26 Cdo 1759/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně D. H., zastoupené Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem Praha 2, Ladova 1, proti žalovaným 1) Ing. arch. J. M., 2) Ing. Ji. M., 3) MUDr. E. F., a 4) J. M., zastoupeným Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Postupice 58, o určení neplatnosti zvýšení nájemného a o vzájemném návrhu na určení výše nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 325/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2009, č. j. 19 Co 465/2008-102, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč, k rukám Mgr. Davida Nováka, advokáta se sídlem Praha 2, Ladova 1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 1. 2008, č. j. 21 C 325/2006-70, výrokem I. určil, že je neplatné zvýšení nájemného za užívání bytu č. 3, ve 2. podlaží domu č.p. na pozemku parc. č. 2243 v k.ú. S., na adrese N. S. 25, P. 5 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), a to od 1. 1. 2007 z částky 1.246,38 Kč na částku 7.220,50 Kč, určené dopisem ze dne 14. 9. 2006, výrokem II. zamítl vzájemný návrh žalovaných na určení, že žalobkyně je povinna platit nájemné ve výši 7.220,50 Kč měsíčně, počínaje dnem následujícím po právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 1. 2009, č. j. 19 Co 465/2008-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel – ve shodě se soudem prvního stupně – ze zjištění, že žalovaní (podíloví spoluvlastníci předmětného domu) oznámili žalobkyni (nájemkyni bytu) dopisem ze dne 14. 9. 2006 zvýšení nájemného na částku 7.220,50 Kč měsíčně, přičemž v dopise uvedli, že při stanovení výše nájemného postupovali podle zákona č. 107/2006 Sb. Přisvědčil jeho závěru, že zvýšení nájemného žalovanými je neplatné, neboť nepostupovali podle uvedeného zákona, resp. sdělení Ministerstva pro místní rozvoj č. 333/2006 Sb. Ve shodě se soudem prvního stupně dále především konstatoval, že jejich odkaz na nálezy Ústavního soudu České republiky (např. na nález sp.zn. I.
ÚS 489/05) je nepřípadný, neboť byť byly vydány po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., týkaly se období před nabytím jeho účinnosti, kdy soudy – v důsledku absence příslušné právní úpravy – stanovovaly výši nájemného konstitutivním rozhodnutím; tento stav byl však napraven vydáním citovaného zákona a domáhat se zvýšení nájemného rozhodnutím soudu již není možné. Na základě toho shledal správným rovněž výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, neboť byl učiněn v prosinci 2007, tj. již za účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti ,,všem jeho výrokům“)
podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř a uplatnili v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatelé mají za to, že v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena a) „otázka, kterého období se týká povinnost obecných soudů …… určovat nájemné z bytu podle místních podmínek“, stanovená v nálezech Ústavního soudu, zejména v „plenárním nálezu sp.zn. 20005“, b) „jakého období se týká právo pronajímatele na zvýšení nájemného“ (zda jde o zvýšení „pro futuro“ či též i za dobu minulou), c) otázka rozsahu poučovací povinnosti obecných soudů, uložená jim Ústavním soudem“ (která v dané věci nebyla splněna, což založilo vadu řízení), d) zda se lze po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. domáhat zvýšení nájemného soudním rozhodnutím [možnost podávat žaloby o určení obvyklého nájemného i po vydání citovaného zákona přitom nepřímo vyplývá i z nejnovější judikatury Ústavního soudu ve věcech žalob o náhradu škody proti státu (např. „IV.
ÚS 2191/08“)]. V dovolání obsáhle rozebírají problematiku jednostranného zvyšování nájemného a polemizují s napadeným rozhodnutím i s rozhodnutími Ústavního soudu. Závěrem označují za otázku zásadního významu otázku, ,,zda obsah sdělení MMR v důsledku manipulace se statistickým souborem zákonem nepředpokládané je porušením zákonného zmocnění § 4 písm. a) zákona č. 107/2006 Sb.“ (ad e/). Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby bylo ,,ve smyslu ust.
§ 243b“ zrušeno též rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalobkyně se v dovolacím vyjádření ztotožnila s napadeným rozhodnutím, namítla, že dovolání je nepřípustné, neboť všechny právní otázky uvedené v dovolání byly zodpovězeny stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp.zn. Pl.ÚS- st 27/09, které rovněž citovala. Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. ledna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelé výslovně napadli rovněž nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu, s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst.
2 o.s.ř.) však zastává názor, že ve vztahu k tomuto výroku nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány; navíc dovolání proti nákladovým výrokům – byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu – není přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura 5/2002). Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.); dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Dovolatelé v dovolání formulují otázky, s nimiž spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Pokud jde o otázky ad a), b) a d), lze konstatovat, že jde o otázky, jejichž řešení je v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustáleno, a proto nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Již ustálená soudní praxe dovodila, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní právní úpravy v době do 30. března 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), avšak nikoli zpětně, nýbrž konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) – srov. rozhodnutí Nejvyššího ze 7. 7. 2006, sp.zn. 26 Cdo 32/2006, z 30. 8. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1013/2005, z 31. 8. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1039/2006, z 10.
10. 2006, sp.zn. 26
Cdo 1924/2006, z 24. 10. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2106/2006, z 21. 3. 2007, sp.zn. 26 Cdo 1598/2006, a z 27. 4. 2007, sp.zn. 33 Odo 541/2005. V rozsudku z 29. 10. 2008, sp.zn. 26 Cdo 3663/2007, pak Nejvyšší soud – s odkazem na nález Ústavního soudu z 26. 7. 2007, sp.zn. II. ÚS 361/06 – dovodil, že „tento postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od 1. 1. 2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem“. Zbývá dodat, že usnesením Ústavního soudu ze 14. 8. 2008, sp.zn. Pl. ÚS 7/07, byl odmítnut návrh Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb.
Navíc plénum Ústavního soudu přijalo pod sp.zn. Pl. ÚS- st 27/09 dne 28. 4. 2009 stanovisko k náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech protiústavní regulace nájemného. V citovaném stanovisku se plénum Ústavního soudu odchýlilo od právních názorů vyslovených v nálezech z 9. 9. 2008, sp.zn. IV. ÚS 175/08, a ze 4. 12. 2008, sp.zn. III. ÚS 3158/07, a mimo jiné dovodilo, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006.
Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 8. 7. 2009, sp.zn. 26 Cdo 1366/2008, z 20. 10. 2009, sp.zn. 26 Cdo 1819/2009, a z 10. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 5408/2008). Odvolací soud se při řešení označených otázek od citované judikatury Ústavního soudu České republiky a již ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Dovolatelé dále výslovně (ad c/) uplatňují i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu z 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009. sp.zn. 23 Cdo 4562/2009, a usnesení Ústavního soudu z 28.
7. 2010, sp.zn. IV. ÚS 1464/10). V projednávané věci však uvedené otázky, resp. námitky dovolatelů nesměřovaly k výkladu procesních předpisů, a proto jejich prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ostatně jak již uvedl odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, týkala se poučovací povinnost možnosti změny návrhu na žalobu na náhradu škody, o kterýžto případ se však v souzené věci nejedná. Přípustnost dovolání v dané věci pak nemůže založit ani dovolateli označená otázka ad e), neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalovaných není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu je dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 3 odst. 2 věty za středníkem, § 7 písm. d), § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. října 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu