3 Tdo 663/2025-447
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání,
které podal obviněný S. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci ze dne 31. 1. 2025, sp. zn. 31 To 383/2024, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp.
zn. 14 T 68/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného S. Š.
odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze 14. 8. 2024, sp.
zn. 14 T 68/2023, byl obviněný S. Š. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán
vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku,
a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v XY dne 10. 2. 2022
v 15:25 hodin společně s M. Ř., nar. XY, po otevření dveří vnikli do bytu na
adrese XY, který užívala poškozená D. D., nar. XY, se svým druhem A. J., nar.
XY, tak, že obžalovaný S. Š. do poškozené strčil a začal s ní řešit delší dobu
pracovně právní spor, poškozená se ho ptala, co dělá, on jí odpověděl, že ho
okradla, a požadoval po ní vrácení výplaty a vyzývala ho, aby jí vysvětlil, co
se stalo, poté ji nezjištěným způsobem fyzicky napadl, následně do konfliktu
zasáhl přítomný A. J., když mezi nimi došlo ke vzájemnému fyzickému kontaktu a
potýkání, kdy A. J. se po obžalovaném ohnal pohrabáčem, v té chvíli M. Ř. se
snažil oba od sebe odtrhnout a napomínal obžalovaného, ať toho nechá a
poškozená i A. J. vykazovali oba z bytu a poškozená přivolala k zákroku hlídku
PČR, když dle lékařské zprávy z chirurgické ambulance Nemocnice Jablonec nad
Nisou ze dne 10. 2. 2022 ve 21:30 hod. vyplývá, že poškozená utrpěla nejméně
pohmoždění okolí levého ucha, pohmoždění levé strany krku a pohmoždění levé
lopatky.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a
§ 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 18
(osmnácti) měsíců.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit
poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 41197518, se
sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3 - Vinohrady, částku ve výši 4.203 Kč.
4. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozená obchodní společnost A. M.
T. s.r.o. a poškozená D. D. odkázány se svými nároky na náhradu škody a
nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 14. 8.
2024, sp. zn. 14 T 68/2023, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině,
trestu i výroku o náhradě škody. Odvolání podaly i poškozené D. D. a společnost
A. M. T., a to proti výroku, kterým byly se svými nároky na náhradu škody
odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci rozsudkem ze dne 31. 1. 2025, sp. zn. 31 To 383/2024, a to tak, že k
odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1
písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu
rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem porušování domovní svobody
podle § 178 odst. 1 tr. ř., a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v
tom, že v XY dne 10. 2. 2022 v 15:25 hodin společně s M. Ř., nar. XY, po
otevření dveří vstoupili do bytu na adrese XY, který užívala poškozená D. D.,
nar. XY, se svým druhem A. J., nar. XY, a S. Š. s ní začal řešit pracovně
právní spor, poškozená se ho ptala, co dělá, on jí odpověděl, že ho okradla, a
požadoval po ní vrácení výplaty a vyzývala ho, aby jí vysvětlil, co se stalo,
poté ji nezjištěným způsobem fyzicky napadl, následně do konfliktu zasáhl
přítomný A. J., když mezi nimi došlo ke vzájemnému fyzickému kontaktu a
potýkání, v jehož průběhu poškozená i A. J. vykazovali oba z bytu a poškozená
přivolala k zákroku hlídku PČR, když dle lékařské zprávy z chirurgické
ambulance Nemocnice Jablonec nad Nisou ze dne 10. 2. 2022 ve 21:30 hod.
vyplývá, že poškozená utrpěla nejméně pohmoždění okolí levého ucha, pohmoždění
levé strany krku a pohmoždění levé lopatky.
7. Za to byl obviněný odvolacím soudem odsouzen podle § 178 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců, jehož výkon byl
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v délce 1 (jednoho) roku.
8. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit
poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 41197518, se
sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3 - Vinohrady, částku ve výši 4.203 Kč.
9. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozená obchodní společnost A. M.
T. s.r.o. a poškozená D. D. odkázány se svými nároky na náhradu škody a
nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
10. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud zamítl odvolání poškozených D. D. a
společnosti A. M. T.
II.
11. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
ze dne 31. 1. 2025, sp. zn. 31 To 383/2024, podal obviněný dovolání (č. l. 420–
423 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g),
h) tr. ř.
12. Obviněný nejprve konstatoval, že přestože odvolací soud uvedl, že
doplnil dokazování přehráním zvukového záznamu incidentu, tak se o žádné
doplnění dokazování jednat nemohlo. Záznam byl přehrán již v řízení před soudem
prvního stupně. Toliko z náslechu tohoto důkazu odvolací soud dovodil zcela
nový skutkový stav a zcela nový skutek, kterého se měl obviněný dopustit a na
tomto podkladě jej uznal vinným spácháním přečinu porušování domovní svobody
podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, který měl spočívat v tom, že neoprávněně
setrval v obydlí jiného. Skutečnosti trvzené v napadeném rozsudku odvolací soud
dovodil z výpovědí poškozených D. a J. a spoluobviněného M. Ř. Obviněný namítá,
že odvolací soud je nepřípustně v bodě 15. odůvodnění svého rozsudku doplnil
nemístnými spekulacemi. Konkrétně se vymezuje proti skutkovému zjištění, že si
byl společně se spoluobviněným M. Ř. vědom toho, že jsou z bytu poškozených
vykazováni. Za nemístnou spekulaci poté považuje tvrzení odvolacího soudu, že
byl připraven na použití fyzického nátlaku, neboť se na místo dostavil spolu s
M. Ř., který je výrazné muskulatury, posiluje a 10 let hrál ragby (odvolací
soud v tomto vycházel z protokolu o hlavním líčení).
13. Obviněný se rovněž vymezuje proti konstatování odvolacího soudu, že
setrval na své výpovědi z přípravného řízení, kde uváděl, že nepadlo slovo o
tom, že mají z bytu odejít. Takový závěr je však v rozporu s jeho výpovědí v
hlavním líčení konaném dne 22. 4. 2024, kde připustil, že jej z bytu
vyhazovali, ale vzápětí vyslovili přání, ať se celá záležitost vyřeší v klidu,
což je zcela v souladu s pořízeným audiozáznamem.
14. Trvá na tom, že z audiozáznamu jednoznačně vyplývá, že než stačil
společně se spoluobviněným Ř. odejít, poškozená vzala své vykázání zpět a
vyjádřila přání celou situaci v klidu vyřešit. Toto její odvolání se odehrálo v
čase 7:44 předmětného audiozáznamu, tedy 84 sekund po požadavku poškozené
„vypadni, vypadni odsaď“. Tuto zásadní skutečnost však odvolací soud zcela
pominul a zatížil tak své rozhodnutí vadou spočívající ve zjevném rozporu
skutkových okolností s provedenými důkazy. Odvolací soud tedy provedl
dokazování nesprávně, neúplně a nedostatečně. Záznam přehrál pouze v první
části týkající se vstupu do místnosti a tvrzeného incidentu mezi přítomnými,
ale pro posouzení trestnosti dovolatelova jednání je klíčová právě následující
část, ze které je zřejmé odvolání vykázání ze strany poškozené.
15. Obviněný brojil i proti hmotněprávnímu posouzení jeho jednání jako
přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková
zjištění totiž nenaplňují všechny znaky skutkové podstaty, neboť obviněný byl
poškozenou vyzván, aby v jejím bytě setrval.
16. Odvolací soud podle obviněného rovněž svým postupem porušil zásadu
totožnosti skutku, když v jeho případě nebyla novým rozhodnutím odvolacího
soudu totožnost skutku zachována. Namítl proto porušení zásady zachování
totožnosti skutku. Uvedl, že odvolací soud zásadním způsobem změnil skutkovou
větu podané obžaloby oproti té uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání.
Totožnost skutku je zachována za sitauce, kdy je zachována totožnost jednání a
totožnost následku. Jednání nebo následek v soudním rozsudku a obžalobě by měly
být popsány tak, aby se shodovaly alespoň částečně v podstatných okolnostech. V
případě obviněného však totožnost skutku spočívající alespoň v totožnosti
jednání zachována nebyla.
17. Podle obviněného odvolací soud rovněž postupoval v rozporu s § 259
odst. 3 tr. ř. a zásadou přímosti zakotvenou v § 2 odst. 12 tr. ř. Soud první
stupně, který všechny ve věci opatřené důkazy při hlavním líčení provedl a
který měl zejména možnost osobního pozorování výslýchaných svědků, dospěl k
určitým závěrům, které byly zjištěny jako nesprávné. Odvolací soud dospěl k
jiným skutkovým závěrům, ale bez doplnění dokazování. Skutková zjištění dovodil
pouze z opakovaného přehrání části zvukového záznamu, chybných citací a
domněnek vycházejících z předchozích výpovědí. Pokud měl dovodit vinu nade
všechnu pochybnost, mohl a měl provést další důkazy, zvláště za situace, kdy
existovaly zjevné rozpory mezi výpověďmi a zvukovým záznamem. Nic takového však
neučinil. S odvoláním na ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a na ně
navazující ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř. obviněný
připomněl, že z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění může odvolací
soud přihlížet pouze k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před
odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem
prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto
důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve
veřejném zasedání znovu provedl. Ačkoliv tedy odvolací soud deklaroval postup
podle § 259 odst. 3 tr. ř., tak podle obviněného toto ustanovení a ustanovení §
259 odst. 3 tr. ř. nerespektoval, když se odchýlil od hodnocení důkazů soudem
prvního stupně a nedostál podmínkám, které na něj toto ustanovení kladlo.
18. V rozsudku odvolacího soudu obviněný rovněž spatřoval znaky tzv.
překvapivosti soudního rozhodnutí, jak je definuje Ústavní soud, když poukázal
na nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999,sp. zn. IV. ÚS 544/98 (N 109/15 SbNU
75), obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS
93/99 (N 80/14 SbNU 161). Namítá, že z průběhu veřejného zasedání před
odvolacím soudem nebylo možné očekávat, že dojde ke změně skutkových závěrů.
Postupem odvolacího soudu mu bylo fakticky upřeno právo na efektivní obhajobu.
Proti skutkovým zjištěním hovořícím v jeho neprospěch se totiž nemohl účinně
bránit.
19. Obviněný rozporoval i výrok o povinnosti uhradit poškozené VZP ČR
částku ve výši 4.203 Kč. Je přesvědčen, že uložení této povinnosti nemá oporu v
provedeném dokazování, neboť byl uznán vinným pouhým neoprávněným setrváním v
obydlí jiného. Škoda by musela být spáchána v příčinné souvislosti s jeho
jednáním, muselo by být dáno i zavinění, což v této věci není možno
konstatovat, neboť rozsudek, který mu kladl za vinu vniknutí do obydlí násílím,
byl v celém rozsahu zrušen. Nemohla mu tak být uložena povinnost nahradit škodu.
20. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek Krajského soudu v Ústí na Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 1.
2025, č. j. 31 To 383/2024-381, a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem
– pobočce v Liberci, aby o věci znovu jednal a rozhodl, popř. aby rozhodl tak,
že jej zprostí obžaloby v celém jejím rozsahu.
21. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první
tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne
27. 5. 2025, sp. zn. 1 NZO 356/2025.
22. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a
východiska uplatněných dovolacích důvodů, státní zástupce uvedl, že dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný svou námitkou zjevného
rozporu nenaplnil. Odvolací soud se podle názoru státního zástupce nedopustil
chyby, pokud nezohlednil následné odvolání vykázání, neboť tato skutečnost
neměla žádný vliv na závěr, že obviněný naplnil skutkovou podstatu přečinu
porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, stejně jako jím
tvrzené nedostatky při hodnocení jeho výpovědi. Pakliže je skutková okolnost
bez významu z hlediska naplnění skutkové podstaty inkriminovaného přečinu,
nelze ve vztahu k ní hovořit o zjevném rozporu ve smyslu předmětného dovolacího
důvodu.
23. K námitce obviněného rozporující naplnění znaků trestného činu podle
§ 178 odst. 1 tr. zákoníku, námitce tvrdící porušení zachování totožnosti
skutku, námitce brojící proti výroku o povinnosti k náhradě škody a námitce
překvapivosti soudního rozhodnutí státní zástupce uvedl, že se jedná o námitky
podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pouze s
výhradou. Námitky překvapivosti rozhodnutí, zásahu do údajné totožnosti skutku
anebo vybočení z mezí odvolacího řízení nesměřují proti hmotněprávním otázkám.
Nejsou důvodné ani v obecné rovině. Vzhledem k tomu, že zůstala zachována nejen
podstata jednání, ale i totožnost následku, zůstala zachována evidentně i
totožnost skutku. V souladu s obsahem dokazování došlo ke zpřesnění rozhodných
skutečností, a to ve prospěch obviněného. Odvolací soud postupoval plně v
zákonných mezích odvolacího přezkumu. Sám obviněný nepopisuje žádné jeho
procesní pochybení, ale deklaruje svůj povrchní nesouhlas s postupem odvolacího
soudu či výsledkem odvolacího řízení. Takto prostě vyslovený nesouhlas však
nezakládá žádný dovolací důvod. Stejně tak státní zástupce nepřisvědčil námitce
obviněného tvrdící překvapivost rozsudku odvolacího soudu. Napadené rozhodnutí
nevykazuje žádné rysy překvapivosti či nespravedlnosti ve smyslu ustálené
judikatury.
24. K namítanému nenaplnění znaků skutkové podstaty kladených
obviněnému za vinu státní zástupce uvádí, že tato námitka postrádá důvodnost. Z
provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný se zdržoval proti vůli poškozené
v jejím bytě a předmětný delikt spáchal. Odvolání vykázání nemohlo vést k
zániku trestní odpovědnosti již dokonaného přečinu. K námitce náhrady škody pak
státní zástupce plně odkázal na bod 20. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, s
jehož odůvodněním se plně ztotožnil.
25. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k
závěru, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné. Proto
navrhl, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v
neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.), a to i pro případ postupu
podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
27. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
v Liberci ze dne 31. 1 . 2025, sp. zn. 31 To 383/2025, je přípustné z hlediska
ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém
stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž
směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku
proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak,
že uznal obviněného vinným a uložil mu trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1
písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku
rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím
svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
28. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b
tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h)
tr. ř.
29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
30. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily
naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených
se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní
síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz,
skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace,
kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty
spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005,
sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS
4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno
vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4.
5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze"
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
31. Obviněný nevznesl námitku tzv. opomenutého důkazu ani důkazu
nepřípustného. Vznesl však námitku zjevného rozporu skutkových zjištění s
obsahem provedených důkazů, kdy se neztotožňuje se způsobem, jakým odvolací
soud hodnotil důkaz audiozáznamem incidentu pořízeným spoluobviněným M. Ř.
Podle obviněného odvolací soud nevzal v potaz část audiozáznamu, kde poškozená
odvolává jejich vykázání. Zároveň s tím se vymezil proti procesní stránce
hodnocení tohoto důkazu odvolacím soudem, kdy podle něj odvolací soud nedostál
požadavkům ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. a dospěl ke skutkovým závěrům, aniž
by předmětný audiozáznam přehrál celý.
32. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se
skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při
provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení
odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor
spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů,
jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou
pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato
zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy
tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s
jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými
zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného
rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje,
jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přikloní k verzi uvedené
poškozenou, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené
důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady
volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad
spjatých se spravedlivým procesem.
33. Nejvyšší soud zároveň poukazuje na to, že § 2 odst. 5 tr. ř. (zásada
vyhledávací) ani § 2 odst. 6 tr. ř. (zásada volného hodnocení důkazů) nestanoví
žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti,
tak pro stanovení relativní váhy určitých typů či druhů jednotlivých důkazů.
Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně
zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S
přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a
které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový,
nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v
jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné
kompetence.
34. K namítanému zjevnému rozporu mezi audiozáznamem pořízeným
spoluobviněným M. Ř. (trestní věc tohoto obviněného byla podle § 222 odst. 2
tr. ř. postoupena samostatným usnesením Magistrátu města Jablonec nad Nisou) a
skutkovými zjišteními učiněnými odvolacím soudem lze uvést, že námitky
obviněného nelze považovat za důvodné, a to z následujících důvodů. Obviněný
přináší vlastní hodnocení předmětného důkazu a vlastní skutková zjištění, která
by z něj měla vyplývat. Podle něj poškozená D. D. odvolala své vykázání a v
podstatě je pozvala ke stolu celou situaci vyřešit. Tento závěr je však v
rozporu s jinými důkazy provedenými ve věci a zároveň se samotným
audiozáznamem. Odvolací soud vysvětlil, že v projednávané věci proti sobě stály
na straně jedné protichůdné výpovědi obviněného a spoluobviněného Ř., a na
straně druhé výpovědi poškozené D. D. a jejího přítele A. J. Nejobjektivnější
obraz o průběhu celé události poskytoval právě zmíněný audiozáznam, s jehož
hodnocením soudem prvního stupně se však odvolací soud zcela neztotožnil, pokud
šlo o závěr o násilném vstupu obviněného do obydlí poškozené. Odvolací soud
proto poté, co se s obsahem audiozáznamu seznámil, přistoupil ve veřejném
zasedání k jeho opětovnému provedení postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř.
(srov. protokol o veřejném zasedání ze dne 31. 1. 2025, na č. l. 378–379 spisu;
body 12.-13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud po seznámení
se s obsahem předmětného audiozáznamu konstatuje, že skutková zjištění vyvozená
odvolacím soudem v bodech 14.-15. odůvodnění jeho usnesení pořízenému
audiozáznamu zcela odpovídají. Ve shodě s odvolacím soudem rovněž konstatuje,
že obsah audiozáznamu odpovídá jeho textovému přepisu, resp. vyhodnocení
učiněnému policejním orgánem, založenému na č. l. 114–118 spisu. Odvolací soud
tedy na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že poškozená sama a
dobrovolně pozvala obviněného a spoluobviněného M. Ř. do bytu, a vyloučil tak
použití násilí ke vstupu (vniknutí) do bytu. Soudu prvního stupně však zcela
přisvědčil stran posouzení průběhu konfliktu po vstupu obviněného a
spoluobviněného do bytu poškozené. Potvrdil, že poškozená i svědek A. J.
opakovaně vykazovali obviněného a spoluobviněného Ř. z bytu a že mezi
přítomnými došlo k potyčce, která vyústila v poranění poškozené objektivizované
znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Andrey
Vlčkové.
35. Z audiozáznamu se podává, že poškozená do svého bytu dobrovolně
vpustila obviněného a spoluobviněného Ř. (cca v čase 2:42 záznamu). Následně se
poškozená poměrně klidným hlasem ohradila, proč do ní obviněný strká (cca v
čase 3:11 záznamu.). Poté spolu začali řešit, zdali poškozená u bývalého
zaměstnavatele odcizovala zboží, podezření z neoprávněně si přisvojené odměny a
další údajné pohledávky obviněného za poškozenou. Během této diskuse se do
konverzace zapojil i svědek A. J. (cca v čase 3:15-5:20 záznamu; viz bod 14.
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V čase 5:53 záznamu (v odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu nesprávně uvedeno 5:23) dochází k fyzickému konfliktu
a vykazování z bytu slovy „vypadni, vypadni“ svědkem A. J. V cca čase 6:00
záznamu je slyšet poškozená křičící „nech mě, co to děláš, co to děláš, ty
vole, jsi normální?, co na mě šaháš ty chcípáku.“ V čase 6:20 pak poškozená
zvýšeným hlasem vykazuje obviněného ven slovy „vypadni, vypadni odsaď“.
Konflikt pak pokračuje, mezi zúčastněnými však již neprobíhá fyzické napadání.
V čase cca 6:57 záznamu poškozená v reakci na proběhlou situaci křičí „kdyby
sis sedl ke stolu a řešil celou věc normálně“. Konflikt poté nadále probíhá jen
ve verbální rovině. V čase cca 7:25 záznamu poškozená volá na policii (za
přítomnosti obviněného a spoluobviněného M. Ř.) a informuje je o vniknutí
obviněného do svého bytu. Poté, co dotelefonuje, tak v čase 7:45 záznamu
zvýšeným hlasem, ale nikoliv křikem, říká „jako kdybychom si tady sedli a
normálně to vyřešili, S., já jsem ...“ Na to ji obviněný okřikne a hádka
pokračuje. Z tónu jejího hlasu i kontextu celé situace je však zřejmé, že se v
obou případech, kdy vyslovila přání „vyřešit situaci u stolu“, jedná o
vyjádření frustrace z toho, jak celá situace vygradovala, a nikoliv o odvolání
vykázání či dokonce doslovnou a vážně míněnou pozvánku ke stolu, aby celou
situaci vyřešili v klidu. O žádném odvolání vykázání tedy nemůže být řeč.
Zvláště za situace, kdy cca 30 sekund po prvním povzdechnutí si, aby celou
situaci řešili jinak, volá policii, a poté, co zavěsí a podruhé vysloví přání
jiného řešení situace, policii neodvolává a hádka s křikem pokračuje až do
příjezdu policie (v čase 13:05 záznamu). Interpretace obviněného, že tímto
projevila svůj úmysl odvolat jeho vykázání z bytu, nemůže obstát. Naopak je na
místě přisvědčit skutkovému závěru odvolacího soudu, že obviněný společně se
spoluobviněným M. Ř. v bytě přes opakované výzvy a nesouhlas jeho obyvatelů
setrvávali a pokračovali v započaté hádce. Rozhodně nelze hovořit o odvolání
vykázání ani o smíření poškozené a svědka A. J. s jejich dalším setrváním v
bytě. Závěry soudu prvního stupně stran části incidentu odehrávající se po
vstupu do bytu a prvním fyzickém konfliktu mezi obviněným a poškozenou)
odpovídají obsahu provedeného dokazování (zejména předmětnému audiozáznamu) a
nejsou s ním v žádném, natožpak zjevném rozporu.
36. Pokud se jedná o část odůvodnění odvolacího soudu, kde je uvedeno,
že: „Nelze vyloučit, že obžalovaný byl i na tuto eventualitu připraven (myšleno
fyzický nátlak či fyzickou konfrontaci), neboť se na místo dostavil spolu s M.
Ř., který jak lze dovodit z protokolu o hlavním líčení a výpovědi M. Ř., je
pravděpodobně výrazné muskulatury, posiluje a 10 let hrál ragby“, nelze
obviněnému přisvědčit v tom, že se jedná o nepodložený závěr, který je ve
zjevném rozporu s obsahem provedeného dokazování. Tento závěr, resp. úvaha
odvolacího soudu má podklad ve vlastní výpovědi obviněného. Ten v hlavním
líčení konaném dne 22. 4. 2024 vypověděl mimo jiné, že „spoluobviněnému M. Ř.
řekl „o jaké lidi jde, že dluží peníze, nevěřím, že kdybych tam šel sám, že
bych od nich něco dostal. Chtěl jsem ho jako svědka, aby stál vedle mě, a kdyby
došlo k potyčce, že doufám, že mě ochrání“ (protokol o hlavním líčení ze dne
22. 4. 2024 na č. l. 277–284 spisu). Z tohoto fragmentu výpovědi je zjevné, že
obviněný vzal spoluobviněného M. Ř. primárně jako svědka (o čemž svědčí i
skutečnost, že tento spoluobviněný zapnul nahrávání na svém mobilním telefonu a
pořídil audiozáznam celého incidentu), ale zároveň také jako fyzickou podporu
pro případ, že by k nějaké fyzické potyčce skutečně došlo. Jinými slovy,
vedlejším motivem pro přibrání spoluobviněného Ř. byla i snaha mít ho při sobě
pro případ konfliktu.
37. Odvolací soud ve svém hodnocení uvedl, že obviněný setrval na své
výpovědi z přípravného řízení, že nepadlo slovo o tom, že by měli z bytu
odejít. Z výpovědí obviněného se skutečně podává, že připustil, že je z bytu
poškozená a její přítel vyhazovali, ale vzápětí měli říci, ať to vyřeší v klidu
(protokol o hlavním líčení ze dne 22. 4. 2024 na č. l. 277–284 spisu). Nejedná
se však o informaci mající jakýkoliv vliv na právní posouzení jeho jednání jako
přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Jak bylo
rozvedeno již výše, z této části jeho výpovědi soud při stabilizaci skutkových
zjištění nevycházel, resp. nedospěl ke skutkové verzi prezentované obviněným.
Klíčovým důkazem pro stanovení skutkového děje byl pořízený audiozáznam, který
byl důkazem podávajícím nejpřesnější obraz o skutečném průběhu celého
incidentu. Přestože je tedy výtka obviněného stran obsahu jeho výpovědi v
hlavním líčení důvodná, tak není způsobilá vyvolat pochybnosti o správnosti
skutkových zjištění soudů nižších stupňů o tom, jak se odehrál skutek kladený
mu za vinu.
38. Nejvyšší soud shrnuje, že v projednávané věci žádný zjevný rozpor
mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jablonci nad Nisou korigovanými
Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci na straně jedné a
provedenými důkazy na straně druhé neshledal. V projednávané věci mají skutková
zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to zejména
audiozáznam celého incidentu pořízený spoluobviněným M. Ř., listinné důkazy
(zejména lékařské zprávy a znalecký posudek z oboru zdravotnictví týkající se
poškozené D. D.) a výpovědi obviněného, spoluobviněného M. Ř., svědkyně D. D. a
svědka A. J. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudy provedené
důkazy hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně
zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z
nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné
deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2
odst. 6 tr. ř. Lze uzavřít, že přestože obviněný považuje skutková zjištění za
nesprávná a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a
jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem
prvního stupně, následně korigované soudem odvolacím, splňuje zákonné požadavky
na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela
vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný
rozpor.
39. Obviněný dále namítl, že odvolací soud nedostál požadavkům
ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř., a překročil oprávnění
dané mu zákonem. Pochybení mělo spočívat v tom, že odvolací soud překročil meze
hodnocení důkazů odvolacím soudem a změnil popis skutku tak, že nebyla
zachována totožnost skutku, čímž se stalo jeho rozhodnutí pro obviněného
překvapivým.
40. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo
850/2022, připomněl, že v případech, kdy odvolací soud zruší napadený rozsudek
soudu prvního stupně z důvodů uvedených v ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), c)
tr. ř., tedy když přezkoumá hodnocení důkazů soudem prvního stupně, shledá jej
vadným a ve věci sám rozhodne podle § 259 odst. 3 tr. ř., je vázán omezením
stanoveným v § 263 odst. 7 tr. ř.
41. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. může odvolací soud ve věci rozhodnout sám
rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu,
který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů
provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může
odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v
odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné
důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly
provedeny v hlavním líčení.
42. Ustanovení § 259 odst. 3 je limitem pro vlastní meritorní
rozhodování věci odvolacím soudem, a stanoví tedy rozsah uplatnění apelačního
principu, který v odvolacím řízení převažuje, a nezbytnou míru zachování prvků
kasace. Odvolací soud by měl zpravidla rozhodnout ve věci sám, pokud nejde o
doplňování skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně tak, že by si
vyžádalo obsáhlé a zároveň obtížně proveditelné dokazování a že by tím odvolací
soud vlastně nahrazoval činnost soudu prvního stupně . Neprovádí „druhé hlavní
líčení“ a v něm dokazování ve stejném, nebo dokonce ještě v širším rozsahu než
soud prvního stupně. Je však povinen doplnit řízení důkazy potřebnými k tomu,
aby mohl rozhodnout o odvolání. Výsledkem doplnění dokazování před odvolacím
soudem může být buďto závěr o takových nedostatcích skutkových zjištění, že je
nutno napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí, nebo častěji odstranění těchto nedostatků tak, aby se
doplněná skutková zjištění mohla stát podkladem pro jiné, ale rovněž meritorní
rozhodnutí odvolacího soudu. Pro případ změny nebo doplnění skutkových zjištění
je odvolací soud vázán omezením podle § 263 odst. 7 tr. ř., které se projevuje
tím, že odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve
veřejném zasedání před odvolacím soudem. Při opětovném hodnocení však musí
navazovat na důkazy provedené před soudem prvního stupně v hlavním líčení,
přičemž je vázán hodnocením těchto důkazů, tak jak ho provedl soud prvního
stupně, s výjimkou těch důkazů, které byly provedeny před odvolacím soudem.
Možnost odvolacího soudu doplnit dokazování a rozhodnout na podkladě nově
zhodnocených důkazů přímo před ním provedených a důkazů provedených před soudem
prvního stupně po jejich vzájemném „skloubení a provázání“ stanoveným procesním
postupem podle § 263 odst. 7 tr. ř. umožní odvolacímu soudu, aby sám rozhodl
ve věci odlišně, aniž by musel věc zpravidla opakovaně vracet soudu prvního
stupně s formálními pokyny a upozorněními na nutnost přihlédnout ještě k dalším
okolnostem případu, a tak si v podstatě „vynucovat“ jiné zhodnocení důkazů a
odlišné rozhodnutí ve věci (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2013, str.3083–3085).
43. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a s
ohledem na konkrétní postup odvolacího soudu dospěl k závěru, že v projednávané
věci k porušení výše citovaných ustanovení ani práv obviněného nedošlo.
Odvolací soud postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. provedl první část
audiozáznamu incidentu pořízeného spoluobviněným M. Ř. a ve vztahu k první
části incidentu (tj. ke vstupu do bytu poškozené) tento důkaz ve spojení s
jinými důkazy znovu vyhodnotil, resp. ve prospěch obviněného přehodnotil. Na
rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že poškozená dobrovolně pozvala
obviněného a spoluobviněného M. Ř. k sobě do bytu, a tedy se nemohlo jednat o
neoprávněné vniknutí s užitím násilí ve smyslu ustanovení § 178 odst. 2 tr.
zákoníku. Jinak shledal závěry soudu prvního stupně správné, a to i ve vztahu
ke skutkovému zjištění, že obviněný a spoluobviněný M. Ř. byli opakovaně
poškozenou a jejím přítelem z bytu vykazováni, ale ani k opakované výzvě
neodešli a v průběhu jejich neoprávněného setrvání došlo k poranění poškozené.
Odpovídajícím způsobem pak upravil i skutkovou větu. Je vhodné zdůraznit, že
obhajoba tímto postupem odvolacího soudu nebyla nijak omezena. Výše vyložená
ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř. takový postup výslovně
umožňují. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že nedošlo k
porušení ústavně zaručených práv obviněného.
44. Obviněný rovněž namítá porušení zásady totožnosti skutku. Je toho
názoru, že totožnost skutku nebyla zachována, protože rozsudkem odvolacího
soudu došlo ke změně skutku oproti tomu, jak byl vymezen v podané obžalobě a ve
skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud považuje za vhodné
ozřejmit, že takto formulovaná námitka není pod obviněným uplatněné dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. v obecné rovině podřaditelná, a
to z následujících důvodů. Pojem „totožnost skutku“ je institutem trestního
práva procesního (je upraven v ustanovení § 220 tr. ř.), nikoliv trestního
práva hmotného. Pokud obviněný výslovně namítá, že v dané věci není dána
totožnost skutku, směřuje jeho námitka do oblasti trestního práva procesního,
nikoliv trestního práva hmotného, přičemž námitka nesměřuje proti jedné z
variant dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takto
formulovanou námitku nelze v rámci podaného dovolání úspěšně podřadit nejen pod
deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod
žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. (viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 454/2016). Je ovšem nutno
připustit, že výjimečně by námitka stran nerespektování obžalovací zásady mohla
naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017), pokud by takové
porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní
posouzení jednání obviněného. O takový případ se však v projednávané věci
nejedná.
45. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud ve vztahu k námitce totožnosti
skutku dodává, že ve smyslu ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. může soud
rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, avšak nemusí jít o
naprostou shodu žalobního návrhu a výroku rozsudku. Je nutno přihlížet i ke
změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem.
Zároveň musí Nejvyšší soud zdůraznit, že podle ustálené judikatury je třeba
rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším
světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž
prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace.
Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek, a
nikoliv jeho popis, neboť trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli
ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp.
zn. 8 Tdo 179/2010). Platí, že totožnost skutku v trestním řízení je zachována,
je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (blíže viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79 a ze dne 16.
2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku současně neznamená, že mezi
skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu
obžaloby a skutkem uvedeným v rozsudku musí být naprostá a plná shoda.
Totožnost skutku je tedy dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale
i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku nebo
při částečném zachování totožnosti jednání a následku (viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku je
také zachována v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do
souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, a rovněž
i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další,
tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. usnesení Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 143/02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp.
zn. 3 Tdo 384/2014).
46. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba zdůraznit, že v dané
věci není pochyb o tom, že i při změně některých skutečností spáchání trestné
činnosti mezi obžalobou a rozsudkem soudu prvního stupně a následně rozsudkem
druhého stupně byla zachována totožnost skutku, když byla částečně zachována
totožnost jednání a následku. V předmětné věci nedošlo ke změně způsobu
spáchání trestné činnosti (tj. neoprávněné narušení domovní svobody poškozené
D. D.). Jinak vyjádřeno, postupem odvolacího soudu nedošlo k tomu, že by byla
porušena totožnost skutku, neboť byla částečně zachována totožnost jednání,
když oproti podané obžalobě odvolací soud pouze upřesnil konkrétní způsob
jednání, jakým došlo ke spáchání téhož trestného činu. V daném případě pak byla
zachována i totožnost následku, neboť jednáním obviněného byla porušena domovní
svoboda poškozené D. D. Dlužno dodat, že jak opakované vykazování obviněného z
bytu, tak přivolání policie a újma na zdraví poškozené, byly součástí popisu
skutku již od podání obžaloby. Jinými slovy, jednání, pro které byl obviněný
uznán vinným, bylo součástí skutku od samého počátku. Stejně tak bylo
obviněnému od počátku kladeno za vinu naplnění základní skutkové podstaty podle
§ 178 odst. 1 tr. zákoníku.
47. Navíc je třeba uvést, že pokud obviněný poukazuje na rozdíly mezi
podanou obžalobou, skutkem vyjádřeným v rozsudku soudu prvního stupně a v
rozsudku soudu odvolacího, tak zcela pomíjí, že v podané obžalobě byl skutek
formulován na základě důkazů, které byly provedeny v přípravném řízení. Na
podkladě dokazování realizovaného před soudem prvního stupně i soudem odvolacím
soudy upravily popis skutku oproti podané obžalobě a odpovídajícím způsobem
tyto změny promítly v právním posouzení jeho jednání. Třeba podotknout, že vždy
ve prospěch obviněného a v souladu se zásadou in dubio pro reo. V projednávané
věci se tak nejednalo ani o takovou situaci, kdy by odvolací soud rozhodl
překvapivě, nezákonně či do věci vnesl tzv. novum. Pokud po provedeném
dokazování a v reakci na výsledky dokazování odvolací soud shledal nutným a
žádoucím částečně upravit popis jednání obviněného s tím, že část jemu za vinu
kladeného jednání nebyla prokázána, nelze v tomto spatřovat porušení práva na
spravedlivý proces.
48. Z výše uvedeného pak jednoznačně podává i to, že rozhodnutí
odvolacího soudu nelze považovat za překvapivé. Ve smyslu judikatury Ústavního
soudu může tzv. překvapivé rozhodnutí porušovat právo na spravedlivý proces
podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a tím zakládat dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS
251/04, ze dne 24. 2. 2005). Za překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury
Ústavního soudu se považuje takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě
zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04). Jedná se o rozhodnutí, jehož skutkové či
právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k
dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat
(nemohl ho anticipovat) a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou
obhajobu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS
544/98, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS
93/99, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09).
49. Nejvyšší soud uvádí, že se v projednávané věci se nejedná ve smyslu
ustálené judikatury o překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by došlo k
zasažení do ústavně zaručených práv obviněného. Jak bylo už opakovaně zmiňováno
výše, tak po celou dobu trestního řízení bylo zřejmé, co je obviněnému kladeno
za vinu, a bylo vždy jednáno o totožném skutku. Zároveň bylo od počátku
trestního řízení zřejmé, jaký trestný čin je v jednání obviněného spatřován (a
to přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku). Z
popisu skutku v obžalobě, rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího
soudu se vždy podávalo, že obviněný společně se spoluobviněným M. Ř. byli z
bytu poškozené opakovaně vykazováni, že byla přivolána Policie ČR a že mezi
obviněným, spoluobviněným M. Ř., poškozenou D. D. a svědkem A. J. došlo k
fyzickému potýkání, jehož následkem bylo poranění poškozené spočívající nejméně
v pohmoždění okolí levého ucha, pohmoždění levé strany krku a pohmoždění levé
lopatky. Vyjma skutkové věty o tom svědčí i odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně, který v bodě 11. odůvodnění konstatoval, že „je nepochybné, že jak
obžalovaný S. Š., tak i M. Ř. setrvávali v bytě po delší dobu, přestože jim
poškozená i A. J. dávali jednoznačně najevo, že o jejich přítomnost v bytě
nestojí.“ Tato informace tedy pro obviněného rozhodně nemohla být překvapivá.
Změna popisu skutku spojená s přehodnocením části skutkového děje týkajícího se
samotného vstupu obviněného do obydlí poškozené, učiněná na podkladě odvolání
obviněného a jednoznačně v jeho prospěch, na tomto nemůže nic změnit. V bodě
16. odůvodnění svého rozsudku totiž odvolací soud jednoznačně uvádí (pozn. byť
je v rozsudku uvedeno okresní soud, z kontextu rozhodnutí je zřejmé, že se
jedná toliko o zjevnou písařskou chybu), že „z popisu skutku vypustil
neprokázanou část o násilném vniknutí obžalovaného do bytu s tím, že na základě
provedeného dokazování násilné vniknutí nebylo bez důvodných pochybností
prokázáno. Krajský soud ovšem již přijal ten skutkový závěr okresního soudu, že
poté, co došlo v bytě k fyzické potyčce, poškozená i její přítel vykazovali
obžalovaného z bytu a poškozená na místo i přivolala policejní hlídku. Lze tedy
uvést, že v této další části fakticky zůstal popis skutku beze změn.“ Nelze tak
hovořit o tom, že by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být ve světle
stabilizované judikatury rozhodnutím překvapivým, ani o tom, že obviněnému bylo
upřeno právo na efektivní obhajobu.
50. Obviněný v podaném dovolání dále deklaroval dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán za situce, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
51. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak
byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý
trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin.
Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též
jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné
skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce
předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v
usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn.
IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v
dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li
shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
52. Obviněný v podaném dovolání ve vztahu k právnímu posouzení jeho
jednání uvedl toliko, že „uvedená skutková zjištění nenaplňují všechny znaky
skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1
trestního zákoníku, čehož se měl oproti původním skutkovým zjištěním dopustit
klient neoprávněným setrváním v obydlí jiného. Klient byl bezesporu vyzván
poškozenou, aby v jejím bytě setrval, jak bylo rozvedeno výše.“
53. Obviněný veškerou svou argumentací, která je již vypořádána výše,
brojil proti stabilizovaným skutkovým zjištěním. Velmi kusou argumentaci v
tomto ohledu vystavěl na představení alternativní interpretace provedených
důkazů a z ní vyplývající vlastní skutkové verze události. Jak již ale uvedl
Nejvyšší soud výše, tak mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů stran
neoprávněného setrvání v obydlí poškozené a provedeným dokazováním není možno
shledat žádný nesoulad. Uvedené skutečnosti z provedeného dokazování
prokazatelným způsobem vyplývají, přičemž není pochyb o tom, že by si poškozená
ono opakované vykazování spojené i s přivoláním Policie ČR jakýmkoliv způsobem
rozmyslela. Stejně tak nelze konstatovat, že by se ze strany odvolacího soudu
jednalo oproti původním zjištěním o novum.
54. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak
zůstává prostou formální deklarací bez argumentační opory. Nejvyšší soud je
nucen připomenout, že dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným
mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové
vady trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně,
které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu ustanovení § 265b tr. ř. Zákonný
důvod přitom nemůže být jen deklarován, nýbrž je také třeba, aby mu svým
obsahem odpovídala argumentace v podaném dovolání. Pouhé konstatování, že
hmotněprávní posouzení je nesprávné či nedostatečné, rozhodně nemůže vést k
tomu, aby Nejvyšší soud z vlastní inciativy ze všech možných hledisek zkoumal
právní závěry soudů nižších stupňů a v dovolacím řízení je zákonem dáno povinné
zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný
prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací
směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Nejvyšší soud není
povinen ani oprávněn si argumentaci dovolatele domýšlet nebo ji dokonce sám
aktivisticky dotvářet, zvláště je-li při přezkumu vázán rozsahem a důvody
podaného dovolání (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1.
2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023,
sp. zn. 3 Tdo 1191/2022). Námitkou, resp. náznakem námitky obviněného směřující
vůči hmotněprávnímu hodnocení stabilizovaných skutkových zjištění se proto
Nejvyšší soud blíže zabývat nemohl.
55. Pro úplnost lze uvést, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního
stupně dospěl k odlišnému právnímu posouzení jednání obviněného. K tomu jej
vedlo částečné přehodnocení skutkových zjištění, jak bylo již podrobně
rozvedeno výše. Dospěl k závěru, že obviněný nevnikl za užití násilí do obydlí
poškozené, a nenaplnil tak kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu porušování
domovní svobody ve smyslu odst. 2 § 178 tr. zákoníku, ale jeho jednání naplnilo
základní skutkovou podstatu uvedenou v ustanovení § 178 odst. 1 tr. zákoníku,
neboť obviněný v bytě poškozené neoprávněně setrval po tom, co byl opakovaně
vykazován. V bodě 17. odůvodnění svého rozsudku podrobně zdůvodnil svůj závěr o
posouzení jednání obviněného jako naplňujícího skutkovou podstatu mírnějšího
trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. V
tomto ohledu není možné odvolacímu soudu nic vytknout a Nejvyšší soud proto pro
stručnost odkazuje na příslušnou část odůvodnění jeho rozsudku, se kterým se
zcela ztotožňuje.
56. Obviněný dále vznesl námitku, jíž brojil proti uložení povinnosti k
náhradě škody poškozené VZP ve výši 4.203 Kč, s tím, že byl uznán vinným pouze
neoprávněným setrváním v obydlí jiného. Rozsudek soudu prvního stupně
zahrnující vniknutí do bytu s užitím násilí byl v celém rozsahu zrušen
odvolacím soudem, a podle obviněného tak není dána příčinná souvislost mezi
jeho jednáním a vznikem škody.
57. Nejvyšší soud v tomto ohledu připomíná, že pokud je v popisu skutku
v odsuzujícím rozsudku obviněnému kladeno za vinu způsobení zranění poškozené,
které si vyžádalo léčení a tedy vznikly náklady VZP, o nichž bylo rozhodováno
soudy v adhezním řízení, pak lze konstatovat, že takový postup soudů je v
souladu se zákonem (§ 228 tr. ř., § 229 tr. ř.).
58. O takovou škodu, nemajetkovou újmu nebo bezdůvodné obohacení jde,
pokud jejich vznik je v příčinné souvislosti se žalovaným skutkem. Existence
příčinné souvislosti mezi trestným činem jako protiprávním jednáním
obžalovaného na straně jedné a vznikem škody nebo nemajetkové újmy nebo
získáním bezdůvodného obohacení na straně bude dána vždy, je-li výše škody nebo
rozsah bezdůvodného obohacení zároveň trestněprávním následkem (účinkem)
trestného činu; v ostatních případech, kdy se způsobení škody nebo nemajetkové
újmy, resp. získání bezdůvodného obohacení, neprojeví v právní kvalifikaci
trestného činu, musí být jeho spáchání alespoň jednou z příčin, bez níž by
jinak nedošlo ke škodě nebo k nemajetkové újmě, resp. k získání bezdůvodného
obohacení (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2013, s. 2836-2847.)
59. Nejvyšší soud v daném kontextu připomíná, že skutek, jímž byl
obviněný pravomocně uznán vinným zahrnuje jak neoprávněné setrvání v bytě
poškozené poté, co byl opakovaně z bytu vykazován, tak fyzický konflikt, který
se v rámci tohoto neoprávněného setrvání odehrál a zahrnoval vzájemný fyzický
kontakt a potýkání. Následkem tohoto konfliktu poškozená utrpěla pohmoždění
levé strany krku, okolí levého ucha a levé lopatky (což bylo objektivizováno
lékařskou zprávou i znaleckým posudkem). Je tak zjevné, že pokud by obviněný
neoprávněně nesetrvával proti vůli poškozené v jejím bytě, tak by nedošlo k
eskalaci konfliktu, který přerostl až do vzájemné fyzické konfrontace mající za
následek výše specifikované pohmožděniny, jež si vyžádaly ošetření poškozené,
jehož uhrazení si zdravotní pojišťovna v trestním řízení nárokovala. Jednání
obviněného kladené mu za vinu tedy nebylo toliko jednou z příčin, bez které by
škoda nenastala, ale příčinou výlučnou.
60. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i odvolací soud. Se zrušením
rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu a novým odsouzením obviněného
totiž rozhodoval opětovně i o uložení povinnosti k náhradě škody. Stejně jako
soud prvního stupně uložil obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost
nahradit poškozené VZP vzniklou škodu. Uložení povinnosti k náhradě škody
poškozené VZP odůvodnil podrobně v bodě 20. odůvodnění svého rozsudku. V závěru
téhož bodu konstatoval, že „z provedených důkazů je pak zřejmé, že potyčka byla
vyvolána obžalovaným v rámci skutku uvedeného ve výroku rozsudku, tedy zranění
poškozené vzniklo v příčinné souvislosti s jednáním obžalovaného a okresní soud
tak postupoval správně, pokud na náhradě škody přiznal poškozené požadovanou
částku ve výši 4 203 Kč jakožto náklady spojené s léčením poškozené.“
IV.
61. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne,
jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i
odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením
zákona dovolání, které podal obviněný S. Š. odmítl.
62. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 10. 2025
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu