28 Cdo 2662/2024-401
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně H. V., zastoupené JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova 82/27, proti žalovanému JUDr. Jaromíru Štůskovi, LL.M., Ph.D., IČ 736 28 301, se sídlem v Praze 9, Jandova 185/6, zastoupenému Mgr. Evou Hojkovou, advokátkou se sídlem v Kosmonosech, Průmyslová 862, o 13.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 258/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2023, č. j. 70 Co 304/2023- 247, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2023, č. j. 70 Co 304/2023-247, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. června 2023, č. j. 98 C 258/2022-166, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13.000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně se uvedené částky domáhala jako bezdůvodného obohacení, jehož se mělo žalovanému dostat tím, že mu, jakožto právnímu zástupci, uhradila odměnu za svou obhajobu v trestním řízení vedeném Okresním soudem v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 4 T 61/2012 i přesto, že jí ve zmíněném procesu byla přiznána bezplatná obhajoba (usnesením ze dne 27. 1. 2012), a náklady právního zastoupení tudíž hradil stát. Obvodní soud se nejprve zabýval posouzením promlčení uplatňovaného práva, jež namítal žalovaný.
K úhradě konkrétních částek ze strany žalobkyně došlo v období od 5. 1. do 9. 3. 2012, s odkazem na § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), přistoupil k aplikaci § 101 a § 107 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Dozvěděla-li se žalobkyně nejpozději právní mocí usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 10. 2012, č. j. 4 T 61/2012-154, tedy dne 30. 10. 2012, že konkrétní náklady její obhajoby zaplatí advokátovi (nynějšímu žalovanému) stát, uplatnila své právo (žalobou podanou dne 3.
10. 2022) až po uplynutí subjektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. Obvodní soud proto bez dalšího, aniž by zkoumal či prokazoval základ nároku, žalobu zamítl.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2023, č. j. 70 Co 304/2023-247, k odvolání obou účastníků rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II je změnil co do výše nákladů řízení, jinak je rovněž potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně stran rozhodné právní úpravy. Konstatoval, že i v případě, jednalo-li by se o úmyslné bezdůvodné obohacení, přičemž ovšem dokazování v tomto směru nebylo vedeno, uplynula by desetiletá promlčecí doba před podáním žaloby. Jako okamžik vzniku bezdůvodného obohacení přitom označil nejpozději den 9. 3. 2012. Na běh objektivní promlčecí doby pak nemá vliv, kdy se žalobkyně o vzniku bezdůvodného obohacení dozvěděla, tedy kdy počala běžet promlčecí doba subjektivní. Tím jako irelevantní odmítl námitky žalobkyně, že se o usnesení č. j. 4 T 61/2012-154 dozvěděla až v roce 2022. Závěr obvodního soudu o promlčení uplatňovaného práva považoval za správný, pročež jeho rozsudek v zamítavém výroku o věci samé potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí dovoláním žalobkyně, akcentujíc, že se v daném případě nejedná o bagatelní věc ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), byť je žalovaná částka nižší než 50.000 Kč, poněvadž jde o spor ze spotřebitelské smlouvy. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. vymezuje odchýlením se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce běhu promlčecí doby, zejména při stanovení jejího počátku (jmenuje rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1960/99, sp. zn. 30 Cdo 4635/2007 a sp. zn. 28 Cdo 1421/2015, nebo jeho usnesení sp. zn. 28 Cdo 2134/2022). Prosazuje, že bezdůvodné obohacení vzniklo nikoliv úhradou konkrétních částek žalovanému, nýbrž až zaplacením odměny za úkony právní služby advokátovi ze strany státu (zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 466/2014). K tomu mohlo dojít nejdříve po právní moci usnesení soudu v trestním řízení č. j. 4 T 61/2012-154 přiznávajícího žalovanému odměnu za obhajobu žalobkyně v řízení (tj. 30. 10. 2012), neboť až tehdy se žalovanému dostalo dvojího plnění za totéž. Poněvadž se jednalo o úmyslné bezdůvodné obohacení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1737/08), nutno aplikovat desetiletou objektivní promlčecí dobu, a žaloba byla tudíž 3. 10. 2022 podána ještě před jejím uplynutím. K tomu dodává, že v okamžiku uplatnění práva u soudu neuběhla ani subjektivní promlčecí doba, neboť se o bezdůvodném obohacení dozvěděla až v roce 2022. Vzhledem k vylíčenému navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhuje i odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí z důvodu své nepříznivé finanční situace.
4. K podání žalobkyně se skrze svého právního zástupce vyjádřil žalovaný, jenž navrhl žádosti o odklad vykonatelnosti nevyhovět a dovolání odmítnout.
III. Přípustnost dovolání
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
9. Dovolání žalobkyně je přípustné.
10. Zprvu lze přisvědčit žalobkyni o neuplatnění bagatelního limitu pro přípustnost dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jsou-li účastníky aktuálně projednávaného sporu advokát a jeho klientka. Na jejich vztah, který má původ v zastupování žalobkyně žalovaným ve zmiňovaném trestním řízení, je třeba nahlížet (byť byla žalobkyni přiznána bezplatná obhajoba) jako na vztah spotřebitelský ve smyslu citovaného ustanovení o. s. ř. (k tomu srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5240/2016), pročež Nejvyšší soud přistoupil k posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
11. Dovolání lze shledat přípustným i v intencích posledně řečeného ustanovení, neboť konkluze soudů stran promlčení neodpovídají ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Soudy sice správně zvolily rozhodnou právní úpravu za shora předestřených skutkových okolností, jež byly soudy na základě velmi stručného dokazování (viz níže) zjištěny – zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013, aplikovaly ji však v rozporu s ustálenou judikaturou.
IV. Důvodnost dovolání
12. Dovolání je i důvodné.
13. Dovolací soud ve svých rozhodnutích konstantně artikuluje, že u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je speciálně stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá (§ 107 odst. 1 obč. zák.), a objektivní tříletá, resp. desetiletá (§ 107 odst. 2 obč. zák.), přičemž rozdílným je okamžik, od něhož plynou. Zmíněné promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě a skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu. Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se tedy promlčí uplynutím té promlčecí doby, jež skončí dříve (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2931/2021, jakož i v něm citovaná rozhodnutí, popř. též dovolatelkou jmenované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2134/2022).
14. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení je v intencích § 107 odst. 1 obč. zák. vázán k momentu, v němž se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Vyžaduje se skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného, a tedy nepostačuje, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět i dříve. Vědomostí se míní znalost konkrétních skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4162/2014), nikoliv obeznámenost s právní kvalifikací. Oprávněný se v naznačeném smyslu o vzniku bezdůvodného obohacení i příslušné profitující osobě dozví, má-li k dispozici údaje, jež mu umožňují podat žalobu u soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3833/2014, a ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3796/2019).
15. Ve světle shora předeslaného pak není možné přitakat právnímu závěru obvodního soudu o běhu subjektivní promlčecí doby, pojí-li její počátek s právní mocí usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 10. 2012, č. j. 4 T 61/2012-154 (založeném na č. l. 12 spisu). Sama právní moc rozhodnutí totiž ještě neosvědčuje skutečnou vědomost žalobkyně o jeho obsahu či důsledcích. Opomíjet nelze nota bene ani fakt, že i když žalobkyně figuruje v předmětném usnesení jako účastník řízení, byla v momentě jeho vydání zastoupena advokátem, jemuž bývá rozhodnutí zpravidla doručováno, jehož odměny přiznané mu jakožto ustanovenému obhájci se rozhodnutí týká a který stojí v aktuálním sporu na straně žalované, tedy v evidentním střetu zájmů. Nepodává-li se ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně obeznámenosti žalobkyně s dotčeným usnesením ničeho dalšího, není možné popsaný okamžik považovat za prokázanou vědomost žalobkyně o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, a konkluze obvodního soudu tak nelze mít za s judikaturou zcela konformní.
16. Přitakává-li pak odvolací soud shora popsanému závěru obvodního soudu (srov. bod 14 napadeného rozsudku), nemůže ani jeho rozhodnutí obstát jako věcně správné. Za nedostatečný, a tudíž nesprávný je nadto nutno označit i jím přijatý úsudek stran počátku běhu objektivní promlčecí doby.
17. K doplňkovým úvahám odvolacího soudu o plynutí objektivní promlčecí doby sluší se pak připomenout, že v případě práva na vydání bezdůvodného obohacení není možné odhlížet od jednotlivých skutkových podstat předvídaných zákonem, neboť u každé z nich je počátek promlčecí doby určován odlišně. Již v rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1006/2018, Nejvyšší soud vyslovil, že nejde přistoupit k řešení problematiky promlčení bez toho, aniž by soud přijal závěr o tom, pod kterou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení posuzovanou kauzu subsumuje.
18. V citovaném rozhodnutí rovněž dovolací soud shrnul, že určování počátku promlčecí doby objektivní, a tedy i promlčecí doby subjektivní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1331/2007), je přitom diferencováno ve vztahu k jednotlivým skutkovým podstatám bezdůvodného obohacení (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012). Při plnění bez právního důvodu se běh objektivní promlčecí doby odvíjí ode dne přijetí plnění (viz mimo jiné žalobkyní odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015, či jeho usnesení ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4366/2007), tentýž závěr se prosadí i v případech plnění na základě absolutně neplatného právního úkonu (viz kupř. rozsudek téhož soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 1025/2002, či dovolatelkou citovaný rozsudek ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4635/2007). Jedná-li se naproti tomu o bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl, je pro počátek běhu objektivní promlčecí doby určující okamžik odpadnutí řečeného titulu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2284/2010). Popsané teze ostatně obsahuje i další judikatura jmenovaná dovolatelkou.
19. Při postupném pokračujícím plnění se z hlediska promlčení posuzují jako samostatné nároky na vydání bezdůvodného obohacení nároky, které vznikly ze samostatných oddělitelných případů bezdůvodného obohacení, a to i pokud byly subjekty a skutkové podstaty bezdůvodného obohacení totožné (viz příkladmo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3573/2020, a ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014). K uplatnění každého jednotlivého práva na vydání obohacení tak počnou plynout promlčecí doby samostatně (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3708/2020).
20. Z výše popsaného je zjevné, že předložený úsudek stran běhu promlčecí doby, odkázal-li odvolací soud toliko na tvrzení žalobkyně o vzniku bezdůvodného obohacení „nejpozději dne 9. 3. 2012“ (viz bod 13. jeho rozhodnutí), nemůže obstát. V důsledku právního názoru nalézacích soudů o promlčení nutně skromná, a tedy zjevně nedostatečná skutková zjištění zachycená v napadených rozhodnutích pak brání dovolacímu soudu přijímat na tomto místě konkrétnější závěry.
21. V rámci nového projednání věci bude zapotřebí podrobněji osvětlit skutkové okolnosti o právním vztahu nynějších účastníků, na jejichž podkladě mohou soudy nižších stupňů shora naznačené úvahy přijímat. Ze spisu je možné vyčíst teze ohledně ústní dohody o obhajobě v trestním řízení, na jejímž základě žalobkyně žalovanému hradila konkrétní samostatné částky a kterou ovšem nutně ovlivnilo rozhodnutí trestního soudu o přiznání bezplatné obhajoby. Svou roli v neposlední řadě zaujímá (může zaujímat) i účastníky, jakož i soudy zmiňované usnesení o výši odměny a náhradě hotových nákladů obhájce, stejně jako žalobkyní akcentovaný den inkasování dvojího plnění žalovaným, jakožto potenciální moment vzniku bezdůvodného obohacení (Nejvyšší soud na tomto místě připomíná základní judikatorní teze o vzniku bezdůvodného obohacení vyslovené např. v jeho rozsudcích ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1120/2003 a ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2457/2013). Konečně pak při posuzování promlčení uplatňovaného práva, nelze přehlížet ani dovolatelkou naznačovaný úmysl žalovaného při získávání bezdůvodného obohacení, pro kterýžto aspekt ovšem v dané fázi řízení dle odvolacího soudu absentují bližší skutková zjištění. Žalobkyně je naopak v části II bodu 9 svého dovolání toho názoru, že již přijaté skutkové závěry úmysl žalovaného osvědčují.
V. Závěr
22. Ve světle shora vylíčeného je zjevné, že právní posouzení věci soudem prvního stupně i odvolacím soudem, jde-li o závěr o promlčení uplatňovaného práva, nelze shledat správným, a dovolání tak bylo podáno důvodně ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud proto přistoupil ke zrušení rozsudků soudů nižších stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 23. Soudy jsou přitom podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí. 24. Rozhodnul-li Nejvyšší soud o dovolání v přiměřené lhůtě, stal se dovolatelkou současně podaný návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí bezpředmětným a nebylo o něm rozhodováno (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34). 25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 11. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu