakt, že je statutárním městem, a zdůrazňovat jeho personální vybavení. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je nepovažuje za přípustné s ohledem na absenci jasného vymezení právní otázky, při jejímž posouzení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury. Napadené usnesení navíc dovolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu respektuje, neboť z něj vyplývá, že hospitalizace advokáta sama o sobě nepředstavuje omluvitelný důvod ke zmeškání lhůty. Takový stav však dovolatel neprokázal. Žalobkyně zdůraznila význam právní jistoty účastníků soudního řízení a ochranu jejich legitimního očekávání v kontextu dodržování stanovených lhůt. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odmítl, případně zamítl.
5. Ostatní účastníci řízení se k dovolání nevyjádřili.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. V usnesení ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněném pod č. 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, Nejvyšší soud vysvětlil, že za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba považovat jak překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat – zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou.
9. První dovolatelem položená „otázka“ přípustnost dovolání nezakládá, neboť napadené usnesení není s citovaným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 30/2015 v rozporu. Soudy nižších stupňů řádně přihlédly ke všem okolnostem případu a k poměrům zástupce žalovaného, když se detailně zabývaly povahou jeho zdravotních obtíží a konkrétními možnostmi, jež měl pro zachování lhůty k podání odvolání. Dovolací soud soustavně judikuje, že ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř. se řadí mezi normy s relativně neurčitou hypotézou, u nichž se možnost dovolacího přezkumu Nejvyššímu soudu otevírá pouze tehdy, pokud by závěry soudů nižších stupňů byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1122/2021, ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 276/2024, či ze dne 30. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3798/2020).
10. Soudy v posuzované věci dospěly k závěru, že docházel-li zástupce žalovaného v období od 2. 10. 2024 do 8. 10. 2024 denně na infuzní terapie, byl schopen alespoň částečného fungování, a konstatovaly, že z předložených zdravotních záznamů ani z tvrzení žalovaného nevyplynulo, že by byl jeho zástupce v natolik špatném zdravotním stavu, který by mu neumožňoval využít moderní telekomunikační prostředky, aby sám podal blanketní odvolání nebo tím pověřil jinou osobu. Takovou úvahu nelze považovat za zjevně nepřiměřenou, neboť aby mohl být důvod zmeškání lhůty spočívající ve zdravotních problémech shledán omluvitelným, musí být objektivně takového charakteru, že účastníka ze zmeškaného úkonu zcela vyloučí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5355/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2634/2024). Žalovaným tvrzené okolnosti však takovou povahu nemají. Ve zdravotním záznamu z 8. 10. 2024 (viz č. l. 653 spisu) je uvedeno, že zdravotní stav zástupce žalovaného se zlepšil, a nelze tedy ani dovodit, že by se jednalo o akutní stav setrvalé intenzity.
11. Ani druhá žalovaným formulovaná otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání. Především na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. V daném případě soudy neměly pochybnosti o tvrzeních dovolatele v tom smyslu, že by je považovaly za nepravdivá, ani nedospěly k závěru, že k řádnému posouzení návrhu je zapotřebí dalších tvrzení či důkazů. Toliko hodnotily tvrzení žalovaného a podklady, jež předložil spolu se svou žádostí o prominutí zmeškání lhůty, a uzavřely, že se z nich nepodává, že by byly na straně dovolatele dány okolnosti, z nichž by vyplývalo, že zmeškal lhůtu k podání odvolání z omluvitelného důvodu (jeho zástupce nebyl hospitalizován, každý den docházel na infuzní terapie). Dovolatel ostatně ani neuvádí, jaká jiná tvrzení či důkazy by předložil v případě, že by byl k jejich doplnění vyzván.
12. Kromě toho z § 58 odst. 1 o. s. ř. ani z žádného jiného ustanovení nevyplývá povinnost soudu vyzvat účastníka, aby doplnil svá tvrzení či důkazní návrhy pro odůvodnění návrhu na prominutí zmeškání lhůty v případě, že na rozdíl od něj nebude tvrzené důvody pokládat za omluvitelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 5105/2009). Návrh na prominutí zmeškání lhůty musí obsahovat obecné náležitosti podání ve smyslu § 42 o. s. ř. a musejí v něm být rovněž vylíčeny a důkazními návrhy podloženy skutečnosti o tom, že ke zmeškání došlo z omluvitelného důvodu a že návrh byl podán včas [viz komentář k § 58 o. s. ř. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024]. V situaci, kdy je postup podle § 58 odst. 1 o. s. ř. pokládán za zcela výjimečný a výrazným způsobem zasahující do právní jistoty ostatních účastníků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3449/2020, ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1015/2023, či ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3914/2023), je třeba jeho využití důsledně zvažovat, což soudy v této věci učinily, a pokud dospěly k závěru, že nejsou dány důvody pro prominutí zmeškání lhůty, je jejich rozhodnutí správné.
13. Jádrem námitek, že soud prvního stupně sám vyhledával na webu informace o zástupci žalovaného, nebo že žalovaný nemohl předpokládat, že bude hrát roli fakt, že je veřejnoprávní korporací, je vada řízení, k níž (je-li jí řízení skutečně postiženo) dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Procesní vada může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s dovolatelem formulovanou otázkou procesního práva řešenou odvolacím soudem (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci žalovaný nevymezuje. Ani tyto námitky tedy přípustnost dovolání nezakládají.
14. Soudy nižších stupňů svá rozhodnutí odůvodnily tím, že z podkladů předložených žalovaným nevyplývá, že by jeho zástupce byl hospitalizován a že by míra jeho indispozice byla taková, že by nebyl schopen prostřednictvím telekomunikačních prostředků sám podat alespoň blanketní odvolání, případně tím pověřit jinou osobu. Jako konkrétní případ realizace takové možnosti uvedl soud prvního stupně pověření jiného advokáta, koncipienta, samotného žalovaného s ohledem na jeho personální vybavenost, či jakékoliv jiné osoby. Příkladmo uvedenými subjekty mělo být pouze pro ilustraci demonstrováno, že možností, jak odvolání podat, pokud by toho skutečně nebyl sám schopen, měl zástupce žalovaného celou řadu. Nejedná se však o rozhodující argument, jenž vedl k zamítnutí návrhu žalovaného. Námitka, že se žalovaný žádným způsobem nepodílel na délce trvání sporu, není z hlediska omluvitelnosti důvodů zmeškání lhůty podstatná, protože s nimi žádným způsobem nesouvisí.
15. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že je plně v dispozici účastníka řízení, aby využil lhůty, stanovené ve prospěch ochrany jeho práv, a nelze mu klást k tíži, že opravný prostředek nepodal dříve, než došlo k nepředvídané události, jež mu v tom měla zabránit, neboť není významné, kdy (v jakém okamžiku běhu lhůty – zda na jejím začátku, v průběhu či na konci) k této události mělo dojít – srov. mutatis mutandis nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. I. ÚS 396/01, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1376/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2474/2024, a ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015. Právě uvedené však nic nemění na tom, že v posuzovaném případě nebyly důvody, pro něž žalovaný zmeškal lhůtu k podání odvolání, shledány omluvitelnými. Úvahu odvolacího soudu, že v případě, že se zástupce žalovaného v průběhu odvolací lhůty „necítil zcela zdráv“, je jeho povinností zajistit, aby odvolání proti rozhodnutí, jež mu bylo doručeno, bylo podáno včas, nelze považovat za nepřiměřenou.
16. Jelikož dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu