26 Cdo 2280/2025-351
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce Miloše Kuny, se sídlem v Hostinné, J. A. Komenského 764, IČO 72826657, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Šantrochem, advokátem se sídlem v Trutnově, Voletinská 247, proti žalované MH CIRUS SERVIS, s.r.o., se sídlem v Postoloprtech, Marxovo náměstí 96, IČO 27288242, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, o zaplacení částky 515 245 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 175/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 2025, č. j. 17 Co 68/2024-307, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 2025, č. j. 17 Co 68/2024-307, v části výroku II, pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve smluvní výši 0,1 % denně z částky 97 890 Kč od 25. 2. 2016 do zaplacení, z částky 9 303 Kč od 2. 3. 2016 do zaplacení, z částky 9 511 Kč od 2. 3. 2016 do zaplacení, z částky 9 619 Kč od 2. 3. 2016 do zaplacení, z částky 15 965 Kč od 2. 3. 2016 do zaplacení, z částky 5 677 Kč od 2. 3. 2016 do zaplacení, z částky 10 889 Kč od 16. 5. 2016 do zaplacení, z částky 12 146 Kč od 16. 5. 2016 do zaplacení, z částky 14 002 Kč od 16. 5. 2016 do zaplacení, z částky 13 942 Kč od 24. 5. 2016 do zaplacení, z částky 23 592 Kč od 24. 5. 2016 do zaplacení, z částky 369 Kč od 22. 5. 2016 do zaplacení, 2 642 Kč od 24. 5. 2016 do zaplacení, a z částky 1 495 Kč od 24. 5. 2016 do zaplacení, a v nákladových výrocích IV, V a VI, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 515 245 Kč se zákonnými úroky z prodlení z tam uvedených částek za tam uvedená období a dále se smluvními úroky z prodlení ve výši 0,1 % denně z tam uvedených částek za tam uvedená období. Žalobu odůvodnil tvrzením, že s žalovanou uzavřeli dne 27. 3. 2015 smlouvu o nájmu lešení (dále jen „nájemní smlouva“), ve které si smluvili počátek nájmu na den 27. 3. 2015 a konec nájmu na den 31. 12. 2015 (s možností prolongace) a způsob určení ceny nájmu.
Následně byly jednotlivé komponenty lešení dodávány v období od 27. 3. 2015 do 30. 4. 2015 na požadovanou stavební akci elektrárny v Opatovicích, přičemž jejich jednotlivé převzetí bylo potvrzeno v předávacích protokolech, v nichž byl rovněž uveden počet pronajatých komponentů a znovu uvedena cena nájmu. Takto pronajaté komponenty žalovaná postupně vrátila v období od 19. 2. 2016 do 5. 4. 2016. Dále byla dne 21. 4. 2016 učiněna z její strany dílčí objednávka na dodání některých komponent lešení na stavební akci elektrárna Poříčí, na kterou byly zčásti použity komponenty z původní stavební akce a ostatní byly znovu poskytnuty žalobcem.
Tyto komponenty mu byly vráceny dne 2. 6. 2016. Každé vrácení pronajatých komponent bylo vždy potvrzeno vrátnicí příslušné elektrárny, kde stavební akce probíhala. Po ukončení stavebních akcí a vrácení všech komponent lešení žalobce vystavil žalované faktury, ve kterých byly specifikovány jednotlivé pronajaté komponenty, cena za kus a den, počet dnů nájmu a cena. Takto žalobce vydal celkem 19 faktur. Žalovaná však, ani po četných urgencích, mu na vystavené faktury ničeho neuhradila.
2. Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně), poté, co jeho v pořadí první rozsudek ze dne 16. 4. 2021, č. j. 9 C 175/2019-99, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (odvolacího soudu) ze dne 29. 9. 2022, č. j. 17 Co 108/2021-127, v pořadí druhým rozsudkem ze dne 15. 12. 2023, č. j. 9 C 175/2019-236, zamítl žalobu ohledně částky 288 203 Kč s tam uvedenými zákonnými úroky z prodlení a smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z tam uvedených částek za tam uvedená období (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 227 042 Kč s tam uvedenými zákonnými úroky z prodlení a smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z tam uvedených částek za tam uvedená období (výrok II); současně rozhodl
3. Poté, co dospěl k závěru, že žalobci lze z titulu dlužného nájemného podle nájemní smlouvy přiznat částku 227 042 Kč, se zabýval mimo jiné otázkou, zda si účastníci v dotčené smlouvě dohodli smluvní pokutu nebo smluvní úrok z prodlení, jestliže si v rámci ujednání platebních podmínek sjednali „smluvní penále při nedodržení termínu splatnosti … 0,1 % za každý den prodlení“ (dále jen „sporné ujednání“). K uvedené otázce přitom zjistil, že obvyklým institutem v segmentu stavebních činností je smluvní pokuta za každý den prodlení s řádnou úhradou nájemného, jak vyplynulo ze znaleckého posudku Ing. Jiřího Foltýna, znalce z oboru ekonomika, dodavatelsko-odběratelské vztahy, řízení, plánování a organizace ekonomiky, č. 6/2023 ze dne 7. 7. 2023, resp. z následného výslechu tohoto znalce při soudním jednání dne 18. 10. 2023 (č. l. 222-223 spisu). V návaznosti na to pak sporné ujednání vyložil tak, že přes nesprávné označení „smluvní penále“ jde jednoznačně o ujednání o smluvní pokutě podle § 2048 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jež je v podobných právních vztazích obvyklé. Proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci z dlužného nájemného také požadovaný zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu.
4. K odvolání obou účastníků řízení pak odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 5. 2025, č. j. 17 Co 68/2024-307, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně „potvrdil ve správném znění“ ve výroku I tak, že se zamítá žaloba ohledně částky 288 203 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z částky 281 525 Kč od 25. 2. 2016 do zaplacení, ohledně úroku z prodlení ve smluvní výši 0,1 % denně z částky 281 525 Kč od 25. 2. 2016 do zaplacení a ohledně úroku z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z částky 6 678 Kč od 15. 2. 2016 do zaplacení (výrok I), a v tam specifikované části výroku II tak, že se žalované ukládá povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 227 042 Kč s úrokem z prodlení ve smluvní výši 0,1 % denně z částky 97 890 Kč od 25. 2. 2016 do zaplacení, z částky 9 303 Kč od 2. 3. 2016 do zaplacení, z částky 9 511 Kč od 2. 3. 2016 do zaplacení, z částky 9 619 Kč od 2. 3. 2016 do zaplacení, z částky 15 965 Kč od 2. 3. 2016 do zaplacení, z částky 5 677 Kč od 2. 3. 2016 do zaplacení, z částky 10 889 Kč od 16. 5. 2016 do zaplacení, z částky 12 146 Kč od 16. 5. 2016 do zaplacení, z částky 14 002 Kč od 16. 5. 2016 do zaplacení, z částky 13 942 Kč od 24. 5. 2016 do zaplacení, z částky 23 592 Kč od 24. 5. 2016 do zaplacení, z částky 369 Kč od 22. 5. 2016 do zaplacení, 2 642 Kč od 24. 5. 2016 do zaplacení, a z částky 1 495 Kč od 24. 5. 2016 do zaplacení (výrok II). Současně rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení v míře vyšší, než bylo přiznáno ve výroku II jeho rozsudku, tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok III), a dále rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (výroky IV, V a VI).
5. Stejně jako soud prvního stupně se zaměřil zejména na výklad sporných ujednání nájemní smlouvy, včetně ujednání o „smluvním penále při nedodržení termínu splatnosti“. V této souvislosti především nepřisvědčil námitce žalované, že toto ujednání je nejasné i z hlediska posouzení, komu zde stanovené právo vznikne, resp. kdo má komu platit, a jaká hodnota je základem pro výpočet penále. Podle jeho názoru je totiž zřejmé, že sporné ujednání zakládalo právo žalobce jako pronajímatele na zaplacení „penále“ 0,1 % při nedodržení termínu splatnosti (tj. splatnosti faktury) za každý den prodlení. Poté s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3555/2010, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1775/2020, konstatoval, že výraz „smluvní penále“ připouští různý výklad, čemuž odpovídá i skutečnost, že také strany si toto ujednání vykládaly odlišně, a neztotožnil se tak se závěrem soudu prvního stupně, že uvedený výraz jednoznačně odpovídá smluvní pokutě. Uvedl, že soud prvního stupně při výkladu sporného ujednání vyšel i z posudku znalce a z obvyklostí v podobných právních vztazích. Zdůraznil, že znalci sice nepříslušní výklad obsahu právního jednání, k obvyklosti sporného ujednání se ale vyjádřit může. Následně však při výkladu použitého výrazu „smluvní penále“ vyšel z interpretačního pravidla stanoveného v § 557 o. z. a vyložil jej (podle svého názoru) k tíži žalobce, který smlouvu koncipoval, tak, že se jím myslí smluvní úrok z prodlení. S tím pak podle něj koresponduje i skutečnost, že ostatně i žalobce se v žalobě domáhal zaplacení „smluvního úroku z prodlení“, nikoli smluvní pokuty. Uzavřel, že žalobci tudíž nebylo možné přiznat nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, jak to učinil soud prvního stupně, avšak nemůže se domáhat ani úroku z prodlení v zákonné výši, neboť souběh nároků na úrok z prodlení v zákonné výši a ve smluvní výši není – logicky vzato – možný, což vyplývá i z ustanovení § 1970 o. z. Proto mu s nárokem na dlužné nájemné v částce 227 042 Kč přisoudil namísto smluvní pokuty úrok z prodlení ve smluvní výši 0,1 % denně z tam specifikovaných částek za tam specifikovaná období, přičemž ohledně požadovaného zákonného úroku z prodlení z uvedené částky změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
6. Proti části výroku II rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci tam specifikovaný smluvní úrok z
prodlení, podala žalovaná (dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost dovozovala z § 237 o. s. ř. Předně měla za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky výkladu nejednoznačného smluvního ujednání, konkrétně výrazu „smluvní penále“, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zde odkázala mimo jiné na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1775/2020, již zmíněné odvolacím soudem). Přitom nesouhlasila se způsobem, jakým odvolací soud vyložil uvedený výraz za použití § 557 o.
z., a zastávala stanovisko, že sporné ujednání ve skutečnosti interpretoval ve prospěch žalobce, nikoli naopak. Dále s odkazem na tam označenou judikaturu namítala, že nelze přiznat „smluvní pokutu“, pokud sporné ujednání není, jako v tomto případě, určité, srozumitelné a interpretovatelné bez pochybností (jelikož vedle použití nejasného pojmu „penále“ ani neurčuje, z jaké částky se penále počítá, a kdo je oprávněn jej uplatnit), vytýkala odvolacímu soudu, že nepřihlédl k jejímu návrhu podle § 2051 o.
z. na moderaci žalobcem uplatněné smluvní sankce pro její zjevnou nepřiměřenost, který tak lze považovat za „tzv. opomenutý návrh“, vyjádřila přesvědčení, že „za období od května 2016 do června 2016“ odvolací soud přiznal žalobci smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně bez jakéhokoli smluvního základu, jelikož v té době bylo lešení pronajato pro stavební akci „Elektrárna Poříčí“, jež byla fakticky i právně samostatná a nelze tak na ni vztáhnout sankční podmínky stanovené v nájemní smlouvě (podle jejího mínění je navíc napadené rozhodnutí v této části i vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné), nadto odvolací soud pochybil i tím, že změnil právní kvalifikaci žalobcova nároku ohledně denní sankce ve výši 0,1 %, aniž jí poskytl poučení ve smyslu § 118a o.
s. ř. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku II a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby jej v této části změnil. Současně navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadené části rozsudku odvolacího soudu.
7. Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
8. Na vyjádření žalobce reagovala žalovaná replikou ze dne 10. 9. 2025, podanou ještě v průběhu trvání lhůty k dovolání (§ 240 odst. 1, 2 o. s. ř.), v níž mimo jiné „upřesňovala“ judikaturu Nejvyššího soudu, které se dovolává na podporu svých námitek, přičemž v tomto ohledu odkázala (opětovně) na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1775/2020, jde-li o výklad pojmu „penále“, na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1172/2003 a sp. zn. 33 Cdo 99/2020, jde-li o námitku neurčitosti sporného ujednání (kterou nově spatřovala i v tom, že sporné ujednání nevymezuje, od kdy se „penále“ platí), na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2648/2016, jde-li o námitku, že bez smluvního titulu sankce nevzniká, a konečně na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 2014/10, jde-li o vytýkaný nedostatek poučení podle § 118a o. s. ř.
9. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
10. Ve vztahu k výtce, že odvolací soud nepřihlédl k jejímu návrhu na moderaci žalobcem uplatněné smluvní sankce pro její zjevnou nepřiměřenost („tzv. opomenutý návrh“), dovolatelka nevymezila řádně, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a tedy nedostála požadavku, který je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Sice namítala, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, nicméně tuto judikaturu označila v dovolání prostřednictvím neexistujících (smyšlených) spisových značek („33 Cdo 4148/2021“, „33 Cdo 2124/2022“ a „III. ÚS 1731/07“), a tento nedostatek neodstranila ani ve své replice ze dne 10. 9. 2025 či později v průběhu trvání lhůty k dovolání. V této části je tak dovolání vadné.
11. Pro úplnost lze dodat, že kvalifikoval-li odvolací soud žalobcem uplatněnou smluvní sankci jako smluvní úrok z prodlení, neměla (nemohla mít) uvedená výtka žádný právní význam, neboť postupem podle § 2051 o. z. lze moderovat pouze nárok na zaplacení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty, nikoliv úroků z prodlení (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, uveřejněný pod č. 104/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž se týkal obdobné úpravy moderace smluvní pokuty obsažené do 31. 12. 2013 v § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
12. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak nemůže založit ani námitka týkající se nedostatku smluvního podkladu pro přiznání úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky „za období od května 2016 do června 2016“, neboť na jejím posouzení napadený rozsudek nespočívá (nezávisí). Dovolatelka totiž vychází z předpokladu, že uvedená část přisouzeného smluvního úroku z prodlení se vztahuje k nájemnému za pronájem lešení pro stavební akci „Elektrárna Poříčí“, přehlíží však, že takové nájemné nebylo předmětem žaloby, jak podrobně a srozumitelně (nikoli vnitřně rozporně a nepřezkoumatelně) vysvětlil již odvolací soud v bodu 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí, na něž lze pro stručnost odkázat.
13. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení uvedené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
14. Dovolání však je přípustné pro posouzení otázky výkladu právního jednání (sporného ujednání nájemní smlouvy), neboť uvedenou otázku vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Její posouzení je současně nutným předpokladem pro vyřešení otázky určitosti (a srozumitelnosti) sporného ujednání, jelikož právní jednání není nesrozumitelné či neurčité, lze-li pochybnosti (nedostatky) spojené s projevem vůle odstranit výkladem; závěr o nesrozumitelnosti či neurčitosti právního jednání pak lze učinit pouze v případě, že se tuto nesrozumitelnost či neurčitost projevu vůle ani výkladem odstranit nepodaří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3819/2022).
15. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
16. Tyto vady dovolatelka uplatnila námitkou, že přes změnu právní kvalifikace žalobcova nároku ohledně denní sankce ve výši 0,1 % jí odvolací soud neposkytl poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. Takový postup odvolacího soudu ale za vadu považovat nelze. Vyhověl-li totiž žalobě nikoli proto, že dovolatelka nesplnila povinnost tvrzení či neunesla důkazní břemeno, nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu, nebyl zde důvod pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4677/2009, uveřejněný pod č. 77/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011).
17. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním), a je nutné ji upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (za všechna rozhodnutí srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, a v něm citovanou judikaturu).
18. Jazykové vyjádření právního jednání musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Uvedený závěr Nejvyšší soud zaujal již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a je využitelný i v poměrech interpretace právního jednání podle § 555 a násl. o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3857/2023).
19. V právním styku s podnikatelem (resp. podnikatelů) je navíc třeba zohlednit okolnosti stanovené v § 558 o. z. V pochybnostech se pak použitý výraz vyloží podle § 557 o. z. k tíži toho, kdo výrazu použil jako první (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1042/2023).
20. V posuzované věci podle obsahu spisu účastníci v průběhu řízení netvrdili (tím méně prokázali) okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na jejich (skutečnou) společnou vůli k okamžiku, kdy projev vůle učinili (kdy se stal perfektním). Bylo proto namístě objasnit obsah dotčeného ujednání objektivní metodou výkladu.
21. Podle skutkových zjištění je podstatou sporného ujednání povinnost zaplatit „smluvní penále při nedodržení termínu splatnosti … 0,1 % za každý den prodlení“. Dovolatelce lze přisvědčit, že sporné ujednání samo o sobě neuvádí, z jaké částky se „penále“ počítá, od kdy se platí, a kdo je oprávněn je uplatnit. Tyto jeho nedostatky však lze překlenout prostředky gramatického, logického a systematického výkladu.
22. Je-li povinnost sjednaná ve sporném ujednání sankcí za „prodlení“, je z gramatického hlediska zřejmé, že postihuje nesplnění závazku řádně a včas. Ze systematického zařazení sporného ujednání do článku VI nájemní smlouvy nazvaného „Platební podmínky“ a z jeho návaznosti na ujednání splatnosti dílčí nebo konečné faktury, které se evidentně vztahuje k platebním povinnostem založeným nájemní smlouvou nájemci (tj. k povinnostem stanoveným čl. IV nájemní smlouvy), lze pak mít za to, že závazek, k němuž se předmětná sankce vztahuje, spočívá v povinnosti k úhradě nájemného a případně (byla-li zajištěna pronajímatelem) i dopravy, montáže a demontáže najatých prvků lešení, počítá se tedy ze splatného dluhu na těchto platebních povinnostech, a to ode dne následujícího po termínu splatnosti [tj. od 8. dne od vystavení (vyhotovení) příslušné dílčí nebo konečné faktury]. Logicky vzato pak právo na ni náleží (nemůže náležet nikomu jinému, než) pronajímateli (tj. straně závazku, které svědčí právo na sankcí zajištěné plnění) vůči nájemci (tj. straně závazku, kterou tíží povinnost poskytnout sankcí zajištěné plnění).
23. Objektivní metodou výkladu lze pak objasnit také význam samotného pojmu „smluvní penále“, užitého ve sporném ujednání. Pojmem „penále“ se v obecném jazyce rozumí pokuta za nedodržení smlouvy (viz Slovník spisovné češtiny, obdobně i Slovník spisovného jazyka českého; obojí dostupné online na adrese https://prirucka.ujc.cas.cz/). Tento pojem je také legislativně zakotven v § 2052 o. z., podle něhož se ustanovení o smluvní pokutě použijí i na pokutu stanovenou pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem (penále). I zde se tedy pojmem „penále“ rozumí opět pokuta, byť stanovená pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem, a nikoli přímo smlouvou. V právním styku mezi podnikateli, o který šlo i v této věci, lze přitom předpokládat jistou znalost právní terminologie, a tedy dovodit (nebyl-li prokázán opak), že účastníci při uzavírání nájemní smlouvy znali (vedle obecného významu) právě i právní význam dotčeného termínu, jenž se ostatně ve své podstatě shoduje s jeho obecným významem. Uvedené pak platí v tomto případě o to více, že i podle v řízení slyšeného znalce se mu shodný význam zpravidla přikládá také v obchodním styku v segmentu stavebních činností. Přitom ani systematika nájemní smlouvy, ani logika věci, nepodporují závěr, že by účastníci užili výrazu smluvní (tj. smlouvou určené) „penále“ v jiném významu, než který plyne z popsaného gramatického výkladu sporného ujednání [a zvyklostí (běžné praxe) v daném odvětví činnosti], tj., že by jím mínili něco jiného, než smluvní pokutu.
24. Pochybnosti o obsahu pojmu „smluvní penále“, použitém ve sporném ujednání, lze tudíž v souzené věci odstranit za použití výkladových pravidel stanovených v § 556 a v § 558 o. z. Již za použití těchto pravidel lze dospět k jednoznačnému závěru, že ve sporném ujednání byl výraz „smluvní penále“ použit ve významu smluvní pokuta, a nikoli ve významu smluvní úrok z prodlení, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Za tohoto stavu nebyl důvod aplikovat § 557 o. z. (k jen podpůrnému, resp. doplňujícímu charakteru výkladového pravidla zakotveného v § 557 o. z. srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3857/2023, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 764/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018).
25. Lze shrnout, že sporné ujednání není neurčité či nesrozumitelné, neboť pochybnosti o jeho obsahu lze odstranit výkladem, odvolací soud je však nesprávně interpretoval, pokusil-li se objasnit tam použitý pojem „smluvní penále“ prostřednictvím výkladového pravidla uvedeného v § 557 o. z. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. tudíž dovolatelka použila v konečném důsledku po právu. 26. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž shledal, že byly splněny podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí, zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku II a v závislých nákladových výrocích IV, V a VI, a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 27. Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). 28. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o dovolatelčině návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu