28 Cdo 2118/2025-332
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Š. S., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované V. Ř., zastoupené opatrovníkem K. Ř., právně zastoupené JUDr. Romanem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, o zaplacení částky 343.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 372/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2025, č. j. 29 Co 342/2024-191 (dle obsahu spisu žurnalizován na č. l. 293), takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2025, č. j. 29 Co 342/2024-191, se v části výroku I, v níž byl ve výroku I změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. března 2024, č. j. 11 C 372/2016-142, tak, že se žaloba co do částky 224.200 Kč s příslušenstvím zamítá, jakož i ve výrocích II a III, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 3. 2024, č. j. 11 C 372/2016-142 (dle obsahu spisu žurnalizován na č. l. 243), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 343.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 17. 11. 2016 do zaplacení (výrok I), žalobu zamítl ohledně částky 92.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 17. 11. 2016 do zaplacení (výrok II), žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 83.284 Kč (výrok III) a dále žalované uložil povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 soudní poplatek ve výši 17.150 Kč (výrok IV).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní žalobce, M. K., zemřelý XY (dále „původní žalobce“), pobýval od roku 2007 v sociálních či zdravotnických zařízeních, kde jej navštěvovala jeho sestra, tedy žalovaná, která obstarávala i některé jeho potřeby a záležitosti. Původní žalobce, respektive žalobkyně coby jeho opatrovnice a později právní nástupkyně, se podanou žalobou domáhá vrácení peněžních prostředků, jež žalovaná získala v období od 14. 11. 2011 do 21. 12. 2015 (dále „rozhodné období“) prostřednictvím hotovostních výběrů a odchozích transakcí z bankovního účtu původního žalobce.
Soud prvního stupně provedeným dokazováním postavil najisto, že od roku 2013 nebyl původní žalobce schopen právně jednat, ačkoli vybírat finanční prostředky ze svého bankovního účtu a v běžných záležitostech samostatně jednat byl způsobilý až do konce roku 2013, přičemž v letech 2014 až 2015 dokázal vybrat peněžní obnos ze svého účtu v rámci tzv. automatizmů a od roku 2016 nezvládal činit ani běžné finanční transakce. Konstatoval, že žalovaná v rozhodném období platební kartou vystavenou na její jméno vybrala či bezhotovostně převedla z bankovního účtu původního žalobce částku v celkové výši 193.000 Kč. Dále pak původní žalobce v době, kdy již nebyl schopen právně jednat, písemně potvrdil a uznal vůči žalované dluhy ve výši 150.000 Kč a 450.000 Kč, v důsledku čehož byla realizována platební kartou vystavenou na jméno původního žalobce dne 2.
12. 2013 odchozí platba ve výši 150.000 Kč na protiúčet vedený ve prospěch žalované; tyto právní úkony soud prvního stupně označil za absolutně neplatné ve smyslu ustanovení § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Soud prvního stupně tak shledal, že částka v souhrnné výši 343.000 Kč se dostala do dispozice žalované, která ovšem neprokázala její použití ve prospěch původního žalobce, pročež uzavřel, že v rozsahu této částky se žalovaná na úkor původního žalobce bezdůvodně obohatila ve smyslu ustanovení § 451 a násl. obč. zák., respektive § 2991 a násl., zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1.
1. 2014. Co do částky 92.000 Kč žalobní žádání zamítl, neboť jednotlivé finanční transakce byly uskutečněny platební kartou znějící na jméno původního žalobce, a to v době a ve výši odpovídající zdravotnímu stavu původního žalobce, aniž by se přitom dostaly do dispozice žalované.
3. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti výrokům I, III a IV rozsudkem ze dne 13. 3. 2025, č. j. 29 Co 342/2024-191 (dle obsahu spisu žurnalizován na č. l. 293), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 118.800 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 17. 11. 2016 do zaplacení a co do částky 224.200 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá (výrok I). Rozhodl rovněž, že žalované se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává (výrok II). Dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 soudní poplatek ve výši 5.940 Kč (výrok III).
4. Odvolací soud poté, kdy doplnil dokazování (obsahem spisů Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. P 234/2018 a Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 14 Nc 30014/2015 a sp. zn. 58 T 20/2019), dovodil, že přibližně do počátku roku 2015 o svých finančních výdajích rozhodoval původní žalobce samostatně a nakládal s nimi v rámci společného hospodaření se žalovanou. Uvedl, že původní žalobce nebyl ani dne 2. 12. 2013, kdy poukázal na účet vedený ve prospěch žalované částku 150.000 Kč, nezpůsobilý takovou úhradu s plným vědomím provést. Dospěl proto k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněný toliko ve vztahu k hotovostním výběrům a odchozím platbám provedeným z bankovního účtu původního žalobce v období od dubna do prosince roku 2015, tedy k dispozicím v celkové výši 118.800 Kč.
II. Dovolání, vyjádření k dovolání
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud rozhodl na základě odlišného skutkového stavu než soud prvního stupně, aniž by řádně zopakoval dokazování, čímž se jeho postup příčí konkrétně citované judikatuře. Za odchylující se od konstantní judikatury považuje taktéž posouzení otázky duševního stavu původního žalobce ze strany odvolacího soudu. Vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud si odbornou otázku (duševní stav původního žalobce v rozhodném období) vyhodnotil sám, ačkoli za účelem jejího zodpovězení byl MUDr. Vlastimilem Tichým vypracován znalecký posudek. Upozorňuje, že odvolací soud přitom tuto otázku posoudil oproti soudu prvního stupně a závěrům znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého odlišně. Má proto za to, že odvolací soud měl znalce MUDr. Vlastimila Tichého požádat o vysvětlení anebo měl zadat vypracování revizního znaleckého posudku. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. 3. 2025 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 1. 12. 2016 (srovnej bod 2, části první článku II zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že k podání dovolání proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 118.800 Kč, není žalobkyně subjektivně legitimována, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 855/2020 – zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). I když odvolací soud ve výroku I svého rozsudku uvádí, že i ve vztahu k částce 118.800 Kč s konkretizovaným příslušenstvím se jedná o
změnu výroku I rozsudku soudu prvního stupně, aproboval (potvrdil) právní posouzení věci přijaté soudem prvního stupně o vzniku bezdůvodného obohacení žalované na úkor původního žalobce, respektive žalobkyně, v částce 118.800 Kč. Potvrzující částí výroku I rozsudku odvolacího soudu týkající se povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 118.800 Kč nebyla dovolatelce způsobena žádná újma na jejích právech, neboť jejímu žalobnímu žádání bylo ohledně uvedené částky danou částí výroku vyhověno. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako subjektivně nepřípustné.
10. Dovolání žalobkyně je ovšem ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou předkládané otázky procesního práva týkající se výkladu ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. a jeho aplikace v posuzované kauze a dále též pro řešení dovolatelkou vymezené otázky, zda je (bylo) namístě znalce (alespoň) ústně vyslechnout. Odvolací soud se při řešení nastíněných otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
11. Jakkoliv totiž platí, že zpochybnění správnosti skutkových konkluzí odvolacího soudu či výtky vůči úplnosti jejich zjišťování zásadně nemohou vést k závěru o přípustnosti dovolání (k tomu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., či ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3465/2018), nelze přehlížet tu judikaturu Ústavního soudu, jakož i Nejvyššího soudu, jež dovodila, že zcela výjimečně mohou nastat případy, v nichž právě způsob, jakým byla skutková zjištění učiněna, popřípadě způsob hodnocení provedených důkazů, vykazují takové nedostatky, které ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, konsekvencí čehož může být i založení přípustnosti dovolání ve věci [viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3067/2020, a dále nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16 (uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.) – uvedené rozhodnutí i stanovisko, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz].
IV. Důvodnost dovolání
12. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalobkyně shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
13. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky, apod.).
Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval. Rozsah dokazování je určen množinou těch důkazů, z nichž soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci; jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v ustanovení § 213 odst. 2 o.
s. ř. zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, respektive proč ten který – v řízení před soudem prvního stupně provedený – důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností souzeného případu za právně relevantní (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3542/2010, nebo ze dne 16.
5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1197/2023; obdobné závěry zaujímá ve své judikatuře také Ústavní soud – viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností důkazy další. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení).
15. Porušení stanoveného postupu při zjišťování skutkového stavu věci, zejména při dokazování, může mít vždy za následek nesprávná skutková zjištění, a tedy též nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3680/2011). Ústavní soud pak v porušení tohoto zákonného postupu spatřuje nejen vážnou procesní vadu, nýbrž současně též jednání v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu chráněnými článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v důsledku porušení zásady přímosti (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, a shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 273/06).
16. V projednávané věci je ze spisu zjevné, že ke zjištění rozhodného skutkového stavu stran klíčové otázky (zdravotní stav původního žalobce a jeho rozumové a volní schopnosti v rozhodném období) provedl soud prvního stupně rozsáhlé dokazování, včetně výslechu K. Ř., syna a opatrovníka žalované. Dospěl přitom ke skutkovému závěru, že původní žalobce v rozhodném období pobýval v sociálních či zdravotnických zařízeních, kde jej navštěvovala výlučně žalovaná, která rovněž společně s J. V. zajišťovala některé jeho potřeby a vyřizovala jeho záležitosti.
Soud prvního stupně dále shledal, že původní žalobce již od roku 2013 nebyl schopen samostatně právně jednat, byť běžné záležitosti si byl schopen obstarávat až do konce roku 2013. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - založil své rozhodnutí s odkazem na „slyšené svědky“ na zjištění, že původní žalobce vedl se žalovanou společnou domácnost „svého druhu“, společně se stravovali a jezdili autem, přičemž původní žalobce přibližně do počátku roku 2015 rozhodoval o svých výdajích samostatně.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však není zřejmé, o jaké svědky má jít, jaká konkrétní skutková zjištění z jejich výpovědí vyplývají a zda byl vůbec v průběhu odvolacího řízení jejich výpovědí proveden důkaz. Provedené důkazy obsahem spisů jiných soudů (viz bod 4 odůvodnění tohoto rozsudku) pak odvolací soud do svých úvah o rozhodné otázce schopnosti původního žalobce v rozhodném období samostatně jednat nijak nepromítl. Dovozoval-li snad odvolací soud své závěry též z výpovědi K. Ř. podané u jednání soudu prvního stupně dne 15.
11. 2013, nelze přehlédnout, že jeho výslech odvolací soud nezopakoval.
Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je tak nepřesvědčivé a lze v něm spatřovat prvky libovůle a nahodilosti. Nejvyšší soud proto konstatoval, že odvolací soud nepostupoval v souladu se shora uvedenými právními závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jakož ani s ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř. (k tomu srovnej dále též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněného pod číslem 86/2002 v časopise Soudní judikatura, a ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2406/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4696/2018). Konkluze odvolacího soudu o schopnosti původního žalobce samostatně právně jednat v období let 2013 až 2015 a o jeho společném hospodaření s žalovanou v tomtéž období je tak přinejmenším předčasná, a tudíž nesprávná.
17. Pokud odvolací soud odmítl závěry znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého, podle nichž původní žalobce již od roku 2013 nebyl schopen obsáhnout důsledky svého jednání, s tím, že „ze souboru odborných vyjádření a znaleckých posudků“ se podává způsobilost původního žalobce samostatně nakládat s peněžními prostředky přibližně do počátku roku 2015, je namístě poznamenat, že jednak odvolací soud blíže nespecifikoval podklady, jež závěry znalce MUDr. Vlastimila Tichého vyvracejí (nadto se jeví vhodným podotknout, že například J. J. již ve zprávě o ambulantním vyšetření ze dne 19. 12. 2013 konstatoval ve vztahu k původnímu žalobci nutnost stálé ošetřovatelské péče a indikoval pobyt na oddělení se zvláštním režimem), a dále odvolacímu soudu nepřísluší nahrazovat odborné znalecké konkluze vlastní úvahou.
18. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. nepodléhají. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Zákon (§ 127 odst. 2 o. s. ř.) přitom nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; jeho vypracování bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, a ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014).
19. Odvolací soud v rozporu s výše citovanou judikaturou nepřistoupil ke slyšení znalce MUDr. Vlastimila Tichého (např. v pozici znalce ustanoveného k podání znaleckého posudku ústně, jež by se zaměřilo na objasnění otázek, které se odvolacímu soudu na základě vlastní úvahy nezdálo přesvědčivé či rozporné s jinými odbornými vyjádřeními či znaleckými posudky), přestože měl pochybnosti o správnosti daného znaleckého posudku a své výhrady k němu vznesla i žalovaná. Vzhledem k výše uvedenému lze právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o otázku hodnocení důkazu znaleckým posudkem navíc vypracovaným mimo toto řízení – označit za neúplné, a tedy nesprávné. Nad rámec uvedeného sluší se dodat, že posouzení otázky, zda původní žalobce byl v rozhodné době schopen správně vnímat a rozpoznat nakládání s jeho finančními prostředky, se odvíjí od hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř., pročež vypracování revizního znaleckého posudku není namístě odmítnout toliko s poukazem na fakt, že původní žalobce již nežije (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 560/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 575/2025).
20. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v části věcného výroku I, v níž byl ve výroku I změněn rozsudek soudu prvního stupně (o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 224.200 Kč se specifikovaným příslušenstvím), včetně akcesorických výroků II a III o nákladech řízení, zrušit a věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
21. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu