28 Cdo 2440/2025-393
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované SELVEM, s.r.o., identifikační číslo osoby 499 77 717, se sídlem v Hruškách, Za Dvorem 640, zastoupené JUDr. Hanou Helešicovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, J. Palacha 443/4, o zaplacení částky 88 798 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 346/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2024, č. j. 13 Co 5/2024-319, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
2. Shora označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (v upřesněném znění co do příslušenství) potvrdil. Dále odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích III a IV (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
3. Rozhodováno bylo o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení peněžité náhrady za užívání pozemků v jejím vlastnictví žalovanou v období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016, aniž by jí k jejich užívání svědčil jakýkoliv právní titul. Soudy měly za prokázané, že se na pozemcích nacházely stavby ve vlastnictví žalované, resp. s nimi tvořily jednotný funkční celek v rámci oploceného areálu, který žalovaná užívala ke své podnikatelské činnosti. Nárok kvalifikovaly jako bezdůvodné obohacení (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále i jen „dovolatelka“) dovoláním, uplatňujíc konkrétní hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka má za to, že soudy nesprávně posoudily otázku vzniku bezdůvodného obohacení. Soudy dle dovolatelky zejména nezohlednily okolnosti vedoucí ke vzniku posuzovaného stavu (zřízení staveb a jejich nabytí žalovanou do vlastnictví, či poměry při jejich užívání v minulosti) a nesprávně posoudily, zda se žalovaná na úkor žalobkyně obohatila podle § 2991 o. z. „bez spravedlivého důvodu“. Dovolatelka brojí také proti kvantifikaci bezdůvodného obohacení zjištěné znaleckým dokazováním.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu protiprávním užitím cizí hodnoty (coby jedné ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, demonstrativně vypočtených v § 2991 odst. 2 o. z.) je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku přitom dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem a v jaké intenzitě své vlastnické právo ke stavbě realizuje, nebo zda užívání stavby přináší zisk, případně komu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1644/2019, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017). Jde-li současně o pozemky funkčně související s určitou stavbou, je obohacujícím se subjektem ve smyslu shora řečeného právě její vlastník (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018, či ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1688/2023, či aktuální usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 672/2024).
10. V rozsudku ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2527/2021, uveřejněném pod číslem 62/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dále formuloval a odůvodnil závěr, že spravedlivým důvodem pro nabytí obohacení se primárně rozumí důvod právní. O existenci spravedlivého důvodu, jenž není důvodem právním a plyne ze zásad slušnosti a zvyklostí soukromého života, lze uvažovat jen zcela výjimečně. Za právní důvod pro nabytí obohacení lze zásadně označovat právní skutečnost, jež obohacenému zakládá právo, aby na úkor ochuzeného získal majetkový prospěch, respektive aby si tento majetkový prospěch podržel, případně právní normu, z níž takové oprávnění vyplývá přímo.
11. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí – uzavřel-li na podkladě v řízení učiněných skutkových zjištění (akcentovat lze závěry, že na pozemcích parc. č. 720 a parc. č. 721 se nacházejí zemědělské stavby ve vlastnictví žalované, pozemky parc. č. 729/50 a 729/51 žalovaná využívala jako manipulační či odstavné plochy, přičemž pozemky tvoří se stavbami jeden funkční celek, jenž byl takto v roce 2016 žalovanou užíván), že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila užíváním pozemků ve vlastnictví žalobkyně v rozhodném období bez právního důvodu – výše rekapitulovaným závěrům rozhodovací praxe nikterak nezpronevěřil. Namítá-li dovolatelka, že posouzení soudů je nesprávné, neboť nevzaly v úvahu namítané specifické okolnosti věci, nelze než uvést, že odvolací soud (v souladu s rozhodovací praxí) vyložil, že spravedlivým důvodem pro nabytí obohacení se rozumí primárně důvod právní, přičemž se v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil i k těmto námitkám dovolatelky (namítaným historickým souvislostem nabytí vlastnického práva ke stavbám, vzniku staveb a jejich následnému užívání), které ani ve svém souhrnu neodůvodňují, aby užívání pozemků žalovanou (bez právem aprobovaného důvodu) bylo bezplatné.
12. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena také v tom, že peněžitá náhrada za protiprávní užití cizí hodnoty (§ 2999 odst. 1 o. z.) musí být poskytnuta ve výši (zpravidla) obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, nebo v režimu aktuální právní úpravy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 214/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1085/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2803/2023). Určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase, se neobejde bez skutkových zjištění podpořených spolehlivými podklady, jež jsou zpravidla představovány znaleckými posudky (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2803/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2899/2023).
13. Argumentace, jíž dovolatelka brojí proti určení výše bezdůvodného obohacení (odpovídajícího obvyklému nájemnému) a hodnocení znaleckých posudků, nese se pak zejména v rovině skutkových zjištění (k nimž soudy dospěly hodnocením provedených důkazů). Jakkoli podrobná je kritika úvah odvolacího soudu, jež vyslovil při práci s předloženými podklady, nemůže nic změnit na tom, že dovolacímu soudu, který je instancí přezkumnou, nikoli nalézací (skutkovou), v zásadě nepřísluší, aby do procesu hodnocení důkazů vstupoval a úvahy soudů nižších stupňů revidoval. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely, ani hodnocení jimi provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, a ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019). Ani tyto výtky tak nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., stejně tak jako námitky o tom, v jakém rozsahu žalovaná předmětné pozemky užívala či jejich přináležitost k areálu (že se v oploceném areálu nacházejí i nemovitosti užívané třetími osobami a že žalovaná oplocení areálu nezřídila). Jak bylo již výše uvedeno, dovolací soud je oprávněn přezkoumávat výhradně správnost právního posouzení věci odvolacího soudu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli jeho závěry v rovině skutkových zjištění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1977/2022, bod 8, a ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 102/2023, bod 11). Nad rámec lze uvést, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, přičemž mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nelze identifikovat zjevný rozpor (a rozhodnutí odvolacího soudu tak netrpí ani defekty popisovanými v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly závěr o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13, spolu s dalšími tam odkazovanými rozhodnutími).
14. Konečně, odkazuje-li pak dovolatelka „v podrobnostech na své vyjádření ze dne 19. 9. 2023 a odvolání ze dne 31. 10. 2023“, nelze než uvést, že dle § 241a odst. 4 o. s. ř. nelze v dovolání poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.
15. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) nebyly naplněny. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud napadeným rozhodnutím neodchýlil, dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené nebo rozhodované dovolacím soudem rozdílně a nejsou dány důvody pro jiné posouzení v rozhodování dovolacího soudu již vyřešené otázky.
16. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v části výroku II, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III (o nákladech řízení), a výroku III, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Přípustnost dovolání proti části výroku II, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV o povinnosti zaplatit soudní poplatek, je pak vyloučena již § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco náklady žalobkyně (za vyjádření k dovolání), jež nebyla zastoupena advokátem a jinak nedoložila výši svých hotových výdajů, představuje paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
18. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
19. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz). Poučení: Proti tomuto unesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu