28 Cdo 150/2025-732
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně A. D., zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 304/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2024, č. j. 21 Co 311/2024-708, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 650,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13.
1. V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově (soud prvního stupně) ze dne 22. 5. 2024, č. j. 30 C 304/2020-631, v té části jeho výroku I, jíž byl nahrazen projev vůle žalované (coby převádějící) uzavřít s žalobkyní (oprávněnou osobou, nabývající) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, zatímco ve zbylé části výroku I o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se v uvedeném rozsahu žaloba
zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení vzniklých jeho účastníkům před oběma soudy nižších stupňů (výrok II) a o nákladech vzniklých státu (výrok III).
2. Rozhodováno bylo o žalobkyní uplatněném nároku na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně přijatý závěr, že restituční nárok žalobkyně coby oprávněné osoby dosud nebyl plně uspokojen v důsledku liknavého postupu žalované (a jejího předchůdce), že pozemky parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětné pozemky“ nebo jen „pozemky“) nejsou k danému účelu nevhodné, že jejich převodu z vlastnictví státu do vlastnictví žalobkyně nebrání žádná překážka (na rozdíl od pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jenž tvoří funkční celek s nemovitostmi ve vlastnictví třetí osoby) a jejich cena nepřevyšuje hodnotu neuspokojeného restitučního nároku.
3. Dovoláním žalovaná (dále i jen „dovolatelka“) napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v rozsahu týkajícím se převodu předmětných pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, zmiňujíc současně i nákladový výrok III rozsudku jen jako akcesorický. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, jsou-li splněny podmínky pro uspokojení nároku žalobkyně mimo proces veřejných nabídek prostřednictvím žaloby na převod konkrétních pozemků, jakož i při posouzení otázky týkající se vhodnosti (převoditelnosti) požadovaných pozemků k náhradní naturální restituci. Přitom dovolatelka namítá, že žalobkyně byla při uspokojování svého nároku dlouhodobě pasivní, že se dostatečně neucházela o převod pozemků v rámci vyhlašované veřejné nabídky, aniž by ji v tom bránila vážná překážka. Za nesprávný považuje dovolatelka i soudy současně dovozovaný závěr, že v jejím postupu lze spatřovat prvky liknavosti, jsouc přesvědčena, že jí evidovaná výše restitučního nároku žalobkyně je nyní správná (že žalobkyně „neprokázala opak“). Do vlastnictví žalobkyně přiřknuté předmětné pozemky považuje dovolatelka za nevhodné k restituci, namítajíc, že pozemky nebude možné užívat a zemědělsky obhospodařovat.
4. Žalobkyně podala k dovolání nesouhlasné vyjádření.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona č. 229/1991 Sb. lze obecně odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního vhodného pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
10. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).
11. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).
12. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Vady samotných skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. S výše uvedenými tezemi rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není a odvolacím soudem učiněnou hodnotící úvahu – ústící v konkluzi, že za neuspokojením restitučního nároku žalobkyně stojí liknavost žalované – nelze označit za nepřiměřenou zjištěným okolnostem. V tomto směru lze poukázat na oběma soudy učiněné závěry (zde odvolací soud konkluzím soudu prvního stupně přitakal a nevyhověl žalovanou podanému odvolání) podložené nejenom zjištěním, že do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části restitučního nároku žalobkyně, ale i prokázanými okolnostmi ohledně důvodů tohoto stavu, k němuž zásadním způsobem přispělo nesprávné ocenění restitučního nároku, které ztížilo jeho plné uspokojení zákonem zásadně předpokládaným postupem, tedy prostřednictvím veřejné nabídky pozemků podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., a kdy jen díky aktivitě žalobkyně samé přistoupila žalovaná k přecenění nároku ohledně části jednoho z nevydaných pozemků (zatímco v případě dalších nevydaných pozemků žalovaná setrvávala na jejich původním ocenění; jak ovšem zdůraznil i odvolací soud, otázka přesné kvantifikace nároku – v situaci, kdy jeho nesporná výše prokazatelně převyšuje hodnotu vydávaných náhradních pozemků – není pro rozhodnutí dané věci významná).
14. Odkázat tu lze pak nejenom na závěry učiněné v předchozích řízeních o převodu náhradních pozemků vedených mezi týmiž účastnicemi (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2849/2021, a usnesení ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2605/2022), ale i na v dané věci soudy vydaný částečný rozsudek, jehož závěry – co do naplnění předpokladů pro uplatnění restitučního nároku žalobou na vydání konkrétních pozemků, při zjištěné liknavosti žalované – byly aprobovány usnesením Nejvyššího soudu ze dne ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 693/2022. Nejvyšší soud pak ani v této věci – ve světle znovu uplatněné, z nemalé části totožné dovolací argumentace – neshledává důvody, pro které by se měl od své rozhodovací praxe odchýlit.
15. Se zřetelem na soudy v dané věci učiněná zjištění není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu (v bodech 12 a 13 dovolání), naopak je založeno na týchž právních konkluzích (zjištěná liknavost žalované, při prokázané aktivitě oprávněné osoby). Zjevně nepřiléhavá za prokázaných skutkových okolností je pak i argumentace závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015 (nejde-li v přítomné věci o tam popisovanou situaci, kdy se oprávněná osoba o převod pozemků z veřejné nabídky nezajímala bez legitimního důvodu a od počátku sledovala cíl domoci se konkrétních vybraných pozemků, a to kupříkladu i pozemků do veřejné nabídky nezařaditelných).
16. K další dovoláním předestřené otázce hmotného práva upínající se k posouzení, zda oprávněné osobě (žalobkyni) přiřknuté pozemky jako náhradní jsou pozemky „vhodnými“ (převoditelnými) k uspokojení restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., lze pak uvést následující.
17. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky (ve vlastnictví státu, s nimiž je příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad), jež by byly potenciálně zařaditelné do veřejné nabídky (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015).
18. V rámci posouzení, je-li ten který uvažovaný pozemek vhodný k náhradní naturální restituci, je v prvé řadě významné, zda jeho převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., dále zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda není převod z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda lze pozemek obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně nejde-li o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska jest nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015).
19. Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat ani v nyní posuzované věci, zjevně přidržel a jím učiněná konkluze, že předmětné zemědělské pozemky jsou z vlastnictví státu převoditelné, potažmo vhodné i k náhradní naturální restituci, není nepřiměřený či jakkoliv rozporný s odkazovanou judikaturou.
20. Oba předmětné pozemky (ve vlastnictví státu, v příslušnosti hospodaření Státního pozemkového úřadu; § 11b zákona č. 229/1991 Sb.) jsou do veřejné nabídky potenciálně zařaditelné (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) a jejich převodu z vlastnictví státu nebrání žádná ze zákonem stanovených překážek (kvalifikované skutečnosti v tomto směru, zejm. co do aplikace § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., dovolatelka ani netvrdí). Neopodstatněné jsou i výtky, že se soudy nezabývaly tím, lze-li pozemky zemědělsky obhospodařovat (viz soudem prvního stupně učiněná a odvolacím soudem jako správná aprobovaná skutková zjištění jak ve vztahu k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, tak i ohledně pozemku parc. č. XY v k. ú. XY), kdy ani v tomto směru učiněné závěry nelze mít za nepřiměřené (kdy využití pozemku parc. č. XY, o celkové výměře 4797 m2, nebrání ani okolnost, že na jeho marginální části o výměře 75 m2 je zpevněná plocha a dále pak nezpevněná polní cesta, zatímco i v případě pozemku parc. č. XY v k. ú. XY pak soudy zvažovaly jak jeho zemědělskou obhospodařovatelnost se zřetelem na žalovanou uplatněné námitky, tak i jeho možnou funkční souvislost s jinými nemovitostmi, jež ovšem dána není; viz body 14 a 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, takto aprobované i soudem odvolacím).
21. Za daného stavu se soudy učiněné závěry v otázce převoditelnosti pozemků a jejich vhodnosti k náhradní naturální restituci nepříčí ani konkluzím obsaženým v dovolatelkou citované judikatuře dovolacího soudu, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013 (jímž byla shodně akcentována možnost zemědělského obhospodařování náhradních pozemku), či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017 (jímž se dovolací soud vyslovil k otázce nepřevoditelnosti pozemku oprávněné osobě k náhradní naturální restituci v kontextu prokazatelně zjištěné funkční souvislosti pozemku s jinými nemovitostmi).
22. Ostatně, i úsudek soudů nižších stupňů o využitelnosti pozemku k zemědělské činnosti (obdobně jako i o jeho případné funkční souvislosti s jinými nemovitostmi) je primárně skutkové povahy a jeho kritika nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř., jímž není pak ani zpochybnění právního posouzení věci, které vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
23. Mínila-li snad dovolatelka odkazem na jí citované konkluze z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, zpochybnit závěr, že předmětné pozemky jsou součástí zemědělského fondu, lze i v tomto směru odkázat na judikaturu dovolacího soudu, podle níž „zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu vyžaduje splnění dvou předpokladů: jednak, že takový pozemek je, anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařovaný (znak faktický, materiální), a současně je v evidenci (katastru) nemovitostí označen druhem kultury uvedeným v § 1 odst. 2 zák. č. 334/1992 Sb. (znak právní, formální). Není-li pozemek zemědělsky obhospodařován, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť i pozemek dosud byl (v rozporu s faktickým stavem) v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy“ (srov. např. rozsudek ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004; rozsudek ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 944/2005; nebo usnesení ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 290/2004 – co do argumentace se opírající též o závěry formované rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, uveřejněném v časopise Soudní judikatura správní, svazek 11, ročník 1998, pod pořadovým č. 292). Za zemědělské obhospodařování lze přitom považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (resp. udržení) do kategorie zemědělských pozemků (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 24, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2016).
24. Dovolatelka přitom ani netvrdí (omezuje-li se na prostou citaci části odůvodnění odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu), že by snad některý z kumulativních předpokladů, resp. znaků (materiální a formální) pro zahrnutí předmětných pozemků do zemědělského půdního fondu nebyl u některého z předmětných pozemků naplněn a takový závěr nelze učinit ani na podkladě soudy učiněných zjištění (kdy vedle formálního znaku soudy v rovině skutkových zjištění akcentují právě i možnost zemědělského obhospodařování u každého z předmětných pozemků).
25. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení. 26. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech odvolacího řízení (který ostatně dovolatelka zmiňuje jen jako výrok závislý na dovoláním napadeném rozhodnutí) je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 27. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (oprávněné) žalobkyně patří odměna advokáta za zastupování v dovolacím řízení v částce 4 220 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 980,70 Kč. 28. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 29. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 5. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu