29 ICdo 130/2021

MSPH 76 INS 2762/2011 176 ICm 2749/2017 29 ICdo 130/2021-185

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Insolvent Capital a. s., se sídlem v Praze 7, Farského 1121/9, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 04765711, zastoupeného Mgr. Michalem Strnadem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00, proti žalovanému TEMPERATIOR s. r. o., se sídlem v Liberci, Kociánova 453/11, PSČ 460 06, identifikační číslo osoby 27881369, zastoupenému Mgr. Jiřím Tomolou, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1034/6, PSČ 110 00, za účasti RAVAK a. s., se sídlem v Příbrami, Obecnická 285, PSČ 261 01, identifikační číslo osoby 25612492, zastoupeného JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, PSČ 110 00, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o určení pravosti a výše pohledávek pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 176 ICm 2749/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka OLEO CHEMICAL, a. s., naposledy se sídlem v Praze 4, Holušická 2221/3, PSČ 148 00, identifikační číslo osoby 27167909, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 2762/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2021, č. j. 176 ICm 2749/2017, 101 VSPH 227/2021-122 (MSPH 76 INS 2762/2011), takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2021, č. j. 176 ICm 2749/2017, 101 VSPH 227/2021-122 (MSPH 76 INS 2762/2011), a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2020, č. j. 176 ICm 2749/2017-66, s výjimkou bodu I. výroku, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

1. Žalobou ze dne 9. června 2017, doplněnou podáním ze dne 8. října 2020, se žalobce (Insolvent Capital a. s.) vůči žalovaným Ing. Jiřímu Hanákovi (insolvenčnímu správci dlužníka OLEO CHEMICAL, a. s.) a OLEO CHEMICAL, a. s. (dále jen „dlužník“) domáhal určení, že pohledávka č. P19/dílčí 1 za dlužníkem ve výši 259 502 717,09 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 2762/2011 (dále jen „insolvenční řízení“ a „pohledávka dílčí 1“) je co do pravosti a výše po právu a je zajištěná, dále že pohledávka č. P19/dílčí 2 za dlužníkem ve výši 461 844 727,07 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení (dále jen „pohledávka dílčí 2“) je co do pravosti a výše po právu a konečně že pohledávka č. P19/dílčí 3 za dlužníkem ve výši 127 262 450,82 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení (dále jen „pohledávka dílčí 3“) je co do pravosti a výše po právu.

2. Rozsudkem ze dne 10. prosince 2020, č. j. 176 ICm 2749/2017-66, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zastavil řízení o určení, že pohledávka dílčí 2 za dlužníkem ve výši 461 844 727,07 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení je co do pravosti a výše po právu (bod I. výroku), zamítl žalobu o určení, že pohledávka dílčí 1 za dlužníkem ve výši 259 502 717,09 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení je co do pravosti a výše po právu a je zajištěná (bod II. výroku), zamítl žalobu o určení, že pohledávka dílčí 3 za dlužníkem ve výši 127 262 450,82 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení je co

3. Insolvenční soud vyšel z toho, že:

[1] Usnesením insolvenčního soudu ze dne 16. února 2017, č. j. MSPH 76INS 2762/2011-A-250, byl kromě jiného zjištěn úpadek dlužníka, bylo povoleno řešení úpadku reorganizací a insolvenčním správcem byl ustanoven Ing. Jiří Hanák (dále jen „insolvenční správce“).

[2] Žalobce přihlásil dne 7. února 2017 tři dílčí pohledávky přihláškou č. P 19.

[3] Pro všechny dílčí pohledávky žalobce je významná existence pohledávky M. U. (dále též jen „M. U.“) na náhradu škody z předsmluvní odpovědnosti v celkové výši 830 544 000 Kč. Ta byla stanovena na základě expertní zprávy soudního znalce Mgr. Ing. Petra Tůmy č. 123-13/2012, která vyčíslila změnu hodnoty podílu M. U. ve společnosti Oleo Chemical International Holding B. V. (dále jen „společnost OH“) a ve společnosti OLEO CHEMICAL, a. s. (dlužníkovi) [dále jen „expertní zpráva“]. Vzniklá škoda pak odpovídá „rozdílu hodnoty podniku OLEO CHEMICAL vypočtené v roce 2009 a vypočtené v roce 2012“.

K poklesu hodnoty dlužníka mělo dojít v návaznosti na jednání F. K., M. K., J. V., P. K., J. K. a J. V. (dále též jen „dlužníci – fyzické osoby“) a vedlejšího účastníka (RAVAK a. s.), který je uvedenými osobami vlastněn a ovládán. Hodnota pohledávky na náhradu škody v rozsahu 700 mil. Kč byla oceněna znaleckým posudkem Ing. Luboše Marka ze dne 31. prosince 2012, č. 64-785-2012 (dále jen „znalecký posudek“), na částku 686 mil. Kč. Pohledávka M. U. měla vzniknout v důsledku skutečnosti, že M. U. je vlastníkem 16 % akcionářského podílu dlužníka a do května 2011 byl vlastníkem 50 % obchodního podílu ve společnosti OH, která v dané době byla majitelem „64 % akciového podílu dlužníka“, v důsledku čehož M.

U. zprostředkovaně vlastnil 32 % akcií dlužníka. Tyto akcie M. U. převedl výše uvedeným fyzickým osobám a vedlejšímu účastníku za nominální hodnotu, která neodpovídala jejich tržní hodnotě; toto řešení mělo být pouze dočasné a tyto osoby porušily svou předsmluvní odpovědnost tím, že neuzavřely s M. U. následně akcionářskou dohodu a zpětné opční smlouvy, na jejichž základě se měl M. U. stát za předem sjednaných podmínek opětovně vlastníkem akcií za obdobně nízkou cenu, jako byla sjednána pro převod z M.

U. na výše uvedené fyzické osoby. Podrobně je tvrzená pohledávka popsána pod bodem IV. až XI. žaloby.

[4] Předmětem smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. dubna 2012, uzavřené mezi M. U. jako postupitelem a dlužníkem jako postupníkem (dále jen „postupní smlouva 1“) byla část pohledávky postupitele za dlužníky – fyzickými osobami a vedlejším účastníkem z titulu náhrady škody z předsmluvní odpovědnosti ve výši 700 mil. Kč s příslušenstvím. Strany si sjednaly, že úplata za postoupení bude rovna hodnotě pohledávky stanovené na základě posudku znalce jmenovaného soudem na návrh postupníka. V návaznosti na ocenění postupované pohledávky znaleckým posudkem činila výše úplaty 686 mil. Kč. Strany se dohodly, že úplata za postoupení bude splatná do 90 dnů poté, co pohledávka bude postupníku uhrazena dlužníky na bankovní účet postupitele. Dále strany v čl. 3.3 vyloučily aplikaci § 527 zákona č.

40/1964 Sb., občanského

zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).

[5] Dle smlouvy o úpravě vzájemných práv a povinností uzavřené dne 3. března 2014 mezi dlužníkem, Mgr. Pavlem Ubrem, správcem závodu zástavce jmenovaným soudním exekutorem Mgr. Janem Vedralem pověřeným provedením exekuce na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. duna 2012, č. j. 49 EXE 738/2012-33, a M. U. (dále jen „smlouva o novaci“) byl závazek dlužníka vůči věřiteli (M. U.), sjednaný v čl. 3.2. postupní smlouvy 1, ke dni účinnosti smlouvy o novaci zrušen a nahrazen novým závazkem dlužníka zaplatit věřiteli 224 155 272,93 Kč do 28. února 2015 a zbývající část úplaty do 90 dnů poté, co bude uhrazena povinnými z pohledávky (dlužníky – fyzickými osobami a vedlejším účastníkem).

[6] Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 18. února 2016 plyne, že M. U. oznámil dlužníku, že postoupil pohledávky, uplatněné přihlášku č. P 19, žalobci. Dlužník ani insolvenční správce tuto skutečnost nezpochybňovali.

[7] Podle akcionářské dohody, která nebyla podepsána, neměl být vedlejší účastník (RAVAK a. s.) stranou této (připravované) smlouvy.

[8] V přihlášce P 19 byla pohledávka dílčí 1 v celkové výši 258 909 473,28 Kč vymezena tak, že jde o zajištěnou část pohledávky M. U. (z titulu úplaty za postoupení pohledávky) z postupní smlouvy 1, jež byla na žalobce (Insolvent Capital, a. s.) postoupena smlouvou ze dne 15. února 2016 (dále jen „postupní smlouva 2“). Pohledávka dílčí 2 představující nezajištěnou část pohledávky M. U. (z titulu úplaty za postoupení pohledávky) z postupní smlouvy 1, jež byla na žalobce postoupena postupní smlouvou 2, byla přihlášena jako podmíněná.

Pohledávka dílčí 3 v celkové výši 126 967 187, 54 Kč byla vymezena jakožto pohledávka mající původ v regresu M. U. vůči dlužníku. M. U. totiž společně s K. J. (dále jen „K. J.“) dohodami o společném závazku z 25. října 2007 a 22. září 2008 přistoupili ke smlouvám o úvěru reg. č. 1032/TÚ/2007 a reg. č. 1045/TÚ/2008, na jejichž základě byl dlužník povinen zaplatit vedlejšímu účastníku částky 3 809 415 EUR a 13 303 696 Kč, jako spoludlužníci a M. U. vůči těmto pohledávkám vedlejšího účastníka započetl část své pohledávky na náhradu škody z předsmluvní odpovědnosti v rozsahu 111 586 603 Kč. Postupní smlouvou 2 postoupil M.

U. svoji (regresní) pohledávku za dlužníkem na žalobce.

[9] Na přezkumném jednání konaném dne 11. května 2017 všechny tři dílčí pohledávky žalobce uplatněné přihláškou P 19 popřel co do pravosti insolvenční správce i dlužník.

4. Jelikož žalobce podáním ze dne 12. října 2020 vzal žalobu zpět v rozsahu pohledávky dílčí 2, insolvenční soud výrokem pod bodem I. řízení v tomto rozsahu zastavil.

5. Ve vztahu k pohledávkám dílčí 1 a dílčí 3 insolvenční soud – cituje § 3 odst. 1, § 37 odst. 1, § 39, § 106 odst. 1 a 2, § 524 odst. 1, §527 odst. 1 písm. a/, § 574 odst. 2, § 580, § 853 obč. zák., § 13 a § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, uveřejněný pod číslem 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007, ze dne 31. března 2015, sp. zn. 23 Cdo 903/2013, a odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 2480/2008, ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 26 Cdo 4836/2007, ze dne 28. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1625/2002 a ze dne 24. února 2011, sp. zn. 33 Cdo 4408/2008 (správně zřejmě sp. zn. 33 Cdo 4404/2008), a dále (ve vztahu k odpovědnosti postupitele dle § 527 odst. 1 písm. a/ obč. zák.) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 1366/2005, uveřejněný pod číslem 95/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 95/2008“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2013, sp. zn. 33 Cdo 1744/2012, a ze dne 29. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 38/2013 – uzavřel, že postupní smlouva 1 je absolutně neplatná pro nedostatečnou identifikaci postupované pohledávky a neurčité vymezení úplaty. Již z tohoto důvodu nemohl nárok na úplatu za postoupení pohledávky vzniknout. Novací, kterou s odkazem na § 1902 o. z. uzavřeli M. U., P. U. a dlužník, nelze zhojit absolutně neplatné právní jednání. I kdyby byla postupní smlouva 1 platná, nárok na úplatu za postoupení pohledávky by nevznikl, neboť postupovaná pohledávka na náhradu škody z předsmluvní odpovědnosti neexistuje. Oprávněná pak nemůže být ani pohledávka dílčí 3, protože neexistující pohledávku nemohl M. U. použít k účinnému započtení vůči pohledávkám vedlejšího účastníka. Proto mu nemohl vzniknout tvrzený regresní nárok vůči dlužníku, když jej nezbavil jeho dluhu. Závěrem insolvenční soud dodal, že i kdyby postupní smlouva 1 byla platná, bylo by nutno žalobu na zaplacení úplaty za postoupení (neexistentní) pohledávky zamítnout, aniž by dlužník musel započíst nárok z odpovědnosti postupitele za postoupení neexistující pohledávky podle § 527 odst. 1 písm. a/ obč. zák. Vzdání se práva z odpovědnosti postupitele dlužníkem (obsažené v čl. 3.3 postupní smlouvy 1) do budoucna hodnotil insolvenční soud podle § 574 odst. 2 obč. zák. jako neplatné s tím, že vzhledem k § 40a obč. zák. jde o neplatnost absolutní.

6. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech výroku II., III., IV. a V. (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

7. Odvolací soud nejprve po zopakování důkazu postupní smlouvou 1, expertní zprávou a smlouvou o novaci – cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2017, sp. zn. 21 Cdo 5271/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 1092/2009 – konstatoval, že postupní smlouva 1 není neplatným právním úkonem z důvodu její neurčitosti ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., neboť ujednání o úplatě není obligatorní náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 32 Cdo 1185/2012). V projednávaném případě byla postupní smlouva 1 uzavřena mezi společností (dlužníkem) a jejím akcionářem, v důsledku čehož je na tento právní vztah nutno pohlížet i optikou v té době platného zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Dovozuje-li Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 5271/2016, že bezplatná postupní smlouva má povahu smlouvy darovací, pak úplatnou smlouvu o postoupení pohledávky lze logicky poměřovat kritérii smlouvy kupní. Dle § 409 odst. 2 obch. zák. přitom platí, že v kupní smlouvě musí být kupní cena dohodnuta nebo musí v ní být alespoň stanoven způsob jejího dodatečného určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran ji uzavřít i bez určení kupní ceny. Z postupní smlouvy 1 je zřejmé, že byla sjednána jako úplatná, přičemž výše úplaty měla být rovna hodnotě pohledávky stanovené na základě posudku znalce jmenovaného soudem na návrh postupníka. Výše úplaty tak byla v postupní smlouvě 1 sjednána jasně a srozumitelně a postupní smlouva 1 vadou neurčitosti v tomto ohledu netrpí.

8. Podle odvolacího soudu není postupní smlouva 1 neplatná ani pro (dle mínění insolvenčního soudu) nedostatečnou identifikaci postupované pohledávky, neboť ta byla ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 4156/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2006 (správně sp. zn. 32 Odo 523/2005), uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2006, pod číslem 110, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2006, sp. zn. 29 Odo 775/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 171, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1890/2011, a nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, identifikována dostatečně určitě.

9. S ohledem na skutková tvrzení vymezená v žalobním návrhu odvolací soud – cituje § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – konstatoval, že insolvenční soudu postupoval správně, když se zabýval výhradně otázkou existence pohledávky M. U. za vedlejším účastníkem a dlužníky – fyzickými osobami z titulu jejich předsmluvní odpovědnosti za škodu, jak byla vymezena přihláškou i žalobou. Případnou jinou odpovědnost uvedených osob insolvenční soud nebyl oprávněn zkoumat.

10. Odvolací soud se následně ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že pohledávka M. U. na náhradu škody z předsmluvní odpovědnosti tak, jak byla vymezena postupní smlouvou 1, neexistuje, jakož i se závěrem, že zápočet M. U. ze dne 31. května 2012 nemohl vyvolat žádné právní účinky (neboť M. U. neměl vůči vedlejšímu účastníku žádnou pohledávku způsobilou započtení na společný dluh dlužníka, M. U. a K. J. vůči vedlejšímu účastníku), a M. U. tak nemohl vzniknout regresní nárok vůči dlužníku. Mimo to se vedlejší účastník nedopustil žádného protiprávního jednání spočívajícího v neuzavření zpětné opční smlouvy a akcionářské dohody, neboť sám o sobě s M. U. a K. J. v tomto ohledu kontraktační proces nevedl. Z těchto důvodů odvolací soud konstatoval, že pohledávka dílčí 3 přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka nebyla po právu.

11. Ve vztahu k pohledávce dílčí 1 se pak odvolací soud zabýval otázkou, zda je možné vyloučit zákonnou odpovědnost postupitele vůči postupníku podle § 527 odst. 1 písm. a/ obč. zák., jak učinily strany v postupní smlouvě 1. Přitom – cituje § 2 odst. 3 obč. zák. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4800/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 32 Cdo 2684/2012, a R 95/2008 – dospěl k závěru, že § 527 odst. 1 obč. zák. má kogentní povahu, a nelze se tedy od něj smluvně odchýlit nebo jeho aplikaci smluvně vyloučit. Vzhledem ke skutečnosti, že se dlužník nikdy nestal věřitelem pohledávky z postupní smlouvy 1, dlužník i insolvenční správce (oba původní žalovaní) se úspěšně ubránili v řízení uplatněnou námitkou ve smyslu § 527 odst. 1 písm. a/ obč. zák., aniž by museli tento majetkový nárok započíst proti nároku postupitele postupem podle § 98 o. s. ř.

12. Námitce promlčení odpovědnosti postupitele vůči postupníku podle § 527 odst. 1 písm. a/ obč. zák., kterou vznesl žalobce, odvolací soud nepřisvědčil. S odkazem na § 261 obch. zák. a na skutečnost, že postupní smlouva 1 byla uzavřena mezi dlužníkem a jeho akcionářem, uvedl, že na ni prioritně dopadají příslušná ustanovení obchodního zákoníku a dle stejného předpisu je nutno posuzovat i případné promlčení. Dále – cituje § 397 a § 398 obch. zák. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 4135/2009 – rozvedl, že objektivní desetiletá promlčecí doba počala běžet ode dne uzavření postupní smlouvy 1 (tj. od 4. dubna 2012), neboť právě při jejím uzavření se M. U. dopustil porušení povinnosti, když na dlužníka fakticky nepřevedl žádnou svou pohledávku. Konec této lhůty připadl na 4. duben 2022. Promlčecí lhůta subjektivní, odvíjející se od vědomosti dlužníka o vzniku škody, počala běžet nejdříve nepravomocným zamítnutím dlužníkovy žaloby na přiznání pohledávky postoupené mu postupní smlouvou 1, kterého se dlužník domáhal v řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 52 Cm 103/2013. Rozsudek v této věci byl vydán dne 9. dubna 2019; proto konec této subjektivní lhůty připadá na 9. duben 2023. Odpovědnost postupitele vůči postupníku podle § 527 odst. 1 obč. zák. se tudíž nepromlčela.

13. Nadto odvolací soud poznamenal, že i kdyby bylo možno aplikaci § 527 odst. 1 obč. zák. platně smluvně vyloučit, nebyl by důvod nevycházet z obecného principu občanského práva, že platným právním úkonem nemůže být právní úkon, jehož plnění je od počátku nemožné (§ 37 odst. 2 obč. zák.).

14. Konečně odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, že na něj byla postoupena nikoli původní pohledávka z titulu úplaty za postoupení pohledávky z předsmluvní odpovědnosti za škodu, ale nová pohledávka vzniklá novací na podkladě smlouvy o novaci (v důsledku čehož došlo též k zániku případných práv dlužníka plynoucích z § 527 obč. zák.). Odvolací soud – cituje § 1902 o. z. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 4035/2007 – zdůraznil, že strany ve smlouvě o novaci (oproti postupní smlouvě 1) pouze odlišně ujednaly splatnost již dříve sjednané úplaty za postoupení pohledávky, přičemž povinnost dlužníka uhradit sjednanou úplatu zůstala smlouvou o novaci nedotčena. Změnou lhůty k plnění byla tedy pouze jedna dílčí složka původního závazkového právního vztahu (povinnost plnit v původně sjednané lhůtě) nahrazena novou (povinností plnit v novém termínu). Nejedná se proto o novaci privativní, nýbrž o novaci kumulativní. Dlužníku tak zůstalo zachováno jeho právo k obraně proti požadavku na úhradu úplaty plynoucí z § 527 odst. 1 obč. zák. i poté, kdy došlo k uzavření smlouvy o novaci, a též proti právnímu nástupci M. U. (§ 529 odst. 1 obč. zák.).

15. V průběhu odvolacího řízení připustil odvolací soud usnesením ze dne

3. června 2021, č. j. 176 ICm 2749/2017, 101 VSPH 227/2021-106 (MSPH 76 INS 2762/2011), aby na straně žalovaného vystupovala v této věci jako vedlejší účastník společnost RAVAK a. s.

16. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné pro řešení dvou otázek procesního nebo hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny, a čtyř otázek procesního nebo hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst.

1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a současně zrušil i rozsudek insolvenčního soudu v rozsahu bodů II., III., IV. a V. výroku.

17. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v řešení těchto otázek: [1] Jakým způsobem postupují soudy při výkladu právního úkonu a při interpretaci navrhovatelem použitých termínů v rámci procesních úkonů z hlediska vymezení předmětu řízení? [2] Bylo v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, popřípadě zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (po novele provedené zákonem č. 351/2011 Sb.), možné vyloučit odpovědnost postupitele za pravost postupované pohledávky ve smyslu § 527 odst. 1 písm. a/ obč. zák., popřípadě bylo možné, aby se postupník pohledávky takové odpovědnosti vzdal? [3] Zakládá neexistence postupované pohledávky neplatnost právního úkonu (postupní smlouvy) pro počáteční nemožnost plnění? [4] Jaké jsou předpoklady pro to, aby soud posoudil změnu závazku jako tzv. novaci kumulativní? [5] Může být odpovědnost podle § 527 odst. 1 písm. a/ obč. zák. namítána jako důvod popření pohledávky na uhrazení úplaty za postoupení pohledávky, respektive může být taková námitka důvodem pro zamítnutí žaloby o určení pravosti pohledávky v režimu zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)? [6] Odkdy běžela dlužníku promlčecí lhůta k případnému uplatnění námitky z odpovědnosti dle § 527 odst. 1 písm. a/ obč. zák.?

18. K otázce ad 1/ dovolatel namítá, že odvolací soud nerespektoval výkladová pravidla pro interpretaci právního úkonu obsažená v judikatuře Nejvyššího soudu (zejm. v rozsudku ze dne 23. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 657/2008, v rozsudku ze dne 29. května 2019, sp. zn. 32 Cdo 3038/2018, v rozsudku ze dne 28. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017, v usnesení ze dne 24. června 2020, sp. zn. 23 Cdo 4071/2019, v rozsudku ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2002, pod číslem 178, v usnesení ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 17, ročník 1998, pod číslem 119, a v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009), když nezkoumal skutečnou vůli účastníků (postupní smlouvy 1), a naopak ji nahradil výkladem právního termínu (terminus technicus) „předsmluvní odpovědnost“ dle nepřiléhavé judikatury Nejvyššího soudu. Dovolatel připomíná, že institut předsmluvní odpovědnosti nebyl v rozhodné době (v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) zákonem výslovně upraven. Závěr soudů, že vůlí stran bylo postoupit na první pohled neexistující pohledávku, má dovolatel za absurdní, nelogický a nezasazený do kontextu dalších okolností případu a jednání účastníků. Odvolací soud z postupní smlouvy zjistil, že se odvolává na expertní zprávu, v níž znalec posuzoval kvantifikaci hodnoty podílu M. U. v souvislosti s akcionářskou strukturou a výkonem akcionářských práv ve společnosti OH a dlužníku. Znalec změnu hodnoty podílu v uvedených společnostech vyčíslil na 830 544 000 Kč. Odtud tak lze zjistit, že strany postupní smlouvy 1 nechápaly pod pojmem „předsmluvní odpovědnost“ náklady na jednání o neuzavřených smlouvách.

19. Žalobce v přihlášce pohledávek pouze použil termín „pohledávka z předsmluvní odpovědnosti“ způsobem, jakým byl použit stranami postupní smlouvy

1. Z přihlášky pohledávek a z žaloby je dostatečně zřejmé, čeho se žalobce domáhá. Žalobce přitom neuplatňoval původní pohledávky M. U., ale pohledávky, jejichž právní důvod je jiný (pohledávky „nově vzniklé“ smlouvou o novaci, respektive regresní nárok). Žalobce by tak ani neměl mít (přinejmenším ve

vztahu k pohledávce dílčí 1) povinnost tvrdit důvod původní pohledávky M. U. Odvolací soud měl přistoupit k jinému právnímu posouzení původního nároku M. U. na náhradu škody ve smyslu § 420 obč. zák., popřípadě ve smyslu § 424 obč. zák.

20. Otázku ad 2/ dovolatel považuje za dovolacím soudem neřešenou. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, argumentuje dovolatel ve prospěch závěru, že odpovědnost postupitele za pravost postupované pohledávky mohou strany vyloučit dohodou.

21. K otázce ad 3/ dovolatel uvádí, že se odvolací soud odchýlil od závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4800/2009, když konstatoval, že postupní smlouva 1 by musela být neplatná pro počáteční nemožnost plnění, i kdyby byl platný její čl. 3.3 (jímž strany vyloučily aplikaci § 527 obč. zák.).

22. V rámci otázky ad 4/ dovolatel tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků ze dne

22. října 2002, sp. zn. 33 Odo 566/2001, ze dne 22. června 2006, sp. zn. 33 Odo 335/2005, a ze dne 15. listopadu 2006, sp. zn. 26 Cdo 28/2006. Přestože se Nejvyšší soud v uvedených rozhodnutích zabýval privativní novací podle § 570 odst. 1 obč. zák., není důvod se od těchto jeho závěrů odchýlit ani při posuzování aplikace § 1902 věty první o. z. Sám dovolací soud tak učinil např. v rozsudku ze dne 27. května 2021, sp. zn. 25 Cdo 1677/2019, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2022, pod číslem 50. Kdyby měla být věc posuzována výhradně v rovině splatnosti samotné, šlo by o otázku, kterou by bylo vhodné sjednotit pro zjevnou rozdílnost dřívějších názorů (dovolacího soudu).

23. Dále dovolatel tvrdí, že v projednávané věci se jde o novaci privativní. Text dohody o novaci jasně mluví o zrušení závazku a o jeho nahrazení novým závazkem v celém rozsahu. Soudy obou stupňů pochybily, když v rozporu s gramatickým výkladem a bez bližšího zjišťování vůle stran výslechem účastníků dohody dovodily, že se mění pouze splatnost závazku. V tomto ohledu dovolatel odkazuje na nález ze dne 12. ledna 2016, sp. zn. III. ÚS 119/14, v němž Ústavní soud zdůraznil prioritu výkladu vůle stran ohledně změny závazku v konkrétním případě před teoretickými právními konstrukcemi.

24. K otázce ad 5/ dovolatel předestírá, že si je vědom názoru Nejvyššího soudu formulovaného v R 95/2008, dle nějž může být námitka neexistence postupované pohledávky v režimu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), důvodem popření pohledávky postupitele z titulu úplaty za takové postoupení. Není si však vědom, že by šlo o otázku řešenou v režimu insolvenčního zákona.

Argumentuje pak ve prospěch závěru, že v insolvenčním řízení se takový závěr vzhledem k § 193 insolvenčního zákona neuplatní. Odvolací soud považoval pohledávku dílčí 1 za existující (platně vzniklou), a to i v kontextu konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Neexistence postupované pohledávky (totiž) nezakládá neplatnost postupní smlouvy, a tedy ani neplatnost ujednání o úplatě. Případná odpovědnost postupitele pohledávky za pravost pohledávky ve smyslu § 527 odst. 1 písm. a/ obč. zák. pak není hmotněprávním důvodem zániku pohledávky. Pohledávka dílčí 1 nebyla ani promlčena. Nenastala tedy žádná z okolností vymezených v § 193 insolvenčního zákona. Případná existence odpovědnosti původního postupitele za existenci postupované pohledávky tedy nezakládá bez dalšího důvod popření pohledávky z titulu úplaty za takové postoupení.

25. Konečně k otázce ad 6/ dovolatel namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2016, sp. zn. 33 Cdo 165/2013, dle nějž počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty není vázán na soudní rozhodnutí, ze kterého plyne, že postupovaná pohledávka neexistuje, ale na okamžik, kdy postupník jako poškozený nabyl vědomost o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá. Odvolací soud tedy pochybil, když konstatoval, že promlčecí doba případného práva dlužníka namítat odpovědnost postupitele ve smyslu § 527 odst. 1 písm. a/ obč. zák. neuplynula, protože nezačala běžet dříve, než byl vydán rozsudek ve věci sp. zn. 52 Cm 103/2013 (9. dubna 2019). Dlužník jako postupník si byl vědom spornosti postupované pohledávky, což vyplývá i z čl. 3.3 postupní smlouvy 1.

26. Ke všem v dovolání předestřeným otázkám se vyjádřil vedlejší účastník, jenž má dovolání za nepřípustné. Přitom poukazuje na to, že dovolatel používá na podporu svých tvrzení buď judikaturu obsahující obecné závěry, s nimiž napadený rozsudek není v rozporu, nebo vykládá judikaturu bez ohledu na rozhodující skutkové okolnosti případu, popřípadě jde o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí.

27. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

28. Nejvyšší soud se nejprve zabýval podmínkami řízení a přípustností

dovolání.

29. V průběhu dovolacího řízení ztratil dlužník OLEO CHEMICAL, a. s. výmazem z obchodního rejstříku (ke dni 1. října 2022) právní osobnost (§ 185 o. z.) a spolu s ní též způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.). Stalo se tak na základě fúze sloučením dlužníka a přechodu veškerého jeho jmění na nástupnickou společnost TEMPERATIOR s. r. o. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 19. prosince 2023, č. j. MSPH 76 INS 2762/2011, 176 ICm 2749/2017, 29 ICdo 130/2021-180, rozhodl podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. tak, že v řízení bude pokračováno se společností TEMPERATIOR s. r. o. jakožto procesním nástupcem dlužníka. K tomu, že po skončení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka byl (v té době) žalovaným již pouze dlužník, srov. podrobněji důvody označeného usnesení Nejvyššího soudu. 30.

Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vypočtených v § 238 o. s. ř.).

31. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovoláním předestřené otázky ad 1/, když potud je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu. To, zda je důvod připustit dovolání i pro zodpovězení otázek ad 2/ až 6/, závisí na odpovědi na otázku ad 1/. Proto se Nejvyšší soud prozatím nezabýval přípustností dovolání k otázkám ad 2/ až 6/.

32. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu se nepodávají, a Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

33. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

34. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

35. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou podstatná především následující ustanovení insolvenčního zákona, občanského soudního řádu a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku:

§ 7 (insolvenčního zákona)

Nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. § 198 (insolvenčního zákona) (1) Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst.

2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. (2) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku. (…) § 79 (o. s. ř.)

(1) Řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst.

4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou. (…)

§ 153 (o. s. ř.)

(1) Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci. (2) Soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. § 35 (obč. zák.) (…)

(2) Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. (…)

36. Uvedená ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu platila v citované podobě jak v době rozhodnutí o úpadku (16. února 2017), tak v době podání žaloby (9. června 2017). Ustanovení občanského zákoníku platilo v této podobě v době uzavření postupní smlouvy 1 (4. dubna 2012). K tomu budiž pro úplnost dodáno, že s přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka se jinak pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka uplatnila (až do jeho skončení) i v době od 1. června 2019 ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 31.

května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].

37. K náležitému vymezení předmětu řízení Nejvyšší soud již v minulosti vysvětlil, že v tzv. sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení.

Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok, či jinak řečeno nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje.

Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží; nepřípustným (odporujícím § 153 odst. 2 o. s. ř.) překročením návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě a který proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před soudem.

K tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 78/2004“), rozsudek ze dne 26. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2012, pod číslem 76, rozsudek ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky ze dne 30. listopadu 2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013, a ze dne 31.

března 2021, sen. zn. 29 ICdo 21/2020.

38. Důvodem vzniku popřené pohledávky (srov. § 174 odst. 2 a § 198 odst. 2 insolvenčního zákona) se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoliv (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností (jež může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněné pod číslem 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 39.

Rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popřípadě dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě uveden právní důvod požadovaného plnění. K tomu srov. např. závěry Nejvyššího soudu vyjádřené

v (dovolatelem označeném) rozsudku sp. zn. 25 Cdo 643/2000, dále v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 210/2008, v R 78/2004 nebo v rozsudku ze dne 29. října 2020, sp. zn. 21 Cdo 4451/2018, uveřejněném pod číslem 64/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

40. Smlouva o postoupení pohledávky musí obsahovat označení smluvních stran (postupitele a postupníka), vymezení postupované pohledávky (způsobem, z něhož bude jednoznačně zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postupu) a musí v ní být vyjádřena vůle smluvních stran směřující ke změně v osobě věřitele postupované pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněný pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

41. Ohledně řádné identifikace postupované pohledávky v postupní smlouvě je judikatura Nejvyššího soudu – představovaná např. rozsudkem ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 654/2003, uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2006, pod číslem 78, rozsudkem ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 937/2003, nebo usnesením ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 776/2004 – ustálena v závěrech, podle kterých nemá-li postupitel vůči dlužníku v době postoupení jinou pohledávku nebo jiné pohledávky s předmětem plnění stejného druhu jako u postupované pohledávky (tedy jiné pohledávky zaměnitelné s postupovanou pohledávkou), pak platí, že postupovaná pohledávka je ve smlouvě o postoupení pohledávky, která byla uzavřena podle § 524 a násl. obč. zák., dostatečně určitě identifikována i tehdy, vymezuje-li ji jen údaj o osobě dlužníka a předmětu plnění.

Smyslu úpravy obsažené v § 524 a násl obč. zák. se neprotiví, aby nezaměnitelná identifikace postupované pohledávky byla provedena i zprostředkovaně, např. „jen“ odkazem na čísla postupitelových faktur s uvedením výše jednotlivých částek, označením čísla odběratelů a počtem dodaných kusů.

42. K náležitostem projevu vůle stran (byť ve vztahu k posouzení neplatnosti smlouvy pro neurčitost vůle) Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy, vysvětlil, že projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest – mimo případ, kdy vůbec chybí určitá vůle – když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl – vadným slovním nebo jiným zprostředkováním – jasného vyjádření této vůle.

Závěr o neurčitosti

či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§ 35 odst. 1 obč. zák.). Ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, a současně je třeba chránit dobrou víru toho, komu byl právní úkon určen (§ 35 odst. 3 obč. zák.) K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

43. Výkladem § 35 odst. 2 obč. zák. se Nejvyšší soud zabýval též v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy číslo 7, ročník 1999, kde rozvedl, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).

Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak zdůraznil (v rovině ústavněprávní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran.

Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález Ústavního sp. zn. I. ÚS 625/2003). Nejvyšší soud dále opakovaně připomněl, že § 35 odst. 2 obč. zák. zahrnuje požadavek, aby se výklad projevu vůle (tam, kde není výslovně projevena vůle jiná) řídil logikou věci; při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14.

prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25.června 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013). Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní. Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku

rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11). 44. K nevhodnému užití zákonného termínu stranami smlouvy (byť ve vztahu k obchodnímu závazkovému vztahu) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, sp.

zn. 29 Odo 512/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2002, pod číslem 215, uvedl, že skutečnost, že účastníci ve smlouvě uvedli zákonný termín (smluvní pokuta) s odkazem na příslušná ustanovení právního předpisu, sama o sobě nevylučuje aplikaci § 266 obch. zák. a nemůže být důvodem pro to, aby soud při výkladu takového úkonu vyšel pouze z významu jeho jazykového vyjádření vyplývajícího z odkazované právní normy a nepřihlédl též k úmyslu jednajících osob, resp. k dalším okolnostem rozhodným pro výklad projevu vůle účastníků ve smyslu § 266 obch. zák. Z recentní judikatury Nejvyššího soudu srov. např. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2024, sen. zn. 29 ICdo 116/2023 (jenž se potud zabýval výkladem právního jednání při použití zastaralé právní terminologie ve smlouvě).

45. V posuzované věci dovolatel v přihlášce pohledávky dílčí 1 do insolvenčního řízení při specifikaci důvodu vzniku pohledávky mj. uvedl, že jde o (zajištěnou) část úplaty za postoupení pohledávky z titulu náhrady škody z předsmluvní odpovědnosti. Ve vztahu k pohledávce dílčí 3 uvedl, že jde o pohledávku z titulu regresu, vzniknuvší započtením pohledávky z titulu náhrady škody z předsmluvní odpovědnosti vůči vedlejšímu účastníku. Obě pohledávky (původně svědčící M. U.) tedy měly zprostředkovaně původ ve vzniku „škody z předsmluvní odpovědnosti“.

K přihlášce dovolatel připojil mj. znalecký posudek (na nějž v popisu důvodu vzniku dílčích pohledávek 1 a 2 výslovně odkázal), postupní smlouvu 1, oznámení o postoupení pohledávky postupní smlouvou 2 a v rámci doplnění přihlášky ze dne 10. dubna 2017 připojil rovněž expertní zprávu (na níž je odkazováno v postupní smlouvě 1). Dle expertní zprávy znalec zjišťoval „změnu hodnoty podílu zadavatele (M. U.) v souvislosti s akcionářskou strukturou a výkonem akcionářských práv“ ve společnosti OH a dlužníku.

Předmětem znaleckého posudku pak byla „pohledávka z titulu náhrady škody“ způsobené M. U. dlužníky – fyzickými osobami a vedlejším účastníkem.

46. Přihláška pohledávky je procesním úkonem přihlašovatele (přihlášeného věřitele). Pro procesní úkony pak (na rozdíl od úkonů hmotněprávních) platí, že každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost. Srov. odstavec 53. stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (část stanoviska), důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněného podčíslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Poměřováno těmito závěry, žalobce v přihlášce pohledávky nezaměnitelně identifikoval skutek (tvrzený důvod vzniku pohledávky) též prostřednictvím označených hmotněprávních úkonů (postupních smluv, znaleckého posudku, expertní zprávy). Při takto řádně vymezeném důvodu vzniku přihlašované pohledávky pak soudu nic nebrání v tom, aby v intencích § 35 obč. zák. (u obchodních závazkových vztahů ve spojení s § 266 obch. zák.) vyložit ony hmotněprávní úkony v rovině právní jinak, než jak je v přihlášce v rovině právní pojmenovává sám žalobce (přihlašovatel pohledávky). Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž měl nesprávně za to, že zkoumaná tvrzení přihlášky vymezují jiný skutek (než ten, k němuž následně směřovalo řízení o žalobě v této věci), proto není správné.

47. Pro chybně určený právní důvod přihlášených pohledávek se soudy obou stupňů nedostatečně zabývaly všemi rozhodnými skutkovými okolnostmi, zejména nezkoumaly, zda dokazováním nevyšlo najevo, že (zjištěné) skutečnosti, s nimiž dovolatel pojí právní kvalifikaci původního nároku M. U. coby nároku z „předsmluvní odpovědnosti“, dovolují uzavřít, že M. U. má (mohl mít) za tvrzenými dlužníky – fyzickými osobami a vedlejším účastníkem pohledávku (kterou lze v rovině právní kvalifikovat jinak) a že tuto pohledávku postoupil (mohl postoupit) dlužníku.

48. Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy není správné, neboť odvolací soud se při řešení otázky ad 1/ odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo v rovině řešení otázky ad 1/, pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné (předčasné) posuzovat na ni navazující otázky ad 2/ až ad 6/ (byť i jen pro účely přípustnosti dovolání).

49. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí insolvenčního soudu, proto Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí (s výjimkou bodu I. výroku o částečném zastavení řízení) a věc v uvedeném rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

50. Na soudech nižších stupňů nyní bude, aby náležitě posoudily, zda na základě skutkových tvrzení předestřených žalobcem (a to jak výslovně, tak prostřednictvím odkazu na příslušné listiny) vznikla (mohla vzniknout) M. U. pohledávka vůči osobám označeným v postupní smlouvě 1 jako „dlužníci“, zda byla tato případná pohledávka postoupena na dlužníka a zda byla na žalobce postoupena pohledávka z titulu úplaty za postoupení pohledávky, včetně posouzení právního jednání obsaženého ve smlouvě o novaci. Při gramatickém, ale i logickém a systematickém výkladu postupní smlouvy 1 soudy zohlední obsah tam odkazové expertní zprávy, jakož i skutečnost, že smlouva byla uzavřena v době, kdy termín předsmluvní odpovědnost nebyl definován tehdy účinnou právní úpravou. V neposlední řadě soudy přistoupí ke zjišťování vůle stran při kontraktaci postupní smlouvy. 51.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). 52. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.