USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: J. V., zastoupený Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze, U Stanice 11/4, o určení výše restitučního nároku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 207/2020, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2024, č. j. 54 Co 58,106/2023-388, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Dovolání žalované se odmítá. III. Žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 54 Co 58,106/2023-388, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 11. 2022, č. j. 4 C 207/2020-253, v části výroku I o určení výše restitučního nároku co do částky 2 366 767 Kč a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a ve zbývající v části, v níž byla výše restitučního nároku určena částkou 308 245,50 Kč, uvedený výrok potvrdil; současně potvrdil i výrok III rozsudku soudu prvního stupně, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 13. 3. 2023, č. j. 4 C 207/2020-290, jímž byla žaloba o určení výše restitučního nároku co do částky 371 928,50 Kč zamítnuta (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výroky III až V rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě procesní strany.
3. Žalobce brojil vůči výroku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby co do částky 371 928,50 Kč. Předestřel otázku, zda při ocenění odňatého a nevydaného pozemku mají být srážky za nemožnost napojení pozemku na veřejný vodovod a veřejnou kanalizaci (položky 3 a 4 Tabulky I Přílohy č. 7 k vyhlášce č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků) aplikovány obligatorně anebo zda nalézací soud o jejich aplikaci rozhoduje na základě individuálních skutkových okolností případu. Měl za to, že uvedená otázka je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, případně že odvolací soud tuto otázku vyřešil v rozporu s ní. Odkazoval přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024 sp. zn 28 Cdo 3359/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4329/2018, ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1278/2019, a ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3952/2019. Vytýkal, že vojenský objekt letiště byl napojen na vnitroareálové rozvody a areál byl z hlediska technické infrastruktury zcela soběstačný, pročež uvedené srážky nepředstavovaly jeho znevýhodnění a neměly být aplikovány.
4. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku II napadla dovoláním i žalovaná. Předestřela otázku, zda měl být žalobci odňatý a nevydaný pozemek oceněn jako pozemek určený pro stavbu dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1998 Sb. Měla za to, že odvolací soud tuto otázku vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, a ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019. Kladla dále otázku, zda v situaci, kdy předmětný pozemek byl v okamžiku přechodu na stát užíván jako součást oploceného areálu letiště, je v projednávané věci dána působnost zákona o půdě. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1007/21, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3925/2020, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009. Položila též otázku, zda při ocenění předmětného pozemku měly být uplatněny srážky zohledňující jeho nesrostlost s městem Hradec Králové a negativní účinky okolí ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Vytýkala, že postup odvolacího soudu, který doplnil odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vlastními úvahami ve snaze zhojit jeho nepřezkoumatelnost, byl rozporný s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, publikovaný pod č. 14/2001 v časopise Soudní judikatura, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 201/2010, či ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 366/2009, a dalšími.
5. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl.
6. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.
7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
8. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že výše restitučního nároku (náhrady) dle zákona o půdě (ať již přichází do úvahy náhrada finanční dle § 16 odst. 1 zákona o půdě či náhrada pozemková dle § 11a zákona o půdě) se odvozuje od ceny odňatých pozemků, již je nutno – s ohledem na ustanovení § 28a zákona o půdě – určit v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3386/17). Aplikaci srážek z ceny stavebních pozemků dle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. pak implikují individuální skutkové závěry (přijaté zejména na základě znaleckého dokazování) o takovém charakteru a stavu odňatých pozemků, jež právními předpisy předvídanou cenovou redukci umožňují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1790/2021). I když jednotlivé faktory vážící se ke kvalitativním deficitům oceňovaných pozemků, jež redukci jejich ceny umožňují, promítají se do řízení na základě znaleckého dokazování jako skutková zjištění, nelze přehlédnout, že tvoří právně kvalifikační základ pro výchozí stanovení ceny ve smyslu ustanovení § 28a zákona o půdě, za jejíhož užití určuje se pak i výše finanční kompenzace ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě či hodnota, na jejíž vykrytí jsou převáděny náhradní zemědělské pozemky dle § 11a zákona o půdě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018, a ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, ústavní stížnost směřující proti němuž byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3459/19).
9. Dovolací soud pak setrvale zdůrazňuje, že dokazováním zjištěný charakter a stav odňatých pozemků odůvodňující dle právních předpisů korekci ceny (dle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.) nemůže být bez dalšího upozaděn úvahou soudu, jež by aplikaci právním předpisem stanovených cenových srážek apriori vylučovala (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021), a že naplnění podmínek pro užití ustanovení cenového předpisu o srážkách ceny ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. je nutno posuzovat se zřetelem k individuálním skutkovým závěrům daného případu (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2667/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, jakož i žalobcem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018).
10. Vycházel-li odvolací soud při ocenění odňatého pozemku (PK 114 v k. ú. Pouchov) z individuálních skutkových zjištění (plynoucích ze znaleckého posudku ze dne 23. 5. 2022, č. N34470/22, vypracovaného znaleckým ústavem Equita Consulting s. r. o.), dle nichž jeho charakter a stav k okamžiku přechodu na stát odůvodňoval aplikaci cenových srážek ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (pro nemožnost napojení pozemku na veřejný vodovod ve výši 5 % a pro nemožnost napojení pozemku na veřejnou kanalizaci ve výši 7 %), a uvedené srážky při ocenění pozemku použil, jsou tedy jeho závěry v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí i právní úpravou (§ 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., včetně Přílohy č. 7). Odvolací soud totiž k aplikaci cenových srážek přistoupil nikoliv paušálně, nýbrž s ohledem na konkrétní skutkové (znalecké) závěry, vzhledem k nimž podmínky užití ustanovení cenového předpisu o uplatňovaných srážkách ceny měl za naplněné (odňatý pozemek nebylo lze napojit na veřejný řad vodovodu a kanalizace). V žalobcem odkazovaných rozhodnutích (zejm. usnesení sp. zn. 28 Cdo 4329/2018, sp. zn. 28 Cdo 1278/2019, a sp. zn. 28 Cdo 3952/2019, všechny cit. výše) pak aplikace daných srážek nebyla odůvodněna právě s ohledem na odlišná individuální skutková zjištění.
11. Předpoklady přípustnosti dovolání žalobce tudíž v daném případě naplněny nejsou (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), jeho dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1, věty první, o. s. ř).
12. Klade-li žalovaná otázky, zda nevydaný pozemek měl stavební charakter, zda se na něj vztahuje zákon o půdě a zda je při jeho ocenění nutno aplikovat srážky za stavební nesrostlost s obcí Hradec Králové a za negativní účinky okolí (Příloha č. 7 vyhlášky 182/1988 Sb.), dlužno předeslat, že tyto otázky byly vyřešeny již v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2623/2023, s tím, že jejich řešení odvolacím soudem ustálené judikatorní praxi nikterak neodporovalo.
13. Odvolací soud se od konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil ani v nyní přezkoumávaném rozhodnutí. Jeho závěry o stavebních charakteru nevydaného pozemku (jenž byl od druhé světové války i v okamžiku odnětí fakticky využíván jako součást letiště a z důvodu zastavění budovami kasáren vojenského letiště a souvisejícími budovami nebyl oprávněné osobě vydán), odpovídají ustálené judikatuře, dle níž i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Dovolací soud současně ve své judikaturní praxi aproboval i flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést. Na stavební charakter původních pozemků v době jejich odnětí lze tedy usuzovat na základě různorodých kritérií (viz výše). Účel výstavby je přitom zachován i tehdy, byl-li pozemek vyvlastněný pro rozšíření letiště využit jinak než ke stavbě budov (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2623/2023, cit. výše, i judikaturu v něm odkazovanou). Žalovanou uváděné srážky pak nebylo na místě aplikovat s ohledem na výsledky dokazování provedeného soudy nižšího stupně, vycházející ze znaleckého ocenění odňatého pozemku (viz znalecký posudek ze dne 23. 5. 2022, č. N34470/22, vypracovaný znaleckým ústavem Equita Consulting s. r. o.).
14. Stejně tak je s v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2623/2023 (cit. výše) uváděnou judikaturní praxí souladný závěr odvolacího soudu o tom, že na předmětný pozemek (vzdor jeho začlenění do oploceného areálu letiště) se vztahuje působnost zákona o půdě v situaci, kdy tento majetek měl – coby parifikát role (pozemek udržován ve stavu umožňujícím jeho opětovné využití k zemědělskému obhospodařování; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 388/2019) – k rozhodnému datu, tj. ke dni 24. 6. 1991 (den účinnosti zákona o půdě) charakter zemědělského majetku.
15. Vytýká-li opětovně žalovaná, že odvolací soud procesně korektním způsobem nezohlednil nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, dlužno předně uvést, že prostřednictvím dané argumentace poukazuje na vady řízení. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Rozsudek soudu prvního stupně vytýkanou vadou ostatně netrpí. Z jeho odůvodnění jsou totiž seznatelné důvody, pro které rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Z okolnosti, že žalovaná byla s to argumentačně brojit proti závěrům soudu prvního stupně a že odvolací soud byl schopen projednat odvolání, pak plyne, že poukazovaný nedostatek nemohl být závažnějším způsobem ani na újmu uplatnění jejích práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
16. Předpoklady přípustnosti dovolání žalované tudíž v daném případě naplněny nejsou (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1, věty první, o. s. ř).
17. Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 142 odst. 2, § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy obě procesní strany dosáhly stejnou mírou úspěchu, neboť obě jejich dovolání byla odmítnuta, tak, že žádnému z účastníků jejich náhradu nepřiznal.
19. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz . Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 9. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu