27 Cdo 3723/2020-468
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
Z. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem,
advokátem, se sídlem ve Zbečně 123, PSČ 270 24, proti žalované A., se sídlem
XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Berkou, advokátem, se
sídlem v Brně, Kobližná 71/2, PSČ 602 00, o zaplacení 357.975 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 73/2011, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020, č.
j. 5 Cmo 354/2018-396, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020, č. j. 5 Cmo 354/2018-396,
jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2017, č. j. 31 Cm
73/2011-279, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[1] Žalovaná se v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
31 Cm 136/2010 (dále též jen „původní řízení“) domáhala na žalobci zaplacení
částky 4.052.542,50 Kč (po odečtení částky 357.975 Kč, kterou si žalovaná
„inkasovala“ z účtu žalobce) jako odměny za zhodnocení jeho majetku, dosažené
obchodováním s cennými papíry s využitím její poradenské činnosti na základě
komisionářské smlouvy uzavřené dne 13. 5. 2004, č. 9040513102 (dále též jen
„komisionářská smlouva“), podle níž se žalobce jako komitent zavázal žalované
(obchodnici s cennými papíry) jako komisionářce zaplatit odměnu za zhodnocení
majetku žalobce ve výši 9 %.
[2] Žalobce v původním řízení podal vzájemnou žalobu doručenou soudu dne
23. 3. 2010, kterou se domáhá zaplacení částky 357.975 Kč s příslušenstvím
představující bezdůvodné obohacení, jež měla žalovaná získat tak, že si
neoprávněně tuto částku „zinkasovala jako poplatek za finanční poradenství ze
zhodnocení majetku žalobce, ačkoli na její inkaso neměla právo“. Podle žalobce
zhodnocení jeho majetku nikterak nesouviselo s jakoukoli činností žalované,
když se jednalo o dividendy, na které měl nárok podle rozhodnutí valné hromady
společnosti ČEZ, a. s. (dále též jen „společnost“).
[3] Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 6. 2011, č. j. 31 Cm
136/2010-79, vyloučil vzájemnou žalobu k samostatnému řízení.
[4] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2017, č. j. 31 Cm
73/2011-279, uložil žalované zaplatit žalobci 357.975 Kč s příslušenstvím
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). [5] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
když rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015, č. j. 31 Cm
73/2011-179 (dále též jen „první rozhodnutí ve věci samé“), byl zrušen
usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016, č. j. 5 Cmo 475/2015-207
(dále též jen „zrušující rozhodnutí“), a věc byla vrácena soudu prvního stupně
k dalšímu řízení, neboť odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož dividendy
„nejsou výnosem z nákupu, tedy ze zprostředkovávaného obchodu, ale jsou již
výnosem z investičního nástroje. Jinak řečeno, na dividendy se právo na 9%
odměnu nevztahuje“. [6] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) V komisionářské smlouvě si účastníci nedohodli, že by žalovaná měla
nárok na odměnu ve sjednané 9% výši z výběru částek, které byly dividendami. 2) Valná hromada společnosti za rozhodný den pro výplatu dividend za rok
2004 stanovila den 20. 6. 2005 a rozhodla o vyplacení dividendy ve výši 9 Kč
před zdaněním na jednu akcii o jmenovité hodnotě 100 Kč. 3) Valná hromada společnosti za rozhodný den pro výplatu dividend za rok
2005 stanovila den 23. 5. 2006 a rozhodla o vyplacení dividendy ve výši 15 Kč
před zdaněním na jednu akcii o jmenovité hodnotě 100 Kč. 4) Žalobce v období od 18. 5. 2004 do 19. 5. 2005 nakoupil 936.000 kusů
akcií společnosti a prodal 766.000 kusů akcií společnosti. Žalobce tak byl ke
dni 20. 6. 2005 vlastníkem 170.000 kusů akcií společnosti, neboť další obchod s
akciemi společnosti se uskutečnil až 19. 7. 2005. 5) Žalobce v období do 15. 5. 2006 nakoupil 2.461.000 kusů akcií a
prodal 2.191.000 kusů akcií společnosti. Žalobce tak byl ke dni 23. 5. 2006
vlastníkem 270.000 kusů akcií společnosti, neboť další obchod s akciemi
společnosti se uskutečnil až 24. 5. 2006. 6) Podle dokladu „Pohyb na finančním účtu“ byla ke dni 8. 8. 2005
žalobci na jeho účet vedený u žalované připsána částka 1.300.500 Kč,
specifikovaná jako „Dividendy“ s poznámkou „Dividenda placená ČEZ“. 7) Podle dokladu „Pokyn k výběru finančních prostředků“ ze dne 30. 8. 2005 žalobce požádal žalovanou o výplatu dividend připadajících na akcie
společnosti za rok 2004 ve výši 1.300.000 Kč. 8) Částka 1.300.000 Kč byla dne 30. 8. 2005 poukázána žalobci na účet č. XY vedený u Raiffeisenbank a. s. a dne 31. 8. 2005 byla tato částka na tento
účet připsána. 9) Podle dokladu „Pohyb na finančním účtu“ byla žalobci ke dni 2. 8. 2006 na jeho účet vedený u žalované připsána částka 2.677.500 Kč specifikovaná
jako „Dividendy“ s poznámkou „ČEZ 210000 KS“. Žalovaná si téhož dne z tohoto
účtu „strhla“ částku 9.371,25 Kč specifikovanou jako „Debetní poplatek“ s
poznámkou „Poplatek za připsání dividend“. 10) Podle dokladu „Pokyn k výběru finančních prostředků“ ze dne 2. 8. 2006 žalobce požádal žalovanou o výplatu dividend připadajících na akcie
společnosti za rok 2005 ve výši 2.677.500 Kč. 11) Podle listiny „detail transakce ze dne 9. 8. 2006“ byla částka
2.677.500 Kč dne 9. 8. 2006 připsána žalobci na účet č. XY vedený u HVB Bank
Czech Republic a. s. 12) V e-mailu ze dne 29. 6.
2006 zaslaném zaměstnancem žalované P. B. žalobci jmenovaný k tabulce poslané v tomto e-mailu uvedl, že: „Navíc už je tam
zaúčtována provize 9 % z výnosu k 10. 8. 2006 – výběr dividend za rok 2005 a
2006.“
13) Podle sdělení společnosti ze dne 21. 8. 2017 byly přímo žalobci za
rok 2005 vyplaceny dividendy připadající na 60.000 kusů akcií ve výši 765.000
Kč. Za roky 2004 a 2005 byly dividendy připadající na akcie společnosti
vyplaceny také žalované, BH Securities a. s. a ATLANTIK finanční trhy, a. s.,
jež spolu s žalovanou spolupracovaly. Společnost eviduje obchodníky s cennými
papíry jako konečné vlastníky a „nemá informaci o tom, pro které klienty
obchodníci akcie drželi, nelze tedy potvrdit, zda byla část prostředků dále
převedena žalobci“. 14) Částky připsané žalobci na účet ve výši 1.300.500 Kč a 2.677.500 Kč
byly dividendami připadajícími na akcie společnosti za roky 2004 a 2005. 15) Dne 10. 8. 2006 byla z účtu žalobce vedeného žalovanou „inkasována“
částka 357.975 Kč specifikovaná jako „Provize obch. z výnosu majetku“ s
poznámkou „9 % z výběru dividend (3.977.500 Kč)“. 16) Žalobce ve výpovědi komisionářské smlouvy ze dne 15. 2. 2010 vyzval
žalovanou k okamžitému vrácení částky 357.975 Kč. [7] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že částky
1.300.500 Kč a 2.677.500 Kč jsou dividendami připadajícími na akcie společnosti
za roky 2004 a 2005, z nichž žalovaná nárok na 9% odměnu neměla. Inkasovala-li
si žalovaná dne 10. 8. 2006 odměnu z účtu, učinila tak bez právního důvodu, a
je tudíž povinna toto bezdůvodné obohacení vydat ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též
jen „obč. zák.“). [8] Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným
rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok první) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok druhý). [9] Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož „žalovaná neprokázala, že
si strhla částku 357.975 Kč oprávněně, neboť se jí ani po poučení, kterého se
jí dostalo od odvolacího soudu, nepodařilo prokázat, že se nejedná o dividendy
společnosti, na které se odměna za poradenskou činnost podle komisionářské
smlouvy nevztahuje, … a nebylo ani prokázáno, že se jedná o tzv. zpětný bonus,
tedy výnos, který by odměně komisionáře mohl podléhat“. [10] Odvolací soud měl za to, že povinnost tvrdit a tvrzení prokazovat
měl v tomto řízení nejen žalobce, ale i žalovaná. Vzhledem k tomu, že žalovaná
v řízení před soudem prvního stupně, jakož i v řízení odvolacím, tvrdila, že
částky 1.300.500 Kč a 2.677.500 Kč nejsou dividendami, „byť tak sama předmětné
platby žalobci dobrovolně jako dividendy označovala, má důkazní břemeno k
tomuto svému tvrzení, že se o dividendy nejedná“. Podle odvolacího soudu „navíc
v daném případě žalobce trpí tzv. informačním deficitem, když nezná a ani znát
nemůže rozhodné skutečnosti obchodní činnosti žalované“.
[11] Podle odvolacího soudu se „jeví jako značně nepravděpodobné tvrzení
žalované, že žalovaná, jako profesionální obchodnice s cennými papíry, neměla k
dispozici výpočetní techniku, která by nebyla schopna definovat prováděné
platby přesnými údaji a musela by používat pouze jejich ‚zástupné označení‘ …,
čímž mělo dojít k nesprávnému pochopení charakteru plateb vyplacených žalobci. Stejně se jeví jako nepravděpodobné, že by pracovník žalované pan P. B. sám v
korespondenci se žalobcem psal o dividendách, když při této e-mailové
komunikaci nebyl žádným technickým ‚nedostatkem v označování plateb‘ omezován“.
[12] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázek hmotného i procesního práva, „při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo jde o otázky,
které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“. [13] Jedná se (podle obsahu) o otázky:
1) zda „případné dividendy“ představují zhodnocení majetku zákazníka
obchodníka s cennými papíry,
2) zda v případě, že soud vyřešil v pravomocném meritorním rozhodnutí v
předcházejícím řízení mezi stejnými účastníky určitou právní otázku, může se v
pozdějším řízení bez přesvědčivého vysvětlení od tohoto způsobu řešení právní
otázky odchýlit,
3) zda lze přenést soudem důkazní břemeno z žalobce na žalovanou tak,
aby „musela důkazně vyvracet, že o dividendu … jíti nemůže“, když z provedeného
dokazování vyplývá, že částka připsaná na účet žalobce, který pro něj vedla
žalovaná „nemůže být dividendou z titulu žalobcem vlastněných zaknihovaných
akcií“,
4) zda v případě, že soud vyřešil v pravomocném meritorním rozhodnutí v
předcházejícím řízení mezi stejnými účastníky určitou právní otázku, působí
vůči následujícímu řízení překážka věci pravomocně rozhodnuté, a
5) aplikace § 132 o. s. ř. [14] Dividendy představují podle dovolatelky zhodnocení majetku
zákazníka obchodníka s cennými papíry, jelikož „právě vyplacení dividendy úzce
souvisí s cenou akcií v čase, neboť právě dle toho, zda se jedná o období před
rozhodným dnem nebo po rozhodném dni, mění se cena akcií“. [15] Odkazujíc na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále
též jen „o. z.“), má dovolatelka za to, že není možné odchýlit se od závěru
přijatého v pravomocném rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2013, č. j. 31 Cm 136/2010-284 (dále též jen „rozsudek v původním řízení“), podle něhož
„případné dividendy představují zhodnocení majetku“, a to obzvláště bez
přesvědčivého zdůvodnění. [16] Dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů na ni v rozporu se zákonem
přenesly důkazní břemeno, přestože je z provedených důkazů patrné, že žalobce
nebyl vlastníkem akcií společnosti, a nemohly mu tak být vypláceny tvrzené
dividendy. [17] Podle přesvědčení dovolatelky byla rovněž dána překážka věci
pravomocně rozhodnuté, když byla otázka posuzovaná v tomto řízení již řešena a
výslovně zodpovězena v rozsudku v původním řízení. Opačný názor by podle
dovolatelky vedl k tomu, že „dva meritorní pravomocné rozsudky mezi týmiž
účastníky k témuž problému by vyznívaly protichůdně (negovaly by se), a to není
možno připustit“. [18] Dále dovolatelka namítá, že ještě dříve, než došlo k vyloučení
vzájemné žaloby k samostatnému řízení, učinila započtení své pohledávky „na
celkovou odměnu za poradenství“ proti žalobcem uplatněné pohledávce. Odvolací
soud se „touto procesní obranou žalované, resp. takovým započtením“, vůbec
nezabýval a nijak se nevyjádřil k tomu, „jak tento úkon, který zjevně má … za
následek zánik žalobcem žalované pohledávky, resp.
nemožnost mu ji přiznat v
soudním řízení, posoudil“. Řízení tak podle dovolatelky trpí vadou, pro kterou
musí být rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení. [19] Dovolatelka se též domnívá, že odvolací soud nesprávně aplikoval §
132 o. s. ř. a odchýlil se tak od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 946/2008, a ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013,
když soudy obou stupňů postavily svá rozhodnutí na závěrech, které nevyplývají
z provedeného dokazování a jež v něm nemají oporu. Podle dovolatelky „z
provedeného dokazování rozhodně nevyplynulo, že by žalobce měl vlastnit k
rozhodným dnům počet akcií společnosti, které uváděl svými skutkovými
tvrzeními, kdy zjevně soud takové posuzoval dle dat dání pokynů k nějakému
nakládání s žalobcovými akciemi, nikoliv z rozhodných dat vypořádání (tedy
faktického provedení převodu či nabytí akcií a tedy dat, kdy došlo k nabytí či
pozbytí vlastnictví takových akcií žalobcem, které mimo jiné vyplývaly i ze
změnových listů z účtu žalobce ze Střediska cenných papírů)“. [20] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
změnil tak, že žalobu zamítne, popřípadě aby je zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. [21] Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhuje, aby je Nejvyšší
soud jako zjevně bezdůvodné odmítl. [22] Přípustnost dovolání nemůže založit dovolatelkou předestřená otázka
3), neboť dovolatelka touto otázkou primárně brojí proti skutkovým zjištěním
odvolacího soudu. Dovolatelka totiž při její formulaci (nepřípustně)
zpochybňuje skutkový závěr, ze kterého soudy obou stupňů vycházely ve svém
rozhodnutí a podle něhož žalobce v období od 18. 5. 2004 do 19. 5. 2005
nakoupil 936.000 kusů akcií společnosti a prodal 766.000 kusů akcií
společnosti, přičemž další obchod se uskutečnil až 19. 7. 2005, respektive v
období do 15. 5. 2006 nakoupil 2.461.000 kusů akcií a prodal 2.191.000 kusů
akcií společnosti, přičemž další obchod se uskutečnil až 24. 5. 2006, a podle
něhož částky připsané žalobci na účet byly dividendami od společnosti. [23] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy
nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném
od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a
odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových
zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací
důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). [24] V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda je
právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené
dovolatelem – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího
soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých
právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,
uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze
dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). [25] Nadto Nejvyšší soud dodává, že závěr soudů obou stupňů ohledně
otázky nesení důkazního břemene je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu, podle níž důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom
účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe
příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto
skutečností také tvrdí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, a ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 27 Cdo
2564/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo
5148/2017, či ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1202/2019). [26] V poměrech projednávané věci dovolatelka pro sebe vyvozovala
příznivé právní důsledky z tvrzených skutečností, podle nichž částky ve výši
1.300.500 Kč a 2.677.500 Kč připsané žalobci na účet vedený u dovolatelky
nebyly dividendami. Byla to tedy dovolatelka, která o těchto skutečnostech
nesla důkazní břemeno. [27] Dovolání není přípustné, ani co se týče posouzení dovolatelkou
předestřené otázky 4), neboť dovoláním zpochybněný závěr (implicitně přijatý
odvolacím soudem), podle něhož řízení v projednávané věci nebránila překážka
věci pravomocně rozhodnuté, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu, z níž se podává, že:
1) O stejnou věc jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž
nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-
li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán
tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Co do
totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých
řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako
žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě,
jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální
nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného
řízení. 2) Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není
významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní
stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže
skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně
(např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o
odpovědnost za bezdůvodné obohacení).
O stejný předmět řízení tedy jde také
tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně
kvalifikován jinak než v řízení původním. Srovnej za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 27 Cdo 6048/2017, a v něm citovanou judikaturu. [28] V původním řízení bylo pravomocně rozhodnuto o žalobě dovolatelky
podané proti žalobci o zaplacení částky 4.052.542,50 Kč s příslušenstvím jako
odměny za činnost dovolatelky podle komisionářské smlouvy. Dovolatelka přitom
odměnu, jež jí měla podle komisionářské smlouvy náležet a kterou vyčíslila na
4.410.517,50 Kč, snížila o částku 357.975 Kč, neboť tuto částku ještě před
podáním žaloby zinkasovala z účtu, který pro žalobce podle komisionářské
smlouvy vedla. Jelikož soud v původním řízení rozhodoval pouze o oprávněnosti
dovolatelkou uplatněného nároku na zaplacení již snížené odměny, nebylo
předmětem původního řízení posouzení, zda částka 357.975 Kč stržená
dovolatelkou z účtu žalobce před podáním žaloby (jejíž zaplacení se žalobce v
tomto řízení domáhá) dovolatelce náleží či nikoliv. Nejde proto v tomto řízení
o stejnou věc, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto v původním řízení. [29] Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou otevřená otázka 2),
neboť rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá. Dovolatelka
sice správně poukazuje na to, že v odůvodnění rozsudku v původním řízení soud
výslovně uvedl, že nárok na odměnu dovolatelce náleží i z dividend z cenných
papírů, jelikož i tyto dividendy znamenají zhodnocení majetku na straně
žalobce, avšak zároveň pomíjí skutečnost, že tento závěr byl pro rozhodnutí
věci projednávané v původním řízení zcela nepodstatný. Řešení, podle něhož
dividendy představovaly zhodnocení majetku žalobce podle komisionářské smlouvy,
k němuž dospěl soud v původním řízení, proto nelze považovat za posouzení
předběžné otázky ve vztahu k předmětu původního řízení, z něhož by měl soud v
jiném řízení mezi týmiž účastníky vycházet, resp., od něhož by se nemohl bez
přesvědčivého vysvětlení odchýlit. [30] Dovolání konečně nečiní přípustným ani dovolatelkou předestřená
otázka 5), neboť námitka dovolatelky, podle níž je rozhodnutí odvolacího soudu
postaveno na závěrech, které nevyplývají z provedeného dokazovaní a nemají v
něm oporu, je pouhou polemikou s hodnocením důkazů učiněným soudy. Hodnocení
důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) přitom nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). [31] Pouze na okraj Nejvyšší soud podotýká, že soudy obou stupňů
postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s § 132 o. s. ř., důkazy hodnotily
jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, přičemž přihlédly ke všemu, co v
řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
[32] Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení
dovolatelkou otevřené otázky 1), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. [33] Při formulaci otázky 1) dovolatelka zpochybňuje výklad pojmu
„zhodnocení majetku“ uvedený v komisionářské smlouvě (jakož i v ceníku služeb,
jež je její nezbytnou součástí), jak jej provedl odvolací soud ve zrušujícím
rozhodnutí, na jehož závěry v dovoláním napadeném rozsudku odkázal. [34] Rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 1 a 3 věty první o. z. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), obou ve znění účinném do 31. 12. 2013. [35] Z § 261 odst. 3 písm. c) obch. zák. plyne, že třetí částí
obchodního zákoníku se řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy
úplatných smluv týkajících se cenných papírů a jejich zprostředkování (§ 642). [36] Podle § 266 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu
jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen,
znám nebo jí musel být znám (první odstavec). V případech, kdy projev vůle
nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by
mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim
zpravidla v tomto styku přikládá (druhý odstavec). Při výkladu vůle podle
odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s
projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi
sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí
(třetí odstavec). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad,
je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání
tohoto výrazu použila (čtvrtý odstavec). [37] Nejvyšší soud přijal při výkladu § 266 obch. zák. následující
závěry:
1) Z ustanovení § 266 obch. zák. se podává, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje),
jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v
úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom
třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal
perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i
druhá strana smlouvy (srov. § 266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou
skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). 2) Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud postupuje
podle § 266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému ujednání
zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy. 3) Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§ 266 odst. 1 obch. zák.), tak při
posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě podle § 266 odst. 2 obch. zák., soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti,
zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v § 266 odst. 3 obch. zák. (tj.
jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné
chování stran a další). K tomu srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016, ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, a
ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4296/2018, nebo obdobně (pro poměry právní
úpravy účinné od 1. 1. 2014) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. [38] V poměrech projednávané věci se závazkový vztah z komisionářské
smlouvy řídí třetí částí obchodního zákoníku [§ 261 odst. 3 písm. c) obch. zák.]. Výklad komisionářské smlouvy se tudíž provádí podle pravidel § 266 obch. zák.; soud tak musí zjišťovat skutečnou vůli (úmysl) smluvních stran a u toho
přihlížet ke všem (zjištěným) okolnostem souvisejícím s projevem vůle. [39] Odvolací soud bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení dospěl k závěru,
podle něhož se na dividendy připadající na akcie společnosti „odměna za
poradenskou činnost podle komisionářské smlouvy nevztahuje“. Uvedený závěr
odvolací soud učinil, aniž (v rozporu s § 266 obch. zák., jakož i ustálenou
judikaturou dovolacího soudu přijatou k výkladu tohoto ustanovení) zkoumal
skutečnou vůli (úmysl) smluvních stran při uzavírání komisionářské smlouvy a
aniž při jejím zjišťování přihlížel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem
vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou
zavedly, jakož i k následnému chování stran a upřednostnil tak objektivní
význam užitých slov v komisionářské smlouvě. Jeho závěr je tudíž přinejmenším
předčasný. [40] Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i ke zmatečnostním
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). [41] Dovolatelka v dovolání tvrdí, že řízení trpí vadou, jež mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť se soudy nezabývaly kompenzační
námitkou vznesenou dovolatelkou v podání ze dne 16. 6. 2011 (doručeném soudu
dne 21. 6. 2011). [42] Toto její tvrzení však Nejvyšší soud nepovažuje za přiléhavé. V
podání ze dne 16. 6. 2011 adresovaném soudu v původním řízení předtím, než byla
vzájemná žaloba vyloučena k samostatnému řízení, dovolatelka proti pohledávce
žalobce na vydání bezdůvodného obohacení uplatněné vzájemnou žalobou započítává
„částku představující část z celkové odměny za poskytování poradenství, která
je evidovaná jako uspokojená a která je zohledněna ve výši v této věci žalované
částky (je žalován jen zbytek takovou částkou nepokrytý)“. Dospěly-li soudy v
projednávané věci k závěru, podle něhož dovolatelce odměna v inkasované výši
357.975 Kč podle komisionářské smlouvy nenáležela, implicitně tím vypořádaly i
důvodnost kompenzační námitky (neexistující pohledávka použitá dovolatelkou k
započtení totiž nemohla přivodit zánik žalobcovy pohledávky).
[43] Jelikož právní posouzení věci co do řešení dovolatelkou předestřené
otázky 1) není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl
uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1
o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu,
dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto v uvedeném
rozsahu zrušil i je a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). [44] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.). [45] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.