28 Cdo 2226/2019-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. D., nar. XY,
bytem XY, zastoupeného JUDr. Karlem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 3,
Vinohradská 1899/112, proti žalovanému M. M., nar. XY, bytem XY, zastoupenému
JUDr. Pavlem Srbem, advokátem se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, o 100.700 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 165/2015,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února
2019, č. j. 28 Co 439/2016-196, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 6.582,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Srba do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky III. a
IV.). Soud vzal za prokázané, že mezi P. M. a I. S. jako prodávajícími a
žalobcem coby kupujícím byla dne 30. 6. 2006 uzavřena kupní smlouva, kterou byl
převeden pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY a jíž se prodávající
současně zavázali zajistit zřízení přípojek plynovodu, nízkého elektrického
napětí, vodovodu i kanalizace a vybudování příjezdové komunikace k pozemku. První část kupní ceny měla být uhrazena v hotovosti v den podání návrhu na
vklad vlastnického práva k předmětnému pozemku do katastru nemovitostí, druhá
(o niž je veden předmětný spor) pak měla být zaplacena po kolaudaci shora
vypočtených zařízení. V souvislosti s řečenou kupní smlouvou byla mezi
účastníky nynější pře dne 29. 6. 2006 uzavřena nepojmenovaná smlouva dle § 51
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč. zák.“), na základě níž se žalovaný zavázal převzít obě části kupní
ceny a použít je v souladu s obsahem kupní smlouvy. Podle soudu bylo prokázáno,
že žalovaný prodávajícím vydal pouze první část plnění, zatímco předání zbytku
převzatého obnosu doloženo nebylo. V řízení rovněž vyšlo najevo, že prodávající
nesplnili svůj závazek k dobudování přípojek a komunikace, jež pak musely být
realizovány jinou osobou, která nyní po žalobci za tyto výkony požaduje úplatu. Za daných okolností soud žalobci na základě § 853 a § 750 obč. zák. přiznal
právo na uhrazení sporné částky, která odpovídá obnosu, s nímž žalovaný
nenaložil v souladu s ustanoveními smlouvy mezi účastníky uzavřené. Toto
oprávnění neshledal soud promlčeným ve smyslu § 101 obč. zák. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2017, č. j. 28 Co 439/2016-134,
rozhodnutí soudu první instance napadené odvoláním žalovaného ve výroku I. změnil tak, že žalobu i v tomto rozsahu zamítl (výrok I.), a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud
podotkl, že soud prvního stupně správně a dostatečně zjistil skutkový stav
věci, nepřesně však posoudil otázku promlčení žalovaného práva. Žalobce předal
žalovanému částku 100.700 Kč dne 29. 6. 2006, přičemž věděl, že mu ji dává
předem, neboť ke splnění povinnosti prodávajících k vybudování přípojek a
komunikace do té doby nedošlo. Okamžik předání je tudíž rozhodný pro počátek
běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. Přikročil-li
žalobce k podání žaloby až dne 21. 1. 2015, učinil tak zjevně v době, kdy již
bylo jeho právo promlčeno, pročež bylo namístě žalobu zamítnout jako celek. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. 10. 2018, č. j. 28 Cdo 1006/2018-175, k
dovolání žalobce rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Dovolací soud připomněl, že právo na vydání bezdůvodného obohacení se
podle § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. promlčuje v promlčecích dobách subjektivní a
objektivní, jež počínají, běží a končí nezávisle na sobě.
Pro počátek běhu
subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se ochuzený dozví o tom, že
došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, přičemž
není podstatné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve. Z
hlediska započetí běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. je pak rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo. Určování
počátku promlčecí doby objektivní, a tedy nevyhnutelně i promlčecí doby
subjektivní, jež nemůže začít svůj běh před promlčecí dobou objektivní, je
přitom diferencováno ve vztahu k jednotlivým skutkovým podstatám bezdůvodného
obohacení. Při plnění bez právního důvodu se běh objektivní promlčecí doby
odvíjí ode dne přijetí plnění; tentýž závěr se prosadí i v případech plnění na
základě absolutně neplatného právního úkonu. Jedná-li se naproti tomu o
bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl, je pro
počátek běhu objektivní promlčecí doby určující okamžik odpadnutí řečeného
titulu. V nyní přezkoumávaném případě bylo podle Nejvyššího soudu právní
posouzení otázky promlčení odvolacím soudem defektní zejména proto, že uvedený
soud odchylně od soudu první instance, jenž požadavek žalobce kvalifikoval jako
nárok na smluvní plnění, bez bližšího zdůvodnění na věc použil ustanovení o
bezdůvodném obohacení, aniž by vyložil, které skutkové podstatě zjištěný
skutkový stav subsumuje. Nedošlo-li k řádnému prověření otázky, zdali plnění
mezi účastníky řízení proběhlo bez právního důvodu, na základě neplatného
právního úkonu (pak by bylo nutné osvětlit důvod této neplatnosti), anebo v
souladu s právním důvodem platným a účinným, jenž teprve posléze odpadl (v tom
případě by bylo nezbytné vyjasnit právní podstatu zániku tohoto titulu), nelze
vůbec řešit problém promlčení žalovaného práva, neboť počátek promlčecí doby je
u jednotlivých skutkových podstat určován odlišně, jak bylo předestřeno výše.
Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 13. 2. 2019, č. j. 28 Co
439/2016-196, rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku opět změnil
tak, že žalobu zamítl také do částky 100.700 Kč se zákonným úrokem z prodlení
od 10. 3. 2015 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků
i státu před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud zopakoval, že
skutkový stav byl soudem prvního stupně zjištěn správně: žalobce jako kupující
uzavřel s P. M. a I. S. coby prodávajícími smlouvu o koupi pozemku, jejíž
součástí byl závazek prodávajících zajistit, aby byly na hranici dotčené
nemovitosti zřízeny přípojky inženýrských sítí a příjezdová komunikace.
Žalovaný přitom od žalobce dne 29. 6. 2006 přijal částku 392.730 Kč (zahrnující
i sporný obnos) s tím, že ji použije podle zmíněné kupní smlouvy, k čemuž se
zavázal smlouvou, kterou odvolací soud kvalifikoval jako smlouvu inominátní,
podléhající ovšem na základě analogie (§ 853 obč. zák.) úpravě smlouvy o
úschově. Žalobci tak svědčí právo na vrácení svěřených hodnot podle § 750 obč.
zák. coby nárok na smluvní plnění, nikoli z titulu bezdůvodného obohacení (§
451 obč. zák.). Zmíněné právo se přitom promlčuje v režimu § 101 obč. zák.
Počátek promlčecí doby odvolací soud situoval ke dni, kdy mohl věřitel
(žalobce) o vrácení plnění poprvé požádat dlužníka (žalovaného). Tento den soud
stanovil na 1. 10. 2006, neboť bylo ujednáno, že nesplní-li prodávající z kupní
smlouvy závazek zřídit přípojky do 30. 9. 2006, je kupující oprávněn zajistit
jejich provedení na náklad prodávajících. Jelikož se žalobce obrátil na soud až
v květnu 2015, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby ve smyslu § 101 obč.
zák., nezbylo městskému soudu než žalobu zamítnout.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jelikož má za nesprávný názor
odvolacího soudu, že se měl vrácení svěřených částek domáhat ihned po marném
uplynutí doby stanovené pro vybudování přípojek. Žalobce byl v dobré víře, že
prodávající, byť s prodlením, splní svůj závazek k provedení přípojek a
žalovaný jim za to poskytne svěřené finanční prostředky. O tom, že prodávající
přípojky nezřídí, se dozvěděl až v červnu 2014, kdy byl osloven společností DJ
reality s.r.o. s nabídkou na vybudování potřebného napojení jiným subjektem. Dle dovolatele nelze uvažovat o tom, že by promlčecí doba počala běžet v době,
kdy byl stále v dobré víře v plánovanou realizaci přípojek. Navíc by uplatnění
námitky promlčení žalovaným mělo být shledáno rozporným s dobrými mravy
(srovnej rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3825/2011) vzhledem k tomu, že si žalovaný
předmětnou částku protiprávně ponechal (zpronevěřil ji). Žalobce rovněž obsáhle
opakuje pasáže ze svého dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
15. 2. 2017, v nichž rozebírá judikaturu týkající se promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacení (upraveného v § 107 obč. zák.), od níž se měl odvolací
soud taktéž odchýlit. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
změnil tak, že potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, případně aby jej zrušil. K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž pokládá žalobcem předestřenou dovolací
argumentaci za nepřesvědčivou a navrhuje, aby Nejvyšší soud dotčený opravný
prostředek odmítl. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobce však přípustné není. Jádrem úvah odvolacího soudu je, že žalobci svědčilo proti žalovanému na
základě § 750 obč. zák. aplikovaného per analogiam právo na vydání požadované
částky coby plnění poskytnutého v souladu s inominátní smlouvou, jež nesla
znaky nepravidelné smlouvy schovací (k nepravidelné úschově srovnej mimo jiné
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 975/2013).
Toto
oprávnění se podle názoru odvolacího soudu počalo promlčovat (v režimu § 101
obč. zák.) v návaznosti na první den, k němuž mohl žalobce vůči žalovanému
požadavek na vydání předmětu úschovy vykonat, přičemž vykonání práva, jehož
splatnost se váže na výzvu věřitele, je zásadně možné již v době, kdy lze na
dlužníka nastoupit se žádostí o plnění. Popsaný výklad je v souladu nejen s obecnější (dlouhodobě ustálenou)
judikaturou o počátku běhu promlčecí doby u práv, jež se promlčují v režimu §
101 obč. zák. a jejichž splatnost je vázána na výzvu věřitele (první možnost
vykonání práva na splnění dluhu, která je určující pro počátek běhu promlčecí
doby, je zde navázána na den, kdy věřitel mohl nejdříve o jeho splnění požádat;
za rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby se tu tedy nepovažuje den
splatnosti dluhu; srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018,
sp. zn. 33 Cdo 1041/2017, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3806/2017,
popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo
3798/2018), ale též s recentní rozhodovací praxí, jež tyto závěry vztahuje
právě na případy schovacích smluv bez určení délky trvání úschovy, u nichž je
schovatel povinen vrátit věc prvého dne poté, kdy o to byl složitelem požádán
(viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo
2677/2014, a ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2014/2014). Dovolatelem
zpochybněný prvek právního posouzení věci odvolacím soudem je tudíž s dosavadní
judikaturou dovolací instance zjevně konformní. Nejvyššímu soudu ostatně není zřejmé, proč by počátek běhu promlčecí doby měl
být situován ke dni, kdy žalobci (v roce 2014) třetí subjekt učinil nabídku na
vybudování v té době stále nezřízených přípojek inženýrských sítí. Akcentuje-li
dovolatel svou dobrou víru v to, že právo na vrácení složeného obnosu není
proti žalovanému zapotřebí uplatňovat, jelikož prodávající konstrukci přípojek
ještě uskuteční, je nezbytné upozornit, že počátek obecné tříleté promlčecí
doby, vázaný podle § 101 obč. zák. na den, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé,
je určen objektivně. Na subjektivní vědomosti oprávněné osoby o podstatě práva
a jeho výkonu naopak možnost uplatnění práva nezávisí (srovnej např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 32 Odo 568/2002, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2929/2009, a ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2529/2014). Namítá-li žalobce rozpor uplatnění námitky promlčení žalovaným s dobrými mravy,
sluší se připomenout, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (včetně
dovolatelem citovaného rozsudku ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011)
dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného
vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích
je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které
se podle zákona promlčuje.
Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým
mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití
tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil,
a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí
promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a
charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas
neuplatnil (dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017,
sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, či ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018, nebo
rozsudek téhož soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29/2019). Odepřít účinky námitce promlčení pro rozpor s dobrými mravy lze přitom toliko
na základě skutečností, které nastaly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení
se žalovaný námitkou promlčení brání. Relevantní jsou tedy v naznačeném směru
okolnosti, za kterých byla uplatněna námitka promlčení, nikoli fakta, z nichž
je dovozován vznik uplatněného nároku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4821/2017, ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo
444/2018, a ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3175/2018). Dovolatel naproti
tomu údajnou nemravnost vznesení námitky promlčení žalovaným zdůvodňuje
skutečnostmi, které souvisejí se vznikem a povahou nároku na vydání sporné
částky, nikoli s okolnostmi uplatnění námitky promlčení žalovaným. Konečně se
sluší zdůraznit, že soulad uplatnění práva s dobrými mravy zkoumá Nejvyšší soud
v dovolacím řízení toliko z hlediska zjevné nepřiměřenosti úvah soudů nižších
stupňů (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5693/2016, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1747/2018). Nazíráno tímto prizmatem obstojí posouzení
daného problému odvolacím soudem v řešené věci jako akceptovatelné, a kasační
zásah ze strany dovolací instance tak ani z posledně uvedeného důvodu
opodstatněn není. Dovolací argumentace (převzatá verbatim z předešlého dovolání žalobce v této
věci), jež se týká promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, se pak
míjí s obsahem napadeného rozhodnutí, a nemůže tudíž ani založit přípustnost
dovolání, jelikož jí není vymezována žádná otázka hmotného či procesního práva,
na níž by rozsudek odvolacího soudu závisel. Městský soud totiž explicitně
uvedl, že žalobci náleží právo na požadovaný obnos na základě analogicky
použitého § 750 obč. zák., a nikoli coby bezdůvodné obohacení získané žalovaným
na jeho úkor (tento závěr přitom dovolatel efektivně nerozporuje – rozhodně ne
způsobem promítajícím se do vymezení právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř.). Jelikož odvolací soud (s ohledem na kvalifikaci žalobou uplatněného nároku jako
práva ze smlouvy) § 107 obč. zák. v aktuálně přezkoumávaném rozsudku
neaplikoval, jsou dovolatelovy úvahy, jež se týkají výkladu citovaného
ustanovení, irelevantní. Z výše naznačených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl jako
nepřípustné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224
odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V
dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5 citované vyhlášky činí sazba
odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 5.140 Kč,
společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč
podle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH
podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení ve výši 6.582,40 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.