28 Cdo 4929/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského
v právní věci žalobce JUDr. M. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P.
f. České republiky, za účasti města P., jako vedlejšího účastníka na straně
žalovaného, zast. advokátem, o uložení povinnosti převést pozemky, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 275/2005, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2007, č. j. 51 Co
522/2006-166, takto:
I. Dovolání s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovanému bylo uloženo uzavřít
se žalobcem smlouvu o převodu konkrétně určených pozemků podle § 11 odst. 2
zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).
Svůj návrh odůvodnil tím, že mu oprávněná osoba postoupila restituční nároky.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem z 19. 5. 2006, čj.
11 C 275/2005-45, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobě
není možné vyhovět již proto, že žalobce při výběru konkrétních pozemků nedal
soudu souhlas k tomu, aby vybral i jiné vhodné pozemky. Jako další důvod pro
zamítnutí žaloby soud prvního stupně uvedl, že uplatněný restituční nárok na
vydání náhradních pozemků, který žalobce získal postoupením, zanikl k
31.12.2005 podle § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb.
(dále jen „restituční tečka“), aniž by bylo rozhodné, že nárok byl ve stanovené
lhůtě uplatněn u soudu. Konečně soud prvního stupně uvedl, že podle § 11a
zákona o půdě ve znění novely č. 131/2006 Sb. mohou být náhradní pozemky
převáděny výhradně na základě veřejných nabídek, což vylučuje vypořádání nároku
žalobce jiným způsobem než právě jejich prostřednictvím.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 7. 2007, č. j. 51
Co 522/2006-166, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. V
odůvodnění rozhodnutí uvedl, že na situaci žalobce dopadají ustanovení o
restituční tečce, neboť Ústavní soud sice zrušil ustanovení o restituční tečce
nálezem ze 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, Sb. n. a u., sv. 29, č. 39, a
dále pod č. 531/2005 Sb., avšak pouze ve vztahu k původně oprávněným osobám a
jejich dědicům, nikoli ve vztahu k postupníkům.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Důvod přípustnosti
shledal v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.,
a to pro rozpor ustanovení o restituční tečce s hmotným právem, konkrétně s
ústavními předpisy a závaznými mezinárodními smlouvami. Porušení ústavních
zákonů a mezinárodních smluv dovozoval z judikatury Evropského soudu pro lidská
práva (dále jen „ESLP“) „ve věcech J. A. P. (Oxford) Ltd and J. A. P. (Oxford)
L. Ltd v. the U. K. nebo N. A. and O. v. T.“, podle které má být podmínkou pro
zabavení majetkového práva poskytnutí kompenzace. Žalobce rovněž poukázal na
čl. 11 odst. 4 Listiny („Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je
možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“), s tím, že
„toto ustanovení upravuje nejen vyvlastnění, ale zbavení, popř. omezení
jakéhokoli majetkového práva“, přičemž k vyvlastnění v dané věci nedošlo ve
veřejném zájmu ani za (dostatečnou) náhradu. Žalobce dále k nálezu Pl. ÚS 6/05
uvedl, že tam vyslovené závěry nelze paušálně aplikovat na veškeré nároky
postupníků, že pro rozlišení právního postavení původně oprávněných osob (a
jejich dědiců) a postupníků chybí zákonná opora a že se tvrzení o nutnosti
postupníků snášet rizika „této cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování
náhradních pozemků“ (Pl. ÚS 6/05) nalézá v rozporu s ústavními limity
demokratického právního státu. Konečně žalobce brojil proti závěrům soudů
nižšího stupně, že žalobci mohly být pozemky vydány jen v rámci veřejných
nabídek ve smyslu § 11a zákona o půdě.
Žalovaný ani vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřili.
C. Přípustnost dovolání
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
prostřednictvím advokáta, splňující formální obsahové znaky předepsané § 241a
odst. 1 o.s.ř. a opírající se o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního
posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání však není přípustné.
Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně, mohlo by
být dovolání přípustné, jen pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadený
rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř.). Takový závěr však dovolací soud neučinil z níže uvedených důvodů:
I. Dovolací soud předesílá, že závěr o zániku nároku na vydání nemovitosti k
31. 12. 2005 plyne z jeho ustálené judikatury, od níž neshledal důvod se
odchylovat. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8.11.2006, sp. zn. 28 Cdo
2259/2006, na který navázala usnesení z 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007; z
22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007; z 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007; z
13. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1122/2007; z 14. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1443/2007;
z 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007; z 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2068/2007;
z 25. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2527/2007; z 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo
2629/2007; z 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2718/2007; z 18. 7. 2007, sp. zn.
2902/2007; z 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2908/2007; a z 10. 8. 2007, sp. zn. 28
Cdo 2932/2007.
II. Přípustnost dovolání nemohla založit ani polemika s výše citovaným nálezem
Ústavního soudu Pl. ÚS 6/05. Protože Ústavní soud ustanovení o restituční tečce
nezrušil a jeho rozhodnutí je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro
všechny orgány a osoby, zůstala tato ustanovení součástí českého právního řádu.
Jinými slovy, návrh na zrušení ustanovení o restituční tečce podle čl. 95 odst.
2 Ústavy podaný dovolacím soudem by byl zjevně bezúspěšný z důvodu překážky
věci rozsouzené podle § 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, s
tím, že během 2 let se nemohly zásadně změnit společenské poměry, ani nedošlo k
relevantní změně právního řádu (srovnej nález Pl. ÚS 11/02 z 11. 6. 2003,
uveřejněný ve Sb. n. a u., č. 87, sv. 30, a dále pod č. 198/2003 Sb.). Navíc
zrušení ustanovení o restituční tečce jen ve vztahu k některým skupinám osob
nepřipadá v úvahu proto, že v zákonu o půdě se již nenachází podrobnější
kategorizace než na původně oprávněné osoby a postupníky (jinak řečeno, v rámci
těchto kategorií zákon již nenabízí menší „textovou jednotku“), když právě na
této kategorizaci je nález Pl. ÚS 6/05 postaven.
III. Konečně přípustnost dovolání nezaložila ani námitka přednostní aplikace
ustanovení Úmluvy (Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené
pod č. 209/1992 Sb.). Dovolací soud se totiž neztotožnil s dovolací námitkou o
obecném rozporu ustanovení o restituční tečce s Úmluvou. K tomu uvádí, že i
podle žalobcem uvedeného rozsudku senátu ESLP ze dne 11. 10. 2005 ve věci N. A.
a další proti T., č. podání 37451/97, odst. 41, a rozsudku velkého senátu ESLP
z 30. 8. 2007 ve věci J. A. P. (Oxford) Ltd and J. A. P. (Oxford) L. Ltd proti
Spojenému království, č. podání 44302/02, odst. 75 až 85, výše kompenzace
představuje jen jeden z faktorů vstupujících do kontextuálního hodnocení, zda
„bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem společnosti a
požadavky na ochranu základních práv jednotlivce“ (rozsudek pléna ESLP z 23.
září 1982 ve věci S. a L. proti Š., č. podání 7151/75 a 7152/75, odst. 69),
anebo zda naopak došlo k porušení čl. 1 protokolu č. 1 Úmluvy. Řečeno jinak, i
finanční satisfakce (§ 16 zákona o půdě) v nižší hodnotě namísto vydání
nemovitostí neznamená porušení Úmluvy bez dalšího. Nelze v dané věci ani
přehlédnout, že se žalobce již vzhledem k rozsahu svých postoupením získaných a
v tomto řízení uplatňovaných nároků zřejmě „zabýval komerčními aktivitami,
které již svou samotnou povahou zahrnovaly prvek rizika,“ v jejichž případě
ESLP neshledal porušení čl. 1 protokolu č. 1 Úmluvy i za absence finanční
náhrady (srov. rozhodnutí senátu ESLP z 29. 11. 1991 ve věci P. V. D. Ltd. a
další proti I., č. podání 12742/87, odst. 59). Za této situace nezbývá než
uzavřít, že dovolání není přípustné, neboť žalobce ani netvrdil žádné zvláštní
okolnosti svědčící pro možnost aplikovat v jeho konkrétní věci přednostně
Úmluvu.
Z uvedeného plyne, že žalobce nevymezil otázku zásadního právního významu, na
níž by spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu, a proto bylo dovolání podle §
243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán již tím, že žalovanému
prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.
předsedkyně senátu