28 Cdo 2099/2025-522
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce hlavního města Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby 000 64 581, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, proti žalovanému P. M., zastoupeného JUDr. Editou Bolkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Italská 2581/67, o zaplacení 691 055 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 260/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2024, č. j. 25 Co 305/2024-442, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 765,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám žalobcova zástupce.
specifikovaným úrokem z prodlení, jakož i ve výrocích III a IV o náhradě nákladů řízení; dále (výrokem v bodě II) rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
2. Podle odvolacím soudem učiněného závěru je žalobce vlastníkem předmětných nemovitostí [pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba (budova) č. p. XY, v katastrálním území XY], které i v žalobou vymezeném období užíval žalovaný bez právem uznaného důvodu, aniž by žalobci poskytoval za toto užívání protiplnění (náhradu); tím vzniklo žalovanému na úkor žalobce bezdůvodné obohacení (majetkový prospěch vzniklý protiprávním užitím cizí hodnoty; § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“), které je žalovaný povinen žalobci vydat, resp. poskytnout za ně peněžitou náhradu ve výši obvyklého nájemného (§ 2999 odst. 1 o. z.), jež bylo v přítomné věci zjištěno i s využitím znaleckého posudku.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný (dále i jen „dovolatel“). Z dovolání (posuzovaného potud i podle jeho obsahu) lze dovodit, že jeho přípustnost spatřuje dovolatel v odklonu napadeného rozhodnutí od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v dovolání odkazované), důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel rozporuje soudy učiněný závěr, že mu k užívání předmětných nemovitostí nesvědčí titul; ten spatřuje v dohodě účastníků (jejich právních předchůdců) o bezplatném užívání předmětných nemovitostí z 10. 3. 1975 až do doby poskytnutí adekvátního bytu, k čemuž dle jeho mínění nedošlo. Současně vytýká, že zmíněnou dohodu soudy „neuznaly jako předpoklad pro uplatnění domněnky dobré víry žalovaného ve smyslu § 7 o. z.“, jež se dle jím odkazované judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2277/2021, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016, sp. zn. 22 Cdo 1187/2019 a sp. zn. 22 Cdo 4174/2017) presumuje a již se podle úsudku dovolatele nepodařilo žalobci vyvrátit. Dovolatel navrhuje, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen, i spolu s jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně, jemuž má být věc vrácena k dalšímu řízení. Spolu s dovoláním učinil dovolatel návrh na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, v situaci, kdy dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř. a kdy dovolání proti němu není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. (k tomu viz dále).
5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
7. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu protiprávním užitím cizí hodnoty – coby jedné z příkladmo uvedených skutkových podstat bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.) – je i stav, kdy je cizí nemovitá věc užívána subjektem odlišným od jejího vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2462/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1776/2024).
8. Dle soudy učiněných zjištění žalovanému k užívání předmětných nemovitostí prokazatelně nesvědčí nejenom titul věcněprávní (nemovitosti byly do vlastnictví státu převedeny předchůdci žalovaného coby jejich tehdejšími vlastníky na základě platně uzavřené kupní smlouvy z 19. 9. 1973 a žalovaný se nedomohl obnovení vlastnického práva ani v později iniciovaných restitučních řízeních; do vlastnictví žalobce pak nemovitosti přešly podle zákona č. 172/1991 Sb.), ovšem ani titul obligační (zejm. nájem, výpůjčka či výprosa). Obrana žalovaného – založená na tvrzení o dohodě uzavřené předchůdci účastníků dne 10. 3. 1975 – není důvodná a nemůže založit přípustnost dovolání, opírá-li se soudy učiněný závěr (o absenci obligačního titulu) mimo jiné i o pozdější pravomocné soudní rozhodnutí, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 1982, sp. zn. 10 C 262/81, ukládající žalovanému a dalším tam uvedeným osobám povinnost k vyklizení předmětných nemovitostí (bytu), přičemž z provedeného dokazování se podává i závěr o zajištění adekvátní bytové náhrady (k tomu viz i soudy odkazovaná rozhodnutí tehdejších orgánů o přidělení náhradního bytu). Ostatně, i dovolatelem akcentovaná dohoda (jejíž význam zhodnotily právě i soudy při svém rozhodování o vyklizení) předpokládala časově omezené užívání nemovitostí, do doby zajištění náhrady.
9. Ve světle učiněných zjištění (prodej nemovitostí, rozhodnutí o jejich vyklizení, zajištění bytové náhrady, nadto i poskytnutí náhradního pozemku k výstavbě) není rozhodnutí odvolacího soudu v kontradikci ani s dovolatelem odkazovanou judikaturou dovolacího soudu týkající se vyvratitelné domněnky poctivosti a dobré víry (§ 7 o. z.) a jejího vlivu na rozdělení důkazního břemene, dovozuje-li snad žalovaný – jen s odkazem na dohodu z roku 1975, navzdory dalším později nastalým a v řízení zjištěným okolnostem – že nemovitosti užíval v dobré víře, že mu svědčí platný titul.
Takový závěr má odvolací soud za vyvrácený a ve světle učiněných zjištění nejde o závěr nepřiměřený. Nadto sluší se poukázat i na judikaturu týkající se rozložení břemene tvrzení a důkazního břemene právě ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení (srov. přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1615/2021, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, a ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012, ze dne 28.
8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4102/2017, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní rozhledy pod č. 7/1998). V přítomné věci žalobce tvrdil a prokázal okolnosti o tom, že je vlastníkem předmětných nemovitostí a že je užívá žalovaný, zatímco žalovaný nedoložil právní důvod (ať již věcněprávní či obligační), jenž by jej opravňoval k užívání.
10. Zpochybňuje-li snad pak dovolatel posouzení odvolacího soudu i prostřednictvím kritiky soudy učiněných skutkových zjištění, patří se připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Pro úplnost sluší se dodat, že v přítomné věci nejde ani o rozhodovací praxí Ústavního soudu reprobovanou situaci extrémního nesouladu mezi soudem učiněnými skutkovými zjištěními ve světle provedených důkazů (o případ libovůle).
11. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) nebyly naplněny. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud napadeným rozhodnutím neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nespočívá na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené nebo rozhodované dovolacím soudem rozdílně a nejsou dány důvody pro jiné posouzení v rozhodování dovolacího soudu již vyřešené otázky.
12. Proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích III a IV o nákladech řízení, jakož i proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení není dovolání přípustné již se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věta první, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto, zatímco k nákladům žalobce patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) v částce 10 100 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální částkou 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 215,50 Kč. Náklady vynaložené žalobcem na zastupování advokátem v přítomném sporu, včetně řízení o podaném dovolání, lze považovat za účelně vynaložené, a to i se zřetelem na skutkovou a právní složitost projednávané věci, která nepatří k běžné agendě žalobce (u nějž, coby hlavního města, stejně tak jako u statutárních měst) lze jinak presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, nebousnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, reflektované i rozhodovací praxí dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, a ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013).
14. V situaci, kdy bylo Nejvyšším soudem v přiměřené lhůtě rozhodnuto o podaném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.], jenž zde sdílí osud nepřípustného (meritorně neprojednatelného) dovolání (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
15. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 10. 2025 Mgr. Petr Kraus předseda senátu