28 Cdo 222/2023-132
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Ing. Davida Papouška, Ph.D., IČO 739 12 760, se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 120/2, insolvenčního správce dlužníka PARADOX STEEL s.r.o., IČO 258 83 429, se sídlem v Ostravě, Štěpaňákova 757/36, zastoupeného JUDr. Martinem Horákem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Koperníkova 1215/4, proti žalovanému Z. G., nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Hamplem, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Bohumínská 1227/98, o 349.548,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 81 C 167/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 2022, č. j. 57 Co 194/2022-103, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.100 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Horáka, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 6. 2022, č. j. 81 C 167/2021-74, zamítl žalobu o 349.548,39 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce se jakožto insolvenční správce dlužníka PARADOX STEEL s.r.o. po žalovaném domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve shora nadepsané výši, neboť měl žalovaný bez právního důvodu užívat movité věci ve vlastnictví dlužníka, a to v období od 4. 12. 2018 do 20. 5. 2019. Soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že dlužník uzavřel s žalovaným dne 4.
6. 2018 kupní a nájemní smlouvy k movitým věcem (kompresoru a tlakové nádobě, pásové pile a upínacímu stolu). Dne 3. 12. 2018 zmínění účastníci uzavřeli „dohodu o odstoupení“ od shora uvedených kupních smluv, žalovaný však předmětné movité věci předal žalobci až 20. 5. 2019, kdy byl o předání sepsán i předávací protokol. Po provedeném dokazování okresní soud uzavřel, že nejsou splněny podmínky k vydání bezdůvodného obohacení, neboť dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“), platí, že podmínkou protiprávnosti užití cizí hodnoty je to, že na straně obohaceného není dán řádný právní titul k jejímu užívání, a dále skutečnost, že se obohacený chopí výlučné kontroly nad daným objektem, přičemž zmíněná podmínka splněna nebyla, neboť v řízení bylo ze svědeckých výpovědí prokázáno, že k 3. 12. 2018 byly předmětné movité věci v držení dlužníka, když se nacházely v jeho areálu. V lednu 2019 byly potom převezeny z areálu dlužníka do výrobní haly společnosti GASCONTROL STEEL v Havířově, kde byly rovněž uskladněny a nijak se na nich nepracovalo.
Na tomto převozu se přitom žádným způsobem žalovaný nepodílel. Z řečeného důvodu tedy soud prvního stupně žalobu zamítl.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 9. 2022, č. j. 57 Co 194/2022-103, k odvolání žalobce rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že uložil žalovanému povinnost k zaplacení 349.548,31 s příslušenstvím žalobci (výrok I.), zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobci (výroky II. a III.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok IV.). Odvolací soud vyšel z jednotlivých skutkových zjištění soudu prvního stupně, nesouhlasil však se závěrem o skutkovém stavu věci, zejména stran přiznání důkazní síly jednotlivým důkazům, přičemž za klíčový důkaz považoval listinu nadepsanou „Sdělení insolvenčnímu správci“ ze dne 22. 3. 2019, z níž soud prvního stupně zjistil, že žalovaný sděluje žalobci, že má strojní vybavení (předmětné movité věci) dlužníka. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu poté uzavřel, že je nerozhodné, nakolik obohacený věc fakticky užíval, nýbrž nakolik z užívání věci vyloučil vlastníka, přičemž na majetku žalovaného nedošlo k úbytku, který by jej za běžných okolností postihl, čemuž v posuzované věci odpovídá nezvýšení majetku ochuzeného. Byly tedy naplněny předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. Jeho výši poté odvolací soud odvodil od původně sjednané úplaty, tedy 21.000 Kč měsíčně za každou movitou věc, což za žalované období odpovídá částce 349.548,39 Kč.
3. Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal žalovaný dovolání, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i soudu Ústavního. Namítá, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a zásadu bezprostřednosti, neb hodnotil důkazy, které byly provedeny před soudem prvního stupně, aniž by je provedl sám, čímž se odchýlil například od rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 26 Cdo 2530/2008, či rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 366/2000, IV. ÚS 57/04 i II. ÚS 1180/14. Jelikož odvolací soud danou kauzu hodnotil odlišně jak po skutkové, tak po právní stránce, jde dle názoru dovolatele o rozhodnutí jednoznačně překvapivé, jakož i nepředvídatelné. Nadto dovolatel poukazuje na skutečnost, že se odvolací soud nezabýval otázkou vzniku bezdůvodného obohacení, přičemž je toho názoru, že by v předmětné při došlo k obohacení žalovaného toliko tehdy, jestliže by se chopil výlučné kontroly nad daným objektem. Závěrem sporuje posouzení jeho pasivní věcné legitimace, neboť ze skutkových zjištění vyplývá, že předmětné movité věci v rozhodném období vůbec neovládal.
4. Z nastíněných důvodů žalovaný navrhuje napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušit a věc vrátit jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
5. K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž je považuje za zjevně bezdůvodné (resp. nepřípustné), pročež navrhuje dovolání odmítnout.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu dovozuje, že plněním bez právního důvodu, případně protiprávním užitím cizí hodnoty, tedy jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, respektive ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., je i stav, kdy je věc užívána subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016). Není přitom rozhodující, jakým způsobem byla věc fakticky užívána, neboť toto představuje pouze realizaci užívacího práva, majetkovou hodnotu má již samo užívací právo, potažmo nabytí postavení detentora věci, který ji má pod svou kontrolou (obdobně namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či jeho usnesení ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017). Vzhledem k obdobnému znění ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. jsou uvedené závěry použitelné i v poměrech tohoto právního předpisu s výhradou, že popisované situace již nelze podřazovat skutkové podstatě plnění bez právního důvodu, ale je nutné je kvalifikovat jako protiprávní užití cizí hodnoty (viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020).
10. Jak již správně uzavřel odvolací soud, k naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení není nezbytné, aby obohacený cizí věc fakticky užíval (a tím ji reálně opotřebovával), nýbrž postačuje, aby obohacený měl možnost věc užívat namísto jejího skutečného vlastníka, jehož z užívání vyloučil (k tomu viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2115/2021, a dále judikatura v něm uvedená). Pokud tedy krajský soud došel k závěru, že v období od 4. 12. 2018 do 20. 5. 2019 žalovaný vyloučil dlužníka jako osobu, které svědčí vlastnické právo k předmětným movitým věcem, z jejich užívání, je řečený názor v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
11. Dovolání žalovaného potom nelze shledat přípustným ani pro naříkané porušení zásady dvojinstančnosti řízení a zásady bezprostřednosti odvolacím soudem (měl hodnotit důkazy, které byly provedeny před soudem prvního stupně, aniž by je provedl sám, čímž měl rozhodnout překvapivě a nepředvídatelně). Dovolatel totiž touto námitkou ve skutečnosti poukazuje toliko na vady řízení, jež (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) nejsou způsobilým dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4222/2015, či ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1874/2022).
12. K hodnocení důkazů odvolacím soudem je nadto možno odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2299/2014, v němž bylo s poukazem na relevantní judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu vyjádřeno, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu. Daná zásada vyjádřená v § 213 o. s. ř. se tedy vztahuje na situace, kdy se odvolací soud chce odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení, popř. svědků. U listin coby důkazů, jimiž byl proveden důkaz v řízení před soudem prvního stupně, se současně v takovém případě (coby výjimka z uvedené zásady) vzhledem k jejich povaze a seznatelnosti obsahu připouští, aby je odvolací soud hodnotil a došel i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by musel dokazování jimi sám opakovat. To však jen v případě, že není sporný sám obsah (správnost) či pravost takové listiny. Pakliže odvolací soud toliko dospěl k odlišnému hodnocení důkazu tím, že přiznal vyšší důkazní sílu listině nadepsané „Sdělení insolvenčnímu správci“ ze dne 22. 3. 2019, vyzdvihuje, že pravost této soukromé listiny nebyla popřena (viz bod 7 rozsudku soudu odvolacího), byl jeho postup konformní s judikaturou Nejvyššího soudu (viz dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017, a ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 29 Cdo 123/2018, či usnesení téhož soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018), jakož i judikaturou Ústavního soudu, na niž ve svém dovolání odkazuje žalovaný.
13. K námitce překvapivosti je třeba uvést, že přehodnocení skutkových zjištění soudu první instance odvolacím soudem bezprostředně navazovalo na argumentaci, již v tomto směru rozvinul žalobce ve svém odvolání, a skutečnost, že krajský soud přistoupil k odlišnému hodnocení důkazů pak nemohla být pro dovolatele objektivně překvapivá (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. I. ÚS 24/19, a ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 501/20, bod 28).
14. Namítá-li konečně dovolatel nedostatek své pasivní věcné legitimace, Nejvyšší soud k uvedenému dodává, že obligatorní náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. je požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, tedy vymezil, které z hledisek v § 237 o. s. ř. má za naplněné, přičemž nepostačuje pouhá citace textu řečeného ustanovení nebo jeho části (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 428/2020, jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, dále např. též usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, body 16 až 19, ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3778/16, bod 11, či ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3/17, bod 6). Pokud má být dovolání přípustné pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, je nezbytné, aby dovolatel označil rozhodovací praxi, s níž má být naříkané rozhodnutí v kolizi (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., ze dne 20. 12. 2017, sen. zn. 29 ICdo 185/2017, a ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3539/2019).
15. Shora řečeným požadavkům však dovolatel v případě zmíněné námitky nedostál, neboť v této části dovolání toliko obecně konstatuje absenci jeho pasivní věcné legitimace s odkazem na svá dřívější podání a skutkové okolnosti, aniž by se jen pokusil o vymezení přípustnosti dovolání dle shora citovaných ustanovení. Dovolání je tedy v předmětné části vadné, a jako takové nemůže při posuzování přípustnosti obstát, neboť již na první pohled zjevně nenaplňuje formální požadavky na tento mimořádný opravný prostředek kladené.
16. Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému dovolání žalovaného odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.700 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 téže vyhlášky a navýšením o DPH má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.100 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 6. 2023
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu