28 Cdo 514/2025-318
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: V. B., zastoupený JUDr. Janou Felixovou, advokátkou se sídlem v Praze, U Nikolajky 833/5, proti žalovanému: T. K., zastoupený Mgr. Jáchymem Petříkem, advokátem se sídlem v Praze, U Trezorky 921/2, o 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 390/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2024, č. j. 25 Co 260/2024-288, takto:
I Dovolání se odmítá. II Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 008 Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Felixové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2024, č. j. 25 Co 260/2024-288, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 4. 2024, č. j. 21 C 390/2022-258, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 500 000 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Předestřel otázku, zda k neuzavření kupní smlouvy (o prodeji bytu) předvídané nepojmenovanou (rezervační) smlouvou sjednanou mezi účastníky řízení dne 2. 2. 2022 došlo pro nedostatek součinnosti „prodávajícího“ žalovaného („z důvodů na jeho straně“) v situaci, kdy nevyhověl žádosti žalujícího zájemce o osobní setkání za účelem jednání o uzavření kupní smlouvy ani mu nepředložil nabídku na uzavření kupní smlouvy ve smyslu § 1732 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Měl za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 577/2022, a ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008. Kladl dále otázku, zda žalobcem uplatněný nárok na vrácení složené zálohy kupní ceny (ve výši 500 000 Kč) neodporuje dobrým mravům, jestliže svou snahou o získání provize formou navýšení kupní ceny dalšímu zájemci o byt, jemuž hodlal „rezervační smlouvu postoupit“, tohoto od koupě bytu odradil. Její řešení odvolacím soudem měl za odporující usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97. Konečně vytýkal, že soudy nižších stupňů při dokazování vycházely z tzv. souhrnného zjištění a neprovedly důkaz výslechem svědka G. S. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, a ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1702/2005, a nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23.
3. Žalobce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
4. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Judikatura dovolacího soudu (viz obdobné znění § 1975 o. z. s § 520 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013) je konstantní v tom smyslu, že prodlení dlužníka (mora debitoris) vzniká tehdy, nesplní-li dlužník svůj dluh řádně a včas nebo vůbec. K prodlení dochází uplynutím doby splatnosti. Prodlení dlužníka nemůže nastat v případě prodlení věřitele (mora creditoris). Jeden z případů, kdy po dobu prodlení věřitele nedochází k prodlení dlužníka, popř. vznikem prodlení věřitele přestává být dlužník v prodlení, nastává tehdy, jestliže věřitel neposkytl dlužníku součinnost potřebnou ke splnění dluhu. Takovou součinností se rozumí součinnost potřebná v době stanovené ke splnění, tedy v době splatnosti pohledávky. Zda a popřípadě jaké součinnosti věřitele je třeba ke splnění dluhu dlužníkem v době jeho splatnosti, je nutné posoudit podle obsahu závazku. Kromě součinnosti stanovené zákonem či sjednané smluvně může jít o různé úkony věřitele, bez nichž nelze závazek splnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2131/2009, ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4698/2015, ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 337/2012, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3994/2014, ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Cdo 1842/2008, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3994/2014, ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 272/2016; ze stejných zásad vychází pak i judikatura odkazovaná dovolatelem – rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008, a ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 577/2022).
6. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. V individuálních skutkových poměrech projednávané věci, kdy článkem VI odst. 1 rezervační smlouvy bylo mezi účastníky řízení ujednáno, že nedojde-li v termínu stanoveném touto smlouvou (do 1. 5. 2022) k uzavření kupní smlouvy „z důvodů na straně prodávajícího“, je prodávající povinen vrátit zájemci uhrazený rezervační poplatek, totiž v souladu s ní dovodil, že prodávající žalovaný součinnost potřebnou k uzavření předvídané kupní smlouvy neposkytl, jestliže jím odeslaný návrh smlouvy o prodeji bytu nepodepsal a opakovaně zmařil konání ústního jednání se žalobcem o uzavření kupní smlouvy a jejím podpisu (posouval termín schůzky na 22. 4. 2022, následně na 27. 4. 2022 nebo 28. 4. 2022, a poté ještě o další týden, načež žalobci sdělil, že rezervační doba již uplynula; byt přitom již dne 3. 5. 2022 prodal jinému zájemci), a je proto na základě smluvního ujednání účastníků řízení povinen vrátit žalobci zaplacený rezervační poplatek 500 000 Kč.
7. Zpochybňuje-li pak dovolatel závěry odvolacího soudu o míře aktivity projevené účastníky řízení ve snaze uzavřít předvídanou kupní smlouvu, polemizuje tím s jeho skutkovými, a nikoliv právními konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedených výtek tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
8. Namítá-li dovolatel dále, že žalobcův nárok na vrácení zaplaceného rezervačního poplatku ve výši 500 000 Kč koliduje s dobrými mravy, dlužno uvést, že na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Ten totiž se zřetelem k procesní aktivitě účastníků řízení uplatněný nárok prizmatem souladu s dobrými mravy neposuzoval. V situaci, kdy prodávající dovolatel předmětný byt krátce po uplynutí rezervační doby prodal jinému zájemci, se žalobcův nárok na vrácení zaplaceného rezervačního poplatku ostatně nejeví být nikterak nepřiměřeným, respektive kolidujícím s principem ochrany dobrých mravů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 970/2022, či ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1776/2024).
9. Upozorňuje-li dovolatel na to, že soudy nižšího stupně vycházely z tzv. souhrnného skutkového zjištění a neprovedly jím navržený důkaz výslechem svědka G. S., vytýká tím vady řízení. Zjevně přitom pomíjí, že s účinností od 1. 1. 2013 vady řízení nepředstavují způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); na přípustnost dovolání tudíž toliko z vytýkaných procesních vad usuzovat nelze. Řízení dovolatelem uváděnými vadami zatíženo ostatně není. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů totiž vyplývá, ze kterých důkazů dovodily pro posouzení věci významné skutkové okolnosti (soudy tedy z tzv. souhrnného skutkového zjištění nevycházely), jakož i proč nevyhověly návrhu dovolatele na doplnění dokazování výslechem označeného svědka. Okolnost, že soudy neprovedly veškeré navržené důkazy, vadu řízení sama o sobě nepředstavuje; zůstává totiž na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný pod č. 49/1994 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný pod č. 80/1995 tamtéž).
10. Podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tedy v projednávané věci naplněny nebyly. Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 10 300 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 13 008 Kč.
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 5. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu