28 Cdo 2462/2024-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobce: M. Č., zastoupen JUDr. Ondřejem Kramperou, LL.M., advokátem se sídlem
v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované: Dopravní podnik hl. m. Prahy,
akciová společnost, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 42/217, identifikační číslo
osoby: 00005886, zastoupena JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Vodičkova 710/31, o zaplacení částky 418.695,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 24 C 326/2022, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2024, č. j. 13
Co 47/2024-99, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) mezitímním
rozsudkem ze dne 8. 11. 2023, č. j. 24 C 326/2022-69, rozhodl, že základ
žalobního nároku je po právu (výrok I.) a že o výši nároku a nákladech řízení
bude rozhodnuto v rozsudku konečném (výrok II.).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované
rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 13 Co 47/2024-99, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil.
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce se podanou žalobou
domáhá vydání bezdůvodného obohacení, kterého se žalované mělo dostat
bezesmluvním užíváním žalobcem vlastněného pozemku parc. č. XY v katastrálním
území XY (dále „předmětný pozemek“), neboť se na něm nachází zastřešení
eskalátorů obsluhujících přilehlou stanici metra (dále „předmětné zastřešení
eskalátorů“ nebo „zastřešení eskalátorů“). Konstatovaly, že žalobce disponuje
aktivní věcnou legitimací, neboť je od roku 2006 zapsán jako vlastník
předmětného pozemku v katastru nemovitostí a své vlastnické právo vykonává,
přičemž i jeho právním předchůdcům (rodičům žalobce, jakož i jejich právnímu
předchůdci, Městské části Praha 2, respektive hlavnímu městu Praze) svědčil
zápis vlastnického práva k předmětnému pozemku v katastru nemovitostí. Dále
dovodily, že v projednávané věci náleží pasivní věcná legitimace žalované,
jelikož eskalátory a jejich zastřešení tvoří neoddělitelnou součást metra,
konkrétně stanice Karlovo náměstí – Palackého náměstí, jejímž vlastníkem a
provozovatelem je žalovaná. Doplnily přitom, že zastřešení eskalátorů a
sousední budova č. p. XY situovaná na pozemku parc. č. XY v katastrálním území
XY, k níž žalovaná – na rozdíl od eskalátorů a jejich zastřešení – převedla
vlastnické právo na společnost IDS Praha, a. s., představují samostatné věci.
Uzavřely proto, že bezplatným užíváním předmětného pozemku vzniklo žalované na
úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež
považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro
existenci právních otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
neřešených. Odvolacímu soudu vytýká formalistickou a vůli jednajících stran
nezohledňující interpretaci Prohlášení ze dne 20. 11. 1993. Dle mínění žalované
došlo Prohlášením ze dne 20. 11. 1993 ke vkladu předmětného zastřešení
eskalátorů do majetku společnosti IDS Praha, a. s., jež se tak stala jeho
vlastníkem. Nesouhlasí proto s posouzením otázky pasivní věcné legitimace
žalované v tomto sporu ze strany odvolacího soudu. V této souvislosti se táže,
zda výstupy z metra tvoří ze soukromoprávního hlediska součást stavby metra
anebo součást nemovitosti, ve které jsou umístěny. Má přitom za to, že pasivní
věcnou legitimaci žalované vylučuje též učiněný akt věnování předmětného
pozemku a nad ním situovaného zastřešení eskalátorů veřejnému užívání.
Vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud se měl zabývat veřejnoprávním
charakterem výstupu z metra, jenž vylučuje nárok žalobce na vydání bezdůvodného
obohacení. Dále se domnívá, že žalobci v projednávané kauze nesvědčí aktivní
věcná legitimace. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení, popřípadě aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba
zamítá.
5. Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil nesouhlasně a navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle ustanovení § 3028 odst. 1 o. z. tímto zákonem se řídí práva a
povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (tj. od 1. 1. 2014 – viz §
3081 o. z.).
10. Podle ustanovení § 3028 odst. 2 o. z., není-li dále stanoveno jinak,
řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních,
rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních
právních předpisů.
11. Podle ustanovení § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez
spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec
1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez
právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím
cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám
(odstavec 2).
12. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že
bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek,
jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a
jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání
předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané
bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění,
nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní
řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného
obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v
jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně
legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor
jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného
neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo
po právu nastat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp.
zn. 28 Cdo 311/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28
Cdo 1530/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28
Cdo 154/2020 – uvedená usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí
dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
https://www.nsoud.cz).
13. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena i v závěru, že
protiprávním užitím cizí hodnoty (srovnej § 2991 o. z.) je i stav, kdy je cizí
pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či
jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská
oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se
tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 651/2017, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1089/2020). V případě
pozemku zastavěného stavbou ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku
povinnosti vlastníka pozemku strpět jeho užívání koresponduje povinnost
vlastníka stavby poskytnout za užívání pozemku náhradu; neplní-li vlastník
stavby tuto povinnost, obohacuje se tím na úkor vlastníka pozemku, neboť se
nezmenšuje jeho majetek, ač by se tak v případě plnění uvedené povinnosti
nepochybně dělo [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 4558/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28
Cdo 3348/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5808/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo
756/2019; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srovnej např. usnesení ze dne 15.
4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14, nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13
(tato usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou
přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz) –
citovaná judikatura je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a § 2991 o.
z. použitelná i v poměrech občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014; k tomu
viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1836/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo
756/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo
2113/2016]. K obohacení vlastníka stavby dochází přitom již ze samotného titulu
vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo
3082/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo
816/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4228/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo
4503/2017). Uvedené závěry lze pak vztáhnout i na spoluužívané pozemky stavbou
bezprostředně nezastavěné, tvoří-li se zastavěným pozemkem funkční celek –
ucelený areál (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 2746/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28
Cdo 5455/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4558/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5808/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo
4503/2017).
14. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se při řešení otázky aktivní
věcné legitimace žalobce v posuzované věci od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu neodchýlil. Zpochybňuje-li žalovaná vlastnické právo žalobce k
předmětnému pozemku, sluší se dodat, že podle právní úpravy účinné do 31.
prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srovnej § 3028 odst. 2 o. z.
a § 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v
katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele ve
správnost zápisu vlastnického práva předchůdce v katastru nemovitostí (viz
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016). Tento právní názor je reakcí na
judikaturu Ústavního soudu, reflektující potřebu plného prosazení zásady
materiální publicity katastru nemovitostí (viz nález např. Ústavního soudu ze
dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12). Chráněno je tak nabytí nemovitosti v
dobré víře ve správnost zápisu vlastnického práva předchůdce v katastru
nemovitostí (srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019,
sp. zn. 22 Cdo 2379/2019, ze dne 20. 12. 2017, sen. zn. 29 ICdo 32/2016, ze dne
14. 8. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1118/2016, a ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo
1508/2015).
15. Dobrá víra je vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně. Jde o
psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem
dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností,
jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek, a které
dokazovány být mohou. Otázku dobré víry je třeba posuzovat nejen ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) smluvní strany, ale především se
zřetelem k objektivním okolnostem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2050/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018). Řešení otázky, byl-li držitel v dobré víře,
že mu sporný pozemek patří, je pak vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými
zjištěními té které projednávané věci a v dovolacím řízení je lze přezkoumat
toliko v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo
1865/2018, a rozhodnutí tam odkazovaná).
16. Úvaha, na níž odvolací soud založil závěr o existenci dobré víry
žalobce, přitom nepřiměřená není, jestliže ji odvolací soud opírá o zjištění,
že právní předchůdci žalobce byli evidováni v katastru nemovitostí jako
vlastníci předmětného pozemku a tento pozemek nabyli od Městské části Praha 2,
jež byla dle evidence v katastru nemovitostí v době převodu předmětného pozemku
na právní předchůdce žalobce oprávněna nakládat s tímto pozemkem, přičemž o
převodu předmětného pozemku do vlastnictví právních předchůdců žalobce rozhodlo
usnesením ze dne 6. 12. 2005, č. j. Ř/21/G, i zastupitelstvo Městské části
Praha 2. K námitce žalované, že není znám nabývací titul hlavního města Prahy,
respektive Městské části Praha 2, k předmětnému pozemku, lze dále poukázat na
nejasnosti vyplývající ze samotných geometrických plánů předložených v řízení.
Z Výkazu výměr podle katastru nemovitostí přiloženého ke geometrickému plánu
číslo 466-153/94 ze dne 20. 10. 1994 se podává, že předmětný pozemek vznikl z
pozemku parc. č. XY o výměře 56 m2, ačkoli dle předchozího Výkazu výměr podle
evidence nemovitostí doprovázejícího geometrický plán číslo 157-402/91 z roku
1991 se měl zmíněný pozemek parc. č. XY v uvedené výměře stát součástí pozemku
parc. č. XY. Zjištěné skutkové okolnosti tudíž neumožňují učinit závěr o
nedostatku dobré víry žalobce či snad jeho předchůdců.
17. Závěr odvolacího soudu o pasivní věcné legitimaci žalované v
přítomné kauze lze rovněž označit za souladný s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. V tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu založeno
především na řešení otázky, zda je předmětné zastřešení eskalátorů součástí
stavby metra či administrativní budovy, ke které přiléhá, nebo zda jde o
samostatnou věc v právním smyslu. Pro právní posouzení právní povahy věci –
tedy otázku, zda jde o samostatnou věc v právním smyslu, součást věci hlavní,
či příslušenství věci jiné – je rozhodná zásadně právní úprava účinná ke dni
vyhlášení rozhodnutí (k tomu srovnej § 3028 odst. 2 o. z. a § 154 odst. 1 o. s.
ř., či též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo
217/2019).
18. Podle ustanovení § 505 o. z. je součástí věci vše, co k ní podle
její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.
19. Uvedené obecné vymezení součásti věci plně odpovídá obecnému
vymezení součásti věci podle ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, pročež dosavadní
judikatura je pro poměry zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném od 1. 1. 2014, v zásadě i nadále použitelná (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2736/2016, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 651/2016).
20. Vzhledem k tomu, že účastníci netvrdili a v řízení ani nevyšlo
najevo, že by se právní status zastřešení eskalátorů od doby jeho výstavby
změnil, lze vyjít ze závěru, že výstavbou založený stav trval i v době
rozhodnutí odvolacího soudu, a tudíž je pro posouzení označené otázky zásadní
vyřešit, zda k okamžiku svého vzniku zastřešení eskalátorů představovalo
samostatnou věc či pouhou nesamostatnou součást jiné hlavní věci. Jelikož
zastřešení eskalátorů bylo vybudováno za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, posuzuje se nastíněná otázka podle ustanovení tohoto
zákona (§ 3028 odst. 1 a 2 o. z.).
21. V usnesení ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3519/2019, Nejvyšší
soud vyslovil závěr, že stavba jako výsledek stavební činnosti je v poměrech
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zpravidla i stavbou podle
občanského práva a je samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze
fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak
s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc. Obdobně
přitom může být stavba i součástí budovy, ke které přiléhá. Otázku, zda stavba
je součástí věci nebo samostatnou věcí v právním smyslu však nelze řešit pro
všechny myslitelné případy stejně; stavba může být provedena mnoha různými
způsoby, přičemž pro všechny v úvahu připadající případy nelze stanovit zcela
přesná kritéria (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp.
zn. 22 Cdo 2569/2009, nebo ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014). V
některých mezních případech nelze jednoznačně stanovit hledisko pro určení, kdy
půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku (resp. budovy). Bude vždy
nutné zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a
to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí
v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem
právního obchodu (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu
stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí
pozemek (přiléhající budova) a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné
není, půjde zpravidla o součást pozemku (srovnej např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze dne 6. 1. 2004, sp.
zn. 22 Cdo 1964/2003, nebo, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007).
22. Odvolací soud se otázkou, zda předmětné zastřešení eskalátorů je
samostatnou věcí náležitě zabýval. Zohlednil přitom nejen jeho stavebně
technické provedení, ale i funkční hledisko. Své úvahy založil na konkrétních
skutkových zjištěních, především na skutečnosti, že bez eskalátorů, jež ke
svému bezporuchovému chodu nezbytně vyžadují zastřešení, by nebyl možný provoz
metra. Naopak shledal, že se nejedná o integrální součást sousední
administrativní budovy situované na pozemku parc. č. XY. Z pohledu těchto
skutkových zjištění – jimiž je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán a
nemůže je přezkoumávat (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5.
2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016,
dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16,
bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017,
sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17) – závěr, že zastřešení eskalátorů tvoří (a v
době jeho vzniku tvořilo) součást stavby metra, není zjevně nepřiměřený.
23. Jestliže zastřešení eskalátorů představuje součást stavby metra,
nikoli přilehlé administrativní budovy, pak nelze přisvědčit námitce, že
žalovaná Prohlášením ze dne 20. 11. 1993 vložila do majetku společnosti IDS
Praha, a. s., mimo jiné i předmětné zastřešení eskalátorů. Pokud tedy dané
Prohlášení vedlo ke vkladu administrativní budovy (v současnosti se nacházející
na pozemku parc. č. XY) do společnosti IDS Praha, a. s., nelze tento vklad
vztahovat i na zastřešení eskalátorů, jež nebylo součástí této budovy. Není-li
pak stavba dráhy metra, jejíž součást tvoří zastřešení eskalátorů, součástí
pozemku (k tomu srovnej § 5 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění
pozdějších předpisů, a § 509 o. z. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9.
2019, sp. zn. 22 Cdo 217/2019), je namístě konkluze, že vložením pozemku parc.
č. XY do společnosti IDS Praha, a. s., nedošlo současně ke vložení zastřešení
eskalátorů do uvedené společnosti. Pokud žalovaná namítá, že odvolací soud při
interpretaci Prohlášení ze dne 20. 11. 1993 nezohlednil skutečný úmysl
jednajících stran, nelze přehlédnout, že samotná žalovaná v minulosti
zpochybňovala vlastnické právo společnosti IDS Praha, a. s., k předmětnému
zastřešení eskalátorů, což ostatně připouští i v podaném dovolání. O skutečné
vůli žalované, jež učinila zmíněné Prohlášení, tak nemůže svědčit toliko
okolnost, že společnost IDS Praha, a. s., se následně hlásila k vlastnictví
sporných prostor. Z evidence katastru nemovitostí se přitom nepodává, že by
vlastnické právo ke stavbě na předmětném pozemku svědčilo společnosti IDS
Praha, a. s., jak tvrdí žalovaná.
24. V projednávané věci je proto správný závěr odvolacího soudu, že
žalovaná je ve sporu pasivně věcně legitimována, neboť je vlastníkem a
provozovatelem stanice metra Karlovo náměstí – Palackého náměstí, s níž jsou
předmětné eskalátory i se svým zastřešením neoddělitelně spjaty.
25. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalované, že ke vzniku
bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobce nemohlo dojít s ohledem na
učiněný akt věnování předmětného pozemku k veřejnému užívání. Ze skutkových
zjištění soudů nižších instancí se podává, že žalobce nenabyl vlastnické právo
k předmětnému pozemku se závazkem bezplatného umístění zastřešení eskalátorů.
Na posouzení této otázky, jakož na vyřešení otázky, jaký je veřejnoprávní
charakter výstupů ze stanic metra, jak veřejnoprávní charakter výstupu z metra
ovlivňuje posuzování nároků vznesených vlastníky nemovitostí dotčených výstupy
z metra a zda je výstup ze stanice metra veřejnou cestou, pak rozhodnutí
odvolacího soudu zjevně nezávisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na
nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž
bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k
řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího
soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Odvolací soud totiž konkluzi o tom, že by snad
na základě veřejnoprávního charakteru předmětného pozemku, popřípadě existence
veřejné cesty, bylo možno vyhovět žalobnímu žádání, nikterak neučinil.
26. Vytýká-li dále žalovaná odvolacímu soudu neprovedení důkazu
situačním plánkem coby přílohou č. 2 nájemní smlouvy navrhované společností IDS
Praha, a. s., vystihuje tím vadu řízení, jež není způsobilým dovolacím důvodem
a nemůže založit přípustnost dovolání; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám
řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud
přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej § 242 odst. 3 věty
druhé o. s. ř.). Tvrzení dovolatelky o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje
žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala
předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř., a přípustnost dovolání tudíž
založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srovnej
shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo
14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp.
zn. 32 Cdo 1254/2014, ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, a ze dne
11. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 971/2019); k tomu přiměřeně srovnej i závěry
obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16,
v bodech 22. a 23. odůvodnění, a v nich uvedený akcent na zákonodárcem vymezený
účel dovolání (posouzení právní otázky hmotného nebo procesního práva), jako
mimořádného opravného prostředku.
27. K problematice neprovedeného důkazu lze pak odkázat na rozhodovací
praxi dovolacího soudu, jež je ustálena v tom závěru, že soud není povinen
provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, či usnesení téhož
soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, ze dne 30. 11. 2017, sp.
zn. 33 Cdo 4026/2017, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018), provedení
navrhovaných důkazů totiž záleží na jeho hodnocení (viz § 120 odst. 1 o. s.
ř.), které důkazy je nezbytné provést, respektive zda a nakolik je potřebné
dosavadní stav dokazování doplnit. Z judikatury Ústavního soudu se pak podává,
že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl.
Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá
rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových
konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s
argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč
určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy,
rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o
vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním
návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené
důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném
případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v
podobě tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13.
10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03,
nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07]. K tomu lze pak dodat i tolik,
že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na
spravedlivý proces. Situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v
opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat kupř. v
případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež
nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení
[srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14,
či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14]. Z uvedené judikatury Ústavního
soudu vychází i Nejvyšší soud (viz např. rozsudky ze dne 13. 8. 2013, sp. zn.
32 Cdo 2915/2011, či ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2055/2020).
28. V situaci, kdy měl odvolací soud skutkový stav v rozsahu potřebném
pro rozhodnutí za spolehlivě zjištěný (a to i ohledně skutečností relevantních
pro posouzení vlastnického práva k předmětnému zastřešení eskalátorů, jakož i
předmětnému pozemku) a nebylo-li pak vyhověno návrhu žalované na doplnění
dokazování (kdy důkazní návrh na provedení důkazu zmíněným situačním plánkem
odvolací soud s náležitým odůvodněním zamítl), nelze v takovém postupu
spatřovat vadu řízení, jež by postihovala správnost rozhodnutí a jež by
působila ústavněprávní deficit v podobě opomenutých důkazů.
30. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto
rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7.
2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení,
bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1
a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 10. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu