3 Tdo 432/2025

3 Tdo 432/2025-2959

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný Jaroslav FOREJTEK, trvale bytem Tichá 227, 277 11 Neratovice-Lobkovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 12 To 43/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 37/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Jaroslava Forejtka odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2023, sp. zn. 6 T 37/2023, byl obviněný Jaroslav Forejtek (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v období od 29. 7. 2014 do 18. 2. 2016, jako předseda představenstva a od 23.02.2015 jako statutární ředitel společnosti 4T, a.s., IČO: 271 35 641, se sídlem Průmyslová 566, 108 00 Praha, fakticky sídlem a provozovnou Vančurova 113, 277 13 Kostelec nad Labem, v úmyslu sebe či společnost 4T, a.s., neoprávněně obohatit, objednával v místě faktického sídla společnosti 4T, a.s. a na jiných blíže nezjištěných místech jménem společnosti 4T, a.s. od dodavatelů materiál, který byl následně dodáván na provozovnu nebo k zákazníkům společnosti, sjednával dopravu a další služby umožňující realizaci obchodní činnosti společnosti a přijímal od zákazníků zálohy na dodávku a montáž požadovaného zboží, přičemž si byl vědom, že společnost 4T, a.s. nebude schopna dostát takto ujednaným závazkům v celé jejich výši, konkrétně že nebude schopna včas uhradit objednaný materiál a služby, dokončit nasmlouvaná díla nebo vrátit již poskytnuté finanční prostředky zákazníkům, jelikož společnost 4T, a.s. byla minimálně od 1. 1. 2014 v úpadku formou předlužení, kdy nebylo možné očekávat změnu tohoto stavu, přičemž obžalovaný musel být s tímto stavem a s jeho postupným zhoršováním nejpozději od 14. 7. 2014 prokazatelně srozuměn, přesto tuto podstatnou skutečnost obžalovaný poškozeným dodavatelům a zákazníkům společnosti 4T, a.s. zamlčel a pokračoval v obchodní činnosti, přičemž takto jednal v případech podrobně specifikovaných v bodech I. až XIX. odsuzujícího výroku a svým úmyslným jednáním způsobil shora uvedeným poškozeným celkovou škodu ve výši 12.310.149,64 Kč.

2. Za to a za pokračující zločin dotačního podvodu dle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 10. 2019, č. j. 19 T 119/2019-2137, a dále za přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 8. 2018, č. j. 4 T 96/2018-298, podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku byl za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 200denních sazeb po 240 Kč, celkově tedy ve výši 48.000 Kč.

4. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev v trvání 4 (čtyř) roků.

5. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 8. 2018, č. j. 4 T 96/2018-298, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 10. 2019, č. j. 19 T 119/2019-2137, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

6. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození ait-česko s.r.o., IČO: 280 77 458, se sídlem Vrbenská 2044/6, České Budějovice 5, 370 01 České Budějovice, BRNOCLIMA a.s., IČO: 255 78 456, se sídlem Košinova 2974/13, Královo Pole, 612 00 Brno, BUREAU VERITAS CERTIFICATION CZ, s.r.o., IČO: 261 65 007, se sídlem Praha-Krč, Olbrachtova 1589/1, PSČ 140 00, DAIKIN AIRCONDITIONING CENTRAL EUROPE - CZECH REPUBLIC spol. s r.o., IČO: 480 39 497, se sídlem Budějovická 778/3a, Michle, 140 00 Praha 4, GALMET SP. Z O.O., IČO: 406285, se sídlem 48-100 Głubczyce, ul. Raciborska 36, Polsko, CHLADENIE A KLIMATIZÁCIA s.r.o., IČO: 358 76 166, se sídlem Drieňová 1/G, 821 01 Ružinov, Slovensko, Joppa Logistics s.r.o., IČO: 255 97 086, se sídlem Písečná 509/5, Brněnské Ivanovice, 620 00 Brno, KOVOSLUŽBA OTS, a.s., IČO: 251 03 709, se sídlem Praha 3, Tovačovského 92/2, PSČ 130 00, M. K. KK, s.r.o., se sídlem XY, M. K., narozený XY, bytem XY, MYSELF kancelářská technika, s.r.o., IČO: 257 45 573, se sídlem Poděbradská 777/9d, Vysočany, 190 00 Praha 9, PUMPA, a.s., IČO: 255 18 399, se sídlem U Svitavy 54/1, Černovice, 618 00 Brno, Richter + Frenzel s.r.o., IČO: 618 52 325, se sídlem Praha 9, U Technoplynu 1572/1, PSČ 198 00, SMART ENERGY s.r.o., IČO: 278 93 171, se sídlem U Hřiště 136, 277 14 Dřísy, Strojírna Litvínov spol. s r.o., IČO: 254 05 756, se sídlem Litvínov – Horní Litvínov, Na Pavlu 2155, PSČ 436 01, a TOPTRANS EU, a.s., IČO: 367 03 923, se sídlem Na Priehon 50, Nitra, Slovenská republika, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

7. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2023, sp. zn. 6 T 37/2023, podal obviněný odvolání do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podaly i poškozené společnosti PUMPA, a.s., a TOPTRANS EU, a.s., a to do výroku o náhradě škody.

8. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 12 To 43/2024, a to tak, že k odvolání obviněného a poškozených právnických osob PUMPA a TOPTRANS EU podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody, jímž byly poškozená obchodní korporace PUMPA, a.s. , a poškozená obchodní korporace TOPTRANS EU, a.s., podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil při nezměněném výroku o vině podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. ř. zařadil do věznice s ostrahou.

9. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev v trvání 4 (čtyř) roků.

10. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti PUMPA, a.s., na náhradě majetkové škody částku ve výši 49.981 Kč s 15% úrokem z prodlení od 26. 7. 2023 do zaplacení a poškozené společnosti TOPTRANS EU, a.s., na náhradě majetkové škody částku ve výši 125.591 Kč s 15% úrokem z prodlení od 26. 7. 2023 do zaplacení.

11. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené společnosti PUMPA, a.s., a TOPTRANS EU, a.s., odkázány se zbytkem svých nároků týkajících se náhrady majetkové škody, na řízení ve věcech občanskoprávních.

12. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.

13. Proti výše citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 12 To 43/2024, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 2925–2934 spisu), v rámci, něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s tím, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl dán důvod k jeho podání.“

14. Obviněný namítl, že soud nesprávně vyložil otázku škody a neadekvátně stanovil její výši, čímž došlo k nesprávné kvalifikaci skutku jako zvlášť závažného zločinu. Soud vycházel z faktur vystavených společnosti 4T mimo jiné společností GALMET SP. Z O.O. (dále jen „společnost „Galmet“), která měla vystavit 60 neuhrazených faktur. Tyto faktury však nedoložila odpovídajícími dodacími listy a nelze je tak spárovat s účetnictvím a spolehlivě ověřit to, zda bylo zboží reálně dodáno. Obviněný dále uvádí, že jak společnost Galmet, tak ostatní odběratelé společnosti 4T byly o finanční situaci této společnosti dlouhodobě informováni, což vyplývá jak z veřejně dostupných informací, tak z přímé komunikace mezi obchodními partnery. Společnost 4T opakovaně upozorňovala své partnery na svou finanční situaci a s tím spojené možné komplikace s úhradou závazků. S tímto vědomím její odběratelé pokračovali v obchodování. Pokud tedy společnost Galmet skutečně dodávala společnosti 4T i přes její známé finanční potíže, jednala tak na vlastní odpovědnost. Nelze proto dodatečně argumentovat tím, že nebyla s finanční situací společnosti 4T srozuměna a jednalo se pro ni o neočekávaný stav. Klíčové pro posouzení oprávněnosti případných nároků na úhradu faktur je v obchodních vztazích platná zásada odpovědného hospodaření, kdy musí každá strana zvážit obchodní rizika.

15. Obviněný brojil proti závěrům znalce Mgr. Ing. Švarce, že společnost byla v úpadku. Tento znalec neprokázal, že by společnost 4T byla v úpadku a další následně vyhotovené posudky byly zjevně účelové a odpovídající požadavkům Policie ČR. Odvolací soud se těmito posudky nezabýval a ponechal tak otázku skutečného stavu úpadku otevřenou. Není proto podle obviněného možné konstatovat, že byl úpadek společnosti reálně prokázán v souladu se zásadami spravedlivého procesu. Soud prvního stupně nebral v úvahu skladové zásoby, rozpracovanou výrobu ani prodej areálu společnosti, což mělo zásadní vliv na vyhodnocení finanční situace společnosti.

16. Obviněný se dále vymezil proti interpretaci některých skutkových zjištění ze strany soudů, které měly dokládat jeho úmysl spáchat podvodné jednání. Ten neprokazují ani nesrovnalosti v účetnictví, které mohou být důsledkem odlišné účetní metodiky nebo administrativních chyb, a nikoliv záměrných změn, ani skutečnost, že o nedokončené výrobě bylo účtováno pouze jednou. Mohlo se totiž jednat o jednorázové zaúčtování v důsledku zavedení nového způsobu evidence nebo změny účetních standardů. Rovněž nejde usuzovat na neexistenci výroby z absence přihlášených věřitelů v insolvenčním a trestním řízení s pohledávkami z titulu nedokončené výroby.

17. Soudy podle obviněného hodnotily důkazy v rozporu se zásadami in dubio pro reo a presumpce neviny. Nedostatečně zohlednily kontext obchodních vztahů mezi obviněným a poškozenými a dospěly tak k nesprávnému závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu.

18. Odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně vycházely z toho, že skladové zásoby společnosti nebyly dostatečné k pokrytí závazků společnosti. To však bylo vyvráceno výpověďmi svědků, kdy například z výpovědi svědkyně J. F. vyplynulo, že zásoby při inventurách seděly s účetním programem. Jako směrodatný lze označit pouze první znalecký posudek, který definoval, že pokud společnost měla zásoby, tak byla schopna hradit své závazky a k trestnému činu nedošlo.

19. Obviněný brojil proti užité právní kvalifikaci s tím, že pokud poškození významně přispěli svým jednáním ke vzniku škody, což by mohlo být považováno za zjevnou neopatrnost tak to může mít zásadní vliv na kvalifikaci jeho jednání, což však odvolací soud nijak nezohlednil. Lhostejnost společnosti Galmet je přitom zjevná již z toho, že vystavila 60 faktur, aniž by jednala s jednatelem společnosti 4T (obviněným). Zdůraznil zásadu ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe, a s odvoláním na § 12 odst. 2 tr. zákoníku a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, uvedl, že v soukromoprávních vztazích musí o ochranu svých majetkových zájmů primárně dbát jejich samotní účastníci a postupovat obezřetně. Trestní řízení nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti v soukromoprávních vztazích. Soudy přitom nevěnovaly náležitou pozornost námitkám poukazujícím na krajní neopatrnost poškozených, což představuje podstatnou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné posouzení jeho viny. Odůvodnění soudů v projednávané věci proto nelze považovat za dostatečné, spravedlivé a zákonné.

20. Obviněný namítl, že všechny znaky skutkové podstaty mohou být naplněny pouze v případě, že je prokázán úmysl pachatele. K tomu však v projednávané věci nedošlo. Soudy nemohly dospět k závěru o tom, že by od samého počátku postupoval s úmyslem obelstít své dodavatele. Se všemi jednal a situaci se snažil řešit. Pokud o možném způsobení škody v době svého jednání neví, případně ví, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že k němu nedojde, může jednat pouze v nedbalosti. Nelze ani přistoupit na to, že snad měl úmysl podvodného jednání již v době založení společnosti 4T v roce 2004, jak se snaží vyvodit jak soud prvního stupně, tak odvolací soud. Oba soudy však nehodnotily všechny důležité skutečnosti a zcela logicky některé z nich opomněly, což vyústilo v nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Jedná se o soukromoprávní spor, který by neměl být řešen prostředky trestního práva. Skutkový stav je postaven na spekulacích nemajících oporu v provedeném dokazování. Úmysl nelze dovodit z toho, že by svým jednáním měl obviněný zamlčet dostupné informace.

21. Dovolatel rovněž poukazoval na to, že se společnost 4T nedostala do obtížné finanční situace špatným vedením obviněného, ale několika objektivními faktory, které nemohl ovlivnit. Jednak se jednalo o dotační program „Zelená úsporám“, v rámci něhož proplácela jeho společnost dotace předem a následně žádala stát o jejich refundaci, což vedlo ke zpoždění plateb a mělo významný dopad na finanční stabilitu společnosti. Dále se obviněný vymezil proti tvrzení soudů a znalce, že účetní údaj o rozpracované výrobě neodpovídal skutečné situaci. Ze svědeckých výpovědí však vyplývá, že společnost disponovala rozsáhlým showroomem, který je v praxi běžně evidován právě jako rozpracovaná výroba. Tvrzení o neexistující rozpracované výrobě proto považuje obviněný za nepravdivé a nepodložené. Stejně tak se vymezil proti závěru soudů o záměrných zásazích do účetnictví společnosti za účelem buď vylepšit obraz společnosti před obchodními partnery nebo odklonit majetek společnosti, zejména hotovostní prostředky. Je totiž mylné se domnívat, že by jakákoliv společnost poskytovala své účetní záznamy odběratelům či dodavatelům, taková povinnost neexistuje. Tyto údaje jsou určeny pro vnitřní potřebu společnosti a orgány, které k nim mají oprávněný přístup. Opírat závěr o trestní odpovědnosti dovolatele o takto chybný předpoklad je čistě spekulativní, rozporné se zákonem a vytvářející umělou konstrukci odpovědnosti bez reálného právního základu. Odůvodnění soudu prvního stupně i soudu odvolacího obviněný považuje za zcela nedostatečné a neprovázané s konkrétním důkazem nebo svědeckou výpovědí.

22. Podle názoru dovolatele soudy nedostatečně zohlednily tržní hodnotu areálu provozovny a skladu, který byl v majetku společnosti. Znalec při oceňování majetku nevěnoval této nemovitosti odpovídající pozornost a jím určená hodnota nemovitosti tak byla významně podhodnocena, což mělo přímý dopad na celkové vyčíslení majetku společnosti a s tím související vnímání ekonomické situace společnosti, její finanční stability a solventnosti. Pro zajištění objektivity a úplnosti vyhodnocení celkového majetkového stavu společnosti bylo nezbytné provést doplnění znaleckého posudku stran ocenění dané nemovitosti. Dovolatel proto přistoupil k vypracování revizního znaleckého posudku.

23. Obviněný také brojil proti způsobu výpočtu způsobené škody, která byla zjišťována na základě podkladů poskytnutých poškozenými společnostmi a následně vypočtena policejním orgánem. Takový postup však je nedostatečný a v rozporu s ustálenou judikaturou. Poukazuje přitom na stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 1 SL 706/2022, ve kterém se uvádí, že vyčíslení škody provedené poškozeným nebo jeho zaměstnancem nelze považovat za účinný důkaz, neboť existují zjevné pochybnosti o nepodjatosti těchto osob. Stejný závěr přijal i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1231/2020, kde se hovoří o tom, že není možné usnesení vystavět na odborných vyjádřeních, které podají přímo poškozené obchodní společnosti. Podle obviněného soudy postupovaly v rozporu s konstantní judikaturou. Výše škody nemůže být přesvědčivě určena pouze na základě listinných důkazů bez vypracování znaleckého posudku. Faktury poskytnuté poškozenými neodpovídají výpisům z účtu poskytnutých bankami. Platby nelze spárovat ani na základě data plnění či vystavení faktury. Bez odborného posouzení nezávislým znalcem proto nebylo možné objektivně zjistit skutečnou výši škody.

24. Soudy porušily rovněž právo obviněného na spravedlivý proces a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když odmítly provést důležité důkazy navržené obhajobou, a to smlouvu se společností Galmet. Odvolací soud odmítl tento návrh na doplnění dokazování s tím, že se jedná o smlouvu ze srpna 2013, tedy z jiného období, než je předmětem řízení. Tato smlouva by však mohla objasnit obchodní vztahy mezi oběma společnostmi a být významná pro posouzení ekonomické situace společnosti 4T v rozhodné době. Zamítnutím tohoto důkazního návrhu bylo zasaženo do práva obhajoby předložit důkazy svědčící ve prospěch obviněného. Odvolací soud svým tvrzením, že by smlouva nemohla přinést zásadní informace a být významná pro rozhodnutí, hodnotil důkaz ještě před jeho provedením, čímž jednal v rozporu s principem hodnocení důkazů. Tento listinný důkaz nemohl být nahrazen ani svědeckou výpovědí svědka D. S., který vypovídal o obchodních vztazích mezi zmíněnými společnostmi, ani tvrzením soudu, že obhájkyně měla možnost se na danou smlouvu svědka dotázat, což neučinila. Takové zdůvodnění odmítnutí důkazního návrhu nelze akceptovat, neboť svědecká výpověď není plnohodnotnou náhradou za listinný důkaz. V obchodních vztazích jsou listinné důkazy mnohem spolehlivější než paměť člověka. Pokud existovala smlouva upravující vztah mezi společnostmi, tak mohla mít vliv na posouzení výše škody i právní kvalifikaci skutku. Zejména pokud by dokazovala, že společnost 4T měla vyřešené některé své závazky, nebo že by se jednalo o běžné obchodní transakce, tak mohla zpochybnit klíčové skutkové závěry obžaloby. Argumentem pro neprovedení této smlouvy nemohla být ani nejistota, že by se tuto smlouvu povedlo dohledat. Otázka dostupnosti této smlouvy měla být ověřena, a nikoliv pouze předpokládána. Pokud by existovala reálná možnost tuto smlouvu opatřit, tak soud k tomu měl dát obhajobě prostor.

25. Ve věci nechal obviněný také zpracovat revizní znalecký posudek znalcem Ing. Kozohorským. Odvolací soud sice uznal existenci rozporu mezi tímto znaleckým posudkem a znaleckým posudkem znalce Mgr. Ing. Švarce, ale nazval jej pouze dalším znaleckým posudkem z oboru ekonomiky. Pokud však tento posudek odhalil zásadní pochybení v předchozích posudcích, měl být proveden skutečný revizní znalecký posudek znaleckým ústavem. Ačkoliv odvolací soud bagatelizuje tyto rozpory s tím, že přesné určení data úpadku není podstatné, tak je nutné konstatovat, že znalec Ing. Kozohorský zpochybnil závěry znalce Mgr. Ing. Švarce v tomto klíčovém bodě, což není možné jednoduše přejít tak, jak to učinil odvolací soud. Pokud existuje rozpor mezi znaleckými posudky v otázce finanční situace společnosti a data úpadku, měl by soud postupovat ve prospěch obviněného, a ne pouze konstatovat, že na datu úpadku nezáleží. Obviněný se rovněž neztotožnil s argumentem odvolacího soudu, že žádný důkaz nemá předem určenou důkazní sílu. Přesto ale odvolací soud přikládá větší váhu zpochybněnému znaleckému posudku Mgr. Ing. Pavla Švarce. Soud sice uvedl, že měl znalec Mgr. Ing. Švarc dostatečný prostor k reakci na znalce Ing. Kozohorského, ale neuvedl, zda jeho reakce byla věcná a dostatečná pro rozptýlení všech rozporů. Zároveň dovolatel poukazuje na to, že pokud bylo účetnictví nesprávně vedeno, tak není zřejmé, na podkladě čeho znalec Mgr. Ing. Švarc stanovil své ekonomické závěry. Nesprávně vedené účetnictví nadto může vést k nesprávnému určení výše škody i posouzení platební schopnosti společnosti. Soudy proto měly být opatrnější v přebírání ekonomických závěrů vycházejících z těchto podkladů. Odvolací soud otevřel otázku, zda byl úpadek společnosti 4T důsledkem podvodného jednání obviněného nebo byl nevyhnutelným ekonomickým vývojem. Pokud se oba znalci shodli na tom, že ekonomická situace společnosti byla dlouhodobě špatná, je otázkou, zda jednání obviněného mělo vliv na kolaps společnosti nebo se jednalo o přirozený důsledek kolapsu společnosti.

26. Dovolatel učinil součástí svého podání i návrh na odklad vykonatelnosti podle § 265h odst. 3 tr. ř. s tím, že jím uvedené okolnosti mohou důvodně zakládat pochybnosti o správnosti postupu odvolacího soudu. Rozsudek a výkon jemu uložených trestů by však pro něj měl nepříznivé, a hlavně nevratné důsledky. S ohledem na to navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně předložil Nejvyššímu soudu bez zbytečného odkladu spis s návrhem na odklad výkonu rozsudku Krajského soudu v Praze v celém jeho rozsahu, když trest zasahuje do sféry dovolatele a jeho rodiny.

27. S ohledem na obsah podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2023, sp. zn. 6 T 37/2023, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 12 To 43/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

28. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 9. 5. 2025, sp. zn. 1 NZO 244/2025.

29. Státní zástupce uvedl, že obviněný v podaném dovolání výslovně odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., avšak

explicitně zmínil i nesprávné právní posouzení skutku, čímž odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a dále, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ač byly dány důvody k jeho podání, čímž užil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. K námitkám zpochybňujícím znalecký posudek Mgr. Ing. Pavla Švarce státní zástupce uvedl, že se s nimi nemohl ztotožnit. Znalec vysvětlil, jak došel k prezentovaným závěrům a sám uvedl, že se nemůže vyjádřit k právní otázce úpadku společnosti.

Soud prvního stupně učinil závěr o úpadku nejen ze znaleckého posudku, ale na základě logických úvah a dalších provedených důkazů, mezi nimi i exekučních příkazů. Rovněž zdůraznil, že k části znaleckého posudku nemůže přihlížet. Znalecký posudek tedy rozhodně nelze jako celek označit za nepoužitelný a vadný ani jako jediný důkaz viny obviněného. Stejně tak nelze podle státního zástupce podstatně zpochybnit ani ostatní posudky vyhotovené ve věci, u kterých soudy vysvětlily, které z nich, proč a v jakém rozsahu braly v úvahu.

Důkazní hodnotu provedeným dokazováním dává až soud v rámci volného hodnocení důkazů.

30. K samotným námitkám směřujícím proti hodnocení důkazů státní zástupce uvedl, že tyto ani samy o sobě nenaplňují žádný z dovolacích důvodů, a to ani formálně. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. Vina obviněného byla spolehlivě zjištěna, přičemž usvědčující důkazy tvoří souladný komplex, přičemž rozhodnutí obou soudů jsou plně přezkoumatelná a adekvátně odůvodněná.

31. K namítanému opomenutí důkazů státní zástupce uvedl, že argumentům obviněného nelze přiznat opodstatnění. Soudy se s důkazními návrhy obhajoby odpovídajícím způsobem s vysokou mírou pečlivosti zabývaly a ve svých rozhodnutích se vyjádřily k nadbytečnosti neprovedení důkazních návrhů obviněného. Skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochyb. Prosazované důkazy rozhodně nemají povahu opomenutého důkazu, přičemž faktická nadbytečnost takových důkazů je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu.

32. Stran námitek obviněného, kterými nesouhlasí s naplněním subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu státní zástupce podotkl, že podle soudů byl obviněný osobou reálně ovládající společnost 4T, musel si být vědom špatné situace společnosti, a přesto záměrně jednal způsobem uvedeným v napadených rozhodnutích. Svědci uvedli, že sám řídil objednávaní větších objednávek, podepisoval faktury a pracoval s účetním programem. Soudy nižších stupňů nijak nerozporovaly, že účetnictví měl vést někdo jiný než obviněný, ale pouze dospěly k přesvědčení, že do účetnictví zasahoval, přičemž na tom měl jako jediný zájem. Státní zástupce se plně ztotožnil s právní kvalifikací užitou soudy nižších stupňů, neboť obviněný jednal s cílem sebe a jiného obohatit tak, že uváděl v omyl své obchodní partnery; nutno podotknout za účelem, aby dostál jiným závazkům.

33. K namítané neopatrnosti poškozených a jejich podílu na vzniku škody státní zástupce uvedl, že obviněný poškozené ubezpečoval, že svým závazkům dostojí. Poškození jednali v dobré víře, a pokud by byli obeznámeni s finanční situací společnosti obviněného, tak by s ní neobchodovali. I když státní zástupce připouští, že v obchodním styku je potřebné zachovávat jistou míru opatrnosti, tak poškozeným nelze klást k tíží to, že je obviněný svým jednáním uvedl v omyl. Výši způsobené škody detailně zdůvodnil soud prvního stupně, když vycházel z obviněným neuhrazených faktur.

34. Státní zástupce jako důvodnou neshledal ani námitku obviněného tvrdící porušení zásady in dubio pro reo. Jedná se o zásadu procesněprávní, nikoliv hmotněprávní, a až na výjimky, kdy by porušení této zásady zasahovalo do základních práv a svobod obviněného, například z důvodů extrémního rozporu dotčených rozhodnutí, což ovšem není projednávaný případ.

35. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

III.

36. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

37. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 12 To 43/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného a poškozených společností zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody, o kterých poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

38. Nejprve je třeba uvést, že s ohledem na formulaci námitky obviněného („že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl dán důvod k jeho podání.“) lze dospět k závěru, že obviněný, resp. jeho obhájkyně odkázala na § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, přestože dovolání bylo podáno dne 12. 3. 2025. Je zarážející, že obhájkyně obviněného ještě nezaznamenala změny přinesené novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022. Touto novelou byly dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. bez obsahových změn nově podřazeny pod písm. h), resp. m). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud uplatňuje normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, bude užito označení v souladu s novelizovaným zněním.

39. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

40. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného i poškozených společností projednal, a z jejich podnětu rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

41. V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, na kterou obviněný výslovně poukázal, tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy obviněný poukazuje výslovně na dovolací důvod uvedený pod písm. g) v jeho znění před 1. 1. 2022, jak bylo ale uvedeno výše a bude i uvedeno dále, tak z kontextu podaného dovolání lze dovodit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatnil ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. v aktuálním znění.

42. Výše citovanou novelou č. 220/2021 Sb. byl rovněž zakotven zcela nový dovolací důvod, který vychází z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění účinném do 31. 12. 2021 i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18.

11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4.

5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

43. V praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. vzájemně doplňují, resp. navazují na sebe, slouží však k nápravě jiných vad. Obviněný v rámci podaného dovolání konkretizaci stran dovolacích důvodů ve vztahu ke vzneseným námitkám neuvedl, resp. vznesené námitky pod konkrétní dovolací důvod či jeho variantu nepodřadil, což jak bylo uvedeno výše, udělat ani nemohl, neboť jeho obhájkyně postupovala, podle již neúčinné právní úpravy trestního řádu. Stejně tak výslovně neuplatnil žádnou z variant dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Větu na konci čl. II podaného dovolání zabývající se subjektivní stránkou zločinu podvodu, že „extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a dosavadním provedeným dokazováním po kritice“ bez patřičného argumentačního zasazení skutkových námitek za relevantní uplatnění dovolacího důvodu považovat nelze. Stejný závěr je potřebné učinit u obviněným namítaného neprovedení důležitých důkazů (byť v tomto kontextu v dovolání zmiňuje jediný důkazní návrh, a to smlouvu mezi společností 4T a společností Galmet ze srpna roku 2013). S jistou mírou benevolence je však možné dospět k závěru, že obviněný uplatnil v rámci své kritiky skutkových zjištění a kritiky neprovedení důkazu právě první a třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v aktuálním znění. Je však nutné zdůraznit, že úkolem Nejvyššího soudu přitom není rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje či za obviněného přímo domýšlet jeho argumentaci, aby bylo možno námitky podřadit pod konkrétní dovolací důvod. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.

44. K namítanému neprovedení důkazního návrhu lze uvést, že obviněný v tomto ohledu zmiňuje (přestože užívá v daném kontextu množné číslo) jediný důkaz, a to smlouvu mezi společnostmi Galmet a 4T. Jak již bylo nastíněno výše, tak na tuto námitku lze s notnou dávkou benevolence nahlížet jako na námitku tzv. opomenutého důkazu podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

45. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 –svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).

46. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

47. Rovněž je namístě zmínit, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence nalézacího, potažmo odvolacího soudu. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu.

48. Stran návrhů na doplnění dokazování je možno uvést, že z obsahu spisu se podává, že v rámci hlavních líčení u soudu prvního stupně nebyly ze strany obviněného vzneseny v dovolání poukazované návrhy na doplnění dokazování, a to ani na výslovný dotaz předsedy senátu soudu prvního stupně při posledním hlavním líčení ve věci dne 11. 12. 2023 (protokol na č. l. 2582– 2592). Uvedený důkazní návrh byl vznesen až v rámci odvolacího řízení ve veřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2025 (protokol na č. l.

2717–2725), kdy obhájkyně navrhla vyžádat smlouvu od společnosti Galmet uzavřenou v srpnu 2013 mezi touto společností a společností 4T, jejímž předmětem měla být dohoda a uhrazení závazků mezi těmito společnostmi. O tomto důkazním návrhu rozhodl odvolací soud usnesením s tím, že další dokazování prováděno nebude. Důvody, které jej vedly k neprovedení tohoto důkazního návrhu, vyložil v bodě 16. odůvodnění svého rozsudku, když označil v kontextu již provedeného dokazování tento důkazní návrh za nedůvodný.

Poukázal přitom na skutečnost, že „požadovaná smlouva je ze zcela jiného období, než které je předmětem nyní projednávané trestní věci, a tudíž nemůže vznést zásadní informace v projednávané věci, když konec konců v rámci hlavního líčení dne 24. 7. 2023 byl jako svědek vyslechnut D. S., který se vyjádřil jako zástupce společnosti GALMET SP. Z O.O. ke spolupráci se společností 4T, a.s., jeho výpověď působila přesvědčivě, vyjádřil se ke všem podstatným okolnostem obchodních vztahů mezi oběma společnostmi, přičemž přítomná obhájkyně obžalovaného mohla vznést na svědka dotaz ohledně požadované smlouvy ze srpna roku 2013, což však neučinila“.

Zároveň s tím poukázal odvolací soud na to, že tato smlouva by mohla být obtížně dohledatelná (po téměř 12 letech) u společnosti Galmet.

Odůvodnění odvolacího soudu nemá Nejvyšší soud čeho vytknout a nezbývá mu než konstatovat, že předmětná smlouva nebyla důkazem ani nedůvodně neprovedeným ani důkazem podstatným, který by měl vypovídající hodnotu o projednávané trestné činnosti, která se odehrávala v jiném časovém období [ve vztahu ke společnosti Galmet se obviněný trestné činnosti dopouštěl od 29. 7. 2014 do 24. 11. 2015 (bod I. výroku o vině)]. Tato smlouva měla dokazovat úhradu závazků, jak tvrdí obviněný v podaném dovolání, ale závazků vzniklých před datem jejího uzavření, a tedy mimo sledované období. O obsahu a povaze obchodů ve sledovaném období vypovídal jak zástupce společnosti Galmet D. S., tak například svědek R. F. – technik v kanceláři společnosti 4T.

49. Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Této povinnosti soudy v projednávané věci dostály. Pokud obviněný namítl, že odvolací soud hodnotil důkaz předtím, nežli jej měl vůbec k dispozici, tak Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že rozhodování o rozsahu dokazování je plně v kompetenci soudu.

Při každém vzneseném důkazním návrhu soud posoudí, k prokázání jakých skutečností má důkaz sloužit, zda je s ohledem na již provedené dokazování potřebný a zda vůbec může svou vypovídací potencí přispět k objasnění skutkového stavu. Odvolací soud měl dostatek informací k tomu, aby o vzneseném důkazním návrhu rozhodl. Pokud by byla argumentace obviněného brána absolutně, jak požaduje, nebylo by možné žádný důkazní návrh odmítnout, neboť by nebylo možné podle obviněného hodnotit, jak by mohl přispět k objasnění skutkového stavu předtím, než by byl proveden.

Takový přístup by však neodpovídal ani právní úpravě ani zavedené judikaturní praxi. Závěr odvolacího soudu o tom, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování by měl tento důkaz pouze nepodstatný význam, je proto nutné hodnotit jako správný a námitku obviněného stran neprovedení tohoto důkazu jako nedůvodnou.

50. Obviněný v podaném dovolání kritizoval některá skutková zjištění týkající se úpadku společnosti, resp. prokázání její špatné finanční situace v konkrétním okamžiku, důležitost znaleckých posudků Mgr. Ing. Pavla Švarce, č. 239/2018 ze dne 20. 12. 2018 a doplňku č. 239/2018 ze dne 7. 10. 2021 a znaleckého posudku č. 359/2022 ze dne 29. 6. 2022, jakož i jeho rozpor se znaleckým posudkem znalecké kanceláře Kreston A&CE Consulting, s.r.o. zpracovaným znalcem Ing. Martinem Kozohorským, který provedl revizi znaleckých posudků Mgr. Ing. Pavla Švarce (pro jednoduchost dále „znalecký posudek Ing. Martina Kozohorského“) a byl předložen obhajobou v rámci řízení před odvolacím soudem. Zároveň podle něj soudy nedostatečně zohlednily to, že k úpadku společnosti vedly faktory nezávislé na jeho vůli, kdy konkrétně jmenoval fungování dotačního programu „Zelená úsporám“. Jak ostatně zdůraznil i soud prvního stupně, který v bodě 33. odůvodnění svého rozsudku považoval za „klíčové především hodnocení finanční situace společnosti 4T a také následnou vědomost obžalovaného o tomto stavu.“

51. Jak již bylo uvedeno výše, s jistým stupněm benevolence lze námitky uvedené v předchozím odstavci považovat naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

52. Nejprve je vhodné s ohledem na argumentaci obviněného zdůraznit, že mu není kladeno za vinu samotné zhoršení ekonomické situace společnosti či samotná skutečnost, že společnost nebyla schopna dostát svým závazkům vůči svým zákazníkům či dodavatelům, ale to, že si byl špatné ekonomické situace vědom a uváděl v omyl své zákazníky a obchodní partnery stran ekonomické situace jím řízené společnosti 4T a schopnosti této společnosti dostát svým závazkům. Nastavení dotačního programu „Zelená úsporám“ či existence jiných negativních externalit, například v podobě vzrůstající konkurence nebo úpadku trhu jako celku proto pro závěr o vině obviněného není podstatné. Podstatné je to, zda byla společnost ve špatné ekonomické situaci, která by měla za následek, že pokud by o ní obchodní partneři společnosti 4T věděli, tak by s ní nevstupovali do obchodních vztahů, a zda o špatné situaci musel vědět a uváděl v omyl své odběratele a dodavatele.

53. Nejprve je vhodné předeslat, že Krajský soud v Praze provedl ve věci rozsáhlé dokazování, na základě kterého dospěl ke skutkové verzi uvedené ve skutkové větě svého rozsudku. V bodech 3. – 32. svého rozsudku soud prvního stupně rekapituloval, jaké skutečnosti se podávají z jednotlivých provedených důkazů a v bodech 33. – 64. z těchto důkazů vyvodil skutková zjištění, která následně zastřešil tomu přiléhající právní kvalifikací. Nevycházel přitom ani zdaleka pouze ze znaleckého posudku Mgr. Ing. Pavla Švarce. Ve vztahu k tomuto znaleckému posudku pečlivě vysvětlil, z jakých údajů obsažených ve znaleckém posudku, tedy nejen pouze z jeho závěrů, vycházel, a proč. Naopak některé jeho výstupy označil za nepoužitelné a jiné výstupy in dubio pro reo korigoval. Zde je možné zmínit například závěr nalézacího soudu v bodě 40., kdy se neztotožnil s tím, že znalec kalkuloval s nulovou hodnotou zásob společnosti. Podle soudu prvního stupně vzhledem k tomu, že společnost fungovala, nějaké zásoby mít musela, stanovil hodnotu zásob na podkladě svědeckých výpovědí ve výši 3 mil. Kč, což mělo vliv na posouzení finanční stránky společnosti 4T, jak bude rozvedeno ještě níže.

54. Při hodnocení důkazní situace vycházel i z výpovědí řady svědků, vyjma obchodních partnerů společnosti 4T zejména i z výpovědí jejích zaměstnanců, dokumentů z insolvenčního rejstříku a dalších listinných důkazů. Z nich ilustroval ekonomické problémy společnosti předcházející vytýkanému jednání, které postupně gradovaly až do fáze, kdy se obviněný nemohl domnívat, že je lze nějak vyřešit tak, aby společnost byla životaschopná a měla naději pokračovat v ekonomické činnosti. Významná v tomto ohledu byla výpověď svědka Tomáše Harta, do roku 2013 spolumajitele společnosti 4T, který popsal v období bezprostředně předcházejícím projednávané trestné činnosti pokles ziskovosti společnosti zapříčiněný mimo jiné konkurencí na trhu i vyžadování slev a bonusů od společnosti Ptáček.

Ze znaleckého posudku a insolvenčního rejstříku vyplynulo, že společnost 4T čerpala v září 2013 a březnu 2014 úvěry od J. B., které nebyly uhrazeny. Společnost přestala hradit i povinné platby za zdravotní pojištění, což se podává např. ze zprávy Odborové zdravotní pojišťovny. Svědek M. Č., obchodně technický správce společnosti i svědkyně J. F., referentka nákupu, kteří pracovali ve společnosti v předmětné době, shodně uvedli, že závazky společnosti nebyly hrazeny řádně a včas, některé byly upřednostňovány a muselo být konzultováno, kdy budou uhrazeny.

Jako poslední kapku soud prvního stupně označil požadavek Sberbanky, u které společnost využívala tzv. kontokorentní úvěr, aby byl tento úvěr postupně umořován. Za tímto účelem byl sepsán dne 14. 7. 2014 dodatek, kterým se společnost zavázala umořovat úvěr v aktuální výši 6.000.000 Kč částkou 300.000 Kč měsíčně. Společnost poté přestala hradit řádně a včas své ostatní závazky, což vyplynulo i z vyjádření poškozených a jimi poskytnutých podkladů v této věci. Pokud soud prvního stupně konstatoval, že účetnictví společnosti výše uvedené příliš nereflektovalo a že do něj bylo obviněným zasahováno, tak je patřičné uvést, že toto dokumentoval množstvím nesrovnalostí formálního stavu účetnictví a skutečností, které se podávaly z provedeného dokazování.

Účetnictví totiž neodpovídalo reálně zjištěným skutečnostem vyplývajícím mimo jiné z výpovědí již zmiňovaných svědků a dalších důkazů. Pokud společnost měla disponovat velkou finanční hotovostí desetinásobně přesahující svědkem Hartem tvrzený standard, nebyl by důvod si půjčovat od J. B. nebo nehradit platby zdravotním pojišťovnám. Je nelogické, aby měla společnost v jednu chvíli významnou hotovost a zároveň množství nesplacených závazků. Na zvláštní vedení účetnictví a množství chybějících údajů a zaznamenaných operací v něm poukázal i znalec Mgr.

Ing. Pavel Švarc (body 35. – 36. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak neodpovídala skutečnosti hodnota zásob, kdy na začátku roku 2014 měla mít společnost zásoby v hodnotě 10,4 mil. Kč, na konci roku 2015 poté 19,1 mil. Kč. Tyto údaje rovněž neodpovídaly výpovědi svědka Harta, který uvedl, že hodnota zásob společnosti se pohybovala podle sezónnosti mezi 2 až 6 mil. Kč.

Ač referoval o období roku 2013, tak není důvod se domnívat, jak přiléhavě podotkl v bodě 36. soud prvního stupně, aby byla situace v roce 2014 a 2015 jiná, zvláště pokud se ekonomická situace společnosti stabilně zhoršovala. K tomu pak soud prvního stupně zmínil i výpověď svědka M. A., skladníka, který popsal, že většina zboží byla ve skladu pouze 2 týdny. Stejně tak vypovídal i svědek Č., podle kterého bylo zboží na skladě měsíc nebo dva a někdy se objednávalo až po smluvení zakázky. K námitkám obviněného tvrdící existenci skladu a rozsáhlého showroomu, kde mělo být zboží vystaveno, a tedy i existenci velkého množství zásob, a tedy i majetku společnosti, kterou opakuje i v podaném dovolání, soud prvního stupně uvedl, že ač bylo při ukončení společnosti evidováno zboží za více než 19 mil. Kč, tak se reálně povedlo insolvenčnímu správci dohledat zboží a kancelářské vybavení v odhadované hodnotě 713.000 Kč (které ovšem bylo zpeněženo za 90.750 Kč).

55. Pokud soud prvního stupně v bodě 37. odůvodnění rozsudku poukazuje na zvláštnost ve vedení účtu nedokončené výroby, o které bylo účtováno pouze jednou ve výši 6,57 mil. Kč, což je u výrobní společnosti poněkud nezvyklé, kterýžto závěr obviněný kritizoval s tím, že by se mohlo jednat například o změnu ve standardu účetnictví, tak je nutné uvést, že uvedené zjištění jednak není pro danou věc klíčové a jedná se toliko o poukázání na další „zvláštnost“ ve vedení účetnictví a jednak obviněný netvrdí, že důvodem pro takový postup byla změna účetního standardu, ale že by mohla být. Pouze tedy relativizuje jeden z dílčích skutkových závěrů tím, že nabízí hypotetické vysvětlení pro takový postup. Pochyby soudu i znalce o fiktivnosti tohoto účtování pak potvrzuje nepřímo i skutečnost, že se o žádnou rozpracovanou zakázku nikdy nepřihlásil žádný věřitel ani v insolvenčním řízení. Ač je možné v obecné rovině přisvědčit obviněnému, že se do insolvenčního řízení subjekty nemusí přihlásit z různých důvodů, tak je to skutečnost velmi nepravděpodobná a potvrzovaná tím, že žádný ze zaměstnanců společnosti 4T slyšených před soudem o takové rozpracované zakázce neměl povědomí.

56. Z výše uvedeného vyplynulo, že zásahy do účetnictví společnosti byly cílené a prováděné nejspíše právě obviněným ve snaze vylepšit obraz společnosti před obchodními partnery či snahu odklonit ze společnosti 4T majetek (srov. bod 38. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný brojil proti tomuto poukazu soudu prvního stupně zdůvodňujícím jeho motivaci k trestné činnosti. Je vhodné podotknout, že za situace, kdy bylo prokázáno, že zásahy do účetnictví proběhly a že o nich obviněný musel jako osoba řídící společnost a mající přístup do účetnictví společnosti vědět, je poměrně podružná otázka jeho konkrétní motivace. Tedy jde o otázku, na které rozhodně nestojí a nepadá závěr o jeho vině. Byť je mu možné přisvědčit, že se standardně obchodním partnerům účetnictví neprezentuje, tak v některých případech může být těmito partnery vyžadováno, že jim bude minimálně předestřena schopnost svému závazku dostát za situace, kdy o finančním zdraví společnosti existují jisté pochyby (srov. bod 22. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nad rámec toho lze uvést, že takové údaje také může požadovat i subjekt, který společnosti například poskytuje finanční služby jako kontokorentní či prostý úvěr.

57. Co se týče data stanovení úpadku společnosti je potřebné předeslat, že se jedná o otázku sice významnou, avšak nikoliv určující rozsah obviněným páchané trestné činnosti, kdy datem, ke kterému vztáhl soud prvního stupně její počátek, je první obchod následující po sepsání dodatku o kontokorentu s bankou Sberbank podepsaného dne 14. 7. 2014, tedy o nejzazší okamžik, kdy muselo být obviněnému zřejmé, že společnost není schopna řádně hradit své závazky. Tento obchod, kdy obviněný neseznámil svého obchodního partnera se špatnou finanční situací společnosti 4T, proběhl se společností Galmet dne 29. 7. 2014. Nikoliv tedy datum, kdy bylo možné dospět k závěru, že je společnost v úpadku.

58. Co se týče obviněným zdůrazňované otázky stanovení data úpadku společnosti 4T musí právě v návaznosti na znalecký posudek Mgr. Ing. Pavla Švarce Nejvyšší soud připomenout, že soud prvního stupně se zabýval otázkou stanovení data úpadku v bodech 39. – 42. odůvodnění svého rozsudku. Zdůraznil přitom, že se jedná o otázku právní, kterou není povolán hodnotit znalec, ale jím shromážděná data lze pro tyto účely použít (bod. 39.), přičemž tomuto postupu nelze nic vytýkat. Dospěl přitom k tomu, že společnost 4T byla v úpadku ve formě předlužení (§ 3 odst. 4 insolvenčního zákona) již od počátku roku 2014 (podle znalce již od 17. 12. 2013), a to i přesto, že na rozdíl od znalce kalkuloval s hodnotou zásob společnosti ve výši 3 mil. Kč. Současně s tím samozřejmě platilo, že společnost měla více věřitelů a že některé pohledávky byly po lhůtě splatnosti (bod 40.). Společnost obviněného nadto byla přinejmenším od 30. 6. 2014 i v platební neschopnosti (§ 3 odst. 1, 2 insolvenčního zákona), když měla prokazatelně minimálně dvě pohledávky neuhrazené po dobu delší než 3 měsíce po lhůtě splatnosti (bod 42.). Nezbývá než dodat, že obě tato data předchází datu 29. 7. 2014, od kterého soudy v projednávané věci stanovily datum páchání trestní činnosti obviněným.

59. Již z výše uvedeného vyplývá, že význam znaleckého posudku Mgr. Ing. Pavla Švarce, a tedy i posudku zpracovaného Ing. Martinem Kozohorským pro rozhodnutí soudů v projednávané věci, není zdaleka takový, jako mu přisuzuje obviněný. S hodnocením těchto znaleckých posudků se podrobně vypořádal odvolací soud v bodě 15. odůvodnění svého rozsudku, kdy konstatoval, že oba znalci byli ke svým znaleckým posudkům slyšeni a byl jim dán prostor vzájemně reagovat na výsledky svého znaleckého zkoumání. Dospěl přitom k tomu, že se jedná o dva rovnocenné znalecké posudky z oboru ekonomika, které se v určitých „styčných bodech lišily, přesto to nemělo vliv na skutkové závěry, výši způsobené škody ani právní kvalifikaci spáchaného jednání, a tudíž nebylo nejmenších důvodů ve věci provádět tzv. revizní posudek znaleckého ústavu, neboť pro potřebu nyní projednávané věci bylo opatřeno množství důkazů, které vinu obžalovaného bezpečně prokazují.“ Zdůraznil přitom, že znalecký posudek jako důkaz nemá předurčenou důkazní sílu.

K tomu lze dodat, že znalecké posudky jsou jako všechny provedené důkazy hodnoceny v rámci volného hodnocení důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v souladu s pravidly obsaženými v trestním řádu (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), a teprve jejich provedením a zasazením do kontextu provedeného dokazování se stávají podstatnější či méně důležité pro stabilizaci skutkových zjištění a následné právní posouzení věci. Odvolací soud při hodnocení těchto znaleckých posudků dospěl k tomu, že oba poukazují na špatnou a stále zhoršující se finanční situaci společnosti 4T, což vedlo až k podání insolvenčního návrhu.

Stejně tak se oba znalci shodli na tom, že účetnictví společnosti nebylo vedeno řádně. Obviněný si tak musel být vědom neudržitelnosti platební situace společnosti. Bazírování na konkrétním datu úpadku stanoveného jedním znalcem a rozporovaného znalcem druhým se proto jeví jako nesmyslné. Zvláště za situace, kdy datum stanovené znalcem nevzal za své ani soud prvního stupně. Odvolací soud také zdůraznil, že proti obviněnému není vedeno trestní řízení pro trestný čin způsobení úpadku podle § 224 tr.

zákoníku ani pro trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 tr. zákoníku, ale pro trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Naplnění subjektivní ani objektivní stránky tohoto trestního činu nemůže znalecký posudek Ing. Kozohorského nijak zpochybnit.

60. Nejvyšší soud shrnuje, že v projednávané věci žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak listinné důkazy, které byly klíčovým důkazem pro posouzení viny obviněného, tak na ně navazující svědecké výpovědi. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Lze uzavřít, že přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor.

61. Obviněný dále rozporoval naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, stanovení výše způsobené škody a porušení zásady subsidiarity trestní represe, což jsou námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

62. Podle zmíněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

63. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

64. Pod uvedený dovolací důvod je možno podřadit námitku obviněného, v rámci níž namítá, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání.

65. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že obviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatil tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím škodu velkého rozsahu.

66. Podle ustanovení § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující částky nejméně 10.000.000 Kč.

67. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby.

68. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci.

69. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda.

70. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný (může ji provést kdokoli, např. dítě), a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (srov. R 5/2002-I.).

71. Nejvyšší soud je přesvědčen, že za daných skutkových okolností nelze v jednání poškozených spatřovat tak zjevnou neopatrnost, aby obviněného vyvinila. Z výslechu zástupců jednotlivých společností vyplynulo, že byli obviněným ujišťováni, že svým závazkům dostojí, ač takové ujištění neodpovídalo reálné finanční situaci společnosti, čehož si musel být vědom. Nejvyšší soud poukazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle které platí, že „možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu, který podvedeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti.

O podvodné jednání jde tudíž i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí NS, 1/2004, č. T 648). Ani snížená obezřetnost či přehnaná důvěřivost poškozených tedy nemá vliv na trestnost takového jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

6. 2019, sp. zn. 5 Tdo 309/2018). Pro závěr o naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku se tak nevyžaduje, aby podvedená osoba po skutečnostech, které jí byly zamlčeny, ohledně kterých byla uvedena v omyl či bylo využito jejího omylu, nějakým způsobem pátrala či si je ověřovala. Postačí, pokud pachatel, jako v projednávaném případě, vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry, kterou poté zneužil např. tím, že neinformoval poškozeného o podstatných okolnostech určité majetkové dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané pachatelem a při neznalosti záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám provedl transakci na úkor vlastního majetku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018). Kdyby zákazníci či dodavatelé obviněného byly seznámeni s reálnou finanční situací jeho společnosti zcela jistě by s ním nevstupovali do obchodních vztahů. Dlužno dodat, že všechny společnosti zaplacení faktur urgovaly a standardně vyzývaly k jejich zaplacení. Z jejich jednání žádná neopatrnost nevyplývá. V tomto ohledu je jistým specifikem společnost Galmet, která měla se společností 4T delší zkušenost a své pohledávky si zajišťovala jednak směnkou v roce 2010 a dalším zabezpečením v roce 2015.

Z výpovědi zástupce této společnosti vyplynulo, že sice měli jisté pochyby o finančním zdraví společnosti 4T, ale na základě ujištění obviněného (uvedení společnosti Galmet v omyl) a hodnoty pozemků společnosti ještě obě společnosti uzavřely smlouvu o úvěru a zástavní smlouvu. Ani na její straně tedy nelze hovořit o spekulativní obchodní operaci s vysokou mírou rizika, se kterým by byla společnost obeznámena.

V případě všech poškozených lze tedy hovořit o tom, že jednali v omylu vyvolaném obviněným s pocitem důvěry, že společnost 4T dostojí svým závazkům, což však již v době uzavírání dotčených obchodů po 14. 7. 2014 bylo takřka nemožné, čehož si musel být obviněný vědom.

72. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění, kdy naplnění tohoto obligatorního znaku skutkové podstaty tohoto přečinu v rámci svého dovolání obviněný zpochybnil.

73. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

74. Zavinění je vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

75. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

76. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 340, 341).

77. Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

78. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku sám sebe, či společnost 4T podvodným jednáním obohatit, když byl minimálně srozuměn s tím, že společnost 4T nebude schopna veškeré své závazky vypořádat.

79. Soud prvního stupně konstatoval, že to byl právě obviněný, kdo zasahoval do účetní evidence, kdo nehradil odvody za své zaměstnance, zajistil půjčku od J. B. To vše za situace, kdy společnost měla formálně velkou hotovostní rezervu a značné zásoby, tedy měla mít prostředky na úhradu všech svých závazků i bez dalšího zadlužování. Obviněný objednával zboží a zajišťoval sám větší objednávky, podepisoval všechny faktury, pracoval s účetním programem a musel tak mít obecnou představu o stavu vedeného účetnictví. Ve společnosti probíhaly každotýdenní porady, a tak obviněný musel mít velice dobrou představu o stavu společnosti, který řídil. I kdyby si nepřipouštěl špatný finanční stav společnosti, musel nejméně po jednání s bankou Sberbank a uzavření dodatku ke smlouvě o kontokorentním úvěru dne 14. 7. 2014, které měla být každý měsíc hrazena částka 300.000 Kč za účelem umoření kontokorentního úvěru, srozuměn se špatným stavem společnosti a muselo mu tak být zjevné, že společnost 4T po zaplacení této částky nebude mít prostředky na zaplacení jiných výdajů, což se záhy potvrdilo a společnost přestala hradit podstatnou část svých závazků. Nejenže musela společnost hradit měsíčně vysokou splátku kontokorentu, ale zároveň s tím disponovala stále menšími prostředky na účtu, ke kterému byl kontokorent zřízen. Přesto však obviněný pokračoval v obchodní činnosti, přijímal zakázky, objednával materiál, poptával jiné související služby, přijímal zálohy, ač bylo nepochybné, že společnost svým závazkům nebude moci dostát. To vše „za stavu, kdy neměl žádný reálný plán dalšího financování chodu společnosti, musel objektivně počítat s tím, že společnost svým závazkům nedostojí.“ (bod 65. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Sjednané závazky hradil buďto pozdě nebo vůbec, a to včetně povinných odvodů za své zaměstnance, za což byl následně pravomocně odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 4 T 96/2018. Poškozeným tuto špatnou situaci společnosti, se kterou musel být srozuměn, jak vyplývá i z výše uvedeného, tajil, a naopak ujišťoval své dodavatele i odběratele, že společnost svým závazkům dostojí, aniž by to mohl reálně očekávat. Proto, aby s ním vstupovali do obchodněprávních vztahů, je uváděl v omyl. Způsobil tak svým jednáním škodu 12.310.149,64 Kč (odvolacím soudem korigováno na 12.310.148,74 Kč). Nezbývá než uzavřít, že závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku je přiléhavý zjištěným skutkovým okolnostem a dostatečně podrobně odůvodněn jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím.

80. Obviněný dále brojil proti postupu soudu prvního stupně aprobovaného soudem odvolacím, kdy pro stanovení výše škody vyšel z neuhrazených faktur dodaných jednotlivými poškozenými. Ve vztahu ke společnosti Galmet pak nadto uvedl, že není možné posoudit oprávněnost jí předložených faktur, neboť nedodala také dodací listy k těmto fakturám. K tomu se sluší uvést, že požadavek na dodací listy na zboží dodané touto společností obviněný vznáší až v podaném dovolání, tedy po 11 až 12 letech od data, kdy mělo být zboží dodáno (povinnost archivovat účetní doklady končí po 5 letech a daňové doklady po 10 letech).

V průběhu trestního řízení takový požadavek na doplnění dokazování nevznesl. Výše škody byla prokázána z faktur doložených společností Galmet v průběhu trestního řízení a výslechu jejího zástupce. Dále se jeví jako vhodné poukázat na to, že společnosti 4T a Galmet uzavřely dne 10. 3. 2015 smlouvu o úvěru, jejímž obsahem bylo, že společnost Galmet bude společnosti 4T dodávat zboží do celkové hodnoty 350.000 EUR a společnost 4T bude jednotlivé dodávky průběžně platit a dlužnou částku uhradí nejpozději do 31.

12. 2015, k čemuž nakonec nedošlo. Do této chvíle bylo ve sledovaném období vystaveno a obviněným ani jinou osobou působící ve společnosti 4T nijak nerozporováno 35 faktur, a to ani z hlediska výše ani z hlediska dodání a poté následovalo dalších 30 faktur, které obviněný sporuje právě až v podaném dovolání za situace, kdy se jeví jako vysoce nepravděpodobné, že by jím požadované dokumenty byly dohledatelné. Skutečnost, že je účtováno zboží, které nebylo dodáno a jehož zaplacení je požadováno, je poměrně zjevná a jeví se jako nepravděpodobné, že by si obviněný na zásadní skutečnost ovlivňující určení výše způsobené škody vzpomněl až v dovolacím řízení.

Z těchto důvodů se tak jeví jeho námitka jako krajně nevěrohodná a nezpůsobilá zvrátit výsledky provedeného dokazování, ke kterému dospěly soudy nižších stupňů na podkladě provedených listinných důkazů a výslechu svědka D. S. a jejich vyhodnocení logicky bezvadným způsobem.

81. Soud prvního stupně vycházel při stanovení výše škody jednak z výpovědí zástupců poškozených společností, a především z jimi doložených a neuhrazených faktur, případně z dalších doložených listin (vyčíslení škody, výpisy z účtů apod.) z pohledávek vzniklých po dni 14. 7. 2014, tedy po datu, kdy měl nejpozději obchodní činnost ukončit. Nemohl přitom vyjít ze závěrů znalce z oboru ekonomika, a to s ohledem na to, že jeho závěry neodpovídaly reálnému stavu, neboť jako škodu je potřebné vnímat veškeré neuhrazené závazky, které by nevznikly, pokud by obviněný jednal v souladu se zákonem a podal na společnost 4T insolvenční návrh.

V bodě 44. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že „nemohl vyjít ze závěrů znalce z oboru ekonomika, neboť jeho závěry neodpovídají reálnému stavu, kdy jako škodu je třeba vnímat veškeré vzniklé a neuhrazené závazky společnosti po 14.7.2014, ke kterým by nedošlo, jednal-li by obžalovaný tak, jak mu zákon ukládá, tedy pokud by nepokračoval v podnikatelské činnosti a sám na společnost 4T podal insolvenční návrh.“ Výši jednotlivých pohledávek soud prvního stupně rozebral ve vztahu k jednotlivým poškozeným v bodech 45.

– 63. rozsudku. Pokud obviněný brojí proti tomu, že soudy vyšly při stanovení výše škody z dokumentů dodaných poškozenými, přičemž se zaštituje stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 1 SL 706/2022, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1231/2020. Je třeba uvést, že uvedené stanovisko i usnesení Nejvyššího soudu hrubě dezinterpretuje. Oba dva jím citované prameny hovoří o tom, že poškozený či jeho zaměstnanec zásadně nemůže být znalcem, osobou podávající odborné vyjádření ani odborným konzultantem pro jejich poměr k věci, neboť tímto vztahem vzniká pochybnost o jejich nepodjatosti.

Hovoří tedy o situaci, kdy by poškozený měl figurovat v roli znalce a zpracovat odborné vyjádření či znalecký posudek ve smyslu § 105 tr. ř. Taková situace však v projednávané věci nenastala a nelze ji ztotožňovat s předložením faktur, výpisů z účtů a jiných listinných důkazů, které mohou sloužit v souladu s ustanovením § 89 odst. 2 tr. ř. jako důkaz v trestním řízení. Soud prvního stupně přezkoumal dodané podklady a vyhodnotil, zda je jimi prokazována škoda a případně v jaké výši. S výjimkou výhrady uvedené výše ve vztahu ke společnosti Galmet spočívající v nedoložení dodacích listů (námitky uplatněné až v rámci podaného dovolání) obviněný nijak nerozporoval pravost ani autenticitu jednotlivých faktur.

K těm byli vyslechnuti jednotlivý zástupci poškozených společností, kdy se jich jak obviněný, tak jeho obhájkyně mohli na veškeré faktury dotázat a případně je i sporovat. K tomu však u 18 poškozených nedošlo vůbec a u poškozené společnosti Galmet až v dovolacím řízení. Jak upozorňuje odvolací soud v bodě 24.

odůvodnění svého rozsudku „je nutno si uvědomit, že cena zboží nebo služeb uvedená na jednotlivých fakturách není náhodná ani jednostranně vytvořená jednotlivými dodavateli, ale stanovená jako prodejní, neboť obžalovaný získal do svého vlastnictví zboží, které mohl v téže hodnotě zpeněžit“. Ostatně proti výši ve fakturách účtovaných částek obviněný nikdy ani náznakem nebrojil ani v řízení před soudem ani při realizaci daných obchodních styků. Obviněný se přitom v dané oblasti dlouhodobě pohyboval a znal tak cenu poptávaného či jeho společností následně dodávaného zboží, které nadto v mnoha případech objednával opakovaně. Postupu soudů nižších stupňů stanovující výši škody jako částku vyplývající z neuhrazených faktur Nejvyšší soud považuje za přiléhající dané skutkové situaci. Námitky obviněného směřující proti způsobu vyčíslení způsobené škody jsou proto zjevně neopodstatněné.

82. K námitce neaplikování zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud uvádí, že stejně jako v případě ostatních námitek obviněného se jedná o námitku již vznesenou před soudy nižších stupňů, které se s ní vypořádaly, kdy lze v tomto ohledu odkázat zejména na bod 31. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Přesto však k této námitce Nejvyšší soud dodává následující.

83. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obviněný namítá, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.

84. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.

85. Je nutno uvést, že obviněný se dopustil trestné činnosti vůči většímu množství poškozených, celkem 19, a způsobil svým jednáním škodu přesahující hranici výše škody velkého rozsahu. Jeho jednání proto nebylo možné přejít pouze s tím, že je možné se domáhat nápravy jím způsobeného stavu i jinými prostředky než trestněprávními. Jak na to ostatně poukázal i odvolací soud v bodě 31. odůvodnění svého rozsudku, „intenzita spáchaného jednání již dosahuje takové škodlivosti, aby toto bylo řešeno v rámci trestního stíhání, a tudíž byly splněny předpoklady trestně právní odpovědnosti, když ze skutkových, ale i právních závěrů soudu prvního stupně nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodnily výjimečný postup podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku týkající se subsidiarity trestní represe.“

86. Obviněný rovněž v rámci dovolání akcentoval skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

87. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky).

88. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými, resp. dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami, kdy část námitek vyhodnotil jako pod uplatněné dovolací důvody nepodřaditelné.

89. Obviněný v podaném dovolání navrhl postup podle § 265h odst. 3 tr. ř., tedy aby Nejvyšší soud na návrh předsedy senátu soudu prvního stupně před rozhodnutím o podaném mimořádném opravném prostředku odložil výkon trestu odnětí svobody uložený obviněnému. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že žádný takový návrh nebyl ze strany předsedy senátu soudu prvního stupně učiněn, a zároveň Nejvyšší soud neshledal důvody k postupu podle § 265o tr. ř. k odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

IV.

90. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Jaroslava Forejtka odmítl.

91. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 7. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu