3 Tdo 514/2023-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 8 To 290/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 26/2022,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá.
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 5. 2022, sp. zn. 44 T 26/2022, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 1. 2. 2022 v době od 13:25 hodin do 13:26 hodin na rohu ulice XY a XY, Praha 1, v průběhu demonstrace dvakrát kopnul pravou nohou L. K., OEČ XY, příslušníka Policie České republiky služebně zařazeného v Oddělení hlídkové služby Obvodního ředitelství policie Praha IV, který byl oblečen do služebního stejnokroje příslušníka Policie České republiky a který byl na místo velen jako výpomoc na bezpečnostní opatření „Demonstrace proti pandemickému zákonu“, do levého bérce, přičemž kopy byly vedeny větší intenzitou, čímž poškozenému způsobil otok a bolestivost zasažených míst.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 14 (čtrnácti) měsíců.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 5. 2022, sp. zn. 44 T 26/2022, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu.
O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 8 To 290/2022, a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 8 To 290/2022, podal obviněný dovolání (č. l. 146-147), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., neboť byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, a dále ve vztahu ke znakům skutkové podstaty předmětného přečinu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že mu nebylo řádně doručeno předvolání k hlavnímu líčení, a on tak neměl možnost navrhovat u soudu první instance provedení důkazů svědčících v jeho prospěch. Podpis na doručence nebyl jeho, neboť se na uvedené adrese nezdržoval. Soud se spokojil s konstatováním, že „se patrně jedná o jeho podpis“, aniž by k tomuto provedl jakékoli dokazování.
Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že soud neprovedl důkazy tak, aby řádně a úplně zjistil skutkový děj, když vyslechl toliko dva svědky celého incidentu, i když bylo zcela zřejmé, že celé situaci byly přítomny desítky dalších svědků. Vyslechnutí svědci se rekrutovali z řad jedné strany předmětné interakce, přičemž z druhé strany nebyl vyslechnut nikdo. Navíc mnoho přítomných si celý incident nahrávalo na svůj mobilní telefon a byly by tedy k dispozici i audiovizuální záznam. Návrh dovolatele na výslech konkrétních osob (svědci P. H., L. T. a další osoby přítomny v bezprostřední blízkosti incidentu) byl však ze strany soudu ignorován a bez jakéhokoliv relevantního důvodu odmítnut. Dovolatel shledává porušení svého práva na spravedlivý proces, kdy státní zástupce shromáždil důkazy toliko v jeho neprospěch, a přestože soudu nic nebránilo navržené důkazy provést, rezignoval na svou povinnost zjistit skutkový stav, o němž nejsou žádné pochybnosti.
S ohledem na výše uvedené námitky proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu ve všech výrocích a zprostil jej obžaloby, neboť skutek popsaný v obžalobě není trestným činem.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 11. 5. 2023, sp. zn. 1 NZO 289/2023.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitku obviněného, že mu nebylo řádně doručeno předvolání k hlavnímu líčení správně soudy vyhodnotily jako zjevně neopodstatněnou a účelovou. Hlavní líčení bylo nařízeno na den 9. 5. 2022 a obviněný dle doručenky toto předvolání osobně převzal dne 11. 3. 2022. Jeho lhůta k přípravě a k hlavnímu líčení byla tedy zachována a měl dostatek času na přípravu své obhajoby na volbu obhájce a na to, aby soudu včas doručil své případné důkazní návrhy. K hlavnímu líčení se bez omluvy nedostavil. Hlavní líčení pak bylo zcela v souladu se zákonem konáno v jeho nepřítomnosti, včetně provedení důkazů, jež byly obsahem spisu a jež byly provedeny zcela v souladu s trestním řádem.
Ohledně dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tvrzení obviněného, že nebyly provedeny důkazy v jeho prospěch státní zástupkyně uvedla, že s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze namítat a v důsledku toho ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., jelikož jde o činnost soudu spočívající v aplikaci ustanovení procesních a nikoli hmotně právních (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. 7 Tdo 703/2018). Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Mimo meze dovolacího důvodu jsou takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám dovolatele. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný nesouhlasí s rozhodnými skutkovými zjištěními, jak je ve věci učinily soudy obou stupňů, jakož i s provedenými důkazy, přičemž setrvává na svém dosavadním postoji a spáchání posuzovaného skutku zcela popírá. Touto argumentací však obviněný zcela míjí hranice uplatněného dovolacího důvodu, neboť své námitky zaměřuje do sféry procesu dokazování, postupu při hodnocení důkazů a tím soudům obou stupňů vytýká nesprávnost skutkových zjištění, na jejichž podkladě rozhodly o jeho vině.
Obviněný měl možnost namítnout provedení dalších důkazů, když této nevyužil. Pokud nebyly v hlavním líčení provedeny důkazy, které chtěl obviněný navrhnout na svou obhajobu, a které měl případně k dispozici, nejedná se o procesní pochybení soudu, ale důsledek rezignace obviněného na využití jeho obhajovacích práv, které mohl popřípadě doplnit i v odvolacím řízení, což opět neučinil, když doplnění dokazování nenavrhoval a neoznačil ani žádné konkrétní osoby, které by dle jeho tvrzení mohly svým svědectvím, popřípadě předložením pořízených záznamů zpochybnit skutkovou verzi stíhaného jednání, k níž dospěl soud prvého stupně na základě provedeného dokazování. Jednání obviněného bylo prokázáno zcela totožnými výpověďmi svědků, a to poškozeného L. K. a svědka K. V. Výpověď těchto svědků zcela koresponduje s dalšími provedenými důkazy, zejména s lékařskou zprávou ohledně zranění poškozeného L. K.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 8 To 290/2022, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Je na místě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak částečně činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby před odvolacím soudem, tedy takové, s nimiž se již na podkladě řádného opravného prostředku vypořádal soud odvolací.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Ze zákonné formulace tohoto dovolacího důvodu je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný uplatnil námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že nalézací soud pochybil, pokud hlavní líčení konal v jeho nepřítomnosti přesto, že mu nebylo řádně doručeno předvolání k hlavnímu líčení, kdy poukazoval na to, že podpis na doručence obsahující předmětné předvolání není jeho. Uplatněná námitka zmíněný dovolací důvod obsahově naplňuje.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže rozvádí, upravuje požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání. V hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže je lze v jeho nepřítomnosti provést spíše výjimečně, případně je vůbec nelze konat.
Podle ustanovení § 202 odst. 2 písm. a) tr. ř. v nepřítomnosti obžalovaného se může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán. Obžalobu i předvolání je přitom nutno doručit obžalovanému do vlastních rukou podle § 64 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejde o řádné předvolání, nemá-li soud doklad o tom, že předvolání bylo obžalovanému doručeno do vlastních rukou, i když jiné osoby učiní vůči soudu prohlášení, že obžalovaného o konání hlavního líčení vyrozuměly (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 2556–2557 s.).
Zákon v § 202 odst. 4 větě první tr. ř. stanoví, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.
Předně je potřebné konstatovat, že obviněný J. K. se v uvedené době nenacházel ve výkonu trestu či ve vazbě, současně je přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ohrožen trestem odnětí svobody až na čtyři léta, a proto zde nebylo třeba vycházet z omezení konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného vyplývajících z ustanovení § 202 odst. 4 věty první tr. ř.
V projednávané věci bylo hlavní líčení nařízeno na 9. 5. 2022, přičemž obviněnému bylo doručeno předvolání k hlavnímu líčení již dne 11. 3. 2022, jak se podává z údajů na doručence založené na č. l. 54 spisu. Uvedené předvolání mu bylo doručováno na adresu XY, kterou obviněný uvedl jako adresu pro účely doručování písemností, jak je zaznamenáno v protokolu o výslechu osoby podezřelé ze dne 1. 2. 2022 (č. l. 9 spisu), a rovněž v rámci protokolu o výslechu osoby zadržené z téhož dne, kdy obviněný do protokolu výslovně uvedl, že se na uvedené adrese zdržuje, je zde i poštovní schránka s jeho jménem a přebírá si zde poštovní korespondenci (č. l. 16 spisu). Uvedená informace byla ověřena policejní hlídkou, jak se podává z úředního záznamu založeném na č. l. 36 spisu. Na adresu XY, byl obviněnému doručen trestní příkaz ze dne 11. 2. 2022, sp. zn. 44 T 26/2022, který si obviněný na uvedené adrese převzal oproti svému podpisu dne 22. 2. 2022 (doručenka na č. l. 49 spisu). Doručenka založená na č. l. 54 spisu je rovněž opatřena podpisem obviněného, resp. nic nenasvědčuje tomu, že by podpis na uvedené doručence nepatřil obviněnému. Při doručování písemností do vlastních rukou je totožnost osoby vždy ověřována, nejčastěji prostřednictvím občanského průkazu, případně jiným průkazem totožnosti.
Z uvedeného se tedy podává, že obviněný se k hlavnímu líčení konaném dne 9. 5. 2022, přestože mu bylo řádně doručeno předvolání, nedostavil z vlastní vůle. Svou nepřítomnost soudu nijak neomluvil. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 9. 5. 2022 se podává, že bylo konáno v jeho nepřítomnosti poté, co bylo vyhlášeno usnesení podle § 202 odst. 2 tr. ř. Uvedenému a zcela standardnímu postupu nelze ničeho vytknout. Je třeba rovněž připomenout, že při splnění zákonných podmínek § 202 odst. 2, 4, 5 tr. ř. ani případná existence řádné a včasné omluvy obviněného v zásadě nevylučuje, aby hlavní líčení bylo provedeno v jeho nepřítomnosti.
Uvedené námitce obviněného tedy nelze přisvědčit.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Poukazuje však na to, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, a to výslechy svědků P. H., L. T. a dalších osob, které byly přítomny na místě incidentu rekonstrukce, případně audiovizuální záznamy, které byly na místě pořízeny ostatními účastníky demonstrace.
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96 - svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Ze spisového materiálu se podává, že návrh na provedení důkazů (výslechy jmenovaných svědků či audiovizuální záznamy) nebyl v rámci hlavního líčení vznesen, neboť obviněný se k tomuto bez řádné omluvy nedostavil, jak rozvedeno výše v rámci námitek podřazených pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
V rámci řádného opravného prostředku (č. l. 97-98 spisu) zvolený obhájce obviněného toliko obecně namítal, že soud „naprosto opomněl provést důkazy svědčící v jeho prospěch“, „měl důsledněji provést dokazování“ prostřednictvím svědků, kteří byli incidentu přítomni a kteří disponují audiovizuálními záznamy a nepatří do řad příslušníků policie, a to s tím, že „soudu prvé instance nic nebránilo obstarat svědecké výpovědi osob z bezprostředního okolí incidentu, stejně jako zajistit audiovizuální dokumentaci“.
Tyto důkazy měly být podle jeho názoru provedeny i bez návrhu. Obviněný dále uvedl, že si je vědom toho, že účastník demonstrace P. H. jednak incident viděl a jednak vlastní audiovizuální záznam jasně zachycující průběh celého incidentu, a bez výpovědi tohoto svědka a přehrání záznamu nelze mít skutkový stav za dostatečně zjištěný. Uvedená opakovaná tvrzení však nelze vyhodnotit jako řádný návrh na provedení důkazu. Obviněnému nic nebránilo v tom, aby v rámci svého práva na obhajobu předložil soudu jakékoli důkazy, o nichž se domníval, že svědčí ve prospěch jeho verze událostí.
Měl-li za to, že jemu známá osoba může vypovídat v jeho prospěch či má k dispozici jakékoli důkazy, nic mu nebránilo výslech této konkrétní osoby navrhnout a předmětné důkazy sám soudu předložit. Namísto toho se spokojil toliko s obecnými proklamacemi o nedostatečně provedeném a jednostranně zaměřeném dokazování. Obviněný pak rezignoval na svá obhajovací práva, když se bez řádné omluvy nedostavil k hlavnímu líčení. V rámci odvolání toliko proklamoval nedostatečně provedené dokazování s tím, že soud, případně obžaloba si měly obstarat další důkazy svědčící v jeho prospěch.
Taková úvaha je zcela nesprávná. Státní zástupce podáním obžaloby (návrhu na potrestání) zaujme pozici strany žalující, kdy jeho návrhy na doplnění dokazování jsou nadále vedeny snahou přesvědčit soud o skutkové verzi, která je v obžalobě obsažena. Naproti tomu má obžalovaný v rámci svých obhajovacích práv možnost předkládat soudu své vlastní důkazy, případně navrhovat provedení konkrétních důkazů k prokázání svých vlastních tvrzení o průběhu skutkového děje. Nalézací soud v projednávané věci pak dospěl k závěru, že na podkladě provedeného dokazování, tedy důkazů, které měl k dispozici, bylo možno dospět k ustálených skutkovým zjištění, o nichž neměl žádné pochybnosti.
Neshledal tedy důvod pro jakékoli doplnění dokazování o rozhodných skutečnostech. Nadto je na místě podotknout, že obviněný se rovněž nedostavil z vlastního rozhodnutí ani k veřejnému zasedání konaném dne 29. 11. 2022 (obviněný výslovně uvedl, že se veřejného zasedání účastnit nechce, viz č. l. 113). Přestože byl u veřejného zasedání zastoupen obhájcem, tento pouze zopakoval, že nebyly provedeny výslechy účastníků ani videozáznam, provedení těchto důkazů však sám nenavrhl.
Odvolací soud v bodě 8. napadeného usnesení zcela správně uvedl, že „soud, vázán zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, pracuje s důkazy obsaženými ve spisovém materiálu nebo s důkazy předloženými či navrženými stranami v průběhu řízení před soudem. Sám, tj. bez návrhu stran, obstarává pouze takové důkazy, jejichž potřeba vyplyne ze samotného průběhu dokazování v hlavním líčení, a jejichž obstarání je reálné (nelze např. předvolat svědky, jejichž jména ani adresy nelze zjistit). Dále odvolací soud uvedl, že soud nalézací „řádně provedl všechny důkazy, které měl k dispozici a které vyhodnotil jako relevantní, kdy se jednalo kromě výpovědi obžalovaného zejména o detailní výpověď poškozeného K., výpověď dalšího očitého svědka V., jakož i lékařskou zprávu o zranění poškozeného“. Doplnil, že obviněný žádné konkrétní důkazy nenavrhl, „a to ani v odporu do trestního příkazu“.
Je zcela zjevné, že obviněný rezignoval na využití svých obhajovacích práv, kdy se jednak nedostavil z vlastní vůle k hlavnímu líčení i veřejnému zasedání, a současně nevznesl žádný řádný návrh na doplnění dokazování, a to ani písemně či prostřednictvím svého obhájce. Skutečnost, že nebyly provedeny důkazy, o nichž se domnívá, že by byly sto změnit skutkový stav věci v jeho prospěch, není možno vnímat jako vadný postup na straně státního zástupce coby obžaloby nebo na straně soudu jako orgánu, který rozhoduje na podkladě důkazního materiálu předloženému mu stranami řízení.
Na podkladě uvedeného je tedy třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch.
Nejvyšší soud podotýká, že zásada in dubio pro reo, tj. v pochybnostech ve prospěch obviněného, jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného, ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. K. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 6. 2023
JUDr. Petr Šabata předseda senátu