29 Cdo 3386/2015-553
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobců a/ J. R., a b/ E. M., obou zastoupených JUDr. Eliškou Vranou,
advokátkou, se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, PSČ 110 00, proti žalovanému
JUDr. Tomáši Pelikánovi, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00, jako
insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva,
zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha
Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové
podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 Cm 2/2010, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Pražského stavebního bytového
družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 300/7, PSČ 158 00, identifikační
číslo osoby 00033243, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS
714/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13.
dubna 2015, č. j. 16 Cmo 3/2015-375, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Rozsudkem ze dne 11. září 2014, č. j. 196 Cm 2/2010-275, zamítl Městský soud v
Praze (dále jen „insolvenční soud“) žalobu na vyloučení ve výroku
specifikovaných bytových jednotek a garáže (dále též jen „nemovitosti“) z
majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Insolvenční soud vyšel především z toho, že:
1/ Dne 14. prosince 1992 uzavřel pozdější insolvenční dlužník (Pražské stavební
bytové družstvo) jako budoucí prodávající s M. B. (dále jen „M. B.“) jako
budoucí kupující smlouvu o uzavření budoucí smlouvy kupní č. 328. Budoucí
prodávající s budoucím kupujícím se dohodli, že uzavřou kupní smlouvu týkající
se bytové jednotky č. 26, a to do 90 dnů ode dne, kdy nabude právní moci
kolaudační rozhodnutí. Předpokládaná cena byla stanovena ve výši 794 208 Kč
(dále také jen „smlouva č. 328“). 2/ V potvrzení ze dne 14. prosince 1993 potvrdil pozdější insolvenční dlužník
společnosti Mastest, spol. s r. o. (dále jen „společnost M“) převzetí částky ve
výši 794 208 Kč, zaplacené v souladu se smlouvou č. 328. 3/ Dohodou o postoupení práv a povinností ze dne 21. dubna 1994 společnost M
postoupila práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí č. 328 na žalobce
(J. R.) s tím, že ten vyrovnal převodci částku ve výši 794 208 Kč, kterou
společnost M uhradila pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku. 4/ Dne 29. listopadu 1995 uzavřel pozdější insolvenční dlužník s žalobcem
dodatek ke smlouvě o uzavření smlouvy budoucí o majetkovém převodu č. 328, v
němž se strany dohodly na převodu bytu podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se
upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k
bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákona o vlastnictví
bytů), a to do 12 měsíců ode dne, kdy bude mezi vlastníkem zastavěného pozemku
a budoucím prodávajícím upraven právní vztah způsobem, který vyžaduje zákon. 5/ Dne 11. února 1993 uzavřel pozdější insolvenční dlužník jako budoucí
prodávající s žalobcem jako budoucím kupujícím smlouvu o uzavření budoucí
smlouvy kupní č. 378 (správně 327). Budoucí prodávající s budoucím kupujícím se
dohodli, že uzavřou kupní smlouvu týkající se bytové jednotky č. 24, a to do 90
dnů ode dne, kdy nabude právní moci kolaudační rozhodnutí. Předpokládaná cena
byla stanovena ve výši 794 208 Kč (dále také jen „smlouva č. 327“). 6/ V potvrzení ze dne 7. června 1993 potvrdil pozdější insolvenční dlužník
žalobci převzetí částky ve výši 794 208 Kč, zaplacené v souladu se smlouvou č. 327. 7/ Dne 29. listopadu 1995 uzavřel pozdější insolvenční dlužník s žalobcem
dodatek ke smlouvě o uzavření smlouvy budoucí o majetkovém převodu č. 327, v
němž se strany dohodly na převodu bytu podle zákona o vlastnictví bytů, a to do
12 měsíců ode dne, kdy bude mezi vlastníkem zastavěného pozemku a budoucím
prodávajícím upraven právní vztah způsobem, který vyžaduje zákon. 8/ Dne 14. října 1993 uzavřel pozdější insolvenční dlužník jako budoucí
prodávající s K. F. (dále jen „K. F.“) jako budoucím kupujícím smlouvu o
uzavření budoucí smlouvy kupní č. 858.
Budoucí prodávající s budoucím kupujícím
se dohodli, že uzavřou kupní smlouvu týkající se garáže č. 858, a to do 6
měsíců ode dne zápisu nemovitosti do katastru nemovitostí. Předpokládaná cena
byla stanovena ve výši 95 500 Kč (dále také jen „smlouva č. 858“). 9/ V nedatovaném potvrzení o úhradě kupní ceny pozdější insolvenční dlužník
potvrdil K. F. převzetí částky ve výši 95 500 Kč, zaplacené v souladu se
smlouvou č. 858. 10/ Dohodou o postoupení práv a povinností ze dne 18. prosince 1996 K. F. postoupil práva a povinnosti ze smlouvy č. 858 na žalobce s tím, že ten
vyrovnal převodci částku ve výši 95 500 Kč, kterou K. F. uhradil pozdějšímu
insolvenčnímu dlužníku. Pozdější insolvenční dlužník dne 16. ledna 1997
vyslovil souhlas s postoupením práv a povinností. 11/ Podle výpisů z katastru nemovitostí byly nemovitosti ve vlastnictví
insolvenčního dlužníka. 12/ Rozsudkem ze dne 15. dubna 2008 Obvodní soud pro Prahu 5, č. j. 31 C
350/2007-43, na základě žaloby podané žalobcem určil, že výpověď z nájmu bytu
je neplatná. 13/ Usnesením ze dne 17. dubna 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256,
insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a
insolvenčním správcem ustanovil žalovaného. 14/ Nemovitosti byly pojaty do soupisu majetkové podstaty dlužníka, který byl
zveřejněn v insolvenčním rejstříku dne 17. června 2009 (B-158). 15/ Žalobu žalobců (J. R. a E. M.) na určení vlastnictví nemovitostí Obvodní
soud pro Prahu 5 pravomocně zamítl rozsudkem ze dne 28. května 2010, č. j. 9 C
151/2009-71, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
21. dubna 2011, č. j. 64 Co 471/2010-182. 16/ Žalobu žalovaného (JUDr. Tomáše Pelikána, jako insolvenčního správce
dlužníka) na vyklizení nemovitostí (bytů a garáže) Obvodní soud pro Prahu 5
pravomocně zamítl rozsudkem ze dne 26. května 2010, č. j. 9 C 47/2009-267. Před posouzením věci samé insolvenční soud s odkazem na § 159 a § 160 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 ICdo 13/2013,
uveřejněné pod číslem 91/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je
– stejné jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti
dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu, odmítl žalobci vznesenou
námitku funkční nepříslušnosti s tím, že v dané věci šlo o incidenční spor,
který se projedná u insolvenčního soudu. Dále se vypořádal s opakovaně vznesenou námitkou podjatosti, o které již
nadřízený soud rozhodoval s tím výsledkem, že „projednávající soudce“ nebyl
vyloučen z projednávání a rozhodnutí v dané věci. Konstatoval, že žalobci se
svými obstrukčními procesními úkony pouze snažili oddálit rozhodnutí ve věci
samé. K věci samé pak insolvenční soud uvedl k jednotlivým argumentům žalobců
následující. 1/ K vydržení. Podle insolvenčního soudu nemohli žalobci nemovitosti vydržet, když nemohli být
oprávněnými držiteli a v dobré víře. Insolvenční soud měl za to, že si byli
vědomi obligačního právního titulu, který vedl k užívání nemovitostí, a
nechovali se tudíž jako vlastníci věcí.
Tvrdili-li, že se za vlastníky
považovali, nemohli být v dobré víře, která by vycházela z objektivních
okolností. Prostým nahlédnutím do katastru nemovitostí by zjistili, že
vlastníkem byl někdo jiný. Navíc se nemohli považovat za vlastníky, jestliže
před rozhodnutím o úpadku žádali dlužníka o převod nemovitostí. Žalobci tvrdili, že nabyli vlastnické právo vydržením, avšak svou aktivní
legitimaci odvozovali od smlouvy o postoupení práv a povinností a od smlouvy o
smlouvě budoucí. K tomu s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. července 2013, sp. zn. IV. ÚS 1908/11, které je – stejné jako další rozhodnutí
Ústavního soudu označená níže – veřejnosti dostupné též na webových stránkách
Ústavního soudu, insolvenční soud uvedl, že smlouva o smlouvě budoucí je
dvoustranným závazkovým vztahem, je typická vzájemnými právy a povinnostmi a
takové postoupení práv a povinností není dle jeho názoru možné, neboť předmětem
cese může být jen právo a nikoliv povinnosti. Navíc poukázal na to, že v
případě bytové jednotky č. 26 smlouvu o smlouvě budoucí uzavřela M. B., ale
smlouvu o postoupení se žalobcem uzavírala společnost M. 2/ Ke smlouvě o smlouvě budoucí jako smlouvě přípravné/kupní. K této námitce insolvenční soud uvedl, že na smlouvu o smlouvě budoucí nelze
nahlížet jako na smlouvu přípravnou či dokonce rovnou smlouvu kupní, neboť tyto
smlouvy jsou odlišné po stránce věcné i formální a zakládají i odlišné účinky. Poukázal na to, že si žalobci nemohli myslet, že uzavřeli smlouvu kupní, když
ve smlouvách jsou účastníci označeni přívlastkem „budoucí“ (k tomu odkázal
znovu na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1908/11). Dále podotkl, že
žalobci si nemohli na jedné straně myslet, že nemovitosti koupili, a na druhé
že bylo třeba koupi ještě „dofinalizovat“. K obsahu smluv závěrem doplnil, že v
nich nebyl sjednán převod vlastnického práva, ale pouze závazek v dohodnuté
lhůtě vlastní kupní smlouvy uzavřít. 3/ K právu na ochranu legitimního očekávání a možnosti uspokojit věřitele
majetkem žalobců. Insolvenční soud k této námitce nejdříve uvedl, že zahrnul-li žalovaný
insolvenční správce nemovitosti do soupisu majetkové podstaty proto, že dlužník
byl veden v katastru nemovitostí jako jejich vlastník, není tento postup v
rozporu s dobrými mravy. Dále insolvenční soud poznamenal, že spatřovali-li žalobci podstatu věci v tom,
že vlastnické právo nenabyli jen proto, že pozdější insolvenční dlužník porušil
svou smluvní povinnost nemovitosti převést, a v tom, že takovému vlastnickému
právu existujícímu jen za současného porušení zásady pacta sunt servanda nebylo
možné poskytnout ochranu, „potom by svého stejně vylučovací žalobou dosáhnout
nemohli“. Kdyby totiž žalobě bylo vyhověno, nebo by žalovaný nemovitosti
dobrovolně vyloučil z majetkové podstaty, došlo by pouze k tomu, že by se
nemovitosti dostaly z dispozice žalovaného insolvenčního správce do dispozice
dlužníka, protože byly (jsou) v jeho vlastnictví. V žádném případě by se
nedostaly do dispozice žalobců.
K tomu insolvenční soud podotkl, že žalobci na jedné straně tvrdili, že byli
vlastníky nemovitostí ze zákona na základě vydržení, a na druhé pak, že byli
pouze v legitimním očekávání převodu vlastnického práva. Insolvenční soud zdůraznil, že řízení o vylučovací žalobě není primárně určeno
k rozhodování a k realizaci ve věci práva legitimního očekávání. S odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3354/2007,
29 Cdo 2476/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2011,
pod číslem 56, také dodal, že žalobci se nemohli svého práva domáhat cestou
excindační žaloby, nýbrž žalobou na nahrazení projevu vůle. Insolvenční soud tak dospěl k závěru, že žalobci (zatím) nedisponovali právním
titulem, který by vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty ospravedlňoval, a
proto žalobě nevyhověl. Ještě před vydáním rozsudku ve věci samé insolvenční soud usnesením ze dne 4. září 2014, č. j. 196 Cm 2/2010-269, zamítl návrhy na klid řízení (bod. I
výroku), na přerušení řízení dle č. l. 205 (bod II. výroku) a na změnu žaloby,
žalobního petitu uvedené žalobci v podání na č. l. 253 (bod III. výroku). K odvolání žalobců proti bodům II. a III. výroku usnesení insolvenčního soudu
ze dne 4. září 2014, č. j. 196 Cm 2/2010-269, a proti rozsudku insolvenčního
soudu ze dne 11. září 2014, č. j. 196 Cm 2/2010-275, Vrchní soud v Praze v
záhlaví označeným rozsudkem rozsudek insolvenčního soudu potvrdil (první
výrok), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok) a odmítl odvolání
proti bodům II. a III. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 4. září 2014,
č. j. 196 Cm 2/2010-269. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkami žalobců proti postupu insolvenčního
soudu, přičemž neshledal žádná procesní pochybení či vady, které by mohly mít
za následek nesprávnost rozhodnutí insolvenčního soudu. Jako nedůvodnou odmítl námitku proti nepřipuštění změny žaloby obsaženou v
podání ze dne 15. srpna 2014 (č. l. 291), protože žalobci učinili takovou změnu
žalobního nároku, která není v řízení o vylučovací žalobě možná. K námitce podjatosti soudkyně insolvenčního soudu a senátu odvolacího soudu
konstatoval, že o námitkách podjatosti soudkyně insolvenčního soudu bylo
opakovaně rozhodnuto tak, že nebyla vyloučena, a odvolací soud nadále na tomto
stanovisku trval. Stejně tak měl za nedůvodnou námitku podjatosti uplatněnou
vůči soudcům odvolacího soudu. Uvedl, že soudci odvolacího soudu projednávající
tuto věc neměli žádný vztah k projednávané věci, jejím účastníkům nebo
zástupcům a rovněž se nepodíleli na projednání a rozhodnutí věci v jiném
stupni. Žalobci neuvedli ve svých námitkách žádnou relevantní okolnost, která
by mohla vzbuzovat pochybnosti o nepodjatosti, stejně tak nebyly žádné
okolnosti zjištěny z předloženého spisu. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze
dne 17. října 2000, sp. zn. I. ÚS 211/99, odvolací soud konstatoval, že žalobci
podmínce uvedení konkrétních skutečností o podjatosti nedostáli. K poukazu žalobců na rozsudek druhé sekce Evropského soudu pro lidská práva ve
věci F. A. proti Turecku, ze dne 4. března 2014, stížnost č.
36073/04, uvedl,
že jeho závěry nesprávně interpretovali. V citované věci se Evropský soud pro
lidská práva vyslovil k otázce nestrannosti soudců při meritorním a procesním
rozhodování, přičemž shledal porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z důvodu oprávněných
pochybností stěžovatele o nestrannosti rozhodujícího soudního senátu s ohledem
na jeho složení za situace, kdy při rozhodování o věci samé byli členy
rozhodujícího senátu tři soudci, kteří se již podíleli na meritorním
rozhodování věci v nižším stupni, aniž by přitom byla jejich účast z jakéhokoli
důvodu nezbytná, přičemž mezi těmito soudci byla také soudkyně, která z titulu
místopředsedkyně soudu vykonávala funkci předsedkyně tohoto rozhodujícího
nadřízeného senátu a řídila tak rozpravy při jednání. Podle odvolacího soudu
však taková ani obdobná situace v projednávané věci nenastala, navíc v
podmínkách tuzemské právní úpravy je vyloučení soudce z projednávání a
rozhodnutí ve věci z takového důvodu upraveno § 14 odst. 2 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Konečně konstatoval, že námitky dovozující podjatost soudkyně insolvenčního
soudu a soudců senátu odvolacího soudu v jejich postupu v řízení a v jejich
rozhodování v jiných věcech, nemohly být podle § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k
vyloučení soudce. K věci samé pak odvolací soud uvedl, že insolvenční soud si opatřil pro své
rozhodnutí dostatek důkazů, skutkový stav správně a úplně zjistil a rovněž že
jeho právní posouzení bylo správné.
Odvolací soud odmítl argumentaci žalobců, že uzavřeli s pozdějším insolvenčním
dlužníkem kupní smlouvy. V řízení bylo prokázáno, že nemovitosti byly (jsou) ve
vlastnictví dlužníka a žalobci, kteří ani netvrdili, že by ke vkladu
vlastnického práva v jejich prospěch kdy došlo, nikdy nebyli vlastníky
nemovitostí (na tom podle odvolacího soudu ničeho nezměnil ani § 1040 odst. 2
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, který na danou
věc nedopadá). Odvolací soud také na základě provedeného dokazování neměl
pochyb o tom, že smlouvy č. 327, 328 a 858 byly uzavřeny jako smlouvy o
smlouvách budoucích podle § 50a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále také jen „obč. zák.“), neboť v nich vyjádřená vůle smluvních stran
nepochybně směřovala k uzavření budoucích kupních smluv za stanovených
podmínek. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3354/2007, 29
Cdo 2476/2008, odvolací soud poznamenal, že bylo na žalobcích, aby se zavčasu
po dlužníku domáhali nahrazení projevu vůle.
Shodně s žalovaným měl odvolací soud za to, že bylo namístě aplikovat závěry
obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon
1505/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1998, pod
číslem 22, podle nichž závazky budoucího kupujícího ze smlouvy o smlouvě
budoucí vůči budoucímu kupujícímu mají pouze obligační povahu a vlastnické
právo budoucího prodávajícího k předmětu budoucího prodeje budoucímu kupujícímu
není existencí smlouvy o uzavření smlouvy budoucí omezeno jinak, než
odpovědností budoucího prodávajícího za vzniklou škodu budoucímu kupujícímu z
porušení takové smlouvy, pokud by budoucí prodávající v mezidobí předmět
budoucího prodeje převedl na třetí osobu. Proto podle odvolacího soudu
neobstály jakékoli úvahy žalobců o „dofinalizování“ ústních kupních smluv, když
navíc v případě nemovitostí mohly být kupní smlouvy o jejich převodu uzavřeny
jen v písemné formě a projevy účastníků musely být na téže listině (§ 46 obč.
zák.).
Odvolací soud dále zdůraznil, že v případě nemovitostí se kupující nestává
vlastníkem samotným uzavřením kupní smlouvy, ale až věcněprávními
(translačními) účinky, které nastanou teprve vkladem do katastru nemovitostí.
Legitimní očekávání – i kdyby bylo opodstatněné – není zákonným nabývacím
titulem.
K otázce vydržení odvolací soud uvedl, že již z argumentace žalobců, jakož i z
jejich návrhu na změnu žalobního petitu jednoznačně vyplývalo, že nebyli
(nejsou) v dobré víře, když se domáhali povinnosti žalovaného vyhotovit v
jejich prospěch ke sporným věcem vkladovou listinu a tuto doručit příslušnému
katastrálnímu úřadu. Z toho bylo podle odvolacího soudu zřejmé, že žalobci si
byli dobře vědomi skutečnosti, že k převodu vlastnického práva k nemovitostem
na žalobce dosud nedošlo. Navíc kdyby žalobci měli skutečně za to, že s
dlužníkem uzavřeli kupní smlouvy, nic jim nebránilo v podání návrhu na vklad do
katastru nemovitostí. Založit jejich dobrou víru nebyla způsobilá ani
skutečnost, že „správcovská společnost“ je oslovovala v písemné korespondenci
„Vážený vlastníku“. Dále poznamenal, že z podání žalobců bylo patrné, že jim
bylo známo, že se mohli domáhat splnění závazku z titulu smlouvy o smlouvě
budoucí žalobou na nahrazení projevu vůle, což byl jasný důkaz toho, že žalobci
měli povědomí o tom, že se nestali vlastníky nemovitostí. Z těchto důvodů
nemohlo ani dojít k nabytí vlastnického práva žalobců k nemovitostem vydržením.
V neposlední řadě odvolací soud uzavřel, že věc nebyla po skutkové a právní
stránce nijak komplikovaná, jak se u jednání odvolacího soudu snažili žalobci
předestřít prezentací obsáhlé judikatury, která však na posuzovanou věc
nedopadala. Za daného skutkového stavu bylo od žalobců možné očekávat, že byli
srozuměni s tím, že nebyli (nejsou) vlastníky nemovitostí a že jen jejich
legitimní očekávání z nich vlastníky rozhodně neučinilo. Závěr insolvenčního
soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců tak měl odvolací soud za
správný.
Závěrem se odvolací soud vypořádal s požadavkem žalobců na hodnocení věci s
ohledem na Dohodu mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace o podpoře
a vzájemné ochraně investic vyhlášenou pod číslem 201/1996 Sb. jako sdělení
Ministerstva zahraničních věcí (dále jen „Dohoda“). Měl za to, že vztah mezi
účastníky, jenž byl předmětem tohoto řízení, nespadá do působnosti této dohody
a že nadto spor ze zahraniční investice vzniklý mezi hostitelským státem a
zahraniční osobou není „občanskoprávním či obchodním sporem“, nýbrž sporem
majícím původ v mezinárodním právu veřejném a případné konkrétní nároky
investora je třeba uplatňovat odpovídajícím způsobem před příslušným fórem.
Žalobci podali proti prvnímu a druhému výroku (posuzováno podle obsahu podání)
rozsudku odvolacího soudu obsáhlé dovolání, jehož přípustnost dovozují z toho,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dosud v rozhodování
dovolacího soudu nebyly vyřešeny, anebo které mají být dovolacím soudem
posouzeny „jinak“ a které „měly být odvolacím soudem posouzeny jinak“. Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a změnil rozsudek insolvenčního soudu dle jejich návrhu, případně aby
zrušil rozsudky obou stupňů a věc přikázal k projednání jinému soudu prvního
stupně, nebo v případě zrušení jen napadeného rozhodnutí věc přikázal Vrchnímu
soudu v Olomouci. Dovolatelé formulují a rozvádějí následující otázky „zásadní právní
významnosti“. 1/ Jednalo se podle občanského zákoníku o koupi, když prodávající (budoucí
insolvenční dlužník) prokazatelně předal předmět koupě („garážový box“)
kupujícím (žalobcům manželům J. R. a E. M.) do držby (ze strany kupujících tedy
nedošlo k okupaci jednotky) a tito kupující za předmět koupě zaplatili
prodávajícímu celou sjednanou kupní cenu? Otázku dovolatelé následně rozvádějí a vztahují i na zbylé bytové jednotky s
tím, že nesouhlasí s „tvrdohlavým“ setrváním soudů obou stupňů na právním
názoru, že „prokazatelně zjištěný skutkový stav“ (podle dovolatelů situace, kdy
uhradili celou kupní cenu a převzali protokolárně do držby nemovitosti) koupí
není. Citujíce § 588 obč. zák. trvají na tom, že šlo o koupi, přičemž
zdůrazňují, že neuhradili „zálohu“ ale kupní cenu, nemovitosti jim byly předány
do oprávněné držby a tímto „reálným právním jednáním“ tak došlo ke koupi
nemovitostí. S poukazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna
2007, sp. zn. 30 Cdo 3236/2006, a nález Ústavního soudu ze dne 12. června 2000,
sp. zn. I. ÚS 331/98, argumentují tím, že „reálné právní jednání“ je rozdílné
od případného sepisu listiny, coby „listiny vkladové“ a že je-li smlouva
perfektní, pak je i účinná bez ohledu na to, že samo vlastnictví se nabývá až
intabulací. K uvedenému doplňují, že byli „skutečnými investory“ výstavby nemovitostí a
pozdější insolvenční dlužník byl a je pouze vlastníkem zdánlivým. Podle
dovolatelů byly kupní smlouvy uzavřeny ústní formou a písemné smlouvy č. 327,
328 a 858 je třeba posoudit podle jejich skutečného obsahu, z čehož má plynout,
že šlo o koupě pouze s tím, že obsahují ještě závazek k „dofinalizování“
převodu, což bylo způsobeno skutečností, že v době podpisu ještě předmět koupě
fakticky a právně neexistoval. Povinnost „dofinalizovat“ převod vlastnictví má
žalovaný, který toto odmítá učinit. K tomu poukazují na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 312/2003, uveřejněný pod číslem
57/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 1211/2009. Podle dovolatelů neexistuje žádný legitimní důvod, aby i nadále byly
nemovitosti v dispoziční sféře žalovaného.
Vyhověním podané žalobě by totiž
došlo k tomu, že by se osobou s dispozičním oprávněním stal opět dlužník, který
je podle dovolatelů po změně ve složení jeho představenstva nakloněn ke splnění
povinností vyplývajících „ze zrealizované koupě“, přinejmenším takové
součinnosti, která by žalobci umožnila prakticky realizovat ochranu legitimního
očekávání kupujícího skrze soudní moc (k tomu dále viz otázka 3/). Dovolatelé míní, že nemovitosti do majetkové podstaty nepatří, neboť nemohou
sloužit k uspokojení věřitelů. 2/ „V případech, kdy ke koupi majetku, který je jednotkou podle zákona o
vlastnictví bytů, došlo ještě před účinností tohoto zákona, avšak k vyhotovení
realizační smlouvy dosud nedošlo z důvodů okolností ležících zcela na straně
dlužníka, je možné ze strany oprávněného (tj. budoucího kupujícího) ze smlouvy
o smlouvě budoucí (tj. ze smlouvy o vzájemném plnění) k prosazení práva na
vyhotovení realizační smlouvy podat žalobu na nahrazení projevu vůle (formou
neúplného žalobního petitu obsahujícího převodní smlouvu bez některých
náležitostí vyžadovaných § 6 zákona o vlastnictví bytů) proti insolvenčnímu
správci dlužníka (časově) před tím, než insolvenční správce dlužníka předá
žalobcům (kupujícím) informace a podklady, které jsou nezbytnou obsahovou
náležitostí první převodní smlouvy ve smyslu § 6 zákona o vlastnictví bytů, a v
případě, kdy tak insolvenční správce sám neučiní před tím, než o návrhu
oprávněných (kupujících a budoucích žalobců) na výkon dohlédací činnosti
(tematicky v této souvislosti podaného) ve smyslu § 11 insolvenčního zákona
rozhodne pravomocným usnesením insolvenční soud?“
Dovolatelé zpochybňují závěry, že se měli podle odvolacího soudu zavčasu
domáhat svého práva žalobou na nahrazení projevu vůle, když to podle jejich
názoru nebylo možné pro překážky na straně prodávajícího, tj. pozdějšího
insolvenčního dlužníka, resp. následně insolvenčního správce. To bylo zcela
mimo jejich dispoziční sféru, šlo o „předčasný, nerealistický požadavek soudu,
který na žalobce z hlediska ústavněprávního vkládá zcela zjevně nesplnitelné
břemeno“. Navíc namítají, že v době uzavírání výše označených smluv ještě zákon
o vlastnictví bytů ani neexistoval. Odkazujíce na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3559/2012, uvádějí, že na danou věc „nelze
mechanicky vztáhnout dosud publikovanou soudní judikaturu“, neboť okolnosti
tohoto případu „zásadním způsobem odlišují tento nápad od jiných insolvenčních
kauz“. Dále dovolatelé nesouhlasí s tím, že nejprve se měli domáhat „dofinalizace“
převodu vlastnictví k nemovitostem žalobou na nahrazení projevu vůle a poté že
až mohou podat znovu excindační žalobu, tedy že měli postupovat dle závěrů
obsažených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo
1838/2007, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3147/2011, a to proto, že
tato judikatura je dle přesvědčení dovolatelů neaplikovatelná na poměry
insolvenčního zákona, neboť se vztahuje k zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (dále také jen „ZKV“).
3/ Je insolvenční soud povinen poskytnout ochranu legitimnímu očekávání
kupujících přímo v řízení o žalobě na vyloučení majetku z majetkové podstaty
dlužníka, tedy v řízení o incidenčním sporu vedeném podle § 159 odst. 1 písm. b/ a § 225 insolvenčního zákona? Dovolatelé mají za to, že soudy obou stupňů nerespektovaly závěry rozhodnutí
Ústavního soudu – nálezů ze dne 16. června 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04, a ze dne
12. května 2011, sp. zn. I. ÚS 3571/10, usnesení ze dne 13. prosince 2012, sp. zn. I. ÚS 2569/12, ze dne 14. března 2013, II. ÚS 3942/12, ze dne 4. září 2013,
sp. zn. IV. ÚS 2085/13, ze dne 3. října 2013, sp. zn. III. ÚS 2514/13, ze dne
3. října 2013, sp. zn. III. ÚS 2267/13, nálezu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. II. ÚS 1355/13, usnesení ze dne 30. října 2014, sp. zn. II. ÚS 3044/14, a
usnesení ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 3544/13. V této souvislosti poukazují i na judikaturu Nejvyššího soudu, a to usnesení ze
dne 19. září 2013, sp. zn. 33 Cdo 3372/2012, rozsudek ze dne 12. listopadu
2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2015“), usnesení ze dne 20. ledna 2015,
sp. zn. 26 Cdo 2495/2014, a rozsudek ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 26 Cdo
1224/2014, které podle dovolatelů akcentují ochranu legitimního očekávání
kupujících, kterou jim soudy nižších stupňů neposkytly. S odkazem na § 13 o. z., pak poukazují také na závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku ze dne
12. června 2013, č. j. 26 Cdo 449/2013. K této otázce zdůrazňují, že kdyby došlo ke zpeněžení předmětného majetku,
ztratila by ochrana legitimního očekávání kupujících svého smyslu, čímž by
došlo „k faktickému vyprázdnění“ označené judikatury Ústavního soudu. Dovolatelé dále uvádějí, že disponují též tzv. „vlastnickým zájmem“, který
rovněž měly soudy ochránit a i na základě tohoto titulu žalobě vyhovět. K tomu
citují z rozsudku páté sekce Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ž. proti
České republice, ze dne 3. října 2013, stížnost č. 2000/09. 4/ „Je s ohledem na čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy České republiky insolvenční
soud povinen zabývat se ochranou majetkových zájmů zahraničního investora (tj. subjektu, který byl kupujícím majetku od insolvenčního dlužníka) podle
mezinárodních dohod (smluv) o podpoře a vzájemné ochraně investic i v řízení o
incidenčním sporu vedeném podle § 159 odst. 1 písm. b/ a § 225 insolvenčního
zákona?“
Dovolatelé zde opakují svůj postoj, že při posuzování předmětné věci měla být
do úvahy vzata i Dohoda, když tvrdí, že dovolatelka je občanskou Ruské federace
a že investovala do nemovitostí jakožto zahraniční investor. Mají za to, že se
soudy obou stupňů nezabývaly ochranou legitimních majetkových zájmů žalobců,
přestože jsou přesvědčeni, že Česká republika je povinna zabránit tomu, aby bez
poskytnutí adekvátní náhrady nedošlo k jakémukoliv faktickému „odnětí majetku“,
který zahraniční investor oprávněně užívá. Nad rámec argumentace k výše předestřeným otázkám dovolatelé dále namítají, že
na ně přešla veškerá práva a povinnosti ze smluv č.
327, 328 a 858, a to formou
záměny účastníků závazkového vztahu, s čímž navíc pozdější dlužník vyslovil
písemně souhlas. K tomu odkazují na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 33 Cdo 969/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 10. srpna 2010, sp. zn. I. ÚS 1164/10. I z těchto důvodů tak jsou přesvědčeni, že
jsou v nepřetržité oprávněné držbě po dobu 22 let. Dále pak dovolatelé, citujíce usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013,
sp. zn. III. ÚS 772/13, mají za to, že jejich dovolání je přípustné rovněž
proto, že napadeným rozhodnutím či postupem odvolacího soudu byla porušena
jejich ústavně zaručená základní práva a svobody, když konkrétně podle nich
bylo zasaženo do ústavně zaručených práv na spravedlivé řízení, jakožto
součásti práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a
svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a na
pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o
ochraně lidských práv a základních svobod
Dovolatelé namítají celou řadu vad dosavadního řízení, které podle jejich
názoru mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Předně namítají podjatost rozhodujících soudců odvolacího soudu a také soudkyně
insolvenčního soudu, přičemž poukazují na rozsudek Evropského soudu pro lidská
práva ve věci F. A. proti Turecku a na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 3753/2012. Konkrétně namítají, že odvolací soud jim nebyl schopen poskytnout odpověď na
otázku, „zda má na věc již definitivně utvořen právní názor, nebo zda je
připraven rozhodovat až na základě toho, co v tomto řízení a v rámci
provedeného ústního jednání teprve vyjde najevo“. Podle jejich názoru nebylo
možno aplikovat § 15b odst. 2 a 3 o. s. ř., neboť odvolací soud se námitkou
opřenou o citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva nezabýval,
námitka podjatosti nebyla vznesena v průběhu ústního jednání, ale již dříve a
vůči soudcům odvolacího soudu rozhodující v této věci byla tato námitka
vznesena poprvé. V dané souvislosti zpochybňují interpretaci závěrů rozsudku Evropského soudu
pro lidská práva ve věci F. A. proti Turecku odvolacím soudem. Dovolatelé mají napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť na jednání dne
13. dubna 2015 odvolacím soudem ústně vyhlášený napadený rozsudek neobsahoval
do merita věci žádné odůvodnění; odvolací soud jen odkázal na písemné
vyhotovení rozsudku. Poukazujíce na čl. 96 odst. 2 Ústavy, § 157 odst. 2 o. s. ř. a na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 27. února 2015, sp. zn. I. ÚS
3046/14, mají za to, že s ohledem na absenci ústního odůvodnění rozsudku na
jednání nelze přihlížet k jakékoli rozšiřující argumentaci odvolacího soudu
obsažené v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí, tedy jinak řečeno je na
ně třeba pohlížet, jako kdyby žádné odůvodnění neobsahovalo. Navíc namítají, že
se odvolací soud vůbec neseznámil s argumenty, které předestřeli odvolacímu
soudu v průběhu jednání o podaném odvolání.
K postupu soudů v řízení pak s odkazem na výše uvedenou argumentaci k ochraně
legitimního očekávání namítají, že insolvenční soud jejich právní zástupkyni
přípisem ze dne 28. února 2012 sdělil, že je rozhodnut „aktivně chránit
legitimní očekávání nabytí majetku kupujícími žalobci“. S ohledem na vydané
rozhodnutí pak považují postup insolvenčního soudu za „zcela schizofrenní“. Dovolatelé také mají za to, že (s ohledem na zamítnutí žaloby) měly soudy obou
stupňů zavázat žalovaného k vrácení kupní ceny, přičemž k tomu dodávají, že
jsou nositeli „tzv. reziduálních nároků“ a proto jim má být v případě zamítnutí
žaloby vyplacena také kapitalizovaná hodnota nemovitostí. K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž je považuje za nepřípustné, příp. za
nedůvodné a navrhuje jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Úvodem zdůrazňuje, že dovolatelé se stejně jako v celém řízení a jako v dalších
případech snaží ryze účelově vyvolat dojem jakési zvláštní a komplikované
povahy sporu a zároveň řízení obstrukčně komplikují. Na úkony dovolatelů je
třeba hledět optikou § 6 o. s. ř. a v něm obsaženého zákazu zneužití práva. Dále upozorňuje, že zástupkyně žalobců do řízení uměle vtahuje otázky, které s
předmětem řízení nesouvisí a na jejichž řešení napadené rozhodnutí ani nebylo
vystavěno. Poukazuje též na to, že popis věci je v dovolání založen i na
nepravdivých informacích. Žalovaný má za to, že dovolatelé stále opakují svou argumentaci, že smlouvy o
smlouvách budoucích kupních jsou smlouvami kupními a že jsou tak vlastníky
nemovitostí. To však zcela odmítá, s tím, že vlastníkem je od počátku dlužník a
dovolatelé se mohli svých nároků domáhat výhradně žalobou na nahrazení projevu
vůle, přičemž odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1908/11 a sp. zn. I. ÚS 1164/10, a také na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
3354/2007, 29 Cdo 2476/2008. Podle žalovaného vylučovací žaloba není právním
institutem k vymožení tvrzeného nároku ze smlouvy o smlouvě budoucí, který není
silnějším nárokem nežli právo vlastnické, neboť jde pouze o obligační nárok na
uzavření smlouvy kupní. Dodává, že je tedy pouze jeho odpovědností jako
insolvenčního správce, jak posoudí dané obligační vztahy. Ke třetí otázce žalovaný uvádí, že zástupkyně žalobců „tradičně“
dezinterpretuje judikaturu, která navíc s projednávanou věcí nesouvisí, neboť
tzv. legitimní očekávání v judikatuře Ústavního soudu ve vztahu k dlužníku
(dovolateli citované) má výhradně podobu okolností významných pro možnost
zamítnutí žaloby na vyklizení, a to jako jednoho z aspektu dobrých mravů. Ústavní soud nikdy nekonstatoval, že osobám v postavení obdobném žalobcům
svědčil či svědčí nárok na uzavření kupních smluv. Jiný obsah má tento institut
v řízení o nahrazení projevu vůle; k tomu žalovaný odkazuje na nález Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 353/04. Opět jiný význam má otázka legitimního očekávání v
řízení o vyloučení z majetkové podstaty; potud žalovaný znovu poukazuje na
závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3354/2007, 29 Cdo 2476/2008, a
zdůrazňuje, že v excindačním řízení lze pouze zkoumat, zda k uzavření kupních
smluv již došlo.
Žalovaný konečně argumentuje ve prospěch závěru, že dovolatelům již marně
uplynula lhůta k uplatnění práva na uzavření kupních smluv – to se pomlčelo. Dodává, že dovolatelé se po celou dobu o jednotky, o užívací tituly ani o
smlouvy o smlouvě budoucí relevantním způsobem nezajímali a údajných nároků na
uzavření smluv se nikdy nedomáhali. Uzavírá, že pokud dovolatelé tzv. „zaspali“
a své údajné nároky dosud neuplatnili, tak v jejich neprospěch hovoří i zásady
vigilantibus iura scripta sunt a ignoratia legis non excusat. K tomu doplňuje,
že dlužník u převážné většiny jednotek smlouvy uzavřel a ve zbylých případech,
kde osoby ze smluv o smlouvách budoucích nebyly aktivní a pokusily se opožděně
svou situaci zvrátit žalobami na nahrazení projevu vůle, došlo k zamítnutí
žalob s tím, že právo žalobců buď prekludovalo, anebo se promlčelo. K námitce
podjatosti konstatuje, že dovolatelé podjatost žádného z rozhodujících soudců
nedokládají. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném
od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu
dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem
2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo
33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro
které neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl
podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. K otázkám ad 1/ až 3/. V projednávané věci je podstatné, že soudy nižších stupňů vyšly z následujícího
skutkového stavu. Pozdější insolvenční dlužník uzavřel v rozmezí let 1992 až 1995 s dovolatelem,
M. B. a s K. F. smlouvy o budoucích kupních smlouvách včetně dodatků, a to
ohledně budoucího prodeje sporných nemovitostí, přičemž tyto subjekty
pozdějšímu insolvenčnímu dlužníkovi uhradily zálohy na kupní ceny (v případě
smlouvy č. 858 přímo „kupní cenu“). Společnost M a K. F. pak následně smlouvami
o postoupení práv a povinností ze smluv o budoucích kupních smlouvách svá práva
a povinnosti převedli až na dovolatele. Podle údajů v katastru nemovitostí byl
vlastníkem nemovitostí (a stále jím je) dlužník. Klíčové je v dané věci posouzení, zda na základě daného skutkového stavu mohli
být dovolatelé úspěšní s žalobou na vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty
dlužníka, a to zejména se zohledněním tvrzené „ochrany legitimního očekávání“
vázaného na výše uvedené smlouvy o smlouvách budoucích. Pro poměry konkursních řízení vedených podle zákona o konkursu a vyrovnání
Nejvyšší soud ve výše citovaném rozsudku sp. zn.
29 Cdo 3354/2007, 29 Cdo
2476/2008, objasnil k povaze řízení o vylučovací žalobě a jeho vztahu k žalobě
na nahrazení projevu vůle, že vyloučení sepsaného bytu ze soupisu majetku
konkursní podstaty předtím, než se oprávněná osoba na základě dohody uzavřené
se správcem konkursní podstaty stane vlastnicí bytu (k němuž vlastnické právo
do té doby svědčí úpadci – bytovému družstvu) by vedlo k absurdnímu důsledku
spočívajícímu v tom, že právo s vyloučeným majetkem nakládat by přešlo (již bez
kontroly konkursního soudu a správce konkursní podstaty) zpět na úpadce –
bytové družstvo. Tamtéž dodal, že zákonná nebo smluvní povinnosti bytového družstva uzavřít se
členem družstva – nájemcem bytu smlouvu o převodu bytu do vlastnictví člena
družstva se tak i za trvání konkursu na majetek bytového družstva prosazuje (v
případě, že správce je se splněním takové povinnosti v prodlení) žalobou o
nahrazení projevu jeho vůle při uzavření dohody (tzv. přímusovou žalobou ve
smyslu § 161 odst. 3 o. s. ř.) a nikoli vylučovací žalobou (ta nevede k
žádoucímu výsledku). K tomu lze dále odkázat na závěry formulované v usnesení sp. zn. II. ÚS
3367/10, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podanou proti rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3354/2007, 29 Cdo 2476/2008, podle nichž pouhé
vyškrtnutí ze seznamu konkursní podstaty nemá za následek vznik vlastnického
práva k bytové jednotce, a proto musí být nejprve právo (člena družstva a
nájemce bytu na uzavření smlouvy o převodu bytu z vlastnictví družstva)
realizováno a teprve poté může dojít k vyškrtnutí bytové jednotky z konkursní
podstaty. Již v rozsudku ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 4034/2011, uveřejněném
pod číslem 127/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud
vysvětlil, že jakkoliv pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky)
přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání
(a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní
pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy /a
to zpravidla záměrně/ odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci
postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání) [srov. shodně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné
pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], závěry formulované
v konkursních poměrech k povaze tzv. vylučovací žaloby, jsou – se zřetelem k
tomu, že podstata vylučovací žaloby nedoznala změn ani v nyní platné právní
úpravě insolvenčního práva – použitelné i pro výklad § 225 odst. 1
insolvenčního zákona. Výkladem § 225 odst. 1 insolvenčního zákona a řešením otázky, za jakých
předpokladů může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty
dlužníka, se Nejvyšší soud dále zabýval v rozsudku ze dne 29. října 2015, sp. zn.
29 Cdo 683/2011, uveřejněném pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, přičemž závěry, k nimž dospěl, lze shrnout následovně:
1/ I v poměrech insolvenční úpravy je jedním z předpokladů, za nichž může soud
vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 odst. 1
insolvenčního zákona (excindační žalobě), že osoba, která se domáhá vyloučení
majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni
rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo,
které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí. 2/ Tento předpoklad může být podle insolvenční úpravy (oproti zákonu o konkursu
a vyrovnání nově) nahrazen (jinak naplněn) též tím, že osoba, která se domáhá
vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo
ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že „tu
je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“. K výše uvedeným závěrům se Nejvyšší soud posléze přihlásil rovněž v rozsudcích
ze dne 29. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 20/2015, ze dne 30. listopadu 2016,
sen. zn. 29 ICdo 37/2016, uveřejněném pod číslem 65/2018 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 14/2015. Z výše uvedeného vyplývá, že závěry formulované v rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu ke vztahu žaloby excindační (§ 19 ZKV) a přímusové (§ 80 b/ a § 161 odst. 3 o. s. ř.) v poměrech práva konkursního (ve sporech vyvolaných konkursem) se
beze zbytku uplatní i v právu insolvenčním (ve sporech vyvolaných insolvenčním
řízení, v řízení o excindační žalobě podle § 225 insolvenčního zákona). Přitom
není podstatné, že v dané věci nejde o vztahy mezi členy družstva – nájemci
nemovitostí a družstvem, ale o vztahy založené smlouvami o budoucích kupních
smlouvách podle § 50a obč. zák. I v tomto případě je jediná cesta pro budoucí
kupující domáhat se splnění povinnosti z takové smlouvy žalobou o nahrazení
projevu vůle (přímusovou žalobou) [k tomu, že lze danou povinnost vymáhat pouze
touto žalobou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2011, sp. zn. 33 Cdo 4789/2009, či ze dne 4. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 1960/2011]. Tento závěr nemůže zvrátit ani argument dovolatelů, že má být vyhověno
excindační žalobě z důvodu ochrany legitimního očekávání dovolatelů ve smyslu a
významu jimi citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k otázce
3/. Tato rozhodnutí totiž vycházejí z jiných okolností, neboť se vztahují k
případům, ve kterých tamější žalobci uplatnili vůči řadě subjektů (včetně
dovolatelů) žaloby na vyklizení nemovitostí. Již z tohoto důvodu nejsou takové
závěry uplatnitelné v této věci, neboť, jak je popsáno shora, účel a cíl žaloby
na vyloučení majetku z majetkové podstaty je odlišný od žaloby na vyklizení
nemovitosti. Ostatně Ústavní soud se k otázce vztahu ochrany legitimního očekávání a ochrany
vlastnictví (dokonce ve skutkově shodné věci) velmi pregnantně vyslovil v
usnesení sp. zn. IV. ÚS 1908/11, k němuž se následně přihlásil v nálezu sp. zn. II. ÚS 1355/13.
V označeném usnesení Ústavní soud vysvětlil, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3571/10 ze dne 12. května 2011 (na který poukazují i dovolatelé), byly
stanoveny mantinely žalobcům, kteří hodlali docílit vyklizení nemovitostí
(přičemž stěžovatelé se nacházejí v potenciálně podobné situaci) toliko s
poukazem na vlastnické právo k nim. Ústavní soud stanovil, že se nelze domáhat
soudní ochrany vlastnického práva k věci, které žalobci svědčí jen proto, že
porušil svou smluvní povinnost převést věc na žalovaného a takový protiprávní
stav udržuje. V rovině ústavní nelze takovému formálnímu vlastnickému právu,
existujícímu jen za současného porušování obecného přirozenoprávního principu
pacta sunt servanda, poskytnout ochranu jako subjektivnímu veřejnému právu. Tím
ovšem nebylo nikterak stanoveno, že by se osoby oprávněné ze smlouvy o smlouvě
budoucí (účastníci žalob na straně žalované o vyklizení těchto nemovitostí a
současně oprávnění uživatelé těchto nemovitostí) automaticky stali vlastníky
takových nemovitostí, jak se stěžovatelé snažili v této ústavní stížnosti
neúspěšně dovodit; řečeno jinými slovy: uživatele nebylo lze s odkazem na
vlastnické právo vystěhovat, užívání nemovitosti se dělo po právu, vlastnické
právo k nemovitosti však nenabyli. Ústavní soud zdůraznil, že ochranou vlastnictví (čl. 1 odst. 1 Dodatkového
protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) se rozumí
především ochrana vlastnického práva buď již konstituovaného, a tedy již
existujícího, nebo legitimní očekávání, a nikoli jen tvrzený majetkový nárok. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva čl. 1 odst. 1 Dodatkového
protokolu zasahuje nejenom existující majetek, ale také majetkové hodnoty
včetně pohledávek, na jejichž základě může stěžovatel tvrdit, že má
přinejmenším legitimní očekávání dosáhnout účinného užívání vlastnického práva
(např. rozsudek senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. C. N. S. A. a ostatní proti Belgii, ze dne 20. listopadu 1995, stížnost č. 17849/91); to
však není posuzovaný případ, neboť v něm nešlo o dostatečně doložený předpoklad
nabytí vlastnického práva – tak by tomu bylo, kdyby stěžovatelé včas (resp. neprodleně po porušení sjednaných podmínek) požádali soud, aby svým rozhodnutím
nahradil chybějící vůli budoucího prodávajícího; takto jde jen o tvrzené nároky
ze závazkového právního vztahu. Uvedené závěry se prosadí i v projednávané věci pro poměry excindační žaloby. Dovolateli tvrzené nároky ze závazkového právního vztahu, resp. pouhé obligační
nároky (k tomu, že dovolatelé mají jen obligační nároky, srov. např. již závěry
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1505/97), nejsou v tomto případě
dostačujícím důvodem pro vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka. Řečené platí i pro dovolateli tvrzený tzv. „vlastnický zájem“, neboť jejich
„zájem“ nedosahuje intenzity věcného zájmu a tedy „majetku“ ve smyslu čl. 1
odst. 1 Dodatkového protokolu č.
1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod, protože mají pouhý nárok ze závazkového právního vztahu,
jenž není „majetkem“ ve smyslu odůvodnění jimi odkazovaného rozsudku Evropského
soudu pro lidská práva ve věci Ž. proti České republice. Totéž se podává i z
argumentace Ústavního soudu uvedené výše. Navíc nelze přehlédnout, že citované
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva se týká zcela jiné skutkové
situace, když především tamější stěžovatelka byla po nějakou dobu vlastnicí
sporných věcí a jako k vlastnici se k ní choval i stát, což u dovolatelů nikdy
nenastalo, stejně jako nebyli nikdy oprávněnými držiteli, jak je uvedeno dále. Závěr odvolacího soudu, podle něhož se dovolatelé měli bránit žalobou na
nahrazení projevu vůle a až v případě jejího úspěchu podat vylučovací žalobu,
se nijak neprotiví výše shrnuté ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Důvod
připustit dovolání pro zodpovězení otázek ad 1/ až 3/ proto nebyl dán. Zbývá dodat, že námitky dovolatelů, kteří obsáhle zdůvodňují, proč tak neučili
(nepodali žalobu na nahrazení projevu vůle), nejsou při posuzování důvodnosti
vylučovací žaloby podstatné, nadto zůstávají pouze v rovině pouhých tvrzení
dovolatelů. Nejvyšší soud dále poznamenává, že veškeré dovolací námitky, které vychází z
dovolateli tvrzeného skutkového stavu ohledně uzavření „kupních smluv“ a jejich
„dofinalizování“, je třeba bez dalšího odmítnout (nemohou založit přípustnost
dovolání), neboť nevycházejí ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nadto
Nejvyšší soud poznamenává, že jakékoli úvahy o ústním či faktickém sjednání
kupních smluv na nemovitosti by s ohledem na § 46 odst. 1 ve spojení s § 40
odst. 1 obč. zák. tak jako tak nemohly vést k úspěchu excindační žaloby. Pro úplnost lze doplnit, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu není ani
závěr soudů nižších stupňů, podle něhož dovolatelé nemohli nemovitosti vydržet,
neboť nebyli vzhledem k povaze smluv o smlouvách budoucích objektivně v dobré
víře (ani v jimi zmiňované „laické dobré víře“), že jsou vlastníky nemovitostí,
ani nemohli mít s ohledem na pouhý obligační titul oprávněnou držbu. K tomu
srov. výstižné odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1164/10. Nejvyšší soud též konstatuje, že mu není srozumitelné, proč by neměly (nemohly)
nemovitosti sloužit k uspokojení věřitelů. Nemovitosti jsou ve vlastnictví
dlužníka, nejsou vyloučeny z možnosti zpeněžení a jsou způsobilým předmětem
prodeje. Zpeněžení nebrání samo o sobě ani pravomocné zamítnutí žaloby na
vyklizení nemovitostí. K otázce ad 4/. Poslední z dovolateli formulovaných otázek nemůže založit přípustnost dovolání
již proto, že v řízení nebyl učiněn skutkový závěr, že by dovolatelka
investovala do sporných nemovitostí. Nadto se Dohoda vztahuje pouze na
investory ve smyslu jejího čl. 1, tedy takové osoby, které vkládají majetkové
hodnoty na území jednoho ze států dohody při uskutečňování podnikatelské nebo
jiné činnosti za účelem dosažení zisku.
Dovolatelé nikdy netvrdili ani
neprokazovali, že by uzavření výše označených smluv o budoucích kupních
smlouvách činili při podnikatelské či jiné činnosti za účelem dosažení zisku. Založit přípustnost dovolání nemůže ani námitka dovolatelů, jejímž
prostřednictvím odvolacímu soudu vytýkají, že současně (se zamítnutím žaloby)
nerozhodl o „vrácení kupní ceny“. Potud přehlížejí, že předmětem excindačního
sporu je pouze požadavek na vyloučení dotčeného majetku ze soupisu konkursní
podstaty. Dovolatelům lze přisvědčit pouze v tom, že neobstojí závěr insolvenčního soudu
(který odvolací soud nekorigoval), podle něhož dohody o postoupení práv a
povinností ze smluv o smlouvách budoucích č. 328 a 858 na dovolatele byly
neplatné, neboť takové smlouvy byly v poměrech právní úpravy do 31. prosince
2013 nepřípustné. K tomu, že i podle tehdejší právní úpravy bylo možné se tímto
způsobem dohodnout na změně v subjektech smlouvy, srov. zejména dovolateli
citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 969/2013, nebo např. též
rozsudek ze dne 26. července 2016, sp. zn. 29 Cdo 3612/2015, či usnesení ze dne
15. března 2017, sp. zn. 28 Cdo 5661/2016. Tato dílčí nesprávnost však nic nemění na výsledku sporu, tj. závěru odvolacího
soudu, že dovolatelům nesvědčí právo vylučující zahrnutí sporných nemovitostí
do majetkové podstaty dlužníka, které odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího
soudu. Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu procesní vady, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak k těmto vadám přihlíží dovolací soud
pouze u přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady
řízení, které (jako v této věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky ve
smyslu § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání samy o sobě založit nemohou. Nadto nelze než poznamenat, že výtky dovolatelů v tomto směru jsou ryze
účelové. Rozhodnutí odvolacího soudu a předcházející řízení vytýkanými vadami
zjevně netrpí. K namítané podjatosti soudců odvolacího soudu a k předvídatelnosti a právu
jednat před soudem. Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné
pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), soudcův poměr k
věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané
věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem
řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by
mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak
mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy
soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání
(např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v
důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu
deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem.
Soudcův
poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především
příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním
případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. Ve světle takto vymezených kritérií pak Nejvyšší soud uzavírá, že v posuzovaném
případě nebyly zjištěny (z obsahu spisu se nepodávají) žádné okolnosti, z nichž
by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti soudců Vrchního
soudu v Praze. Tito soudci nemají k věci, k účastníkům ani jejich zástupcům
zjevně žádný z hlediska § 14 o. s. ř. významný vztah, který by mohl
představovat důvod k jejich vyloučení. Dovolatelé ani nepředkládají žádný konkrétní důkaz, jenž by svědčil o opaku. Jakékoli odkazy a argumentace založené na závěrech rozsudku druhé sekce
Evropského soudu pro lidská práva ve věci F. A. proti Turecku tak v daném
případě nejsou na místě, neboť zůstávají pouze v rovině obecného tvrzení bez
uvedení konkrétních důvodů a bez specifikace důkazů k vyvrácení presumované
nestrannosti. Současně nelze přehlédnout, že odkazovaný rozsudek řešil zcela
odlišnou procesní situaci, jak výstižně poznamenal již odvolací soud. Měli-li
dovolatelé na mysli aplikaci obecných principů při posuzování nestrannosti
soudců v průběhu řízení, které jsou v tamějším rozsudku vyjádřené, tak znovu
lze zopakovat, že bez konkrétních tvrzení jsou bezpředmětná. K argumentu dovolatelů, že se odvolacího soudu dotázali, „zda má na věc již
definitivně utvořen právní názor, nebo zda je připraven rozhodnout až na
základě toho, co v tomto řízení a v rámci provedeného ústního jednání teprve
vyjde najevo“, a odvolací soud jim na tuto otázku neodpověděl, nelze než uvést,
že jde o zjevně účelovou námitku. Z obsahu spisu i z odůvodnění napadeného
rozhodnutí se naopak podává, že se odvolací soud pečlivě vypořádal s návrhy
dovolatelů v průběhu odvolacího řízení a v písemném odůvodnění napadeného
rozhodnutí se také vyjádřit ke všem podstatným argumentům dovolatelů (k tomu
viz i níže). Lichá je i námitka, že odvolací soud nemohl jednat a měl věc předložit
nadřízenému soudu. V dané věci totiž byly (oproti mínění dovolatelů) naplněny
podmínky § 15b odst. 2 o. s. ř. pro rozhodnutí o odvolání, neboť dané
ustanovení se vztahuje i na námitku podjatosti uplatněnou před jednáním, při
němž bylo rozhodnuto, když odvolací soud měl podanou námitku za nedůvodnou. Nelze souhlasit ani s poukazem dovolatelů na závěry formulované Nejvyšším
soudem v usnesení sp. zn. 30 Cdo 3753/2012. Žádná z tam zmiňovaných vad se v
tomto řízení nevyskytla, když dovolatelům nebyla odňata možnost jednat před
soudem, neboť soudy obou stupňů plně dovolatelům i žalovanému umožnily seznámit
se se všemi vzájemnými podáními a návrhy a rovněž jim daly možnost se k nim
vyjádřit. K namítané nepřezkoumatelnosti. K problematice nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. června
2013, sp. zn.
29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu
prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na
náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem
účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto
rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu
uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí
odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V rozsudku ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud
též upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být
chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také
usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z
rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, rozsudek ze dne 13. července 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013,
a usnesení ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013). Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na
spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). V posuzované věci napadené rozhodnutí v dotčeném rozsahu zjevně netrpí
dovolateli vytýkanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a
srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru a
současně se vypořádal i se všemi argumenty a námitkami účastníků řízení. Ačkoli
lze připustit, že soudy při vyhlašování musí v souladu s § 157 odst. 2 věty
poslední o. s. ř. své rozhodnutí odůvodnit i ústně na jednání, není případný
odkaz na písemné vyhotovení rozhodnutí na překážku přezkoumatelnosti daného
rozhodnutí ve výše uvedeném smyslu. V poměrech projednávané věci pak
nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ta skutečnost, že odvolací
soud (podle tvrzení dovolatelů) pouze odkázal na písemné vyhotovení rozsudku,
neboť tento nedostatek nebyl na újmu uplatnění práv dovolatelů, jak je i patrné
z jejich rozsáhlého dovolání podaného dokonce ještě ten samý den, kdy jim
napadený rozsudek byl doručen. Na tomto závěru nemění nic ani odkaz dovolatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 3046/14, neboť ten se vztahuje k diametrálně odlišné skutkové i
procesní situaci a na projednávanou věc není aplikovatelný, a to zejména proto,
že v projednávané věci byl rozsudek řádně vyhlášen veřejně. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto, čímž
žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci
sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání ze dne 16. července 2015), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 3 100
Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3
advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3
o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení
přiznaná žalovanému částku 4 114 Kč. K důvodům, pro které Nejvyšší soud přiznal žalovanému insolvenčnímu správci
právo na náhradu nákladů řízení (tj. k možnosti insolvenčního správce dlužníka
požadovat náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem), srov. např. důvody R
15/2015. K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalobce
podle advokátního tarifu, pak srov. např. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013,
sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 2. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu