27 Cdo 3703/2023

27 Cdo 3703/2023-341

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně THERAPY & MEDICAL SYSTEMS s. r. o., se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 06501664, zastoupené Mgr. Vítem Kubalcem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 57/142, PSČ 603 00, proti žalované LEDsviti s. r. o., se sídlem v České Lípě, náměstí T. G. Masaryka 193/26, PSČ 470 01, identifikační číslo osoby 09481443, zastoupené Mgr. Michalem Kastlem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Rubešova 583/2, PSČ 120 00, o zaplacení 1.002.250 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 51 C 391/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 6. 2023, č. j. 30 Co 336/2022-272, ve znění usnesení ze dne 18. 7. 2023, č. j. 30 Co 336/2022-277,

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.294,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

[1] Žalobou doručenou Okresnímu soudu v České Lípě dne 14. 10. 2021 se žalobkyně domáhá na žalované zaplacení 1.002.250 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacení části kupní ceny za dodané zboží.

[2] Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 8. 8. 2022, č. j. 51 C 391/2021-177, zamítl žalobu o zaplacení 1.002.250 Kč s (ve výroku

specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

[3] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1.002.250 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

[5] Dovolatelka v dovolání namítá vady řízení (nepřezkoumatelnost a překvapivost rozhodnutí, údajný extrémní rozpor skutkových závěrů s obsahem spisu). Nejvyšší soud připomíná, že námitka vad řízení sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a dovolací soud k vadám řízení přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně napadené rozhodnutí tvrzenými vadami netrpí.

[6] Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (za mnohá rozhodnutí viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017, ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 460/2019, ze dne 27. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1484/2022, ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1767/2023, nebo ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1309/2023, a v nich citovanou rozhodovací praxi dovolacího soudu). Zabýval-li se v projednávané věci již soud prvního stupně otázkou, s kým dovolatelka uzavřela kupní smlouvu, mohlo být rozhodnutí odvolacího soudu „překvapivým“ jen pro účastníka řízení ochrany svých procesních práv nedbalého a na jednání odvolacího soudu nepřipraveného (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněný pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[7] Ve vztahu k (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí se z ustálené judikatury Nejvyššího soudu podává, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1951/2018).

[8] V poměrech projednávané věci je přitom z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zcela zřejmé, proč (z jakých důvodů) odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, a dovolatelce nic nebránilo, aby řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyššímu soudu v souladu s § 237 o. s. ř. předestřela.

[9] Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelka svou argumentací především zpochybňuje hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem. To však dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhá.

Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.), a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, totiž nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo

4804/2009, či – mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).

[10] Odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů v souladu s § 132 o. s. ř., důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, přičemž přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a své závěry dostatečně a logicky zdůvodnil (srov. odst. 11. až 14. odůvodnění rozsudku). Nesouhlas dovolatelky s tímto hodnocením, jak výše řečeno, nepředstavuje přípustný dovolací důvod.

[11] Dovolání není přípustné pro řešení v dovolání formulované otázky výkladu právního jednání, neboť odvolací soud ji posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž Nejvyšší soud neshledal důvod se odchýlit ani v projednávané věci.

[12] Z té se podává, že:

1) Výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu. 2) Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností.

Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak stanoví výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).

3) Při zjišťování skutečné vůle jednajících nelze též opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně. Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli, podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti. Na ten lze usuzovat zejména z konkrétních okolností a z konkrétních zájmů stran.

4) Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. (nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen). Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. 5) Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno.

Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou subjekt občanskoprávního vztahu neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání. Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2154/2021, ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3008/2022, ze dne 30. 1.

2024, sp. zn. 27 Cdo 1550/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2409/2019, a v nich citovanou rozhodovací praxi dovolacího soudu.

[13] V poměrech projednávané věci se z odůvodnění napadeného rozhodnutí podává, že odvolací soud se dostatečně zabýval skutečnou vůlí stran a při výkladu obsahu komunikace prostřednictvím WhatsApp ze dne 26. 3. 2021 vedené mezi T. H. a Roalem Rampem (dále též jen „R. R.“) zohlednil nejen jejich úmysl v rozhodném okamžiku, ale vzal v úvahu rovněž následnou komunikaci prostřednictvím WhatsApp a e-mailu vedenou mezi E. S. a R. R. Interpretace uvedené komunikace v kontextu dalších okolností, jako je vystavení faktury číslo 210100008 žalobkyní a úhrada zálohy na kupní cenu žalovanou na učet žalobkyně, jež vyústila ve zjištění odvolacího soudu, podle něhož došlo k uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou, odpovídá zákonným výkladovým pravidlům a ustálené judikatuře.

[14] Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda jde ze strany žalobkyně o šikanu dovolatelky, která je v rozporu s dobrými mravy a jako zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany podle § 8 o. z.

[15] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že: 1) Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází.

V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srovnej např. mutatis mutandis rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019, a v nich citovanou rozhodovací praxi dovolacího soudu). 2) Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti.

Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod číslem 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který obstál i v ústavněprávním přezkumu (ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. IV.

ÚS 2773/16)]. 3) Za zjevné zneužití práva ve smyslu ustanovení § 8 o. z., které nepožívá právní ochrany, lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, resp. že jde o výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.

3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2854/2022, a v něm citovanou rozhodovací praxi dovolacího soudu). 4) Jakkoli zákaz zjevného zneužití práva představuje korektiv obecně aplikovatelný, zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva (tedy odepření ochrany subjektivnímu právu účastníka) je výjimečným postupem, jenž musí být podložen mimořádně závažnými okolnostmi konkrétního případu, které svou intenzitou převáží nad ochranou subjektivního práva účastníka řízení (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23.

3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, a ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2162/2018). 5) Zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva podle § 8 o. z. má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3385/2021).

[16] V poměrech dané věci dovolací soud s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem nepovažoval za nepřiměřené úvahy odvolacího soudu ve vztahu k posouzení, zda jednání žalobkyně spočívající ve vystavení faktury číslo 210100008 a v následném podání žaloby na plnění představuje zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Bylo zcela na svobodné vůli dovolatelky, zda přijme žalobkyni jako osobu vystupující na straně prodávající s tím, že proti její pohledávce na zaplacení kupní ceny nebude moci jednostranně započíst své pohledávky za společností CHIRONAX – DIZ s. r. o.

[17] Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu svévolný postup při dokazování a namítá, že odvolací soud jí navržené důkazy neprovedl ani o nich nerozhodl.

[18] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu přijaté k dokazování v občanském soudním řízení se podává, že:

1) Soud není vázán důkazními návrhy účastníků v tom smyslu, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy; je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů provede (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 27 Cdo 332/2021). 2) Soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné); stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy – důkazy nezákonné.

Účastníkem označený důkaz soud neprovede mimo jiné v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3166/2019, ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2718/2020, či ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3025/2023, a v nich citovanou rozhodovací praxi dovolacího soudu).

3) Samotné právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů podle § 120 o. s. ř. provede, je projevem ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nebo také usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 147/2017). 4) Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl.

36 odst. 1 a násl.

Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, či ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07).

[19] V poměrech projednávané věci odvolací soud na jednání konaném dne 27. 6. 2023 ve vztahu k dokazování uvedl, že bylo provedeno v dostatečné míře a není důvod pro doplnění dokazování, neboť žalobkyně unesla důkazní břemeno. V odst. 27. odůvodnění svého rozhodnutí poté podrobně zdůvodnil, proč nejsou důkazní návrhy dovolatelky pro posouzení věci podstatné. Nejvyšší soud nemá žádnou pochybnost o tom, že odvolací soud dostatečně a logicky zdůvodnil, z jakého důvodu podle jeho názoru navrhované důkazy nepochybně nemohou zpochybnit závěr o uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní a dovolatelkou. Odvolací soud se proto svým postupem nijak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se dokazování.

[20] Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nezopakoval důkaz protokolem o jednání ze dne 9. 6. 2022, přehlíží rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v otázce důkazů listinných, jež se přiklání k názoru, že obecně postavený požadavek na opakování důkazů listinami je věcně neopodstatněný a tudíž formalistický, stran výslechu svědků a účastníků řízení důsledně zdůrazňuje, že důkaz výslechem osob je vzhledem k jeho specifikům třeba zopakovat vždy (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011, ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4406/2011, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2468/2014, ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3089/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2318/2020, a v nich citovanou rozhodovací praxi dovolacího soudu). Odvolací soud tak nebyl povinen zopakovat všechny soudem prvního stupně provedené listinné důkazy, z nichž vycházel.

[21] Dovolatelka konečně vytýká odvolacímu soudu, že ji nepoučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Nezaložil-li odvolací soud své rozhodnutí na závěru o tom, že dovolatelka neunesla břemeno tvrzení či důkazní břemeno, nebyl postup podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. namístě (k výkladu označeného ustanovení srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn.

31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1043/2012, ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, uveřejněný pod číslem 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4368/2016, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1747/2015).

[22] Dovolatelka v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto tímto návrhem nezabýval.

[23] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.