USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně A. B., zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o převodu zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 29 C 143/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2024, č. j. 13 Co 67/2024-536, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 815,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13.
1. V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně (odvolací soud) potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (soud prvního stupně) ze dne 7. 12. 2023, č. j. 29 C 143/2021-452, jímž byl nahrazen projev vůle žalované (coby převádějící) uzavřít s žalobkyní (nabývající, oprávněnou osobou) smlouvu o převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY
a současně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); k tomu odvolací soud (výrokem II) rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
2. Rozhodováno bylo o žalobkyní uplatněném nároku na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud měl za prokázané, že žalobkyně je nositelkou restitučního nároku na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků dle tam označených rozhodnutí pozemkového úřadu, že její nárok dosud nebyl plně uspokojen v důsledku liknavého a svévolného postupu žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu České republiky), že žalobkyni přiřknuté pozemky nejsou k danému účelu nevhodné (z vlastnictví státu nepřevoditelné) a jejich cena nepřevyšuje výši neuspokojeného nároku žalobkyně.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále také i jako „dovolatelka“) dovolání, jež považuje za přípustné pro naplnění (jí dále konkretizovaných) kritérií dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a důvodné pro
nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.). Za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu považuje dovolatelka odvolacím soudem učiněný závěr, že si v případě žalobkyní uplatňovaného nároku počínala liknavě a svévolně a že žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení svého nároku jiným než zákonem předvídaným způsobem, tj. mimo veřejnou nabídku pozemků. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu o nesprávném ocenění restitučního nároku, majícího takto vliv na konkluzi, zda si počínala liknavě a svévolně, předestírá dovolatelka jakožto dosud neřešenou otázku platnosti historických regulačních plánů pro jejich aplikaci při oceňování restitučního nároku (ocenění pozemků jako stavebních podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.).
Má za to, že při ocenění nároku (odňatých pozemků) postupovala podle tehdy platných právních předpisů a současně namítá, že jejich výklad i prostřednictvím judikatury Nejvyššího soudu se ustálil až se značným časovým odstupem. Požaduje podání výkladu pojmu „stavební nesrostlost“, stejně jako termínu „nezpevněná komunikace“ ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. a brojí proti závěru odvolacího soudu, že nebyly aplikovány cenové srážky podle citované vyhlášky. Vytýká i vady v dokazování, nesouhlasí se způsobem hodnocení pro řízení rozhodných znaleckých posudků a míní, že se odvolací soud v tomto směru odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jí současně odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29.
1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4318/2018. Ve spojitosti s tím rozporuje i postup nalézacích soudů odkazujících v problematice znaleckých posudků a výpovědí znalců na odlišná soudní řízení (zejména řízení vedená u Obvodního soudu pro Prahu 8 a Obvodního soudu pro Prahu 9). S poukazem na žalobkyní další vedená řízení má za to, že je zde riziko „přečerpání“ restitučního nároku. Navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Spolu s dovoláním dovolatelka učinila návrh na odložení právní moci napadeného rozhodnutí.
4. Žalobkyně podala k dovolání a v něm obsaženému návrhu na odložení právní moci napadeného rozhodnutí nesouhlasné vyjádření.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona č. 229/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního vhodného pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
10. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).
11. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).
12. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Sama skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Otázkou, zda jsou splněny podmínky pro vyhovění žalobě na převod konkrétního vhodného pozemku mimo rámec veřejných nabídek (včetně toho, zda lze postup žalované kvalifikovat jako liknavý, diskriminační či dokonce svévolný, a byla-li i žalobkyně přiměřeně aktivní, tedy činila-li adekvátní kroky za účelem uspokojení nároku), se odvolací soud zabýval v intencích shora odkazované relevantní judikatury a jím učiněné závěry nelze považovat za nepřiměřené, vycházejí-li ze zjištění (i s přihlédnutím k soudem prvního stupně učiněným závěrům, jež odvolací soud po jejich přezkumu vzal za správné a současně i na ně odkázal), že navzdory žalobkyní vyvinuté aktivitě, zahrnující i opakovanou účast v organizovaných veřejných nabídkách náhradních pozemků, dosud nebyl její nárok uspokojen zákonem zásadně předpokládaným způsobem, kdy jeho plné uspokojení bez legitimního důvodu ztěžovala právě žalovaná (dříve i její právní předchůdce) nesprávným oceněním, ačkoliv o přecenění žalobkyně dlouhodobě usilovala a kdy jí takto důvodně uplatněnému požadavku žalovaná vyhověla jen částečně a nadto se značeným prodlením.
14. K argumentaci dovolatelky (obsažené i v bodech 57 až 62 dovolání) lze odkázat i na rozhodovací praxi dovolacího soudu shrnutou např. i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1380/2023, podle níž žalovaná má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši. Je povinností státu prostřednictvím svých orgánů uspokojovat restituční nároky oprávněných osob a stát je proto povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit. Takovému přístupu nepochybně odpovídá stav, kdy žalovaná nebude pasivně u každé oprávněné osoby čekat na její žádost o přecenění, ale sama využije poznatků ke správnému ocenění restitučního nároku podávajících se mimo jiné i z postupně se vyvíjející judikatury vrcholných soudů (datované již od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, resp. v poměrech rozhodovací praxe Nejvyššího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010). Námitky žalované, koncentrované v části V dovolání, proto nemohou obstát. Nadto nelze ztratit ze zřetele ani to, že soudy nižších stupňů závěry o liknavosti a svévoli dovolatelky založily nejen na původně nesprávném ocenění nároku a dlouhodobě negativním přístupu k nápravě tohoto stavu.
15. Co do dovolatelkou současně rozporované hodnoty restitučního nároku lze pak připomenout Nejvyšším soudem konstantně přijímané a opakované závěry artikulované například v jeho usnesení ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015. Pro výši náhrady za nevydaný pozemek podle zákona č. 229/1991 Sb. je rozhodný charakter pozemku v době přechodu na stát. Pokud byly dané pozemky ke dni odnětí vlastnického práva oprávněným osobám (respektive jejich právním předchůdcům) pozemky stavebními, popřípadě byly za tímto účelem vykupovány či odebírány, je za ně třeba poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014). V judikatuře dovolacího soudu bylo dále objasněno, že při hodnocení povahy odňatých pozemků mohou soudy brát v potaz rozmanité okolnosti, které se v kontextu projednávaného případu pro posouzení této otázky jeví relevantní, mezi skutečnostmi, jež připadají v úvahu, však zpravidla bude mít značnou váhu obsah územně plánovací dokumentace determinující funkční využití dotčených nemovitostí ke dni jejich přechodu na stát (podrobněji srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, a ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016).
16. V intencích shora připomenutého pak nelze soudům v nyní projednávané věci ničeho vytknout. Rozporuje-li dovolatelka jejich závěry o stavebním charakteru odňatých pozemků, míří svými námitkami proti skutkovým zjištěním nalézacích soudů, jež ovšem s ohledem na ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. v dovolacím řízení není možné přezkoumávat (k tomu z mnoha viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1272/2022). Nutno dodat, že ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, jež se opírá o zásadu volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., nelze způsobilým dovolacím důvodem úspěšně napadnout (k tomu opětovně srov. již shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Namítá-li dovolatelka neplatnost zmíněného regulačního plánu, opomíjí, že soudy jsou v civilním soudním řízení oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen z hlediska toho, zda se jedná o akty nicotné (nulitní), tedy o akty trpící vadami tak závažnými, že se neuplatní presumpce jejich správnosti (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, jakož i v něm citovanou judikaturu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1413/2014).
17. O zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů se jedná i v případě námitek dovolatelky, jimiž brojí proti převzetí znaleckých závěrů o charakteru odňatých pozemků, který neodůvodňuje aplikaci cenových srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (k tomu též viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1233/2024). Přípustnost dovolání konečně nemohou založit ani další procesní námitky dovolatelky vůči znaleckému posudku znaleckého ústavu, jimiž brojí proti způsobu hodnocení důkazů, jež ovšem, jak bylo shora předesláno, předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017).
18. Dožaduje-li se dovolatelka výkladu jednotlivých pojmů užitých ve vyhlášce č. 182/1988 Sb. (stavební nesrostlost a nezpevněná komunikace), nutno k její argumentaci uvést následující. Konkluze odvolacího soudu o tom, že podmínky pro snížení ceny ve smyslu přílohy č. 7, tabulky 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. nejsou naplněny, odvolací soud založil na individuálních skutkových zjištěních (a jejich odborném posouzení), jež pro aplikaci srážek dle přílohy č. 7, tabulky 1 uvedené vyhlášky nevytvářely prostor [odňaté pozemky určené k zástavbě, která byla posléze – byť s jistým časovým odstupem – realizována, se ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. nacházely na území hlavního města Prahy, a proto mají být oceněny v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 jako pozemky na území hlavního města Prahy, přičemž v době odnětí pozemků byly tyto stavebně srostlé s obcí Chvaly (což ostatně ani dovolatelka nezpochybňuje), a byly přístupné po zpevněné komunikaci]. Z právě uvedeného je zřejmé, že na řešení dovolatelkou předložených otázek [zda stavební srostlost má být posuzována k nejblíže nacházejícímu se zastavěnému území, anebo k území obce determinující základní jednotkovou sazbu dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., resp. zda při aplikaci srážky za přístup po nezpevněné komunikaci je nutné zkoumat existenci a charakter cesty pro každý jednotlivý odňatý pozemek či jest dostačující tak činit ve vztahu k souboru (areálu) současně odňatých pozemků ke konkrétnímu datu], napadené rozhodnutí odvolacího soudu (v rovině právního posouzení) založeno není, a tedy jím není správnost rozhodnutí ve věci ovlivněna, pročež ani v tomto směru nemůže být přípustnost podaného mimořádného opravného prostředku založena (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1888/2018).
19. Odvolacímu soudu v nyní projednávané věci konečně není možné ani vytýkat provinění vůči § 127 odst. 1 o. s. ř., a tudíž ani rozpor napadeného rozhodnutí s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4318/2018. K žalovanou požadovanému výslechu znalce zhotovujícího revizní posudek došlo v řízeních totožných účastníků ohledně shodné sporné otázky – výše téhož restitučního nároku – před jinými nalézacími soudy, přičemž žalovaná mu byla přítomna, a stejně tak jí nebyla odepřena možnost se k němu vyjádřit, případně klást dotazy. Nikterak tak nebyla upozaděna její procesní práva, pročež obstojí přesvědčivě odůvodněný závěr odvolacího soudu o nadbytečnosti výslechu znalce k této otázce v nynějším řízení (viz bod 55 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Postup odvolacího soudu preferující procesní ekonomii a sledující efektivní řešení sporu lze nadto shledat konformním i s judikaturou akcentující předvídatelnost soudního rozhodování a právo účastníků očekávat obdobné rozhodnutí v typově shodných věcech, jakožto součást práva na spravedlivý proces (k tomu srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16, z judikatury Nejvyššího soudu pak např. rozsudek ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 316/2020 – v němž odvolací soud obdobně postupoval při řešení otázky liknavosti státu vůči restituentovi, či jeho usnesení ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3516/2015).
20. Nelze také nezmínit, že obdobné závěry – jde-li o dovolatelkou zpochybňované ocenění restitučního nároku žalobkyně (v závislosti na ocenění odňatých pozemků), i ve světle namítaných vad znaleckého dokazování – Nejvyšší soud učinil již dříve i v jiné skutkově a právně podobné věci týchž účastníků (viz usnesení ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2181/2024), zatímco otázkou liknavosti a svévole žalované při uspokojování nároku žalobkyně se zabýval (se shodným výsledkem) již v usnesení ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2042/2022. Ani dovolatelkou nyní uplatněná argumentace, do značné míry se shodující s argumentací ve věci sp. zn. 28 Cdo 2181/2024, přitom neskýtá důvod pro jiné posouzení již dříve vyřešených otázek (pro změnu judikatury).
21. Konečně, kritizuje-li pak dovolatelka v dané věci i odvolacím soudem přijatý závěr o ekvivalentnosti hodnoty restitučního nároku a ceny vybraných náhradních pozemků, namítajíc, že rozhodnutím odvolacího soudu v dané věci byl restituční nárok žalobkyně „přečerpán“, činí tak (opět) na podkladě jiných než odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění (a aniž by v tomto směru formulovala právní otázku, pro jejíž řešení by mohla být založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.). Z odvolacím soudem učiněných zjištění (shrnuty v bodě 61 odůvodnění) se přitom podává, že nárok žalobkyně (ve výši celkem 4 159 671,05 Kč) byl dosud uspokojen v rozsahu částek 237 081,25 Kč (pozemky z veřejné nabídky) a 596 419,07 Kč (převodem pozemků na základě rozhodnutí soudu ve věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 125/2020), zatímco další dovolatelkou odkazovaná řízení v době rozhodování odvolacího soudu v přítomné věci (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř., podle něhož pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) dosud nebyla pravomocně skončena a žalobkyně se tak vlastnicí dalších tam případně požadovaných pozemků nestala. Hodnota pozemků žalobkyní požadovaných v přítomném řízení (1 692 095 Kč) tedy zůstatek jejího restitučního nároku nepřevyšuje.
22. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v přítomné věci nebyly naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
23. V situaci, kdy bylo v přiměřené lhůtě rozhodnuto o podaném dovolání, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. b) o. s. ř.], jenž se tím stal bezpředmětným a sdílí osud nepřípustného, meritorně neprojednatelného dovolání (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
24. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (oprávněné) žalobkyně patří odměna advokáta za zastupování v dovolacím řízení (určená z tarifní hodnoty 1 692 095 Kč) v částce 15 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 3 265,50 Kč.
25. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
26. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 3. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu