28 Cdo 2287/2023-1488
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyň a) H. B., b) K. Č., c) K. S., všech zastoupených Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 247/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 25. dubna 2023, č. j. 54 Co 93/2022-1381, ve znění opravného usnesení ze dne 20. června 2023, č. j. 54 Co 93/2022-1410, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni a) náklady dovolacího řízení ve výši 3.747,61 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Martina Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalovaná je povinna nahradit každé ze žalobkyň b) a c) náklady dovolacího řízení ve výši 16.864,25 Kč k rukám jejich zástupce, Mgr. Martina Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Jihlavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2022, č. j. 4 C 247/2018-1177, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 3. 2022, č. j. 4 C 247/2018-1189, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY XY, XY, XY a XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o
2. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 25. 4. 2023, č. j. 54 Co 93/2022-1381, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 6. 2023, č. j. 54 Co 93/2022-1410, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), v části výroku I. ohledně pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá; ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že výše uspokojeného restitučního nároku vydáním náhradních pozemků činí u žalobkyně a) 111.254,10 Kč, u žalobkyně b) 500.643,43 Kč a u žalobkyně c) 500.643,43 Kč (výrok II.). Rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až IX.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyním liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobkyň z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobkyň žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobkyň mimo zákonem předpokládaný postup. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nárokované pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všechny v katastrálním území XY, a parc. č. XY v katastrálním území XY nejsou vhodné k převodu na žalobkyně. Nahradil tudíž projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu toliko těch žalobou vymezených pozemků, u nichž nekonstatoval překážku jejich převoditelnosti na oprávněné osoby, respektive ohledně nichž nedošlo ke zpětvzetí žaloby. V reakci na vyjádření žalobkyň k odvolání žalované pak odvolací soud korigoval též ocenění převáděných náhradních pozemků, a to pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY vymezeného geometrickým plánem číslo 737-1160/2019 vyhotoveným J. N. (dále „pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY“), neboť na rozdíl od soudu prvního stupně, který ocenění zmíněných pozemků odvíjel od znaleckého posudku Ing Martiny Dlabajové, dovodil, že je třeba tyto pozemky ocenit dle znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., jako pozemky nezastavitelné (zemědělské). Uvedl tedy, že hodnota pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY odpovídá částce 2.811,34 Kč a hodnota pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY koresponduje s částkou 3.508,- Kč (oproti částce 64.638,- Kč, respektive 54.184,- Kč, uvažované soudem prvního stupně).
4. Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Domnívá se, že odvolací soud při svém rozhodování překročil rámec vymezený odvoláním žalované, jelikož žalovaná v odvolání nikterak nerozporovala převoditelnost pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY jejich hodnotu stanovenou soudem prvního stupně. Nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, jenž v návaznosti toliko na vyjádření žalobkyň k odvolání žalované, snížil hodnotu uvedených pozemků v neprospěch žalované coby odvolatelky, přičemž k výši restitučního nároku žalobkyň uspokojeného převodem náhradních pozemků v přítomném řízení se odvolací soud vyslovil přímo ve výroku napadeného rozsudku. Zdůraznila, že přestože žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně nebrojily odvoláním, odvolací soud napadeným rozsudkem zhoršil právní postavení žalované, a tudíž postupoval v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Samostatným podáním pak navrhla, aby Nejvyšší soud odložil právní moc rozsudku odvolacího soudu, neboť má za to, že jí hrozí závažná újma, respektive že je závažně ohrožena na svých právech, a to v souvislosti se zdlouhavým procesem navracení do původního stavu při zrušení rozhodnutí, která jsou podkladem převodu pozemků ve vlastnictví státu žalobkyním.
5. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřily nesouhlasně. Rozsudek odvolacího soudu označily za věcně i právně správný. Navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl. V samostatném podání pak sdělily, že dle jejich mínění nejsou dány důvody pro žalovanou navrhovaný odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalované pro žádnou z jí vymezených právních otázek není přípustné.
9. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pro úspěch žaloby o uložení povinnosti vydat náhradní pozemky je rozhodující mimo jiné i otázka stávající výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného náhradního pozemku; tyto otázky soud řeší jako otázky předběžné, vycházeje přitom z provedeného dokazování (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018 – zmíněné rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Pakliže ovšem cena oprávněnou osobou vybraného pozemku nedosahuje výše aktuálního restitučního nároku – ani podle ocenění oprávněné osoby, ani podle ocenění žalované – nemá přesné ocenění (vyčíslení) náhradního pozemku pro oprávněnou osobu na výsledek řízení žádný vliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018). Z předběžného charakteru otázek ocenění náhradních pozemků či stanovení zbývající výše restitučního nároku, řešených v řízeních o žalobách na vydání náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě nevydané totiž vyplývá, že závěry o těchto otázkách vyslovené v pravomocných rozhodnutích o uvedených typech žalob nejsou pro jejich účastníky v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Z uvedeného důvodu může dle ustálené rozhodovací praxe na straně oprávněné osoby vzniknout bezdůvodné obohacení též tehdy, budou-li na ni (bez ohledu na výsledky předcházejících řízení o vydání náhradních pozemků) v rámci restitučního řízení převedeny náhradní pozemky v hodnotě vyšší, než odpovídá skutečné hodnotě jejího restitučního nároku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Případné spory účastníků řízení ohledně zbývající výše restitučního nároku odvozené od ocenění již vydaných náhradních pozemků pak soudní praxe připouští řešit formou určovacích žalob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
Konkluze o konkrétní výši zbývajícího restitučního nároku oprávněné osoby vyslovené v řízeních o žalobách na vydání náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě nevydané jest tudíž – bez ohledu na jejich promítnutí do výrokové části rozsudku – považovat za čistě akademické (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2402/2021).
10. Na dovolatelkou předkládané otázce ocenění převáděných náhradních pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, jakož i na postupu soudu při jeho zjišťování a s tím spojené otázce vázanosti odvolacího soudu rozsahem odvolání ve světle zásady zákazu reformationis in peius, tudíž rozsudek odvolacího soudu nezávisí. V situaci, kdy cena žalobkyněmi v probíhajícím řízení nárokovaných náhradních pozemků ani v případě ocenění prezentovaného žalobkyněmi (k němuž se přiklonil odvolací soud), ani v případě ocenění předkládaného žalovanou (s nímž se ztotožnil soud prvního stupně) nedosahuje výše jejich aktuálního restitučního nároku zjištěného soudy nižšího stupně, totiž její přesné vyčíslení nemá (nemůže mít) na výsledek restitučního řízení žádný vliv. Ocenění náhradních pozemků v řízeních o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva oprávněné osobě podle zákona o půdě je předběžnou (prejudiciální) otázkou, která ovšem není řešena jako věc hlavní (tou je převod vlastnického práva k věci). Řešením této otázky tak nemohou být soudy v jiném řízení vázány a nemusejí z něho vycházet ani s ohledem na ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. [k tomu přiměřeně srovnej Lavický, Petr a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 666, marg. č. 6.]. Nelze nepoukázat na reflexi této problematiky v rozhodovací praxi Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07 (označený nález, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), uvedl, že „soud při řešení otázky, posuzované v jiném řízení jako otázky předběžné, vázán jejím posouzením není, při řešení této otázky však musí přihlédnout k okolnostem, za kterých byla řešena v předchozím řízení, přičemž od tohoto řešení se může odchýlit a musí vysvětlit, proč tak činí.“ Námitka dovolatelky, že postupem odvolacího soudu se zhoršilo její právní postavení v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius, je proto lichá. K výtce o přezkumu rozsudku soudu prvního stupně ze strany odvolacího soudu nad rámec vymezený odvoláním sluší se rovněž podotknout, že dovolací soud se může zabývat řešením pouze takových otázek, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017).
11. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyním vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobkyním tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 37.476,12 Kč, z níž náleží žalobkyni a) částka ve výši 3.747,61 Kč a každé ze žalobkyň b) a c) částka ve výši 16.864,25 Kč, neboť z celkové výše v řízení uspokojeného restitučního nároku žalobkyně a) uplatňovala nárok ve výši 10/100 a žalobkyně b) a c) uplatňovaly nárok každá ve výši 45/100, přičemž žalobkyně mají postavení samostatných (nikoli nerozlučných) společníků ve sporu (srovnej § 91 odst. 1 o. s. ř.). Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) při zastupování tří účastníků řízení ve výši 30.672,- Kč (tarifní hodnota odpovídá hodnotě převodem náhradních pozemků uspokojeného restitučního nároku ve výši 1.112.540,96 Kč) – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobkyň je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 6.504,12 Kč.
13. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobkyň, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
14. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu