29 Cdo 2816/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce L U P E M I, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Turnovského 263, PSČ 100
00, identifikační číslo osoby 61065242, zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Chodská 30, PSČ 120 00, proti žalovaným 1/
JUDr. J. Š., jako správkyni konkursní podstaty úpadce J. K., a 2/ AGEN Computer
s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 10, Přespolní 10, PSČ 106 00,
identifikační číslo osoby 26196743, o určení neplatnosti nájemní smlouvy,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 78/2005, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2012, č. j. 11 Cmo
30/2012-209, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 27. září 2011, č. j. 36 Cm 78/2005-173, zamítl Městský soud v
Praze žalobou, kterou se žalobce (L U P E M I, s. r. o.) domáhal vůči žalovaným
(1/ správkyni konkursní podstaty úpadce J. K. a 2/ AGEN Computer s. r. o. v
likvidaci) určení, že nájemní smlouva, uzavřená mezi žalovanými dne 30. dubna
2004, týkající se označených nebytových prostor je neplatná a že nájemní právo
založené touto smlouvou neexistuje (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech
řízení (body II. a III. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý a třetí výrok).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání,
jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu
(případně soudu prvního stupně) k dalšímu řízení a aby současně podle § 221
odst. 2 o. s. ř. věc přikázal jinému odvolacímu soudu (případně jinému soudu
prvního stupně). Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu
(oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno
usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. V jednotlivostech lze ke konkrétním dovolacím výhradám, z nichž
dovolatel usuzuje na přípustnost dovolání, uvést následující. 1/ K námitce, že první žalovaná nemohla (jako pronajímatelka) platně uzavřít
nájemní smlouvu k nemovitostem, které byly v době od 20. října 1999 do 14. ledna 2009 předmětem (ve výsledku pravomocně zamítnuté) vylučovací žaloby
podané dovolatelem dle § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
(dále též jen „ZKV“) a to vzhledem k § 19 odst. 3 ZKV. Závěr, že správce konkursní podstaty je po dobu trvání účinků soupisu majetku
do konkursní podstaty oprávněn s tímto majetkem nakládat i v průběhu sporu o
vyloučení majetku ze soupisu konkursní podstaty tak, že jej pronajme (a bude
inkasovat nájemné), je v rozhodovací praxi soudů závěrem letitým a ustáleným. Srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29
Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále též jen „R 27/2003“), který je (stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže) veřejnosti dostupný i na webových stránkách
Nejvyššího soudu. V něm Nejvyšší soud uzavřel, že správce konkursní podstaty je
i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty
oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (například ji
pronajímat a inkasovat nájemné) a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce
vlastníkem věci. K závěrům obsaženým v R 27/2003 se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze
dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněném pod číslem 43/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 30. července 2009,
sp. zn. 29 Cdo 3233/2007, v usnesení ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo
5432/2007, v usnesení ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1248/2008, v
usnesení ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 4287/2008, v usnesení ze dne
31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3188/2009, v rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2393/2010 a v rozsudku ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo
3793/2010, uveřejněném pod číslem 97/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Jde rovněž o výklad souladný s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2008, sp. zn. 8 Afs
33/2007, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
správního soudu) a s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 19. června 2007, sp. zn. II. ÚS 659/04 a ze dne 23. srpna 2007,
sp. zn. II. ÚS 645/2006, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. III. ÚS 220/04, uveřejněný pod číslem 58/2005 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, kterážto, rozhodnutí jsou - stejně jako další rozhodnutí
Ústavního soudu zmíněné níže - veřejnosti dostupná i na webových stránkách
Ústavního soudu). 2/ K námitce, že se soudy měly zabývat (k prověření legitimace první žalované
nakládat s majetkem konkursní podstaty tohoto úpadce) tím, zda byl účinně
prohlášen konkurs na majetek dlužníka J. K. (dále jen „J. K.“), založené na
argumentu, že usnesení o prohlášení konkursu nebylo doručeno J. B. (takže není
v právní moci), ani nebylo vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu. Potud srov. usnesení ze dne 12. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 696/2004, jímž
Nejvyšší soud odmítl jako opožděné dovolání J. K. proti usnesení ze dne 29. července 1999, č. j. 2 Ko 60/99-304, kterým Vrchní soud v Praze potvrdil
usnesení konkursního soudu o prohlášení konkursu na majetek J. K. Dále srov. usnesení ze dne 8. března 2005, sp. zn. I. ÚS 708/2004, jímž Ústavní soud
odmítl ústavní stížnost dlužníka proti usnesení konkursního soudu, odvolacího
soudu a Nejvyššího soudu. A konečně srov. i usnesení ze dne 31. května 2011,
sp. zn. 29 Cdo 1349/2011, jímž Nejvyšší soud opět odmítl (jako opožděné) v
pořadí druhé dovolání J. K. proti výše označenému usnesení Vrchního soudu v
Praze. Lze doplnit, že v usnesení ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 3899/2009,
Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že o tom, že konkurs na majetek J. K. byl v
minulosti účinně prohlášen, neměl Nejvyšší soud pochybnost ani v usneseních ze
dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, 29 Odo 199/2003 a 29 Odo 202/2003
nebo (ve výše již zmíněném) v usnesení sp. zn. 29 Odo 696/2004. K posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší
soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února
2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 241/2010 Sb.), zrušil
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012
(srov. též nálezy Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11
a ze dne 18. září 2012, sp. zn. II. ÚS 2371/11). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u
žalovaných žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. října 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu