3 Tdo 234/2025-1996
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2025 ve věci
dovolání obviněného J. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2.
2023, sp. zn. 67 To 202/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 34/2021, takto:
Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, se věc
obviněného J. S. postupuje velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k
rozhodnutí.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 44
T 34/2021, byl obviněný J. S. (dále rovněž „dovolatel“) uznán vinným zločinem
podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to
na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v měsíci dubnu roku 2018
poté, co si s jeho svolením u něho v jeho provozovně „XY“ v Praze uskladnil A. L. konvolut archiválií, čítající několik balíků historických písemností, které
si A. L. zakoupil pro sebe od M. D. za částku cca 100.000 Kč jako pozůstalost
po zemřelém otci,
z tohoto konvolutu archiválií vyňal nespecifikovatelné množství cenných
archiválií, přinejmenším:
1. „notářský instrument Petra Reindla z 1. června 1414, vydaný ve věci
rozhodnutí odebrat Janovi z Jesenice doktorát kanonického práva a vyhlásit nad
ním (v souvislosti s Janem Husem) ztíženou klatbu“,
2. „notářský instrument Martina, kdysi Havla z Trnavy, ze dne 2. prosince 1406,
kterým se zveřejňuje rozsudek Blažeje, řečeného Vlk ze Strážné, děkana
královské kaple Všech svatých a konzerváta pražské univerzity, ve sporu scholia
pražské univerzity Jana z Borotína proti Pechovi z Borotína o dědictví“,
3. „listinu papeže Klimenta VI. ze dne 26. ledna 1347 (Avignon), kterou papež
Kliment VI. dává souhlas k založení Univerzity Karlovy“, a
4. „transsumpt této listiny v podobě notářského instrumentu veřejného notáře
Petra Michalova z Prahy ze dne 30. června 1347 (Praha)“,
následně si uvedený konvolut archiválií (bez již vyňatých archiválií bod body
1. až 4.) nechal posoudit z hlediska jeho charakteristiky, provenience,
struktury a obsahu soudním znalcem PhDr. Vladimírem Růžkem, jmenovaným pro obor
ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací oceňování archiválií, a byl ve
znaleckém posudku, vypracovaném dne 13. 5. 2018, znalcem výslovně upozorněn na
to, že jde o konvolut archiválií, které si ze sbírek Zemského archivu
Království Českého neoprávněně přisvojil F. D., jenž k nim měl jako tehdejší
zaměstnanec a pozdější ředitel Zemského archivu Království Českého v období
mezi rokem 1863, kdy začal v archivu pracovat jako kopista, a rokem 1903, kdy
byl z funkce ředitele odvolán, přístup a jenž si z neoprávněně přisvojených
archiválií vytvořil svoji privátní sbírku, a dále byl upozorněn, že z tohoto
důvodu je třeba archiválie vrátit Zemskému archivu v Opavě nebo předat do
Státního oblastního archivu v Praze, případně Literárnímu archivu Památníku
národního písemnictví nebo Národnímu archivu jakožto právnímu nástupci bývalého
Zemského archivu Království Českého, jelikož ke konvolutu archiválií nenabyl
vlastnické právo ani F. D., ani jeho dědicové a ani nikdo jiný, a přesto listiny
ad 1. a 2., tj. „notářský instrument Petra Reindla z 1. června 1414, vydaný ve
věci rozhodnutí odebrat Janovi z Jesenice doktorát kanonického práva a vyhlásit
nad ním (v souvislosti s Janem Husem) ztíženou klatbu“ a „notářský instrument
Martina, kdysi Havla z Trnavy, ze dne 2.
prosince 1406, kterým se zveřejňuje
rozsudek Blažeje, řečeného Vlk ze Strážné, děkana královské kaple Všech svatých
a konzerváta pražské univerzity, ve sporu scholia pražské univerzity Jana z
Borotína proti Pechovi z Borotína o dědictví“ poté v přesně nezjištěné době a
za nezjištěných podmínek převedl na další osobu, a
ad 3. a 4., tj. „listinu papeže Klimenta VI. ze dne 26. ledna 1347 (Avignon),
kterou papež Kliment VI. dává souhlas k založení Univerzity Karlovy“ a
„transsumpt této listiny v podobě notářského instrumentu veřejného notáře Petra
Michalova z Prahy ze dne 30. června 1347 (Praha)“ prodal prostřednictvím
bankovní instituce J & T Banka, a.s. kupní smlouvou ze dne 25. 6. 2018
Univerzitě Karlově, za což od J & T Banka, a.s. inkasoval dne 27. 6. 2018
převodem z bankovního účtu číslo XY na jeho na bankovní účet číslo XY částku
20.000.000 Kč.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 214 odst. 4 tr.
zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, k trestu odnětí svobody v trvání 3
roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle § 67 odst. 1
tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému
rovněž uložen peněžitý trest ve výměře 250denních sazeb po 20.000 Kč, celkem
tedy ve výši 5.000.000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena
povinnost vydat poškozené Univerzitě Karlově bezdůvodné obohacení ve výši
19.990.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. za období od 25. 6. 2021
do zaplacení. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak byl poškozený M. D. odkázán s
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Obviněný si podal proti všem výrokům odsuzujícího rozsudku soudu
prvního stupně odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2.
2. 2023, sp. zn. 67 To 202/2022, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Usnesení
odvolacího soudu bylo obviněnému doručeno dne 25. 5. 2023 (jeho obhájci již dne
12. 4. 2023), lhůta pro podání dovolání podle § 265e odst. 1 tr. ř. tak
připadla na den 25. 7. 2023.
4. Dne 2. 5. 2023 obviněný podal proti usnesení odvolacího soudu
dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s
tím, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Jádrem dovolatelovy
argumentace bylo tvrzení, že nebyl prokázán tzv. zdrojový trestný čin, tedy, že
věc byla získána trestným činem hlavního pachatele, kterým měl být podle
zjištění soudů F. D., zemský archivář z konce a přelomu 19. století, zemřelý
roku 1907. Tato podmínka pro vyvození jeho trestní odpovědnosti nebyla v řízení
vůbec zjišťována ani prokazována, pouze byly převzaty hypotézy a právní
domněnky některých svědků – historiků, tedy osob bez právního vzdělání. Soudy
ignorovaly a opomenuly důkazy, které naopak svědčily o tom, že F. D. měl u sebe
archiválie zapůjčeny legálně až do své smrti a nikdy si je neoprávněně
nepřisvojil. Nebylo spolehlivě prokázáno, že byly předmětné listiny získány
trestným činem. Dovolatel namítl, že tuto otázku měly soudy zkoumat přednostně
jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., v projednávané věci však soudy
jen účelově řešily jeho navazující jednání týkající se nakládání s uvedenými
listinami v současné době, a proto zůstala v rovině neprokázaných spekulací.
Obviněný v této souvislosti poukazoval na tu část hodnotících úvah soudu
prvního stupně, podle nichž se okrajově zabýval předpokládaným pohybem
předmětných listin v různých archivech v dávné historii, a to ve spojení s
konstatováním, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že tyto archiválie byly
neoprávněně vyneseny ze Zemského archivu, a popsané jednání by tak mohlo být v
tehdejší době kvalifikováno jako krádež, případně jako zpronevěra. Základní
premisa, že čtyři historické listiny byly získány trestným činem, kterého se
měl dopustit F. D., prokázána nebyla, neboť nebylo bez pochybností prokázáno,
že tyto listiny byly uloženy v Zemském archivu v době, kdy tam F. D. působil,
dále že byly odneseny právě jím, a nikoli jinou osobou, že je měl u sebe
neoprávněně a že si je přivlastnil trestným činem, tedy při naplnění všech
znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Svědek J. H. a svědkyně
J. K. shodně vypověděli, že neexistuje protokol či dobový doklad, že konkrétně
předmětné čtyři listiny byly zapůjčeny do Zemského archivu, a kdy k tomu mělo
dojít. Nedatované kartotéční lístky takovou skutečnost nedokazují.
5. Obviněný soudu prvního stupně vytkl, že veškerá skutková zjištění o
zdrojovém trestném činu F. D. založil na svědectví svědka J. H., který
vypověděl, že i kdyby si F. D. archiválie půjčoval domů tak, jak to bylo v
souladu s tehdejší praxí obvyklé (k bádání), musel by je vrátit nejpozději v
roce 1903, kdy byl odvolán z funkce ředitele Zemského archivu. Jeho svědectví
se také stalo podkladem pro analýzu dobové právní úpravy provedené prof. JUDr.
Jiřím Jelínkem, CSc., a prof. JUDr. Janem Dvořákem, CSc. Svědek uvedl, že F. D.
měl archiválie u sebe doma legálně, neboť se jednalo o v dané době běžnou
praxi, kdy si archiváři zcela běžně odnášeli listiny domů ke zpracování a k
bádání, což potvrdili i svědci Z. U. a J. K. Rovněž uvedl, že v rozhodné době
si půjčoval historické listiny také ředitel A. G., a že s nimi pracoval také J.
P., a to ještě s další osobou. Závěr soudů, že F. D. postupoval neoprávněně,
pokud po odchodu ze Zemského archivu v roce 1903 předmětné archiválie nevrátil,
neměl žádnou oporu v provedeném dokazování. Z provedených důkazů žádný projev
vůle F. D. k nevrácení předmětných listin, natož k jejich přisvojení,
nevyplynul. Obviněný poukazoval na to, že namítal, že i po odchodu do penze v
roce 1903, měl F. D. historickou komisí Zemského výboru oficiálně povoleno
studium archivních materiálů doma, přičemž tato skutečnost je potvrzena faktem
plynoucím z dokumentu – hodnotícího posudku Národního archivu s názvem tzv.
Sbírka F. D., což také potvrzoval svědek J. H., s tím, že tyto materiály již do
své smrti nestihl zpracovat. Listiny, které měl F. D. po svém odchodu ze
Zemského archivu u sebe doma k bádání, zde prostě po jeho smrti zůstaly, což v
té době nebyla žádná výjimka, a následně se o ně starali jeho potomci. Tyto
listiny zůstaly v rodině D. po celé generace jako domácí poklad bez znalosti
jejich konkrétního obsahu. Proto i slovo „sbírka“ nebylo vhodně užito, přičemž
i samotný závěr, že si F. D. vytvářel soukromou sbírku, neměl oporu v
provedeném dokazování. Listiny začal do nějaké formy třídit až jeho syn V. D.,
který listiny opatřil čísly a razítky, byť ani on sám nevěděl, o jaké listiny
se jedná. Tento základní nedostatek průkaznosti sebemenšího projevu vůle F. D.
si listiny přivlastnit nebo je jinak nelegálně získat, nemohly podle obviněného
nahradit ani právní analýzy prof. JUDr. Jiřího Jelínka, CSc., a prof. JUDr.
Jana Dvořáka, CSc., které obsahují pouze dobová právní posouzení skutku tak,
jak byl formulován policejním orgánem v jeho zadání. Z těchto odborných
vyjádření nelze dovozovat skutkový závěr, že v době, kdy byly archiválie
svévolně přisvojovány F. D., tak i po celé období až do současnosti, byly
získány jednáním naplňujícím znaky trestného činu kvalifikovaného jako krádež
nebo zpronevěra. Pokud pak nebyl zjištěn tzv. zdrojový trestný čin ze strany F.
D., nebylo možno shledat naplnění znaků trestného činu podílnictví podle § 214
tr. zákoníku, kdy zde rovněž absentovala i subjektivní stránka uvedeného
trestného činu. Obviněný uvedl, že nemohl vědět, a ani být srozuměn s tím, že
předmětné listiny pocházely z této (neexistující) trestné činnosti, a to ani za
situace, kdy měl být údajně upozorněn znalcem PhDr. Vladimírem Růžkem na to, že
archiválie jím posuzované mohly být domnělým jednáním F. D. neoprávněně
přisvojeny. Znalec PhDr. Vladimír Růžek předmětné čtyři listiny popsané ve
skutkové větě rozsudku nikdy osobně neviděl a neposuzoval. Ze strany soudů šlo
pouze o nezákonné rozšiřování domněnek znalce i na listiny, které vůbec nebyly
předmětem jeho zkoumání. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě
rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby,
popř. aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném
vyjádření k dovolání ze dne 31. 5. 2023, doručeném Nejvyššímu soudu dne 1. 6.
2023 (následně zaslané obhájci s poskytnutím lhůty k případné replice),
upozornila na to, že podle § 214 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019,
není podstatné to, kdo a kdy věc ukradl, resp. kdo se dopustil tzv. zdrojového
trestného činu ani to, zda takový pachatel převedl takto odcizenou věc přímo od
zloděje či od osoby třetí. Podstatné je, že se jednalo o věc, která byla
odcizena krádeží nebo zpronevěrou, tj. že byla získána trestnou činností na
území České republiky. Pro naplnění znaků zločinu podílnictví podle § 214 odst.
1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku není nutné jednoznačně určit hlavního
pachatele trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku, protože trestní
zákoník nevyžaduje zjištění totožnosti pachatele základního trestného činu.
Nebude tedy z hlediska naplnění znaku zdrojového trestného činu rozhodným, že z
provedených důkazů nevyplynul žádný projev vůle F. D. k nevrácení předmětných
listin, natož k jejich přisvojení, v daném případě v záměru, aby se staly
součástí jeho soukromé sbírky. Je zcela bez významu, že jmenovaný (takto
držené) archiválie nestihnul do své smrti vrátit. Podle státní zástupkyně
zjevně nic nenasvědčovalo tomu, že se dotčené historické listiny staly
předmětem dědictví ve smyslu právním, založeném na přechodu zůstavitelova
vlastnického práva na jeho dědice. Podle státní zástupkyně bylo třeba
akceptovat závěr soudů, že obviněný získal jako údajnou pozůstalost konvolut
historických listin, které tvořily tzv. Sbírku F. D., obsahující velké množství
archiválií včetně dotčených listin, a ve které (beze změny jejich rozhodného
právního statusu) pouze pokračovali D. potomci, a to až po M. D., který je jako
tvrzenou pozůstalost převedl na A. L. a ten následně na obviněného. Dobová
právní analýza jak ze strany prof. JUDr. Jiřího Jelínka, CSc., tak i prof.
JUDr. Jana Dvořáka, CSc., pak na podkladě těchto zjištění nemohla vyznít jinak
než ve smyslu nelegitimního nakládání s dotčenými archiváliemi v kvalitě
naplnění znaků majetkového trestného činu, a to za současného vyloučení
existence dobré víry postupných držitelů a tím i schůdnosti právního závěru o
nabývacím titulu ve formě vydržení těchto majetkových hodnot. Nepřisvědčila tak
námitce obviněného, že nedostatek bezpečného a spolehlivého skutkového zjištění
(ohledně prokázání zdrojového trestného činu) se nacházel ve zjevném rozporu s
obsahem provedených důkazů.
7. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani námitce absence subjektivní
stránky. Podle ní obviněný získal povědomost nejen o tom, že předmětné
archiválie měly svůj původ ve zdrojové trestné činnosti, ale také o
okolnostech, za kterých nemohlo být nakládání s nimi považováno za legitimní.
Pravý původ těchto listin se v této vědomostní návaznosti snažil zastřít právě
ve spojitosti s tzv. Sbírkou F. D., která byla výsledkem soukromé iniciativy
jmenovaného držitele prostého právního nároku na její sestavení jak z jeho
strany, tak i na její držení ze strany jeho potomků. Závěr o jednání v úmyslné
formě jeho zavinění, resp. v jejím přímém stupni, soudy neopřely pouze o
příslušné upozornění plynoucí ze znaleckého posudku PhDr. Vladimíra Růžka, ale
s odpovídajícím právním významem musely nahlížet na způsob, jakým obviněný s
takovou informací naložil, kdy se následně vyčleněné archiválie pokusil
přeprodat anonymním způsobem prostřednictvím bankovní instituce, a tedy s
úmyslem zastření nejen své identity prodávajícího, ale i jejich původu, když
odstranil jejich speciální značkování razítkem a štítkováním používaných
rodinou D. Státní zástupkyně proto navrhla odmítnout dovolání obviněného podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
8. Dne 5. 6. 2023 bylo Nejvyššímu soudu doručeno doplnění dovolání,
datované stejného dne, v rámci něhož obviněný rozšířil svou argumentaci o
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), h) tr. ř. Naplnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřoval ve skutečnosti, že
předsedkyně senátu soudu prvního stupně Mgr. Pavla Hájková a ostatní členové
senátu soudu prvního stupně měli být vyloučeni z projednávání této trestní
věci, a to pro svou podjatost. Uvedl, že předsedkyně senátu bez předchozího
vyrozumění obhajoby z vlastní iniciativy zorganizovala a zrealizovala dne 28.
6. 2021 návštěvu v Národním archivu, kde měla studovat a pořizovat fotografie
některých listin z předmětného konvolutu historických listin, jakožto důkazy
proti obviněnému, a to ve spolupráci s posléze vyslýchanou svědkyní a současně
oznamovatelkou v této trestní věci J. K., vedoucí zaměstnankyní Národního
archivu, s kterou musela přinejmenším komunikovat, neboť předpisy o nakládání s
archiváliemi vylučují, aby byla předsedkyně senátu ponechána sama bez jakékoli
instruktáže či dozoru archiváře profesionála v místnosti s konvolutem velmi
starých, delikátních archiválií čítajících několik svazků. Výslech předsedkyně
senátu Mgr. Pavly Hájkové k této záležitosti nebyl umožněn a byl bez odůvodnění
zamítnut odvolacím soudem. Obviněný rozporoval, že by si soudkyně pořizovala
toliko kvalitnější fotokopie listin založených ve spise, neboť sama uvedla, že
nebylo předem zřejmé, co konkrétně z jednotlivých svazků bude potřebné do spisu
začlenit jako důkaz, jak se podávalo z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 o
nevyloučení členů senátu. Bylo očividné, že soudkyně šla do Národního archivu,
aby vybrala konkrétní listiny a jejich detaily, které teprve poté budou
začleněny do spisu a použity k důkazu, tedy pořizovala nové důkazy proti
obviněnému, přičemž nebylo možno vyloučit ingerenci svědkyně J. K. Postupem
soudkyně došlo k porušení zásady kontradiktornosti, rovnosti stran, jakož i
spravedlivého procesu a práva na obhajobu.
9. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a
částečně i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
spatřoval obviněný ve skutečnosti, že i pokud by hypoteticky F. D. získal
předmětné listiny nelegálně, došlo by u jeho dědiců k vydržení vlastnického
práva k předmětným listinám, kdy tyto drželi po další tři generace. K tomu
odkázal na stanovisko prof. Dr. JUDr. Karla Eliáše založené ve spise.
Vlastnické právo dědiců pak vylučovalo trestní odpovědnost v souvislosti s
následným nakládáním s těmito listinami. Obviněný poukazoval na odlišnost mezi
skutkovými podstatami trestného činu podílnictví a trestného činu legalizace
výnosů z trestné činnosti podle trestního zákona z roku 1961, na který
poukazovaly soudy, resp. jehož se týkají soudy zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 7 Tdo 1297/2013 a sp. zn. 7 Tdo 1593/2017. Ačkoli tato rozhodnutí
nebyla přiléhavá na projednávaný případ, i v těchto rozhodnutích Nejvyšší soud
poukazoval na nutnost zkoumat otázku vydržení vlastnického práva, což se v
projednávané věci nestalo. Obviněný tak vyslovil nesouhlas se závěrem soudů, že
otázka nabytí vlastnického práva není pro posouzení odpovědnosti za trestný čin
podílnictví podstatná. S odkazem na stanovisko prof. Dr. JUDr. Karla Eliáše
předložené obhajobou uvedl, že vlastnictví vzniklé vydržením by bylo možné
zvrátit pouze důkazem (nepostačí tedy pochybnosti či pravděpodobnost) o
nepoctivém úmyslu, a to u každého jednoho z potomků F. D., přičemž poctivý
úmysl se u vydržitele předpokládá. Nepoctivý úmysl ve vztahu ke všem potomkům
F. D. nebyl v řízení posuzován a rozhodně nebyl prokázán. Potomci, jak syn V.,
tak vnuk F. a pravnuk M., si nebyli vědomi, že konkrétně čtyři předmětné
listiny byly F. D. zapůjčeny ze Zemského archivu a že tam mají být vráceny.
Sbírku měli doma jako dědictví po pradědovi a nevěděli přesně, co v ní je,
např. to, že by se jednalo o listinu týkající se založení Univerzity Karlovy.
Obviněný byl rovněž přesvědčen, že i pokud by nedošlo k vydržení vlastnického
práva k předmětným listinám dědici F. D., i tak by došlo k platnému nabytí
vlastnického práva ze strany svědka A. L. podle § 1111 občanského zákoníku,
neboť jmenovaný svědek listiny nabyl v dobré víře v oprávnění M. D., pravnuka
F. D., převést vlastnické právo ke konvolutu listin.
10. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dále
obviněný uplatnil novou námitku, že zdrojový trestný čin F. D. nebyl, a ani
nemohl být spáchán na území České republiky, jak je vyžadováno v rámci skutkové
podstaty trestného činu podílnictví podle trestního zákoníku. F. D. zemřel v
roce 1907 za doby Rakousko-uherské monarchie. Jeho jednání je tak mimo
působnost § 214 tr. zákoníku. Soudy se nemohou odvolávat na obecná stanoviska
znalců či odborníků, kteří konkrétní jednání F. D. a všechny jeho okolnosti ani
nezkoumali a neměli k dispozici (stanoviska prof. JUDr. Jiřího Jelínka, CSc., a
prof. JUDr. Jana Dvořáka, CSc.). Znalcům ani odborníkům nepříslušelo podávat
výklad ohledně protiprávnosti domnělého činu F. D., ke kterému mělo dojít před
více než 100 lety podle právního řádu Rakousko-uherské monarchie. V trestním
řízení musí být skutečnost, že věc byla získána trestným činem, spolehlivě a
bezpečně zjištěna, a toto zjištění musí učinit soud sám. Z těchto důvodů
obviněný setrval na svém návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu, včetně návrhu
na odklad výkonu peněžitého trestu a povinnosti vydat bezdůvodné obohacení do
doby rozhodnutí o dovolání.
11. Dne 5. 9. 2023, tedy po uplynutí lhůty pro podání dovolání ve smyslu
ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř., byl Nejvyššímu soudu doručen přípis
obviněného označený jako „Doplnění dovolání a replika k vyjádření státní
zástupkyně“. V rámci repliky k vyjádření státní zástupkyně ze dne 31. 5. 2023
obviněný zopakoval, že se soudy dostatečně nezabývaly otázkou zdrojového
trestného činu F. D., a otázkou nabytí vlastnického práva k předmětným listinám
jeho potomky, resp. svědkem A. L., popř. obviněným, přičemž nakládání s věcí s
právem vlastníka vylučuje trestní odpovědnost za takové jednání. Obviněný
setrval na svém závěrečném návrhu tak, jak byl uveden v podaném dovolání.
12. Dne 23. 10. 2023 bylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření státní
zástupkyně (datovaném dnem 18. 10. 2023) k doplnění dovolání obviněného ze dne
5. 6. 2023. Toto vyjádření nebylo Nejvyšším soudem zasláno k případné replice
obhájci obviněného, kterýžto postup byl následně Ústavním soudem shledán jako
vadný a porušující dovolatelovo právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům
zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz dále bod 26.
tohoto usnesení).
13. Státní zástupkyně nepřisvědčila námitce dovolatele o podjatosti
soudkyně soudu prvního stupně Mgr. Pavly Hájkové s tím, že způsob, jakým
obviněný podložil uplatněnou námitku vyloučení výše jmenované z projednávání
jeho trestní věci, neodpovídá judikaturnímu výkladu věcného naplnění zákonné
podmínky pro vyloučení soudce z úkonů trestního řízení pro jeho poměr k trestní
věci. O důvod vyloučení jmenované soudkyně se evidentně nemohlo jednat ani pro
její poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, tedy pro její vztah ke
svědkyni J. K., který nemohl nabýt osobní povahy. Jmenovaná svědkyně z titulu
svého funkčního postavení v Národním archivu podala trestní oznámení a následně
se soudkyní komunikovala pouze v rámci nezbytné součinnosti za účelem zjištění,
ve kterém konkrétním svazku se nacházejí archiválie, jejichž čitelnější kopie
bylo nutno pořídit k důkazu. Nedošlo ani k porušení zásady kontradiktornosti
trestního řízení, pokud byly zcela shodné důkazní materiály v horší kvalitě
svých kopií obsahem trestního spisu ještě před podáním obžaloby a v čitelnější
podobě byly provedeny jako důkaz. Stalo se tak při hlavním líčení za účasti
obou procesních stran, aniž by některá z nich požadovala jejich čtení.
14. Pokud šlo o námitky možného vydržení archiválií, státní zástupkyně
uvedla, že soudy se touto otázkou zabývaly s poukazem na judikaturní závěry
plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo
1297/2013, a ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1593/2017. Postupovaly tak nad
rámec závěru, že případné vydržení vlastnického práva k předmětným listinám
potomky F. D. ze strany svědka A. L. či obviněného není pro posouzení
trestnosti jednání podstatné. Státní zástupkyně argumentovala tím, že z
judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že postačuje pouze povědomí obviněného, že
jde o věc pocházející z trestné činnosti. Obviněný si nikterak neověřil legální
původ archiválií, které si u něho ve starožitnictví uschoval svědek A. L. Podle
výpovědi tohoto svědka obviněný nad rámec takové neformální úschovy dokonce
některé archiválie (např. knihu známek) prodal. Takto by však rozhodně
nepostupoval, pokud by následně musel být konfrontován s jejich legitimním
vlastníkem. O tom, že taková osoba s největší pravděpodobností neexistuje,
musel být přesvědčen zejména v případě předmětných listinných archiválií,
vycházejíce ze svých zkušeností letitého starožitníka, o jehož zřetelné
způsobilosti rozlišení jejich výjimečnosti, dané jejich historickým významem,
oproti běžnému standardu jím obchodovaných komodit, nebylo nejmenších
pochybností. Pokud se soudy nad rámec výše uvedeného právního názoru zabývaly
také otázkou nabytí vlastnického práva k předmětným archiváliím cestou jejich
vydržení ze strany potomků F. D., pak při zdůraznění dobré víry poctivé držby
státní zástupkyně odkázala na své původní vyjádření. Zmiňoval-li obviněný v
této souvislosti stanovisko prof. JUDr. Jiřího Jelínka, CSc., v dobové právní
analýze k otázce zdrojového trestného činu ve spojení s požadavkem zkoumání
nabývacího titulu vydržením, pak jeho závěr, přijatý za odborné součinnosti
prof. JUDr. Jana Dvořáka, CSc., spočíval v jednoznačném vyloučení existence
dobré víry postupných držitelů předmětných archiválií. Podle státní zástupkyně
se nebylo možno ztotožnit s námitkou nesprávnosti právního posouzení otázky
nabytí vlastnického práva k předmětným čtyřem listinám (vydržením ze strany
potomků F. D.), jakož i nesprávnosti zjištění existence jejich dobré víry. Opačný názor nebylo možno přijmout ani s poukazem na výpověď svědka J. H.,
podle níž V. D. (syn F. D.) nevěděl, že se jednalo o zakládající listiny
Univerzity Karlovy, a nedržel tedy předmětné čtyři listiny z tzv. dědictví po
otci s nepoctivým úmyslem. Přestože podle svědka V. D. nevěděl, co je jejich
obsahem, V. D. po otci pravděpodobně zdědil historické zájmy a dokonce se
(oproti své občanské profesi) posléze stal posluchačem státní knihovnické
školy, zabýval se tříděním předmětných dokumentů, jakož i jejich popisováním a
číslováním. To však ničeho nevypovídalo o jeho dobré víře, že archiválie, které
po otcově smrti (v jeho pojetí jako věci památečního významu) zůstaly doma,
také nabyl do svého vlastnictví. V. D.
nepochybně věděl, že otec pracoval v
Zemském archivu, odkud také tyto dokumenty pocházely, a kde byly zcela logicky
archivovány pro svůj historický význam s tím, že jeho otec se zabýval pouze
jejich studiem, popř. opisováním. Nakládal s nimi tedy jinak, než kdyby se
staly předmětem jeho vlastnického práva. Pokud šlo o námitku, že (údajný)
zdrojový trestný čin F. D., nemohl být spáchán na území České republiky, neboť
F. D. zemřel v roce 1907 za doby Rakousko-uherské monarchie, státní zástupkyně
uvedla, že zákonným důvodem pro vynětí z jurisdikce České republiky je podle
znění skutkové podstaty trestného činu podílnictví v přisouzené právní
kvalifikaci jeho spáchání v cizině. To se však ve smyslu komentářového výkladu
pojmosloví na území České republiky nestalo, aniž by v uvedeném směru bylo
rozhodným, pod který státní útvar tato současná část území České republiky
(konkrétně území hl. města Prahy) v minulosti historicky spadala. Z těchto
důvodů státní zástupkyně setrvala na svém návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu
o podaném dovolání.
15. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo přípustné podle § 265a odst.
1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou ve
smyslu ustanovení § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle
§ 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr.
ř. a s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř.
16. Z dovolání se podávalo, že obviněný J. S. jím brojil proti výroku o
vině zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr.
zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019. V rámci své dovolací argumentace
obviněný rozporoval závěr o naplnění objektivní a subjektivní stránky uvedeného
trestného činu, neboť podle něj nebylo prokázáno spáchání tzv. zdrojového
trestného činu, resp. vědomost obviněného o něm. Dále poukázal na to, že
zdrojový trestný čin nemohl být spáchán na území České republiky, která v té
době ještě neexistovala. V souvislosti s objektivní stránkou pak upozornil na
to, že k předmětným listinám mohli legálně nabýt vlastnické právo potomci F.
D., popř. svědek A. L., resp. sám obviněný. Obviněný vedle toho uplatnil i
námitku, v rámci které namítl podjatost předsedkyně senátu soudu prvního
stupně, resp. i ostatních členů senátu 44 T Obvodního soudu pro Prahu 1.
17. Stěžejní námitkou obviněného byla námitka neprokázání zdrojového
trestného činu, kterou bylo možno podřadit pod obviněným uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně jeho první variantu,
tedy, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný v zásadě
rozporoval existenci jakéhokoli důkazu o tom, že se F. D. dopustil trestného
činu krádeže nebo zpronevěry v souvislosti s tím, že u sebe přechovával
předmětné archiválie. Zjevný (extrémní) rozpor skutkových zjištění s obsahem
provedených důkazů se může týkat i skutkových zjištění týkajících se zdrojového
trestného činu, jehož trestnost je nutno vyřešit jako předběžnou otázku podle §
9 odst. 1 tr. ř. Soudy činné v projednávané věci při posuzování této otázky
dospěly k závěru, že tzv. zdrojového trestného činu se dopustil F. D., který si
v době svého působení u Zemského archivu v souladu s tehdejší praxí půjčoval
historické listiny domů k badatelské činnosti a takto zapůjčené dokumenty měl
vrátit Zemskému archivu nejpozději poté, co byl v roce 1903 odvolán z funkce
ředitele této instituce, a pokud tak neučinil, podle tehdejší právní úpravy se
dopustil trestného činu krádeže, popř. zpronevěry.
18. Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu
shledal, že zdrojový trestný čin, kterého se podle soudů nižších stupňů
dopustil F. D., se měl stát před více než sto lety, a s ohledem na tuto
skutečnost a na z toho plynoucí omezené možnosti dokazování takového skutku je
zřejmé, že nelze dosáhnout takové míry podrobného zjištění skutkového stavu,
kterou by bylo možno vyžadovat u trestných činů spáchaných v současnosti. I tak
však považoval soudy učiněná skutková zjištění za dostačující pro závěr, že
tzv. zdrojový trestný čin byl spáchán. Vycházel přitom mimo jiného z
komentářové literatury, podle níž v případě trestného činu podílnictví podle §
214 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019 (novelou trestního zákoníku
č. 287/2018 Sb. byla skutková podstata podílnictví zahrnuta do společného
ustanovení trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216
odst. 1 tr. zákoníku), postačuje toliko obecnější závěr o tom, že věc pochází z
trestné činnosti, bez nutnosti určení konkrétního trestného činu [srov. KANDOVÁ, K.; ČEP, D. § 216. Legalizace výnosů z trestné činnosti. In: ŠČERBA,
F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 19, a tam citovanou judikaturu], resp. konkrétního
pachatele predikativního trestného činu (ŠÁMAL, P. § 216. Legalizace výnosů z
trestné činnosti. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2761, a tam citovanou judikaturu). Soudu prvního
stupně nelze vyčítat, že s ohledem na to, že již nežijí pamětníci tehdejších
událostí, vycházel z výpovědí historiků, kteří se vyjadřovali k okolnostem
souvisejícím s nakládáním s předmětnými listinami v rozhodné době. Na základě
výpovědí svědků J. H. a V. R. bylo zjištěno, že listiny byly zapůjčeny F. D. k
domácímu bádání, a to ještě v době, kdy vykonával funkci ředitele této
instituce, a po jeho smrti v roce 1907 se tyto staly předmětem sbírkotvorné
činnosti jeho syna V. D., zemřelého v roce 1960. Ten listiny z otcovy sbírky
třídil, evidoval, opatřoval razítky a štítky a tímto způsobem archivoval. Je
skutečností, že se nepodařilo bezpečně zjistit, zda po roce 1903, kdy byl F. D. odvolán z funkce ředitele Zemského archivu, bylo jeho povinností všechny
zapůjčené listiny bezodkladně vrátit Zemskému archivu, popř. zda mu bylo
umožněno jejich další ponechání a práce s nimi v domácím prostředí. Jak uvedl
svědek J. H., bylo tehdy běžnou praxí, že historici a badatelé si listiny
brávali domů a striktně nerozlišovali bádání v úředních hodinách od bádání
doma. Indicii pro závěr, že si dokumenty neoprávněně přisvojil již F. D.,
nicméně představuje skutečnost, že tento si z listin založil sbírku (tzv. Archivní sbírka F. D.), tedy, že listiny zapůjčené ze Zemského archivu vědomě
zařadil do „své“ domácí sbírky s cílem si je přivlastnit. Jak uvedl svědek
PhDr. Vladimír Růžek ve svém posudku ze dne 13. 5. 2018, stalo se tak patrně
proto, že F. D. podlehl sběratelské vášni, která měla původ v jeho zálibě ve
starých historických dokumentech a dějepisu, přičemž s jejich vlastnictvím se
emotivně ztotožnil.
Soud prvního stupně měl v projednávané věci k dispozici
odborné vyjádření prof. JUDr. Jiřího Jelínka, CSc., z něhož se podávalo, že
jednání F. D. by v tehdejší době (tj. rok 1903) mohlo být posouzeno jako
krádež, popř. jako zpronevěra. Nejvyšší soud neshledal, že by postup, kdy si
soud nechal vypracovat analýzu právní úpravy platné na území České republiky v
době působení F. D., byl v rozporu se zásadou iura novit curia (soud zná
právo), neboť konečný závěr o trestnosti jednání F. D. učinil pouze soud, který
přitom mohl přihlížet ke znalecké analýze historické právní úpravy. I pokud by
však přetrvávaly pochyby o trestnosti jednání F. D., zdrojového trestného činu
by se dopustil jeho syn V. D., který i přesto, že mu po smrti jeho otce F. D. muselo být zřejmé, že listiny, které měl otec v době smrti doma, je třeba
vrátit Zemskému archivu, tak neučinil, a namísto toho pokračoval v jejich
evidenci (viz výše) a označoval je vlastními štítky a razítky, a celkově s nimi
nakládal jako s vlastními. Tímto jednáním, které by dnes naplňovalo znaky
trestného činu zatajení věci podle § 219 tr. zákoníku, by naplnil znaky
trestného činu podvodu podle § 201 písm. c) zákona č. 117/1852 Ř. z., o
zločinech, přečinech a přestupcích, účinného v době, kdy se listiny dostaly k
V. D. coby součást dědictví po F. D. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že
předmětné listiny, které obviněný poté, co je vyňal z konvolutu archiválií,
který u něj uschoval svědek A. L., prodal dalším osobám, byly výnosem z trestné
činnosti (ať již F. D., nebo jeho syna V. D.), přičemž obviněný si byl této
skutečnosti vědom. Obviněný byl v oblasti historických listin dostatečně znalý,
aby nejdříve z konvolutu listin vyňal ty, které byly nejvzácnějšími a
historicky nejcennějšími listinami. Následně byl na skutečnost, že listiny
nacházející se v konvolutu archiválií po F. D. pocházejí z trestné činnosti a
že je třeba je vrátit příslušným institucím, upozorněn v posudku zpracovaném
PhDr. Vladimírem Růžkem v květnu 2018. Toho však nedbal a i přesto, že věděl
nejen o nelegálním původu listin, ale i o tom, že nemá svolení svědka A. L. k
nakládání s nimi, listiny prodal dalším osobám. Tímto jednáním byla podle
závěrů soudů, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožnil, naplněna jak objektivní
stránka (listiny byly výnosem z trestné činnosti), tak i subjektivní stránka
(obviněný si byl této skutečnosti alespoň v obecných souvislostech vědom)
zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019.
19. Jako námitku mající právní povahu ve smyslu dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud vyhodnotil námitku týkající se
otázky vlastnického práva k předmětným listinám a vlivu této okolnosti na
posouzení trestnosti jednání obviněného. Shledal ji však neopodstatněnou, neboť
otázka vlastnického práva nemá v případě předmětných historických listin vliv
na závěr, že se jednalo o věci, které byly výnosem z trestné činnosti. Tím se
rozumí jakákoli ekonomická výhoda pocházející z trestného činu. K obdobnému
závěru, byť v souvislosti s otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu
legalizace výnosů z trestné činnosti, dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne
30. 1. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1593/2017, na které opakovaně poukazovaly soudy
nižších stupňů. Pokud byla věc získána trestným činem, zůstává výnosem z
trestné činnosti i tehdy, jestliže vlastnické právo k ní následně přejde na
jinou osobu, pokud pachatel trestného činu podílnictví podle § 214 tr.
zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, resp. trestného činu legalizace
výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném od
1. 2. 2019 (který odpovídá dřívější úpravě podílnictví), měl o takovém původu
věci povědomí. Pro projednávanou věc tak bylo nerozhodné, že prof. Dr. JUDr.
Karel Eliáš ve svém vyjádření dospěl k závěru, že v úvahu přicházelo mimořádné
vydržení sbírky listin potomky F. D. Nejvyšší soud dále uvedl, že trestného
činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019,
resp. trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1
tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2019, se pachatel může dopustit pouze
vůči cizí věci (srov. ŠÁMAL, P. § 214. Podílnictví. In: ŠÁMAL, P. a kol.
Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2138). I
pokud by teoreticky bylo možné, že potomci F. D. k těmto listinám nabyli
vlastnické právo na základě vydržení, resp. že vlastnické právo nabyl svědek A.
L. od neoprávněného podle § 1111 občanského zákoníku, v žádném případě nemohlo
dojít k přechodu vlastnického práva z těchto osob na obviněného, neboť obviněný
uvedené listiny zcela svévolně a bez předchozího souhlasu nebo vědomí svědka A.
L., který si u něj konvolut archiválií neformálně uschoval, či bez jakéhokoli
jiného soukromoprávního základu z konvolutu vyňal a vlastním jménem je mj.
prodal prostřednictvím bankovní instituce Univerzitě Karlově. Přitom se dokonce
pokusil zakrýt jejich původ tím, že je zbavil označení (razítky, štítky), které
by je mohlo s konvolutem spojovat. O nabytí vlastnického práva obviněným na
základě soukromoprávního titulu proto nebylo možno uvažovat, neboť se jednalo
vůči němu o věci cizí.
20. Jako zcela lichou vyhodnotil Nejvyšší soud námitku, že na počátku
20. století Česká republika neexistovala a zdrojový trestný čin tak nemohl být
spáchán na jejím území, jak to vyžaduje § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve
znění účinném do 31. 1. 2019. Nepochybně totiž byl zdrojový trestný čin spáchán
na území hlavního města Prahy, která je hlavním městem České republiky, přičemž
je nerozhodné, že v době spáchání skutku zde byl historický, dnes již
neexistující státní útvar. Podstatnou byla ta skutečnost, že území, na kterém
byl zdrojový trestný čin spáchán, je dnes územím České republiky.
21. Pokud jde o námitku podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního
stupně Mgr. Pavly Hájkové, resp. i ostatních členů tohoto senátu, tato byla
uplatněna s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., kdy
bylo věcně namítáno, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Nejvyšší soud této
námitce nepřisvědčil. Jednalo se o námitku, která byla obviněným uplatněna již
v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž o ní bylo
rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 5. 2022 tak, že
podle § 31 odst. 1 tr. ř. předsedkyně senátu Mgr. Pavla Hájková ani přísedící
Mgr. Pavel Švásta a Bc. Jitka Smržová nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů
trestního řízení proti obviněnému J. S. vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 44 T 34/2021. Následná stížnost obviněného proti tomuto usnesení
pak byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 67 To
204/2022, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Městský soud uvedl, že
předsedkyně senátu soudu prvního stupně nebyla při návštěvě Státního archivu ve
styku se svědkyní J. K. a že předmětný konvolut listin, resp. jeho kopie, není
důkazem novým a dosud neznámým, ale stejné listiny byly, v horší kvalitě, již
dříve založeny do spisu a předsedkyně senátu pořídila toliko jejich kvalitnější
kopie. Nejvyšší soud doplnil, že obviněný touto námitkou v zásadě napadal
primárně procesní postup předsedkyně senátu, přičemž taková námitka k jejímu
vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení zásadně vést nemůže (a to ani v
případě, že takový postup vykazuje nedostatky) – srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 11 Tvo 30/2014. Postup, při němž předsedkyně
senátu soudu prvního stupně sama z vlastní iniciativy navštívila Státní archiv
a pořídila si kvalitnější kopie historických dokumentů, které byly již součástí
spisu, ovšem ve špatné kvalitě, je sice poněkud nestandardní, v jeho důsledku
nicméně nebyla narušena kontradiktornost trestního řízení nebo rovnost stran a
v důsledku toho právo obviněného na spravedlivý proces. Tímto postupem byla
toliko zajištěna použitelnost (čitelnost) listin, které již byly součástí
spisu, kdy k těmto kopiím se strany měly prostor vyjádřit. Možnou interakci
mezi předsedkyní senátu Mgr. Pavlou Hájkovou a svědkyní J. K. bylo třeba
označit za čistě spekulativní, neopřenou o žádnou indicii o jakékoli
mimoprocesní intervenci svědkyně, kdy setkání a komunikace s předsedkyní senátu
při návštěvě Státního archivu navíc zjištěny nebyly.
22. Na podkladě uvedených závěrů Nejvyšší soud dovolání obviněného
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť dospěl k závěru, že se
jednalo o dovolání zjevně neopodstatněné.
II.
Ústavní stížnost a nález Ústavního soudu
23. Obviněný následně proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024,
sp. zn. 3 Tdo 554/2023, stejně jako usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.
2. 2023, sp. zn. 67 To 202/2022, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
8. 12. 2021, sp. zn. 44 T 34/2021, podal ústavní stížnost. Obviněný v ústavní
stížnosti namítl, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na
spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále tvrdil
porušení práva nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů stanovených
zákonem podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, porušení
vlastnického práva garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod a porušení zásady legality (nullum crimen sine lege) zakotvené v čl. 39
Listiny základních práv a svobod, rovněž porušení principu presumpce neviny
zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a z něho
vyplývající zásady in dubio pro reo, dále práva na vyjádření se ke všem
prováděným důkazům zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
jakož i jeho práva na obhajobu plynoucího z čl. 40 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod. Navrhl zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí.
24. Extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, resp.
vykonanými důkazy obviněný spatřoval v tom, že podle něj nebyl řádně zjištěn a
prokázán tzv. zdrojový trestný čin (jestli byly listiny předmětem trestného
činu krádeže, nebo zpronevěry) a kdo ho spáchal. Dovozoval, že F. D., který
listiny z archivu odnesl k sobě domů, se žádného protiprávního jednání
nedopustil. Namítal, že obecné soudy nemohou rezignovat na zjištění konkrétní
zdrojové trestné činnosti a její prokázání mimo jakoukoli rozumnou pochybnost s
odůvodněním, že postačuje toliko obecnější závěr, že věc pochází z trestné
činnosti a s ohledem na běh času nelze dosáhnout takové míry podrobného
zjištění skutkového stavu, jako u trestných činů v současnosti. Uvedl, že v
trestním řízení nelze slevit z kvalitativních požadavků na zjištění skutkového
stavu ve vztahu ke znakům skutkové podstaty trestného činu jen z toho důvodu,
že se jedná o skutečnosti staršího data, které se již špatně dokazují.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo podle obviněného překvapivé, když podle něj
obsahuje alternativní zdrojový trestný čin V. D.
25. Námitku porušení kontradiktornosti řízení před Nejvyšším soudem
odůvodnil obviněný tím, že poté, co doplnil dne 5. 6. 2023 své dovolání o další
dovolací důvody [mimo jiné § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. – formulované
prakticky jako námitka podjatosti soudkyně nalézacího soudu] a o repliku k
prvnímu vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, nebylo mu Nejvyšším
soudem zasláno k případné replice druhé vyjádření Nejvyššího státního
zastupitelství, které se týkalo vypořádání námitek z doplnění dovolání.
Obviněný současně namítal i porušení kontradiktornosti řízení postupem soudkyně
soudu prvního stupně, když zpochybnil její postup při prohlídce listin v
Národním archivu.
26. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným
navrhovatelem, byla přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla
podána včas a splňovala i všechny zákonem stanovené náležitosti, a to včetně
povinného zastoupení stěžovatele (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Následně
posoudil opodstatněnost ústavní stížnosti, kdy dospěl k závěru, že tím, že
Nejvyšší soud nezaslal stěžovateli k replice vyjádření Nejvyššího státního
zastupitelství, které obsahovalo úvahy o dovolacích důvodech stěžovatele a
návrh na odmítnutí jejich dovolání, bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu,
zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, i právo být seznámen s každým podáním nebo
stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a k těmto mít také
možnost se vyjádřit, zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny (bod 40. nálezu Ústavního
soudu). Z tohoto důvodu Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS
1309/24, konstatoval ve výroku pod bodem I., že usnesením Nejvyššího soudu č.
j. 3 Tdo 554/2023-1774 ze dne 7. 2. 2024 bylo porušeno základní právo
stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručené čl. 38 odst. 2
Listiny práv a svobod; a zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024,
sp. zn. 3 Tdo 554/2023, (výrok pod bodem II.).
27. Ve vztahu k další argumentaci obviněného, uplatněné v jeho ústavní
stížnosti, Ústavní soud uvedl, že s ohledem na nové řízení bude úkolem
Nejvyššího soudu znovu dovolací argumentaci obviněného posoudit, a proto se jí
Ústavní soud již podrobněji nezabýval. Ve zbytku tak byla ústavní stížnost
odmítnuta (výrok pod bodem III. citovaného nálezu Ústavního soudu). Ústavní
soud nicméně rovněž uvedl, že lze obviněnému přisvědčit v tom, že z rozhodnutí
Nejvyššího soudu není zcela jasné, jak se vypořádal s námitkami týkajícími se
naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví. Připomněl, že pro závěr
o naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví je nutné předchozí
spáchání konkrétního zdrojového (tzv. predikativního) trestného činu (ke
zdrojovému trestnému činu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo
237/2022 ze dne 30. 8. 2022). Trestný čin podílnictví se tak považuje za tzv.
subsekventní, vyžadující pro svou trestnost existenci predikativního trestného
činu. Ústavní soud uvedl, že na vznik trestní odpovědnosti za trestný čin
podílnictví a prokázání naplnění objektivní stránky skutkové podstaty tohoto
trestného činu však (i v judikatuře Nejvyššího soudu, na což měl obviněný
upozornit v rámci své argumentace v trestním řízení) existují rozdílné názory
(rozkolísanost judikatury), a dal Nejvyššímu soudu ke zvážení, zda není namístě
využít postup podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích a věc postoupit
velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
28. Ústavní soud poukázal na to, že z judikatury Nejvyššího soudu plyne,
že závěr, že věc byla získána trestným činem, musí být v řízení o trestném činu
podílnictví bezpečně zjištěn a z odůvodnění rozsudku musí být také patrno,
jakým trestným činem se tak stalo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6
To 39/76 ze dne 16. 12. 1976, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 7, ročník 1978, sešit III., na jehož závěry odkazuje ve svých
pozdějších rozhodnutích např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 237/2022
ze dne 30. 8. 2022, odst. 28, či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 9/2016
ze dne 31. 8. 2016, odst. 24, ve kterých je zdůrazněno, že musí být patrno,
jakým trestným činem byl predikativní trestný čin). V odborné literatuře se pak
objevuje závěr, že spáchání zdrojového trestného činu, k němuž se váže následné
jednání, je znakem objektivní stránky skutkové podstaty, a že tedy musí být
stejně jako jiné znaky objasněn bez důvodných pochybností, tj. s praktickou
jistotou (BORČEVSKÝ, Pavel. K vybraným aspektům schvalování trestného činu.
Trestněprávní revue, 2024, č. 2, s. 97–104, s. 99).
29. V judikatuře Nejvyššího soudu lze však najít i rozhodnutí, která
požadavek zjištění přesného zdrojového trestného činu relativizují, kdy Ústavní
soud odkázal např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 4
Tdo 345/2017, ve kterém shledal, že nebylo v silách českých orgánů činných v
trestním řízení zjistit, zda šlo o trestný čin osoby nebo osob provádějících
přepravu, což by nasvědčovalo spáchání trestného činu zpronevěry, nebo zda se
nákladu krádeží či loupeží zmocnily jiné osoby. Ústavní soud upozornil i na
závěr podávající se z odborné literatury, že vzhledem ke skutečnosti, že
predikativní trestná činnost je často páchána konspirativním či organizovaným
způsobem, což činí zjištění konkrétních okolností jejího páchání dosti
obtížným, nelze požadovat podrobný popis okolností spáchání základního
trestného činu ani zjištění jeho pachatelů [KANDOVÁ, K., ČEP, D. Legalizace
výnosů z trestné činnosti. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání
(2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, cit. dle Beck-online, § 216].
Poukázal na to, že uvedené závěry odpovídají i judikatuře prvorepublikového
československého Nejvyššího soudu, ze které se podává, že "[n]ení třeba, [a]by
tomu, kdo kradené věci přechovává a ukrývá, byly známy všechny podrobnosti
krádeže (rozhodnutí č. 3493/1929 in: F. Vážný, Rozhodnutí Nejvyššího soudu
československé republiky ve věcech trestních, roč. 11, 1929, č. 3365-3729, s.
303). Z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu poukázal Ústavní soud na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 353/2021, které stanovilo,
že není rozhodné, jakým trestným činem byla věc získána, kdy Nejvyšší soud
konstatoval, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů
z trestné činnosti (trestný čin uvedený v § 216 tr. zákoníku, který nahradil
právě trestný čin podílnictví) se nevyžaduje, aby byl stanoven konkrétní
trestný čin, kterým byla věc získána, natož aby bylo nutné ustanovit konkrétní
osobu, která se jej dopustila. S odkazem na toto rozhodnutí Nejvyšší soud
konstatoval, že postačuje, že pachatel trestného činu legalizace výnosů z
trestné činnosti je srozuměn s tím, že předmětnou majetkovou hodnotu získal v
souvislosti s trestnou činností spáchanou blíže neustanovenou osobou, a svým
jednáním zastíral její skutečný původ.
III.
Řízení u Nejvyššího soudu po vrácení věci
30. Po vrácení věci Nejvyššímu soudu bylo dne 18. 3. 2025 obhájci
obviněného zasláno vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k doplnění
dovolání obviněného k případné replice, čímž bylo napraveno pochybení senátu 3
Tdo, vytýkané mu v předmětném nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn.
II. ÚS 1309/24. Obviněný dne 31. 3. 2025 prostřednictvím svého obhájce zaslal
Nejvyššímu soudu repliku, v níž reagoval nejen na vyjádření státní zástupkyně k
doplnění jeho dovolání, ale zejména na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 1309/24. Státní zástupkyně v rámci vyjádření reagovala na
doplnění dovolání obviněného, který v něm rozšířil dovolací důvody o ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. b), h) tr. ř., a své námitky zaměřil jednak na otázku
podjatosti předsedkyně senátu Mgr. Pavly Hájkové (a potažmo ostatních členů
senátu 44 T Obvodního soudu pro Prahu 1), otázku možného nabytí vlastnického
práva k předmětným listinám potomky F. D., případně svědkem A. L., a otázku
místa spáchání trestného činu (viz body 12. až 14. výše tohoto usnesení).
Ačkoli se tedy doplnění dovolání, na které reagovala státní zástupkyně
Nejvyššího státního zastupitelství, otázkou zdrojového trestného činu v
podstatě nijak nezabývalo, obviněný v tomto směru v rámci repliky rozšířil svou
argumentaci, kdy reagoval na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho nálezu ze
dne 5. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 1309/24, které podrobně rozpracoval.
31. Pokud jde o argumentaci vztahující se k vyjádření státní zástupkyně,
obviněný setrval na svém stanovisku týkajícím se podjatosti předsedkyně senátu
soudu prvního stupně Mgr. Pavly Hájkové, kdy odmítl závěry, že soudkyně toliko
pořizovala kvalitnější kopie historických dokumentů, nikoli nové důkazy. Uvedl,
že celý konvolut archiválií, tedy všechny historické listiny, které se v něm
nacházejí, nikdy nebyly součástí spisového materiálu (před podáním obžaloby ani
kdykoli poté). To potvrdila i sama předsedkyně senátu v rozhodnutí Obvodního
soudu pro Prahu 1 o námitce podjatosti, kdy ve svém vyjádření uvedla, že
„konvolut archiválií sestával z několika svazků a nebylo předem zřejmé, co
konkrétně z jednotlivých svazků, bude potřebné do spisu začlenit jak důkaz“.
Předsedkyně senátu tedy podle obviněného sama potvrdila, že komunikovala s
oznamovatelkou a svědkyní J. K. před jejím výslechem a šla za ní do Národního
archivu, aby dle své úvahy vybrala listiny, které budou teprve začleněny do
trestního spisu a použity k důkazu, a pořídila jejich fotografie. Má proto za
to, že se nejednalo o kopie listin, které již byly součástí spisu, ale o zcela
nové důkazy proti jeho osobě, kdy se soudkyně postavila do role jakéhosi
vyšetřujícího soudce a sama selektovala a pořizovala netransparentním způsobem,
bez účasti obhajoby, ale v součinnosti s oznamovatelkou a posléze svědkyní J.
K., nové důkazy, které následně dle své úvahy předkládala svědkům, a to včetně
J. K. Obviněný vyslovil hypotézu, že soudkyně měla na věci osobní zájem, resp.
na výsledku řízení. Uvedl, že rovněž nesouhlasí ani s ostatní argumentací
státní zástupkyně, přičemž veškerá jeho předešlá vyjádření včetně, dovolání a
ústavní stížnosti, její závěry vyvrací.
32. Pokud jde o argumentaci vztahující se k námitce absence zdrojového
trestného činu, obviněný prezentoval stanovisko vycházející z judikatury
opírající se o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1976, sp. zn. 6 To
39/76, citované výše v bodě 28. tohoto usnesení. To podle obviněného zakotvuje
požadavek, podle kterého musí být k naplnění skutkové podstaty trestného činu
podílnictví spolehlivě a bezpečně zjištěno, že dotčená věc byla získána
trestným činem, a to nějakým zcela konkrétním trestným činem, který musí být
patrný z odůvodnění rozsudku. Nestačí tedy obecné závěry či podezření, v
projednávané věci podle obviněného spíše jen domněnky třetích osob (svědků,
znalců), že věc pochází z nějaké blíže nekonkretizované trestné činnosti. Pokud
nebyl stanoven konkrétní zdrojový trestný čin, pak je vyloučena trestní
odpovědnost v intencích subsekventního trestného činu podílnictví. Zjištění
konkrétního zdrojového trestného činu je přitom nutné i z toho důvodu, že
zdrojové trestné činy mohou být různé, a tedy mající rozdílné znaky skutkové
podstaty, které musí být naplněny. Spáchání zdrojového trestného činu, k němuž
se váže následné jednání, je znakem objektivní stránky skutkové podstaty, tedy
musí být stejně jako jiné znaky objasněn bez důvodných pochybností, tj. s
praktickou jistotou (kdy citoval v ústavním nálezu zmiňovaný článek –
BORČEVSKÝ, Pavel. K vybraným aspektům schvalování trestného činu. Trestněprávní
revue, 2024, č. 2, s. 99). V projednávané věci podle obviněného nebyl zdrojový
trestný čin bez důvodných pochybností prokázán, když i sám Nejvyšší soud uvedl,
že se nepodařilo bezpečně zjistit, zda v roce 1903 po svém odchodu z funkce
ředitele Zemského archivu byl F. D. povinen zapůjčené listiny bezodkladně
vrátit Zemskému archivu, či s nimi mohl do své smrti v roce 1907 pracovat. Uvedený závěr dle interpretace obviněného vylučuje závěr obecných soudů, že F. D. předmětné listiny neoprávněně vynesl ze Zemského archivu a do své smrti je
nevrátil, čímž se měl dopustit krádeže či zpronevěry. Ačkoli podle obviněného
obecné soudy označily za pachatele zdrojového trestného činu F. D., trestnost
jeho jednání nebyla prokázána, resp. nebyla bezpečně zjištěna a prokázána
trestnost jeho konkrétně kvalifikovaného jednání, které mělo být zdrojovou
trestnou činností. Pokud soudy označily konkrétní osobu za pachatele zdrojového
trestného činu, pak podle obviněného neobstojí odkaz obecných soudů na jimi
citovanou judikaturu, která se přiklání k názoru, že postačuje obecnější závěr
o tom, že věc pochází z trestné činnosti, bez nutnosti určení konkrétního
predikativního trestného činu ani jeho konkrétního pachatele (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 345/2017, usnesení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 353/2021, usnesení ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo
1589/2014). Tato usnesení se totiž týkají výjimečných situací, kdy byla
zjištěna nějaká konkrétní zdrojová trestná činnost, nepodařilo se však zjistit
pachatele, tedy zcela opačná situace, než teoreticky nastala v projednávané
věci.
Podle obviněného soudy rezignovaly na zjištění a prokázání zdrojové
trestné činnosti mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, přičemž neobstojí jejich
odůvodnění, že postačuje toliko obecnější závěr, že věc pochází z trestné
činnosti a s ohledem na běh času nelze dosáhnout takové míry podrobného
zjištění skutkového stavu, jako u trestných činů v současnosti. Jen proto, že
se jedná o skutečnosti staršího data, které se již špatně dokazují, nelze
slevit z kvalitativních požadavků na zjištění skutkového stavu. A rovněž nelze
dovozovat alternativní zdrojový trestný čin, k němuž se nemohla obhajoba
vyjádřit, jak měl podle jeho interpretace rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 554/2023, učinit Nejvyšší soud, když vyslovil hypotézu,
že pokud by se zdrojového trestného činu nedopustil F. D., dopustil se jej jeho
syn V. D. (který by spáchal trestný čin podvodu). Závěrem obviněný navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, i jemu předcházející rozsudek
soudu prvního stupně, a sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby, případně věc
vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
33. Třetí senát Nejvyššího soudu po vyhodnocení výše uvedeného dospěl k
závěru, že je namístě vyhovět požadavku Ústavního soudu vysloveném v jeho
nálezu sp. zn. II. ÚS 1309/24, a předložit věc velkému senátu trestního
kolegia, neboť je toho názoru, že se stran naplnění skutkové podstaty trestného
činu podílnictví (resp. trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti
podle § 216 tr. zákoníku) v judikatuře Nejvyššího soudu objevují dva rozdílné
přístupy vztahující se k otázce míry objasnění zdrojového (predikativního)
trestného činu. Na jedné straně stojí restriktivnější přístup, kdy má být
zdrojový trestný čin konkretizován, resp. podřazen pod konkrétní skutkovou
podstatu a objasněn bez důvodných pochybností, na straně druhé pak přístup,
který označil Ústavní soud za relativizující požadavek zjištění přesného
zdrojového trestného činu. To se odráží rovněž v komentářové literatuře. Ta se
v obecné rovině shoduje na tom, že rozhodovací praxe vyžaduje, aby bylo získání
věci trestným činem v řízení o trestném činu podílnictví (resp. legalizace
výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku) bezpečně zjištěno a
aby bylo z odůvodnění rozsudku patrno, jakým trestným činem se tak stalo, kdy
odkazuje na výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1976, sp. zn. 6 To 39/76 (R 7/1978-I.). Nicméně se rozchází v určení míry požadované
konkretizace zdrojového trestného činu. Třetí senát je toho názoru, že pokud
jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 To 39/76 (R 7/1978 Sb. rozh.),
citované jak komentářovou literaturou, tak rovněž hojně v judikatuře obecných
soudů, nejedná se o rozhodnutí rozporné se závěry, ke kterým dospěl v
projednávané věci v rámci rozhodnutí o dovolání obviněného J. S. Má za to, že
pokud jde o předmětné rozhodnutí, v judikatuře Nejvyššího soudu se objevují
odlišné jazykové výklady právní věty k tomuto rozhodnutí se vážící, což pak má
za následek odlišný náhled na vznik trestní odpovědnosti za trestný čin
podílnictví (resp. legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku) v některých rozhodnutích Nejvyššího soudu. První právní věta
rozhodnutí sp. zn. 6 To 39/76 (R 7/1978-I.) zní: Skutečnost, že věc byla
získána trestným činem, musí být v řízení o trestném činu podílnictví bezpečně
zjištěna a z odůvodnění rozsudku musí být také patrno, jakým trestným činem se
tak stalo. Senát 6 Tdo Nejvyššího soudu ve svém usnesení ze dne 31. 8. 2016,
sp. zn. 6 Tz 9/2016, v bodě 24. odůvodnění usnesení poukázal na to, a třetí
senát se s tímto ztotožňuje, že z dobového komentáře k trestnímu zákonu č. 140/1961 Sb. (ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H.
Beck, 2004), konkrétně k
trestnému činu podílnictví podle § 251 a trestnému činu legalizace výnosů z
trestné činnosti podle § 252a, vyplynulo, že při výkladu vážícímu se k tehdy
nově zavedenému trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti, jehož
znakem bylo, aby byla věc nebo jiná majetková hodnota získána „trestnou
činností“, bylo ve vztahu k tomuto znaku analogicky odkazováno na ustanovení §
251 upravující trestný čin podílnictví, který vyžadoval, aby věc byla získaná
„trestným činem“. To vede k závěru, že v rámci trestního zákona č. 140/1961 Sb. nebyl v předmětných souvislostech při výkladu činěn žádný rozdíl mezi pojmy
„trestná činnost“ a „trestný čin“. Podle třetího senátu by tedy při záměně
„trestného činu“ za „trestnou činnost“ nebyl výklad této právní věty zdaleka
tak restriktivní. Poukazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 6 Tz 9/2016, které ve svém nálezu zmiňuje Ústavní soud, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 3 Tz 28/2022 (které na rozhodnutí
senátu 6 Tz odkazuje), odkazují na citované rozhodnutí z roku 1976 s tím, že
závěr podávající se z citované právní věty doplňují slovem „konkrétní“, tedy
konkrétní trestný čin – nepostačuje pouhé podezření na spáchání trestné
činnosti, kterou nelze specifikovat odkazem na konkrétní trestný čin (bod 24. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 6 Tz 9/2016). Třetí senát
má za to, že takto specifikovaný požadavek rozhodnutí sp. zn. 6 To 39/76 (R
7/1978-I.) nezakotvuje, a v rámci rozhodovací praxe týkající se trestného činu
podílnictví, resp. legalizace výnosů z trestné činnosti, není ani udržitelný.
34. Pokud se blíže zabýváme rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 6 To
39/76 (R 7/1978 Sb. rozh.), analogie pojmů se přímo nabízí. V citované věci
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ve skutkové větě nebyl zdrojový trestný čin
jakkoli blíže identifikován, resp. vůbec nebyla jakkoli popsána zdrojová
trestná činnost obžalovaného B. L. Ve skutkové větě bylo pouze (ve zkratce)
uvedeno, že obžalovaný V. K. na sebe převedl řezivo, ač věděl, že šlo o řezivo
získané trestnou činností obžalovaného B. L. Absentoval tu jakýkoli popis
predikativní trestné činnosti, ačkoli byl konkretizován její pachatel (B. L.).
Nejvyšší soud následně obecnému soudu v podstatě vytkl, že z odůvodnění není
patrno, jak vyhodnotil předběžnou otázku stran této zdrojové trestné činnosti,
neboť se nijak nezabýval jednáním obžalovaného B. L., a tedy nemohl ani dospět
nade vši pochybnost k závěru, že řezivo, které si opatřil obžalovaný V. K.,
bylo získáno jednáním obžalovaného B. L. Nebylo tedy možno ani uvést, jaký
trestný čin měl obžalovaný B. L. spáchat, neboť nebyly zkoumány okolnosti, za
nichž bylo řezivo obžalovaným B. L. získáno, resp. byla zde absence jakýchkoli
skutkových zjištění. V odůvodnění je doslova uvedeno „pro tento nedostatek ve
skutkových zjištěních je napadený rozsudek nepřezkoumatelný“. Obecný soud tedy
(optikou stávající právní úpravy) nedodržel postup podle § 9 odst. 1 tr. ř.
Naproti tomu, pokud šlo o hliníkový plech, který získal obžalovaný V. K. od
obžalovaného M. P., zde již byla obecným soudem predikativní činnost popsána
(místem, časem i způsobem) a bylo tak možno konstatovat, že pletivo bylo
získáno trestnou činností M. P., resp. bylo možno vyhodnotit, jaký trestný čin
M. P. spáchal (nadto byl pachatel za tento predikativní trestný čin pravomocně
odsouzen).
35. Podle názoru třetího senátu, provedeme-li analýzu citovaného
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 To 39/76 (R 7/1978 Sb. rozh.), pak toto
rozhodnutí, resp. uvedená první právní věta z něho vycházející, zakotvuje
požadavek, že musí být prokázáno, že věc skutečně pochází z trestné činnosti,
kdy tato musí být dostatečně konkretizována, aby bylo možno nade vši pochybnost
prokázat existenci okolností svědčících o spáchání trestného činu, a musí být
popsána v odůvodnění rozhodnutí. Ačkoli citované rozhodnutí v právní větě užilo
spojení „z odůvodnění rozsudku musí být také patrno, jakým trestným činem se
tak stalo“, jeho odůvodnění neobsahuje jakýkoli bližší výklad k požadavku, že
obecné soudy mají povinnost zdrojovou trestnou činnost podřadit pod konkrétní
skutkovou podstatu trestného činu a tento objasnit bez důvodných pochybností.
Jazykový výklad, na podkladě výše uvedené úvahy o pojmové analogii, spíše vede
k závěru, a tak na uvedené rozhodnutí nahlíží i třetí senát, že zdrojová
trestná činnost (zdrojový trestný čin) musí být zkoumána v rámci předběžné
otázky (§ 9 odst. 1 tr. ř.), kdy závěr a úvahy k tomu vedoucí musí být řádně
rozvedeny a popsány v odůvodnění rozhodnutí, resp. predikativní trestná činnost
musí být dostatečně popsána v odůvodnění rozhodnutí.
36. Komentář kolektivu prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D., uvádí, že
nepostačuje pouhé podezření ze spáchání blíže nekonkretizované trestné činnosti
(srov. však k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo
345/2017) [ŠÁMAL, Pavel a kol. § 216 (Legalizace výnosů z trestné činnosti).
In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s.
2761, marg. č. 2.]. Pouhé podezření, že byl spáchán zdrojový trestný čin, zcela
jistě nemůže být dostačující. Skutečnost, že byla věc získána právě trestným
činem, musí být v řízení spolehlivě zjištěna, resp. musí být spolehlivě
zjištěno, že došlo k trestné činnosti, jejíž výnosem je věc, která se stala
předmětem trestného činu podílnictví (resp. legalizace výnosů z trestné
činnosti). Nicméně třetí senát je toho názoru, že nelze vyžadovat, aby byl
zdrojový trestný čin za všech okolností konkretizován v míře, že je podřazen
pod konkrétní skutkovou podstatu a jsou objasněny všechny skutkové okolnosti
jeho spáchání. Setrvání na takovém požadavku by odporovalo účelu ustanovení §
216 tr. zákoníku a rovněž by se soud mohl snadno ocitnout v situaci, kdy by
vedl kompletní dokazování k trestnému činu, který není předmětem podané
obžaloby. Pokud by byl totiž soud nucen takto detailně v rámci posouzení
předběžné otázky ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. zkoumat okolnosti, za
nichž byl spáchán zdrojový trestný čin, v podstatě by v rámci řízení objasňoval
celou predikativní trestnou činnost spáchanou pachatelem odlišným od obviněného
v jeho trestní věci. Zcela jistě by mělo být vždy prioritou zdrojovou trestnou
činnost objasnit v co nejširší míře, nicméně ne vždy je v praxi možno toto
učinit v míře srovnatelné s objasňováním primární trestné činnosti. A to
zejména s ohledem na podstatu jednání, které je v rámci trestného činu podle §
216 tr. zákoníku stíháno.
37. Pokud je zjištěno, že došlo ke spáchání trestné činnosti, byť není
možno objasnit všechny skutkové okolnosti, a věc z této trestné činnosti
prokazatelně pochází, tedy, že prokazatelně existují okolnosti svědčící o
spáchání trestného činu, pak není důvod k tomu, aby nebylo aplikováno
ustanovení § 216 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud není možné objasnit všechny
skutkové okolnosti, může být podřazení pod konkrétní skutkovou podstatu
obtížné. Příkladem může být např. trestný čin podvodu a trestný čin zpronevěry,
kdy i v rámci posuzování „primární“ trestné činnosti je někdy obtížné
jednotlivé jejich nuance odlišit. Za situace, kdy například nebyl zjištěn
konkrétní pachatel zdrojové trestné činnosti a má být i přesto konkrétně
určeno, jaká skutková podstata se má ve vztahu ke zdrojovému trestnému činu
uplatnit, zda skutková podstata podvodu či zpronevěry, jednalo by se o
spekulaci. V takovém případě by měl být podle názoru třetího senátu zcela
dostačují závěr, že se jednalo o trestnou činnost, kterou by bylo možno
kvalifikovat buď jako trestný čin podvodu, či jako trestný čin zpronevěry. V
uvedeném příkladu nelze sice konkretizovat zdrojový trestný čin s odkazem na
jedinou konkrétní skutkovou podstatu, ale závěr, že věc byla výnosem z trestné
činnosti, by bylo možno (v rámci řešení předběžné otázky) spolehlivě učinit,
byť jsou tu různé alternativy toho, jak zdrojovou trestnou činnost
kvalifikovat.
38. Stejně tak se v praxi ne vždy podaří zjistit konkrétního pachatele
zdrojového trestného činu. To však podle judikatury Nejvyššího soudu, viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1589/2014, není na
překážku závěru, že se pachatel dopustil trestného činu legalizace výnosů z
trestné činnosti (podílnictví), neboť postačí zjištění, že pachatel trestného
činu podle § 216 tr. zákoníku disponuje s věcí, jež pochází z trestné činnosti.
Komentář kolektivu prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D., s odkazem na citované
usnesení senátu 8 Tdo uvádí, že konkrétní pachatel predikativního trestného
činu nemusí být znám, jako tomu bylo např. v případě, kdy pachatel přechovával
soubor cenných obrazů, které byly evidentně vyříznuty z původních rámů a o
kterých věděl, že byly získány trestným činem (loupežné přepadení poškozených),
což je z hlediska zákonných znaků trestného činu legalizace výnosů z trestné
činnosti podle § 216 odst. 1 dostačující bez ohledu na to, že pachatelé
uvedeného loupežného přepadení zůstali neznámí [ŠÁMAL, Pavel a kol. § 216
(Legalizace výnosů z trestné činnosti). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní
zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2761, marg. č. 2.]. Pokud není
vyžadováno, aby byl zjištěn pachatel zdrojové trestné činnosti, pak se jeví
požadavek na to, aby byly objasněny všechny okolnosti jejího spáchání,
nepřiměřený.
V.
Závěrečné shrnutí
39. Znění § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku říká, že trestného
činu legalizace výnosů z trestné činnosti (podílnického jednání) se dopustí
ten, kdo věc ukryje, na sebe nebo na jiného převede, přechovává nebo užívá věc,
která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v
cizině jinou osobou. Třetí senát je toho názoru, že v trestním řízení musí být
spolehlivě zjištěno, že došlo k trestné činnosti, jejíž výnosem je věc, která
se stala předmětem trestného činu podílnictví (resp. legalizace výnosů z
trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku), tedy, že musí být nade vši
pochybnost prokázána existence okolností svědčících o spáchání zdrojového
trestného činu. Nicméně nelze s ohledem na podstatu jednání, které je v rámci
trestného činu podílnictví, resp. legalizace výnosů z trestné činnosti stíháno,
požadovat, aby soud v rámci řešení předběžné otázky ve smyslu ustanovení § 9
odst. 1 tr. ř. zjišťoval všechny skutkové okolnosti spáchání zdrojové trestné
činnosti v míře umožňující objasnění všech znaků konkrétní skutkové podstaty
bez důvodných pochybností, případně zjišťoval osobu pachatele. Trestní řízení o
trestném činu podílnictví nemůže nahrazovat řízení o predikativním trestném
činu. V intencích trestného činu podílnictví, ve stávající právní úpravě
legalizace výnosů z trestné činnosti ve smyslu § 216 odst. 1 tr. zákoníku, by
měl postačovat závěr, že věc pochází prokazatelně z trestné činnosti, kdy popis
okolností jejího spáchání by měl být jasně patrný přinejmenším z odůvodnění
rozhodnutí, přičemž není vyloučeno, že namísto určení konkrétního trestného
činu postačí odkaz na případné alternativy skutkových podstat se nabízejících.
40. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích,
dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který
je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu,
postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný
názor zdůvodní.
41. Třetí senát Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že trestní řízení o
trestném činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr.
zákoníku (podílnickém jednání) nemůže nahrazovat řízení o predikativním
trestném činu, jehož spácháním byla získána věc, která je předmětem
projednávaného trestného činu, přičemž v intencích podílnictví postačuje závěr,
že věc pochází prokazatelně z trestné činnosti, kdy popis okolností jejího
spáchání by měl být jasně patrný přinejmenším z odůvodnění rozhodnutí, přičemž
není vyloučeno, že namísto určení konkrétního trestného činu postačuje odkaz na
případné alternativy skutkových podstat se nabízejících. Tento odůvodněný závěr
je odlišný od právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 8. 2016, č. j. 6 Tz 9/2016-38. Proto bylo rozhodnuto o postoupení věci
velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 8. 2025
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu