29 Cdo 99/2025-112
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobců a/ K. K. a b/ L. J., obou zastoupených Ladislavem Ejemem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Eliášova 998/12, PSČ 470 01, proti žalovanému České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 00, jednajícímu Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, o zaplacení částky 325 875 Kč s příslušenstvím každému z žalobců, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 161/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2024, č. j. 72 Co 14/2024-79,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2024, č. j. 72 Co 14/2024-79, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobách, kterými se žalobci domáhali výše uvedených částek s tvrzením, že jde o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce konkursního řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen „konkursní soud“) pod sp. zn. 95 K 7/2002 (dále jen „konkursní řízení“), jehož se žalobci účastní jako konkursní věřitelé. U soudu prvního stupně bylo řízení o žalobě prvního žalobce vedeno pod sp. zn. 48 C 161/2023 a řízení o žalobě druhého žalobce pod sp. zn. 48 C 162/2023. Usnesením ze dne 11. října 2023, č. j. 48 C 161/2023-37, 48 C 162/2023-40, soud prvního stupně obě řízení spojil ke společnému řízení, které je nadále vedeno pod sp. zn. 48 C 161/2023.
3. K odvolání žalobců Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
4. Oba soudy vyšly zejména z toho, že: [1] Dne 13. června 2002 byl na majetek společnosti Joint Invest Action, k. s. v likvidaci (dále též jen „úpadce“), prohlášen konkurs a konkursní řízení nebylo ke dni rozhodnutí skončeno. [2] Dne 13. srpna 2002 žalobci přihlásili do konkursního řízení své pohledávky za úpadcem. Pohledávka prvního žalobce byla uznána ve výši 222 794,52 Kč. Druhý žalobce přihlásil pohledávku ve výši 337 532,88 Kč, kterou správce konkursní podstaty popřel ve výši 7 500 Kč. [3] Do konkursního řízení se přihlásilo cca 15 000 konkursních věřitelů a vedeno je 1 032 incidenčních sporů. [4] Dne 21. listopadu 2022 bylo vydáno rozvrhové usnesení, které nabylo právní moci „22. prosince 2022, respektive 26. listopadu 2022“. Na uspokojení pohledávek byla prvnímu žalobci vyplacena dne 10. ledna 2023 částka 22 911,61 Kč a druhému žalobci dne 1. září 2023 částka 33 939,72 Kč. [5] Dne 16. května 2022 (správně 2023) a 22. května 2022 (správně 2023) žalobci předběžně uplatnili nároky na zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé konkursní řízení u žalovaného, který ve stanovisku ze dne 29. června 2023 konstatoval porušení práva obou žalobců na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, přičemž zadostiučinění v této formě považoval za dostačující odškodnění.
5. Odvolací soud v podrobnostech (a pro stručnost) odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, které považoval za pečlivé a výstižné. Tímto způsobem se v podstatě ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle nichž a/ konkursní řízení je speciálním řízením (jehož účelem je uspořádat majetkové poměry úpadce tak, aby věřitel došel zásadně poměrného uspokojení přihlášené pohledávky, a v němž má věřitel jistotu, že disponuje vůči úpadci určitou pohledávkou a nejistota zůstává toliko ve výši jejího uspokojení), b/ v dané věci je, i přes extrémní náročnost konkursního řízení (způsobenou počtem věřitelů, celkovou výší přihlášených pohledávek a množstvím incidenčních sporů) a plynulý postup konkursního soudu, délka konkursního řízení (více než 20 let) zjevně nepřiměřená, c/ význam předmětu řízení pro žalobce je nepatrný, neboť u konkursního řízení je nutné vycházet z konečné částky, jaké se žalobcům v konkursu dostalo na uspokojení jejich pohledávek [již od 31. července 2007 (správně 31. července 2017), kdy správce konkursní podstaty podal návrh na částečný rozvrh, žalobci věděli, že uspokojení jejich pohledávek bude v rozmezí 6–8 %; nebyli tak vystaveni nejistotě ohledně výsledku konkursního řízení a na základě rozvrhového usnesení ze dne 21. listopadu 2022 byly pohledávky žalobců uspokojeny ve výši 10,28 % (první žalobce obdržel částku 22 911,61 Kč, druhý žalobce částku 33 939,72 Kč)], d/ nejistota žalobců ohledně míry uspokojení přihlášených pohledávek pominula již 31. července 2007 (správně 2017), kdy prvnímu žalobci bylo 71 let a druhému žalobci 60 let, přičemž soud neshledal žádné okolnosti, které by zvyšovaly význam řízení pro žalobce z důvodu věku.
6. K odvolacím námitkám žalobců odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 132/2012 (dále jen „R 132/2012“), s tím, že žalobci přihlásili do konkursního řízení pohledávky (ve výši 222 794,50 Kč a 330 032,88 Kč) spolu s dalšími 15 000 věřiteli. Proto bylo zřejmé, že k uspokojení jejich pohledávek dojde pouze v nepatrné části. Odpovídajícím prostředkem nápravy vzniku nemajetkové újmy žalobců je morální satisfakce ve formě konstatování porušení jejich práva, které již žalovaný mimosoudně poskytl, a to s ohledem „na nepatrný význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce“. Dále odvolací soud uvedl, že ve věcech označených žalobci šlo „nejčastěji o jinou situaci než žalobci prožívanou“, protože tamní poškození dosáhli vyššího věku, šlo jim o vyšší částky nebo šlo o částky srovnatelné, ale pro nepříznivou sociální situaci poškozených pro ně měly vyšší význam. Odvolací soud uzavřel, že žalobci se nacházeli po dobu přesahující dvacet let v nejistotě ohledně výsledku konkursního řízení, „v němž jim však šlo o částky 22 911,61 Kč a 33 939,72 Kč“. Nastolení právní jistoty ohledně předmětu posuzovaného řízení bylo pro žalobce jistě žádoucí, nicméně nezasahující (zásadním způsobem) do jejich běžného způsobu života.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
8. Přípustnost dovolání vymezují ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 3521/2021 (správně sp. zn. 29 Cdo 3623/2021), a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024, sp. zn. 29 Cdo 483/2024.
9. Dovolatelé namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil význam předmětu řízení a formu kompenzace (konstatování porušení práva). Argumentují ve prospěch názoru, že mají nárok na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku konkursního řízení v peněžní podobě, neboť rozhodující pro tuto formu odškodnění je především délka posuzovaného řízení, které přesahuje 20 let, nikoli samotná povaha konkursního řízení. První žalobce závěrem namítá, že odvolací soud při posuzování významu řízení nepřihlédl k jeho věku 88 let.
10. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
11. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky významu posuzovaného konkursního řízení pro dovolatele je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu.
12. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
13. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
14. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád):
15. Podle § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
16. Podle § 31a bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a/ celkové délce řízení, b/ složitosti řízení, c/ jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d/ postupu orgánů veřejné moci během řízení a e/ významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
17. Ve výše uvedené podobě platí citovaná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. beze změn od uplatnění posuzovaných nároků u žalovaného.
18. Dovolací soud nejprve připomíná, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše (rozuměj i formy) zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., přičemž výslednou částkou (či jinou přiznanou formou zadostiučinění) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013.
19. V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3623/2021 Nejvyšší soud shrnul závěry judikatury přijaté k posouzení významu konkursního řízení a tomu odpovídající formě zadostiučinění následovně:
[1] Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Evropský soud pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29.
března 2006, stížnost č. 64890/01, Apicella proti Itálii, odst. 93), neboť újma vzniká samotným porušením práva. ESLP jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. K případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva je tedy na místě přistupovat jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). K tomu srov. zejména stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 58/2011“), jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.
října 2014, sp. zn. 30 Cdo 4176/2013, uveřejněného pod číslem 17/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 17/2015“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 3466/2015, uveřejněný pod číslem 29/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[2] Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb.), tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, bod IV. písm. d/ R 58/2011 a důvody R 17/2015).
[3] V případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovaného a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb. presumuje.
Ani uvedené nicméně nemusí se zřetelem k okolnostem případu platit bezvýjimečně a může být ke skutkové obraně v řízení vyvráceno. Nejde-li však o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně. K tomu srov. například bod IV. písm. d/ R 58/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 30 Cdo 1445/2016, uveřejněný pod číslem 52/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
20. Z citovaných judikaturních závěrů vyplývá, že i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému.
21. Odvolací soud při řešení otázky, jaký je typový význam konkursního řízení pro dovolatele, kteří v posuzovaném řízení vystupovali jako konkursní věřitelé, vyšel především z povahy konkursního řízení jako speciálního řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkursní podstatu, což zpravidla snižuje význam tohoto kritéria pro účely posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení (k tomu srov. R 132/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 211/2013).
22. Vždy je ovšem třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2020, sp. zn. 30 Cdo 106/2018). V poměrech konkursních řízení obecně platí, že nevyjdou-li v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky (srov. R 132/2012 a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo 1885/2019, uveřejněného pod číslem 7/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zároveň však nelze automaticky činit závěr, že se v případě nulového či minimálního uspokojení přihlášené pohledávky nemůže věřiteli následně dostat peněžitého zadostiučinění, zvláště bude-li pro tuto formu zadostiučinění či jeho vyšší částku svědčit některá z okolností uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 30 Cdo 4962/2016).
23. S dovolateli lze souhlasit v tom, že odvolací soud nemohl dospět k závěru o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobce jen na základě skutečnosti, že v konkursním řízení byli uspokojeni částkou 22 911,61 Kč, respektive částkou 33 939,72 Kč. Pouze z povahy konkursního řízení a nízké míry uspokojení totiž není možné dovodit, že by konkursní řízení mělo pro dovolatele (věřitele) nepatrný význam.
24. Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena též v závěru, že negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně u každé z takových osob o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011, či též R 58/2011, nebo tam odkazovaný rozsudek ESLP ze dne 10. července 2003, ve věci Hartman proti České republice, stížnost č. 53341/99, odst. 75 a 76). Zvýšený význam předmětu řízení pro poškozené z důvodu jejich vysokého věku a zdravotního stavu nespočívá na pouhých faktických obtížích při vystupování v předmětném řízení, nýbrž na intenzivnějším vnímání nepříznivých dopadů nepřiměřeně dlouhého řízení, a to včetně hrozby, že se tyto osoby nemusí ukončení řízení s ohledem na stáří a zdravotní stav dožít (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016).
25. Osobami v pokročilejším věku (ve smyslu R 58/2011) jsou myšleny osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012, a ze dne 30. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Dané okolnosti přitom musí nastat v rozhodné době, tedy v době posuzovaného řízení, nikoliv až v průběhu řízení kompenzačního. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019.
26. V projednávané věci byli dovolatelé v rozhodné době (doba přezkoumávaného původního řízení) již ve věku starším 75 let. V průběhu odvolacího řízení dosáhli věku 87 let (první žalobce) a 77 let (druhý žalobce). Vysokého věku tedy dovolatelé dosáhli již v době posuzovaného řízení (srov. rovněž a contrario rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019).
27. Soud prvního stupně posuzoval věk dovolatelů k datu, kdy správce konkursní podstaty podal návrh na částečný rozvrh (k 31. červenci 2017). Uzavřel, že k tomuto dni pominula nejistota dovolatelů ohledně míry uspokojení jejich přihlášených pohledávek. Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně (pouze) ztotožnil, přičemž sám se při hodnocení významu předmětu řízení pro dovolatele jejich vyšším věkem nezabýval. Oba soudy pominuly, že k faktickému uspokojení pohledávek dovolatelů došlo na základě rozvrhového usnesení ze dne 22. listopadu 2022, které nabylo právní moci 22. prosince 2022, respektive 26. listopadu 2022. Prvnímu žalobci byla vyplacena částka 22 911,61 Kč dne 10. ledna 2023, druhému žalobci částka 33 939,72 Kč dne 1. září 2023 (viz sdělení správce konkursní podstaty ze dne 7. listopadu 2023). Přitom Nejvyšší soud v důvodech rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, konstatoval, že význam předmětu řízení není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení.
28. Na základě výše uvedeného lze tedy shrnout, že se odvolací soud při posouzení významu předmětu řízení pro dovolatele a rovněž tak při posouzení otázky, zda dovolatelům poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva je v daném případě zadostiučiněním dostatečným, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
29. Jestliže odvolací soud závěr o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobce založil zejména na povaze konkursního řízení a nízké míře uspokojení, přičemž se nezabýval vyšším věkem dovolatelů, a ani nevysvětlil, jak posuzuje stav jejich nejistoty ohledně výsledku insolvenčního řízení, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.
30. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
31. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu