KSBR 27 INS 15574/2017 71 ICm 1076/2020 29 ICdo 71/2022-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce A. I., zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, se sídlem v Biskoupkách 33, PSČ 664 91, proti žalovanému obci Dukovany, se sídlem v Dukovanech 99, PSČ 675 56, identifikační číslo osoby 00289329, zastoupenému JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem, se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 32/26, PSČ 674 01, o zrušení usnesení o schválení smíru, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 71 ICm 1076/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 27 INS 15574/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. prosince 2021, č. j. 71 ICm 1076/2020, 14 VSOL 311/2021-105 (KSBR 27 INS 15574/2017), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
1. Návrhem ze dne 5. února 2020, doplněným podáním ze dne 16. května 2020 se žalobce (Aleš Indra) domáhal zrušení usnesení ze dne 7. ledna 2020, č. j. 70 ICm 5219/2017-78, jímž Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) v řízení o určení pravosti pohledávky (v incidenčním sporu v insolvenční věci žalobce vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR 27 INS 15574/2017) schválil smír uzavřený mezi ním a žalovaným (obcí Dukovany). Tvrdil, že smír uzavřel v omylu založeném na nesprávném závěru soudu, že pohledávka žalovaného byla v insolvenčním řízení popřena toliko co do pravosti, nikoli co do výše. Přitom z vyrozumění insolvenční správkyně ze dne 30. listopadu 2017 plyne, že „dlužník popřel předmětnou pohledávku v celém rozsahu nejen co do její pravosti, ale i do celé její výše“. Dále tvrdil, že odůvodnění usnesení o schválení smíru nekoresponduje s obsahem protokolu o jednání ze dne 7. ledna 2020, v němž se neodráží skutečnost, že soud splnil povinnost, kterou mu ukládá ustanovení § 99 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
2. Rozsudkem ze dne 19. července 2021, č. j. 71 ICm 1076/2020-59, insolvenční soud zamítl návrh žalobce na zrušení usnesení o schválení smíru (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
3. Insolvenční soud dospěl k závěru, že uzavřený smír není podle hmotného práva neplatný, takže není důvod zrušit usnesení o jeho schválení.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a nařídil insolvenčnímu soudu, aby provedl opravu záhlaví a výroků rozsudku ze dne 19. července 2021, č. j. (72) 71 ICm 1076/2020-59, tak, že označí účastníky podle jejich procesního postavení v tomto řízení (třetí výrok).
5. Usnesením ze dne 18. ledna 2022, č. j. (72) 71 ICm 1076/2020-112, insolvenční soud opravil záhlaví a výroky rozsudku ze dne 19. července 2021 označením účastníků
v jejich správném procesním postavení.
6. Soudy obou stupňů vyšly zejména z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 2. října 2017, č. j. KSBR 27 INS 15574/2017-A-6, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka A. I. (žalobce), povolil mu oddlužení a insolvenční správkyní dlužníka ustanovil Mgr. Radku Šimkovou.
[2] Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalobce pohledávku za žalobcem (přihláška P5) v celkové výši 156 117,90 Kč (z toho jistinu 95 594,50 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 60 523,40 Kč) z titulu smlouvy o nájmu nemovitostí a zařízení ze dne 18. prosince 2009. Pohledávka žalovaného sestává z odsouhlaseného zůstatku započtení pohledávek k 31. prosinci 2011 ve výši 46 909 Kč, z úhrady za svoz odpadu (za prosinec 2010 ve výši 1 102 Kč, za leden a únor 2011 ve výši 1960 Kč, za březen 2011 ve výši 1 200 Kč a za duben 2011 ve výši 1 120 Kč), z úhrady vodného a stočného ve výši 7 055 Kč a 2 427 Kč a z úhrady za vyúčtování elektrické energie ve výši 34 223,50 Kč.
[3] Ve vyrozumění ze dne 30. listopadu 2017, doručeném žalovanému dne 4. prosince 2017, insolvenční správkyně sdělila žalovanému, že jeho přihlášenou nevykonatelnou pohledávku popřel dlužník.
[4] Rozsudkem ze dne 28. června 2017, č. j. 7 C 60/2013-291, uložil Okresní soud Brno ? venkov nynějšímu žalobci (tamnímu žalovanému) zaplatit nynějšímu žalovanému (tamnímu žalobci) částku 95 594,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 25. června 2011 do zaplacení a další úrok z prodlení v částce 18 107,40 Kč. Rozsudek dosud nenabyl právní moci.
[5] Z protokolu o jednání před insolvenčním soudem ze dne 7. ledna 2020 (č. l. 72) ve věci vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. č. j. 70 ICm 5219/2017 (ve sporu o určení pravosti pohledávky žalovaného) vyplývá, že insolvenční soud v rámci pokusu o smírné ukončení sporu seznámil účastníky řízení s výsledky přípravy jednání, podle nichž je spor veden zejména z důvodu, že v období, kdy měl žalovaný (dlužník) v nájmu nemovitosti uvedené v žalobě, působila v těchto nemovitostech i další osoba, která se podle žalovaného má podílet na úhradě vyúčtovaných nákladů za topení, vodné, stočné a svoz odpadu.
Insolvenční soud konstatoval, že: „dle jeho předběžného názoru byla dlužníkem žalobcova pohledávka popřena toliko co do pravosti, nikoli co do výše. Pokud tedy v tomto řízení bude prokázáno, že žalovaný se má podílet na úhradách služeb souvisejících s nájmem i jen zčásti, bude o pohledávce žalobce rozhodnuto jako o pohledávce, která je po právu. Za této situace jsou účastníci řízení ochotni spor ukončit dohodou a dospěli k závěru, že uzavřou soudní smír“.
[6] Soud schválil smír v tomto znění: „Určuje se, že žalobcova pohledávka vůči žalovanému ze Smlouvy o nájmu nemovitostí a zařízení ze dne 18. 12. 2009, ve spojení s Dohodou o cessi práv ze Smlouvy o nájmu nemovitostí a zařízení z 28. 04. 2010 s dodatkem č. 1 k nájemní smlouvě ze dne 18. 12. 2009, vedená v insolvenčním řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 27 INS 15574/2017 (přihláška pohledávky č.
5) ve výši 145 000 Kč, je po právu a žalovaný se zavazuje zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 4 000 Kč k rukám právního zástupce žalobce ve lhůtě do 15-ti od právní moci usnesení o schválení soudního smíru".
7. Odvolací soud ? cituje § 99 o. s. ř., dále § 1903 a § 1904 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a odkazuje na označenou judikaturu Nejvyššího soudu ? dospěl k následujícím závěrům.
8. Správný je závěr insolvenčního soudu, podle něhož je žaloba o zrušení schváleného smíru včasná, když byla podána v době před právní mocí usnesení o schválení smíru.
9. Ve sporu o pravost pohledávky podle § 159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona není vyloučeno uzavření smíru.
10. Námitky vznesené žalobcem (dlužníkem) nemohou zpochybnit soulad uzavřeného smíru s hmotným právem. V řízení o zrušení usnesení o schválení smíru mohou být přezkoumávány pouze obecné předpoklady pro platnost právního jednání, tedy jeho srozumitelnost, určitost a vážnost, případně rozpor s dobrými mravy. Nemůže být přezkoumávána oprávněnost původně uplatněného nároku (původního sporu), který byl smírem narovnán, a to ani tehdy, kdyby tato pochybnost vzešla z následně zjištěných skutečností. V přezkoumávané věci tudíž nemůže být přezkoumávána platnost dohody o započtení ani z ní vycházejícího uznání závazku.
11. Důvodem pro neplatnost schváleného smíru není žalobcem tvrzený omyl vyvolaný nesprávným poučením soudu před uzavřením smíru podle § 99 odst. 1 o. s. ř., neboť omyl nebyl vyvolán lstí některou ze stran. Omyl nemohl být vyvolán ani poučením soudu při jednání před uzavřením smíru, neboť před jeho uzavřením soud zdůvodnil, proč podle jeho právního názoru žalobce zřejmě nebude ve sporu úspěšný. Tím žalobce nemohl uvést v omyl; naopak dal mu prostor pro uvážení, zda přistoupí k uzavření smíru nebo nikoliv, a to navíc v situaci, kdy byl v řízení zastoupen advokátem.
12. Přezkum v řízení o zrušení usnesení o schválení smíru je omezen na zjištění, zda tvrzený důvod neplatnosti má původ v dohodě o narovnání, jež byla podkladem pro smír. Důvod neplatnosti, který má původ ve skutečnostech předcházejících uzavření dohody, přezkoumávat nelze.
13. Proti prvnímu a druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení insolvenčního soudu o schválení smíru zrušuje v celém rozsahu a aby insolvenčnímu soudu uložil pokračovat v řízení o incidenční žalobě vedené pod sp. zn. 70 ICm 5219/2017.
14. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena.
15. Dovolatel poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2019, sp. zn. 26 Cdo 2319/2019, které podle jeho mínění odvolací soud nerespektoval. Zejména namítá, že schválený smír je neplatný z důvodu jeho omylu, který byl vyvolán nesprávným, neúplným a „jen stěží neúmyslným“ poučením soudu před uzavřením smíru podle § 99 odst. 1 o. s. ř., které „notabene ani není zachyceno v protokolu z jednání“. Odkazuje na podání ze dne 9. srpna 2021, v němž předestřel názor, že „neurčitý odkaz velmi zkušené soudkyně insolvenčního soudu na blíže neurčitou judikaturu dovolacího soudu je třeba považovat za snahu zakrýt předchozí pochybení insolvenčního soudu tím, že nesprávným poučením ve věci přiměje žalovaného ke smíru“. Na věci nic nemění ani to, že byl zastoupen advokátem, neboť i pro něj platí „zásada důvěryhodnosti ve výkon soudní moci“. Dále zdůrazňuje, že protokol o jednání neobsahuje „žádné řádné zdůvodnění toho, proč dle právního názoru soudu žalobce zřejmě nebude ve sporu úspěšným“. Konečně dovolatel namítá, že v řízení „o uzavření soudního smíru“ bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy právo na řádné poučení před uzavřením smíru.
16. Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné nebo zjevně bezdůvodné, případně je zamítnout. Oponuje zejména názoru, že dovolatel byl nesprávným poučením soudu úmyslně uveden v omyl.
17. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
18. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je souladné s (níže označenou) ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
19. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že ve sporu o pravost přihlášené pohledávky podle § 159 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), není vyloučeno uzavření soudního smíru. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 5/2012, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněného pod číslem 31/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
20. Smír je procesním institutem, jímž se má umožnit účastníkům, aby skončili soudní řízení na základě dohody a sami tak odstranili svým dispozičním úkonem vzniklý spor s tím, že v tom je i podstata rozdílu mezi soudním smírem a autoritativním meritorním rozhodnutím, což nalézá svůj výraz i v jejich odlišné právní úpravě. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, uveřejněného pod číslem 23/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2021, sen. zn. 29 NSČR 17/2020.
21. Smír jako dohoda účastníků, u níž se předpokládá existence nejistých, neurčitých nebo sporných práv, je narovnáním, popřípadě dohodou o vzdání se práva. K tomu srov. stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 11. listopadu 1986, Cpj 44/86, uveřejněné pod číslem 16/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 16/1987“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 1962/2013, uveřejněný pod číslem 22/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 22/2016“). Smír může svým obsahem překročit rámec předmětu řízení; vždy však z něho musí být patrno, jak byly vypořádány nároky, které byly předmětem řízení (R 16/1987 a R 22/2016).
22. Schválený smír je způsobem skončení řízení (mimo rozhodnutí soudu o věci, tj. vedle rozsudku, usnesení, platebního rozkazu, směnečného či šekového platebního rozkazu). Hmotněprávním podkladem soudního smíru může být jakákoliv dohoda účastníků, která má význam pro jeho uzavření; nejčastěji to bývá narovnání, privativní novace, započtení nebo vzdání se práva nebo dluhu. Lze jej uzavřít o celém předmětu řízení, o jeho části nebo jen o jeho základu, tedy všude tam, kde by jinak mohl být vydán částečný nebo mezitímní rozsudek. Srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 29 Cdo 557/2018, uveřejněného pod číslem 87/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 87/2020“).
23. Narovnání (transactio) je pak dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Dohoda o narovnání je samostatným zavazovacím důvodem – právním důvodem vzniku závazku. Po uzavření dohody o narovnání se již věřitel nemůže domáhat plnění z původního závazku, nýbrž jen plnění z nového závazku z dohody o narovnání. Narovnání má řadu shodných rysů s privativní novací, neboť i její podstatou je, že dohodou zaniká dosavadní závazek a nahrazuje se jiným (§ 570 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.). Předpokladem narovnání je však spornost či pochybnost, kterou strany mají ohledně závazku, a dohodou o narovnání lze upravit vzájemná práva a povinnosti v mnohem širším rozsah. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 2725/2008, uveřejněný pod číslem 59/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo opět R 87/2020. K uzavření dohody o narovnání formou soudního smíru v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, pak srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021.
24. Usnesení o schválení smíru (nikoli smír sám) zruší soud jen tehdy, je-li smír neplatný podle předpisů hmotného práva (§ 99 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem tu je, že jde o smír neplatný v době, kdy jej soud schvaloval; srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. června 1964, sp. zn. 5 Co 181/64, uveřejněný pod číslem 56/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2022, sp. zn. 24 Cdo 501/2021.
25. Připouští-li uzavření soudního smíru povaha věci, soud v nalézacím řízení pro schválení smíru zkoumá pouze to, zda účastníky navržený smír není v rozporu s právními předpisy, tj. zda smír splňuje obecné požadavky náležitostí právních jednání, zda má náležitosti stanovené pro vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, případně zda není jiným způsobem v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení neobchází, respektive zda není v rozporu s dobrými mravy; srov. již důvody usnesení Nejvyššího soudu z 28. února 2003, sp. zn. 20 Cdo 307/2002, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 4499/2016, jakož i (opět) důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 501/2021.
26. Napadené rozhodnutí se shora citovaným (ustáleným) judikatorním závěrům neprotiví.
27. Co do protokolace při jednání, u kterého byl uzavřen a schválen smír, lze doplnit odkaz na důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 7. září 2021, sp. zn. III. ÚS 2076/21, při současném respektu k tomu, že odmítací usnesení Ústavního soudu nejsou považována za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně precedenčně významná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05 uveřejněný pod číslem 190/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
28. K usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2319/2019, na které odkazuje dovolatel, lze doplnit, že jde o usnesení o odmítnutí dovolání. Z takového usnesení nemůže plynout ani plynout meritorní právní názor, který by mohl [ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (ve znění pozdějších předpisů)] jakkoli zavazovat Nejvyšší soud (i odvolací soud) při meritorním zkoumání dovoláním předestřených právních otázek. Jediné, co z usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost může plynout, je nemožnost Nejvyššího soudu zabývat se danou věcí meritorně. Srov. shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. září 2017, sp. zn. II. ÚS 1383/17, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2019, sp. zn. 31 Cdo 2389/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2022, sp. zn. 30 Cdo 3113/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 106/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 899/2022. Dovolatelův odkaz na ně (coby na „judikaturu“) je tudíž pro účely založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. právně bezcenný. Pro účely založení přípustnosti dovolání nemá Nejvyšší soud za podstatné ani to, že na ono odmítací usnesení odkázal též odvolací soud, jeho právní závěry totiž v mezích shora rozebrané ustálené judikatury obstojí i bez onoho odkazu.
29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 13. dubna 2022), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč) částku 3 100 Kč a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) za jeden úkon právní služby. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem 4 114 Kč. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 7. 2024
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu