26 Cdo 894/2021-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně FANIKA s.r.o., se sídlem ve Vsetíně, U Bečvy 2052, IČO: 26870801, zastoupené Mgr. Ondřejem Kovářem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Dolní náměstí 1356, proti žalovanému Tělovýchovná jednota MEZ Vsetín, spolek, se sídlem ve Vsetíně, Mostecká 367, IČO: 00533815, zastoupenému Mgr. Janem Davídkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetíně II 7147, o zaplacení částky 351.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 7 C 107/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. září 2020, č. j. 15 Co 208/2020-97, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24.297,- Kč k rukám Mgr. Jana Davídka, advokáta se sídlem ve Zlíně, Lešetíně II 7147, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně (bývalá nájemkyně nebytových prostor, jež si pronajala od žalovaného nájemní smlouvou ze dne 1. května 2008 – dále jen „nebytové prostory“ a „Nájemní smlouva“) se domáhala, aby jí žalovaný (pronajímatel nebytových prostor) zaplatil částku 351.800,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení). Žalobu odůvodnila zejména tvrzeními, že v důsledku odsouhlasené změny nebytových prostor zvýšila jejich hodnotu, že žalovaný se v čl. 5.6. Nájemní smlouvy zavázal jí zhodnocení po skončení nájmu uhradit a že smluvní strany v čl.
5.3. Nájemní smlouvy potvrdily, že část tohoto zhodnocení, která je předmětem daného řízení, jí bude kompenzována právě zaplacením žalované částky. Uplatněný nárok současně podřadila pod ustanovení § 667 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. září 2020, č. j. 15 Co 208/2020-97, změnil (vyhovující) rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně (soudu prvního stupně) ze dne 6.
března 2020, č. j. 7 C 107/2019-51, tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Na zjištěném skutkovém základě dovodil, že žalobkyně není v daném sporu aktivně věcně legitimována. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že investici do pronajaté věci, o jejíž vypořádání žádá v tomto řízení, ve skutečnosti vynaložil předchozí nájemce nebytových prostor, který na ni svoji pohledávku z dotčené investice (účinně) nepřevedl; kupní smlouva ze dne 20. března 2006 (dále též jen „Kupní smlouva“), na níž odkazoval čl.
5.3. Nájemní smlouvy zmíněný v žalobě, změnu v osobě věřitele žalované pohledávky přivodit nemohla, neboť se týkala prodeje tam specifikovaných movitých věcí, a nikoli převodu předmětné pohledávky na vypořádání investice do pronajaté věci (nebytových prostor). Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o.
s. ř.“). S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud předně zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Namítla- li tudíž dovolatelka rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (dovolací námitkou, jíž se pokusila zpochybnit správnost /úplnost/ skutkových zjištění rozhodných pro právní závěr, že nenabyla žalovanou pohledávku / převodem/ od předchozího nájemce nebytových prostor), neuplatnila v tomto směru jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
V této souvislosti je zapotřebí zdůraznit, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č.
73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). V uvedené souvislosti lze jen dodat, že okolnost, že žalovaný věděl, resp. bylo mu řádně (míněno zřejmě postupitelem, tj. předchozím nájemcem nebytových prostor – viz § 526 obč. zák.) notifikováno (oznámeno), že předchozí nájemce nebytových prostor postoupil dovolatelce pohledávku, která je předmětem daného řízení, dovolatelka poprvé zmínila až v dovolání.
Již z toho je zřejmé, že uvedená okolnost nemohla mít – podle stavu v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.) – povahu shodného tvrzení účastníků ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., jak se mylně domnívala. Ve skutečnosti šlo o tzv. skutkovou novotu, jíž uplatnila teprve v dovolání i přesto, že v dovolacím řízení platí zákaz skutkových novot (§ 241a odst. 6 o.
s. ř.). Lze tedy shrnout, že prostřednictvím námitek týkajících se postoupení (převodu) sporné pohledávky předchozím nájemcem nebytových prostor se dovolatelka v konečném důsledku dožadovala, aby v dovolacím řízení byla řešena (právní) otázka, kterou se odvolací soud nezabýval a – logicky vzato – ani zabývat nemohl, neboť okolnosti rozhodné pro její posouzení nevyplynuly z dosavadních provedených důkazů či přednesů účastníků a ani jinak nevyšly najevo v průběhu řízení před soudy nižších stupňů. Pro řešení takto nastolené otázky tudíž nemůže být dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné. K dovolací námitce, že odvolací soud změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, aniž předtím seznámil dovolatelku se svým právním názorem (odlišným od právního názoru soudu prvního stupně) a umožnil jí se k němu vyjádřit, je zapotřebí zdůraznit následující. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky z 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný na str. 324 v sešitě č. 9/2010 časopisu Soudní rozhledy, z 22. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, uveřejněný pod č. C 8968 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 27.
září 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, či usnesení ze 17. května 2017, sp. zn. 22 Cdo 4491/2016, na něž odkázala dovolatelka v dovolání) zaujal názor, že vydal-li odvolací soud tzv. překvapivé rozhodnutí, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Byť taková vada přípustnost dovolání nezakládá a lze k ní přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přesto pokládá za potřebné v tomto případě dodat, že překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat.
Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Překvapivými jsou tedy taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jde o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc.
V předmětné věci odůvodňovala dovolatelka podanou žalobu mimo jiné ujednáním obsaženým v čl. 5.3. Nájemní smlouvy, podle kterého na ni měla být převedena žalovaná pohledávka předchozím nájemcem nebytových prostor Kupní smlouvou. Kupní smlouvu měl k dispozici již soud prvního stupně, který ji provedl (přečtením) k důkazu při jednání dne 27. února 2020 (viz protokol o jednání na č. l. 41 až 43 spisu). Odvolací soud pak – v souladu s ustanovením § 213 odst. 3 o. s. ř. – zopakoval dokazování Kupní smlouvou (sdělením jejího podstatného obsahu) při odvolacím jednání dne 21.
září 2020 (viz protokol o odvolacím jednání na č. l. 93 a 94 spisu). Obou těchto jednání se dovolatelka zúčastnila (prostřednictvím svého jednatele i zástupce) a dostala při nich prostor se ke Kupní smlouvě (k jejímu obsahu, resp. pravosti a správnosti) vyjádřit (srov. opět již zmíněné protokoly o jednání před soudy nižších stupňů). Za tohoto stavu mohla a měla předpokládat, že soudy se budou obsahem Kupní smlouvy zabývat, a tudíž nemohla být překvapena tím, že z ní odvolací soud učinil skutková zjištění rozhodná pro právní posouzení dané věci (v tomto případě její aktivní věcné legitimace k vymáhání žalované pohledávky).
Z řečeného současně bez dalšího vyplývá, že odvolací soud nerozhodl o věci samé v neprospěch dovolatelky pro nesplnění povinností tvrdit a prokazovat skutečnosti svědčící o její aktivní věcné legitimaci v daném sporu. Pak ovšem nebylo namístě, aby ji o uvedených procesních povinnostech (břemenech) poučoval (podle § 5, resp. podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. ve spojení s § 213b o. s. ř.). Ani v tomto směru nelze tedy napadené rozhodnutí pokládat za nepředvídatelné, jak namítala dovolatelka (k tomu viz v podrobnostech rozsudek Nejvyššího soudu z 25.
května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněný v sešitě č. 5/2007 časopisu Soudní rozhledy /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 1. listopadu 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06/). Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám lze navíc přičinit, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a ani ústavně zaručeným právem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, a z 28. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 28.
ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2223/2013, uveřejněné v sešitě č. 5/2014 časopisu Soudní rozhledy, či z 1. června 2018, sp. zn. 26 Cdo 4048/2017; viz též usnesení Ústavního soudu z 18. června 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01). Proto nelze bez dalšího – zejména bez přihlédnutí k individuálním okolnostem konkrétního případu – aplikovat právní názor, který stran povinnosti odvolacího soudu seznámit účastníky řízení se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně zaujal Nejvyšší soud v rozsudcích z 18.
března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, a z 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, tj. v rozhodnutích, na něž dovolatelka v dovolání rovněž poukázala. K uplatněným dovolacím námitkám lze dále také uvést, že soudní praxe se již dříve, tj. za účinnosti občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., ustálila v názoru, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23.
ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný pod č. 178/2002 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 154/2003 časopisu Soudní judikatura (tj. v rozhodnutí, jež zmínila i dovolatelka v dovolání), Nejvyšší soud dovodil, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
Obdobný závěr konečně vyplývá i z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněného pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 29/2012 časopisu Soudní judikatura. Jiná je však situace tehdy, jestliže v řízení o vypořádání nájemcovy investice do pronajaté věci vyjde – jako v daném případě – najevo, že dotčenou investici provedla osoba odlišná od žalobce, jenž se domáhá jejího vypořádání, a že tato osoba pohledávku pramenící ze své investice do předmětu nájmu na žalobce (účinně) nepřevedla.
Z hlediska rozhodné právní úpravy (§ 667 odst. 1 obč. zák.) uvedené situaci plně koresponduje závěr o nedostatku žalobcovy aktivní věcné legitimace, který nutně vede k zamítnutí žaloby, a to aniž by bylo možné podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než které bylo uvedeno v žalobě (ostatně dovolatelka v dovolání nespecifikovala, pod jaké jiné hmotněprávní ustanovení měl být – podle ní – uplatněný nárok správně podřazen). Snad jen na okraj lze k řečenému současně poznamenat, že není věcí soudu, aby za tohoto stavu poučoval žalobce o hmotném právu, resp. o věcné legitimaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30.
října 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, uveřejněné pod č. 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 29. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 1955/2009 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze 16. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2828/11/, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu z 5. března 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, a ze 7. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 286/03).
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání žalobkyně není přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 5. 2021
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu