28 Cdo 1669/2025

28 Cdo 1669/2025-1697

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. B., b) R. B., c) T. R., všech zastoupených JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 10/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2025, č. j. 14 Co 21/2024-1595, takto:

Dovolání se odmítá.

1. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, č. j. 14 Co 21/2024-1595, potvrdil částečný rozsudek Okresního soudu v Břeclavi (dále „soud prvního stupně“) ze dne 7. 8. 2023, č. j. 10 C 10/2020-1291, jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a to pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále též „předmětné pozemky“).

2. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým až svévolným, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětných pozemků jako pozemků náhradních.

Pokud jde o výši restitučního nároku, dovodily, že některé nevydané pozemky je třeba ocenit – vzdor stanovisku žalované – jako stavební, jelikož k odňatým pozemkům existovala ke dni jejich odnětí státem územně plánovací dokumentace, která tyto pozemky určovala k zastavění, k němuž později skutečně došlo, přičemž nevydané pozemky dle znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., zpracovaného na žádost žalobců svou hodnotou několikanásobně převyšují hodnotu žalobci vybraných náhradních pozemků.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních. Má za to, že odvolací soud vycházel nedůvodně ze znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., ačkoliv za jedině správné lze podle žalované považovat závěry konkurenčního znaleckého posudku Ing. Pavla Pelce. Namítá, že odvolací soud nezohlednil, že znalkyně prof. Ing. Renáta Schneiderová Heralová, Ph.D., při stanovení ceny odňatých pozemků vycházela ze směrných plánů z 30. let minulého století. Navíc odvolací soud dle mínění žalované nereflektoval ani okolnost, že k výstavbě na odňatých pozemcích došlo se značným časovým odstupem a nadto i jiným než původně plánovým druhem staveb. Vyjadřuje přitom přesvědčení, že jako stavební nelze ocenit ty pozemky, jež nejsou přímo zastavěné a na nichž se nachází kupř. hřiště či jiná sportovní zařízení. Dále upozorňuje, že se odvolací soud řádně nezabýval námitkami odůvodňujícími korekci ceny odňatých pozemků ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Zdůrazňuje rovněž, že odvolací soud, aniž by se vypořádal s rozpory mezi znaleckými posudky předloženými účastníky řízení, se přiklonil k závěrům znaleckého posudku předloženého žalobci. Odvolacímu soudu vytýká, že za účelem odstranění rozporu ve znaleckých posudcích nepřistoupil k zadání revizního znaleckého posudku. Domnívá se také, že pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všechny v katastrálním území XY, jsou nevhodné k převodu na žalobce jako pozemky náhradní, jelikož funkčně souvisí se sousedními rodinnými domy. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud vzhledem k možnému převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům ze strany žalobců na třetí osoby odložil právní moc a vykonatelnost dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu.

4. Žalobci ve svých vyjádření označili dovolání žalované za nepřípustné, nedůvodné a účelové, přičemž poukázali na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, včetně rozhodnutí vydaných ve věci týchž účastníků, s nimiž je dle jejich názoru napadený rozsudek zcela v souladu. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné.

8. K žalovanou nastolené právní otázce ocenění restitučního nároku žalobců lze pro stručnost plně odkázat na odůvodnění a závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2025, č. j. 28 Cdo 1668/2025-1693 (toto usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), v němž ve věci týchž účastníků dovolací soud považoval za korektní postup odvolacího soudu v otázce ocenění restitučního nároku žalobců. Ve zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání podaném proti částečnému rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 28. 6. 2023, č. j. 10 C 10/2020-1199, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2025, č. j. 14 Co 20/2024-1590. Rozhodoval-li nyní odvolací soud o další části žalobou uplatněného restitučního nároku (o vhodnosti dalších žalobou vybraných náhradních pozemků), nebylo lze totožnou dovolací argumentaci, již žalovaná opětovně vznáší v nyní podaném dovolání (týkající se ocenění restitučního nároku), shledat relevantní, jelikož posouzení předkládané otázky musí být logicky totožné.

9. Co do měřítek (žalovanou taktéž zpochybňované) vhodnosti pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, jako náhradních k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob podle zákona o půdě, jeví se vhodným uvést následující. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly v zásadě – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, respektive žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.

9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.

7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, a rozsudek téhož soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3240/2018), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14.

11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). V rozsudku ze dne 31.

1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).

10. Zákon o půdě výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Překážkou vydání pozemku podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) může být i funkční souvislost pozemků se stavbou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014); i u pozemku požadovaného jako náhradní je tedy nutno zvažovat i jeho případnou funkční provázanost s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb – areál jako funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014).

11. Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní (přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek zastává i právní teorie (srovnej Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009.

12. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).

13. S ohledem na skutkové poměry posuzované věci je pak třeba vzpomenout i tu ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017), jíž byly aprobovány i závěry o funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady s rodinnými domy, s nimiž tvoří ucelený soubor. Jestliže i ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě představuje překážku pro vydání nezastavěných pozemků v rozlehlých areálech (sídlištních, sportovních i jiných) oprávněné osobě pro jejich funkční souvislost se stavbami, tím obezřetněji je třeba přistupovat k situacím, kde oprávněnou osobou nárokovaný pozemek jako náhradní obklopuje stavbu domu a slouží obyvatelům tohoto domu, s nímž tvoří jeden funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).

14. Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně přidržel, jestliže ve vztahu ke sporným pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, se zřetelem k tvrzeným skutečnostem a v řízení zjištěným individuálním skutkovým okolnostem, uzavřel, že jde o pozemky vhodné k převodu na žalobce jako náhradní. Vycházeje ze soudy zjištěného skutkového stavu (jenž nelze revidovat v dovolacím řízení, v němž je rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu omezen výlučně na otázky právní – k tomu dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze dovodit, že označené pozemky netvoří nedělitelný celek (areál) s jinými pozemky a stavbami, konkrétně že by v případě některého z těchto pozemků šlo o pozemek funkčně nerozlučně spojený se stavbou rodinného domu na nedalekém pozemku ve vlastnictví jiné osoby. Odvolací soud se zabýval tím, nakolik a jak efektivně jsou uvedené pozemky využívány coby zázemí daných rodinných domů a v jaké míře by odnětí zmíněných pozemků ovlivnilo kvalitu bydlení v jednotlivých domech v širším slova smyslu, přičemž z hlediska skutkového bylo postaveno najisto, že žádný z dotčených pozemků není funkčně spjat se stavbou, tj. že by bez předmětných pozemků bylo užívání rodinných domů znemožněno či podstatně ztíženo, a shodně že by bez stavby byla ohrožena či znemožněna exploatace nárokovaných pozemků.

15. Dle skutkových zjištění odvolacího soudu předmětný pozemek parc. č. XY přímo nesousedí s pozemkem parc. č. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu ve vlastnictví A. S., jestliže se mezi těmito pozemky nacházejí pozemky jiné, zejména pozemek parc. č. XY ve vlastnictví třetí osoby. Taktéž ohledně předmětného pozemku parc. č. XY ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že uvedený pozemek bezprostředně nenavazuje na pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu ve vlastnictví třetích osob, neboť se mezi těmito pozemky rozprostírá – kromě pozemku parc.

č. XY ve vlastnictví týchž fyzických osob – pozemek parc. č. XY ve vlastnictví státu. V případě předmětných pozemků parc. č. XY a parc. č. XY se tak nejedná o vztah závislosti, kdy by samostatné užívání stavby či pozemku bylo nemožné či redukované nad únosnou míru. Pozemek parc. č. XY ani pozemek parc. č. XY netvoří se stavbou jeden funkční celek ve smyslu uceleného areálu, v němž pozemek představuje podmínku pro využívání stavby, jež je tak s ním funkčně spojena, respektive u označených pozemků absentuje jejich účelové určení k užívání spolu se stavbou.

Požadovanou funkční souvislost mezi pozemkem a stavbou nenaplňuje bez dalšího toliko jejich společné užívání (obhospodařování). Přítomnost nezbytného znaku funkční spjatosti pozemku se stavbou se ze skutkových zjištění odvolacího soudu nepodává ani ve vztahu k předmětnému pozemku parc. č. XY, jestliže manželé XY coby vlastníci pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu v jejich vlastnictví, jakož i dalších pozemků navazujících na předmětný pozemek parc. č. XY, tento předmětný pozemek pouze udržují (sekají trávu).

K výtce dovolatelky sluší se uvést, že otázku funkční souvislosti požadovaných pozemků s okolními nemovitostmi nelze posuzovat pouze s poukazem na jejich vymezení (ohraničení pomocí plotu) v dané lokalitě. Lze také dodat, že právo nájmu není tím právem, jež by zatěžovalo pozemek ve prospěch třetí osoby a znamenalo jeho nevhodnost převodu na oprávněnou osobu; obecně platí, že práva a povinnosti z nájemního poměru přecházejí na nabyvatele pronajaté věci (k tomu blíže srovnej zejména např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.

4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 270/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3808/2020, jakož i § 2221 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 25 odst. 1 zákona o půdě).

16. Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelky o nevhodnosti předmětných pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY k převodu jako pozemků náhradních (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) z důvodu žádostí o jejich převod dle ustanovení § 10 odst. 3 písm. b), odst. 4 a odst. 5 zákona č. 503/2012 Sb. V případě žádosti o převod pozemku na třetí osobu dle zvláštních právních předpisů [§ 10 odst. 3 písm. b), odst. 4 či odst. 5 zákona č. 503/2012 Sb.] je totiž namístě zkoumat, zda a z jakého důvodu žadatel na žádosti trvá a zda žádosti ze strany státu bude, respektive bude moci být, vyhověno, přičemž rozhodující je stav v době vyhlášení rozsudku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.

3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 573/2023). Soudy nižších stupňů přitom v souladu s citovanými judikatorními východisky hodnotily, zda žádosti o převod označených předmětných pozemků ve smyslu ustanovení § 10 odst. 3 písm. b), odst. 4 a odst. 5 zákona č. 503/2012 Sb. jsou důvodné (zda by jim bylo lze vyhovět). Z okolnosti, že žalovaná se k požadavkům na odkup či směnu předmětných pozemků ze strany vlastníků rodinných domů specifikovaných v bodě 15 odůvodnění tohoto rozhodnutí staví dlouhodobě odmítavě, nadto v situaci, kdy mezi nárokovanými pozemky a zmíněnými rodinnými domy nebyl shledán vztah funkční propojenosti (existence funkčního celku), není nepřiměřená úvaha soudů nižších stupňů, že podané žádosti o převod pozemku ve smyslu ustanovení § 10 odst. 3 písm. b), odst. 4 a odst. 5 zákona č. 503/2012 Sb. nevylučují převoditelnost předmětných pozemků coby náhradních zemědělských pozemků.

17. Prostřednictvím námitky, že odvolací soud nerozhodl o vypracování revizního znaleckého posudku, pak dovolatelka upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. V této souvislosti se však jeví vhodným uvést, že zjištění týkající se určitých pro posouzení věci významných skutečností lze učinit i jen z toho důkazu, jenž soudy po jeho zhodnocení shledají nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1962/2021). Na jejich rozhodnutí totiž zůstává, které důkazy provedou a které nikoliv, přičemž nejsou povinny provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž jsou oprávněny (a povinny) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, vysvětlil, že znalecké konkluze prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., hodnotí ve vztahu k ocenění odňatých a nevydaných pozemků jako vyčerpávající, přesvědčivé, náležitě a logicky odůvodněné, a současně srozumitelně vyložil, proč znalecký posudek zpracovaný Ing. Pavlem Pelcem nepovažoval v dané věci za použitelný (jestliže v něm znalec nepracuje se všemi zjištěnými okolnostmi o stavu jím oceňovaných pozemků). Samotná okolnost, že soud prvního stupně, popřípadě odvolací soud, nenařídil vypracování revizního znaleckého posudku, tudíž vadu řízení nezakládá [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80 (označené nálezy, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz)].

18. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

19. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.). 20. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 8. 2025

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu