26 Cdo 3135/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobce J. J., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem
v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, proti žalovaným 1/ A. N. a 2/ H. K.,
zastoupeným JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku – Místku,
Farní 19, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku
pod sp. zn. 15 C 197/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 42 Co 320/2009-73, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 42 Co
320/2009-73, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 24. března
2009, č. j. 15 C 197/2008-47, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve
Frýdku – Místku k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Frýdku – Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24.
března 2009, č. j. 15 C 197/2008-47, vyhověl žalobě a uložil žalovaným
povinnost vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku „objekt bydlení č. p.
335 na pozemku parc. č. st. 599 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 132 m2 v
R., pozemek parc. č. st. 599 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 132 m2,
pozemek parc. č. 131/26 – zahrada o výměře 643 m2, a to včetně součástí a
příslušenství, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem
pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek – Místek, pro k. ú. R.“
(dále jen „dům č. p. 335“ a „pozemky“ či „předmětné nemovitosti“, resp.
„nemovitosti“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně za zjištěno, že žalobce je
výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, že na základě dohody uzavřené s
žalobcem na podzim 2004 (dále jen „Dohoda“) užívají žalovaný (švagr žalobce) a
žalovaná (družka žalovaného) pozemky a v domě č. p. 335 dvě bytové jednotky, že
podle Dohody měli nemovitosti užívat za jejich údržbu, přičemž měli hradit
náklady na služby spojené s jejich užíváním, a že žalobce zaslal žalovaným
výpověď ze dne 12. března 2008, čímž fakticky odvolal souhlas s užíváním
nemovitostí žalovanými. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně
především dovodil, že v případě Dohody nemůže jít o platnou nájemní smlouvu (ve
smyslu § 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném
v době uzavření dohody – dále jen „obč. zák.“) už proto, že v ní nebyla
sjednána žádná úplata za užívání nemovitostí. V návaznosti na to však rovněž
dovodil, že nešlo ani o smlouvu o výpůjčce ve smyslu § 659 a násl. obč. zák.,
neboť zde scházela bezplatnost užívání (podle Dohody mělo jít o užívání za
údržbu nemovitostí a žalovaní měli hradit služby spojené s jejich užíváním).
Poté uzavřel, že s přihlédnutím k uvedenému užívali žalovaní předmětné
nemovitosti se souhlasem žalobce a že pokud žalobce zasláním výpovědi ze dne
12. března 2008 svůj souhlas fakticky odvolal, užívají je bez právního důvodu.
Proto žalobě na vyklizení – s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. –
vyhověl. Současně konstatoval, že vyklizení nelze za použití ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. podmínit zajištěním bytové náhrady, neboť „stanovením této
vázanosti na zajištění náhradního bytu by soud založil žalovaným více práv než
mají“; ke splnění vyklizovací povinnosti však žalovaným stanovil delší
(dvouměsíční) lhůtu.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 19. listopadu 2009, č. j. 42 Co 320/2009-73, citovaný rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i s právními názory,
které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Za správný pokládal i názor,
který soud prvního stupně zaujal s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
ve vztahu k otázce bytové náhrady, a za dostačující považoval i dvouměsíční
lhůtu stanovenou ke splnění vyklizovací povinnosti. Dodal, že – z důvodů
uvedených v jeho rozsudku – je vyloučeno, aby „doživotní užívání“ bylo chápáno
jako dočasné (ve smyslu § 659 obč. zák.), neboť takový výklad by odporoval
smyslu smlouvy o výpůjčce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné
dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Především zpochybnili správnost
právního názoru, který soudy obou stupňů učinily s odkazem na ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. ve vztahu k otázce bytové náhrady. V této souvislosti uvedli,
že manželka žalobce obnovila styky se svým bratrem (s žalovaným), že z tohoto
důvodu se přestěhovali z P., kde prodali byt, a s žalobcem se dohodli, že v
domě č. p. 335 mohou bydlet až do smrti, že žalovaná také změnila zaměstnání a
že nyní jinou možnost bydlení nemají. Dále uvedli, že závěr odvolacího soudu o
tom, že nebyla splněna podmínka bezplatnosti, nevychází z provedeného
dokazování, že dokazováním před soudem prvního stupně bylo pouze prokázáno, že
účastníci se dohodli na podnikání v nemovitosti žalobce, že ani z výslechu
žalované nevyplynulo, že by za užívání nemovitostí poskytovali žalobci
protiplnění, že veškerá plnění plynula pouze z dohody o podnikání, ze kterého
měl mít žalobce majetkový prospěch, že je nutné se zabývat obsahem osobního
závazku žalobce a že pokud je smlouva uzavřena na dobu života, jedná se o
smluvní vztah uzavřený na dobu určitou. Nakonec namítli, že k prokázání místa
uzavření smlouvy a zejména k prokázání skutečnosti, jaká smlouva byla uzavřena,
byly navrženy důkazy výslechem svědků manželů P., kteří byli přítomni uzavření
smlouvy, jakož i dotazem na Obecní úřad v R., avšak tyto důkazy nebyly
provedeny. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud
rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního
stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích
námitek, zdůraznil, že žalovaní mohou uzavřít smlouvu o nájmu jiného bytu, v
němž by mohli uspokojovat potřebu bydlení, popřípadě smlouvu o podnájmu,
poukázal na to, že žalovaní dům č. p. 335 a jeho vybavení poškodili, a navrhl,
aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného
dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelé
– s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – brojí proti
potvrzujícímu rozsudku v obou jeho výrocích, tedy nejen proti vyklizovacímu
výroku, nýbrž i proti výroku vztahujícímu se k otázce bytové náhrady. Zde je
zapotřebí připomenout, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s
jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil
závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady
rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení
bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako
podaný proti neexistujícímu výroku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněný pod č. 104 v
sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 1. června 2001,
sp. zn. 26 Cdo 365/2000, uveřejněný pod C 549 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu). Přitom po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny
zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě
rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v
sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro
úplnost dovolací soud už na tomto místě dodává, že v soudní praxi není pochyb o
tom, že usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro
žalovaného je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže
samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné
povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem o. s. ř.) jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v
sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 29.
července 2007, sp. zn. 26 Cdo 3430/2007). Podle názoru dovolacího soudu lze
uvedené judikatorní závěry bez dalšího vztáhnout i na vyklizení nemovitosti
sloužící k bydlení.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné
proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího
soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Z
toho vyplývá, že v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř. lze jako způsobilý uplatnit zásadně jen dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., výjimečně pak
také dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (který však – s
přihlédnutím k obsahu dovolání /§ 41 odst. 2 o. s. ř./ – nebyl uplatněn);
nezpůsobilým pak je dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká
mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-
li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové
zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.
října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z
roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne
31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20
Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod
č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne
31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26
Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25.
března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo
473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003).
Zpochybnili-li proto dovolatelé názor odvolacího soudu o nedostatku jejich
právního titulu k užívání nemovitostí poukazem na to, co bylo obsahem Dohody a
vůle účastníků v Dohodě obsažené a jak měla být tato vůle interpretována,
napadli – za použití § 241a odst. 3 o. s. ř. – správnost skutkového (nikoliv
právního) názoru odvolacího soudu. Výtka nesprávného právního posouzení věci je
tak v tomto ohledu nepřípustně založena na kritice správnosti (úplnosti)
skutkových zjištění.
Nad rámec uvedeného dovolací soud přes to dodává, že jedním ze základních
pojmových znaků nájemní smlouvy (a tudíž i smlouvy o nájmu bytu) je její
úplatnost (§ 663 a § 685 obč. zák.); smlouvu umožňující bezplatné užívání věci
po dohodnutou dobu lze posoudit pouze jako smlouvu o výpůjčce (§ 659 a násl.
obč. zák.), přičemž předmětem takové smlouvy může být i byt (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 2010, sp. zn. 26 Cdo
376/2009).
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze však
přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, že hypotéza ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. bude dostatečně naplněna již tím, že vyklizovací povinnost
dovolatelů bude vázána na dvouměsíční (tj. delší než patnáctidenní) lhůtu k
vyklizení (a nikoli na zajištění bytové náhrady). Uvedená otázka je totiž soudy
rozhodovány rozdílně, byť v tomto ohledu byla již soudní praxe usměrněna
stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp.
zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (k němuž odvolací soud nepřihlížel). Je-li
podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné,
stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu
spisu.
Dovolatelé uplatnili rovněž dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Právní posouzení věci je nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do
vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu
odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen
důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k
žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v
konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo
633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února
2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze
17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li
žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li
žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím § 3
odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout.
Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod
č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle
něhož odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu
s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k
bydlení), se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby, nebo
tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady. Zbývá dodat, že v
dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že na základě § 3 odst. 1
obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu, užívaného bez právního
důvodu, vázána na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě,
jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní
úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu České republiky z 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č.
5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24
v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, z 27. února 2001, sp. zn.
26 Cdo 1608/99, uveřejněný pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a
ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 v
sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S přihlédnutím k uvedenému nelze souhlasit s názorem (vysloveným soudy obou
stupňů), že vyklizení nemůže být za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
podmíněno zajištěním bytové náhrady (neboť „stanovením této vázanosti na
zajištění náhradního bytu by soud založil žalovaným více práv než mají“).
Uvedený názor je totiž v příkrém rozporu s již ustálenou judikaturou
specifikovanou v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí. Ve vztahu k
otázce bytové náhrady byl tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř. užit opodstatněně.
Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace
správný ve výroku o bytové náhradě. Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b
odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu
(viz výklad shora). Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. března 2011
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu