28 Cdo 4533/2018-1314
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobců a) M. B., narozeného XY, b) K. B., narozeného XY, a c) A. B., narozené
XY, všech bytem XY, zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v
Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a,
identifikační číslo osoby: 013 12 774, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským,
advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, za účasti vedlejšího účastníka
na straně žalované – Zubního střediska Poděbrady spol. s r.o., identifikační
číslo osoby: 475 36 781, se sídlem v Poděbradech, Proftova 370/3, zastoupeného
JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50,
o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků, vedené u
Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 205/2016, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. června 2018, č. j. 30 Co
30/2018-1201, takto:
Dovolání se odmítá.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v
Nymburce ze dne 30. října 2017, č. j. 10 C 205/2016-1027, zrušen v části výroku
pod bodem II, jíž bylo žalované uloženo uzavřít s žalobci dohodu o bezúplatném
převodu pozemků parc. XY a parc. XY v k. ú. XY, pozemku parc. XY v k. ú. XY, a
pozemku parc. XY v k. ú. XY, jakož i ve výroku III o nákladech řízení, a v
tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbylé
části výroku II, o uložení povinnosti žalované uzavřít s žalobci dohodu o
bezúplatném převodu tam označených pozemků jako náhradních (§ 11a zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“) byl
rozsudek okresního soudu potvrzen.
Dovoláním žalované je napaden rozsudek odvolacího soudu v potvrzující části
výroku pod bodem II; splnění předpokladů přípustnosti dovolání žalovaná (dále
též jako „dovolatelka“) spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného i
procesního práva, konkrétně jde-li o otázku hodnocení důkazu znaleckým posudkem
o ocenění oprávněným osobám nevydaných pozemků (posudek znalce doc. Ing.
Jaromíra Rysky, CSc.), potažmo určení výše neuspokojeného restitučního nároku;
za nesprávné současně považuje i posouzení otázky vhodnosti jí v dovolání
označených náhradních pozemků, namítajíc, že pozemek parc. XY v k. ú. XY je
určen k vybudování ekologického opatření nadregionálního biokoridoru, na
pozemku parc. XY v k. ú. XY se nachází přírodní památka a je součástí systému
Natura 2000, u pozemku parc. XY v k. ú. XY je navrženo veřejně prospěšné
opatření ve formě regionálního biokoridoru a pozemek parc. XY v k. ú. XY
představuje zahradu bytového domu, s níž podle dovolatelky tento pozemek
funkčně souvisí.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl (podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen
„o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se
končí odvolací řízení (a kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí
vyjmenovaných v § 238 o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v
ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené
rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ,
kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak). Předestírá-li dovolatelka otázku hodnocení důkazu znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., provedeného v souvislosti s určením výše restitučního
nároku oprávněných osob za účelem ocenění jim odňatých pozemků, nelze než
uvést, že tím ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. neklade žádnou kvalifikovanou
otázku hmotného ani procesního práva, jejímž prostřednictvím by bylo lze
usuzovat na přípustnost dovolání, nýbrž rozporuje skutkový stav zjištěný soudy
nižších stupňů, jímž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo
3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též
usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze
dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli totiž dovolatelka vytýká, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno
podle obsahu dovolání – svými výtkami brojí proti způsobu hodnocení důkazů
odvolacím soudem, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný
způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do
31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011,
sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu
ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu
není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu,
než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zásadám, dle nichž je třeba hodnotit důkaz znaleckým posudkem (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, ze
dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015, a ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25
Cdo 4712/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo
2704/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo
209/2018, a rozsudky ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, a ze dne 10. 3. 2015, sp. zn.
28 Cdo 5138/2014), se ostatně odvolací soud nikterak
nezpronevěřil, a tedy důvodně zde čerpal své skutkové závěry o ceně odňatých
pozemků (a tudíž i o výši restitučního nároku žalobců) z písemného znaleckého
posudku znalce doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., přihlížeje přitom rovněž k
výpovědi citovaného znalce v označeném řízení, v němž byl k obsahu znaleckého
posudku slyšen. V odůvodnění svého rozhodnutí pak svůj postup při hodnocení
důkazů (včetně toho, proč i zde vycházel právě ze závěrů znaleckého posudku
uvedeného znalce) přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem vysvětlil. Poukázal
na to, že citovaný znalec v souladu s ustálenou judikaturou pozemky, byť byly v
době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k
výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za
účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního
rozhodnutí o umístění stavby) správně ocenil jako pozemky určené pro stavbu ve
smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015),
přičemž současně zohlednil i tu okolnost, že pozemky byly odňaty jako celek pro
výstavbu sídliště, jež posléze „stavebně srostlo“ s hlavním městem Prahou a
bylo napojeno na inženýrské sítě. Ke stejným závěrům – jde-li o hodnotu totožných, oprávněným osobám odňatých
pozemků a potažmo výši restitučního nároku – přitom soudy dospěly i v jiných,
již dříve skončených řízeních týchž účastníků; v nich vydaná konečná rozhodnutí
pak obstála i v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2119/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 3313/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1023/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 28
Cdo 3824/2018, či naposled i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018). Na dovolatelkou předestřené otázce, zda lze v souvislosti s oceněním žalobcům
nevydaných pozemků aplikovat srážky ve smyslu ustanovení Přílohy 7, tabulky I
vyhlášky č. 182/1988 Sb., zohledňující jejich stav v době přechodu na stát,
rozhodnutí odvolacího soudu ani v dané věci, stejně tak jako ve věcech shora
odkazovaných, zjevně založeno není, jestliže odvolací soud – krom obecných úvah
o aplikovatelnosti dané úpravy – i v dané věci své rozhodnutí zakládá na
individuálních skutkových okolnostech případu, tedy že pozemky byly odňaty jako
celek pro výstavbu sídliště, jež „stavebně srostlo“ s hlavním městem Prahou a
bylo napojeno na inženýrské sítě, tedy skutečnostech odůvodňujících posouzení,
že ani v daném případě skutkové předpoklady pro aplikaci uvedených srážek
naplněny nebyly.
Ani co do měřítek dovolatelkou znovu zpochybňované vhodnosti pozemků jako
náhradních k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb. se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil
ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež požaduje, aby oprávněnými
osobami nárokovaný pozemek jako náhradní – nebýt liknavého postupu Pozemkového
fondu České republiky, potažmo žalované České republiky jako jeho nástupkyně –
byl potenciálně zařaditelný do veřejné nabídky ve smyslu § 11a odst. 2 zákona o
půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5368/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4400/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2420/2010). Prvořadým kritériem je to, zda převodu pozemku nebrání zákonné
výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo
1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu
k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013),
zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda
nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k
individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě
pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s
přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Při zkoumání vhodnosti nárokovaných pozemků je nutno přihlížet i k
individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě
pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s
přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Ani oprávněná
osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval
liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i
převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle § 11a zákona o půdě), se
tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z
vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto
nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či
nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě.
Ani v případě dovolatelkou označených pozemků se však odvolací soud napadeným
rozsudkem od shora vzpomenuté rozhodovací praxe dovolacího soudu řešící otázku
„vhodnosti“ pozemků nikterak neodchýlil (nejde o pozemky, jejichž převod
oprávněné osobě byl by zákonem zapovězen nebo které by z jiného důvodu bylo lze
považovat za pozemky nevhodné k uspokojení nároku oprávněné osoby). Překážkou k
vydání náhradních pozemků ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb. nemůže být zahrnutí pozemku do ekologického opatření –
nadregionálního biokoridoru (parc. XY v k. ú. XY) ani plánované prvky územního
systému ekologické stability (parc. XY v k. ú. XY), jestliže – jak se podává ze
skutkových zjištění soudů – ani v jednom z těchto případů nejsou schváleny
návrhy pozemkových úprav podle § 11 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových
úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů. Současně lze poukázat i na to, že vposled označené pozemky jsou i
přes navrhovaná opatření zemědělsky obhospodařovány a zamýšlená opatření jejich
dalšímu obhospodařování nebrání; odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, jenž se vztahuje k výluce uvedené
v § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. (o níž v tomto případě nejde) je
v projednávané věci zjevně nepřípadný (napadené rozhodnutí odvolacího soudu s
odkazovaným rozhodnutím dovolacího soudu v kolizi není). Zjištěny nebyly ani překážky převoditelnosti v případě dalších dovolatekou
označených pozemků. Argumentace dovolatelky o nepřezkoumatelnosti rozsudku
odvolacího soudu ve vztahu k převoditelnosti (potažmo vhodnosti) pozemků parc. XY v k. ú. XY a parc. XY v k. ú. XY tak či tak nemůže založit přípustnost
dovolání, neboť těmito námitkami dovolatelka vystihuje tzv. jiné vady řízení, k
nimž přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Nehledě na to, nedostatky takové intenzity odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu ani netrpí, jestliže odvolací soud přesvědčivě a
přezkoumatelně vysvětlil i své závěry o použitelnosti těchto pozemků jako
náhradních (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod
číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). I ve smyslu odkazované judikatury
dovolacího soudu nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li
zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto, kdy ani případné nedostatky odůvodnění
rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení § 157 odst. 2 o. s.
ř.) nebyly
na újmu uplatnění práv dovolatelky; v tomto směru není významné, že se odvolací
soud bezezbytku nevypořádal všemi odvolatelkou (nyní dovolatelkou) v řízení
uplatněnými námitkami, soustředil-li se zde na podstatné, nosné důvody
rozhodnutí. Stejně tak ani závěr odvolacího soudu o vhodnosti a převoditelnosti pozemku
parc. XY v k. ú. XY není v kolizi se shora odkazovanou judikaturou. Okolnost,
že na části tohoto pozemku je přírodní památka (§ 36 zákona č. 114/1992 Sb., o
ochraně přírody a krajiny), stejně tak jako skutečnost, že je součástí soustavy
„Natura 2000“ (§ 45a násl. zákona č. 114/1992 Sb.), nenaplňuje ani žádný z
výlukových důvodů dle § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 503/2012 Sb. (tj. nejedná
se o pozemek v národní přírodní památce, národní přírodní rezervaci ani v první
či druhé zóně národního parku). Dovolatelce přitom nelze přitakat ani v tom, že
by se odvolací soud dopustil přepjatého formalismu při aplikaci posledně
citovaného ustanovení zákona č. 503/2012 Sb., nelze-li současně ztratit ze
zřetele ani tu zásadu, dle níž má být interpretace překážek (výluk) bránících
vydání nárokovaných nemovitostí prováděna nikoli extenzivně, ale spíše
restriktivně, s důrazem na naplnění účelu restitucí (včetně restitucí
náhradních) vyjádřeného v preambuli a v § 1 zákona č. 229/1991 Sb. Této
interpretační a aplikační zásadě se odvolací soud nezpronevěřil, jestliže ve
svých úvahách současně akcentoval i okolnost, že pozemek bude možné i nadále
zemědělsky obhospodařovat (dle zjištění odvolacího soudu ani zařazení pozemku
do soustavy Natura 2000, příp. vyhlášení přírodní památky na části jeho plochy
nemají vliv na zemědělské obhospodařování takto dotčených pozemků, které se na
nich již uskutečňuje, a případná omezení z těchto opatření vyplývající neomezí
nového vlastníka pozemků při hospodaření či v dispozicích s nimi v takové míře,
že by nemohl plně realizovat své vlastnické právo a že by jejich vydáním byl
popřen účel restitucí vyjádřený v preambuli a v § 1 zákona o půdě, či snad v
důsledku vydání předmětných pozemků oprávněným osobám by mělo dojít ke zmaření
účelu navrhovaných ekologických opatření). K námitkám uplatněným dovolatelkou vůči závěru odvolacího soudu o vhodnosti
pozemku parc. XY v k. ú. XY jako použitelného k náhradní restituci (kdy se
namítá jeho zastavěnost, resp. funkční souvislost se stavbou bytového domu na
sousedním pozemku, jež byla by překážkou i ve vztahu k původní restituci ve
smyslu § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.), sluší se uvést, že
posouzení funkční souvislosti nemovitostí je úzce spjato s individuálními
okolnostmi případu (kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů – v rovině
navazujícího právního posouzení – nesmí pak být zjištěným okolnostem
nepřiměřené a musí zohledňovat všechna kritéria, jež jsou relevantní pro takové
posouzení). Jestliže v nyní posuzované věci odvolací soud, vycházeje ze
zjištěných konkrétních skutkových okolností [předmětný pozemek je v katastru
nemovitostí evidován jako zahrada, není v těsné blízkosti bytového domu č.p. XY
stojícího na parc. XY v k. ú. XY (jenž obklopují jiné pozemky – parc.
XY a
parc. XY), není nezbytný pro přístup k bytovému domu, přičemž je samostatně
zemědělsky využitelný jako zahrada či sad, a při hospodaření s ním nebudou
vznikat jiné problémy, je-li přístupný i z místní komunikace], uzavřel, že
vydání pozemku oprávněným osobám nebránila by ani překážka dle ustanovení § 11
odst. 1 písm. c) zákona o půdě, není přijatý závěr v rozporu s stálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 4229/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009), jež připouští, že překážkou vydání pozemků může být i
funkční souvislost pozemků se stavbou, kdy pozemky tvoří s objekty výstavby
jeden funkční celek, tvořící vzájemně provázaný soubor staveb a pozemků
(areál); k tomu srov. např. i nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89; či
usnesení ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 159/03. Hodnotící úvaha odvolacího
soudu o absenci funkční souvislosti předmětného pozemku s bytovým domem
(vycházející zde z individuálních skutkových okolností projednávané věci) není
nepřiměřená a úvahy odvolacího soudu co do svého obsahu či podloženosti s
uvedenými rozhodnutími nekolidují. Odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, v poměrech projednávané věci také
není případný, jelikož odkazované rozhodnutí vychází z odlišných skutkových
okolností, kdy pozemek požadovaný oprávněnou osobou jako náhradní bezprostředně
obklopoval bytový dům, takto sloužil i jako přístup k domu, zatímco jeho
zemědělská využitelnost byla více než pochybná. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by odvolacím soudem učiněná skutková
zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy, jestliže z
odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a
úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu, a zjevně
nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku
jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Dovolatelce tudíž nelze přisvědčit,
že bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces (dle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod) a že by i z tohoto důvodu mohla být založena
přípustnost dovolání. Dovolatelka touto námitkou v podstatě opět napadá
hodnocení důkazů odvolacím soudem, tedy činnost vedoucí ke zjištění skutkového
stavu věci, jestliže si na základě izolované akcentace pouze některých
skutečností vytváří vlastní skutkový stav; tím však nemohou být zpochybněny
právní závěry odvolacího soudu. Ze shora vyložených důvodu Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, neboť není
přípustné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto
jeho rozhodnutím se řízení nekončí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). O povinnosti k náhradě nákladů řízení,
včetně nákladů vzniklých účastníkům v dovolacím řízení, bude tedy rozhodnuto
soudy nižších stupňů až v konečném rozhodnutí (srov. § 151 odst. 1, § 224 odst.
1, § 243c odst. 3 věty první o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se
podává z bodu 2 článku II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz
).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu