28 Cdo 5483/2017-223
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) K. S., P.,
zastoupeného JUDr. Rudolfem Vokounem, CSc., advokátem se sídlem v Kladně,
Březinova 813, a b) P. S., P., zastoupené JUDr. Marcelou Šonkovou, advokátkou
se sídlem v Praze 2, Trojanova 342/18, proti žalované J. V., L. T., zastoupené
JUDr. Vladimírem Čerňanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, o
1.001.189 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.
zn. 4 C 649/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 1. února 2017, č. j. 18 Co 392/2016-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na nákladech dovolacího
řízení částku 12.640 Kč k rukám jejich advokátů JUDr. Rudolfa Vokouna, CSc., a
JUDr. Marcely Šonkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Přisvědčil tak
požadavku žalobců na vydání bezdůvodného obohacení představovaného částí kupní
ceny uhrazenou jimi na základě absolutně neplatné kupní smlouvy uzavřené mezi
účastníky řízení. Jelikož žalovaná se již opět stala výlučnou majitelkou
nemovitosti, která byla předmětem smlouvy, tíží nyní povinnost ve smyslu § 457
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále jen „obč. zák.“), vrátit, čeho se jí plněním z absolutně neplatné kupní
smlouvy dostalo, právě ji. V řízení bylo prokázáno, že kupní cena byla
zaplacena ve dvou splátkách, a to na ve smlouvě označená platební místa
(bankovní účty), pročež okresní soud shledal žalovanou (prodávající) ve sporu
pasivně věcně legitimovanou. Námitce promlčení jí uplatněné s odkazem na § 107
odst. 3 obč. zák. nepřitakal, neboť se jedná o synallagmatický závazek, v němž
by druhá ze stran promlčení (zde vlastnického práva) namítat nemohla. Žalobě
proto v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované přezkoumal shora uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze,
jenž je rozsudkem ze dne 1. 2. 2017, č. j. 18 Co 392/2016-159, změnil ve
výrocích II. a III. co do výše náhrady nákladů řízení, ve zbylé části je stejně
jako ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výroky II. a III.). Odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně,
ztotožnil se i s jeho právním hodnocením. Akcentoval, že žalobci svůj závazek
plnili zcela v souladu se smlouvou na v ní určená platební místa, pročež nelze
přitakat žalované namítající, že od žalobců sjednanou kupní cenu neobdržela. K
vypořádání v intencích ustanovení § 457 obč. zák. jsou pak věcně legitimovány
právě jedině strany neplatné, resp. později zrušené smlouvy. Odmítl též
argument žalované, že na žalobce (kupující) nepřešlo vlastnické právo, a není
tak možné hovořit o synallagmatickém vztahu, nebylo-li z jejich strany čeho
vracet. Poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, kvitoval naopak i
negativní stanovisko okresního soudu k namítanému promlčení práva žalobců. V
závěru odvolací soud korigoval výpočet náhrady nákladů řízení provedený soudem
prvního stupně, a v tomto směru přistoupil ke změně příslušné části jeho
rozsudku, jejž ve zbytku jako věcně správný potvrdil.
Proti zmíněnému rozhodnutí brojí žalovaná dovoláním, spatřujíc jeho přípustnost
ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v rozporu posouzení věci odvolacím
soudem s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jakož i přítomnosti
otázek, jež prozatím v jeho judikatuře nebyly řešeny. Odklon od názorů
zastávaných dovolacím soudem vidí především v hodnocení daného závazku jako
synallagmatického. Zdůrazňuje, že sama žaloba nevyjadřuje nezbytnost vzájemného
vypořádání, ostatně ani nemůže, bylo-li již vlastnické právo žalované
navráceno, resp. nepozbyla-li je, pročež jí nelze vyhovět (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1615/2006). Dovolatelka má za to, že není, čeho
by měla žalobcům odevzdávat, plnili-li tito jednak na účet bankovní instituce a
dále ve prospěch třetí osoby, leč jí plněno ničeho nebylo (odkazuje přitom na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1110/2004 a 30 Odo 1197/2007).
Dostalo-li se jí snad bezdůvodného obohacení úhradou jejího dluhu u banky,
opakuje, že právo požadovat vydání této sumy je již promlčeno. Za v judikatuře
doposud neřešené pokládá problémy, zda je povinna vrátit něco, co nikdy
neobdržela, a zda lze hodnotit jako určení platebního místa údaj ve smlouvě,
který tam prokazatelně nemohla uvést žalovaná, jež majitelku účtu, který za ně
má být považován, neznala. Pochybuje o případnosti úvahy stran existence
jakéhokoliv právního vztahu mezi ní a žalobci, neboť uzavřeli-li absolutně
neplatnou smlouvu, nemohou z ní vyplývat žádná práva ani povinnosti, a na jejím
základě rovněž nemůže být plněno. S ohledem na vyslovené navrhuje odložení
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jeho zrušení a popřípadě též kasaci
rozsudku soudu prvního stupně.
K dovolání žalované se obsahově shodnými podáními vyjádřili oba žalobci, již se
s jí zastávaným pohledem neztotožňují, poukazují na judikatorní vývoj v
klíčových otázkách a považujíc rozhodnutí soudů obou stupňů za konformní s
dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, navrhují podání žalované pro
nepřípustnost odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání přípustným shledat nelze.
Předně je nutné odmítnout mínění žalované zavrhující úspěch žaloby pro
nevyjádření vzájemného závazku obou zainteresovaných stran. Ostatně i v
dovolatelkou odkazovaném rozsudku ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006,
Nejvyšší soud připouští, že obdobné formulace žaloby na vydání plnění
poskytnutého na základě neplatné smlouvy není zapotřebí v případě, obdržel-li
již jeden z účastníků plnění nazpět. Byla-li proto žalovaná, jež je skutečnou
majitelkou předmětné nemovitosti, zapsána jako její vlastník do katastru
nemovitostí, bylo již povinnosti žalobců, jakožto druhé strany neplatné
smlouvy, učiněno zadost, a není nadále nezbytné podmiňovat v rámci soudního
rozhodnutí vrácení kupní ceny jejím splněním (viz např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1672/2014, a ze dne 26. 9. 2012, sp.
zn. 28 Cdo 2364/2012).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se pak při výkladu § 457 obč. zák.
konstantně přiklání k názoru, dle něhož v případě bezdůvodného obohacení
vzniklého na základě plnění z neplatné smlouvy jsou ve vzájemném vztahu pouze
účastníci tohoto právního úkonu, jimž tudíž přísluší i věcná legitimace –
aktivní i pasivní ve sporu o ně, nehledě na to, zda se v důsledku neplatného
právního úkonu obohatil i někdo jiný (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2005, či též jeho usnesení ze dne 3. 6. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 3684/2008). Lze-li zjištěný skutkový stav subsumovat pod
hypotézu předvídanou § 451 odst. 2 obč. zák. a realizované majetkové transfery
považovat za plnění z neplatné smlouvy, jako tomu bylo v nynější věci, přičemž
žalovaná uvedené v dovolání nerozporuje, determinují pak strany byť neplatné
smlouvy i věcně legitimované subjekty vztahu z bezdůvodného obohacení majícího
původ právě v plnění naznačeným způsobem defektní smlouvy (viz kupř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3999/2015). Neobstojí tudíž
námitky žalované, dle nichž nejsou účastníci sporu v žádném vzájemném vztahu.
Ustálené judikatuře dovolacího soudu pak odpovídá i úsudek soudů nižších stupňů
ohledně platebních míst sjednaných kontrahenty. Smluvním stranám totiž nic
nebrání, aby se dohodly, že povinnost zaplatit cenu bude splněna
prostřednictvím účtu třetí osoby jako platebního místa, aniž by se však tato
osoba stávala účastníkem kontraktu. Zmíněný postup byl Nejvyšším soudem
opakovaně akceptován jako korektní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2471/2009, ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1768/2015, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 559/2015, či konečně i jeho
rozsudek ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 808/2011). Ujednaly-li si proto
strany předmětné smlouvy, že kupní cena bude zaplacena prostřednictvím dvou
splátek, jedné na účet u TGI Money a.s. a druhé na bankovní účet paní H. H., v
souladu s čímž žalobci skutečně plnili, jak vyplývá ze skutkových zjištění
nalézacích soudů, jež není dovolací soud kompetentní přezkoumávat, je třeba
poskytnuté částky hodnotit jako uhrazené ve prospěch žalované, jakožto
prodávající. S odkazem na shora zmíněné je to jedině ona, kdo se
prostřednictvím nich obohatil, pročež je i pasivně věcně legitimovanou k jejich
vrácení, což se nikterak nepříčí ani závěrům dovolatelkou poukazovaných
rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo
1197/2007, a ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 1110/2004), vycházejících z
posouzení odlišných skutkových okolností, a sice charakteru plnění mylně a bez
právního důvodu zaslaného na účet třetí osoby. Uvedený úsudek pak nemohou
zvrátit ani tvrzení žalované, dle nichž byl účet paní H. do smlouvy doplněn
podvodně bez jejího vědomí, neboť svými argumenty, jež nevykazují
charakteristiky vyžadované § 237 o. s. ř., napadá toliko způsob hodnocení
důkazů nalézacími soudy, popř. prostřednictvím nich zpochybňuje zjištěné
skutkové závěry (především obsah smluvních ujednání), čímž ovšem rovněž nemůže
přípustnost svého dovolání založit (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014, a ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3494/2016).
Nepřípadnou je pak opakovaně, bez relevantní argumentace vymezující ve vztahu k
ní přípustnost dovolání, uplatňovaná námitka promlčení práva žalobců domáhat se
vrácení zaplacené kupní ceny (resp. její části). Odvolací soud i soud prvního
stupně postupovaly zcela v intencích judikatury Nejvyššího soudu zdůrazňující,
že stran uplatnění § 107 odst. 3 obč. zák., dle něhož jsou-li účastníci
neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní
dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý
účastník mohl promlčení namítat, není rozhodující, že se převod vlastnictví
právě z důvodu neplatnosti smlouvy neuskutečnil, a kupující tak vlastnictví k
věci podle smlouvy platně nenabyl, či zda se snad již fakticky ujal držby věci
či nikoliv. Ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., jehož smyslem je zachování
rovnováhy práv obou smluvních stran neplatné či později zrušené smlouvy, dopadá
také na všechny případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze zákona (srov.
zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/2011, či jej reflektující
rozsudek téhož soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3041/2010).
Z uvedeného je tedy zjevné, že se odvolací soud svým rozhodnutím od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vzdor mínění dovolatelky nikterak
neodchýlil. Žalovanou předestřené otázky byly v judikatuře dovolacího soudu již
vyřešeny, přičemž ani jejich posouzení krajským soudem se náhledu Nejvyššího
soudu nepříčí. Nepředložila-li pak žalovaná dovolacímu soudu jinou otázku
naplňující kriteria § 237 o. s. ř., nezbylo mu než její podání v souladu s §
243c odst. 1, větou první, o. s. ř. coby nepřípustné odmítnout.
Za daných okolností pak nemohl být úspěšným ani návrh žalované na odklad
vykonatelnosti naříkaného rozsudku odvolacího soudu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením
advokáty náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí
sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 12.340
Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši
300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. mají tedy žalobce
i žalobkyně každý právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.640 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu