28 Cdo 156/2025-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: SUOPELOS s. r. o., IČO 27845541, se sídlem v Moravské Ostravě, Tyršova 885/24, zastoupen JUDr. Mgr. Marcelem Petráskem, M.B.A., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti žalovaným: 1) P. K. a 2) L. V. o zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 18 C 68/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2024, č. j. 21 Co 151/2024-179, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 8. 2024, č. j. 21 Co 151/2024-179, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. 3. 2024, č. j. 18 C 68/2023-152, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím žalovanými žalobci rukou společnou a nerozdílnou a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda se v rozhodném období žalovaní spoluvlastníci (žalovaný 1/ v podílu ? a žalovaná 2/ v podílu ?) na jeho úkor (žalobce je vlastníkem podílu o velikosti ?) bezdůvodně obohatili užíváním společných nemovitých věcí (stavební parc. č. XY, jejíž součástí je dům čp. XY, a pozemků parc. č. XY, XY a XY, vše v k. ú. XY) nad rámec spoluvlastnického podílu. Měl za to, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odkazoval přitom na četnou judikaturu tohoto soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017, a ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 157/2023, a mnohá další). Kladl dále otázku, zda s ohledem na princip materiální publicity veřejných seznamů je pro něj závazná dohoda o užívání předmětných nemovitých věcí uzavřená mezi původními spoluvlastníky, nebyla-li vložena do katastru nemovitostí. Ohlašoval, že tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. Poukazoval též na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 557/2019, a ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1588/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3365/2021. Položil rovněž otázku, zda jím vznesený nárok na vydání bezdůvodného obohacení se zřetelem k individuálním skutkovým poměrům věci představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014, a ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4843/2015. Vytýkal taktéž nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.
3. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu spočívá podstata (podílového) spoluvlastnictví v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (srovnej ustanovení § 1122 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“, dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019). Právo každého ze spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle velikosti podílu. Jinak řečeno, to, že spoluvlastník je (v rámci svého podílu) oprávněn užívat celou věc, ještě neznamená, že ji může bez dalšího užívat nad rámec podílu na úkor ostatních spoluvlastníků. Brání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, anebo neumožňují-li fakticky existující poměry některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, lze usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení.
Posouzení, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad tento rámec, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud musí brát v úvahu všechny okolnosti věci; nestačí např. zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, a ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a ze dne 1.
8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016). Majetkový prospěch dosažený tímto užíváním považuje judikatura tradičně za bezdůvodné obohacení vzniklé v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty. Lze tedy uzavřít, že užívá- li spoluvlastník – zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu – společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o.
z.; srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 503/2011, cit. výše, na nějž odkazuje i dovolatel, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS – st. 48/18, publikované pod č. 48/2018 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu; judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je pak uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení § 2991 a následujících o.
z. – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017).
5. Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, publikovaný pod č. 25/2022 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, na které odkazuje i dovolatel, a další rozhodnutí v něm citovaná). Dohoda podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je přitom bezformálním právním úkonem a nemusí být písemná ani tehdy, týká-li se nemovité věci (pojem „hospodaření se společnou věcí“ zahrnuje i užívání společné věci jejími spoluvlastníky, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98 uveřejněný pod č. 31/2000 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek). Může být tedy uzavřena i ústně nebo konkludentně. Podíloví spoluvlastníci ji mohou uzavřít na dobu určitou nebo neurčitou, přičemž jsou svými smluvními projevy vázáni.
6. Odvolací soud, jenž se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, se tedy svými konkluzemi od citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchýlil, dovodil-li, že v rozhodném období (od 1. 4. 2022 do 31. 1. 2023) žalovaným na úkor dovolatele v souvislosti s užíváním předmětných nemovitých věcí bezdůvodné obohacení nevzniklo, pakliže byly každým z nich – v souladu s konkludentně uzavřenou dohodou – obývány v rozsahu odpovídajícím jejich spoluvlastnickým podílům, přičemž dovolateli s podílem ve výši ? příslušely neuzamčené prostory užívané zčásti původním spoluvlastníkem P. K. Uvedené ustálené judikatuře koresponduje pak i závěr odvolacího soudu, dle něhož dohoda podílových spoluvlastníků o hospodaření s předmětnou společnou věcí (rozsahu jejího užívání každým z nich) je bezformálním právním jednáním, jež nevyžadovalo písemnou formu (tím méně vklad do katastru nemovitostí) a mohlo být učiněno i ústně nebo konkludentně.
7. Prostřednictvím otázek, zda v posuzované při došlo v rozhodném období k bezdůvodnému obohacení žalovaných na úkor dovolatele v důsledku užívání společných nemovitých věcí nad rámec spoluvlastnického podílu či zda dohoda podílových spoluvlastníků o hospodaření s předmětnou společnou věcí vyžadovala písemnou formu, případně též vklad do katastru nemovitostí, tedy na přípustnost dovolání usuzovat nelze (§ 237 o. s. ř.). Spočívalo-li pak rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby na více na sobě nezávislých důvodech (odvolací soud přejímá konkluze soudu prvního stupně o tom, že žalovaní společné nemovité věci neužívají nad rámec svých spoluvlastnických podílů, případně je užívají v souladu s konkludentní dohodou podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí) nemůže být dovolání jako celek přípustné, nejsou-li naplněny předpoklady přípustnosti byť stran jedné z otázek, jejíž řešení samostatně odůvodňuje zamítnutí žaloby (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, či ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2706/2018). V poměrech projednávané věci nelze tudíž na přípustnost dovolání samostatně usuzovat ani prostřednictvím otázky, zda dovolatelem vznesený nárok případně též odporuje dobrým mravům.
8. Vytýká-li dovolatel konečně vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, dlužno uvést, že ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.); prostřednictvím vytýkané vady řízení tedy na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ostatně nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatele, což ostatně vyplývá mimo jiné ze skutečnosti, že na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byl schopen zformulovat dovolací důvody.
9. Podané dovolání tedy – se zřetelem k výše vyřčenému – předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nenaplňuje.
10. Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku, není v uvedeném rozsahu dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
11. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy žalovaným žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 4. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu