3 Tdo 1050/2022

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2023 o dovoláních, které podali obvinění O. O., nar. XY, bytem XY, V. J., nar. XY, bytem XY, R. T., nar. XY, bytem XY, a R. P., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 3 To 63/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 5/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných O. O., V. J., R. T. a R. P. odmítají.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 32 T 5/2019, byl obviněný O. O. pod bodem 1.) uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že společně se spoluobviněným K. P. v přesně nezjištěné době od května do září 2013 na různých místech Moravskoslezského kraje poté, co dne 15. 4. 2013 policejní orgán tehdejšího Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen ÚOKFK SKPV), Expozitura Ostrava, v trestní věci vedené pod č.j.

OKFK-143/TČ-2011-252501 provedl prohlídku jiných prostor a pozemků ve společnosti E. G., IČ: XY, v níž na pozici jednatele a majoritního společníka působil R. P., nar. XY, a poté, co v bezprostřední návaznosti na tento úkon bylo v téže trestní věci zahájeno vazebně vedené trestní stíhání blízkých spolupracovníků R. P., a to V. J., nar. XY, společníka a jednatele společnosti E. G., IČ: XY, a R. T., nar. XY, ředitele společnosti E. P., IČ: XY, pro zvlášť závažné zločiny dotační podvod podle § 212 odstavec 1, odstavec 6 trestního zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odstavec 1, odstavec 5 trestního zákoníku a poté, co pro tytéž zvlášť závažné zločiny bylo dne 10.

5. 2013 zahájeno trestní stíhání R. P. jako uprchlého ve smyslu § 302 trestního řádu, vedeni záměrem bezdůvodně se obohatit a k tomu účelu zneužít situace, kdy proti R. P., V. J. a R. T. bylo vedeno trestní řízení pro závažnou hospodářskou trestnou činnost, za blíže nezjištěných okolností smluvili na tom, že prostřednictvím internetové aplikace Skype kontaktují R. P., jenž v tu dobu pobýval na území Seychelské republiky, jemuž uvedou nepravdivé informace spočívající v jejich možnosti zajištění propuštění V.

J. a R. T. z vazby a dále v jejich možnosti ovlivnění výsledku trestního řízení ve prospěch R. P., V. J. a R. T., a budou tak od R. P. požadovat vydání finanční hotovosti, přičemž za tímto účelem vešli nejprve v kontakt s R. P., a to z území České republiky prostřednictvím internetové komunikační aplikace Skype, a následně také již osobně s V. J. a R. T., kdy nejméně v době od 10. 7. 2013 do 15. 8. 2013, v rámci internetové komunikace prostřednictvím aplikace Skype s R. P., jenž se toho času nacházel na území Seychelské republiky, se znalostí podstaty proti němu a jeho spolupracovníkům vedeného trestního řízení, vystupovali jako prostředníci osob majících vliv na konání a rozhodování dozorujícího státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava, K.

K., popř. jiných osob z policejního a justičního prostředí, přestože věděli, že ve skutečnosti neměli možnost průběh a výsledek trestního řízení nijak ovlivnit, sdělovali R. P. obecně známé principy postupu orgánů činných v přípravném řízení, přičemž v něm vyvolali mylný dojem a přesvědčení, že průběh trestního řízeni ovlivnit mohou, přičemž tak za nabídku zajištění propuštění V. J. a R. T. z vazby a za následné zastavení proti nim vedeného trestního stíhání požadovali po R. P.

částku nejprve ve výši 30 000 000 Kč, kterou posléze na naléhání R. P. snížili na částku 10 000 000 Kč s tím, že první splátka ve výši 5 000 000 Kč měla být platbou za propuštění V. J. a R. T. z vazby a zbývajících 5 000 000 Kč mělo být platbou jednak za zrušení mezinárodního zatýkacího rozkazu vydaného na R. P., a jednak za zastavení trestního stíhání proti nim vedeného, přičemž R. P. deklarovali, že tyto finanční prostředky předají státnímu zástupci K. K., a poté, co dne 26. 7. 2013 byli V. J.

a R. T. po složení peněžité záruky propuštěni z vazby usnesením státního zástupce K. K., R. P., V. J. a R. T., po společné vzájemné dohodě, v mylné představě, že požadovaná finanční hotovost bude skutečně vyplacena státnímu zástupci K. K. za to, že rozhodl o propuštění R. T. a V. J. z vazby, se dohodli, že R. T. předá postupně K. P. a O. O. požadovanou finanční hotovost, načež pak R. T.: - dne 2. 8. 2013 v době mezi 12:00 a 13:00 hodin v Ostravě na ulici XY, v kavárně Obchodního centra F., K. P.

předal finanční hotovost ve výši 1 000 000 Kč, kterou si před tím z části půjčil jednak od společnosti E. G. a z části také od společnosti A.,

- dne 16. 8. 2013 v době mezi 13:06 a 13:55 hodin v Novém Bohumíně na ulici XY, v sídle společnosti E. G., K. P. a O. O. předal finanční hotovost ve výši 2 000 000 Kč, kterou si předtím z pokynu R. P., jako majitele finančních prostředků, vyzvedl u společnosti C. g. i. c., - dne 23. 8. 2013 v době mezi 17:00 a 17:47 hodin v Novém Bohumíně na ulici XY, v sídle společnosti E. G., K. P. a O. O. předal finanční hotovost ve výši 2 000 000 Kč, kterou si předtím půjčil od společnosti E. R., kdy takto získanou finanční hotovost pak K. P. a O. O. použili přesně nezjištěným způsobem a způsobili tak R. P. škodu ve výši 2 000 000 Kč a R. T. škodu ve výši 3 000 000 Kč, dohromady tedy škodu ve výši 5 000 000 Kč, přičemž k zaplacení další částky ve výši 5 000 000 Kč již nedošlo.

2. Za tento zločin a za sbíhající se zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku a přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 10. 2017, č. j. 4 T 133/2016-3619, který nabyl právní moci dne 12. 10. 2017, byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba byla stanovena částkou 1.000 Kč, tedy 150.000 Kč.

4. Podle § 70 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to částky 48.350 Kč.

5. Podle § 70 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 12.000 ks cigaret značky Marlboro bez platných tabákových nálepek.

6. V souladu s ustanovením § 43 odst. 2 tr. zákoníku nalézací soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 10. 2017, č. j. 4 T 133/2016-3619, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

7. Obvinění V. J., R. T. a R. P. byli týmž rozsudkem pod bodem 3) výroku o vině uznáni vinnými zločinem podplácení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že poté, co dne 15. 4. 2013 policejní orgán tehdejšího ÚOKFK SKPV, expozitura Ostrava, v trestní věci č.j. OKFK-143/TČ-2011-252501 provedl prohlídku jiných prostor a pozemků ve společnosti E. G., IČ: XY, v níž v pozici jednatele a majoritního společníka působil R. P., nar. XY, a poté, co v bezprostřední návaznosti na tento úkon

bylo v téže trestní věci zahájeno trestní stíhání blízkých spolupracovníků R. P., a to V. J., nar. XY, společníka a jednatele společnosti E. G., IČ: XY, a R. T., nar. XY, ředitele společnosti E. P., IČ: XY, pro zvlášť závažné zločiny dotační podvod podle § 212 odstavec 1, odstavec 6 trestního zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odstavec 1, odstavec 5 trestního zákoníku, kteří byli v tomto řízení vzati do vazby, dále poté, co pro tytéž zvlášť závažné zločiny bylo dne 10.

5. 2013 zahájeno trestní stíhání R. P. jako uprchlého, jenž se v tu dobu nacházel na území Seychelské republiky, a dále také poté, co byli V. J. a R. T. dne 26. 7. 2013 v uvedeném trestním řízeni pod č. j. OKFK-143/TČ-2011-252501 propuštěni z vazby usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava, K. K., se R. P., R. T. a V. J. v červenci 2013 společně poradili o nabídce K. P. a O. O. učiněné R. P. prostřednictvím komunikační aplikace Skype na zajištění propuštění R.

T. a V. J. z vazby a dále na zajištění dalšího ovlivnění průběhu trestního stíhání v trestním řízení pod č.j. OKFK-143/TČ-2011-252501 ve prospěch R. P., R. T. a V. J. prostřednictvím osob státního zástupce a policejního orgánu Policie ČR, ÚOKFK SKPV, expozitura Ostrava, a to za částku 10 000 000 Kč, kterou se rozhodli akceptovat tak, že z této celkové částky zaplatí R. T. v hotovosti částku 5 000 000 Kč K. P. a O. O. za to, že došlo na základě usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava, K.

K. k propuštění V. J. a R. T. z vazby v trestním řízení pod č.j. OKFK-143/TČ-2011-252501, a kterou R. T. postupně provedl tak, že: - dne 2. 8. 2013 v době mezi 12:00 a 13:00 hodin v Ostravě na ulici XY, v kavárně Obchodního centra F., K. P. předal finanční hotovost ve výši 1 000 000 Kč, kterou si před tím z části půjčil jednak od společnosti E. G. a z části také od společnosti A.,

- dne 16. 8. 2013 v době mezi 13:06 a 13:55 hodin v Novém Bohumíně na ulici XY, v sídle společnosti E. G., K. P. a O. O. předal finanční hotovost ve výši 2 000 000 Kč, kterou si předtím z pokynu R. P., jako majitele finančních prostředků, vyzvedl u společnosti C. g. i. c., - dne 23. 8. 2013 v době mezi 17:00 a 17:47 hodin v Novém Bohumíně na ulici XY, v sídle společnosti E. G., K. P. a O. O. předal finanční hotovost ve výši 2 000 000 Kč, kterou si předtím půjčil od společnosti E. R., přičemž R. T.

byl srozuměn s tím, že tyto částky jsou postupným částečným splněním obsahu ústní dohody uzavřené předtím v červenci 2013 mezi R. P. a K. P. a O. O. o tom, že K. P. a O. O. převezmou částku 5 000 000 Kč, kterou předají státnímu zástupci a policejnímu orgánu činným v trestním řízení ve věci vedené pod č.j. OKFK-143/TČ-2011-252501, kde policejní orgán Policie ČR, SKPV ÚOKFK, expozitura Ostrava, vede trestní stíhání osob R. P., R. T., V. J. a P. O. pro zvlášť závažné zločiny dotační podvod podle § 212 odstavec 1, odstavec 6 trestního zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odstavec 1, odstavec 5 trestního zákoníku, a to za propuštění R. T. a V. J. z vazby.“

8. Za to byl každý z nich odsouzen podle § 322 odst. 2 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba byla stanovena částkou 10.000 Kč, celkem tedy 2.000.000 Kč.

9. Výše uvedeným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného K. P., nar. XY a P. B., nar. XY.

10. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 32 T 5/2019, podali obvinění O. O., V. J., R. T. a R. P. odvolání do výroků o vině i trestu jich se týkajících. Odvolání do výroku o vině a trestu stran jeho osoby podal i spoluobviněný P. B.

11. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 3 To 63/2021, a to tak, že podle § 256 tr. ř. všechna podaná odvolání zamítl.

12. Věc spoluobviněného K. P., nar. XY, byla vyloučena k samostatnému řízení, kdy o jeho odvolání bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 3 To 95/2021. Obviněný podal proti citovanému usnesení dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 3 Tdo 1051/2022, a to tak, že dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. II.

13. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 3 To 632021, podali obvinění O. O., V. J., R. T. a R. P. samostatná dovolání.

14. Obviněný O. O. v podaném dovolání (č. l. 3695-3703) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h), l) tr. ř., maje za to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že v rozhodnutí chybí některý výrok nebo je neúplný.

15. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že mu bylo soudem prvního stupně upřeno právo na závěrečnou řeč, kdy byla postupem soudu prvního stupně zkrácena jeho práva ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl vydán 30. 3. 2021, a to v jeho nepřítomnosti, neboť se tohoto jednání nemohl ze zdravotních důvodů zúčastnit. Souhlas s projednáním v jeho nepřítomnosti však udělil pouze proto, že se oprávněně domníval, že nepůjde o poslední hlavní líčení.

Ve věci byla naplánována a nařízena tři hlavní líčení o měsíc později, resp. v termínu od 27. 4. 2021 do 28. 4. 2021. Rozhodnutím bez jeho přítomnosti tak nalézací soud zasáhl do jeho práv, zvláště pak za situace, kdy krátce před jednáním, kde byl vynesen rozsudek, obesílal obviněné a jejich právní zástupce s vyrozuměním o změně právní kvalifikace, kdy doručení této obsílky soud prostřednictvím obhájce obviněného ještě dne 26. 3. 2021 urgoval. Soud již v této době musel vědět, že nařízená hlavní líčení na měsíc duben budou zrušena a o svém záměru skončit věc 30.

3. 2021 dovolatele nijak neinformoval. Ač tyto námitky vznesl obviněný v odvolacím řízení, tyto nebyly odvolacím soudem jakkoli reflektovány. Uvedl, že měl příležitost se pouze krátce vyjádřit, nicméně nešlo o výpověď. Na nezaprotokolovaný dotaz předsedy senátu ve veřejném zasedání odvolacího soudu dne 1. 12. 2021, zřejmý ze zvukového záznamu, zda „u těch osob, které navrhovali provedení těch důkazů, jestli to doplnění dokazování má být provedeno naším soudem nebo soudem prvního stupně?“, navrhl prostřednictvím svého obhájce s ohledem na substituční zastoupení některých obhájců, že by bylo vhodnější provést jeho výslech před soudem prvního stupně, s čímž souhlasili i ostatní přítomní obhájci.

To, že tato možnost volby byla pouze předstíraná, však neznamená, že by se nejednalo o důkazní návrh, se kterým se odvolací soud nevypořádal. Právo dovolatele na obhajobu však bylo porušeno již tím, že v protokolu výše zmíněná otázka nebyla zachycena.

16. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak spatřuje v nedůvodném neprovedení navrhovaných podstatných důkazů ve věci, zejména pak neumožnění jeho vlastní výpovědi před soudy obou stupňů, výpovědi spoluobviněného K. P., jehož odvolání bylo navíc Vrchním soudem vyloučeno k samostatnému řízení za situace, kdy bylo možné jeho účast na jednání zajistit. Nalézací soud rovněž neprovedl žádný z důkazů, jejichž provedení navrhl v odvolání a jeho doplnění ze dne 25.

11. 2021, přičemž se s těmito ani nijak nevypořádal. Z navrhovaných výpovědí ve spojení s výpovědí dovolatele a svědka M. přitom bylo zřejmé, že jeho účast na schůzce se spoluobviněným K. P. v sídle společnosti E. nesouvisela s jednáním kladeným mu za vinu. Soudy obou stupňů rovněž pochybily, když nezajistily připojení spisu ve věci vedené před Okresním soudem pro Prahu západ pod sp. zn. 14 T 144/2019, když bylo přinejmenším z protokolu o hlavním líčení v citované věci zřejmé, že byl obviněný R.

P. nepravomocně uznán vinným za identickou trestnou činnost, což by bylo způsobilé zásadně zpochybnit jeho obhajobu o vydírání organizovanou zločineckou skupinou a zásadně jeho tvrzení učiněná v projednávané věci znevěrohodnit.

17. Nesprávné hmotněprávní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení shledává obviněný O. O. v tom, že ve věci provedené důkazy jeho vinu nepotvrzují, ale spíše vyvracejí. Obvinění proti němu byla vznesena ze strany nevěrohodných svědků - obviněných ve snaze jej očernit a zastřít tak vlastní trestnou činnost. Hmotněprávní posouzení vycházelo z jednostranných tvrzení, kdy bylo jak dovolateli, tak spoluobviněnému K. P. odepřeno právo vypovídat. Neexistují žádné důkazy, že by se činu dopustil. Z odsuzujícího rozsudku není možné seznat, čeho se měl dopustit výlučně on, v čem spočívá jeho účast na skutku, případně jak se na trestním jednání podílel. Rozsudek nalézacího soudu pouze neurčitě zahrnuje jeho účast v rámci společného jednání se spoluobviněným K. P., ačkoliv z provedených důkazů je zřejmé, že tento spoluobviněný jednal samostatně. Závěr o době páchání trestné činnosti dovolatele od května do září roku 2015 nemůže obstát ve světle provedených

důkazů, kdy dovolatel konkrétně poukazuje na existenci záznamu č. 20130815200745 z 15. 8. 2013, provedeného k důkazu v hlavním líčení dne 8. 1. 2020, kde se spoluobviněný K. P. ptá, zda na schůzku v sídle spol. E. dne 16. 8. 2013 může přivést kolegu (dovolatele), který má pro něj nějaké dokumenty. Jedná se o první zmínku o existenci dovolatele, je o něm hovořeno ve třetí osobě, a to za situace, kdy na této schůzce již mělo dojít k předání 2. platby a kdy byl již mezi spoluobviněným K. P. a obviněným R.

P. sjednán nejen termín schůzky, ale i její podmínky. Ze způsobu dotazu na možnou přítomnost dovolatele je přitom zřejmé, že se jedná osobu obviněnému R. P. v té době neznámou, jejíž účast má schválit, nikoliv komplice známého tomuto obviněnému již po dobu tří měsíců, kterýžto je měl nadto vydírat. Vzhledem k tomu, že je poprvé zmíněn až na této nahrávce (v pořadí deváté), tedy dne 15. 8. 2013, je zjevné, že se nemohl podílet na schůzce a předání peněž dne 2. 8. 2013. Žádný rozhovor, ani přes Skype ani zachycen jinak mezi dovolatelem a obviněným R.

P., nebyl nikdy k důkazu předložen, ačkoliv byly všechny takové rozhovory v projednávané věci ze strany obviněného R. P. nahrávány a veškerá tvrzení, že dovolatel s kýmkoliv komunikoval o zaplacení jakékoliv částky, jsou zjevně nepravdivá a nepodložená. Na tom nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného R. P., že přes Skype začal nahrávat „až když začali vyhrožovat s těmi dětmi.“ Z provedeného dokazování bylo naopak postaveno na jisto, že prvotní kontakt s obviněným R. P. zprostředkoval pouze spoluobviněný K.

P. Při komunikaci svědka M. s obviněným R. P. jej tento svědek opakovaně odkazuje pouze na obviněného K. P. Na požadavek obviněného R. P. zaznamenaném na nahrávce IXODES 23_20 2016-06-16 14-13 z 16. 9. 2016, že nechce jednat s K. P. a domáhal se schůzky s dovolatelem, na kterého však neměl kontakt, M. reagoval tak, že jej odkázal na K. P. s tvrzením, „já mám pocit, že o tom nic neví“. Ze všech odposlechů, a zvláště u nahrávky ze dne 6. 6.

2016 vyplývá, že se dovolatel nepodílel na ovlivňování trestního stíhání, ale že jeho aktivita směřovala k zajištění dokladů pro obviněného R. P. v souvislosti s jeho možným podnikání v Africe. Opakovaným zmiňováním dovolatele po podání trestního oznámení, i když v nahrávkách se o něm téměř nehovoří, se obviněný R. P. v rámci své obhajoby, že je obětí justiční mafie, snažil vytvořit dojem o existenci organizované skupiny. Stejně tak je zjevně smyšlené tvrzení, že měl dovolatel ukazovat obviněnému R. T. na parkovišti na státního zástupce K., který ani nikdy nebyl stíhán.

18. Dále obviněný O. O. namítl ve vztahu k závěrům, které soud učinil z jeho hotovostních vkladů dne 16. 8. 2013, že tyto vklady nebyly ničím výjimečné. K tomu navrhl doplnit výpisy prokazující, že od prosince 2011 do prosince 2012 provedl na svém účtu hotovostní vklady ve výši 787.100 Kč a od 1. 1. 2013 do 30. 7. 2013 vklady ve výši 343.000 Kč.

19. Z obsahu nahrávek předložených obviněným R. P. č. 20130722192949 a č. 20130802102631, je podle dovolatele zřejmé, že veškeré podmínky první platby ve výši 5.000.000 korun vyjednali pouze obviněný R. P. a spoluobviněný K. P. Schůzek, kde měly být předávány peníze, se nijak neúčastnil. Na podporu svého tvrzení, že pouze zajišťoval dokumenty pro eventuální podnikání obviněného R. P. v Africe, odkázal na výpověď svědka M. a závěr nalézacího soudu, že jednání dovolatele mohlo mít i jiný obsah, nežli převzetí peněž za předstíranou pomoc v rámci trestního stíhání, a to sice, že se schůzka mohla týkat aktivit tohoto svědka v rámci diplomatické činnosti ve prospěch Demokratické republiky Kongo. Ve vztahu k tomuto svědkovi dovolatel uvádí, že jej toliko informoval o existenci obviněného R. P., a poté ho 3 až 4 roky neviděl, což potvrzuje i spoluobviněný K. P. na nahrávce IXODES 22_20 2016-05-27 13-03, kde řekl, že obviněný R. P. navázal na svědka M. a řešil to dál s „těmi pražákami“. Nelze proto dospět k závěru, že se dovolatel ve vztahu k obviněnému R. P. dopustil vydírání nebo podvodného jednání. K tvrzenému působení svědka M. v diplomacii dovolatel navrhl odvolacímu soudu doplnit dokazování o výpis z rejstříků trestů a případný pravomocný rozsudek ve vztahu k tomuto svědkovi, kterým měl být odsouzen za prodej padělků diplomatických pasů. Odvolací soud však toto neučinil.

20. Obviněný O. O. rovněž brojil proti hodnocení výpovědí obviněných R. P., V. J. a R. T., u kterých je přesvědčen, že soud vytvářel prostřednictvím informací od ostatních svědků z druhé a třetí ruky dojem, že popsané jednání je prokazováno větším množstvím svědků. Obviněný V. J. sám přiznal, že dovolatele mimo hlavní líčení neviděl, nejednal s ním. Veškeré jím uvedené informace ve vztahu k dovolateli byly pouze zprostředkované od obviněného R. P. Obviněný R. T. dovolatele viděl pouze na jediné schůzce v sídle spol. E., kdy s ohledem na výpověď svědka K. nelze tvrzení tohoto obviněného o průběhu této schůzky přikládat jakoukoliv váhu. Rovněž obviněný R. P. dovolatele nikdy mimo hlavním líčení neviděl, ani se s ním nesetkal. Jeho tvrzení, že s dovolatelem jednal v rámci aplikace Skype, nejsou přesvědčivé, neboť na rozdíl od hovorů se spoluobviněným K. P., nejsou nijak podepřena předloženými nahrávkami. K hodnocení tvrzení obviněného R. P. dovolatel uvedl, že nalézací soud považoval některá jeho tvrzení nekriticky za nesporná, ač nebyla podepřena žádným jiným důkazem než jeho výpovědí. Obviněný R. P. sám sebe prezentuje jako oběť zájmových skupin majících za cíl ho zlikvidovat. Jeho tvrzení jsou značně nadsazená a některá dokonce vyvrácena důkazy provedenými ve věci. Jako příklad dovolatel uvádí tvrzení o nuceném exilu a naprosté izolaci na Seychelech, kdy poukazuje na nahrávku 20130720175555, kde v čase 15:30 obviněný R. P. říká: „Nech to na pondělí, já budu stejně pryč, já se hýbu, já jezdím do Tanzanie, Dubai, já se hýbu tady dost hodně, k tomu tady na lodi přejíždím ještě po ostrovech, já tady mám hodně aktivit rozdělaných z minulosti.“ Dále dovolatel uvedl, že právě pro tyto cesty potřeboval obviněný R. P. použitelné cestovní doklady. Na podporu svých tvrzení dovolatel navrhoval v rámci doplnění odvolání provedení důkazů zajištěných přímo od obviněného R. P., a to tvrzení obsažená v rozhodnutích Nejvyššího soudu republiky Seychely, které byly odvolacím soudem zcela opomenuty, a to i přesto, že se v nich obviněný R. P. označoval za honorárního konzula Republiky Kongo. Dovolatel se rovněž vymezil vůči tvrzení soudu o věrohodnosti svědka N. o tom, že viděl rozdělení peněz mezi ním a spoluobviněným K. P., když do své zprávy o sledování toto zjištění poznamenal pouze jako domněnku.

21. Podle názoru dovolatele nalézací soud pochybil také v tvrzené výši požadované částky, kdy uváděl, že nejprve bylo požadováno 30.000.000 Kč s tím, že požadavek byl snížen následně na 10.000.000 Kč, neboť částka 30.000.000 Kč nemá oporu v provedeném dokazování. V nahrávkách se hovoří o částce 10.000.000 Kč, a to předtím nežli se v projednávané věci poprvé objevil dovolatel. Oněch 30.000.000 Kč je tak tvrzeno nejspíše výlučně obviněným R. P., neboť obvinění V. J. a R. T. se jednání o ceně vůbec neúčastnili, neboť byli ve vazbě. Ve vztahu k dovolateli nemůže být toto tvrzení patřičné, neboť ten byl K. P. představen až po předání 1.000.000 Kč P. a jednání o doplatku 5.000.000 Kč se neúčastnil.

22. Obviněný O. O. vyjádřil přesvědčení, že nalézací soud přes veškeré důkazy vylučující jeho vinu jej nesprávně shledal vinným a přistoupil k uložení zcela neúměrného trestu, a to zejména ve vztahu k výši trestu uloženému spoluobviněnému K. P. za přesvědčivě prokázané jednání.

23. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že soudy při ukládání trestu nezohlednily skutečnost, že byl ukládán trest souhrnný ve spojení s trestem uloženým rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 4 T 133/2016, kde byl dovolatel odsouzen mimo jiné k podmíněnému trestu odnětí v trvání 2 let a 10 měsíců, s odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let a 8 měsíců. Zároveň však nalézací soud pochybil, pokud nezapočetl dobu, kterou dovolatel v citované věci strávil ve vazbě, resp. se s touto skutečností nijak nevypořádal.

24. Na základě v dovolání uplatněných námitek obviněný O. O. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2021, č. j. 32 T 5/2019-3026, v rozsahu k němu se vztahujícím zrušil a zároveň zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

25. K dovolání obviněného O. O. se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 19. 4. 2022, sp. zn. 2 NZO 5/2022.

26. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, uvedl, že podané dovolání směřovalo primárně proti pravomocnému rozsudku nalézacího soudu, což vyplývá jak ze str. 1 a 2 dovolání, tak z konečného návrhu obsaženého na str. 9 dovolání, kde obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2021 č. j. 32 T 5/2019-3026 v rozsahu vztahujícím se k dovolateli, jakož i rozhodnutí obsahově navazující zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S odkazem na ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř., pak státní zástupce uvedl, že dovolání nemůže být podáno proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud tak obviněný učinil, je na místě jeho dovolání považovat za nepřípustné.

27. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

28. Obviněný R. P. uplatnil v podaném dovolání dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., maje za to, že ve věci je dán zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, že nebyly provedeny navržené podstatné důkazy, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

29. Obviněný především brojil proti závěru nalézacího soudu, aprobovaném odvolacím soudem v bodech 44. – 46. odůvodnění jeho usnesení, že jeho jednání nebylo motivováno bezprávnou výhružkou, kterou proti němu činili lidé z první skupiny obviněných (spoluobviněný K. P., P. B. a obviněný O. O.). Soudy nevyvodily žádné závěry ze skutečnosti, že v době údajného spáchání skutku, byly obviněnému R. P. sdělovány informace z tzv. živého policejního spisu. A právě skutečnost, že osoba mimo orgány činné v trestním řízení disponovala veřejně nepřístupnými informacemi, jej vedla k tomu, že zajistil poskytnutí předmětné částky 5.000.000 Kč, ale nikoliv ve snaze protiprávně ovlivnit své trestní stíhání, ale z obavy své i obviněných V. J. a R. T. z účelového trestního stíhání.

30. Podle obviněného navíc není zřejmé, na základě čeho soudy dospěly k závěru, že jím poskytnuté nahrávky Skypové komunikace nejsou kompletní. Neuvedly ani, jaké skutečnosti měly z nepředložených nahrávek vyplynout, zda v jeho prospěch či neprospěch. Ač soudy vnímaly jím předložené nahrávky jako zásadní důkaz v trestním řízení, tak jej nevyzvaly, aby údajně chybějící nahrávky doložil. Pokud tak neučinily, nelze z nedoložení nahrávek pro účely trestního řízení ničeho dovozovat. S odkazem na výpověď svědka T., který dospěl k přesvědčení, že tvrzení dovolatele o jeho vydírání v souvislosti s jinou kauzou je validní, rozporuje závěr soudů, že Skypová komunikace mezi ním a spoluobviněným P. byla toliko běžnou obchodní komunikací vedenou snahou ovlivnit trestní stíhání vůči jeho osobě. Přestože soudy přisvědčily závěru, že existovaly osoby disponující informacemi z tehdy živého policejního spisu, nevedly tímto směrem další dokazování, které by potvrdilo tvrzení obviněného o bezprávné výhružce, a zcela v rozporu s těmito vlastními závěry dospěly k tomu, že k vydírání dovolatele nedošlo. Takový závěr nejenže neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, ale je vnitřně rozporný, když na jedné straně považují obhajobu dovolatele za neúčinnou, ale zároveň přisvědčují tomu, že existovaly osoby mimo orgány činné v trestném řízení, které disponovaly informacemi, které míti neměly. Za zcela nepřípadný obviněný rovněž považuje odkaz na trestní řízení vedené proti němu u Okresního soudu pro Prahu-západ pod sp. zn. 14 T 144/2019, neboť byl v této neukončené věci povinen vycházet ze zásady presumpce neviny.

31. Dále obviněný brojil proti neprovedení jeho důkazních návrhů, a to konkrétně výslechu policisty L. T., který byl naopak proveden před Okresním soudem Praha-západ, spisového materiálu GIBS, pobočka Olomouc, spisového materiálu NCOZ (dříve ÚOOZ) Praha a Ostrava – ve věci vedené pod č. j. UOOZ-1674/TČ- 2015-292600, (č. j. NCOZ-1348/TČ-2016-417700) krycí název „T.“ a

současně ve věcech vedených pod č. j. UOOZ-1850/TČ-2015-292600 (č. j. NCOZ-1377/TČ-2016-417700) krycí název „I.“ a č. j. V11/2015-UOOZ/E6, č. j. V16/2015-UOOZ/E6, č. j. V4/2016-NCOZ/E6 a č. j. V1/2017-NCOZ/E6, včetně vyžádání všech dosud nepředložených výstupů z operativně pátracích prostředků v akcích T. a I. Bylo však na místě tyto důkazy provést, a dále i výpovědi spoluobviněných. Odvolací soud tyto důkazy označil za nadbytečné, ale tento svůj závěr nijak blíže neodůvodnil. Navrhovanými důkazy mohla být najisto potvrzena nebo vyvrácena obhajoba dovolatele.

Stejně tak jimi mohla být prokázána existence dalších osob vstupujících do věci prostřednictvím spoluobviněných P., O. a B. Zamítnutím navrhovaných důkazů však soudy ponechaly tyto otázky nezodpovězenými, přičemž uvedly, že díky absenci dalších důkazů zůstala tato verze obviněného v ryze hypotetické rovině. Dotčené důkazy nebyly navrhovány s cílem řešit trestní odpovědnost jiných osob, ani se nevymykaly zásadě obžalovací, ale měly toliko potvrdit či vyvrátit tvrzení dovolatele o jeho důvodných obavách z informací od spoluobviněného K.

P. Právě tato obava, že existují osoby z okruhu orgánů osob činných v trestním řízení, jež P. sdělují informace z živých spisů, jej vedla k zajištění částky 5.000.000 Kč, aby nedošlo k nezákonnému ovlivnění trestního stíhání v jeho neprospěch. Ve vztahu k zamítnutí jeho důkazních návrhů dovolatel rozporoval závěr odvolacího soudu v bodě 115. odůvodnění jeho usnesení, kde odvolací soud aproboval závěr soudu nalézacího a zamítl provedení navrhovaných důkazů na odtajnění spisů V16/2015-UOOZ/E6 a V4/2016-NCOZ/E6 a vyžádání všech dosud nepředložených výstupů z operativně pátracích prostředků v akcích T.

a I., neboť tyto, pokud nebyly na výzvu soudu státním zástupcem soudu předloženy, nebyly opatřeny v souvislosti s prověřováním a vyšetřováním v obžalobě označených skutků. Policejní akce T. a I. byly zjevně vedeny v projednávané věci, když nalézací soud minimálně z výsledků akce I. vycházel, neboť např. na záznamy telekomunikačního provozu opakovaně odkazoval. Nebyl tedy důvod neprovést výsledky těchto spisů k důkazu. Z příkazů k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu vyplývá, že byl prováděn odposlech 12 osob, a některým z nich byla sdělena obvinění v projednávané věci, jako obviněnému O.

O. a spoluobviněnému K. P., nebo byly dovolatelem zmiňovány v jeho výpovědích, kdy konkrétně zmiňoval K. K., státního zástupce VSZ v Olomouci, pobočky v Ostravě a ředitele Finančního úřadu XY B. Š. S odkazem na svou výpověď v hlavním líčení v projednávané věci, kde popisoval, jak poté, co poznal B.

Š.,

byla proti jeho společnosti spuštěna akce finančního úřadu a celníků, po které mu tento svědek vysvětloval, že úspěšní podnikatelé jako on by se měli o zisk a o úspěch podělit. Poté byla tato záležitost oprášena, převzal ji K. a „najednou začali tvořit kauzu.“ S vědomím nestandardních praktik orgánů státní správy jednal dovolatel se spoluobviněným K. P., kdy nebyl motivován snahou ovlivnit ve svůj prospěch trestní řízení později vedené pod sp. zn. 54 T 11/2014, ale v obavě z protiprávního ovlivňování jednání orgánů činných v trestním řízení v projednávané věci.

Byly-li nařízeny odposlechy i na výše zmíněného Š. v souvislosti s touto věcí, bylo na místě prověřit výpověď dovolatele a záznamy těchto odposlechů provést. K tomu pak dovolatel dodává, že jeho výpověď koresponduje s výpovědí zkušeného policisty NCOZ L. T. v řízení vedeném u Okresního soudu Prahu – západ pod sp. zn. 14 T 144/2019, kde uvedl, že měl validní informace, že docházelo k nátlaku na dovolatele. Svědek popsal metodiku kontraktace s dovolatelem a následovné ověření jím poskytnutých informací, s tím, že tyto informace shledal důvodnými.

Nadto soudy pominuly, že ke kontaktu mezi dovolatelem a příslušníky policie ČR došlo již v roce 2012, kdy dovolatel kontaktoval G. Již před samotným vydíráním v této trestní věci se obvinění na policejní orgány kontaktovali, následně přesto došlo ke gradaci nátlakového jednání ze strany P. a spol. V žádném případě se tak nejednalo o situaci, jak uzavřely soudy v projednávané věci, že dovolateli nevyšla snaha ovlivnit ve svůj prospěch trestní řízení, a poté začal obviňovat třetí osoby, že jej měly vydírat, ale naopak byl nejprve kontaktován spoluobviněným K.

P. či dalšími osobami s výhružnými snahami, a proto dovolatel zajistil předání částky 5.000.000 Kč, což mohly plně ověřit jím navrhované a soudy neprovedené důkazy.

32. Obviněný brojil proti právní kvalifikaci jeho jednání s tím, že odvolací soud nesprávně právně posoudil podstatu projednávané věci, neboť s ohledem na zjištěné okolnosti nelze jednání dovolatele považovat za podplácení. Jeho jednání bylo vedeno obavami o nezákonné ovlivnění jeho trestního stíhání, a to jednak kvůli již zmiňované skutečnosti, že svědek K. P. disponoval informacemi ze živého trestního spisu, jednak snaha zapůsobit na dovolatele neobvyklým způsobem přes jeho bývalou manželku, kdy odkázal na body 11., 81. a 90. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde jsou tyto skutečnosti konstatovány. Na podporu toho, že jednal z důvodu výhrůžek, dovolatel opakovaně poukazoval na své výpovědi ve věci. Tyto výhrůžky u něj vyvolaly obavy srovnatelné s ohrožením zdraví či života a pociťoval je jako reálnou hrozbu těžké újmy.

33. Zároveň dovolatel zdůraznil, že jeho procesní postavení v tomto trestním řízení se výrazně měnilo. Nejprve vystupoval jako osoba poškozená s právy k tomu přináležejícími, a v tomto směru byl 7. 4. 2017 i poučen. Poté bylo vůči němu dne 5. 3. 2018 zahájeno trestní stíhání pro údajný trestný čin podplácení, za který byl nakonec odsouzen, i když ve skutečnosti byl obětí trestného činu.

34. Rovněž je přesvědčen, že v řízení mělo být postupováno podle § 159c odst. 1 tr. ř. a § 159 odst. 1 tr. ř, tj. že mělo být rozhodnuto o dočasném odložení trestního stíhání. Dovolatel oznámil policejnímu orgánu, že zajistil poskytnutí částky 5.000.000 Kč nikoliv s cílem ovlivnit ve svůj prospěch proti němu vedené trestní řízení, ale aby zajistil, že ze strany spoluobviněného P. a osob kolem něj nebude do jeho trestního stíhání negativně zasahováno. Přesto došlo k zahájení trestního stíhání vůči jeho osobě, ač byly přesně naplněny zákonné podmínky ustanovení § 159c odst. 1 tr. ř. k možnosti dočasného odložení trestního stíhání.

35. S ohledem na výše uvedené obviněný R. P. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 3 To 63/2021, ve vztahu k němu zrušil, a aby nově rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby.

36. Obviněný V. J. uplatnil v rámci podaného dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1. písm. g) tr. ř.

37. Je přesvědčen, že provedené dokazování nebylo provedeno v souladu s ustanovením § 89 odst. 1 tr. ř. v rozsahu umožňujícím konečné rozhodnutí ve věci. Z provedených důkazů vyplývaly dvě verze událostí. Na jedné straně figurovala verze obžaloby o snaze ovlivnit probíhající trestní řízení, ke které se nakonec přiklonily soudy, a na straně druhé verze vydírání tvrzená dovolatelem a obviněnými R. P. a R. T. K prokázání verze obžaloby byly soudem provedeny důkazy jí navržené. Důkazy, jejichž provedení navrhovala a podrobně zdůvodnila obhajoba, potvrzující její verzi událostí, byly takřka bez výjimky soudem odmítnuty. Soudy nedostály své povinnosti uložené jim ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. pečlivě objasnit jak okolnosti svědčící v neprospěch obviněných, tak v jejich prospěch, tak aby byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochyby.

38. Odvolací soud se přitom rovněž nijak nevypořádal s námitkami vznesenými v odvolání, problematické či sporné argumenty pominul a spokojil se s odkazem na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Ve svém odůvodnění odvolací soud uvedl, že důkazy navržené obhajobou byly způsobilé „rozmlžit jasný pohled soudu na věc“, tedy vyvolat důvodné pochybnosti. Za takové situace podle obviněného nebylo možné z povahy věci takové důkazní návrhy neprovést. Vznik důvodných pochybností má přitom zcela zásadní význam pro rozhodnutí soudu o jeho vině či nevině. Dále dovolatel v odvolání namítl, že nalézací soud předjímal, co by jednotlivé důkazy mohly obsahovat a jaké skutkové závěry by z nich mohly vyplývat. Brojí proti postupu předsedkyně senátu, která důkazy fakticky provedla sama, pravděpodobně bez přítomnosti přísedících a z toho učinila závěr o jejich nadbytečnosti. Dále namítl, že se odvolací soud nevyjádřil k tomu, zda a v kterých případech mohou pomocné materiály orgánů činných v trestním řízení sloužit jako důkaz. Zdůraznil, že pokud by se jednalo o materiály v projednávané věci, tak by byl správný závěr o jejich nepoužitelnosti, ale v daném případě, kdy jimi mělo být prokázáno, že obžaloba nepředložila vše, k čemu byla vyzvána, tak by se mělo jednat o důkaz přípustný. Obžaloba není privilegovanou stranou trestního řízení, která si může vybírat, co k jasné výzvě soudu co do konkrétnosti i rozsahu předloží a co nikoliv.

39. Dále uvedl, že odvolací soud zcela pominul svou povinnost vypořádat se s jeho ryze právními námitkami, kdy argumentaci v bodě 53. odůvodnění usnesení považuje obviněný za neadekvátní či zavádějící. Kritizuje hodnocení výpovědi svědkyně S. ze strany odvolacího soudu, který tento důkaz ani neprováděl, kdy se na jednu stranu odvolací soud podivuje nad ztrátou paměti této svědkyně, aby následně nacházel argumenty aprobující její porušení povinnosti coby svědka vypovídat plnou pravdu. Za zavádějící pak označuje i odůvodnění odvolacího soudu v bodě 56. jeho usnesení, kde si podle obviněného odvolací soud protiřečí, když současně tvrdí, že úplatek byl poskytnut z obavy návratu do vazby, „přičemž byli propuštěni z vazby ještě před složením peněžité záruky, což musí vést k závěru, že důvody vazby v daném okamžiku v jejich trestním řízení nebyly dány.“ Argumentace obhajoby v podaném dovolání však směřovala k tomu, že v době poskytnutí platby již byli dovolatel a obviněný R. T. propuštěni z vazby a jediným důvodem pro její poskytnutí byla obava, že osoby, které je vydíraly, byly schopny zajistit jiné nedůvodné trestní stíhání či nové uvalení vazby, což vylučuje závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty § 332 tr. zákoníku.

40. Obviněný rovněž zdůraznil, že vydírání může mít celou řadu podob, přičemž vyjma fyzického násilí lze použít sofistikovanější a propracovanější metody, jako se tomu stalo v projednávané věci. Hrozbu uvalení nezákonné vazby je přitom možné považovat za pohrůžku jiné těžké újmy, neboť mu bylo ze strany těchto osob opakovaně tvrzeno a prokazováno, jak „dlouhé prsty“ mají. Jeho obavy je proto nutno považovat za zcela důvodné a na jeho jednání nahlížet jako na vynucené, a nikoliv svobodné a volní.

41. Obviněný V. J. dále brojil proti kvalitě odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů obhajoby, kdy odůvodnění soudů v projednávané věci nelze podle něj považovat za adekvátní a přesvědčivé.

42. Z výše uvedených důvodů obviněný V. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 3 To 63/2021, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 32 T 5/2019, a přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

43. Obviněný R. T. v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., maje za to, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ve vztahu ke skutkovým zjištěním, neboť nebyly provedeny podstatné důkazy ve vztahu ke skutkovým zjištěním a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

44. Obviněný R. T. v podaném dovolání namítl zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, kdy obdobně jako obvinění R. P. a V. J., kritizuje závěr soudů, že se nestal obětí bezprávných výhružek ze strany spoluobviněných K. P., P. B. a obviněného O. O., kdy své závěry opírají o obsah Skypové komunikace mezi obviněným P. a spoluobviněným P. Dovolatel byl po svém propuštění z vazby kontaktován obviněným R. P. s tím, že se stali oběťmi vydírání. Soudy se v projednávané věci nijak nevypořádaly s tím, že spoluobviněný K.

P. obviněnému R. P. opakovaně sděloval informace z živého trestního spisu, ke kterým mohly mít přístup jen orgány činné v trestním řízení. Dovolatel se proto mohl oprávněně domnívat, že se stal obětí vydírání. Soudy své tvrzení, že jeho jednání bylo účelové a cílené, opřely pouze o Skypovou komunikaci doloženou obviněným R. P. a výpověď obviněného O. O. a spoluobviněného K. P. Přestože přisvědčily, že zde byly další osoby disponující informacemi z policejního spisu, dokazování tímto směrem nevedly a posoudily skutkový stav věci tak, že k jeho vydírání nedošlo.

Dovolatel opakovaně navrhoval doplnění dokazování o výslech L. T., policisty z pražského ÚOOZ, který jej kontaktoval a kterému předal veškeré dokumenty, kterými disponoval. Tento svědek disponoval znalostí projednávané situace, co jí předcházelo, apod. Odvolací soud ve veřejném zasedání provedl důkaz protokolem z hlavního líčení konaného dne 7. 10. 2021 ve věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 14 T 144/2019, kde byl jako svědek vyslechnut zmiňovaný T., a kde měl uvést, že se v rámci policejní činnosti dozvěděl, že se v zahraničí nachází osoba, která je s dalšími osobami nucena platit úplatky kvůli probíhajícímu trestnímu řízení, a také měl být vytvářen nátlak na rodinné příslušníky.

Tyto informace si měl údajně tento policista ověřit a považovat je za validní.

45. Další vznesenou námitkou dovolatel brojil proti neprovedení navrhovaných důkazů, a to výslechu svědků – policistů, konkrétně L. T., T. M. a M. L. T. byl v kontaktu s obviněným R. P. již v době, kdy se tento obviněný zdržoval na Seychelských ostrovech. Svědci T. M. a M. L. kontaktovali dovolatele za účelem zajištění policejního monitorování schůzek mezi dovolatelem, V. J., R. P., K. P., O. O. a P. B. Jejich svědectví by podle názoru dovolatele bylo zcela jistě přínosné a mohlo by mít vliv na následné rozhodnutí soudu. Odvolací soud při svém rozhodování toliko odkázal na odůvodnění nalézacího soudu v jeho bodech 110. – 121., kde se měl vypořádat s návrhy na provedení dokazování. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I ÚS 1135/17, obviněný zdůraznil, že je potřebné neprovedení důkazu náležitě odůvodnit. Této své povinnosti podle něj nedostál odvolací soud, který vůbec nezdůvodnil, proč považuje navrhované důkazy za nadbytečné, a to přesto, že dospěl k závěru, že existovaly osoby, které mohly prostřednictvím obviněných P., B. a O., vstupovat do jednání za účelem ovlivnění trestního stíhání dovolatele a obviněných V. J. a R. P. Nicméně díky absenci důkazů zůstala taková verze událostí v ryze hypotetické rovině. Právě proto měly být provedeny navržené důkazy, které by toto tvrzení dovolatele, R. P. a V. J. buď potvrdily, nebo vyvrátily. Věc proto nemohla být objasněna tak, aby o vině dovolatele i ostatních obviněných mohlo být bez pochybností rozhodnuto.

46. Obviněný R. T. rovněž namítl, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako trestný čin podplácení, a to přesto, že nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu. Nebylo prokázáno, že by sám dovolatel požadoval zastavení trestního stíhání, sám žádný úplatek nenabízel, ale byl pouze instruován k předání peněz. Je vyloučeno jak jeho jednání v úmyslu přímém, tak nepřímém, protože rozhodně nebyl srozuměn s následkem. Konkrétní okolností, na kterou spoléhal, že k následku nedojde a která tedy vylučuje jeho srozumění s následkem, bylo bezodkladné oznámení orgánům činným v trestním řízení. Nelze tedy dovodit jeho úmysl, neboť nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu a kumulativně ani k naplnění všech obligatorních znaků trestného činu podplácení podle § 332 tr. zákoníku.

47. Podané dovolání obviněný R. T. uzavírá s tím, že pro odsouzení nepostačuje pouze pravděpodobnost o vině, ale je vyžadován takový důkaz, na jehož základě by soud získal rozumnou a morální jistotu o vině, a který by pro soud byl dostatečným pro odsouzení, kdy v tomto případě však tomu tak není. Měla se tedy uplatnit zásada in dubio pro reo.

48. Na podkladě shora uvedených důvodů obviněný R. T. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 3 To 63/2021, a dále rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 32 T 5/2019, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

49. K dovolání obviněných R. P., V. J. a R. T. se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 19. 4. 2022, sp. zn. 2 NZO 5/2022. Spisový materiál byl spolu s dovoláními obviněných doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství dne 9. 11. 2022.

50. Státní zástupce poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a stručně shrnul námitky obviněných, uvedl, že skupina námitek směřujících do oblasti dokazování a skutkových zjištění nemá v projednávané věci opodstatnění. Obvinění primárně nesouhlasí s hodnocením důkazů, a to především obsahu komunikace uskutečněné prostřednictvím aplikace Skype a předložené R. P. a výpovědí dalších ve věci vystupujících obviněných, a vyslovením závěru o jejich vině bez důvodných pochybností. V projednávané věci se podle státního zástupce nejedná o případ zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., rozhodnutí splňují požadavky upravené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jsou plně přezkoumatelná. Soudy vyházely správně jak z předložené Skypové komunikace, která byla ve věci významným usvědčujícím důkazem, tak z dalších důkazů provedených ve věci, a to především výpovědí obviněných P. a O. a listin dokládajících transfer peněžních prostředků. Soudy dostatečně, logicky a přesvědčivě vysvětlily, proč považují trestnou činnost obviněných za prokázanou a jejich obhajobu o tvrzeném vydírání za vyvrácenou, přičemž státní zástupce odkázal na str. 59 a násl. rozsudku nalézacího soudu a str. 15 a násl. usnesení odvolacího soudu. Skutková zjištění mají podklad v provedených důkazech, a neexistuje tak důvod pro zásah Nejvyššího soudu. Trestná činnost obviněných byla prokázána spolehlivě, obvinění se obětmi vydírání nestali.

51. K námitce týkající se neakceptování důkazních návrhů obviněných, státní zástupce uvedl, že soudy ve věci věnovaly pozornost důkazním návrhům učiněných obhajobou a přiměřeným způsobem odůvodnily, proč důkazní návrhy neakceptovaly z důvodu nadbytečnosti, kdy odkázal na body 110. - 121. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a na bod 49. usnesení vrchního soudu.

52. K námitce obviněných, že se soudy ve svých odůvodněních nedostatečně vypořádaly s jejich argumenty, státní zástupce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), který mimo jiné uvádí, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Přezkoumávaná rozhodnutí přitom takový ucelený argumentační systém, kterým byla vyvrácena obhajoba, obsahují.

53. Ve vztahu k námitkám směřujícím především proti posouzení subjektivní stránky trestného činu předmětného deliktu státní zástupce uvedl, že se jedná o námitky nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265a odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť svými námitkami obvinění míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Vady právní kvalifikace totiž odvíjí na základě své vlastní verze skutkového děje, podle kterého byli oběťmi vydírání a jen plnili instrukce, ke kterým byli donuceni. Podle státního zástupce k takovýmto argumentům nelze v dovolacím řízení vůbec přihlížet. Východiskem pro posouzení právní kvalifikace musí v dané věci být skutkový stav zjištěný soudy, a nikoliv prosazovaný obviněnými. Skutková zjištění soudu obsažená v tzv. skutkové větě vykazují znaky vytýkaného deliktu, a tak lze právní posouzení skutku oběma soudy považovat za správné a adekvátní.

54. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podaná dovolání v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III.

55. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

56. Dovolání všech obviněných proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 3 To 63/2021, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

57. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným O. O., R. P., V. J. a R. T. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

58. Vzhledem k tomu, že obsah dovolání obviněného O. O. a obviněných R. P., V. J. a R. T. napadá rozdílné závěry nalézacího i odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud pro přehlednost rozhodnutí za vhodné se nejprve vypořádat s námitkami obviněného O. O. a poté s námitkami obviněných R. P., V. J. a R. T., které se naopak obsahově překrývají. Jak nalézací soud, tak odvolací soud ostatně též rozdělovaly pro přehlednost obviněné do dvou skupin z důvodu jejich navzájem protichůdných tvrzení. Do první skupiny, která tvrdila, že je schopna za úplatu zajistit ovlivnění trestního řízení ve prospěch obviněných z druhé skupiny, byli zařazeni K. P., O. O. a P. B. Druhou skupinu tvoří obvinění R. P., V. J. a R. T., kteří měli být současně pachateli i poškozenými, byť práva poškozených v tomto řízení vykonávat nemohli, a kteří měli být k poskytnutí peněžních prostředků nuceni bezprávnými výhružkami první skupiny obviněných jejich prostřednictvím i osob z řad orgánů činných v trestním řízení, které nějakým způsobem participovaly na trestní věci vedené proti nim pro trestný čin dotačního podvodu.

59. Obviněný O. O. své námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h), l) tr. ř.

60. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

61. Ze zákonné formulace tohoto dovolacího důvodu je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný uplatnil námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že nalézací soud pochybil, pokud v hlavním líčení rozhodl v jeho nepřítomnosti přesto, že v řízení byla nařízená další jednání, a tím mu upřel právo posledního slova. Uplatněnou námitku lze podřadit pod zmíněný dovolací důvod, nelze jí však přiznat opodstatnění.

62. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

63. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže rozvádí, upravuje požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání. V hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže je lze v jeho nepřítomnosti provést spíše výjimečně, případně je vůbec nelze konat.

64. Podle ustanovení § 202 odst. 2 písm. a) tr. ř. v nepřítomnosti obžalovaného se může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán. Obžalobu i předvolání je přitom nutno doručit obžalovanému do vlastních rukou podle § 64 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejde o řádné předvolání, nemá-li soud doklad o tom, že předvolání bylo obžalovanému doručeno do vlastních rukou, i když jiné osoby učiní vůči soudu prohlášení, že obžalovaného o konání hlavního líčení vyrozuměly (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 2556-2557 s.).

65. Zákon v § 202 odst. 4 větě první tr. ř. stanoví, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.

66. Podle ustanovení § 202 odst. 5, věty první, tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.

67. Předně je potřebné konstatovat, že trestní sazba za trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. d) tr. zákoníku činí pět až deset let, a proto zde bylo třeba vycházet z omezení konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného vyplývajících z ustanovení § 202 odst. 4 věty první tr. ř.

68. V projednávané věci bylo předmětné hlavní líčení nařízeno na 30. 3. 2021. Obviněnému bylo doručeno předvolání do vlastních rukou dne 25. 2. 2021 (doručenka na č. l. 2972 p. v.). V hlavním líčení konaném dne 30. 3. 2021 byla soudu obhájcem obviněného doručena krátkou cestou žádost obviněného o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti (na č. l. 3082). Po tiché poradě senátu bylo předsedkyní senátu vyhlášeno usnesení podle § 202 odst. 2, 4, 5 tr. ř., s tím, že hlavní líčení bude konáno v nepřítomnosti obviněného O. O. i ostatních obviněných, kteří shodně jako on soudu doručili žádosti o konání hlavního líčení v jejich nepřítomnosti. Dlužno podotknout, že obviněný byl v hlavním líčení zastoupen obhájcem, který hájil jeho zájmy a přednesl jak závěrečný návrh, tak závěrečnou řeč (srov. protokol o hlavním líčení na č. l. 3003-3013). Je potřebné poukázat na to, že procesní postup nalézacího soudu byl zcela v souladu s trestním řádem. To, že soud s velkým předstihem nařídí hlavní líčení hned na několik termínů, kdy se tak děje zejména ve skutkově složitých věcech, kde je potřebné provádět rozsáhlé dokazování, je běžnou praxí. Samotná skutečnost, že je hlavní líčení nařízeno na několik termínů, však zároveň neznamená, že by soud byl povinen všechny tyto termíny vyčerpat, resp. ve všech konat hlavní líčení. Nalézací soud konal hlavní líčení v rozsahu celkem osmi jednacích dnů. Pokud dospěl k závěru, že má dostatečný důkazní podklad v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 věty první tr. ř. tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a další dokazování, a tedy i konání dalších hlavních líčení ve věci, už není zapotřebí, tak nelze mít tento jeho postup za porušení práva obviněného na obhajobu. Jak již bylo zmíněno výše, obviněný měl v řízení obhájce, právního profesionála, který by měl být připraven reagovat adekvátně na průběh trestního řízení, a v případě potřeby přednést závěrečnou řeč, což také učinil.

69. Nelze ani přisvědčit námitce obviněného, že mu bylo jednáním nalézacího soudu i soudu odvolacího upřeno vyjádřit se ke skutečnostem kladeným mu za vinu a právo vypovídat. Obviněný v hlavním líčení využil svého zákonného práva a odmítl vypovídat. V konaných hlavních líčeních mu bylo umožněno se ke všem důkazům vyjádřit. Není povinností soudu se po odmítnutí výpovědi obviněného opakovaně dotazovat, zdali si přeje změnit své rozhodnutí a ve věci chce vypovídat, a stejně tak není jeho povinností informovat obviněného, že může nastat situace, že bude věc skončena, vyslovil-li jako v projednávaném případě explicitní žádost, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Nad rámec uvedeného je možno doplnit, že odvolací soud dal obviněnému prostor ke sdělení svého stanoviska ve veřejném zasedání konaném dne 1. 12. 2021. Je tak možno uzavřít, že do jeho práv coby obviněného zaručených mu trestním řádem nebylo soudy zasaženo.

70. Dovolateli je možné přisvědčit v tom, že při jednání se předseda senátu odvolacího soudu dotázal, zdali navrhovaného doplnění dokazování mělo být provedeno odvolacím soudem nebo soudem prvého stupně, a že přítomní obhájci se vyslovili spíše pro možnost doplnění dokazování před nalézacím soudem, a že tato otázka není zanesena v protokolu o veřejném zasedání. Podle Nejvyššího soudu však tento dotaz není možné považovat za předestření rozhodnutí o odvolání. Ze záznamu o veřejném zasedání ze dne 1. 12. 2021 založeném na č. l. 3456 vyplývá jasný pokyn předsedy senátu „dáme to do protokolu“, kdy neuvedení této otázky není žádnou konspirací ani předstíráním, jak naznačuje dovolatel, ale prostým opomenutím protokolující úřednice, kdy pro posouzení důvodnosti odvolání ani řádnosti procesního postupu odvolacího soudu, nemá toto opomenutí většího významu. Jak vyplývá z vyjádření soudce zpravodaje zachyceném na zvukovému záznamu o veřejném zasedání ze dne 1. 12. 2021, o důkazních návrzích „odvolací soud nerozhodoval, neboť směřovaly po výslovném dotazu k činnosti soudu prvního stupně a v kontextu našeho zamítavého rozhodnutí nebyl k tomuto postupu dán podklad“. Odvolací soud toliko přezkoumával, zda rozhodnutí nalézacího soudu o zamítnutí totožných důkazních návrhů bylo v souladu s trestním řádem, přičemž na postupu nalézacího soudu neshledal nic závadného (srov. body 16., 48. – 50. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

71. Obviněný O. O. dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

72. Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 [a který byl novelou bez obsahových změn nově zařazen pod písm. h)] i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

73. Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů ani zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění dovolatel výslovně nevznesl. Namítl však, že odvolací soud neprovedl žádný z důkazů zaslaných jeho osobou v odvolání a v doplnění odvolání ze dne 25. 11. 2021, ani se s těmito nevypořádal, přičemž mu nebylo umožněno vypovídat a navíc nebyla provedena výpověď K. P. Dále pak podle jeho názoru odvolací soud pochybil, když nezajistil připojení spisu Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 14 T 144/2019, ve kterém byl obviněný R. P. nepravomocně uznán vinným trestným činem podplácení, kdy by tím mohla být dostatečně zpochybněna věrohodnost tohoto obviněného a jeho tvrzení.

74. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s článkem 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96 -svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).

75. Dlužno dodat, že důkazní návrhy, jež měly být odvolacím soudem opomenuty, v dovolání obviněný vymezil poněkud kuse, když uvedl, že nebyly nedůvodně provedeny jeho důkazní návrhy obsažené v odvolání a jeho doplnění. Neuvedl ale, o jaké konkrétní důkazy se mělo jednat či co měly prokazovat. Konkrétně namítl, že soud bez zjevného důvodu neprovedl výslech jeho a obviněného K. P. K možnosti vyjádřit své stanovisko k věci se Nejvyšší soud již vyslovil v bodě 69. odůvodnění tohoto usnesení, kdy poukázal na to, že obviněný měl možnost vypovídat před nalézacím soudem v jednom z 8 jednacích dnů, kdy bylo hlavní líčení konáno, a kde využil svého práva výpověď odepřít.

76. V kontextu této námitky se jeví jako vhodné poukázat na závěr odvolacího soudu v bodě 16. odůvodnění jeho usnesení, kde uvedl, že obvinění prostřednictvím svých obhájců „v rámci svých návrhů učinili ve shodě se svými odvoláními návrhy na doplnění dokazování, avšak tyto neadresovali odvolacímu soudu, ale ve spojení s návrhem, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání, konstatovali, že tyto důkazy by měly být provedeny nalézacím soudem. Z tohoto důvodu proto odvolací soud o předmětných návrzích nerozhodoval.“

77. I kdyby předestřený závěr odvolacího soudu nebyl přiléhavý, tak by to neznamenalo bez dalšího porušení práva obviněného na spravedlivý proces. K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (viz. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01).

78. Pokud se jedná o zmiňované nepřipojení spisu Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 14 T 144/2019, tak je vhodné poukázat na to, že odvolací soud z vlastní iniciativy opatřil protokol o hlavním líčení, z jehož obsahu bylo zjevné, že obviněný R. P. byl nepravomocně uznán vinným trestným činem podplácení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit v době od 22. 4. 2013 do 25. 6. 2013, kdy v rámci trestního řízení, které bylo vedeno proti němu, jakož i proti osobám V. J. a R. T. pro spáchání zločinů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie, bylo zjištěno, že vedl z území Seychelské republiky e-mailovou komunikaci s M. S. za účelem jeho intervence u orgánů činných v trestním řízení k zastavení trestního stíhání a za tímto účelem akceptoval poskytnutí částky 3.000.000 Kč prostřednictvím svého bratra S. pro příslušníky Policie ČR, kdy k předání peněz došlo v několika splátkách. Odvolací soud se v bodě 34. vyjádřil k důkazům, které obviněný O. O. zmiňoval v podaném odvolání a jeho doplnění, jejichž cílem mělo být znevěrohodnit R. P. (články či rozhodnutí Seychellských soudů o zajištění majetku tohoto obviněného či informace jak se měl tento obviněný prezentovat jako diplomat zastupující Republiku Kongo či vynálezce nanobaterie, velvyslanec při OSN, apod.). Zdůraznil, že ani nalézací ani odvolací soud nemají v navrhovaném směru potřebu doplnit dokazování dalším zkoumání osoby obviněného R. P., jenž se opakovaně staví do role oběti trestného činu vydírání. Učiněná zjištění byla již řádně zohledněna v hodnocení tohoto obviněného i jeho výpovědi v projednávané věci. Ani tato namítaná nevěrohodnost však podle odvolacího soudu „nic nemění na závěru, že obžalovaný O. O. byl zapojen do páchané trestné činnosti spočívající v požadování finančních prostředku při prezentaci schopností ovlivnit trestní řízení vedené vůči osobám P., J. a T..“ Odvolací soud se vyjádřil i k možnosti obviněného O. O. vypovídat, kdy se této otázce věnoval k námitce obviněného i Nejvyšší soud v bodech 68. a 69., kdy na tyto závěry pro stručnost odkazuje. V bodě 50. se odvolací soud vyjádřil i k navrhované výpovědi K. P., jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání podle § 23 tr. ř., kdy konstatoval, že svědecká výpověď tohoto obviněného by nepřinesla žádných nových poznatků. K. P. byl vyslýchán již v přípravném řízení, v hlavním líčení pak využil svého práva nevypovídat (bod 4. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obviněný O. O. nadto při navržení tohoto důkazu neuvedl, v jakém ohledu se měla změnit situace tak, aby výpověď K. P. přinesla nové poznatky. Nezbývá tedy než uzavřít, že návrhy na doplnění dokazování nebyly soudy opomenuty, byly však shledány nadbytečnými, resp. jejich provedení by nebylo sto jakkoli změnit skutkový stav věci.

79. Ačkoliv obviněný O. O. formálně věnoval ve svém dovolání velký prostor odůvodnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak se jedná o argumentaci, kterou pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

80. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

81. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Z uvedených skutečností tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

82. Téměř veškerou svou argumentací vztaženou k tomuto dovolacímu důvodu dovolatel brojil proti stabilizovaným skutkovým zjištěním, rozebíral jednotlivé ve věci provedené důkazy, a na podkladě vlastní interpretace skutkového stavu dospěl k odlišné verzi skutkového děje, než ke které dospěly soudy v projednávané věci. V podaném dovolání umenšuje svoji roli v projednávané věci, do popředí staví K. P. a sebe stylizuje do role náhodného kolemjdoucího, který o podvodném jednání neměl ponětí, pouze zařizoval pro obviněného R. P. doklady pro jeho zamýšlené podnikání v Kongu. Kritizuje hodnocení důkazů ve věci, a zvláště pak výpovědi druhé skupiny obviněných, jako selektivní a účelové. Jeho argumentace nepřekračuje meze prosté polemiky s obsahem provedeného dokazování a skutkovými zjištěními, které z něj soudy vyvodily, a představuje doslovné opakování jeho obhajoby, se kterou se již adekvátně vypořádaly soudy obou stupňů. Takto vznesené námitky však nejsou způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod.

83. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud poukazuje na to, že ačkoliv byly výpovědi obviněných v projednávané věci důkazy nepochybně významnými, rozhodně se nejednalo o důkazy osamocené, jak se snaží tvrdit dovolatel. Nalézací soud v bodě 16. odůvodnění svého rozsudku předeslal, že „při hodnocení důkazní situace a provedených důkazů, každého jednotlivě a také v jejich vzájemných souvislostech, postupoval soud velmi obezřetně, neboť v daném případě bylo nutno při posouzení věrohodnosti výpovědí jednotlivých ve věci slyšených osob, ať již obžalovaných či svědků, vzít v úvahu řadu skutečností.“ Jednalo se především o to, že proti sobě stály výpovědi dvou skupin obviněných, jejichž zájmy i výpovědi byly v přímém protikladu.

Z tohoto důvodu se při ustálení skutkového stavu nalézací soud „nespokojil se spolu korespondujícími výpověďmi těchto obžalovaných či s nimi spřízněných osob, ale pravdivost jejich tvrzení vždy důsledně ověřoval jinými dostupnými věrohodnými důkazy.“ Není tak možné přisvědčit tvrzení dovolatele, že je usvědčován toliko výpověďmi druhé skupiny obviněných a svědků, kteří pouze podávali informace z doslechu od této skupiny.

84. Nejvyšší soud přesto považuje za vhodné uvést, že soudy obou stupňů podíl na trestné činnosti dovolatele O. O. jednoznačně specifikovaly. Ačkoliv je možné přisvědčit tomu, že spoluobviněný K. P. byl při spáchání trestného činu aktivnější osobou, nelze přistoupit na verzi obviněného, že se na trestněprávním jednání vůbec nepodílel. Provedenými důkazy bylo postaveno na jisto, že se aktivně podílel na uvedení druhé skupiny v omyl a získání finančního prospěchu pro sebe a spoluobviněného K. P. Byl přítomen dvou předání částek ve výši 2.000.000 Kč, kdy jemu a spoluobviněnému K.

P. předával tuto částku R. T., což je vyjma výpovědi obviněného R. T. potvrzeno i zprávou soukromé detektivní agentury, která monitorovala předání peněz, včetně příslušné fotodokumentace, a výpovědí svědka M. N., který sledování prováděl. Uvedené vyplývá i z nahrávky schůzky ze dne 6. 9. 2013, kde spoluobviněný K. P. R. T. sděluje, že došlo k předání částky 5.000.000 Kč za jejich propuštění, že po nich požaduje „O.“ (obviněný O. O.) papír, že obviněný T. je majitelem složené kauce. Je tedy namístě uzavřít, že dovolatel byl vnímán jako součást skupiny.

Obviněný O. O. se měl účastnit samostatně i dalších setkání s obviněným R. T., a to na letišti v Mošnově a následně v obchodním centru v provozovně McDonald, kde prezentoval schopnost ovlivnit policisty či státního zástupce a vyslovil požadavek na předání zbylé finanční částky ve výši 5.000.000 Kč dle dohody (srov. bod 92. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 31. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Je vhodné podotknou, že přestože není tvrzení obviněného R. P., že jej dovolatel kontaktoval přes Skype, doloženo nahrávkami, jež by ho zachycovaly jako v případě spoluobviněného K.

P., tak skutečnost, že k nim docházelo, je potvrzována záznamy Skypové komunikace mezi spoluobviněným K. P. a obviněným R. P. např. na nahrávce ze dne 20. 7. 2013. Zde spoluobviněný K. P. na otázku, komu by se pět miliónů fyzicky dávalo, uvedl, že „fyzicky se to dá mě a já to předám tomu člověkovi, který to dává, tomu mojemu kolegovi, tomu, co máš též na něho ten Skype.“ (bod 28. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Z uvedené citace plyne, že dovolatel se na věci podílel již před druhou schůzkou v prostorách společnosti E.

G. Nic na tom nemohou změnit ani tvrzení dovolatele o vkladech vyšších částek v hotovosti na jeho účet, případně poukazy na trestní minulost svědka M. Jeho zapojení do celé věci pak potvrzují i odposlechy mezi svědkem Z. M., spoluobviněným K. P. a obviněnými R. P. a R. T. Nejvyšší soud tak shrnuje, že byla bezpochyby prokázána aktivní účast obviněného O. O. na jednání popsaném pod bodem 1. výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu, kdy neobstojí opakovaně vznášená verze představená jeho obhajobou, že se zneužitím situace druhé skupiny obviněných a podvodném vylákání peněz neměl nic společného a pouze zajišťoval doklady pro podnikání obviněného R.

P. v Africe.

85. Dovolatel ve své argumentaci také zcela přehlíží stěžejní závěr soudu, že se vytýkaného jednání dopustil ve spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 23 tr. zákoníku. Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

86. Spolupachatelství přitom vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, publikované pod č. 49/2009 Sb. rozh. tr.). Není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (rozhodnutí publikované pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).

87. V projednávané věci dospěl nalézací soud k závěru, že dovolatel O. O. společně se spoluobviněným K. P. naplnil všechny znaky pokusu trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve znění novely č. 333/2020 Sb., účinné od 1. 10. 2020, neboť měl na základě provedeného dokazování za to, že oba nabízeli obviněnému R. P. a jeho prostřednictvím obviněným V. J. a R. T., že zprostředkují předání úplatku v celkové výši 10.000.000 Kč státnímu zástupci a policistům za účelem ovlivnění jejich probíhajícího trestního řízení.

Byli to oba zmiňovaní, kdo ujišťoval obviněné R. P. a následně R. T. a jejich prostřednictvím i V. J. o tom, že právě oni v souladu s předchozí dohodou zajistili propuštění V. J. a R. T. z vazby, a že jsou schopni dosáhnout zastavení jejich trestního stíhání, a požadovali za to finanční hotovost jako úplatek pro orgány činné v trestním řízení. Oba obvinění převzali od R. T. finanční hotovost ve výši celkem 5.000.000 Kč (z toho předání částky 4.000.000 Kč byli osobně přítomni oba a předání částky 1.000.000 Kč byl fyzicky přítomen „pouze“ spoluobviněný K.

P.). Způsob provedení činu i jednotlivé kroky, které obžalovaní činili, pak nutně vedou k závěru o předchozí vzájemné dohodě obviněných a společném záměru. K předání zbytku požadované částky a způsobení další škody ve výši 5.000.000 Kč pak nedošlo výlučně díky neochotě druhé skupiny obviněných tuto částku poskytnout bez konkrétních důkazů o spojení se státním zástupcem či bez konkrétního časového rozvrhu, tedy na základě okolností na vůli dovolatele a spoluobviněného K. P. nezávislých (srov. body 97.

a 98. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Závěry nalézacího soudu plně aproboval i soud odvolací jak vyplývá zejména z bodů 31. - 35. odůvodnění jeho usnesení. Se závěry soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud plně ztotožnil, kdy lze pro stručnost odkázat zejména na vyčerpávající odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.

88. Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné s velkou mírou benevolence podřadit jeho námitku týkající se částky, z které soudy vycházely při posouzení naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu. Soudy měly nesprávně vycházet z částky 30.000.000 Kč, která ale v době, kdy se měl údajně ve věci začít angažovat, již nebyla aktuální. Počátek zapojení dovolatele do údajné trestné činnosti se datuje až po předání částky 1.000.000 Kč spoluobviněnému K. P., přičemž jednání o doplatku 5.000.000 Kč se vůbec neúčastnil. V kontextu jeho obvinění se tak mělo jednat maximálně o částku 4.000.000 Kč. Jak bylo řečeno již výše, dovolatel ve svých námitkách vychází primárně z vlastní verze skutkového stavu, která nemá oporu v provedeném dokazování. Je možno přisvědčit dovolateli, že částka 30.000.000 Kč je sice zmíněna ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, nicméně jak z kontextu celé skutkové věty, tak z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (zejména z bodu 97.) jasně vyplývá, že soud při právním posouzení jednání obviněných vycházel z částky 10.000.000 Kč, na které se obvinění shodli. Za částku 5.000.000 Kč měli být nejprve obvinění V. J. a R. T. propuštěni z vazby a poté, po zaplacení další zbývající částky ve výši 5.000.000 Kč, mělo být jejich trestní stíhání zastaveno. Uvedeným jednáním došlo ke vzniku škody ve výši 5.000.000 Kč na straně obviněných R. T. a R. P. Jak zmíněno shora, ke vzniku další škody ve výši 5.000.000 Kč nedošlo výlučně z důvodů nezávislých na vůli dovolatele a spoluobviněného K. P. Nalézací soud proto hodnotil jednání obviněných v souladu s novelizovaným ustanovením § 138 odst. 1 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., jako pokus trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kdy škoda, jež mohla být vytýkaným jednáním způsobena, t. j. škoda ve výši 10.000.000 Kč, tedy škoda dosahující hranici velkého rozsahu ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, jež je znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, nevznikla. Uvedenému závěru přisvědčil i odvolací soud v bodech 35. a 54. odůvodnění svého usnesení. Právnímu posouzení k výši způsobené škody ani kvalifikaci jednání dovolatele nemá Nejvyšší soud čeho vytknout. Lze jim toliko přisvědčit a námitku dovolatele považovat za neopodstatněnou.

89. Pokud jde o další obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten je naplněn tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný O. O. namítl, že nalézací soud při ukládání souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 12. 10. 2017, č. j. 4 T 133/2016-3619, nezapočetl dobu, kterou strávil v citované věci ve vazbě, ani se s touto skutečností nijak nevypořádal a odvolací soud pak pochybení nalézacího soudu nenapravil.

90. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. Jednak že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174, 3175).

91. V napadeném usnesení odvolacího soudu žádný výrok nechybí ani není neúplný. Z podnětu odvolání obviněných odvolací soud přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. rozsudek nalézacího soudu ve výroku o vině a dále ve výroku o trestu. Výsledkem tohoto přezkumu bylo, že odvolací soud podle § 256 tr .ř. podaná dovolání jako nedůvodná zamítl. Stejně tak nelze nic vytknout postupu nalézacího soudu, který v souladu s ustanovením § 225 odst. 1 tr. ř. uznal obviněného vinným. Postup nalézacího soudu při vydání rozhodnutí ve věci je upraven v části třetí (Řízení před soudem) hlavy třinácté (Hlavní líčení) trestního řádu. Rozhodnutí o odvolání pak v části třetí hlavě šestnácté (Odvolání a řízení o něm). Rozhodnutí o započtení vazby, příp. trestu pak zákonodárce upravil v § 334 tr. ř. v hlavě dvacáté první, tedy v rámci vykonávacího řízení.

92. V hmotněprávním rovině je započtení vazby upraveno v § 92 odst. 1 tr. zákoníku, který stanovuje, že jestliže se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Otázku započitatelnosti vykonané vazby nebo trestu musí soud řešit vždy jako předběžnou otázku při ukládání trestu. V případě, kdy pachatel vykonal trest nebo vazbu, které nelze započítat do ukládaného trestu, soud tuto skutečnost vezme při úvahách o jeho druhu a výměře v potaz. V opačném případě soud rozhodne o započítání vazby a trestu až po právní moci odsuzujícího rozsudku, a to zpravidla zároveň s nařízením výkonu trestu (již zmiňované ustanovení § 334 odst. 1 tr. ř.). Byl-li pachateli uložen v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest jako v projednávané věci, započítá se do tohoto trestu doba, po kterou byl pachatel ve vazbě v řízení, ve kterém byl souhrnný trest uložen, a rovněž doba, kterou pachatel strávil ve vazbě v řízení, které skončilo odsuzujícím rozsudkem, k němuž je souhrn ukládán (srovnej Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, s. 671-674). Jak bylo zmíněno výše, trestní řád upravuje započtení vazby a trestu v ustanovení § 334 odst. 1 tr. ř., které v prvé větě stanovuje, že o započítání vazby a trestu rozhodne předseda senátu usnesením, a to zpravidla zároveň s nařízením výkonu trestu. Systematicky je toto ustanovení zařazeno v části třetí, hlavě dvacáté první, která upravuje vykonávací řízení. Je proto na místě uzavřít, že nalézací ani odvolací soud nemohly o započtení vazby rozhodnout zároveň s vydáním meritorních rozhodnutí ve věci, neboť rozhodnutí o započtení vazby navazuje na pravomocné rozhodnutí ve věci, tedy mu nemůže ani předcházet, ani být vydáno ve stejném okamžiku. Uvedenou námitku obviněného je proto nutno hodnotit jako neopodstatněnou.

93. Jak Nejvyšší soud již předeslal v bodě 58. odůvodnění tohoto usnesení bude se dále zaobírat vypořádáním námitek tzv. druhé skupiny obviněných, tj. námitkami vznesenými obviněnými R. P., V. J. a R. T. Výhrady vznesené těmito dovolateli jsou téměř identické a spočívají v kritice provedeného dokazování a představení vlastní verze skutkového děje, jehož podstatou je, že byli k trestnému činu nuceni bezprávnou výhružkou a tvrzené hrozby ze strany prvé skupiny obviněných vnímali jako hrozbu jiné těžké újmy.

94. Všichni obvinění z druhé skupiny uplatnili ve svých dovoláních dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož podmínky Nejvyšší soud rozvedl výše v bodech 71. až 72. Námitku stran nepřípustnosti provedených důkazů ani jeden z obviněných nevznáší. Všichni však uplatnili námitku tzv. opomenutých důkazů, jejíž teoretická východiska byla Nejvyšším soudem shrnuta výše v bodě 74. Obviněný R. P. konkrétně brojil proti neprovedení důkazu výslechem policisty L. T., spisovým materiálem GIBS, pobočka Olomouc, spisovým materiálem NCOZ (dříve ÚOOZ) Praha a Ostrava – ve věci vedené pod č. j.

UOOZ 1674/TČ-2015-292600, (č. j. NCOZ-1348/TČ-2016-417700) krycí název „T.“ a současně ve věcech vedených pod č. j. UOOZ-1850/TČ-2015-292600 (č. j. NCOZ-1377/TČ-2016-417700) krycí název „I.“ a č. j. V11/2015-UOOZ/E6, č. j. V16/2015-UOOZ/E6, č. j. V4/2016-NCOZ/E6 a č. j. V1/2017-NCOZ/E6, a to včetně vyžádání všech dosud nepředložených výstupů z operativně pátracích prostředků v akcích T. a I. Obviněný R. T. pak konkrétně brojil proti neprovedení výslechu svědků – policistů – L. T., T. M. a M. L. Ač obviněný V.

J. vznesl námitku tzv. opomenutých důkazů, tuto vymezil velmi obecně, kdy neuvedl, proti kterých konkrétních důkazů brojí, ale toliko se omezil na obecnou kritiku odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, kdy podle něj neprovedení důkazních návrhů nebylo dostatečně odůvodněno. Úkolem Nejvyššího soudu není domýšlet za obviněného konkrétní argumentaci, když naopak podle § 265f tr. ř. je obviněný povinen uvést veškeré okolnosti odůvodňující dovolací námitku.

95. Návrhy na doplnění dokazování v předchozím bodu uvedených důkazů byly nalézacím soudem zamítnuty pro nadbytečnost, jak je uvedeno v protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 3. 2021(na č. l. 3003–3013 spisu). Neprovedení těchto důkazů nalézací soud velmi pečlivě odůvodnil, kdy ve vztahu ke každému důkaznímu návrhu podrobně vysvětlil, proč ten který důkaz v projednávané věci považuje za nadbytečný. Pro stručnost Nejvyšší soud odkazuje na body 110. – 121. jeho odůvodnění, kdy nalézací soud ve vztahu k důkazním návrhům upozornil, že pokud měly „směřovat k tomu, aby policisté vypovídali o tom, co se dozvěděli jako orgány činné v trestním řízení od osob v tomto řízení vystupujících ať již v postavení osob podávajících vysvětlení či v postavení svědků, takovýto postup by bylo třeba považovat za obcházení zákona (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 3.

11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03).“ K nadbytečnosti důkazních návrhů kompletním spisovým materiálem výše citovaných spisů se nalézací soud obsáhle vyjádřil v bodech 113. – 118. odůvodnění rozsudku, kdy je možno jeho závěry stručně shrnout tak, že „většina k důkazu navrhovaných spisů se týká jiné trestní věci obžalovaného R. P., čísla jednací, která se vztahují ke skutku, pro nějž jsou obžalovaní J., P. a T. stíháni v této trestní věci, jsou součástí soudu předloženého trestního spisu. Za situace, kdy obžalovaní soudu nesdělili, jaké skutečnosti by měly být jimi označenými spisy prokázány, jaká tvrzení by jimi měla být vyvrácena či potvrzena, soud tyto důkazní návrhy jako nadbytečné zamítl.“ Pokud se jedná o návrhy na odtajnění spisů V16/2015-UOOZ/E6 a V4/2016-NCOZ/E6 a vyžádání všech dosud nepředložených výstupů z operativně pátracích prostředků v akcích T.

a I., tak těmto nalézací soud nevyhověl, neboť shledal, že nebyly opatřeny v souvislosti s prověřováním a vyšetřováním v obžalobě označených skutků s výjimkou těch důkazů, které byly na výzvu soudu státním zástupcem předloženy, neboť se projednávané věci týkaly. Nalézací soud se přitom ostře vymezil proti nařknutí obhajoby, že státní zástupce zatajuje informace relevantní pro probíhající řízení, a poukázal na vyjádření státního zástupce ze dne 2. 12. 2020, že tento beze zbytku a přesně splnil pokyn soudu.

Uvedené nařčení obhajoba nebyla schopna podpořit žádnými důkazy, přičemž nalézací soud o pravdivosti vyjádření státního zástupce neměl pochybností. Se závěry nalézacího soudu o nadbytečnosti výše zmíněných důkazních návrhů se plně ztotožnil i odvolací soud v bodě 49.

svého rozhodnutí, kdy na odůvodnění nalézacího soudu pro stručnost odkázal a dodal, že „nalézací soud vyhověl podmínkám, které stanoví zásada spravedlivého procesu ve smyslu možnosti účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, jakož i tyto navrhnout, kdy sice veškeré důkazy, jichž se procesní strany (obžalovaní) domáhaly, nebyly akceptovány, nicméně o těchto bylo řádně rozhodnuto a v napadeném rozhodnutí došlo k vyložení důvodů, proč tak soud prvního stupně neučinil.“ Nadto podotknul, že návrhy na doplnění dokazování vznesené v rámci odvolacího řízení představují toliko opakování obhajoby obviněných z předchozí fáze trestního řízení a byly vztaženy k návrhu obviněných na zrušení napadeného rozhodnutí, jeho vrácení soudu nalézacímu k novému projednání. Odvolací soud však v závěru bodu 49. odůvodnění svého usnesení uzavřel, že „nalézací soud se přitom s danou materií již adekvátně vypořádal a na jeho postupu není shledáváno ničeho vadného.“

96. Návrhy na doplnění dokazování tedy nebyly soudy opomenuty, byly však shledány nadbytečnými, resp. jejich provedení by nebylo sto jakkoli změnit skutkový stav věci.

97. V projednávané věci se rovněž nejedná ani o případ zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, kterýžto namítají obvinění R. P. a R. T. zejména ve vztahu k subjektivní stránce jim za vinu kladeného jednání. Obvinění namítají, obecně vyjádřeno, že z provedeného dokazování se podává jiný skutkový stav věci, než ke kterému dospěly soudy, resp. že provedené dokazování odpovídá skutkové verzi jimi uváděné, že byly vydíráni skupinou osob okolo K. P. mající přístup do živého spisu a pouze na základě bezprávné výhružky, že jejich trestní stíhání bude ovlivněno v jejich neprospěch, předali požadovanou částku.

98. Nejvyšší soud s ohledem na argumentaci uplatněnou obviněnými v projednávané věci zdůrazňuje, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Obvinění zcela nepřípadně polemizují se skutkovými závěry soudu stran provedených důkazů ve věci, kdy předkládají soudu vlastní náhled na to, co z provedených důkazů vyplývá, resp. jaká skutková zjištění, přičemž nijak nereflektují skutečnost, že soudy vycházely z celé řady dalších ve věci provedených důkazů, které hodnotily na rozdíl od nich ve vzájemných souvislostech, a rovněž opomíjejí, že v rámci dovolání nelze namítat, že soudy měly ten který důkaz posoudit jiným způsobem.

99. Je třeba mít na paměti, že zjevný rozpor nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Stran případné existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Je současně třeba mít na paměti, že sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

100. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

101. Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost. Námitky obviněných R. P. a R. T. stran existence zjevného rozporu nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Nalézací soud provedl rozsáhlé dokazování, jehož obsah shrnul v bodech 10. – 77. odůvodnění rozsudku, v bodě 79. – 96. shrnul skutkové závěry, které z provedených důkazů dovodil a v bodech 97. – 109. je zastřešil příslušnou právní kvalifikací.

Vycházel přitom z celého komplexu důkazů (výpovědí obviněných a celé řady svědků, Skypové komunikace doložené obviněným P., zvukového záznamu schůzky mezi P. a T. doloženém obviněným T., záznamů o sledování soukromou bezpečnostní agenturou, záznamů o odposleších a sledování osob a věcí provedených orgány činnými v trestním řízení, včetně předložených audionahrávek a fotodokumentace, a v neposlední řadě celé řady listinných důkazů dokumentující výběry hotovosti pro zaplacení požadované částky či průběh trestního řízení, které mělo být v zájmu druhé skupiny obviněných, tj. P., J.

a T., ovlivněno). S ohledem na obhajobu druhé skupiny obviněných, která spočívala v tvrzené existenci bezprávné výhružky z ovlivnění probíhajícího trestního stíhání v jejich neprospěch, věnoval nalézací soud této otázce patřičnou pozornost, kdy dospěl k závěru, že obvinění R. P., V. J. a R. T. uvěřili tvrzení spoluobviněného K. P. a O. O., že jsou schopni ovlivnit trestní řízení proti nim vedené za celkovou částku 10.000.000 Kč, kdy platba prvních 5.000.000 Kč měla být za propuštění obviněných V.

J. a R. T. z vazby, a dalších 5.000.000 Kč za ukončení trestního stíhání. Jinak by totiž neuhradili částku 5.000.000 Kč po propuštění jmenovaných z vazby a nedeklarovali ochotu k zaplacení další částky ve stejné výši, poté co jim bude prokázáno, že P. a O. mají skutečně vliv na státního zástupce a orgány činné v trestním řízení. Jejich obhajoba, že byli oběťmi vydírání a platili pouze pod vlivem bezprávné výhrůžky, ze strachu, že pokud nezaplatí, budou obvinění R. T. a V. J. znovu vzati do vazby a obviněný R.

P. se nebude nikdy moci vrátit zpět do České republiky, případně, že proti nim bude zahájeno další vykonstruované trestní stíhání, jejich společnosti budou zlikvidovány, popř. z obavy o životy své vlastní či životy a zdraví svých blízkých, byla zcela vyvrácena ve věci provedenými důkazy, a to zejména záznamy Skypové komunikace mezi obviněným R. P. a spoluobviněným K. P. V této komunikaci ač měla být dle slov obviněného P. zaznamenávána až „od chvíle, kdy mu začali vyhrožovat dětmi“, není možné seznat ze strany K.

P. jakýkoliv nátlak, kdy komunikace probíhá v obchodní a přátelské rovině, přičemž se oba aktéři oslovují křestními jmény. Obviněný R. P. si stanovuje podmínky, kterými podmiňuje zaplacení požadovaných částek a dožaduje se záruk, že trestní stíhání skutečně skončí dle jejich požadavků a požaduje v tomto duchu další informace. Rozhovory mají charakter obchodních jednání, kdy spoluobviněný K. P. vystupuje jako prostředník blíže nespecifikovaných osob, ale stojí na P.

straně, a opakovaně jej ujišťuje, že úspěch je v případě, že zaplatí, zaručen, musí však vše nechat jenom na něm. V rozhovoru ze dne 22. 7. 2013 dokonce obviněný R. P. prohlásí: „Já si myslím, že oni na to čekají, že oni to dělají schválně, že čekají, že ty prachy dostanou. Jakoby dělají vzorně svoji práci a tím vlastně nutí, aby jim ostatní platili. Taková hra.“ V závěru citované nahrávky nadto vyslovuje další podmínku, za níž je ochoten zaplatit požadovanou finanční částku, a to požadavek informace, jak předmětné trestní stíhání začalo a kdo k němu dal podnět, včetně pokynu spoluobviněnému K.

P., že „jim“ to má takto vyřídit. V době, kdy tvrdí, že byl ve špatném psychickém stavu, oslovuje svého údajného vyděrače „K.“. Není proto možné přistoupit na verzi obviněných R. P., V. J. a R. T., že byli oběťmi vydírání, neboť důkazy provedené ve věci nevypovídají o tom, že by měli strach ze spoluobviněného P., ale naopak si ve vztahu k němu kladou podmínky, za kterých budou ochotni zaplatit požadovanou částku a obchodně s ním vyjednávají. Nejvyšší soud proto musí přisvědčit závěru nalézacího soudu, že tuto jejich obhajobu je potřebné považovat za vyvrácenou.

O tom, že se jednalo o obhajobu účelovou, svědčí ostatně i velký časový odstup od nahlášení tohoto údajného vydírání, jak bude podrobněji rozebráno níže ve vztahu k námitce směřující proti nevyužití ustanovení § 159c tr. ř. orgány činnými v trestním řízení. Odvolací soud se s výše uvedenými závěry o účelovosti obhajoby druhé skupiny obviněných, podle které měli být obětí bezprávných výhružek, zcela ztotožnil a dodal, že v důsledku vedených obchodních jednání byla postupně spoluobviněnému K. P. a obviněnému O.

O. předána obviněným R. T. částka 5.000.000 Kč. Výpověď K. P. a O. O., že k vydírání nedošlo, je přitom plně podporována dalšími důkazy ve věci, a to zejména již výše zmiňovanými nahrávkami komunikace. Závěr soudů obou stupňů, že obvinění R. P., R. T. a V. J. při vědomí vlastního trestního stíhání pro závažnou trestnou činnost přistoupili na nabídku K. P. a O. O., že za celkovou částku 10.000.000 Kč může být ovlivněno jejich trestní stíhání, a to v podobě propuštění z vazby, zrušení mezinárodního zatýkacího rozkazu, až po samotné zastavení trestního stíhání, z čehož ve třech případech poskytli s tímto záměrem částku v celkové výši 5.000.000 Kč, o které byli přesvědčeni, že je určena pro státního zástupce či pracovníky Policie ČR, je patřičné hodnotit jako přiléhavý.

Toto jejich jednání bylo učiněno zcela dobrovolně, bez jakéhokoliv nátlaku jiných osob. Odvolací soud se pozastavil nad tím, že pokud se obvinění stylizují do pozic „profesionálních obětí“ vyděračských aktivit různých osob, případně, že se stali obětí šikany ze strany finančního úřadu, je s podivem, že osoby s takovými zkušenostmi pro údajnou nedůvěru k policii odložili svá oznámení o trestné činnosti o 1,5 roku od poskytnutí úplatku.

Ve

shodě s nalézacím soudem odvolací soud dospěl k tomu, že se pro oznámení údajného vydírání a poskytnutí úplatku rozhodli až ve chvíli, kdy zjistili, že poskytnutí předmětného úplatku nepovede ke kýženému cíli, neboť trestní stíhání proti nim bylo nadále vedeno a oni ztratili důvěru ve schopnosti spoluobviněného K. P. a obviněného O. O. Přistoupili proto k vytvoření legendy, že se stali oběťmi organizované zločinecké skupiny, která byla vytvořena osobami majícími vliv nebo přímo pocházejícími z řad orgánů činných v trestním řízení ve snaze diskreditovat celé proti nim vedené trestní řízení (k tomu srov. bod 95.

odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 46. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Namítá-li obviněný R. P. nepatřičnost poukazu odvolacího soudu na jeho nepravomocné odsouzení v jiné trestní věci, tak Nejvyšší soudu uvádí, že se rozhodně nejednalo o argument směrodatný pro rozhodnutí ve věci či přezkum odvoláním napadeného rozsudku nalézacího soudu, ale toliko o podpůrný argument, jehož význam není možné přeceňovat, kdy sám odvolací soud v bodě 45. odůvodnění usnesení zdůraznil, že je „třeba důrazně respektovat fakt, že dané rozhodnutí není doposud pravomocné a není tak možné dovozovat vinu R.

P. tímto protiprávním jednáním, ale zůstává zjevné, že jmenovaný vedl z důvodu vlastního trestního stíhání minimálně komunikaci s vícero osobami, která měla být zaměřena na případné ovlivnění orgánů činných v trestním řízení.“ Skutečnost, že vedl komunikaci stran případné intervence u orgánů činných v trestním řízení v jeho trestní věci s jinými osobami, než jsou spoluobvinění v projednávané věci, ostatně obviněný R. P. nijak nerozporuje. Uvedená informace slouží toliko k dokreslení účelovosti jeho obhajoby, která byla nepochybně prokázána i nalézacím soudem bez vědomí o jeho nepravomocném odsouzení.

102. Je možno shrnout, že nalézací soud hodnotil provedené důkazy nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, přičemž dospěl k takovým skutkovým závěrům, které z nich logicky vyplývají. Své úvahy řádně a pečlivě odůvodnil, kdy se současně vypořádal i s verzí skutkového stavu tak, jak ji podali obvinění a zdůvodnil zcela dostačujícím způsobem, na podkladě jakých úvah dospěl ke svým závěrům. Odvolací soud se se skutkovým stavem zjištěným soudem nalézacím i uplatněnou právní kvalifikací zcela ztotožnil, přičemž v bodě 30. odůvodnění svého usnesení shrnul, že závěry nalézacího soudu jsou logické a bezvadné, dokazování bylo provedeno v rozsahu potřebném pro rozhodnutí v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a „na závěry nalézacího soudu lze v plném rozsahu odkázat, neboť odvolání všech obžalovaných v podstatě představuje opakování jejich obhajoby z dosavadního průběhu trestního řízení, a to včetně námitek a návrhů na doplnění dokazování v něm uvedených.“

103. Pokud jde o námitky nedostatečného odůvodnění dotčených rozhodnutí obou soudů vznesené všemi obviněnými, jedná se o výhrady spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí obou soudů, neboť těmito námitkami toliko polemizují s rozsahem a kvalitou odůvodnění soudních rozhodnutí, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudních rozhodnutí, tedy je dovozováno porušení § 125 odst. 1 tr. ř. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265a odst. 4 tr. ř., je dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.

104. Ve vztahu k namítanému nedostatečnému vypořádání námitek vznesených v podaných odvoláních akcentovaném všemi obviněnými a velmi silně zejména obviněným V. J. Nejvyšší soud připomíná, že není povinností odvolacího soudu reagovat na veškeré námitky obviněného, vypořádal-li se s nimi již nalézací soud. Je zcela běžnou praxí, že soud druhého stupně nerekapituluje veškeré provedené důkazy a učiněná skutková zjištění a toliko odkazuje na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, jestliže ses ním zcela ztotožňuje a takový postup je dostatečný pro vypořádání se s odvolacími námitkami. Dotčeným subjektům poté rozhodně není nikterak upíráno právo, aby rozporovaly ať již skutková zjištění, právní kvalifikaci, anebo procesní postupy, které jsou obsaženy ve výroku a odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. V tomto kontextu pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že „i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud, se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně (např. rozhodnutí ESLP ze dne 21. 1. 1999 o stížnosti č. 30544/96 - věc Garzía proti Španělsku)“ – (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a usnesení Nejvyššího soud ze dne 30. 8. 2016. sp. zn. 6 Tdo 1107/2016).

105. Namítl-li obviněný V. J., že předsedkyně senátu nalézacího soudu provedla dokazování nepřípustně mimo hlavní líčení, tak se jedná o hrubou dezinterpretaci postupu soudu, který se, jak mu ukládá zákon i prostá logika, seznámil s obsahem předkládaného důkazu, aby mohl vyhodnotit, zda se jedná o důkaz týkající se projednávané věci, zda je způsobilý prokázat tvrzení navrhovatele a zda s ohledem na stav již provedeného dokazování není pro posouzení věci nadbytečný. V projednávané věci se soudy zachovaly zcela standardně v souladu s trestním řádem a jejich postupu není čeho vytknout.

106. Stejně tak není možné přisvědčit námitce porušení zásady in dubio pro reo uplatněné obviněnými R. P. a R. T. Nejvyšší soud konstatuje, že tuto námitku, která se týká primárně hodnocení důkazů a stabilizovaných skutkových zjištění uplatnili ve smyslu intepretace právní úpravy a z ní pro něj vyplývajících povinností, což je argumentace zcela se míjející smyslem a obsahem této zásady. Právní hodnocení jednání obviněných je totiž disciplínou výsostně hmotněprávní, kdy na stabilizovanou verzi skutkového děje soud aplikuje příslušnou právní úpravu.

107. Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného, jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obviněného a obžaloby, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného, ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).