28 Cdo 3368/2024-1019
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: P. F., zastoupený JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 496/13, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 412/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. července 2024, č. j. 5 Co 495/2024-973, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) ze dne 31. 7. 2024, č. j. 5 Co 495/2024-973, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. 3. 2024, č. j. 5 C 412/2020-944, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Výrokem II odvolací soud rozhodl o nákladech řízení odvolacího.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Měla za to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při posuzování otázky liknavosti při uspokojování restitučního nároku žalobce. Odkazovala přitom na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 3370/2019, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021, ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1587/2020, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 392/2019. Kritizovala rovněž ocenění právním předchůdcům žalobce odňatých a nevydaných pozemků, při němž se odvolací soud měl odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018; současně vytýkala nesprávnou aplikaci příslušného cenového předpisu – vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), jestliže odvolací soud neprovedl korekci ceny pozemků (srážky) ve smyslu ustanovení přílohy 7, tabulky I cit. vyhlášky. Kladla též otázku hodnocení znaleckých posudků. Namítala přitom, že odvolací soud nepřihlédl k jejím výtkám vůči znaleckému posudku Ing. Zdeňka Tomíčka. V této souvislosti odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2738/2020.
3. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je při posuzování aktivity oprávněné osoby, potažmo liknavosti a svévole žalované, při uspokojování restitučního nároku na náhradní pozemek v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ zákon o půdě“), ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).
6. Za projev liknavosti a svévole podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – lze považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020, nebo ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2308/2024).
7. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
8. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobce (jeho právních předchůdců) přitom nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry totiž oba soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního stupně) vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení restitučního nároku žalobce, jenž jej společně se svými právními předchůdci uplatnil již v roce 1992 (při posuzování liknavosti žalované jest vždy zohlednit též délku řízení před pozemkovým úřadem – srov. k tomu kupř. odůvodnění již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, v němž je taktéž akcentována délka řízení před pozemkovým úřadem, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1587/2020, a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2760/2020), přičemž žalovaná (resp. její právní předchůdce – Pozemkový fond ČR) bez relevantního důvodu ztěžovala jeho uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. § 11a zákona o půdě), zejména nesprávným oceněním restitučního nároku. Dlouhodobě totiž setrvávala na jeho ocenění toliko částkou 39 385,89 Kč a k přecenění přistoupila až v důsledku iniciativy žalobce, jenž předložil ocenění vypracované znalcem Ing. Zdeňkem Tomíčkem na částku 1 579 000 Kč (vzdor tomu – v rozporu se závěry soudů nižšího stupně – prosazuje žalovaná nadále ocenění posuzovaného restitučního nároku jen částkou 391 594,60 Kč, odkazujíc na znalecký posudek Ing. Petra Zítka); k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku srov. např. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016.
9. Z uvedeného je tedy zřejmé, že se konkluze odvolacího soudu o liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučního nároku žalobce ustálené judikatuře dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nevymykají.
10. Judikatura Nejvyššího soudu přitom opakovaně dovodila, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě – v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby – je však třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016). Aplikaci srážek z ceny stavebních pozemků dle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. pak implikují individuální skutkové závěry (přijaté zejména na základě znaleckého dokazování) o takovém charakteru a stavu odňatých pozemků, jež právními předpisy předvídanou cenovou redukci umožňují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1790/2021).
11. Založil-li tudíž odvolací soud svůj závěr o tom, že odňaté pozemky, jež nebylo možné oprávněné osobě vydat pro zákonnou překážku a jež v době přechodu na stát byly evidovány jako zemědělské, je třeba ocenit jako stavební (na základě znaleckého posudku Ing. Zdeňka Tomíčka, ze dne 9. 9. 2020, č. 11102-262-2020), aniž by bylo na místě aplikovat cenové srážky ve smyslu ustanovení přílohy 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., na důkazy podloženém zjištění, že tyto přešly na stát za účelem bezprostřední realizace výstavby a jejich charakter v okamžiku odnětí neodůvodňoval aplikaci srážek (městská část Praha – Strašnice byla ke dni převodu nevydaných pozemků na stát stavebně srostlá s kmenovou obcí hlavního města Prahy a tvořila s ní souvislý jednolitý intravilán), nijak se tím od výše citované judikatury neodchýlil.
Zpochybňuje-li přitom dovolatelka popsaná rozhodná skutková zjištění, představuje její polemika evidentně kritiku závěrů skutkových, a nikoliv právních. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6.
1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.
s. ř. usuzovat nelze.
12. Kritizuje-li pak dovolatelka hodnocení provedeného znaleckého dokazování soudy nižšího stupně, sluší se připomenout, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011). Soudům nižších stupňů přitom nelze vytknout, že by se právě uvedenými kritérii při hodnocení znaleckého posudku neřídily, jestliže zejména soud prvního stupně (jehož závěry odvolací soud přejal) se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval hodnocením znaleckého posudku ze dne 9. 9. 2020, č. 11102-262-2020, vypracovaného Ing. Zdeňkem Tomíčkem a odůvodnil, proč z něj vycházel (splňuje výše uvedené náležitosti kladené na znalecký posudek), a vypořádal se i s důvody, pro něž naopak nepoužil znalecký posudek předložený žalovanou (znalec Ing. Petr Zítka neměl pro aplikaci srážek dostatečné skutkové podklady).
13. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
14. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
15. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
16. Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatelky na odklad právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 114 Kč.
18. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 3. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu