USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně MASO UZENINY PÍSEK, a.s., identifikační číslo osoby 264 19 793, se sídlem v Praze 4, Novodvorská 1062/12, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalovanému M. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem v Plzni, Guldenerova 547/4, o zaplacení částky 25 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 50/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2021, č. j. 22 Co 72/2021-273, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I., Krajský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ (dále jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 22. 1. 2021, č. j. 6 C 50/2018-222, jímž byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 25 000 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.).
Rozhodováno bylo soudy o žalobě odůvodňované tvrzením, že žalovaný na základě absolutně neplatné smlouvy (dohody o narovnání) přijal od žalobkyně celkem částku 25 milionů Kč (12,5 mil. Kč dne 29. 6. 2006 a 12,5 mil. Kč – nejpozději – dne 17. 7. 2006), čímž na její úkor získal bezdůvodné obohacení (dle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“, a § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Vzhledem k žalovaným vznesené námitce promlčení oba soudy shledaly uplatněné právo promlčeným (§ 107 obč. zák.), uzavírajíce, že tak by tomu bylo i v tom případě, kdyby bezdůvodné obohacení na straně žalovaného mělo být kvalifikováno jako úmyslné (jak tvrdí žalobkyně) a objektivní desetiletá promlčecí doba by tak uplynula nejpozději dne 18.
7. 2016; žaloba byla u soudu podána až dne 13. 12. 2017. Žalovaným vznesenou námitku promlčení – se zřetelem ke všem zjištěným okolnostem – soudy neshledaly rozpornou s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nenacházejíce přitom žádané skutečnosti, jež by žalobkyni bránily v tom, aby své právo uplatnila u soudu včas.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zda je uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy či nikoliv), případně že zmíněná otázka nebyla za daných specifických okolností dovolacím soudem dosud vyřešena. Dovolatelka namítá především, že marné uplynutí promlčecí doby nezavinila, zpochybňujíc skutečnosti, jež ji dle mínění soudů nižších stupňů měly vést k podání žaloby v běžící lhůtě, setrvávajíc v tvrzení, že až do konce roku 2015 nebyly dány žádné relevantní skutečnosti, jež byly by s to zpochybnit její přesvědčení (dobrou víru) o platnosti dohody o narovnání, na jejímž základě byla žalovaná částka vyplacena.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K otázce předestřené dovoláním, zda žalovaným za řízení uplatněná námitka promlčení je výkonem práva, jenž odporuje dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.), Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou soudní praxi, podle níž posouzení této otázky je především úkolem soudů nižších stupňů, jež disponují bezprostředním přístupem ke skutkovým okolnostem věci a mají prostor pro náležité uvážení všech takto relevantních okolností, přičemž jejich úvahy dovolací soud v zásadě koriguje toliko v případě, kdy je lze označit za zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1764/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn.
28 Cdo
1003/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 791/2016). K argumentaci dovolatelky korektivem dobrých mravů (srov. ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., které na námitku promlčení vznesenou v posuzované věci může dopadat, začala-li promlčecí doba běžet ještě před 1. 1. 2014; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4335/2016) ve vztahu k namítanému promlčení lze odkázat i na tu (konstantní) rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje; uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1957/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3360/2018). Jestliže by výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (šikanu) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, a dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 984/2019). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba přitom dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Má-li být námitka promlčení posouzena jako rozporná s dobrými mravy, judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn.
25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyžaduje, aby účastník, který se domáhá nároku po uplynutí promlčecí doby, nezavinil marné uplynutí této doby. Uplynutí promlčecí doby je třeba považovat za nezaviněné především v takových případech, kdy účastníkovo nejednání (neuplatnění nároku) je s ohledem na konkrétní okolnosti věci možné považovat za projev slušnosti, čestnosti, poctivosti, či je naopak důsledkem neslušnosti, nečestnosti, či nepoctivosti účastníka, jemuž bylo uplynutí promlčecí doby ku prospěchu, nebo je obecně srozumitelné (ospravedlnitelné) s ohledem na výjimečné obtíže, s nimiž bylo uplatnění nároku spojeno (k poslednímu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16.
9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010). Podle soudy učiněných skutkových zjištění zde nebylo žádných překážek objektivní povahy či jiných vážných důvodů, jež by žalobkyni bránily ve včasném uplatnění práva (tj. před uplynutím promlčecí doby) a také nebylo zjištěno, že by k marnému uplynutí promlčecí doby snad přispěl žalovaný (jenž v řízení později uplatněnou námitkou primárně sleduje obranu svých práv, nikoliv snad poškození či znevýhodnění žalobkyně).
Při úvaze o tom, lze-li včasné neuplatnění práva přičítat žalobkyni, byly zohledněny všechny podstatné okolnosti, včetně těch, jež následovaly po uzavření inkriminované dohody o narovnání (obrana T. Linharta proti svému zastoupení, potažmo platnosti dohody, na jejichž podkladě činí soudy i ten závěr, že „již na podzim 2006 žalobkyně nemohla být v dobré víře….“, byla-li prokazatelně seznámena s okolnostmi zpochybňujícími zastoupení, potažmo platnost uzavřené dohody představující titul plnění). Navzdory tomu zůstala až do roku 2017 nečinná, aniž bylo by v řízení zjištěno, že by včasnému podání žaloby bránil právě žalovaný, že by navodil takový stav, kvůli němuž by se žalobkyně nemohla domoci svého nároku u soudu.
Za této situace není úvaha odvolacího soudu (i s přihlédnutím k zásadě vigilantibus iura scripta sunt), že námitka promlčení vznesená žalovaným dobrým mravům neodporuje, způsobila-li si žalobkyně marné uplynutí objektivní promlčecí doby sama, nikterak nepřiměřená a soudy nižších stupňů se při posouzení této otázky závěrům vysloveným ve shora citované judikatuře nezpronevěřily. Konkluze přijaté odvolacím soudem v dané věci se nikterak neprotiví ani závěrům uvedeným v dovolatelkou odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.
10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011, v němž dovolací soud prizmatem dobrých mravů posuzoval i námitku promlčení vznesenou vůči tam uplatňovanému právu na náhradu nemajetkové újmy (dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), kdy akcentoval tytéž závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jimiž se v nyní posuzované věci řídil i odvolací soud.
Jestliže soudy nižších stupňů při posouzení otázky, zdali žalovaným uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy je či není, zohlednily všechny rozhodné skutečnosti, které za řízení vyšly najevo, danou otázkou se komplexně zabývaly (a to i z toho pohledu, zdali marné uplynutí promlčecí doby nezavinil právě žalovaný) a své závěry přesvědčivě odůvodnily, nelze pak posouzení této otázky považovat ani za neúplné a proto nesprávné, jak se domnívá dovolatelka, a tedy za rozporné s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 33
Cdo 1699/2019, na nějž v dovolání taktéž odkazuje. Konečně, ani argumentace usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, není přiléhavá, jestliže – jak sama žalobkyně uvádí – citované rozhodnutí řešilo otázku počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák., zatímco napadené rozhodnutí je založeno na závěru o marném uplynutí objektivní promlčecí doby, kdy uplatněné právo – s ohledem na vznesenou námitku promlčení, která není v rozporu s dobrými mravy – nelze přiznat.
Požaduje-li dovolatelka, aby soudy při hodnocení, zda právě ona zavinila marné uplynutí promlčecí doby, zohlednily i to, že ve svém přesvědčení [že není důvod podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, protože dohoda o narovnání – na jejímž základě byla vyplacena nyní žalovaná částka – je platná] byla utvrzována i závěry, jež o této otázce (opakovaně) vyslovil Vrchní soud v Praze [nejprve v usnesení dne 22. 3. 2010, č. j. 5 Cmo 457/2009-359, jež bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 24.
10. 2012, sp. zn. I. ÚS 1639/10; a následně opět v usnesení ze dne 26. 9. 2013, č. j. 5 Cmo 457/2009-604, ve znění usnesení ze dne 23. 1. 2014, č. j. 5 Cmo 457/2009-631, kdy posléze vyslovené názory byly jako nesprávné korigovány usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1593/2014] a spatřuje-li v tom důvod, pro který právo u soudu uplatnila až po marném uplynutí promlčecí doby, pak sluší se připomenout, že již první z odkazovaných rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo vydáno až po té, kdy žalobkyni marně uplynula (tříletá) objektivní promlčecí doba (18.
7. 2009). A pokud snad i dovolatelka byla na základě odkazovaných rozhodnutí Vrchního soudu v Praze subjektivně přesvědčena, že plnění poskytnuté žalovanému je podloženo platným titulem, ztratilo by její přesvědčení opodstatnění v konfrontaci se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v již shora odkazovaném usnesením ze dne 17. 12. 2015, po jehož vydání však s uplatněním práva na vydání bezdůvodného obohacení otálela další dva roky. Akcentuje-li pak dovolatelka opakovaně své neochvějné přesvědčení o platnosti dohody o narovnání (a to i přes setrvalé zpochybňování dohody samotné i kroků vedoucích k jejímu uzavření), nesvědčí její argumentace o přítomnosti závažných důvodů bránících jí ve včasném uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení žalovaným, nýbrž jde o popis poměrně standardního skutkového stavu, kdy se jedna ze stran sporu – v rozporu se skutečným stavem – spoléhá na existenci právního důvodu (k tomu přiměřeně srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1633/2013, či ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2588/2014). Se zřetelem na výše rekapitulované okolnosti nelze pak přitakat ani těm výtkám dovolatelky, že „soudy kladly neadekvátně přísné požadavky, pokud jde o to, za jakých okolností měl dovolatel již dříve přistoupit k podání své žaloby vůči žalovanému“. Důvodná pak nemůže být ani námitka dovolatelky, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (v situaci, kdy byla věc projednána soudy při zachování všech záruk, které žalobkyni čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznává a kdy soudy – se zřetelem na učiněná skutková zjištění – řádně odůvodnily i závěr o promlčení uplatněného práva, kdy jde pak jen k tíži žalobkyně, že své právo neuplatnila u soudu včas, ačkoliv tak učinit mohla; k tomu přiměřeně srov. již shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011). Konečně, rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20.
5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 657/2003, jež dotýká se problematiky závaznosti pravomocného rozhodnutí soudu (či presumpce správnosti správních aktů, z nichž dané rozhodnutí vychází), nehledě na to, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí ani nezávisí (jestliže odvolací soud současně připomíná, že v posuzované věci ani nešlo o plnění povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, posléze zrušeným). Přípustnost dovolání nemohou založit ani další námitky vystihující vady řízení, bez vytčení kvalifikované otázky procesního práva, jež byla by odvolacím soudem řešena napadeným rozhodnutím; k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.
s. ř.). Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. naplněny nebyly, neboť řešení právní otázky odvolacím soudem, jak je vymezena v dovolání (posouzení námitky promlčení práva prizmatem dobrých mravů), nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech odvolacího řízení (napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“) je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a koresponduje tomu, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a že žalovanému účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by měl jinak zásadně právo, v dovolacím řízení nevznikly. Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 2. 2022
Mgr. Petr Kraus předseda senátu