USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Polanecké
kreditní a finanční s.r.o., IČ 294 41 951, se sídlem v Ostravě – Polance nad
Odrou, Oblouková 206/4, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v
Praze 10, K Chaloupkám 3170/2, proti žalovanému městu Kutné Hoře, IČ 002 36
195, se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 552/1, zastoupenému Mgr. Ing.
Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, náměstí Jana Žižky z Trocnova
2/2, o 68.910 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod
sp. zn. 29 C 15/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 18. listopadu 2020, č. j. 20 Co 249/2020-818, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 5.033,60 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Pavla Bezoušky
do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.);
doplňujícím usnesením pak nepřiznal náhradu nákladů řízení státu. Nevyhověl tak
žalobkyni požadující vydání bezdůvodného obohacení, jehož se žalovanému mělo
dostat bezesmluvním užíváním pozemků v jejím vlastnictví (resp. její právní
předchůdkyně) skrze pozemní komunikace, související plochy a veřejnou zeleň. Vyšed z posudku ustanoveného znalce Ing. Oty Meissnera, zjistil okresní soud
rozsah skutečného užívání pozemků žalovaným, jakož i výši v místě a čase
obvyklého nájemného (48 Kč/m2/rok). Byť žádání žalobkyně právně kvalifikoval
jako nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“),
nepřiznal jí právo na jeho vydání, přičemž poukázal na nález Ústavního soudu ze
dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a označil za nelogické, aby samosprávný
subjekt platil individuálnímu vlastníku za užívání jeho nemovitostí, jež jsou
jako veřejný statek využívány neurčitým okruhem osob. Vedle řečeného shledal
počínání žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně (spekulativní koupi
předmětných pozemků vedoucí k nabytí toliko holého vlastnictví s úmyslem
domáhat se právě bezdůvodného obohacení na žalovaném), rozporné s dobrými mravy
(§ 3 odst. 1 obč. zák.), a tudíž nehodné právní ochrany. K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 20. 4. 2016, č. j. 20 Co 350/2015-417, změnil tak, že
žalovaného povinoval k úhradě 68.910 Kč se specifikovaným příslušenstvím, jinak
je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků za řízení před
soudy obou stupňů (výrok II.), jakož i o náhradě nákladů státu (výrok III.). Odvolací soud připomněl ustálený náhled prolínající se judikaturou Nejvyššího i
Ústavního soudu, podle něhož je obec pasivně věcně legitimována k vydání
bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání pozemků třetí osoby jejími
občany coby veřejné prostranství. Nález Ústavního soudu, o nějž své rozhodnutí
opřel soud okresní, nazval ojedinělým. Nachází-li se v nyní posuzované při na
pozemcích žalobkyně pozemní komunikace, chodníky, parkoviště, veřejná zeleň
apod., jež jsou využívány širokou veřejností, je to právě žalovaný, kdo je
povinen vydat náhradu za takové užívání cizí věci. Při určování výše popsaným
způsobem vznikajícího prospěchu žalovaného vyšel krajský soud ze znaleckého
posudku. Jelikož cena jím vypočtená převyšovala maximální cenu nájemného za
užívání pozemků nesloužících k podnikání v daném místě a rozhodné době podle
výměru Ministerstva financí č. 01/2008, stanovil hodnotu bezdůvodného obohacení
sumou 20 Kč/m2/rok. Opodstatněným neshledal argument žalovaného označující
výkon práva žalobkyně za rozporný s dobrými mravy.
Z tvrzení žalovaného měl za
to, že dopustila-li se žalobkyně v tomto směru problematického jednání, stalo
se tak ve vztahu ke třetím osobám, nikoliv k žalovanému, pročež jako
irelevantní odmítl jím navrhované důkazy, přičemž dodal, že podnikatelskou
činnost žalobkyně vedenou ekonomickými cíli nelze samu o sobě považovat za
nemravnou. S ohledem na vylíčené žalobě v části vyhověl. O náhradě nákladů
řízení rozhodl ve smyslu § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), podle poměru
úspěchu účastníků ve věci. Proti výše zmíněnému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci
řízení; dovolací soud rozsudkem ze dne 16. 7. 2018, č. j. 28 Cdo 430/2017-473,
dovolání žalobkyně odmítl, zatímco o dovolání žalovaného rozhodl tak, že zrušil
rozsudek odvolacího soudu v té části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 68.910 Kč s
příslušenstvím, a věc krajskému soudu v naznačeném rozsahu vrátil k dalšímu
řízení. Dovolací soud v odůvodnění rozsudku poukázal na nedostatečnost postupu
krajského soudu při posuzování námitky rozporu požadavku na vydání bezdůvodného
obohacení s dobrými mravy. Navazujíc na rozsudek dovolacího soudu Krajský soud v Praze usnesením ze dne
27. 9. 2018, č. j. 20 Co 350/2015-491, rozsudek soudu prvního stupně v části,
jíž bylo rozhodováno o požadavku žalobkyně na zaplacení částky 68.910 Kč s
příslušenstvím a o nákladech řízení, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k
dalšímu řízení s tím, že zmíněnému soudu uložil prověřit, zda lze z konkrétních
okolností jednání právní předchůdkyně žalobkyně usuzovat na nemravnost
předmětného požadavku na vydání bezdůvodného obohacení. Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 29 C 15/2010-758,
žalobu opětovně zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení
i státu (výroky II. a III.). Doplniv dokazování, dospěl k závěru, že jednání
žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, bylo v rozporu s dobrými mravy
ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., a proto nelze vlastníku přiznat jinak
oprávněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání jeho nemovitostí. Dle soudu je nutné na ekonomickou činnost právní předchůdkyně žalobkyně
nahlížet v širších souvislostech, jež nasvědčují spekulativnímu úmyslu. Právní
předchůdkyně žalobkyně nabyla v dražbě pozemky, s jejichž povahou jakožto
veřejného prostranství byla obeznámena, avšak téměř obratem požadovala po
žalovaném vydání bezdůvodného obohacení za 12 měsíců užívání pozemků ve výši
převyšující jejich dražební cenu. Nabízenou dohodu ze strany žalovaného poté v
podstatě negovala, neb nepřistoupila na odkup za dvojnásobek dražební ceny a
požadovala částku více než šestinásobnou (pro město nepřijatelnou), nepřivolila
ani kompromisnímu návrhu či směně pozemků za jiné nemovitosti ve vlastnictví
žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně poukazovala na svůj podnikatelský
záměr s pozemky, ten se však nikterak nesnažila realizovat.
Celou situaci dle
soudu dovršuje skutečnost, že obdobné (spekulativní) jednání vykonávají osoby
personálně propojené s právní předchůdkyní žalobkyně. K odvolání žalobkyně přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 18. 11. 2020, č. j. 20 Co 249/2020-818, potvrdil (výrok I.)
a uložil žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud
aproboval závěr soudu prvního stupně o nemravnosti jednání právní předchůdkyně
žalobkyně, ztotožnil se s právním hodnocením věci daným soudem a v
podrobnostech odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze brojí žalobkyně dovoláním, z jehož
obsahu plyne, že přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v odklonu
odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení
otázky aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., neb považuje úvahy soudů nižších stupňů
za zjevně nepřiměřené, což ospravedlňuje jejich přezkum Nejvyšším soudem.
Dovolatelka napadá též závěr o účelně vynaložených nákladech žalovaného na
právní zastoupení a upozorňuje na judikaturu dovolacího i Ústavního soudu
vztahující se k zastoupení statutárního města advokátem. Dále rozporuje závěr o
přenosu odpovědnosti za protiprávní jednání své právní předchůdkyně, k němuž
soudy dospěly. Navrhuje proto zrušení rozsudků krajského i okresního soudu a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž reagoval na předestřenou argumentaci a
navrhl odmítnutí, eventuálně zamítnutí předmětného mimořádného opravného
prostředku. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací
přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobkyně však přípustné není. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že hodnocení jednání
účastníka řízení z hlediska kategorie dobrých mravů přísluší zásadně soudům
nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěrů o použití ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných
případech, lze-li úvahy vyslovené v přezkoumávaných rozhodnutích označit za
zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2482/2016, ze dne
4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013, a ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo
1151/2015). Žalobkyně sice v dovolání vyjádřila přesvědčení, že právě k této
zjevné nepřiměřenosti v úvahách soudů nižších stupňů došlo, nelze jí však dát
za pravdu. Soud prvního stupně i odvolací soud provedly podrobné dokazování a
poté pečlivě zvažovaly zjištěné skutečnosti ve vztahu k tvrzené nemravnosti,
neb, jak samy naznaly, jednotlivé okolnosti nelze vykládat izolovaně a právě z
celkového obrazu jednání žalobkyně (respektive její právní předchůdkyně) je
patrný rozpor s dobrými mravy. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jasně
plynou důvody pro zamítnutí žaloby a dovolatelka nepřichází s žádnou
argumentací, v jejímž světle by se závěr odvolacího soudu o rozporu s dobrými
mravy jevil zjevně neadekvátní.
Žalobkyně zpochybňuje skutková zjištění učiněná
soudy nižších stupňů (například zájem žalovaného o vydražení pozemků,
personální propojenost právní předchůdkyně žalobkyně a osob s obdobnými
spekulativními praktikami, záměr právní předchůdkyně žalobkyně pozemky
podnikatelsky využít a další), přičemž dovolací soud skutkový stav věci
zjištěný v nalézacím řízení ani samotné hodnocení důkazů revidovat nesmí
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 32 Cdo
502/2020, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2332/2020, a ze dne 22. 9. 2020,
sp. zn. 22 Cdo 2077/2020). Co do námitky oponující přičítání jednání právní předchůdkyně žalobkyni je
vhodné poznamenat, že odvolací soud přiléhavě poukázal na zásadu, dle které
nikdo nemůže převést více práv, než sám má, a pravidlo, že postoupení
pohledávky nemůže vést ke zhoršení dlužníkova právního postavení. Také dle §
529 odst. 1 obč. zák. dlužníkovi zůstávají i po postoupení pohledávky zachovány
všechny námitky, jež mohl uplatnit v době postoupení; mezi tyto námitky je
nutné zahrnout i námitku rozporu výkonu práva s dobrými mravy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4428/2009, a
usnesení téhož soudu ze dne 31. 01. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2461/2017). Též odkaz dovolatelky na usnesení dovolacího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4543/2016, a další rozhodnutí hovořící o vzniku bezdůvodného obohacení
na straně obce plněním bez právního důvodu při obecném užívání pozemků
náležejících třetí osobě je nepříhodný, neboť existence bezdůvodného obohacení
na straně žalovaného nebyla soudy zpochybněna. Projednávaná žaloba nebyla
zamítnuta proto, že by soudy snad nedovodily vznik bezdůvodného obohacení na
straně obce, nýbrž proto, že byl výkon práva žalobkyně na vydání obohacení
shledán rozporným s dobrými mravy. Namítá-li dále žalobkyně, že přiznaná náhrada nákladů žalovanému je v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, je nutno zdůraznit,
že dovolání proti částem rozhodnutí týkajícím se nákladů řízení je bez dalšího
objektivně nepřípustné [viz § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka svou argumentací nepoukázala na otázku,
pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu
nákladů řízení právo. Soud přistoupil k přiznání náhrady nákladů žalovanému,
neboť v dané kauze spatřuje složitost ospravedlňující rozhodnutí žalovaného
nechat se v řízení zastoupit advokátem. Žalovaný (město Kutná Hora) není
statutárním městem ani městem natolik personálně a materiálně vybaveným, aby
bylo možno náklady na jeho zastoupení ve složitém právním sporu, jejž řešily
soudy nižších stupňů opakovaně po zrušení jejich rozhodnutí dovolacím soudem,
považovat za neúčelně vynaložené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11.
2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015). Dlužno dodat, že městu Kutné Hoře byla
Nejvyšším soudem i v jiných řízeních náhrada nákladů na zastoupení advokátem
též přiznána (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1871/2016, a ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3893/2017). Dovolací soud náklady stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon
právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.860 Kč, společně s paušální
náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §
13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §
137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení ve výši 5.033,60 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.