28 Cdo 2686/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka
Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve
věci žalobce J., s. d. v T., proti žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., o
1.551.400,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 23 C 29/2006,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2006,
č. j. 61 Co 498/2006-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení jak před
soudem prvního stupně, tak i o náhradě nákladů řízení odvolacího. Skutkové i
právní závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl, považoval odvolací soud za
správné. V souzené věci se žalobce domáhal vrácení výše specifikované kupní
ceny z titulu vydání bezdůvodného obohacení, a to s odůvodněním, že kupní
smlouva uzavřená mezi účastníky dne 22. 8. 2003 je absolutně neplatná. Žalobce
ke dni 11. 8. 2000 splňoval podmínky stanovené § 879c zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění doplněném zákonem č. 103/2000 Sb. (dále jen „obč.
zák“). Zákonem č. 229/2001 Sb., bylo toto ustanovení s účinností od 30. 6. 2001
zrušeno. Žalobce vzhledem k této situaci uzavřel se žalovanou dne 22. 8. 2003
kupní smlouvu ve vztahu k pozemkům identifikovaným v odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu. Kupní cenu žalobce splatil ve čtyřech splátkách. Nálezem
pléna Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve
Sbírce zákonů pod č. 278/2004, byla část druhá zákona č. 229/2001 Sb. (která
zmíněná ustanovení občanského zákoníku zrušila) zrušena. Derogací těchto
ustanovení se tedy obnovil stav založený ustanoveními § 879c až § 879e obč.
zák. Při posuzování daného případu je nutno vyjít ze zásady, že v hierarchii
právních předpisů je směrodatné, zda mezi účastníky uzavřený právní úkon je v
rozporu s normou vyšší právní síly, v daném případě s Ústavou České republiky.
Žalobce uzavřel kupní smlouvu ohledně věci, která již byla v jeho vlastnictví,
a jde tedy o předmět převodu vlastnického práva nezpůsobilý. Uvedená kupní
smlouva je absolutně neplatná a za této situace platí povinnost zakotvená v §
457 obč. zák., tj. povinnost účastníků smlouvy vrátit druhému vše, co podle ní
dostali.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná obsáhlé dovolání s tím, že jeho
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
tedy že rozhodnutí odvolacího soudu má charakter zásadního právního významu,
jenž spatřuje v posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004,
č. 278/2004 Sb. na existenci
§ 879c až § 879e obč. zák. Za zásadně právně významnou považuje i otázku dopadu
uvedených ustanovení do právních poměrů žalobce či jejich vztah k části čtvrté
zákona č. 229/2001 Sb., která citovaným nálezem zrušena nebyla. Žalovaná
nesouhlasí s možností „obživnutí“ již jednou platně zrušených ustanovení na
základě nálezu Ústavního soudu, aniž by tak byla založena funkce Ústavního
soudu jakožto pozitivního zákonodárce, přičemž odkazuje na nález pléna
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 21/01, publikovaný pod č. 95/2002 Sb. Jistou souvislost lze spatřovat i v situaci vzniknuvší po vydání
nálezu Ústavního soudu č. 8/1995 Sb., jímž se mělo obnovit původně zrušené
ustanovení § 324 trestního řádu, avšak není jisté, že k tomu opravdu došlo,
neboť s účinností od 1. 9. 1995 Parlament ČR přijal zákon č. 152/1995 Sb.,
kterým v rámci novely trestního řádu pod bodem 37 zařadil do trestního řádu
kompletní § 324 včetně nadpisu, ačkoliv změna oproti původní podobě § 324
zrušené zákonem č. 292/1993 Sb. a údajně „oživené“ s účinností od 6. 2. 1995
představovala pouze dílčí část textu odstavce 1 tohoto ustanovení. Kdyby tedy
zákonodárce měl toto původní ustanovení za „oživené“, a tedy za součást
trestního řádu v době jeho následné novelizace, zřejmě by s využitím běžné
legislativní techniky nahradil v „oživeném“ ustanovení pouze příslušnou část
textu. Není proto důvod předpokládat při derogaci derogačních ustanovení
Ústavním soudem jiné dopady než zrušení příslušné pasáže zákona č. 229/2001 Sb. Protože tedy výše uvedeným nálezem Ústavního soudu nemohlo dojít k oživení
ustanovení § 879c a násl. obč. zák., žalobce se nestal vlastníkem uvedených
pozemků na základě zákona. I kdyby však byly takové důsledky nálezů Ústavního
soudu akceptovány, byly by právní účinky těchto „oživených“ ustanovení nulové,
neboť ke dni 30. 6. 2001 zanikl zcela institut trvalého užívání, přičemž
stanovený den pro přeměnu práva trvalého užívání na právo vlastnické (tj. den
1. 7. 2001) nenávratně minul a oživená ustanovení se tedy nemohou naplnit. Dnem
30. 6. 2001 se právo trvalého užívání přeměnilo na výpůjčku a ke dni 1. 7. 2001
tedy žalobce neměl pozemky v trvalém užívání. Reálné dopady citovaného nálezu
vylučuje i § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož práva a povinnosti
z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají
nedotčena. Dovozování „oživení“ dotčených ustanovení občanského zákoníku k datu
30. 6. 2001 by ve svém důsledku vedlo k nepřípustné retroaktivitě a porušení
ústavního principu právní jistoty účastníků právního vztahu. Žalovaná též
poukazovala na charakter právního institutu trvalého užívání a na jeho
rozdílnosti ve vztahu k právu osobního užívání pozemků fyzickými osobami a na z
toho vyplývající veřejný zájem na odstranění zásadní nerovnosti založené
zákonem č. 103/2000 Sb. a § 879c obč. zák. mezi podnikatelskými subjekty. Možná
je též kolize s předpisy Evropské unie z důvodů nepovolené veřejné podpory
podnikatelským subjektům, což žalovaná v doplnění svého dovolání ze dne 1. 8.
2008 dokládá dopisem místopředsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne
15. 5. 2008 adresovaným ministru financí Ing. M. K. Žalovaná s rozhodnutím
odvolacího soudu nesouhlasí a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený
rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil
soudu posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu
prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko
na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním
žalované nesplňuje. Dovolací soud se již několikrát ve své rozhodovací praxi
zabýval právními otázkami předestřenými i v předmětném dovolání a rozhodnutí
soudu odvolacího je plně souladné se závěry přijatými Nejvyšším soudem v těchto
případech. Žalovaná pouze opakuje argumenty prezentované i v jiných svých
dovoláních ohledně shodné problematiky a žádné nové a zásadní myšlenky
dovolacímu soudu k posouzení nepředkládá.
Nutno podotknout, že Nejvyšší soud již také rozhodoval spor týkající se
posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, vyhlášeného ve
Sbírce zákonů pod č. 278/2004. Jednalo se především o rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne
28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 (veřejnosti dostupný na internetových
stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ), na nějž poukázal již soud odvolací.
V něm Nejvyšší soud dovodil, že „není nejmenší pochybnosti o tom, že výrokem
uvedeného nálezu vydaným podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, je bezpodmínečně vázán nejen on, ale i všechny jiné orgány a osoby,
neboť jde o právní akt, jímž Ústavní soud zasáhl v souladu s čl. 87 odst. 1
písm. a) Ústavy do právního řádu České republiky tím, že zrušil do té doby
platná a účinná ustanovení zákona pro jejich rozpor s ústavním pořádkem.“
Dle uvedeného rozhodnutí je pak Nejvyšší soud vázán i tzv. nosnými důvody
plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž zpravidla půjde o právní názor
vyjádřený právní větou publikovanou ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu. Není proto namístě jakkoliv pochybovat či polemizovat s důvody, které
Ústavní soud v daném případě vedly ke zrušení části II. zákona č. 229/2001 Sb.
nazvané „Změna občanského zákoníku čl. II.“, jak to v souzeném sporu činí
dovolatelka.
Výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu též uvádí, že „další částí plenárního
nálezu, v níž Ústavní soud řešil otázku ožívání předpisu již dříve zrušeného,
nepatří do jeho nosné části.“ V daném případě se jedná o dva odstavce
odůvodnění nálezu předcházející odstavec poslední, v nichž se Ústavní soud
zabývá účinky nálezu, jímž jsou rušena derogační ustanovení zákona a kde
dovozuje, že takový nález má za následek rehabilitaci zrušených ustanovení a v
daném případě pak obnovení právního stavu založeného ustanoveními § 879c, §
879d a § 879e obč. zák. Dovolací soud dospěl k závěru, že obecné soudy touto
částí odůvodnění nálezu právně vázány nejsou. Nicméně jde o otázku posouzení
existence vlastnického práva jako práva základního, kterému poskytuje ochranu
přímo Listina základních práv a svobod. Ústavní soud jako orgán ochrany
ústavnosti by pak byl oprávněn přezkoumat na základě ústavní stížnosti
rozhodnutí obecných soudů, týkající se ochrany vlastnického práva jako práva
základního, včetně posouzení otázky účinnosti a důsledků zmíněného nálezu.
Proto je třeba přistoupit i ke zmíněné právně nezávazné části jeho nálezu tak,
jak obecné soudy přistupují k judikatuře a stanoviskům Nejvyššího soudu, byť
pro ně nejsou právně závazné.
Není proto důvodné odklánět se ani od těchto právních závěrů učiněných Ústavním
soudem obsažených v odůvodnění předmětného nálezu. Opačný závěr by ostatně ani
nebyl logický, neboť takový nález, jenž ruší derogační ustanovení předchozího
právního předpisu, by nevyvolal žádné právní účinky v situaci, kdy by zrušeným
právním předpisem derogovaná ustanovení zůstala i nadále derogována čili „mimo“
platný právní řád.
Těmto závěrům přitakal Nejvyšší soud i ve svých dalších rozhodnutích (např.
v usneseních z 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006; z 23. 1. 2007, sp. zn. 22
Cdo 2490/2006; z 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; z 21. 3. 2007, sp. zn.
22 Cdo 1456/2006; z 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007; z 13. 9. 2007, sp.
zn. 28 Cdo 3073/2007; ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008; ze dne 11.
3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 518/2008; ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1022/2008;
ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 2356/2008; ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo
2443/2008, veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu,
www.nsoud.cz ).
V rovině časové souslednosti nález pléna Ústavního soudu zrušil část zákona
č. 229/2001, jíž bylo derogováno ustanovení občanského zákoníku (§ 879c, § 879d
a § 879e), pak se taková ustanovení stala znovu platnou součástí právního řádu
České republiky, a to ode dne účinnosti zrušení napadeného ustanovení zákona č.
229/2001 Sb. (tj. od 1. 1. 2005). Jinak by tu totiž nebyl dán žádný právní
podklad pro „vymizení“ těchto ustanovení občanského zákoníku z právního řádu
ČR. Jestliže pak § 879c obč. zák., který je tedy ke dni rozhodování dovolacího
soudu platnou součástí právního řádu České republiky, stanoví, že uplynutím
jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 7. 2001, neboť z. č.
103/2000 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000) dochází při splnění jistých
podmínek k právní skutečnosti, a to přímo ze zákona, nevyvstává žádná
pochybnost o právních následcích takového ustanovení. Jinými slovy řečeno,
platné
a účinné ustanovení § 879c obč. zák. stanoví, že ke dni 1. 7. 2001 došlo při
splnění taxativně vypočtených podmínek existujících ke dni účinnosti zákona č.
103/2000 Sb. k přeměně práva trvalého užívání pozemku podle § 70 zákona č.
109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, na právo vlastnické. To bezesporu platí i
pro souzený spor. Ostatně i Ústavní soud si byl vědom dopadů svého nálezu, a
proto odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do
31. 12. 2004, aby tak podle vlastních slov „poskytl Parlamentu České republiky
dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy“ (viz i rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 518/2008 či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 1022/2008, veřejnosti dostupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Vzhledem k tomu, že
zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím „přiměřené
právní úpravy“, zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální. (viz. např.
nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1422/08, veřejnosti
dostupná na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz).
Argumenty dovolatelky vztahující se k účinkům nálezu pléna Ústavního soudu ze
dne 30. 11. 1994, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 8/1995, a k zákonu
č. 152/1995 Sb., jímž byl novelizován trestní řád, jsou pak ve vztahu k
řešenému sporu bezpředmětné. Není totiž právně významné, zda zákonodárce (navíc
v jiném případě), považoval či nepovažoval jiné ustanovení právního řádu České
republiky za „obživlé“ či nikoliv, nýbrž je jedině podstatné posoudit účinky
nálezu Ústavního soudu, jímž se ruší zákon či jeho jednotlivé části ve smyslu
čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR. Toto právní posouzení bylo rozebráno ve výše
uvedených rozhodnutích Nejvyššího i Ústavního soudu a je stručně reprodukováno
i v tomto usnesení.
Jestliže žalobce splňoval ke dni 1. 7. 2000 podmínky uvedené v § 879c obč.
zák., pak na něj dnem 1. 7. 2001 přešlo ex lege vlastnické právo k předmětným
pozemkům, a tudíž nemohl nabýt totéž vlastnické právo na základě později
uzavřené kupní smlouvy.
K námitce dovolatelky zmiňující zásadu nepřípustnosti tzv. veřejných podpor
poskytovaných v jakékoliv podobě státem nebo ze státních prostředků, které
mohou narušovat hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky zakotvené
v čl. 87 Smlouvy o založení ES, lze toliko uvést, že Smlouva o založení
Evropského společenství, je závazná v souladu s Aktem o podmínkách přistoupení
České republiky, [….] a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je
založena evropská unie, ode dne přistoupení ČR do EU, tzn. od 1. 5. 2004, a
nemůže se tudíž vztahovat na posuzovaný případ. Primární právo evropského
společenství je dle aktu shora označeného, aplikovatelné do tuzemského právního
řádu k datu 1. 5. 2004. V tomto ohledu Nejvyšší soud poukazuje na nález
Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1422/08 (veřejnosti dostupný
na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz), v němž
Ústavní soud poněkud lakonicky konstatoval, že „ani případný zákaz veřejné
podpory nemůže ovlivnit dopady jeho nálezu Pl. ÚS 2/02“.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty,
pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání dle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit
přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalované
podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů
řízení právo
a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. prosince 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu