27 Cdo 1585/2022-1625
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci navrhovatelky GES INDUSTRY EUROPE LIMITED, se sídlem v Limassolu, Arch. Makariou III, 229 Meliza Court, 3105, Kyperská republika, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, za účasti SLADOVNY SOUFFLET ČR, a. s., se sídlem v Prostějově, Průmyslová 2170/12, PSČ 796 01, identifikační číslo osoby 26173174, zastoupené Dr. Radanem Kubrem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, o doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 29/2006, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2022, č. j. 5 Cmo 211/2021-1569, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2022, č. j. 5 Cmo 211/2021-1569, se ve druhém až čtvrtém výroku ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 4. 2013, č. j. 50 Cm 29/2006-641, uložil společnosti SLADOVNY SOUFFLET ČR, a. s. (dále jen „společnost“), povinnost zaplatit navrhovatelce 83.046.108,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % ročně od 2. 9. 2002 do zaplacení (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o vrácení zálohy na náklady dokazování (výrok III.).
[2] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1/ Společnost (smlouvou ze dne 11. 12. 2001) koupila 701.740 zaknihovaných akcií emitovaných společností Obchodní sladovny, a. s. (dále též jen „cílová společnost“), představujících 74,53% podíl na jejím základním kapitálu, od správkyně konkursní podstaty úpadce TCHECOMALT GROUP, a. s., za kupní cenu 597.000.000 Kč (850,74 Kč za akcii). 2/ Následně společnost učinila povinnou nabídku převzetí podle § 183b odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 11.
7. 2002. Navržená cena za jednu akcii cílové společnosti o jmenovité hodnotě 1.000 Kč činila 786 Kč a byla doložena znaleckým posudkem č. 020521 vypracovaným znaleckým ústavem BOHEMIA EXPERTS, s. r. o. V nabídce bylo dále stanoveno, že v případě vyřešení sporných závazků cílové společnosti může být kupní cena za jednu akcii zvýšena až o 287 Kč. 3/ Navrhovatelka přijala nabídku převzetí a na společnost převedla na základě kupní smlouvy ze dne 3. 7. 2002 celkem 188.313 akcií cílové společnosti za cenu 786 Kč za jednu akcii, tj. za celkovou cenu 148.014.018 Kč. 4/ Podle přílohy k účetní závěrce za hospodářský rok červenec 2002 až červen 2003 zanesla cílová společnost do svého účetnictví na základě stanoviska auditora dlouhodobý závazek z titulu ručitelského prohlášení ve výši 325.650.000 Kč. 5/ Cílová společnost byla zrušena ke dni 31.
12. 2004 bez likvidace převodem jmění na společnost. 6/ Navrhovatelka se domáhá po společnosti zaplacení rozdílu mezi cenou 786 Kč za jednu akcii cílové společnosti uvedenou v povinné nabídce převzetí a přiměřenou cenou. 7/ Podle znaleckého posudku č. 020521 ze dne 21. 5. 2002, zpracovaného společností BOHEMIA EXPERTS, s. r. o. (nyní BOHEMIA EXPERTS, s. r. o. znalecký ústav), zadaného společností jakožto podklad pro povinnou nabídku převzetí, činila hodnota jedné akcie cílové společnosti k datu 9.
4. 2002 určená kombinací výnosové metody diskontovaných peněžních toků (dále jen „metoda DCF“) a metody tržní 748 Kč. 8/ Podle znaleckého posudku č. 591-37/12 ze dne 24. 8. 2012, zpracovaného (soudem ustanovenou) znalkyní Ing. Ivanou Prchalovou Heřboltovou, CSc., ve znění jeho dodatku ze dne 9. 11. 2012, činila hodnota jedné akcie cílové společnosti k datu 9. 4. 2002 určená metodou DCF, již znalkyně považuje za nejvhodnější a teoreticky nejsprávnější, 881 Kč; pokud by nebylo přihlédnuto k závazku z ručitelského prohlášení, činila by 1.227 Kč.
[3] Na takto ustaveném základu soud prvního stupně, shledávaje ručitelské prohlášení neplatným, vyšel při přezkoumání přiměřenosti ceny akcií uvedené v nabídce převzetí ze znaleckého posudku vypracovaného soudem ustanovenou znalkyní, a to z varianty zohledňující neplatnost ručitelského prohlášení. Přiměřená cena tedy činila 1.227 Kč. Proto přiznal navrhovatelce rozdíl mezi cenou, kterou jí zaplatila společnost za 188.313 akcií na základě povinné nabídky převzetí (celkem 148.013.942,60 Kč), a přiměřenou cenou, jež činí celkem 231.060.051 Kč; společnosti tak uložil povinnost doplatit navrhovatelce 83.046.108,40 Kč, a to spolu s úrokem z prodlení.
[4] Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 11. 2014, č. j. 5 Cmo 241/2013-819, k odvolání společnosti rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I. „ohledně zaplacení částky 50.467.884 Kč“ (první výrok), zrušil je v části výroku I. týkající se úroku z prodlení a ve výroku II. a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok). Současně rozhodl o (části) nákladů odvolacího řízení postupem podle § 147 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) [třetí výrok].
[5] Odvolací soud doplnil dokazování výslechem soudem ustanovené znalkyně a zjistil, že znalkyně nehodnotila v posudku průměrnou cenu ve smyslu § 183c odst. 3 obch. zák., za níž byly uskutečněny obchody s těmito akciemi v době 6 měsíců před vznikem povinnosti učinit nabídku převzetí, které byly evidovány Střediskem cenných papírů (dále též „vážený průměr cen“ či „průměrná cena“), ani prémiovou cenu, neboť jejich výše je výrazně nižší, než cena stanovená jí použitou metodou DCF. Znalkyně uvedla, že podle metodiky Komise pro cenné papíry nebyla v roce 2002 metoda vážených průměrů cen doporučována jako vhodná. Pro případ, že by se k závazku z ručitelského prohlášení přihlíželo toliko z jedné poloviny, znalkyně stanovila cenu jedné akcie cílové společnosti na částku 1.054 Kč.
[6] Podle odvolacího soudu není významné, zda byl ručitelský závazek platný, podstatné je, že byl považován za sporný a takto s ním bylo nakládáno. Akcionáři, kteří hodlali využít povinné nabídky převzetí, o tomto závazku měli nebo alespoň mohli vědět. Proto dovodil, že závazek z ručitelského prohlášení by měl být „odečten“ v rozsahu 50 %, tj. v částce 162.825.000 Kč, jako ostatní sporné závazky.
[7] K námitce společnosti, podle níž znalkyně postupovala v rozporu s § 183c odst. 3 obch. zák., jestliže pro určení přiměřené ceny zvolila metodu DCF, aniž by přihlédla k váženému průměru cen, odvolací soud uvedl, že od účinnosti zákona č. 370/2000 Sb., jímž byl novelizován obchodní zákoník, tj. od 1. 1. 2001, „se vážený průměr cen stal pouze jedním z kritérií, k nimž se přihlíží při stanovení ceny hodnoty akcií“. Znalkyně se s touto námitkou při výslechu dostatečně vypořádala a odůvodnila, proč metodu váženého průměru cen nepoužila.
[8] Odvolací soud „neshledal žádný důvod odchýlit se od závěrů znalkyně, a proto z nich vycházel a považoval ve shodě s jejími závěry za přiměřenou (fair) cenu jednoho kusu akcie se započtením ručitelského prohlášení ve výši 50 % z důvodu, jak bylo uvedeno shora, v částce 1.054 Kč za akcii“. Za 188.313 akcií tudíž měla společnost navrhovatelce zaplatit 198.481.902 Kč. Odvolací soud proto přiznal navrhovatelce právo na doplacení rozdílu ve výši 50.467.884 Kč. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci není soud podle § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán návrhem, ve zbývajícím rozsahu návrh nezamítl.
[9] Proti prvnímu výroku tohoto usnesení odvolacího soudu podaly dovolání společnost i navrhovatelka (navrhovatelka podala dovolání i proti jeho třetímu výroku). Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 5. 2018, č. j. 29 Cdo 4435/2016-1103, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2014, č. j. 5 Cmo 241/2013-819, v prvním výroku zrušil (výrok II.), současně zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 7. 2016, č. j. 5 Cmo 76/2016-1061, jakožto závislé rozhodnutí ve smyslu § 243e odst. 2 in fine o. s. ř. (výrok III.), a věc ve zrušeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok IV.); dovolání navrhovatelky Nejvyšší soud zčásti zamítl a zčásti odmítl (výrok I.).
[10] Nejvyšší soud, podávaje výklad § 183c obch. zák., ve znění účinném do 31. 3. 2003 (pro věc rozhodném), vysvětlil, že cílem novelizace označeného ustanovení (provedené zákonem č. 370/2000 Sb.) nebyl zásadní koncepční odklon od způsobu zjišťování minimální ceny povinné nabídky převzetí a kritérií, na jejichž základě má být tato cena určena, nýbrž pouze dílčí korekce, umožňující lépe reflektovat konkrétní okolnosti toho kterého případu.
[11] Smyslem a účelem právní úpravy povinné nabídky převzetí při ovládnutí cílové společnosti (či při posílení ovládání na hranice uvedené v § 183b odst. 1 obch. zák.) a její minimální ceny je zajistit minoritním akcionářům likviditu cenných papírů dotčených provedeným či posíleným ovládnutím a umožnit jim tak snadný výstup z jejich investice za podmínek, které reflektují tržní situaci před ovládnutím či jeho posílením, ale také respektují zásadu rovnosti akcionářů, když navrhovatel musí nabídnout všem akcionářům (nemají-li se ocitnout v horším právním postavení) alespoň cenu, již se v rozhodné době zavázal uhradit jinému akcionáři či jiným akcionářům (princip prémiové ceny).
[12] Naznačenému účelu může vyhovovat jedině taková interpretace požadavků na minimální cenu povinné nabídky převzetí, která v maximální možné míře a prioritně odráží právě panující tržní podmínky v době vzniku povinnosti. Ostatním metodám určování hodnoty účastnických cenných papírů pro účely stanovení minimální ceny povinné nabídky převzetí podle § 183b obch. zák. je nutno přisoudit pouze podpůrný význam, jsou-li dány důvody domnívat se, že trh byl v rozhodné době deformován vlivy, které snižují jeho kurzotvornou funkci (např. mimořádně nízkou likviditou, zakázanými manipulacemi atd.). Za běžných tržních poměrů nelze výsledky těchto metod bez dalšího stavět nad průměrnou, resp. prémiovou cenu.
Zhodnotit, do jaké míry je opodstatněné uchýlit se k alternativním metodám ocenění, a tyto metody případně vhodně kombinovat, je přitom hlavním úkolem znalce, jejž zákon do procesu tvorby minimální ceny za tím účelem vtahuje prostřednictvím ustanovení § 183c odst. 5 obch. zák.
[13] Důvody, které odvolací soud vedly k názoru o deformaci trhu a nedostatku jeho kurzotvorné funkce, Nejvyšší soud shledal nelogickými (v podrobnostech viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4435/2016).
[14] Vrchní soud v Olomouci poté usnesením ze dne 30. 8. 2018, č. j. 5 Cmo 241/2013-1123, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2013, č. j. 50 Cm 29/2006-641, i ve zbylé části a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zrušil též usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2016, č. j. 50 Cm 29/2006-1015, a věc rovněž vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[15] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 12. 2019, č. j. 50 Cm 29/2006-1411 (ve znění usnesení ze dne 11. 8. 2020, č. j. 50 Cm 29/2006-1457, a ze dne 25. 1. 2021, č. j. 50 Cm 29/2006-1472), uložil společnosti povinnost zaplatit navrhovatelce 32.578.146 Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % ročně od
2. 9. 2002 do zaplacení (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o vrácení zaplacené zálohy na náhrady důkazů navrhovatelce (výrok III.). Usnesením ze dne 12. 7. 2021, č. j. 50 Cm 29/2006-1484, ve znění usnesení ze dne 23. 8. 2021, č. j. 50 Cm 29/2006-1492, rozhodl tentýž soud o náhradě nákladů řízení České republice. [16] Soud prvního stupně doplnil dokazování a vyšel dále (mimo jiné) z toho, že:
1/ Podle znaleckého posudku č. 244-03/2019 ze dne 11. 3. 2019, zpracovaného společností PricewaterhouseCoopers Česká republika, s. r. o., na žádost navrhovatelky, byla likvidita akcií cílové společnosti velmi nízká, cenu akcií prezentovanou na burze nebylo možné použít pro ocenění a při stanovování cen nebylo možné přihlédnout k váženému průměru cen. 2/ Podle znaleckého posudku č. 245-04/2019 ze dne 2. 4. 2019, zpracovaného společností PricewaterhouseCoopers Česká republika, s. r. o., na žádost navrhovatelky, postupovala znalkyně Ing.
Ivana Prchalová Heřboltová, CSc., ve svém posudku při výběru vhodné oceňovací metody správně. 3/ Podle stanoviska společnosti BDO Appraisal services – Znalecký ústav a. s. (nyní Grant Thornton Appraisal services a. s.) ze dne 9. 8. 2019, zpracovaného k posudkům společnosti PricewaterhouseCoopers Česká republika, s. r. o., ze dne 11. 3. 2019 a ze dne 2. 4. 2019 na žádost společnosti, byla analýza likvidity akcií neúplná, neboť nesledovala všechny na trhu realizované obchody, a posudek tudíž nemůže sloužit jako „důkaz o mimořádně nízké likviditě akcií společnosti v rozhodném období“.
4/ Podle znaleckého posudku č. 13/41577802/19 ze dne 28. 6. 2019, zpracovaného společností E & Y Valuations s. r. o. na žádost navrhovatelky, byla likvidita akcií v rozhodném období velmi nízká, což neumožňovalo zjistit tržní hodnotu akcií metodou váženého průměru cen. Proto by se měla použít výnosová metoda. Hodnota jedné akcie by měla odpovídat prémiové ceně a činit 1.214,79 Kč. 5/ Podle stanoviska společnosti BDO Appraisal services – Znalecký ústav a. s. (nyní Grant Thornton Appraisal services a.
s.) ze dne 25. 10. 2019 měl zpracovatel posudku uvedeného v předchozím odstavci vzít v úvahu též použití váženého průměru cen. Zpracovatel pominul, že ačkoli lze metodu DCF považovat za v praxi běžně užívanou metodu ocenění, není její užití v předmětné věci vhodné, jiné metody než tržní mají mít pouze podpůrný význam a použijí se jen za předpokladu deformace trhu.
[17] Soud prvního stupně dále doplnil dokazování o výslech znalkyně Ing. Ivany Prchalové Heřboltové, CSc., a dovodil, že v projednávané věci nemohl při posouzení přiměřenosti ceny uvedené v nabídce převzetí vycházet z průměrné, resp. prémiové ceny, neboť „trh s akciemi (…) byl deformován nízkou likviditou akcií“. Soud prvního stupně tudíž uzavřel – s odvoláním na znalecký posudek znalkyně Ing. Ivany Prchalové Heřboltové, CSc., ve znění jeho dodatku ze dne 9. 11. 2012, a na znalecký posudek zpracovaný společností E & Y Valuations s. r. o. – že hodnota přiměřeného protiplnění měla činit 1.227 Kč za jednu akcii.
[18] Proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně podala společnost odvolání.
Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným usnesením odvolání v části směřující proti výroku III. usnesení soudu prvního stupně odmítl (první výrok), ve výroku I. usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh v celém rozsahu zamítl (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (třetí a čtvrtý výrok).
[19] Odvolací soud zopakoval dokazování (shora uvedenými) znaleckými posudky a stanovisky znaleckého ústavu, znaleckým posudkem č. 1410-21/2014 zpracovaným znaleckým ústavem ASB Appraisal, s. r. o. (nyní AP Appraisal, s. r. o.), zabývajícím se objemem obchodovaných akcií společnosti Obchodní sladovny, a. s., v rozhodném období, a dalšími listinnými důkazy.
[20] Na základě provedených důkazů odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož kurzotvorná funkce trhu nebyla v rozhodné době deformována. Není proto důvod stanovit přiměřenou cenu metodou DCF, popř. tuto metodu částečně zohlednit.
[21] Odvolací soud zdůraznil, že v rozhodném období držel 74,53 % akcií předchůdce společnosti (od něhož společnost akcie nabyla) a dalších 20 % Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond, a. s. (jehož akcie nabyla dne 18. 12. 2001 navrhovatelka); tzv. free float akcií držených zbylými akcionáři činil pouze 51.461 akcií, tj. 5,47 % akcií emitovaných cílovou společností. Pokud se v roce 2001 zobchodovalo jen v RM-Systému 18,11 % tohoto objemu akcií, a 11,62 % v roce 2002, a to za ceny pohybující se v intervalu od 475 do 700 Kč za akcii (v roce 2001), resp. v intervalu od 600 do 750 Kč za akcii (v roce 2002), lze mít takové obchodování za běžné a ničím nedeformované. Za cenu stanovenou metodou DCF nebylo v letech 2001 ani 2002 možné akcie cílové společnosti prodat. Takto určená cena neodpovídá panujícím tržním podmínkám.
[22] Současně nelze podle odvolacího soudu přehlédnout, že v rozhodné době 6 měsíců před vznikem povinnosti učinit nabídku převzetí se realizoval jak „nákup“ akcií společností (701.740 akcií, představujících 74,53 % akcií emitovaných cílovou společností, za cenu 850,74 Kč za akcii, dle smlouvy ze dne 11. 12. 2001), tak i „nákup“ akcií navrhovatelkou (188.314 akcií, představujících 20 % akcií emitovaných cílovou společností, za cenu 550 Kč za akcii, podle smlouvy ze dne 18. 12. 2001).
[23] Jestliže se v rozhodné době zobchodovalo na akciovém trhu celkem 897.612 akcií cílové společnosti, nelze podle odvolacího soudu hovořit o jejich nedostatečné likviditě či o kvantitativní deformaci trhu.
[24] Jde-li o závěry znaleckých posudků, odvolací soud jim vytknul, že neuvádí „ani spekulativně“ relevantní důvody, jež by „odpovídajícím způsobem vysvětlovaly namítanou ‚nestandardnost‘ nízkých či méně častých objemů obchodů (tedy, že by se v daném případě nejednalo ve vztahu k akciím dotčené společnosti o ‚běžné tržní poměry‘)“. Závěry některých znaleckých posudků o obvyklé tržní ceně jsou podle odvolacího soudu „pouhým teoretickým konstruktem bez opory v obchodní (tržní) realitě akciových prodejů“.
[25] Odvolací soud dále posuzoval, zda navrhovatelce nepřísluší doplatek kupní ceny podle povinné nabídky převzetí, tedy zda byly splněny podmínky stanovené povinnou nabídkou převzetí pro zvýšení kupní ceny. Předpokladem pro zvýšení kupní ceny dle povinné nabídky převzetí bylo zaplacení vyšší než „základní“ kupní ceny podle smlouvy, uzavřené s prodávající správkyní konkursní podstaty úpadce TCHECOMALT GROUP, a. s. K tomu však, jak plyne z provedených důkazů, nedošlo; společnost zaplatila toliko „základní“ kupní cenu 597.000.000 Kč (850,74 Kč za akcii). Proto také akcionářům, kteří akceptovali povinnou nabídku převzetí, nevzniklo právo na vyšší (než „základní“) kupní cenu uvedenou v nabídce převzetí.
[26] Jelikož navrhovatelka obdržela od společnosti za své akcie 148.014.018 Kč, tj. 786 Kč za akcii, přičemž tato částka představuje přiměřenou cenu za akcie cílové společnosti, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil a návrh v plném rozsahu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
[27] Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu citované dovolatelkou, resp. otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice (posuzováno podle obsahu):
1) otázky hodnocení znaleckých posudků, resp. otázky, jak měl odvolací soud postupovat, měl-li k dispozici vícero znaleckých posudků obsahujících rozdílné závěry o téže otázce;
2) otázky, zda při přezkumu přiměřenosti „kupní ceny akcií, nabídnuté na základě povinné nabídky převzetí (…), je součástí přezkumu“ i to, zda byly splněny v nabídce sjednané podmínky;
3) a otázky, zda v případě, že probíhají dvě související řízení (týkající se povinné nabídky převzetí a vytěsnění akcionářů), v nichž je výše přiměřeného protiplnění stanovena výrazně odlišně, je „tento výrazný nepoměr … důvodem zvláštního zřetele hodným“ pro uchýlení se k alternativním metodám ocenění za účelem dosažení „spravedlivého vypořádání nároků akcionářů“.
[28] Dovolatelka uvádí, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 29 Cdo 4435/2016, v němž dovolací soud „akcentoval zohlednění okolností zvláštního zřetele hodných pro stanovení protiplnění jiným způsobem, než jako vážený průměr cen dosahovaných na trhu“ (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 29 Cdo 293/2017).
[29] Odvolací soud měl tudíž předně zkoumat, zda okolnosti zvláštního zřetele hodné, odůvodňující využití alternativních metod ocenění, nastaly. Naplnění podmínek pro použití alternativních metod dle dovolatelky dokládaly jí předložené znalecké posudky. Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud rozhodl odlišně, než jaké byly závěry jí uváděných znaleckých posudků, a s odkazem na judikaturu zdůrazňuje, že „měl-li [odvolací soud] pochybnosti o závěrech znalců, měl důsledně postupovat dle ustálené judikatury, tedy znalce vyslechnout a v případě přetrvávajících pochybností zajistit revizní znalecký posudek“.
[30] Odvolací soud se podle dovolatelky při posuzování podmínek stanovených v nabídce převzetí odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a zároveň nerespektoval závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4435/2016, podle nichž „k ručitelskému prohlášení nemá být přihlíženo, resp. nemělo by být zohledněno při stanovování výše protiplnění“. Cena za jednu akcii nemohla dle dovolatelky ani tak být „stanovena méně než 1.073 Kč“.
[31] Dovolatelka též namítá, že odvolací soud měl zohlednit řízení v související věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 10/2005 (tzv. nepravý squeeze out). Pokud by je (a závěry v něm přijaté) zohlednil, „byl povinen se vypořádat s výrazným nepoměrem“ protiplnění přiznaných dovolatelce v obou řízeních. Tato disproporce je dle dovolatelky důvodem zvláštního zřetele hodným pro aplikaci alternativních metod ocenění.
Dovolatelka uzavírá, že cenu 786 Kč za jednu akcii tak nelze považovat za přiměřenou a „neodpovídá požadavku spravedlivého vypořádání nároků akcionářů“, odkazujíc k tomu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2025/2016, přijaté v této související věci, a na články 15 a 16 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/25/ES ze dne 21. 4. 2004 o nabídkách převzetí.
[32] Společnost ve svém vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch závěrů přijatých v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně aby je jako nedůvodné zamítl.
III. Přípustnost dovolání
[33] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[34] Druhá dovolatelkou otevíraná otázka nečiní dovolání přípustným. Odvolací soud posuzoval, zda nedošlo k naplnění podmínek pro zvýšení „základní“ kupní ceny, stanovených v povinné nabídce převzetí. Jeho závěru, že tomu tak není, nelze ničeho vytknout ani z pohledu zjištěného skutkového stavu, ani z pohledu pravidel pro výklad právních úkonů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1873/2019, odst. 27 a násl., a judikaturu tam citovanou). Ani Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že případné zvýšení ceny uvedené v nabídce převzetí bylo podmíněno zaplacením vyšší kupní ceny správkyni konkursní podstaty úpadce TCHECOMALT GROUP, a. s., za „balík“ akcií, jehož nabytí založilo společnosti povinnost učinit nabídku převzetí. Nebyla-li tato podmínka splněna, nevzniklo ani akcionářům, kteří akceptovali nabídku převzetí, právo na vyšší (než v nabídce převzetí uvedenou) kupní cenu.
[35] Dovolání pak není přípustné ani k řešení třetí dovolatelkou otevírané otázky. Nejvyšší soud již opakovaně vyložil, jaká hlediska a z jakých důvodů jsou významná při posuzování přiměřenosti ceny v povinné nabídce převzetí na jedné straně a při posuzování přiměřenosti protiplnění v případě přechodu všech ostatních účastnických cenných papírů společnosti na hlavního akcionáře (tzv. squeeze out), resp. zrušení akciové společnosti s převodem jmění na (hlavního) akcionáře (tzv. nepravý squeeze out) na straně druhé. Vedle předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci (sp. zn. 29 Cdo 4435/2016) srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3024/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2025/2016, ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 29 Cdo 293/2017, či ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2970/2021. Odvolací soud tyto závěry ustálené judikatury plně respektoval.
[36] Přiléhavý není ani odkaz dovolatelky na články 15 a 16 směrnice o nabídkách převzetí, jež na projednávanou věc nedopadají ani ratione temporis, ani věcně (nepravý squeeze out v případě cílové společnosti nenásledoval tři měsíce po konci lhůty pro přijetí nabídky převzetí, ale s mnohem větším odstupem).
[37] Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř.
pro řešení první dovolatelkou otevřené otázky procesního práva, již odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání
[38] Podle § 127 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (odstavec 1).
Je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem (odstavec 2). Podle § 127a o. s. ř. jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem.
Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
[39] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu § 127 a § 127a o. s. ř. k hodnocení znaleckých posudků se podává, že: 1) Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.
2) Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru. 3) Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce.
4) Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí. Jinými slovy, o přezkoumání dvou vzájemně rozporných znaleckých posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, lze rozhodnout jen tehdy, neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců. K tomu viz za mnohá rozhodnutí například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, či ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2755/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, či ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1054/13.
[40] Posouzení, zda v rozhodné době panovaly na trhu s akciemi cílové společnosti standardní podmínky, či zda byl trh deformován vlivy, které snižují jeho kurzotvornou funkci, je skutkovou otázkou, k jejímuž zodpovězení je zapotřebí odborných znalostí. Právě proto zapojuje zákon do procesu tvorby ceny v povinné nabídce převzetí znalce (viz § 183c odst. 5 obch. zák.).
[41] Hodnocení znaleckých posudků, jakož i dalších důkazů, a na ně navazující skutkové závěry odvolacího soudu učiněné v projednávané věci jsou vnitřně logické a nepostrádají přesvědčivosti. Nicméně odvolací soud pochybil, pokud závěry části znaleckých posudků (jde-li o kurzotvornou funkci trhu) podrobil kritice (a nevycházel z nich), aniž vyslechl znalce (zástupce znaleckých ústavů) a aniž jim umožnil reagovat na (logické a dalším důkazům odpovídající) pochybnosti, jež ve vztahu k jejich závěrům formuloval. Teprve poté, kdy tak (v souladu s výše popsaným výkladem obsaženým v ustálené judikatuře) učiní, bude mít k dispozici dostatečné a odpovídající podklady pro to, aby přijal skutkový závěr o kurzotvorné funkci trhu s akciemi cílové společnosti v rozhodné době.
[42] Jelikož odvolací soud vyřešil dovoláním otevřenou otázku výkladu a aplikace § 127 a § 127a o. s. ř. v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a zatížil tak řízení (konkrétně proces zjišťování skutkového stavu) vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil napadené rozhodnutí ve druhém výroku (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu (v tomto rozsahu) zpět k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[43] Úkolem odvolacího soudu bude popsané pochybení napravit, doplnit dokazování o výslech znalců (zástupců znaleckých ústavů), a poté znovu rozhodnout o podaném odvolání. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
[44] V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.