28 Cdo 1668/2025-1693
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. B., b) R. B., c) T. R., všech zastoupených JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 10/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2025, č. j. 14 Co 20/2024-1590, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Okresní soud v Břeclavi (dále „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 28. 6. 2023, č. j. 10 C 10/2020-1199, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a to pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY.
2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované a tehdejší vedlejší účastnice na straně žalované rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, č. j. 14 Co 20/2024-1590, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku týkající se pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil [výrok I, bod a)] a v části výroku ohledně pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY rozsudek soudu prvního stupně potvrdil [výrok I, bod b)]. Dále zastavil odvolací řízení o odvolání tehdejší vedlejší účastnice na straně žalované ohledně pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok II) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a tehdejší vedlejší účastnicí žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým až svévolným, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu těch žalobci vymezených pozemků jako pozemků náhradních, u nichž nedošlo ke zpětvzetí žaloby. Pokud jde o výši restitučního nároku, dovodily, že některé nevydané pozemky je třeba ocenit – vzdor stanovisku žalované – jako stavební, jelikož k odňatým pozemkům existovala ke dni jejich odnětí státem územně plánovací dokumentace, která tyto pozemky určovala k zastavění, k němuž později skutečně došlo, přičemž nevydané pozemky dle znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., zpracovaného na žádost žalobců svou hodnotou několikanásobně převyšují hodnotu žalobci vybraných náhradních pozemků.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu [výslovně toliko proti výroku I, bodu b)] podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních. Má za to, že odvolací soud vycházel nedůvodně ze znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., ačkoliv za jedině správné lze podle žalované považovat závěry konkurenčního znaleckého posudku Ing. Pavla Pelce. Namítá, že odvolací soud nezohlednil, že znalkyně prof. Ing. Renáta Schneiderová Heralová, Ph.D., při stanovení ceny odňatých pozemků vycházela ze směrných plánů z 30. let minulého století. Navíc odvolací soud dle mínění žalované nereflektoval ani okolnost, že k výstavbě na odňatých pozemcích došlo se značným časovým odstupem a nadto i jiným než původně plánovým druhem staveb. Vyjadřuje přitom přesvědčení, že jako stavební nelze ocenit ty pozemky, jež nejsou přímo zastavěné a na nichž se nachází kupř. hřiště či jiná sportovní zařízení. Dále upozorňuje, že se odvolací soud řádně nezabýval námitkami odůvodňujícími korekci ceny odňatých pozemků ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“). Zdůrazňuje rovněž, že odvolací soud, aniž by se vypořádal s rozpory mezi znaleckými posudky předloženými účastníky řízení, přiklonil se k závěrům znaleckého posudku předloženého žalobci. Odvolacímu soudu vytýká, že za účelem odstranění rozporu ve znaleckých posudcích nepřistoupil k zadání revizního znaleckého posudku. Navrhla, aby dovolací soud v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud vzhledem k možnému převodu vlastnického práva ke spornému pozemku ze strany žalobců na třetí osoby odložil právní moc a vykonatelnost dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu.
5. Žalobci ve svých vyjádření označili dovolání žalované za nepřípustné, nedůvodné a účelové, přičemž poukázali na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, včetně rozhodnutí vydaných ve věci týchž účastníků, s nimiž je dle jejich názoru napadený rozsudek zcela v souladu. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalované není přípustné. Nejvyšší soud k dále uvedené argumentaci odůvodňující závěr o nepřípustnosti dovolání žalované předesílá, že otázkami, jež jsou významné pro kvantifikaci i nyní uspokojovaného restitučního nároku žalobců (náhrady za odňaté a pro zákonnou překážku nevydané pozemky) v závislosti na povaze pozbytých pozemků, plynoucího z týchž rozhodnutí správních orgánů a s použitím téhož posudku, zpracovaného znalkyní prof. Ing. Renátou Schneiderovou Heralovou, Ph.D., se z podnětu dovolání žalované již dříve zabýval v usneseních ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2524/2022, ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3854/2022, a ze dne 11. 2. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3204/2024 (zmíněná usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). V uvedených rozhodnutích dovolací soud aproboval závěry soudů nižších stupňů jako souladné s ustálenou rozhodovací praxí, pročež účastníci mohou legitimně očekávat, že daná, opětovně nastolená předběžná otázka, bude posouzena stejně; k tomu srovnej ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a dále přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018, či nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04 (označené nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).
9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem.
Pokud byly sice odnímané pozemky, byť formálně, vedeny jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny, popřípadě dále využity, jako pozemky stavebního charakteru, je na místě oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako za pozemky stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015). Na tomto místě je vhodné poznamenat, že judikatura dovolacího soudu poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015).
10. Dospěly-li proto soudy nižšího stupně v přítomné věci na základě v rozhodnutích specifikovaných skutečností, jež je možné ve světle dřívější judikatury Nejvyššího soudu považovat za relevantní okolnosti pro určení charakteru daných pozemků, ke zjištění, že již v době přechodu sporných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky určené pro stavbu, čemuž následně přizpůsobily i své závěry stran jejich ocenění, nelze posouzení charakteru nevydaných pozemků cokoliv vytknout. Své závěry o potřebě ocenit (některé) odňaté pozemky ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako stavební totiž opřely o konkrétní skutková zjištění, dle nichž tyto pozemky byly odňaty právě za účelem plánované výstavby v dotčených lokalitách hlavního města Prahy (Smíchov, Košíře, Prosek), jež byla následně (byť s jistým časovým odstupem a v modifikované podobě) též realizována. Soudy nižších instancí tak v souladu s judikaturou akcentovaly účel, pro nějž byly pozemky státem odňaty, aniž pro stavební ocenění odňatých pozemků rigidně vyžadovaly existenci platné územně plánovací dokumentace. Naopak nelze přisvědčit mínění dovolatelky, že odňatý pozemek je možno ocenit jako pozemek stavební jedině v případě, že se na něm nachází stavba v občanskoprávním smyslu. V poměrech přítomné věci je totiž pro určení výše restitučního nároku žalobců rozhodující zejména účel, pro nějž byl pozemek státem odňat, nikoli existence stavby na dotčeném pozemku.
11. Namítá-li žalovaná, že odňaté a nevydané pozemky nebyly zastavěny v souladu s regulačními a zastavovacími plány dotčené oblasti z 30. let 20. století, je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že jiná územně plánovací dokumentace pro dané území v rozhodné době neexistovala a že podle zmíněných plánů bylo v době přechodu sporných pozemků na stát fakticky postupováno (skutková zjištění přitom předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017). Plán výstavby v dotčených lokalitách ostatně obsahovaly nejen soudy nižšího stupně zohledňované regulační a zastavovací plány z 30. let 20. století, nýbrž i dovolatelkou předestíraný směrný územní plán z roku 1948. V této souvislosti se jeví vhodným podotknout, že judikatura dovolacího soudu neobsahuje jakoukoliv (a to ani implicitně) formulovou podmínku bližší souvislosti mezi konkrétní územně plánovací dokumentací a reálně uskutečněnou výstavbou, např. spočívající v totožnosti charakteru výstavby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2231/2022).
12. Brojí-li žalovaná proti hodnocení provedeného dokazování soudy nižšího stupně (zpochybňujíc ocenění odňatých pozemků), polemizuje pak zjevně se skutkovými, a nikoliv právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je – jak již bylo výše uvedeno – dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9.
8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6.
1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Skutkovou povahu má i žalovanou předestíraná kritika závěrů odvolacího soudu o charakteru odňatých pozemků, jenž neodůvodňuje aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. K soudy nižšího stupně (na podkladě znaleckého dokazování) učiněným závěrům o charakteru odňatých pozemků, případně jejich stavu, jenž neodůvodňuje aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., sluší se navíc uvést, že soudy nižších stupňů příslušná ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. v souladu s judikaturou neaplikovaly proto, že by snad jejich aplikaci považovaly za „a priori“ vyloučenou, nýbrž proto, že se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (odňaté pozemky byly určeny k realizaci městské výstavby, jež byla napojena na inženýrské sítě, občanskou vybavenost i veřejnou dopravu) neměly podmínky užití ustanovení cenového předpisu o žalovanou uplatňovaných srážkách ceny za naplněné (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018). Úvahu soudů nižších stupňů nelze označit za nepřiměřenou ani v tom směru, že podmínky užití cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.
nejsou naplněny, jestliže dle individuálních skutkových konkluzí soudů nižších stupňů existuje toliko předpoklad připojení plánované zástavby na příslušnou infrastrukturu (nevydané pozemky ke dni jejich přechodu na stát za účelem výstavby ještě nebyly napojeny na příslušnou infrastrukturu); srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020.
13. Do poměrů projednávané věci se neprosadí závěry vyslovené v dovolatelkou současně odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, v němž byla řešena otázka finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, nikoli otázka uspokojení restitučního nároku oprávněných osob převodem náhradního pozemku. Vyjádřil-li se Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, též k aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., jedná se o konkluze formulované se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem daného případu, jež nejsou srovnatelné se skutkovými poměry projednávané věci, a to zejména proto, že ve věci odkazované – na rozdíl od věci přítomné – ocenění odňatých a nevydaných pozemků provedené znaleckými posudky se srážkami dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. počítalo.
14. Odvolacím soudem přijaté závěry o stavební povaze odňatých pozemků, potažmo jejich ocenění pro účely poskytované naturální náhrady, nejsou v rozporu s dovolatelkou taktéž citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2019, založily-li soudy nižších stupňů určení charakteru odňatých pozemků jako pozemků stavebních v nyní projednávané věci právě na komplexním posouzení všech v řízení prokázaných skutečností (že pozemky byly odňaty za účelem plánované výstavby, v souladu s územně plánovací dokumentací a že k zástavbě pozemků následně došlo). Relevantní pak není ani odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3459/19 (jímž byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta ústavní stížnost podaná právě proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019), připouštějí-li citovaná rozhodnutí v obecné rovině zohlednění případných specifik pozemků použitím korektivu a kritérií uvedených v příloze č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (a jež – oproti věci nyní projednávané – také pak vycházejí z odlišných skutkových reálií).
15. Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních nic nemění ani závěry z dovolatelkou rovněž uvedeného usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 392/17, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, spočívajícímu na posouzení, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku.
Jak se však podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v posuzované věci není rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž na dalších skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem výstavby, realizace výstavby).
16. Prostřednictvím námitky, že odvolací soud nerozhodl o vypracování revizního znaleckého posudku, pak dovolatelka upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. V této souvislosti se však jeví vhodným uvést, že zjištění týkající se určitých pro posouzení věci významných skutečností lze učinit i jen z toho důkazu, jenž soudy po jeho zhodnocení shledají nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1962/2021). Na jejich rozhodnutí totiž zůstává, které důkazy provedou a které nikoliv, přičemž nejsou povinny provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž jsou oprávněny (a povinny) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, vysvětlil, že znalecké konkluze prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., hodnotí ve vztahu k ocenění odňatých a nevydaných pozemků jako vyčerpávající, přesvědčivé, náležitě a logicky odůvodněné, a současně srozumitelně vyložil, proč znalecký posudek zpracovaný Ing. Pavlem Pelcem nepovažoval v dané věci za použitelný (jestliže v něm znalec nepracuje se všemi zjištěnými okolnostmi o stavu jím oceňovaných pozemků). Samotná okolnost, že soud prvního stupně, popřípadě odvolací soud, nenařídil vypracování revizního znaleckého posudku, tudíž vadu řízení nezakládá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80).
17. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.). 19. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 7. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu