28 Cdo 1938/2025-599
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. M., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 208/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2025, č. j. 5 Co 1031/2024-566, t a k t o :
Dovolání se odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2025, č. j. 5 Co 1031/2024-566, byl rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 4. 2024, č. j. 15 C 208/2021-521, ve výroku II (v rozsahu, v němž byl napaden odvoláním žalované) potvrzen co do převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY do vlastnictví žalobkyně (výrok I), zrušen v části o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, spolu s akcesorickým výrokem IV o nákladech řízení, a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
2. Rozhodováno bylo o žalobkyní uplatněném nároku na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud vzal za správné soudem prvního stupně učiněné závěry o naplnění předpokladů pro uspokojení nároku žalobkyně (coby oprávněné osoby; § 4 zákona č. 229/1991 Sb.) mimo proces veřejných nabídek náhradních pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.), z důvodu liknavosti a svévole žalované. S ohledem na aktuální výši doposud nevypořádaného (neuspokojeného) restitučního nároku (1 035 678,76 Kč), jenž nedosahuje ceny obou předmětných pozemků (471 335,96 Kč a 588 553,15 Kč), poukázal na reálné riziko přečerpání (překročení) nároku a za akceptovatelné (správné) tak považoval rozhodnutí soudu prvního stupně (v odvoláním napadeném výroku II) toliko v části o převodu prvního z požadovaných pozemků (parc. č. XY v k. ú. XY), jehož převoditelnosti do vlastnictví žalobkyně ani z tohoto pohledu nic nebrání, zatímco u dalšího pozemku (parc. č. XY v k. ú. XY) má za nezbytné v dalším řízení posoudit i otázku jeho dělitelnosti (oddělení té jeho části, jež koresponduje neuspokojenému nároku), eventuelně pak určení výše bezdůvodného obohacení, jehož by se žalobkyni na úkor žalované případně dostalo vydáním tohoto (celého) pozemku. To vše za situace, kdy s naznačeným postupem souhlasí i sama žalobkyně (oprávněná osoba).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I podala žalovaná dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka kritizuje napadený výrok rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY žalobkyni, majíc za to, že v situaci, kdy je oprávněnou osobou žádáno vícero pozemků jako náhradních, jejichž vydáním došlo by k přečerpání restitučního nároku, nemůže soud rozhodnout, který z takto požadovaných pozemků vydá oprávněné osobě a který nikoliv. Dovolatelka přitom argumentuje tím, že řízení o vydání náhradních pozemků je řízením sporným ovládaným zásadou dispoziční, v němž je „pánem sporu“ žalobce; požaduje-li vícero pozemků, které mu nelze všechny vydat, nezbývá než žalobu v celém rozsahu zamítnout.
Jiné rozhodnutí v dané situaci považuje dovolatelka za nesprávné i proto, že může mít negativní dopad do majetkové sféry účastníků, nebyla-li (dle jejího mínění) v rozhodovací praxi dosud vyřešena ani otázka určení bezdůvodného obohacení (způsobu jeho výpočtu) vzniklého přečerpáním restitučního nároku, tedy zda se výše bezdůvodného obohacení odvíjí od obvyklé ceny pozemku (kdy bylo by významné, který konkrétní pozemek soud žalobkyni vydá a který nikoliv) či od přiměřené hodnoty (ceny) přečerpaného restitučního nároku.
Dovolatelka navrhuje zrušení napadeného výroku rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod číslem 78/2004 Sb., vysvětlil, že sporné řízení je ovládáno dispoziční zásadou, podle níž je soud vázán žalobou (dispoziční zásada se neuplatní pouze ve věcech vyjmenovaných v § 153 odst. 2 o. s. ř.). Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení je tak pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl vylíčen v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 32 Odo 1025/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
7. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je současně ustálena v závěru, že řízení o převodu náhradního pozemku podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb. je řízením o určitém způsobu vypořádání (ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř.), v němž není soud žalobním návrhem – jde-li o určení okruhu převáděných pozemků – vázán, a nárok oprávněné osoby lze uspokojit vícero způsoby (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, a ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016). Uvedeným právním názorům dovolacího soudu přisvědčil i Ústavní soud (viz nález ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20).
8. Z konstantní judikatury dále vyplývá, že označí-li žalobce namísto v žalobě požadovaného pozemku, který není vhodný k převodu, jiný (vhodný) pozemek ve vlastnictví žalované a ve správě Státního pozemkového úřadu, nejde o nový nárok; žalobce v takovém řízení tudíž ani nemusí měnit žalobu (viz např. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4207/2019, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018).
9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž dovodil, že za převoditelný je možné považovat jen takový pozemek, jehož hodnota nanejvýš nepatrně převyšuje restituční nárok oprávněné osoby, hodnota odňatého a náhradního pozemku se nemusí shodovat zcela přesně (dva totožné pozemky ostatně neexistují a takovýto požadavek by proto ani neodpovídal realitě); hodnoty těchto pozemků však musí být přiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 927/2019). Při řešení vypořádání v úvahu přicházejícího „přečerpání“ restitučního nároku pak Nejvyšší soud přitakal i takovému závěru, kdy upřednostnil oddělení ekvivalentní části některého z vydávaných náhradních pozemků (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 734/2022, bod 6). Teprve nebude-li možné vypořádání přečerpaného rozsahu uplatněného restitučního nároku řešit oddělením ekvivalentní části některého z pozemků užitého k vypořádání restitučního nároku geometrickým plánem (pokud by to odporovalo hospodárnému a rozumnému uspořádání poměru mezi oprávněnou a povinnou osobou, například vznikl-li by oddělením části některého z pozemků pozemek nevhodného tvaru či zanedbatelné výměry, pro nějž by povinná osoba měla v budoucnu stěží nějaké využití), přichází v úvahu vypořádání přečerpaného restitučního nároku oprávněné osoby vydáním bezdůvodného obohacení v relutární formě za současného souhlasu oprávněné osoby s úhradou rozdílu mezi výší restitučního nároku a cenou vydaných náhradních pozemků (přiměřeně srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2121/2024, a ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020).
10. Jestliže odvolací soud v přítomné věci – na podkladě zjištění, že žalobkyní do řízení vnesený restituční nárok neumožňuje převod obou jí označených pozemků (i otázky výše restitučního nároku a ceny požadovaných pozemků řeší soud v daném typu sporu jako předběžné; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017) – rozhodl napadeným výrokem o převodu jen jednoho z pozemků do vlastnictví žalobkyně, jehož cena nepřevyšuje nevypořádaný zůstatek restitučního nároku, nadto v situaci, kdy s naznačeným postupem – i co do takto preferovaného pozemku – žalobkyně (oprávněná osoba) souhlasí, jde o řešení konvenující ustálené rozhodovací praxi a v ní uvedeným principům.
11. Měl-li pak odvolací soud za zjištěné, že převod dalšího pozemku (jenž jako další pozemek požaduje žalobkyně právě i s tím, že jeho vyšší cenu v poměru k nevypořádanému restitučnímu nároku lze kompenzovat finančním plněním) v jeho celé výměře vedl by k přečerpání restitučního nároku, a rozhodnutí o převodu právě tohoto pozemku do vlastnictví žalobkyně považoval proto za přinejmenším předčasné, v situaci, kdy nebyla přesvědčivě vyřešena ani otázka případné oddělitelnosti části předmětného pozemku (tak, aby se svou cenou rovnala zůstatku dosud nevypořádaného restitučního nároku žalobkyně), případně převodu jiného vhodného pozemku (jenž by svou hodnotou korespondoval neuspokojené části restitučního nároku), zajisté nikterak nevybočil z dispoziční zásady ovládající sporné řízení (žalobkyni přiznal méně, nikoliv však jiné plnění než to, kterého se petitem domáhala, ani jí nepřiznal plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl vylíčen v žalobě), nehledě na to, že v daném typu sporu – jak již výše uvedeno – jde podle rozhodovací praxe o vypořádaní poměru mezi účastníky vyplývající z právního předpisu, v němž soud (jde-li o konkrétní požadované naturální plnění, tedy označené náhradní pozemky) není žalobním návrhem vázán (a se souhlasem oprávněné osoby, aniž by byla nucena ke změně žaloby, může do jejího vlastnictví přikázat i jiné pozemky).
12. Nelze pak přitakat ani námitkám dovolatelky podmiňujícím konkluzi o volbě pozemku v přítomné věci i úvahou o způsobu výpočtu bezdůvodného obohacení, jež mohlo by (in eventum) vzniknout oprávněné osobě, má-li být v naznačené situaci – primárně – posuzována otázka oddělitelnosti části dalšího nárokovaného pozemku (tak, aby cena jeho oddělené části v zásadě odpovídala výši neuspokojeného restitučního nároku). Na uvedené otázce tedy rozhodnutí odvolacího soudu (jde-li o pozemek žalobkyni přiřknutý) ani nezávisí.
13. Přitakat přitom nelze dovolatelce ani v tom, že se Nejvyšší soud doposud nevyjádřil k otázce určení výše bezdůvodného obohacení, jež může nastat v popsaných situacích. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020, patří situace, jež nastávají v souvislosti s konečným vypořádáním restitučního nároku oprávněné osoby vydáním náhradních pozemků (v režimu zákona č. 229/1991 Sb.), mezi případy, v nichž je vydání bezdůvodného obohacení v relutární formě zásadně jediné možné, je-li výsledkem tohoto vypořádání přečerpání restitučního nároku oprávněné osoby, tato osoba souhlasí s úhradou rozdílu mezi výší restitučního nároku a cenou vydaných náhradních pozemků a nejde o situaci, v níž je přeplatek ve prospěch restituenta zjevně nepatrný.
Tehdy zpravidla nebude možné vypořádání přečerpaného rozsahu uplatněného restitučního nároku řešit oddělením ekvivalentní části některého z pozemků užitého k vypořádání restitučního nároku geometrickým plánem, pokud by to odporovalo hospodárnému a rozumnému uspořádání poměru mezi oprávněnou a povinnou osobou, například vznikl-li by oddělením části některého z pozemků pozemek nevhodného tvaru či zanedbatelné výměry, pro nějž by povinná osoba měla v budoucnu stěží nějaké využití. Za naznačené situace dovolací soud vyslovil konkluze (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1.
10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2121/2024, a ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1775/2024), že nepřipadá v úvahu stanovení výše náhrady za bezdůvodné obohacení v závislosti na zjištění ceny v místě a čase obvyklé, neboť se tímto způsobem nestanoví ani výše finanční náhrady, na kterou má oprávněná osoba právo za pozemky, které jí nelze vydat a za něž jí nelze poskytnout ani náhradní pozemek, nicméně výše finanční náhrady by měla být přiměřená a rozumná. Je tedy na soudu zjišťujícím výši bezdůvodného obohacení, aby v poměrech projednávané věci vymezil taková relevantní kritéria, na jejichž základě bude moci výši nároku určit.
Mezi ně se řadí i celková výše restitučního nároku oprávněné osoby, toto kritérium však nemůže být pro posouzení přiměřenosti výše náhrady za bezdůvodné obohacení kritériem jediným v situaci, v níž se nemůže poměřovat s hodnotou věci (a zprostředkovaně plnění), již podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. nelze bezezbytku stanovit. Při určení výše bezdůvodného obohacení se tak soudu otevírá prostor pro stanovení výše nároku úvahou (§ 136 o. s. ř.), v jejímž rámci by měl být zohledněn například cenový vývoj u určitého druhu (kultury) pozemku, jehož vydáním byl již restituční nárok oprávněné osoby přečerpán, přičemž by mělo být přihlédnuto i ke kritériím vážícím se ke kvalitativním aspektům pozemku (u zemědělského pozemku např. půdní bonitě, vlivu polohy a dalším vlivům působícím zejména na využitelnost pozemků pro zemědělskou výrobu, jako jsou přírodní nebo technické překážky, popř. vyhlášení zvláště chráněných území), která jsou zpravidla určující (u zemědělského pozemku) pro zjišťování ceny výnosovým způsobem (z recentní judikatury dovolacího soudu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1775/2024).
14. Přitom Nejvyšší soud – i s ohledem na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22, bod 33 – již dříve poukázal na to, že určení výše bezdůvodného obohacení (jež je třeba vydat ve formě peněžité náhrady) navýšením zjištěného rozdílu hodnot náhradního pozemku a zbylého (uspokojovaného) restitučního nároku koeficientem, jenž odráží míru inflace a vyrovnává ztrátu hodnoty peněz, k níž došlo ode dne účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. do současnosti, jehož hodnota dosahovala dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1543/2021, v roce 2021 pro potřeby určení finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., čísla 6, již nemůže obstát (přiměřeně též nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 2853/23, a ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 63/24). K tomu lze dále odkázat i na recentní judikaturu dovolacího soudu reflektující výše uvedenou nálezovou judikaturu v řízeních o nárocích oprávněné osoby na poskytnutí finanční náhrady podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1769/2024, ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3662/2023, a ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2958/2023), v nichž Nejvyšší soud naznačil některá další rozhodná hlediska pro stanovení koeficientu za účelem určení přiměřené a rozumné finanční náhrady, dodávaje, že navýšení náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb. nemusí přímo odpovídat míře zvýšení ceny nemovitostí od roku 1991, ale pouze ji v rozumné míře reflektovat (maje na mysli průměrné zvýšení hladiny cen nemovitostí v celé České republice, nikoli nárůst ceny konkrétního odňatého či požadovaného pozemku).
15. I s ohledem na naposled uvedené, včetně popisovaného způsobu určení bezdůvodného obohacení (jeho výše) vzniklého přečerpáním restitučního nároku (jež se neodvíjí od obvyklé ceny vydaných pozemků), nebylo by ani pro kvantifikaci bezdůvodného obohacení až natolik relevantní, jaký konkrétní pozemek z jí vícero požadovaných pozemků byl oprávněné osobě poskytnut.
16. Ovšem i ve světle dovolatelkou současně zmiňovaných obtíží při určení finanční náhrady za odňaté pozemky (§ 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), potažmo kvantifikace bezdůvodného obohacení (v případě přečerpání restitučního nároku), jakož i preferenci náhrady ve formě naturální a takového postupu, jímž lze vzniku bezdůvodného obohacení předejít, lze opětovně odkázat na již výše reprodukovanou judikaturu upřednostňující vypořádání uplatněného restitučního nároku (hrozí-li vydáním celého pozemku přečerpání nároku) právě i reálným rozdělením (oddělením) ekvivalentní části pozemku geometrickým plánem (je-li takové řešení dobře možné), jež ve svém rozhodnutí – v souladu s odkazovanou judikaturou – akcentuje i odvolací soud.
17. I z naposled uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) nebyly naplněny. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud napadeným rozhodnutím neodchýlil, dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené nebo rozhodované dovolacím soudem rozdílně a nejsou dány důvody pro jiné posouzení v rozhodování dovolacího soudu již vyřešené otázky.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, je-li z obsahu spisu zřejmé, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
19. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
20. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu