U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Marka Doležala a Mgr. Milana Poláška v právní věci
navrhovatelky J. P., zastoupené JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem, se sídlem
v Praze 1, Na Příkopě 957/23, PSČ 110 00, za účasti 1) Ing. P. P., 2) Bc. P.
P., 3) Ing. M. P., CSc. a společnosti 4) PAVLŮ – Complex, s. r. o., se sídlem v
Liberci XXIII - Doubí, Puškinova 524, PSČ 463 12, identifikační číslo osoby
25458345, všichni zastoupeni Mgr. Ondřejem Slezákem, advokátem, se sídlem v
Praze 1, náměstí Republiky 1078/1, PSČ 110 00, o určení účasti ve společnosti,
vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 22 C 281/2008, o dovolání
navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci ze dne 4. března 2015, č. j. 30 Co 133/2012-246, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 22 C
281/2008-148, zamítl žalobu o určení, že ke dni zániku manželství navrhovatelky
a Ing. M. P., CSc., tj. 25. září 2007, byl Ing. M. P., CSc. jediným společníkem
společnosti PAVLŮ - Complex, s. r. o. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení
(výrok II.)
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok) a rozhodnul o
nákladech řízení (druhý a třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jež Nejvyšší
soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání
nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není
přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatelce nesvědčí
naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu; srov. např. rozsudek ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník
1997, pod číslem 21, rozsudky ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 4709/2009,
ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, či (dovolatelkou citovaný)
rozsudek ze dne 31. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, popř. usnesení
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 1726/2012 (rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá
po 1. lednu 2001 jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího
soudu), anebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS
17/95, dostupný na webových stránkách Ústavního soudu. Má-li dovolatelka za to, že v projednávané věci by soud mohl jako předběžnou
otázku posoudit platnost rozhodnutí jediného společníka přijatého v působnosti
valné hromady, přehlíží ustálenou judikaturu, podle níž lze platnost usnesení
valné hromady, popř. rozhodnutí jediného společníka přijatého v působnosti
valné hromady, přezkoumat (s výjimkami upravenými v § 131 odst. 8 a 9 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“) pouze v řízení o
návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (rozhodnutí jediného
společníka v působnosti valné hromady) podle § 131 odst. 1 obch. zák. (srov. za
všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 13. ledna 1999, sp. zn. 1 Odon 101/97, uveřejněný pod číslem 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek ze dne 17. června 2003, sp. zn. 29 Odo 882/2002,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2003, pod číslem 141,
či usnesení ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 333/2007). Ostatně z dovolání se ani nepodává, z jakých důvodů dovolatelka usiluje o
„určení neplatnosti“ rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady. Přitom zvýšení základního kapitálu a vstup nových společníků (kteří převzali
vkladovou povinnost) do společnosti nemá (nemusí mít) bez dalšího vliv na
hodnotu podílu původního společníka (bývalého manžela dovolatelky). V souladu s ustálenou judikaturou je také závěr odvolacího soudu, podle něhož
se i v řízeních podle § 200e o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013),
lze-li je zahájit pouze na návrh (jako je tomu v projednávané věci), rozhoduje
o nákladech řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 4796/2010, ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3387/2013, ze dne 26. března 2014, sp. zn.
29
Cdo 2335/2012), přičemž v projednávané věci nebyly splněny předpoklady pro
aplikaci § 150 o. s. ř. (viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června
2015, sp. zn. 29 Cdo 5360/2014, ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo
4384/2013, ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, anebo důvody
usnesení Ústavního soudu ze dne 18. července 2005, sp. zn. IV. ÚS 397/05). Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, podle které odvolací soud
rozhodl nesprávně o nákladech předchozího dovolacího řízení (v němž Nejvyšší
soud rozhodl usnesením ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013,
uveřejněným pod číslem 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, o
dovolání dovolatelky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
v Liberci ze dne 29. ledna 2013, č. j. 30 Co 133/2012-169), a to již proto, že
touto námitkou dovolatelka brojí proti (části) výroku rozhodnutí, jímž odvolací
soud rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení nepřevyšující 50.000 Kč [§
238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek]. Pouze na okraj pak Nejvyšší soud
poznamenává, že závěr, podle něhož je při rozhodování o náhradě nákladů řízení
podle § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodující úspěch ve věci, nikoliv v jednotlivé
fázi řízení (např. o opravném prostředku), se podává přímo z označeného
ustanovení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 234f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2015
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu