USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobce: město Znojmo, IČ 00293881, se sídlem ve Znojmě, Obroková 10/12,
zastoupené Mgr. Alešem Vejrem, advokátem se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo
nábřeží 2728/38, proti žalovaným: 1) Lesy České republiky, s. p., IČ 42196451,
se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, zastoupený JUDr. Romanem
Poláškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, a 2) Česká
republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, za vedlejší účasti na straně žalovaných: Rytířský řád Křižovníků s
červenou hvězdou, IČ 00408026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp.
zn. 7 C 87/2010, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 1. října 2019, č. j. 21 Co 97/2017-914, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta Mgr. Aleše Vejra do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) a vedlejším účastníkem nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z nich.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.):
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2019, č. j. 21 Co 97/2017-914,
byl rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 12. 2016, č. j. 7 C
87/2010-770, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem specifikovaných pozemků
v k. ú. Mašovice u Znojma a Znojmo-Hradiště, potvrzen, a to za současného
označení předmětných pozemků a jejich výměr reflektujícího změny nastalé v
průběhu odvolacího řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); zároveň
odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky
II. až V. rozsudku odvolacího soudu). Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání v celém rozsahu žalovaný 1). Předestřel otázku, zda přechodu vlastnického práva k historickému nemovitému
majetku církevních subjektů ze státu na obec ve smyslu ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), v situaci, kdy k němu ke
dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), bylo v katastru
nemovitostí nadále evidováno vlastnické právo státu, brání blokační ustanovení
§ 13 zákona č. 428/2012 Sb. Mínil, že uvedená otázka nebyla doposud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Kladl dále otázku, zda k
historickému majetku církevních subjektů může obec, nešlo-li o restituci jejího
tzv. historického vlastnictví, uplatňovat svá vlastnická práva dle zákona č. 172/1991 Sb. Mínil, že odvolací soud tuto otázku vyřešil v rozporu s
judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (viz nález pléna Ústavního soudu ze
dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, uveřejněný pod č. 242/2010 ve Sbírce
zákonů, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 3804/13,
a ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, publikované pod č. 23/2005 ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2052/2012, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5036/2016, ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2284/2017, a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného 1) zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že za splnění zvláštních
podmínek stanovených § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění účinném po vydání
zákona č. 114/2000 Sb.) přecházejí do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000
nemovitosti vypočtené v tomto ustanovení, jež byly k danému datu ve vlastnictví
České republiky. Zákon č. 172/1991 Sb. totiž doznal změny zákonem č. 114/2000
Sb., a to mj. vložením § 2a, upravujícím další případy přechodu nemovitostí do
vlastnictví obcí ke dni 1. 7. 2000. Zmíněné ustanovení tak představuje
samostatný právní důvod nabytí vlastnictví obcí k tam vymezenému majetku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004,
nebo ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004, publikovaný pod č. 209/2004
v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního
práva) a je doplňkem restituce podle § 2 a přechodu podle § 1 (viz nálezy
Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, publikovaný pod č. 97/2012 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1604/12, publikovaný pod č. 11/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu). Jinými slovy, zákonem č. 172/1991 Sb. stát při obnově územní
samosprávy převedl na obce vlastnictví k nemovitostem v mnohem širším rozsahu,
než tvořilo tzv. historické vlastnictví obce (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013, publikovaný pod č. 96/2013 ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 929/18), když smyslem novelizace č. 114/2000 Sb. bylo dále
omezit vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnit jim
hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu; stát tak
obcím dobrovolně přenechal část svého majetku, a to v případech, kdy to zákonem
výslovně stanovil (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004, ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013,
a ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo
2736/2012, ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2888/2017). Splňovala-li tedy obec podmínky pro přechod majetku podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 1. 7. 2000, kdy nabyla účinnosti novela zákona č. 114/2000
Sb., přešel dotčený majetek na obec ex lege. Zákaz dispozic se zemědělskými
nemovitostmi zakotvený v ustanovení § 29 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do
31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), přitom nebránil přechodu historického
církevního majetku na obce a ani uplatnění restitučních nároků podle posléze
přijatého zákona č. 428/2012 Sb. pak nemohlo retroaktivně způsobit jeho
opětovné odnětí a zpětný přechod na stát. Omezení nakládání s věcmi
příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem ve smyslu § 29 zákona
o půdě totiž nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily
smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu
zákona č. 172/1991 Sb. (nehledě na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co
nabyl účinnosti zákon o půdě) přitom nebylo nikterak ohroženo zachování
majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž
takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví,
a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány § 29 zákona o půdě,
přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený
majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků
církví tím, že obce, coby veřejnoprávní korporace, zařadí mezi povinné osoby,
či nikoli. Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo vposledku
zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v § 4 tohoto zákona
nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy
uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického
majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (viz srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněný pod
č. 34/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, publikovaný pod č. 103/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1247/2017, ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, jakož i
nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07,
publikovaný pod č. 242/2010 ve Sbírce zákonů, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaný pod č. 96/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu). Ustanovení § 13 zákona č. 428/2012 Sb. pak do jisté míry nahrazuje
blokační § 29 zákona o půdě, jenž byl k 1. 1. 2013 zrušen (obě ustanovení se
týkají majetku, jehož původními vlastníky byly církevní subjekty; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2282/2019),
přičemž ani okolnost, že ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. byl dotčený
majetek v katastru nemovitostí evidován jako vlastnictví státu, nemůže sama o
sobě zpětně delegitimizovat novelizací zákona č. 172/1991 Sb., realizovanou
jeho novelou č. 114/2000 Sb., uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na
restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu
na obce (jež nastaly ze zákona – „ex lege“). Dovodil-li tedy odvolací soud, že ustanovení § 13 zákona č. 428/2012 Sb. ani v
situaci, kdy ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb.
byl jako vlastník
dotčených nemovitostí v katastru nemovitostí nadále evidován stát, samo o sobě
zpětně nikterak nedelegitimizuje přechod jejich vlastnictví ze státu na obec
uskutečněný ze zákona ke dni 1. 7. 2000 (§ 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění
zákona č. 114/2000 Sb.), odpovídají jeho závěry shora citované ustálené
judikatorní praxi dovolacího i Ústavního soudu, na níž není důvodu čehokoliv
měnit. Nemovitosti vzdor svému (katastrem nemovitostí dosud nezaevidovanému)
přechodu do obecního vlastnictví totiž tvořily i nadále majetkový základ pro
budoucí vypořádání s církvemi (majetek, jenž takto přešel na obec, nepozbýval
svého statusu historického vlastnictví církví), přičemž bylo výsostným právem
zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k
naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce, coby
veřejnoprávní korporace, zařadí mezi povinné osoby. Z uvedeného důvodu též nic
nebránilo ani zákonem danému (ex lege) přechodu historického majetku církví ze
státu na obce, byť kupř. ve smyslu ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. nemuselo vždy současně jít o historický obecní majetek. Ani v uvedeném směru se
tedy odvolací soud ustálené judikatuře nezpronevěřil. Dovolatelem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu jsou pak s výše
uvedenými závěry plně v souladu (v otázce výkladu § 29 zákona o půdě sp. zn. Pl. ÚS 9/07, cit. výše), případně na projednávanou věc z důvodu odlišných
skutkových okolností nedopadají (sp. zn. II. ÚS 528/02, sp. zn. 28 Cdo
2284/017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, sp. zn. 28 Cdo
2052/2012, sp. zn. II. ÚS 528/02, sp. zn. III. ÚS 3804/13, všechny cit. výše). V části, v níž dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu i ve vztahu k
pozemkům parc. č. 744/9, č. 744/15 a č. 744/18 v k. ú. Znojmo-Hradiště, k nimž
svědčí vlastnické právo České republice a příslušný k hospodaření s nimi je
žalovaný 2), jenž dovolání nepodal, bylo pak dovolání podáno osobou, jež k němu
není subjektivně legitimována; uvedenou výrokovou částí, dotýkající se toliko
právní sféry žalovaného 2), totiž dovolateli nebyla způsobena žádná,
rozhodnutím dovolacího soudu reparovatelná, újma (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v
časopise Soudní judikatura pod č. 28, ročník 1998, číslo 3, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 749/2004, či ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014). Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku, pak ve
vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním
náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na
to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady
nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), když
předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s.
ř.), zčásti pak bylo dovolání též podáno osobou k tomuto úkonu neoprávněnou
(§ 243c odst. 3 ve spojení s § 218 písm. b/ o. s. ř.). Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 o. s. ř.),
neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti
dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto
nezabýval. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného 1) bylo
odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč
[srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 písm. k/
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů],
spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč
na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), a náhradou za daň z
přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 114 Kč. Ostatním účastníkům dle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady v
dovolacím řízení nevznikly, když se k dovolání nevyjádřili. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.