26 Cdo 2788/2023-197
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně Ego fashion, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Nad Ryšánkou 2005/7, IČO 25992864, zastoupené Mgr. Irenou Jonákovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 14, proti žalované LICHOTE, spol. s r.o., se sídlem v Aši, Chebská 1902/128, IČO 28043685, zastoupené JUDr. Karlem Herrem, advokátem se sídlem v Chebu, 26. dubna 583/14, o uložení povinnosti provést a předložit vyúčtování, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 172/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 4. 2023, č. j. 25 Co 263/2022-169, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 4. 2023, č. j. 25 Co 263/2022-169, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se (doplněnou žalobou) domáhala, aby byla žalované uložena povinnost provést a předložit jí vyúčtování záloh na následující služby spojené s užíváním prostor určených k podnikání podle nájemní smlouvy ze dne 28. 11. 2018 za období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019: vodné, stočné, srážková voda a teplo obsahující údaje o množství poskytnuté služby a ceně poskytnuté služby, a v případě vyúčtování servisního poplatku tvrzení o výši nákladů na provoz zařízení poskytujících teplo a vodu včetně způsobů rozúčtování mezi jednotlivé nájemce. Svůj nárok odůvodnila tvrzením, že vyúčtování služeb, které jí za toto období předložila žalovaná, nesplňuje z tam uvedených důvodů požadavky řádného vyúčtování vyplývající z nájemní smlouvy a ze zákona. Především (ne však výlučně) namítala, že jí žalovaná neoprávněně účtovala tzv. servisní poplatek.
2. Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) – poté, co jeho předchozí (vyhovující) rozsudek ze dne 14. 2. 2022, č. j. 15 C 172/2021-29, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni (odvolacího soudu) ze dne 19. 5. 2022, č. j. 25 Co 121/2022-65, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 10. 10. 2022, č. j. 15 C 172/2021-86, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku provést a předložit žalobkyni vyúčtování záloh na plnění poskytovaná v souvislosti s nájmem nebytových prostor podle smlouvy účastnic ze dne 28. 11. 2018 za období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 spočívající ve vodném, stočném, odvodu srážkových vod, dodávek tepla a nákladech na provoz zařízení poskytujících teplo a teplou vodu tak, aby obsahovalo údaje o množství poskytnuté služby, jednotkové ceně této služby, způsobu jejího určení a údaje o konečné ceně této služby (výrok
3. Soud prvního stupně vyšel ze shodných tvrzení účastnic o tom, že dne 28. 11. 2018 uzavřely Smlouvu o nájmu prostor sloužících k podnikání (dále jen „Smlouva“ a „pronajatý prostor“), že žalobkyně jako nájemkyně byla povinna platit žalované (pronajímatelce) náklady na plnění poskytovaná žalovanou k užívání těchto prostor formou měsíčních záloh na vodné a teplo (v součtu 21.781 Kč), vždy do 25. dne měsíce předcházejícího měsíci, za nějž jsou placeny, a že žalovaná byla povinna provádět každoročně vyúčtování těchto záloh a výsledek vyúčtování sdělit žalobkyni do tří měsíců poté, co obdrží od dodavatelů dotčených komodit poslední doklad pro vyúčtování potřebný. Z faktury č. 20/2020 ze dne 9. 10. 2020 a jejích příloh obsahujících položky označené jako Spotřeba vody a tepla za rok 2019 (dále jen „Vyúčtování“), a z dopisu žalované ze dne 19. 11. 2020, pak zjistil, že servisní poplatek, jehož placení bylo mezi účastnicemi sporné, byl účtován v částce 63.113,56 Kč a částce 13.253,90 Kč (DPH). Byl vypočten jako podíl 61,4 % z částky 102.790,81 Kč, zahrnující 90 % nákladů na úklidového pracovníka, náklady na správu podniku, představující 15 % z celkové spotřeby plynu, a současně 6,7 % z celkových nákladů na celopodnikovou režii žalované. Podle čl. 3.6 Smlouvy zahrnovaly náklady na výrobu tepla jednak přímé náklady spojené s nákupem od dodavatelů, jakož i náklady spojené zejména s provozem, údržbou a kontrolou zařízení pro zajištění dodávek tepla do pronajatých prostor a podíl nákladů na správu nemovité věci.
4. Po právní stránce předeslal, že znění čl. 3.6 Smlouvy nijak nepaušalizovalo náklady či podíl na nich, které by žalobkyně byla povinna platit. Uvedl, že žalovaná ani nepotvrdila, že by 6,7 % z jejích celopodnikových režijních nákladů vynakládala jen na péči o pronajatý prostor. Vyčíslení těchto nákladů navíc vychází pouze z jejích účetních dokladů a žalobkyně se k placení účetních položek nezavázala. Uzavřel, že podle Smlouvy mohlo Vyúčtování zahrnovat jen skutečné náklady na správu pronajatého prostoru., a proto jej nelze považovat za správné, a to ani tehdy, pokud právní předpis nevymezuje jeho obsah (v této souvislosti odkázal na závěry vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5417/2016, a ze dne 2. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 423/2017). Doplnil, že po zrušení jeho rozsudku ze dne 14. 2. 2022, č. j. 15 C 172/2021-29, vázán právním názorem odvolacího soudu, vyzval žalobkyni k odstranění vad žaloby. Takto upravený žalobní petit považoval za určitý a vykonatelný, neboť žalobkyně vyjmenovala, jaké náležitosti by požadované vyúčtování mělo obsahovat.
5. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 14. 4. 2023, č. j. 25 Co 263/2022-169, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok II).
6. Odvolací soud nejprve shrnul, že žalobkyně se domáhala uložení povinnosti žalované provést a předložit jí vyúčtování úhrad za tam uvedené služby za kalendářní rok 2019 s odůvodněním, že podle Smlouvy platila náklady na poskytovaná plnění žalované formou záloh. Vyúčtování předložené žalovanou nepovažovala za řádné. Za situace, kdy je otázka účtování jednotlivých položek mezi účastnicemi sporná, považoval převzetí žalobního petitu do výroku rozsudku, jak učinil soud prvního stupně, za nesprávné s tím, že takový výrok není podle jeho mínění dostatečně určitý a vykonatelný.
Dále zdůraznil, že žalobní petit je zcela obecný a nevystihuje konkrétní spornost nároku. Způsob uplatnění práva, jejž žalobkyně zvolila, je ve svém důsledku neúčelný a nevylučuje možnost sporu ve vykonávacím řízení. Domníval se, že žalobkyně měla žalovat na zaplacení přeplatku, neboť jedině tento postup by vedl k vydání rozhodnutí, které by vyloučilo další spory a pochybnosti. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
7. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedla, že závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 312/2018, ohledně materiální vykonatelnosti žalobního petitu, jsou aplikovatelné i v nyní souzené věci. Poukázala na vnitřní rozpornost napadeného rozsudku. Odvolací soud na jednu stranu zmínil, že otázka vyúčtování jednotlivých položek je mezi účastnicemi sporná, avšak současně uzavřel, že tam konkretizované položky byly vyúčtovány a jejich oprávněnost byla v řízení prokázána. Vysvětlila, že v řízení sice zpochybňovala převážně oprávněnost tzv. servisního poplatku, ale napadala rovněž správnost vyúčtování ostatních položek. Odkázala na znění § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), z něhož vyplývá, že vyúčtování musí obsahovat skutečnou výši nákladů na jednotlivé poskytované služby a uvedení celkové výše zaplacených měsíčních záloh včetně jejich členění. Tomuto požadavku však žalovaná nedostála, neboť zaplacené zálohy oproti spotřebovaným položkám (v případě tepla nadto nesprávně určeným) poměřila souhrnně. Dodala, že věcnou správnost Vyúčtování je oprávněn posuzovat soud s tím, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně řádného vyúčtování služeb nese podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5212/2017, pronajímatel; nájemce je povinen tvrdit a prokazovat námitky proti řádnému vyúčtování. S poukazem na tam citovanou judikaturu dovolacího soudu nesouhlasila také se závěrem odvolacího soudu, že k uplatnění svého práva zvolila nesprávný postup. Konečně namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu pro ni bylo překvapivé a že je nepřezkoumatelné. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby je změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí.
8. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu. Podle jejího názoru žalobkyně formulovala žalobní petit neurčitě, v důsledku čehož není vykonatelný; Vyúčtování navíc žádnými vadami netrpí. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
9. Nejvyšší soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 o. s. ř. a také důvodné, neboť odvolací soud se při řešení otázky, zda a jakým způsobem je možné se domáhat povinnosti provést a předložit vyúčtování služeb, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatelka uplatnila námitkami, že napadený rozsudek pro ni byl překvapivý a že je nepřezkoumatelný. Vytýkanými vadami však rozhodnutí netrpí.
11. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, či jeho usnesení ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 460/2019). Překvapivými rozhodnutími jsou tak rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/12)]. To ovšem není případ souzené věci. Žalovaná totiž neurčitost a nevykonatelnost žalobního petitu namítala v průběhu celého řízení a soudy obou stupňů se tímto argumentem ve svých rozhodnutích zabývaly. Jestliže tedy odvolací soud takto uplatněné námitce přisvědčil (ostatně shodně jako v usnesení ze dne 19. 5. 2022, č. j. 25 Co 121/2022-65), nemohl být jeho závěr pro dovolatelku ve výše uvedeném smyslu překvapivý. 12. Dovolací soud zastává rovněž názor, že napadené rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelné, což platí i proto, že případné nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění dovolatelčiných práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Následně se dovolací soud zabýval námitkami podřaditelnými pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
14. V rozsudku ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 312/2018, Nejvyšší soud vysvětlil, že návrh na zahájení řízení (žaloba) musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) mimo jiné rovněž žalobní návrh – tzv. petit (viz § 79 odst. 1 o. s. ř.). Žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný a musí vycházet z vylíčených rozhodujících skutečností. Jde-li tedy, jako v dané věci, o žalobu na plnění, vyhoví žalobce požadavku, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá, označí-li přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena, a to tak, aby rozhodnutí, jímž soud žalobě vyhoví, bylo materiálně vykonatelné. Ustálená soudní praxe pak rovněž dovodila, že pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí, případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není vázán a při formulaci výroku rozhodnutí musí pouze dbát o to, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné pod č. 152/2003 časopisu Soudní judikatura).
15. Soudní praxe se v minulosti ustálila také v názoru, že podmínkou splatnosti nedoplatku (přeplatku) za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen. O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování.
Aby se tak mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši. V soudní praxi [viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3256/2015 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1120/17)] není žádných pochyb ani o tom, že povinnost poskytovatele vyúčtovat příjemci zálohy na poskytnuté služby představuje soudně vymahatelnou právní povinnost. Uvedené právní názory jsou využitelné i v poměrech nájmu nebytových prostor (podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 31.
12. 2013), resp. nájmu prostoru sloužícího podnikání [podle § 2302 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), včetně ustanovení obsažených v zákoně č. 67/2013 Sb. (viz § 2303 o. z.)], a uplatní se i v případě, že z porovnání skutečné výše nákladů čerpaných služeb s úhrnem poskytnutých záloh vyplynul přeplatek na službách. Tyto teze mají oporu např. ve stanovisku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 7. 1981, sp. zn. Cpj 164/80, uveřejněném pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rovněž v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1261/2015 (ústavní stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2803/16), ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4404/2017, či ze dne 2. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 423/2017. V citovaném rozsudku ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4404/2017, pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že není-li vyúčtování věcně správné (řádné), nesplnil pronajímatel (poskytovatel služeb) svoji povinnost vyúčtovat nájemci (příjemci služeb) skutečnou výši nákladů a záloh na jednotlivé služby, že tato povinnost tak nadále trvá a žalobu na její uložení pronajímateli – logicky vzato – nelze zamítnout s odůvodněním, že byla již splněna (zanikla splněním), a že v řízení o stanovení povinnosti provést vyúčtování služeb poskytovaných s nájmem (proto) soud zkoumá (je povinen zkoumat) i otázku, zda vyúčtování služeb, s nímž žalovaný (pronajímatel) seznámil žalobce (nájemce) před zahájením řízení či v jeho průběhu, bylo řádné (tj. v souladu s nájemní smlouvou a s právními předpisy jej regulujícími).
16. V projednávané věci se žalobkyně po žalované domáhala předložení řádného vyúčtování služeb. V doplněném žalobním petitu uvedla, o jaké období jde, jaké služby požaduje vyúčtovat a rovněž jaké náležitosti by nové vyúčtování mělo obsahovat. Za této situace s přihlédnutím k výše citovaným judikatorním závěrům není možné přisvědčit závěru odvolacího soudu, že takto formulovaný žalobní petit není určitý a materiálně vykonatelný. Dovolatelka totiž přesně, určitě a srozumitelně označila povinnost, jež by měla být žalované případným vyhovujícím rozsudkem uložena a zároveň již v žalobě specifikovala důvody, pro něž s Vyúčtováním (které již obdržela) nesouhlasí.
Nepřípadná je i úvaha odvolacího soudu, na níž je jeho rozhodnutí zásadně založeno, že se dovolatelka svou žalobou měla (namísto povinnosti předložit řádné vyúčtování) domáhat zaplacení částky, kterou jí podle jejího mínění žalovaná vyúčtovala neoprávněně. Platí-li, že na vyúčtování, které nebylo provedeno řádně, se (co do jeho účinků) hledí tak, jako by nebylo provedeno vůbec, neměla by dovolatelka k podání takové žaloby žádný podklad. Tento názor by tak ve svém důsledku vedl toliko k zachování (udržení) nežádoucího stavu, v němž by si pronajímatel, který svou povinnost provést vyúčtování služeb (řádně) nesplnil, mohl případné přeplatky na zaplacených zálohách ponechat, a nájemce by neměl k dispozici žádný právní nástroj, jímž by se takto neoprávněně zadržovaných prostředků mohl domoci.
Jak již totiž bylo vyloženo výše, nebylo by zde žádného právního titulu, na jehož základě by se staly splatnými, resp. vymahatelnými. Nezbývá proto než uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. použila dovolatelka opodstatněně.
17. Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), aniž se – pro nadbytečnost – zabýval dalšími dovolacími námitkami, a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). 18. V dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby posoudil, zda žalovaná Vyúčtování vyhotovila řádně, tj. v souladu se Smlouvou a předpisy jej regulujícími. Přitom neopomene zohlednit veškeré námitky, které dovolatelka v této souvislosti uplatnila. Na tomto místě dovolací soud pouze připomíná, že ve všech případech platí (nezávisle na tom, zda je vyúčtování prováděno na základě smlouvy nebo právního předpisu), že řádné vyúčtování služeb musí obsahovat minimálně cenu a množství dodané služby [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4742/2010 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 3087/11)], že každé (případně poskytnuté) zálohové plnění je třeba vypořádat a že nájemce musí obdržet informace, na jejichž základě bude schopen rozpoznat, zda požadovaná úhrada odpovídá spotřebě či způsobu výpočtu spotřeby, aby mohl posoudit správnost výpočtu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1814/2009, ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5417/2016, či ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5212/2017). Zbývá již jen dodat, že takto vymezené náležitosti musí obsahovat vyúčtování samo o sobě; následné vysvětlení podané ze strany pronajímatele (poskytovatele služeb), či seznámení nájemce s doklady, o něž se vyúčtování opírá, není způsobilé zhojit případné nedostatky (vady), jimiž učiněné vyúčtování trpí, a pro něž se na ně hledí, jako by nebylo provedeno vůbec (srov. obdobně již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4404/2017). 19. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 8. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu