3 Tdo 136/2025-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný V. L. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2024, sp. zn. 5 To 176/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 39/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. L. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 67 T 39/2024, byl obviněný V. L. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 2. 6. 2024 kolem 15:15 hod. v Praze XY, v prostorách prodejny XY, odcizil z volného prodeje pánskou černou bundu zn. Lee v hodnotě 2.519 Kč, kterou si ukryl pod své oblečení a prošel s ní kolem pokladem bez zaplacení, a tímto jednáním způsobil poškozené společnosti MESTRA HOUSE, s.r.o., IČ: 27103030, se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 831/21 škodu ve výši 2.519 Kč, přičemž tohoto jednání se dopustil navzdory tomu, že mimo jiné dne 13. 2. 2023 byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 3 T 77/2022, který nabyl právní moci dne 13. 4. 2023, mimo jiné pro přečin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a který vykonal dne 24. 1. 2024.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (desíti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti MESTRA HOUSE, s.r.o., se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 831/21, IČ: 27103030 částku ve výši 2.519 Kč.
4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 67 T 39/2024, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
5. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 8. 2024, sp. zn. 5 To 176/2024, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
6. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2024, sp. zn. 5 To 176/2024, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání (č. l. 167– 171 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
7. Obviněný v rozhodnutích soudů nižších stupňů spatřuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Uvedl, že ačkoliv se v daném čase nacházel v prostorách prodejny XY, tak žádnou bundu neodcizil a jemu za vinu kladeného skutku se proto nedopustil. Tvrzení obsažená v rozsudku soudu prvního stupně nejsou podložena jediným přímým důkazem. Soud prvního stupně vycházel pouze z výpovědi zaměstnance bezpečnostní agentury J. L., a zcela opomenul další důkazy, zejména kamerový záznam, ze kterého jasně vyplývá, že se skutek nemohl stát tak, jak uvedl soud prvního stupně a následně potvrdil odvolací soud. Z tohoto kamerového záznamu, na kterém jej měl svědek J.
L. sledovat, není absolutně patrno, že by dovolatel předmětnou bundu odcizil. Podle obviněného nelze pro posouzení jeho viny vycházet výlučně z výpovědi jednoho svědka, zejména za situace, kdy je jeho tvrzení v rozporu s kamerovými záznamy. Soudy přitom rovněž pominuly naprostou bizarnost celé situace, kdy je dovolateli na základě tohoto jednoho svědectví kladeno za vinu, že měl do zkušební kabinky odnést bundu a uschovat ji do svých upnutých kalhot, což měl prokazovat štítek bundy trčící mu z kalhot.
Následně byl zastaven svědkem a navzdory žádostem tohoto svědka, aby se podrobil osobní prohlídce, měl odjet výtahem do vyššího patra a poté se za svědkem zase vrátit. Svědkem prezentovaný děj však nedává smysl, jelikož do kalhot nebylo s ohledem na jejich střih možné bundu uschovat, což vyplývá jak z kamerového záznamu, tak z fotografií založených ve spise. Obviněný dodal, že štítek údajně trčící z jeho kalhot nic neprokazuje, neboť jasně vysvětlil, že se mu stává, že mu z kalhot trčí štítek od spodního prádla, což doložil fotografií předloženou při hlavním líčení dne 4.
6. 2024. Stejně tak je zcela pochopitelné, že nastoupil do výtahu, neboť se nechtěl svlékat veřejně, kdy požadavek na to, aby se na veřejnosti svlékl a podrobil osobní prohlídce, vnímal jako nedůstojný, což mu rozhodně nelze klást k tíži. Pokud by nastoupil do výtahu v úmyslu se vyhnout dopadení a chtěl utéct, tak nedává smysl, že se následně vrátil zpět. Na rozdíl od výpovědi svědka J. L. jeho výpověď plně koresponduje s kamerovými záznamy. Zdůrazňuje, že na nich není patrné, že by měl bundu uschovanou v kalhotách, ani to, že by ji měl údajně ve vyšším patře odhodit.
I státní zástupce totiž ve své závěrečné řeči potvrdil, že na kamerových záznamech není patrná přímá manipulace s předmětnou bundou. Přikloněním se k verzi prezentované svědkem a obžalobou navzdory jeho vysvětlením a veškerým rozporům ve výpovědi svědka L. s kamerovým záznamem soudy přijaly za svá skutková zjištění v naprosto evidentním rozporu s provedenými důkazy. Obviněný zdůraznil, že soud je sice oprávněn hodnotit jednotlivý důkaz podle svého vnitřního přesvědčení, ale musí jej posuzovat především v souhrnu s dalšími provedenými důkazy.
Závěr o jeho vině založený toliko na výpovědi svědka J. L. jakožto jediného důkazu je podle obviněného nepřípustný, k čemuž poukázal na rozhodnutí ESLP ze dne 22. 1. 2021 ve věci Tseber proti České republice (stížnost č. 46203/08).
8. Obviněný rovněž vyčetl odvolacímu soudu, že se ve svém rozhodnutí neobtěžoval s vypořádáním jeho argumentů, ale pouze odkázal na rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud neuvedl, jaké důkazy měly tvořit jím tvrzený ucelený řetězec nepřímých důkazů prokazující jeho vinu. Odůvodnění jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, není z něj zřetelně patrné, z jakého důvodu se odvolací soud postavil věci tímto způsobem, o jaké důkazy své rozhodnutí opřel a z jakého důvodu nepovažoval odvolání obviněného za důvodné. Podané odvolání nelze podle dovolatele odbýt s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu nižšího stupně, a už vůbec ne v situaci, kdy je v odvolání polemizováno se závěry soudu nižšího stupně a je v něm zpochybněn jeho postup, neboť tyto námitky v odůvodnění napadeného rozhodnutí nepochybně vyřešeny nebyly. Postup odvolacího soudu působí velmi nepřesvědčivě, tak jako by se odvolací soud podaným odvoláním vůbec nezabýval a pouze převzal závěry soudu nižšího stupně. V takovém postupu spatřuje dovolatel zásah do svého práva na spravedlivý proces, k čemuž citoval nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 3001/20, a ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 1481/08. Závěrem své argumentace pak poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 638/22, kde Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil pro vnitřní rozpornost jeho odůvodnění.
9. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby dovolací soud změnil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2024, sp. zn. 5 To 176/2024 (dovolatelem nesprávně označené jako rozsudek), a to tak, že jej zprostí obžaloby v plném rozsahu. Pro případ, že by dovolací soud neshledal důvody pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatel navrhl, aby byly jak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 67 T 39/2024, tak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2024, sp. zn. 5 To 176/2024, zrušeny a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
10. Součástí podaného dovolání obviněný učinil i návrh na odklad výkonu napadeného rozhodnutí s tím, že rozhodnutími soudů nižších stupňů a jejich nezákonným postupem bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. Nastoupením do výkonu trestu na podkladě takových rozhodnutí by byl porušen čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že je dovolání důvodné, mohl by být obviněný zcela zproštěn obvinění, případně by mohla být výměra trestu zcela odlišná, což je také důvodem, proč žádá o odklad vykonatelnosti rozhodnutí Městského soudu do doby, než dovolací soud rozhodne o podaném dovolání.
11. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 25. 2. 2025, sp. zn. 1 NZO 116/2025.
12. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a východiska uplatněných dovolacích důvodů, poukázal na to, že obviněný opřel dovolání o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž však předvídal existenci i dalších dovolacích důvodů, byť výslovně neuvedl konkrétní ustanovení, v nichž jsou zakotveny [dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř.]. Ačkoliv v podaném dovolání zmínil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, tedy poukázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neprezentoval žádné námitky ryze tohoto zaměření.
13. K vznesené námitce zjevného rozporu skutkových zjištění a provedeného dokazování státní zástupce uvedl, že argumentace obviněného spočívající v reinterpretaci svědecké výpovědi pracovníka ostrahy J. L., kamerového záznamu z prodejny a případně přehodnocení významu situačních okolností nepřesahuje meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Státní zástupce žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy neshledal, natož pak rozpor extrémní ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný svou argumentací spíše atakoval subjektivní nespokojenost s penzem usvědčujících důkazů. Jeho námitky proto neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu. Státní zástupce dále uvedl, že vina obviněného byla bez důvodných pochybností prokázána, k čemuž odkázal zejména na bod 9. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ten podle něj správně vycházel z výpovědi pracovníka ostrahy svědka J. L., který zaregistroval podezřelé chování obviněného na videokamerách, což ho vedlo k dalšímu monitoringu. Po nalezení odtrhnutého bezpečnostního čipu pak dal pokyn k zastavení obviněného. Stejně tak vysvětlil, proč nešel za obviněným do výtahu. Obviněný se přesunul do prvního patra, kde bundu odhodil a kde byla také následně poškozená a bez bezpečnostního čipu nalezena, aby následně mohl demonstrovat její absenci. Okolnosti krádeže jsou nadto zdokumentovány na kamerovém záznamu, ze kterého je patrný soudy ustavený skutkový děj. K obviněným tvrzené nemožnosti uschovat bundu do kalhot státní zástupce podotkl, že se jednalo o tenkou šusťákovou bundu, kterou lze snadno složit do menších rozměrů. Fakt, že obviněný zprvu nevyčkal příjezdu policie při snaze o zadržení pracovníkem ostrahy, ale místo toho odešel pryč, podporuje záměr zbavit se bundy při projeveném podezření na její krádež, za což mu hrozil postih. V daném čase a místě nebyla na prodejně identifikována jiná zájmová osoba zaměnitelná s obviněným jakožto pachatelem této krádeže. Zbavení se bundy nadto vyplývá i z kamerového záznamu, na němž obviněný odhazuje věc za šaty směrem k zemi. Přestože ze záznamu není vidět bunda jako taková, vzápětí se daném místě právě tento kus oblečení našel.
14. K námitce obviněného týkající se restriktivního přístupu Městského soudu v Praze státní zástupce s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidské práva připomněl, že povinnost rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek poskytnout výslovnou a zevrubnou odpověď na jakýkoli vznesený argument obviněného. O zásah do práv obviněného se bez dalšího nejedná, pokud se odvolací soud nevypořádal podrobně s každou jednotlivou námitkou uplatněnou v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Právo na spravedlivý proces nelze chápat tak, že vyžaduje detailní odpověď na kteroukoli odvolací námitku, a proto se pro případ zamítnutí odvolání může odvolací soud do přijatelné míry omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. I když lze podle státního zástupce přiznat, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu je velice úsporného rázu, kde převažuje rekapitulace námitek nad jejich vyhodnocením, tak nevybočuje z mantinelů daných ustanovením § 134 odst. 3 tr. ř. potud, pokud se odvolací soud pod bodem 13. napadeného rozhodnutí zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry rozvedenými v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně.
15. Po zvážení shora uvedených skutečností tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
17. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2024, sp. zn. 5 To 176/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
18. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. L. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
19. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
20. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je zjevné, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a z jeho podnětu rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu. Obviněný však výslovně poukazuje na uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy z jím uplatněné argumentace lze dovodit, že měl v úmyslu uplatnit tento dovolací důvod v návaznosti na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
21. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a rovněž i v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádaly soudy obou stupňů.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
23. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
24. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů ani důkazů opomenutých obviněný nevznáší. V úvahu tak přichází pouze varianta tzv. zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod.
25. S jistou dávkou benevolence je možno pod uvedenou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky obviněného, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by předmětnou bundu odcizil. Benevolence proto, že obviněný ve většině vznáší tyto námitky s odkazem na své vlastní hodnocení provedených důkazů a svou vlastní verzi skutkových událostí. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nicméně není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení, tedy kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
26. Z předchozího odstavce tedy vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
27. Obviněný v podstatě namítá, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení jeho viny, kdy rozporuje závěry, které soud prvního stupně učinil z provedeného dokazování a přináší vlastní verzi událostí, která podle něj z provedených důkazů vyplývá. Zcela odlišně interpretuje skutková zjištění, která vyplynula z provedení důkazu kamerovými záznamy a v návaznosti na svou vlastní interpretaci kritizuje výpověď pracovníka ostrahy J. L. Nejvyšší soud však po zhlédnutí kamerových záznamů musí konstatovat, že závěry, které pro soud prvního stupně vyplynuly z tohoto důkazu a jež soud prvního stupně shrnul v bodě 8.
svého rozsudku, plně korespondují s obsahem provedených důkazů, zejména pak s výpovědí svědka J. L. Jak vyplývá z bodu 9. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, právě kamerové záznamy a výpověď zmiňovaného svědka, kterou shledal soud věrohodnou a korespondující s ostatními důkazy provedenými ve věci, byly pro rozhodnutí soudu klíčovými, neboť z nich vyplynulo, že svědek J. L. sledoval prostřednictvím kamer počínání obviněného v prodejně XY, které vyhodnotil jako podezřelé. Obviněný si nejdříve vzal předmětnou bundu, tuto však nevrátil standardním způsobem na ramínko, ale dal ji do jiné bundy, následně obě bundy odnesl do kabinky a po vyzkoušení v kabinkách vrátil věci zpět na věšáky.
Svědek šel vrácené věci zkontrolovat a v bundě, kterou obviněný zkoušel, našel odtržený bezpečnostní čip. Vzápětí zastavil obviněného za bezpečnostními rámy při východu z obchodu a sdělil mu, že počkají na příjezd policie, na což obviněný reagoval tím, že odešel do výtahu a odjel do prvního patra do dámského oddělení. Nutno podotknout, že svědek L. přesvědčivě vysvětlil, proč nenastoupil do výtahu za obviněným s tím, že se obával o svou bezpečnost a chtěl být pořád tzv. pod kamerami. Obviněný vystoupil z výtahu v dámském oddělení, přičemž z kamerových záznamů je patrné, že něco zahazuje pod dámské šaty.
Na stejné místo následně přivedla svědka L. prodavačka z dámského oddělení s tím, že pod dámskými šaty něco je. Svědek L. na tomto místě nalezl předmětnou šusťákovou bundu poškozenou utržením bezpečnostního čipu. Soud prvního stupně poukázal rovněž na to, že ze zachyceného a zdokumentovaného nestandardního jednání obviněného před odcizením bundy i po zastavení ochrankou je zřejmé, že si obviněný krádež bundy připravoval, uschoval ji do jiného kusu oblečení a po zastavení ostrahou se ji snažil v dámském oddělení zbavit, aby mohl demonstrovat, že u sebe nic nemá.
K takovému postupu by zjevně neměl důvod, pokud by u sebe nic neměl a mohl vyčkat příjezdu policie a celou situaci poklidně vyřešit. Jeho argument, že se nechtěl svlékat na veřejnosti, a proto odešel do výtahu, nekoresponduje s jeho počínáním zachyceným na kamerovém záznamu ani s prostou logikou, neboť mohl jednoduše odmítnout údajný požadavek ochranky, počkat na místě a řešit celou věc až s přivolanou hlídkou policie.
Soud prvního stupně se vypořádal i s argumenty obviněného týkajícími se nemožnosti složit bundu do kalhot, které měl na sobě, když poukázal na to, že bunda byla vzhledem ke svému materiálu snadno složitelná do malých rozměrů. Z kamerových záznamů i výpovědi svědka L. se podává, že obviněný nejprve schoval předmětnou bundu do jiného kusu oblečení, následně z ní odstranil čip a pokusil se s ní projít kolem pokladen bez zaplacení. Po výzvě ostrahy nastoupil do výtahu a vyjel do dámského oddělení, kde bundu zahodil, a kde se poškozená bunda bez bezpečnostního čipu našla.
28. Přestože tedy obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný nesoulad. Provedeným dokazováním tedy byla obhajoba obviněného vyvrácena.
29. Obviněný rovněž akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo, kdy uvedl, že se soudy „nesprávnou realizací důkazního řízení dostaly do kolize s postuláty spravedlivého procesu, jelikož byly porušeny zásady presumpce neviny a in dubio pro reo “. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
30. V judikatuře Nejvyššího soudu bylo mnohokrát poukazováno na to, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není samo o sobě způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.
31. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky). Zásah do takto garantovaných práv obviněného Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal.
32. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že nebylo možno přihlížet k námitkám obviněného, že shledává odůvodnění usnesení odvolacího soudu nedostatečným. Vyčítá mu, že z jeho odůvodnění není seznatelné, jaké úvahy jej vedly při hodnocení důkazů a následném právním hodnocení, kdy je přesvědčen, že dostatečně konkrétně a přesvědčivě nereagoval na jeho argumentaci. Má za to, že odůvodnění usnesení odvolacího je zcela nedostatečné a činí usnesení odvolacího soudu nepřezkoumatelným. Je třeba upozornit, že podle § 265a odst. 4 tr.
ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Zákonná úprava připouští dovolání jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů, které jsou obsaženy v § 265b tr. ř., jak bylo rozvedeno výše. Námitka, že nebylo ze strany odvolacího soudu dostatečně reagováno na jednotlivé námitky, neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. I když je možné připustit, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo velmi strohé, tak samotný obsah odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu dostál všem požadavkům kladeným na ně trestním řádem.
Odvolací soud se v něm plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, když v bodě 13. poukázal na to, že obviněný opakuje svoji obhajobu z řízení před soudem prvního stupně, který se s jeho obhajobou plně vypořádal, a že je možné dospět k závěru o jeho vině i za situace, „kdy nebyly provedeny žádné přímé důkazy, ale nepřímé důkazy tvoří ucelený řetězec, který nedovoluje učinit jiný závěr, než jaký učinil soud I stupně.“ Zároveň s tím konstatoval správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, užité právní kvalifikace i adekvátnost uloženého trestu.
Rozhodně tak nelze říci, že by odůvodnění usnesení odvolacího soudu ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně nebylo přehledné či přezkoumatelné, nebo dokonce zasahovalo do práva obviněného na spravedlivý proces. Pokud obviněný namítá, že nebyly dostatečně vypořádány jeho námitky brojící proti rozsudku soudu prvního stupně, jeví se jako vhodné poukázat na ustálenou praxi Ústavního soudu, vyjádřenou např. v rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1153/16, je mj. uvedeno, že „Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl.
6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59–60).“ V rozporu s tím tedy také není, jestliže odvolací soud na odvolací námitky obviněného reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněného.
Byť je tedy součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 415/11, rozhodnutí ESLP ze dne 21. 1.
1999 o stížnosti č. 30544/96 – věc Garzía proti Španělsku). Napadené usnesení odvolacího soudu nadto nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obviněný v něm odpověď na své námitky nepochybně nalezne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 970/2022, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1107/2016, rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08).
33. Obviněný v podaném dovolání [konkrétně jeho bodě 2)] uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, tedy citoval zákonné znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jím podaný mimořádný opravný prostředek však neobsahuje naprosto žádnou argumentaci, kterou by bylo možné pod tento dovolací důvod podřadit. Nejvyšší soud je nucen připomenout, že dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu ustanovení § 265b tr. ř. Zákonný důvod přitom nemůže být jen deklarován, nýbrž je také třeba, aby mu svým obsahem odpovídala argumentace v podaném dovolání. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Nejvyšší soud není povinen ani oprávněn si argumentaci dovolatele domýšlet nebo ji dokonce sám aktivisticky dotvářet, zvláště je-li při přezkumu vázán rozsahem a důvody podaného dovolání (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 3 Tdo 1191/2022). Námitkou, resp. náznakem námitky obviněného směřující vůči neprovedení některých nespecifikovaných důkazů se proto Nejvyšší soud blíže nezabýval.
34. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – uvedeno v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17).
35. Obviněný v podaném dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že žádný takový návrh nebyl ze strany předsedy senátu soudu prvního stupně učiněn (§ 265h odst. 3 tr. ř.), a zároveň Nejvyšší soud neshledal důvody k postupu podle § 265o tr. ř. k odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
IV.
36. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný V. L., odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 4. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu