28 Cdo 2015/2024-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: J. A., zastoupený Mgr. Ing. Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem v Chomutově, nám.
1. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č. j. 12 Co 194/2023-180, rozsudek Okresního soudu v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 5. 2023, č. j. 10 C 47/2016-142, potvrdil ve výrocích II a III, jimiž bylo žalovanému uloženo, aby žalobci zaplatil 60 000 Kč a 3 000 Kč (výrok II a/ rozsudku odvolacího soudu), a změnil jej ve výroku IV o náhradě nákladů prvostupňového řízení (výrok II b/ rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Výrokem I rozsudku odvolacího soudu bylo přitom odmítnuto odvolání žalovaného proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba v části o zaplacení 3 567 Kč zamítnuta.
2. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení počátkem léta 2014 sjednali ústně smlouvu, na jejímž základě žalovaný od žalobce převzal vozidlo tovární značky BMW, přijímaje závazek zajistit za úplatu jeho přelakování třetí osobou. Žalobce přitom žalovanému na základě smluvního ujednání stran poskytl sumu 31 000 Kč. V důsledku nevyhovujícího technologického postupu při opravě laku zjednané žalovaným bylo ovšem vozidlo poškozeno, přičemž náklady na odstranění poškození (vadného lakování) představují částku 60 000 Kč a náklady znaleckého ocenění škody činí 3 000 Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že účastníci řízení uzavřeli ústně komisionářskou smlouvu podle § 2455 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. z.“), na jejímž základě se žalovaný komisionář zavázal obstarat vlastním jménem pro žalobce (komitenta) na jeho účet za odměnu přelakování vozidla. Jelikož žalovaný komisionář důsledně nechránil komitentovy zájmy, když vůči třetí osobě (zhotoviteli lakování) neuplatnil práva z odpovědnosti za vady díla ani je na komitenta nepostoupil (§ 2466 o. z.), dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný (komisionář) žalobci (komitentovi) odpovídá ve smyslu § 2913 odst. 1 o. z. za škodu vzniklou v důsledku porušení smluvních povinností (nezajištění vypořádání škody na předmětném vozidle zodpovědným subjektem), a je proto povinen nahradit žalobci škodu ve výši 60 000 Kč (odpovídající nákladům na opětovné přelakování vozidla) a zaplatit mu částku 3 000 Kč (odpovídající nákladům na znalecké zjištění výše škody). V uvedeném rozsahu proto žalobě vyhověl.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Vytýkal extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry odvolacího soudu a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1290/2020, a ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2050/2010, nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 1544/16, ze dne 23.1.2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 304/98, a ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2468/11, stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/16, a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15.
4. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
5. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. Namítá-li dovolatel nesoulad skutkových závěrů odvolacího soudu s provedeným dokazováním, dlužno předně uvést, že skutkovými závěry soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
7. Odvolací soud přitom – vzdor mínění dovolatele – nedospěl k odlišným skutkovým závěrům (zjištěním), než jaké učinil soud prvního stupně. Shodné závěry soudů nižšího stupně o obsahu smluvního ujednání účastníků řízení a způsobu realizace sjednané záležitosti žalovaným komisionářem (dovolatelem) pak korespondují provedenému dokazování (svědek M. T. dosvědčil, že se dovolatel zavázal vlastním jménem na účet žalobce zajistit za úplatu nalakování předmětného vozidla třetí osobou, svědek M. N. potvrdil převzetí vozidla dovolatelem, předání peněz dovolateli dokládá svědecká výpověď J. K. a škoda na vozidle způsobená neodborným lakováním je prokázána znaleckým posudkem Tomáše Bendy).
8. Vytýká-li dovolatel nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, upozorňuje tím na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
9. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ostatně nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno označit za nepřezkoumatelné – z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Okolnost, že dovolatel je s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu ostatně nasvědčuje tomu, že poukazovaný nedostatek nebyl závažnějším způsobem na újmu uplatnění jeho práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). K tomu lze pak dále připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, dle nichž nelze z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020).
10. Ad concretum lze pak k výtkám o nevypořádání námitek vznesených dovolatelem v průběhu řízení uvést následující: 1) v případech, v nichž výše odměny komisionáře ujednána není, náleží komisionáři odměna přiměřená vykonané činnosti a dosaženému výsledku (§ 2468 o. z.), 2) podmínkou aktivní legitimace k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené porušením povinnosti z komisionářské smlouvy nemusí být bez dalšího vlastnictví věci – jež je předmětem obstarávané záležitosti – komitentem (§ 2913 odst. 1 o. z.), a 3) vznikla-li škoda – v souvislosti s obstaráváním sjednané záležitosti – nejdříve v létě 2014, v okamžiku zahájení soudního řízení (11. 1. 2016) nárok na její náhradu promlčen být evidentně nemohl, neboť dosud neuplynula tříletá promlčecí lhůta (§ 620 odst. 1, § 629 odst. 1 o. z.).
11. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. nenaplňuje.
12. Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům žalobce, který podal v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 3 620 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 743 Kč.
15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu