3 Tdo 855/2024-1378
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2025 o dovoláních, která podali obviněný T. B. a obviněná D. E. B. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 13 To 109/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 94/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných T. B. a D. E. B. odmítají.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 2. 2024, sp. zn. 1 T 94/2023, byl obviněný T. B. (dále též „obviněný, „dovolatel“) pod bodem 1. výroku o vině uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 19. 2. 2023 v 02:55 hodin ve 2. nadzemním podlaží Penzionu XY na ulici XY č. p. XY v Českých Budějovicích se záměrně rozběhl proti dřevěným vstupním dveřím pokoje č. 5 a svým tělem do těchto dveří narazil, čímž došlo k jejich poškození, a to ke vzniku praskliny v oblasti kování o délce 6 cm a praskliny v celé šíři dřevěné zárubně dveří, svým jednáním tak způsobil majiteli penzionu A.
P. a společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617, škodu v celkové výši 31.400 Kč, a pod bodem 2. výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že ačkoli mu byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 6. 2021, sp. zn. 8 T 15/2021, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 8. 2021, č. j. 4 To 299/2021-158, s nabytím právní moci dne 17.
8. 2021, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel pro všechny skupiny na dobu 46 měsíců, který běží do 10. 8. 2026, přesto přinejmenším dne 17. 3. 2023 v přesně nezjištěné době řídil pronajaté osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Superb, rz: XY, a to z přesně nezjištěného místa v Praze do XY, kdy jel po dálnici D 11, silnici I/35, I/43, následně řídil vozidlo po místních komunikacích ze XY do XY k domu č.p. XY a poté zpět do Prahy, a dále dne 18. 3.
2023 v přesně nezjištěné době řídil pronajaté osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Superb, RZ: XY, a to z přesně nezjištěného místa v Praze do XY, kdy jel po dálnici D 11, silnici I/35, I/43, následně řídil vozidlo po místních komunikacích ze XY do XY k domu č. p. XY, a poté dne 19. 3. 2023 v přesně nezjištěné době zpět do Prahy.
2. Pod bodem 3. a 5. výroku o vině byl obviněný T. B. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a obviněná D. E. B. (dále též „obviněná“, „dovolatelka“) byla uznána vinnou přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2, 3 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a pod bodem 5. výroku o vině byli oba obvinění rovněž uznáni vinnými zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 tr.
zákoníku alinea první spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že: 3. ačkoli byla D. E. B. trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 5. 2022, č. j. 44 T 61/2022, který nabyl právní moci dne 1. 5. 2022, odsouzena pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr.
zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, kdy výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků, přesto po předchozí společné domluvě T. B. a D. E. B. ohledně získání finančních prostředků Z. D., v době od 18. 3. 2023 ve 23.00 hodin do 19. 3. 2023 v 0:30 hodin na adrese XY č. p. XY, okres XY, kam společně přijeli osobním motorovým vozidlem tov. zn. Škoda Superb, rz: XY, vešla D. E. B. neuzamčenými dveřmi do rodinnému domu Z. D., kde z konferenčního stolku v obývacím pokoji odcizila mobilní telefon značky HONOR S8 Z.
D., kdy Z. D. spal na gauči v bezprostřední blízkosti konferenčního stolku, a odcizený mobilní telefon následně ve vozidle tov. zn. Škoda Superb, rz: XY, předala T. B. k dalšímu postupu a operacím za účelem získání finančních prostředků Z. D., svým jednáním tak společně způsobili Z. D., nar. XY, trvale bytem XY č. p. XY, XY, škodu v celkové výši 800 Kč;
5. dne 19. 3. 2023 v XY, případně na jiném místě okresu XY, po předchozí společné domluvě ohledně získání finančních prostředků Z. D., nar. XY, poté, co mu D. E. B. poskytla odcizený mobilní telefon zn. Honor S8 Z. D., který odblokovala přístupovým gestem a zpřístupnila tak internetové bankovnictví s vědomím, že odcizený mobilní telefon či jeho obsah bude použit k dalšímu postupu a operacím za účelem získání finančních prostředků, za použití informací získaných z odcizeného mobilního telefonu a internetového bankovnictví Z.
D. vedeného u bankovní společnosti Česká spořitelna, a.s. k osobnímu účtu č. XY na jméno Z. D. v 01:11 hodin nejprve na svém mobilním telefonu zn. Samsung Galaxy Note20 Ultra 5G aktivoval k tomuto bankovnímu účtu aplikaci George klíč a v 01:15 hodin aktivoval pomocí George klíče aplikaci George Go, zde poté v 01:16 hodin vytvořil virtuální George kartu č. XY a v 01:20 hodin vytvořil virtuální George kartu č. XY, kdy následně společně odjeli od rodinného domu Z. D. na ulici XY ve XY, kde T. B.
následně vytvořil další virtuální George karty, konkrétně v 02:54 hodin virtuální George kartu č. XY, v 03:04 hodin virtuální George kartu č. XY, v 03:07 hodin virtuální George kartu č. XY, v 03:11 hodin virtuální George kartu č. XY, v 03:15 hodin virtuální George kartu č. XY, v 03:17 hodin virtuální George kartu č. XY a v 03:23 hodin virtuální George kartu č. XY, kdy hned po každém založení virtuální George karty navýšil limit výběru finančních prostředků, a v době od 02:26 hodin do 03:22 hodin pomocí těchto virtuálních karet uskutečnil z bankomatu České spořitelny na adrese XY, XY, celkem osm výběrů z bankovního účtu Z.
D. č. XY, kdy dva výběry uskutečnil po 20.000 Kč prostřednictvím A. T., a šest výběrů po 50.000 Kč uskutečnil osobně, čímž získali finanční hotovost v celkové výši 340.000 Kč, a poté dne 19. 3. 2023 v 03:20 hodin T. B. za použití informací získaných z odcizeného mobilního telefonu a internetového bankovnictví Z. D. vedeného u bankovní společnosti Česká spořitelna, a.s. na jméno Z. D. přeposlal finanční prostředky ve výši 100.000 Kč ze spořícího účtu Z. D. č. XY na běžný účet Z. D. č. XY, a následně z tohoto účtu neoprávněně převedl finanční částku ve výši 70.000 Kč na účet M.
S., nar. XY, č. ú. XY, který mu D. E. B. sdělila, poté později dne 19. 3 2023 D. E. B. požádala svoji známou M. S., aby ze svého účtu č. XY vybrala tam zaslanou finanční hotovost ve výši 70.000 Kč, což M. S. provedla a následně uvedenou finanční hotovost předala D. E. B., svým jednáním tak způsobili Z. D., nar. XY, trvale bytem XY č. p. XY, škodu ve výši 410.000 Kč, celkem tak pod body 3. a 5. společně způsobili Z. D., nar. XY, trvale bytem XY č. p. XY, škodu v celkové výši 410.800 Kč.
3. Obviněný T. B. a obviněná D. E. B. dále byli pod bodem 4. výroku o vině uznáni vinnými přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustili jednáním spočívajícím v tom, že dne 19. 3. 2023 v 0:32 hodin s největší pravděpodobností v XY, případně na jiném místě okresu XY, po předchozí společné domluvě ohledně získání finančních prostředků Z. D., nar. XY, poté, co D. E. B. poskytla T. B. mobilní telefon zn. Honor S8 odcizený Z. D., který odblokovala přístupovým gestem a zpřístupnila tak internetové bankovnictví, s vědomím, že odcizený mobilní telefon či jeho obsah bude použit k dalšímu postupu a operacím za účelem získání finančních prostředků, vstoupil T. B. ze svého mobilního telefonu zn. Samsung Galaxy Note20 Ultra 5 G přes internetové stránky rb.cz do internetového bankovnictví vedeného u bankovní společnosti Raiffeisenbank a.s., IČ 49240901, se sídlem Hvězdova 1716, Praha 4, na jméno Z. D., nar. XY, kde vytvořil žádost o Spotřebitelský úvěr – Minutová půjčka s uvedením jména Z. D. a rodného čísla Z. D.: XY/XY na částku 200.000 Kč evidovanou bankovní společností Raiffeisenbank a.s. pod č. 2303563437, čímž spustil proces sjednávání Spotřebitelského úvěru – Minutová půjčka, k jehož uzavření z důvodu nepotvrzení žádosti nakonec nedošlo a finanční prostředky tak nebyly získány.
4. Obviněná D. E. B. pak byla pod bodem 6. výroku o vině uznána vinnou přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že nejméně dne 22. 3. 2023 na ulici XY ve XY měla u sebe v držení pro vlastní potřebu 4,04 gramy drogy metamfetamin – pervitin, která je zařazena do Seznamu č. 5 psychotropních látek přílohy 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek (tj. Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách), která obsahovala 2,82 g metamfetaminu báze, tj. 3,51 g metamfetaminu hydrochloridu.
5. Za jednání popsané pod body 1. až 5. výroku o vině byl obviněný T. B. odsouzen podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
6. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. SAMSUNG Galaxy Note20 Ultra 5G, IMEI: XY se SIM kartou operátora Vodafone č. XY a SIM kartou operátora Vodafone č. XY.
7. Obviněná D. E. B. byla za jednání popsané pod body 3. až 6. výroku o vině odsouzena podle § 234 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
8. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. CUBOT NOTE 9, IMEI: XY, včetně příslušenství (nabíječky a silikonového obalu) s vloženou SIM kartou TESCO mobile a dále 3,82 g pervitinu.
9. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému T. B. uložena povinnost nahradit škodu poškozené Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617, ve výši 19.000 Kč a poškozenému A. P., nar. XY, trvale bytem XY, ve výši 12.400 Kč.
10. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně škodu poškozenému Z. D., nar. XY, trvale bytem XY, ve výši 200.617 Kč.
11. Proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 2. 2024, sp. zn. 1 T 94/2023, podali obvinění T. B. a D. E. B. samostatná odvolání směřující do výroků o vině i trestu jich se týkajících.
12. O odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích usnesením ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 13 To 109/2024, a to tak, že odvolání obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl. II.
13. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podali obvinění T. B. a D. E. B. prostřednictvím svých obhájců samostatná dovolání.
14. Obviněný B. v rámci podaného dovolání (č. l. 1330–1331, 1332–1342 spisu) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nejprve podal stručný výklad jednotlivých samostatných skutkových podstat upravených v ustanovení § 234 tr. zákoníku, s tím, že orgány činné v trestním řízení nespecifikovaly přesně právní kvalifikaci jeho jednání, resp. že právní kvalifikace se v jednotlivých fázích trestního řízení lišila. Ve vztahu k jeho jednání, zejména pak jednání popsanému pod bodem 5. výroku o vině, namítl, že orgány činné v trestním řízení měly zkoumat, zda byl dán souhlas poškozeného D. či nikoli. Uvedl, že o souhlasu poškozeného jej ubezpečila spoluobviněná B., přičemž o souhlasu poškozeného vypovídala i svědkyně T. Pokud soud polemizoval o věrohodnosti této svědkyně, uvedl, že soudu nabídl důkazy o tom, že byla nucena k určité výpovědi, a směřoval k tomu, že soud měl vycházet z výpovědi pro něho příznivější. Pokud by totiž byl dán a prokázán souhlas poškozeného D., potom by nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný je přitom přesvědčen, že souhlas poškozeného dán byl a on tedy nejednal bez jeho souhlasu. V trestním řízení přitom bylo prokázáno, že poškozený D. již dříve umožnil spoluobviněné B. výběr z platební karty, umožnil jí přístup do svého mobilního telefonu a poskytl jí přístupové údaje k internetovému bankovnictví. Dovolatel je tedy přesvědčen, že od spoluobviněné B. získal kartu legálně a po jejím utvrzení o souhlasu poškozeného. Nebyl tak rovněž naplněn specifický úmysl použít platební prostředek jako pravý nebo platný. Pokud se úmysl nepodaří prokázat, pak bude zpravidla nutno jednání kvalifikovat podle § 234 odst. 2 tr. zákoníku.
15. Dále obviněný namítl, že v průběhu veřejného zasedání, kterého se účastnil prostřednictvím videokonference, špatně rozuměl mluvenému slovu, neboť kvalita přenosu byla kolísavá, někdy špatná, a trvá na tom, že jeho přednes měl být rovněž doslovně přepsán a uložen v listinné podobě do trestního spisu, neboť soud v rámci odůvodnění rozsudku musí vycházet z celého obsahu spisu včetně přednesu obviněného. Je přesvědčen, že napadené rozhodnutí nemůže být přesvědčivé a v plné šíři správně odůvodněné.
16. Obviněný má dále za to, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, které uvedl ve svém podání v rámci usnesení o zahájení trestního stíhání osob K. a K. Tyto mají podstatný význam zejména pro hodnocení výpovědi svědkyně T., neboť se jedná o audionahrávku založenou ve spise policie v přípravném řízení zachycující jmenované, jak nutí svědkyni T. k určité výpovědi proti dovolateli a vyhrožují jí. Dále se jedná o vyžádání sdělení České spořitelny k podmínkám internetového bankovnictví, zřízení virtuální platební karty a informace stran chybějícího upozornění či varování před možností padělat platební prostředek, dále vyžádání informací od společnosti Google k podmínkám nahrání virtuální platební karty do aplikace Google Pay, a důkaz opakovaným výslechem poškozeného D., kterému obviněný podepsal uznání dluhu na částku vyšší, než jaká vznikla škoda, konkrétně na částku 350.000 Kč. Obviněný poukazuje na to, že v elektronickém bankovnictví není obsaženo zřetelné upozornění nebo varování, že padělání se trestá. Uvádí, že po přesvědčení se o souhlasu poškozeného D. ze strany spoluobviněné B. měl za to, že po přihlášení se do internetového bankovnictví pohyb v něm a případně zřízení virtuální platební karty spadá pod jeden souhlas poškozeného s přístupem. Nutnost poučení či varování o padělání má podle dovolatele zásadní vliv na posouzení subjektivní stránky trestného činu.
17. Obviněný dále brojí proti závěru, že se spáchání úvěrového podvodu dopustil ve spolupachatelství se spoluobviněnou B. Na tomto jednání nemá žádný podíl, neboť s telefonem několikrát manipulovala pouze spoluobviněná. Oba přitom svůj podíl na této části trestné činnosti popřeli, kdy jediným důkazem je s tímto spojující, měl být údaj z telefonu a obecné tvrzení, že spoluobviněná by sama takového jednání zřejmě nebyla schopna. Pokud však soud neprovedl žádné důkazy stran počítačové gramotnosti spoluobviněné, potom se podle obviněného jeví závěr soudů jako nepodložený a neodůvodněný.
18. S ohledem na uvedené námitky proto obviněný B. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 13 To 109/2024, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách, zrušil a věc byla vrácena okresnímu soudu (pozn. nesprávně uvedeno krajskému soudu) k novému projednání a rozhodnutí.
19. Obhájce obviněného rovněž uvedl, že součástí dovolání je i vlastní podání obviněného B., které je přílohou. Zde je nutno uvést, že podle § 265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání jen prostřednictvím obhájce, přičemž podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. Požadavku tohoto ustanovení odpovídá pouze takové podání, které obhájce sám zpracoval. To nelze obejít odkazem na podání, které si sepíše sám obviněný a na které obhájce jen formálně odkáže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 669/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 6 Tdo 983/2024), jak učinil obhájce obviněného B. v projednávané věci. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Nadto je nutno poznamenat, že Nejvyšší soud se v dovolání může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., a které jsou uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. „Vlastní podání“ obviněného B. bez jakékoli datace nemá povahu podání adresovaného soudu, nelze mu tedy přiznat žádné účinky dovolání, a proto nemůže představovat ani součást jeho obsahu. Nejvyšší soud se tedy tímto podáním obviněného dále nezabýval.
20. Obviněná B. v rámci dovolání (č. l. 1324–1328 spisu) uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., maje za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a následně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
21. Obviněná namítla, že odvolací soud při svém hodnocení nevzal v úvahu veškeré prokázané souvislosti, zejména nátlak obviněného B., aby mobilní telefon poškozeného D. odcizila. Podíl obviněného B. na trestné činnosti tak není pouze „významnější“, nýbrž je zcela jasně dominantní, což nebylo soudy doposud bráno v potaz. Brojí proti závěru, že jednala s obviněným B. ve spolupachatelství, resp. že byli vedeni společným úmyslem získat finanční prostředky poškozeného, kdy namítá, že soudy se nijak blíže nezabývaly rozsahem tohoto společného úmyslu.
Trvá na tom, že se mobilního telefonu poškozeného zmocnila z důvodu, že obviněný B. na ni vyvíjel nátlak, a to výhrůžkami ublížením jejímu psovi, ke kterému má velmi blízký citový vztah, popř. výhrůžkami ublížením jí samotné či její dceři. Proto v důsledku důvodné obavy o svůj život a zdraví uposlechla jeho pokynu, aby ukradla mobilní telefon poškozeného Z. D. K tomuto opětovně odkázala na záznamy komunikace mezi ní a obviněným B. založenou ve spise. Uvedla, že jím byla využita jako tzv. živý nástroj, kdy trestnou činnost zosnoval a řídil on sám, přičemž ona jednala po pohrůžce těžké újmy ať už jí samé, či jejímu psovi.
Poškozený D. vypověděl, že mu ukazovala SMS zprávy s obsahem, že obviněný B. jejího psa týrá, a že jednu z jejích SMS zpráv pochopil tak, že její pes už nežije. Rovněž svědkyně S. vypověděla, že dovolatelka měla z obviněného B. strach, stejně jako ona sama. Svědek F. B. přitom potvrdil průběh krádeže jejího psa, kdy současně potvrdil, že s nějakým mužem řešila dlužné peníze za poškození auta při dopravní nehodě, rovněž potvrdil, že jí tímto mužem bylo vyhrožováno, že pokud tento svůj dluh ve výši 60.000 Kč nesplatí, tak jí zabije psa.
Svého psa měla sice při cestě do XY s sebou (poté, co jí byl opětovně vrácen), po celou dobu však byl s obviněným B. v autě, a s ohledem na opakované výhrůžky z jeho strany tak raději uposlechla jeho pokynů. Bylo přitom již prokázáno, že se obviněný B. podobného jednání dopustil již v minulosti, kdy se snažil dosáhnout svých cílů prostřednictvím výhrůžek ublížením domácímu mazlíčkovi osoby, od které něco chtěl (viz rozsudek Krajského osudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 1/2021). Pokud tedy jednala jako živý nástroj z pokynu a na základě výhrůžek nepřímého pachatele (obviněného B.), nemůže být trestně odpovědná za úmyslný trestný čin krádeže.
Soudy se nejen nevypořádaly s námitkou, že jednala jako tzv. živý nástroj, ale nijak nezdůvodnily to, z jakého důvodu nebylo možno její jednání kvalifikovat jako pomoc k trestnému činu. Rovněž nebylo hodnoceno faktické vydírání její osoby obviněným B. a vliv tohoto vydírání na její jednání.
22. Dále obviněná namítla, že společný úmysl k získání finančních prostředků lze dovozovat pouze co do částky 30.000 Kč, kterou po ní obviněný B. požadoval zaplatit. V okamžiku, kdy prováděl osobně další výběry hotovosti z bankomatu, byla jeho pohledávka za její osobou již uhrazena, přičemž těmto dalším výběrům nebyla přítomna, neboť seděla ve vozidle, a o pozdějších výběrech neměla povědomí. Nevěděla ani o tom, zda se skutečně finanční prostředky podařilo z bankovního účtu vybrat. Toto jeho jednání by tedy mělo být posuzováno jako exces spolupachatele, a trestná činnost v tomto rozsahu by tak neměla jít k její tíži, nýbrž pouze k tíži obviněného B.
Ze žádných důkazů, ani z výpovědi svědkyně A. T., nevyplynulo nic o dohodě mezi ní a obviněným B. o výběru veškerých finančních prostředků na bankovním účtu poškozeného D. či o zajištění finančních prostředků formou žádosti o úvěr, a to ani o dohodě konkludentní. Nemohla tušit a ani předvídat, že odcizení mobilního telefonu povede k další nelegální činnosti, a to ke snaze uzavřít jménem poškozeného D. žádost o úvěr. Ani tento exces obviněného B. ji nelze klást k tíži. Obviněná je tedy přesvědčena, že nejsou dány objektivní i subjektivní podmínky spolupachatelství, a proto může být odpovědná pouze za spáchaní trestného činu v části získání finančních prostředků v rozsahu 30.000 Kč.
23. V daném případě podle obviněné nelze spatřovat naplnění znaku „sledování společného cíle“, neboť jejím cílem byla snaha umořit svůj dluh vůči obviněnému B., který na ni vyvíjel čím dál větší nátlak, zatímco cílem obviněného B. byla zcela evidentně pouhá snaha se obohatit na úkor jiné osoby v co největším rozsahu. O tomto svědčí skutečnost, že virtuální karty vytvářel on sám, což na počátku trestního řízení popíral, následně se k tomu při hlavním líčení sám doznal, přičemž virtuálních karet byla vytvořena celá řada tak, aby získal veškeré finanční prostředky uložené na bankovním účtu poškozeného, tj. aby překonal překážku v podobě limitu pro výběr finančních prostředků, přičemž jí měl dokonce sdělit, že finance z bankomatu nebylo možné získat. Ze zjištěných expertiz je navíc zřejmé, že žádost o spotřebitelský úvěr byla vytvořena ještě před tím, než byly vytvořeny virtuální karty. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí ani provedeného dokazování nevyplývá, že by byli na vytvoření žádosti o spotřebitelský úvěr dopředu jakkoliv dohodnuti, popř. nebylo prokázáno, že by byla dovolatelka alespoň srozuměna s tím, že jen na základě předání mobilního telefonu poškozeného D. bude obviněný B. schopen takové kroky učinit. Jejímu návrhu na zajištění daktyloskopických stop z mobilního telefonu, ze kterého byly vytvářeny virtuální karty, byly navyšovány limity výběrů z bankomatu a vytvořena žádost o spotřebitelský úvěr, nebylo orgány činnými v trestním řízení vyhověno. Přestože pak soudy dospěly k závěru, že dovolatelka by nebyla schopná určitých činností (např. vyplňování žádosti o spotřebitelský úvěr či vytváření virtuálních karet), je k ní přistupováno, jako by těchto činností schopna byla. Jako absurdní se pak jeví závěr, že odcizením mobilního telefonu poškozeného D., měla předpokládat, nebo být alespoň srozuměna s tím, že se obviněný B. pokusí sjednat úvěry u všech existujících bankovních institucí.
24. Obviněná dále uvedla, že se o vybrané finanční prostředky nezajímala, a vyjma výběru učiněného svědkyní T., o těchto ani nevěděla. Z provedeného dokazování se podává, že sám obviněný B. vypověděl, že o výběrech učiněných nad rámec svědkyní T. vybrané částky dovolatelka nevěděla. Pokud by zde existoval společný úmysl, pak by jistě existovala nějaká minimální dohoda o tom, jak si získané finanční prostředky rozdělí, popř. jak s nimi naloží. Z provedeného dokazování se nepodává nic o tom, že by spolu komunikovali stran toho, jak si finanční prostředky rozdělí. Veškerá proběhlá a zjištěná komunikace se týkala pouze výběru finančních prostředků, které byly zaslány na bankovní účet svědkyně S.
25. Závěrem obviněná poukazuje na skutečnost, že na rozdíl od výpovědí svědkyně A. T. a obviněného B., její výpověď o průběhu předmětného večera je od počátku konzistentní. Svědkyně T. svou výpověď diametrálně změnila, údajně na nátlak třetích osob, zatímco obviněný B. nejprve trestnou činnost zcela popíral, aby se následně v druhém hlavním líčení doznal k tvorbě virtuálních platebních karet. I přesto odvolací soud nijak neodůvodnil, na základě jakých skutečností považuje výpověď dovolatelky za nevěrohodnou.
26. S ohledem na výše uvedené proto obviněná B. navrhla, aby dovolací soud podle ustanovení § 265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 5. 2024, č. j. 13 To 109/2024-1271, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 2. 2024, č. j. 1 T 94/2023-1173, a Okresnímu soudu ve Svitavách přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
27. Dne 18. 11. 2024 bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání obviněné označené jako doplnění dovolání, v rámci něhož navrhla doplnění dokazování o důkazy, které nebyly v době podání řádného dovolání k dispozici. Je třeba uvést, že k tomuto podání nemůže Nejvyšší soud přihlížet, neboť podle ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř. lze rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Lhůta pro podání dovolání a případné jeho doplnění či rozšíření o další dovolací důvod uplynula dne 21. 8. 2024, obviněná tak „doplnění dovolání“ učinila po uplynutí lhůty. Změny provedené po uplynutí lhůty pro podání dovolání (§ 265e odst. 1 tr. ř.) jsou bez právního významu a Nejvyšší soud k těmto nepřihlíží (blíže srov. např. TR NS 53/2009-T 1162).
28. K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 7. 10. 2024, sp. zn. 1 NZO 674/2024.
29. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obou obviněných, uvedl, že obvinění shodně uplatňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Svými námitkami zpochybňují hodnocení důkazů odvolacím soudem a z toho vyplývající skutková zjištění stran skutků v bodech 1. a 3. až 5. výroku o vině, a teprve v návaznosti na to a na podkladě vlastního hodnocení důkazů je uplatňována vada právní kvalifikace. Existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohla, však podle státního zástupce není v posuzované věci dána. Skutkové závěry odvolacího soudu týkající se skutku pod bodem 1., které jsou uvedeny v odstavci 34. odůvodnění dovoláním napadeného usnesení, a skutkové závěry odvolacího soudu týkající se skutků pod body 3. až 5., které jsou uvedeny v odstavcích 36. až 38. odůvodnění dovoláním napadeného usnesení, byly z provedeného dokazování před nalézacím soudem logicky dovozeny. Na logická skutková zjištění odvolacího soudu v odstavcích 34., 36. až 38. odůvodnění dovoláním napadeného usnesení lze odkázat.
30. Stran námitky neprovedení důkazů státní zástupce uvedl, že obviněným B. navrhované důkazy nebyly provedeny z důvodu nadbytečnosti, přičemž se rovněž nejednalo o důkazy podstatnými pro zjištění věci, a to včetně návrhů na provedení usnesení o zahájení trestního stíhání svědků K. a K. a vyjádření společnosti Google k podmínkám nahrávání virtuálních karet do aplikace Google Pay. Pokud jde o návrh obviněné na zajištění daktyloskopických stop z mobilního telefonu, tak z protokolů o hlavním líčení a veřejného zasedání neplyne, že by takový důkazní návrh obviněná vůbec učinila.
31. Pokud se jedná o námitky nesprávného právního posouzení, státní zástupce se vyjádřil i k námitkám vztahujícím se ke skutku pod bodem 1. výroku o vině, které však nebyly obsahem řádného dovolání obviněného B., ale pouze obsahem jeho vlastnoručně sepsaného podání. Pokud se jedná o skutky pod body 3. a 5. výroku o vině, kdy obviněný B. namítal, že jednal v negativním skutkovém omylu, pak státní zástupce uvedl, že skutkový závěr o existenci souhlasu poškozeného D. s výběrem finančních prostředků z jeho účtu je ve zjevném rozporu s výpovědí jak obviněné B., tak poškozeného D. V souladu je pouze výpověď svědkyně T., z jejíž výpovědi však soudy nevycházely, protože svědkyně svoji výpověď během trestního řízení měnila. Ze žádného důkazu neplyne souhlas poškozeného se sjednáváním úvěru obviněným, s vytvořením virtuálních karet obviněným a s instalací virtuálních karet do mobilního telefonu obviněného. Jednání v omylu nelze vystavět ani na námitce o absenci poučení pro neoprávněného uživatele internetového bankovnictví přímo v internetovém bankovnictví.
32. Pokud pak obviněná B. namítala, že jednala jako živý nástroj obviněného B., a tedy, že není trestně odpovědná, případně její jednání mohlo být posouzeno jako pomoc k trestnému činu, nikoli jako spolupachatelství, pak se podle státního zástupce jedná o námitku uplatněnou obviněnou již v jejím odvolání. Odvolací soud tuto námitku obviněné výstižně vypořádal v poslední větě odstavce 38. odůvodnění dovoláním napadeného usnesení, kde za rozhodný považuje společný úmysl obou obviněných k získání finančních prostředků, a proto jde o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
33. K námitce obviněného B. týkající se jednočinného souběhu trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku a trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku státní zástupce uvedl, že souběh naposledy citovaných trestných činů není vyloučen. Je tomu tak proto, že z hlediska trestním zákoníkem chráněných zájmů u prvního z citovaných hospodářských trestných činů jde o ochranu platebního styku, u druhého majetkového trestného činu jde o ochranu přístupu k počítačovému systému. Oba naposledy citované zájmy byly jednáním obviněného porušeny.
34. Státní zástupce konstatoval, že právní kvalifikace všech skutků, kterým byli oba obvinění uznáni vinnými, jsou právními kvalifikacemi správnými a dovolací důvod ve variantě nesprávného právního posouzení skutku není dán. Námitky obviněných popírající jejich jednání a poukazující na případnou jinou možnost skutkového děje jsou totožné s námitkami uplatňovanými již v jejich odvoláních, přičemž odvolací soud je dostatečně vypořádal v odstavcích 32., 34. a 36. až 39. odůvodnění svého usnesení.
35. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obou obviněných jsou v celém rozsahu zjevně neopodstatněná. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obě dovolání odmítl. Současně vyslovil souhlas s konáním zasedání v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III.
36. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
37. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 13 To 109/2024, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byly a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí zamítnuty řádné opravné prostředky proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
38. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými T. B. a D. E. B. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Nejvyšší soud přitom přihlížel pouze k řádně podaným dovoláním (viz výše body 19. a 27. tohoto usnesení).
39. Oběma dovoláním je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obvinění shodně uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obvinění svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta jejich odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který je uznal vinnými a uložil jim tresty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
40. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaných dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jejich podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
41. Dále je namístě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak částečně činí oba dovolatelé v projednávané věci. Obvinění totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení, tedy takové, s nimiž se již na podkladě řádných opravných prostředků vypořádal soud odvolací.
42. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
43. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
44. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů obvinění nevznáší. Oba jsou však přesvědčeni, že v projednávané věci se jedná o situaci tzv. opomenutých důkazů, kdy nebyly provedeny jimi navrhované důkazy.
45. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 –svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
46. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
47. Rovněž je na místě zmínit, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence nalézací, potažmo odvolacího soudu. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu.
48. Stran návrhů na doplnění dokazování je možno uvést, že z obsahu spisu se podává, že v rámci hlavních líčení u soudu prvního stupně nebyly ze strany obviněných vzneseny v dovolání poukazované návrhy na doplnění dokazování. Obviněný B. v rámci řádného opravného prostředku navrhl k důkazu provedení audiozáznamu zachycujícího osoby K. a K. a svědkyni T., vyžádání stanoviska společnosti Google k otázce nahrávání platebních karet do aplikace Google Pay a vyžádání stanoviska České spořitelny, a.s., k podmínkám vytváření virtuálních platebních karet v podmínkách internetového bankovnictví.
V rámci veřejného zasedání dne 14. 5. 2024 (protokol na č. l. 1265–1268 spisu) byl ze strany obviněného B. vznesen návrh na opětovný výslech poškozeného D., obviněná B. navrhla čtení výpovědi svědkyně T. z přípravného řízení a výpovědi svědkyně S. Po poradě senátu bylo následně vydáno usnesení, že ve veřejném zasedání se navrhované důkazy provádět nebudou. Odvolací soud se k návrhům na doplnění dokazování vyjádřil podrobněji v bodě 32. odůvodnění napadeného usnesení, kdy uvedl, že soudem prvního stupně byly veškeré podstatné důkazy pro prokázání skutkového stavu provedeny.
Navrhované důkazy tedy shledal nadbytečnými. Poukázal na to, že tvrzení, že svědkyně T. měla být údajně vydírána a měl na ní být činěn nátlak ke změně výpovědi, byl předmětem dokazování v řízení před soudem prvního stupně, přičemž odvolací soud „neměl důvod znovu se audionahrávkou o údajném vyhrožování a vydírání svědkyně T. svědky K. a K. zabývat“. Návrh na vyžádání stanoviska České spořitelny, a.s., k podmínkám zřizování virtuálních karet, vyhodnotil jako irelevantní, zejména za situace, kdy se k těmto otázkám přímo v hlavním líčení vyjadřoval policista L.
S., z oddělení analytiky a kybernetické kriminality. Důvodnými neshledal ani návrhy na opětovné čtení výpovědí svědkyně T. a svědkyně S. a opětovný výslech poškozeného D., neboť všichni jmenovaní byli v hlavním líčení osobně vyslechnuti, jejich výpovědi náležitě vyhodnoceny, přičemž najevo nevyšly žádné nové skutečnosti, ke kterým by bylo třeba svědky znovu předvolávat. Pokud se týká návrhu na vyžádání informací od společnosti Google, ten sice není konkrétně odvolacím soudem vypořádán, jedná se však o důkazní návrh pro zjištění stavu věci zcela nepodstatný.
Z obsahu spisového materiálu se pak podává, že zde není jakýkoli záznam o tom, že by obviněná B. řádně vznesla návrh na doplnění dokazování stran zajištění daktyloskopických stop z mobilního telefonu.
49. Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24.
2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Této povinnosti soudy v projednávané věci dostály a v rámci svých rozhodnutí svůj postup zdůvodnily.
Odůvodnění odvolacího soudu je zcela dostačující, přičemž s ohledem na jeho postup je zjevné, že se plně ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, kdy doplnění dokazování zcela zjevně nemělo jakýkoli vliv na skutkové závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně a s nimiž se odvolací soud plně ztotožnil. Je očividné, že odvolací soud neměl o skutečnostech, k nimž se měly důkazní návrhy podle obhajoby vázat, žádné pochybnosti.
50. V projednávané věci se nejedná ani o případ zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a provedenými důkazy. Nejvyšší soud připomíná, že předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu.
Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak poškozeného, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
51. Pokud se týká konkrétně zásady in dubio pro reo, jejíž porušení namítala v dovolání obviněná B., je třeba uvést, že v projednávané věci není možno v postupu soudů obou stupňů její porušení spatřovat, neboť, jak uvedeno výše, odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu až za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněné tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze přitom opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl.
40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněným Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl.
4 a 95 Ústavy České republiky).
52. Námitky obviněného B. jsou v tomto směru obecné povahy, založeny na podkladě tvrzení, že skutková zjištění vážící se ke skutkům popsanými pod body 3. až 5. výroku o vině nemají oporu v provedeném dokazování. Zejména odkazuje na výpověď svědkyně T., která měla potvrzovat, že měli souhlas poškozeného D. k výběru peněz, kdy o jeho souhlasu byl ujišťován i obviněnou B. Samotná výpověď svědkyně T. pak podle obviněného nebyla posouzena správně, neboť nebylo nijak přihlédnuto ke skutečnosti, že byla ke změně výpovědi v jeho neprospěch přinucena osobami K.
a K., a pokud měl soud pochybnosti o její výpovědi, měl provést jím navrhované důkazy k této skutečnosti. Pokud se týká žádosti o spotřebitelský úvěr, má za to, že z provedeného dokazování se jeho zapojení či jakákoli účast na tomto jednání nepodává. Obviněná B. pak rozporuje jak výpověď obviněného B., tak svědkyně T., s tím, že pokud by byly důkazy hodnoceny správně, vyšlo by najevo, že jednala pod nátlakem obviněného B., o výběrech vyjma těch, které učinila svědkyně T., nevěděla, stejně jako o žádosti o spotřebitelský úvěr, a o peníze se nezajímala.
Rovněž má za to, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že nedisponuje znalostmi k tomu, aby věděla, jak zřídit virtuální karty či zažádat o spotřebitelský úvěr. Soud prvního stupně v rámci odůvodnění rozsudku uvedl, že výpovědi obou obviněných i svědkyně T. s ohledem na jejich změny a vzájemné rozpory mají jen omezenou důkazní hodnotu, kdy se zcela zjevně oba obvinění snažili svalit vinu jeden na druhého. Stran svědkyně T. vycházel z její výpovědi z přípravného řízení, kdy vypovídala o tom, jak se seznámila s oběma obviněnými, neboť svědkyně v hlavním líčení svou výpověď změnila ve prospěch obhajoby obviněného B., kdy vypověděla, že všechny transakce učinila obviněná B.
Nicméně následně obviněný B. svou výpověď změnil a přiznal, že to byl on, kdo vstoupil do internetového bankovnictví poškozeného D. a vytvořil virtuální platební karty. Zcela logicky tedy soud prvního stupně nevycházel z výpovědi svědkyně T. učiněné v hlavním líčení. I tak však bylo možno dospět k ustálenému skutkovému stavu, kdy soud prvního stupně vycházel z těchto výpovědí v bodech, kdy se obvinění k inkriminované části jednání sami doznali, a v případech, kdy se jejich tvrzení rozcházela, tato pečlivě hodnotil ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům.
Jednalo se především o výpověď poškozeného D., který uvedl, že žádný souhlas s výběrem peněz z jeho bankovního účtu, vstupem do jeho internetového bankovnictví či s žádostí o spotřebitelský úvěr nedal ani obviněné B., ani obviněnému B. Vypověděl, že obviněná ho den před krádeží kontaktovala a uvedla, že za ním pojede, domluvili, že nechá odemčený zadní vchod, v noci jej však nikdo nevzbudil. Ráno zjistil, že mu byl odcizen mobilní telefon, k jehož krádeži se obviněná B. následně doznala (byť tvrdila, že jednala pod nátlakem obviněného B.), přičemž sama uvedla, že poškozený v době, kdy vzala ze stolku jeho mobilní telefon, spal, a tedy jí žádný souhlas ani dát nemohl.
V tomto bodě zůstala její výpověď neměnná. I pokud by snad obviněný B.
mohl nabýt dojmu, že obviněná B. má od poškozeného souhlas s výběrem peněz, pak by se takový souhlas týkal její osoby, nikoli osoby obviněného, a zcela jistě by se netýkal dalších bankovních operací v mobilním telefonu obviněného. Z výpovědi poškozeného D. se rovněž podává, že obviněná B. znala jeho zabezpečovací gesto do mobilního telefonu a byla srozuměna s tím, kde má uložen záznam s heslem do internetového bankovnictví. Svědkyně S. vypověděla, že jí byla na její bankovní účet zaslána částka 70.000 Kč, o které ji následně obviněná B.
informovala, že se jedná o její peníze a požádala o jejich výběr a předání, což svědkyně k její žádosti učinila. K tomuto byla doložena kopie o potvrzení o předání této částky s úředně ověřenými podpisy obviněné B. a svědkyně (viz bod 37. rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž byla provedena k důkazu komunikace mezi obviněným B. a touto svědkyní o tom, jakým způsobem bude částka 70.000 Kč zaslaná na její účet rozdělena mezi obviněného, svědkyni a obviněnou B. To svědčí závěru soudu prvního stupně, že obviněná B.
část vybraných peněz získala pro sebe, a byla zde i jakási představa o tom, jak budou nelegálně získané finanční prostředky rozděleny. Nelze opomenout ani to, že to byla obviněná B., kdo si takto zaslal peněžní prostředky na bankovní účet svědkyně. Stěžejními v projednávané věci byly i listinné důkazy, zejména pak sdělení České spořitelny, a.s., o bankovních operacích (č. l. 417 spisu) zahrnující nejen zřízení virtuálních karet v aplikaci George, ale i přehled jednotlivých výběrů z bankomatu České spořitelny z těchto virtuálních karet, výpisy z účtu poškozeného D., přehled použití platební karty poškozeného, a záznamy dalších finančních operací (viz body 34.
až 37. rozsudku soudu prvního stupně). Ve vztahu k inkriminované době výběrů z bankomatu České spořitelny, a.s., byly opatřeny kamerové záznamy, a dále byly provedeny výsledky šetření k pohybu vozidla, z něhož se podává, že vozidlo s oběma obviněnými a svědkyní T. bylo zachyceno na silničních kamerách na příslušné trase mezi XY a XY (viz bod 38. rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný B. se přiznal ke zřízení virtuálních karet v aplikaci George, čemuž odpovídaly záznamy zjištěné v jeho mobilním telefonu, kdy tento byl podroben prohlídce dat.
Výsledky tohoto šetření byly zachyceny v úředním záznamu (č. l. 704 spisu), kdy k postupu, jakým způsobem policejní orgány postupovaly při šetření trestné činnosti ke škodě poškozeného D., vypovídal u hlavního líčení v pozici svědka policista L. S. z oddělení analytiky a kybernetické kriminality územního útvaru PČR Svitavy. Ten popsal postup, jakým se obviněný B. dostal do internetového bankovnictví poškozeného D., jak vytvořil virtuální platební karty, navýšil na nich limit a vytvořil tak podmínky pro výběr peněz v hotovosti.
Tvrzení obviněné B., že byla k odcizení mobilního telefonu poškozeného D. donucena pod nátlakem obviněného B., který jí unesl psa, bylo provedeným dokazováním vyvráceno. V bodě 42. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně poukázal na to, že trestní věc týkající se údajného únosu psa byla podle § 159a odst. 1 tr. ř.
odložena, neboť sama obviněná B. policejní orgány informovala o tom, že pes jí byl vrácen a že je v pořádku. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Jiří Kovář, který vypracoval na osobu obviněné B. znalecký posudek, u hlavního líčení setrval na svých závěrech, že obviněnou udávaná skutečnost, že na jejím trestním stíhání měl zásadní podíl strach o jejího psa, je třeba brát s velkou nadsázkou, kdy jí popisovaný vztah k jejímu psovi hodnotí jako naprosto účelovou prezentaci. Jednání obviněné označil za ryze účelové, manipulativní a motivované ziskem (viz body 31.
a 32. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru soud prvního stupně zmínil i komunikaci zajištěnou v telefonu obviněné B., z níž se podává, že jejího psa měl po dobu několika dnů ve svém držení cizí člověk, který se psa ujal poté, co tento utekl, a ačkoli kontaktoval obviněnou s tím, že jej má u sebe a obviněná si jej může vyzvednout, toto se nepovedlo (viz body 42. a 43. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Stran žádosti o spotřebitelský úvěr soud prvního stupně vycházel z informací od společnosti Raiffeisenbank a.s., vážících se k předmětné žádosti o spotřebitelský úvěr, z nichž se podává, že k vytvoření žádosti došlo bezprostředně poté, co byl poškozenému D.
odcizen mobilní telefon, a s ohledem na kamerové záznamy zachycující vozidlo, v němž cestovali oba obvinění a svědkyně T., bylo možno dospět k závěru, že k vytvoření žádosti došlo předtím, než se obvinění přemístili z XY (kde došlo k odcizení mobilního telefonu poškozeného) k bankomatu České spořitelny, a.s., ve XY (kde došlo k výběrům hotovosti prostřednictvím virtuálních karet). Vstup do internetového bankovnictví u společnosti Raiffeisenbank a.s., byl učiněn z mobilního telefonního čísla poškozeného D.
na SIM kartě, která byla vložena do jeho mobilního telefonu, který mu byl odcizen obviněnou B. a s nímž manipuloval zejména obviněný B. (viz bod 39. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Žádost o spotřebitelský úvěr tedy byla vytvořena v době, kdy se oba obvinění a svědkyně T. společně pohybovali na trase XY – XY (jedná se o trasu o vzdálenosti cca 6,5 km).
53. Odvolací soud se se skutkovými závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil. Uvedl, že soud prvního stupně provedl dostatečné a rozsáhlé dokazování, zabýval se námitkami, které v rámci obhajoby obvinění při hlavním líčení uplatnili, a přesvědčivým a logickým způsobem se s nimi vypořádal. Odvolací soud pak zrekapituloval zjištěný skutkový stav a důkazní proces mu předcházející, kdy se současně vypořádal s námitkami obou obviněných. V tomto směru lze odkázat zejména na body 36. až 39. odůvodnění napadeného usnesení.
54. Lze uzavřít, že přestože obvinění považují skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá či neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný jakýkoli rozpor, natož pak rozpor zjevný.
55. Obviněný B. i obviněná B. dále uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
56. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též
jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení.
Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).
57. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je totiž nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění v tomto směru namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
58. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy podřadit námitky obviněných, jejichž prostřednictvím namítají, že jejich jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin, neboť v případě skutků pod body 3. a 5. výroku o vině se u obviněného B. mělo jednat o situaci, kdy jednal v negativním skutkovém omylu, a stran skutku pod bodem 4. pak nejednal ve spolupachatelství s obviněnou B., neboť se jednání vůbec nedopustil, a obviněná B. namítá, že stran skutků pod body 3. až 5. výroku o vině nejednala ve spolupachatelství s obviněným B., ale jako jeho živý nástroj, a neměla by tak být za své jednání odpovědná, kdy se mohlo jednat nanejvýše o účastenství ve formě pomoci, přičemž stran jednání popsaného pod bodem 4. výroku o vině se navíc jednalo o zjevný exces spoluobviněného B.
59. Předně je třeba vypořádat námitky obviněného B., že orgány činné v trestním řízení nespecifikovaly přesně právní kvalifikaci, neboť tato se v jednotlivých fázích trestního řízení lišila, a že pokud byl souzen pro trestný čin podle § 234 tr. zákoníku, neměl být současně souzen a postihován pro trestný čin podle § 230 tr. zákoníku (jednání pod bodem 5. výroku o vině). Obviněný tedy namítá, že je vyloučen souběh těchto trestných činů.
60. K uvedeným námitkám je možno uvést následující. Situace, že se v průběhu trestního řízení mění s ohledem na nově zjištěné skutečnosti právní kvalifikace stíhaného jednání, je zcela přirozená, de facto se jedná o zcela logický proces. Při právní kvalifikaci je totiž třeba vždy přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo v rámci jednotlivých fází trestního řízení, a zejména pak při projednávání věci před soudem. Podle § 220 odst. 1, 3 tr. ř. se vázanost soudu obžalobou týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud vázán není, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku, a tedy i jeho právní posouzení. Stran souběhu obviněným B. citovaných trestných činů je možno uvést, že jednočinný souběh trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku a trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku není vyloučen. Z hlediska trestním zákoníkem chráněných zájmů se u trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku jedná o ochranu platebního styku (hospodářský trestný čin), zatímco u trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 tr. zákoníku se jedná o ochranu přístupu k počítačovému systému (trestný čin majetkový). O jednočinný souběh těchto trestných činů jde typicky v případech neoprávněného převodu peněz z elektronického bankovnictví, k němuž pachatel neoprávněně získá přístup, jelikož znaky podpisu příkazce (pachatele) činícího neoprávněný převod nebo jinou transakci jsou v takovém případě nahrazeny utajovanými přihlašovacími údaji, jejichž zneužití lze považovat za padělání podpisu příkazce (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1677/2011).
61. Stěžejní námitkou obviněného B. je, že stran skutků pod body 3. až 5. výroku o vině jednal v negativním skutkovém omylu. Omyl je obecně nutno vnímat jako neshodu pachatelova vědění se skutečností. Skutkový omyl negativní pak označuje stav, kdy se pachatel domnívá, že neexistuje určitá skutečnost (znak skutkové podstaty trestného činu), která sama o sobě či ve spojení s jinými skutečnostmi podmiňuje jeho trestní odpovědnost, ale taková skutečnost je přitom objektivně dána (§ 18 odst. 1 tr. zákoníku). Pachatel tedy jedná v negativním skutkovém omylu, pokud nezná, nebo ani nepředpokládá faktickou okolnost patřící ke znakům trestného činu a zároveň podmiňující jeho trestní odpovědnost. Vzhledem k tomu, že pachatel si není vědom okolností a ani je nepovažuje za možné, vylučuje negativní skutkový omyl trestní odpovědnost pachatele za úmyslné trestné činy a při spáchání nedbalostních trestných činů je trestní odpovědnost vyloučena u zavinění z vědomé nedbalosti.
62. Skutkový stav, jak je zachycen ve skutkové větě rozsudku a jímž je Nejvyšší soud vázán, závěru, že obviněný B. jednal ve skutkovém omylu, neodpovídá, resp. skutkový závěr, že obviněný měl k výběru finančních prostředků z bankovního účtu poškozeného D. jeho souhlas, o němž ho měla informovat obviněná B., je v rozporu se závěry provedeného dokazování. Jak již bylo uvedeno výše v bodě 52. tohoto usnesení, obviněná B. poškozenému D. odcizila mobilní telefon bez jeho vědomí, neboť poškozený v inkriminovanou chvíli spal.
Obviněná je v tomto bodě v rámci své jinak se poněkud měnící výpovědi konzistentní, kdy od počátku přiznává, že mobilní telefon poškozenému odcizila a k výběru peněz neměla jeho souhlas. O tom, že by snad měl mít obviněný B. souhlas poškozeného, vypovídala toliko svědkyně T., k jejíž výpovědi učiněné v hlavním líčení však soudy nepřihlížely, jak rovněž rozvedeno výše (viz bod 52.). Jinými slovy, z žádného z provedených důkazů se nepodává ničeho o tom, že by poškozený D. dal komukoli jakýkoli souhlas s výběry z jeho bankovního účtu či s jakýmikoli transakcemi v jeho internetovém bankovnictví, přičemž sám poškozený D.
takovou možnost kategoricky vyloučil. Jednání obviněného B. nelze v žádném případě posoudit jako jednání v negativním skutkovém omylu. Jeho tvrzení, že se domníval, že pokud obviněná B. dostala svolení poškozeného D. k výběru peněz z bankovního účtu poškozeného, resp. svolení ke vstupu do jeho elektronického bankovnictví, jsou tímto souhlasem kryty všechny následně v rámci elektronického bankovnictví provedené operace, pak vyznívá až absurdně. Za prvé, jak již výše uvedl Nejvyšší soud, i kdyby snad teoreticky takový souhlas dán byl (což se v projednávané věci nestalo), pak by se souhlas netýkal osoby obviněného a jeho mobilního telefonu, ale pouze osoby obviněné B.
Za druhé, je všeobecně známou skutečností, že pokud jsou aplikace zabezpečeny utajovanými přihlašovacími údaji, jedná se o citlivá osobní data a materiály, přičemž vytváření virtuálních platebních karet na jméno cizí osoby rozhodně nelze považovat za operaci, kterou by snad i právní laik mohl považovat za standardní. Na tom nemění nic ani skutečnost, že v rámci rozhraní aplikace elektronického bankovnictví absentuje poučení pro neoprávněného uživatele o důsledcích padělání platebních prostředků.
63. Neobstojí tak ani námitky obviněného vztahující se ke skutku pod bodem 4. výroku o vině, který se týkal podání žádosti o spotřebitelský úvěr, a který byl právně kvalifikován jako přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný B. ve vztahu ke skutku pod bodem 4. výroku o vině namítal, že se uvedeného jednání nedopustil a nenese na něm žádnou vinu, kdy s telefonem manipulovala pouze obviněná B., a nebyly tak naplněny podmínky spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Lze odkázat na výklad uvedený výše v bodě 52. tohoto usnesení, v rámci něhož byl rozebrán důkazní a skutkový stav k tomuto skutku se vážící, kdy závěrem bylo, že se uvedeného skutku dopustil obviněný B. ve spolupachatelství s obviněnou B. Obviněná tím, že odcizila poškozenému D. mobilní telefon a přístupové údaje do elektronického bankovnictví, a tyto předala obviněnému B., umožnila mu následně vytvořit nejen virtuální platební karty, ale i vyplnit a podat žádost o spotřebitelský úvěr, a to na jméno poškozeného D. Obviněný B. se k vytvoření virtuálních platebních karet doznal, přičemž „s ohledem na provedené důkazy se jeví zcela logickým, že nalézací soud dovodil, že i žádost o spotřebitelský úvěr prostřednictvím mobilní aplikace vytvořil obžalovaný B., neboť obžalovaná B. by toho zřejmě nebyla schopna. Že žádost nemohla vytvořit jiná osoba, vyplývá ze skutečnosti, že žádost byla vytvořena ve stejný den, i ve stejném časovém horizontu, jako ostatní finanční transakce“ (bod 37. usnesení odvolacího soudu). Přístupové a potvrzovací údaje totiž byly v rámci elektronického bankovnictví u společnosti Raiffeisenbank a.s., navázány na mobilní telefonní číslo poškozeného D., které bylo na kartě SIM vloženo do jeho mobilního telefonu. Ten měli v době podání žádosti prokazatelně v držení obvinění a podání žádosti o spotřebitelský úvěr rovněž časově odpovídá časovému úseku, během něhož byly obviněným B. vytvořeny virtuální platební karty, které byly následně obviněnými užity k výběru hotovosti z bankomatu. Takovéto jednání pak zcela odpovídá jednání ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Neobstojí tedy ani námitka obviněné B., že nejednala ve spolupachatelství s obviněným B.
64. Podle § 23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatel).
65. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). V projednávané věci byli spoluobvinění B. a B. vedeni společným úmyslem, kterým bylo zmocnění se finančních prostředků poškozeného D., a to prostřednictvím neoprávněného přístupu do jeho internetového bankovnictví a v něm učiněných finančních operací.
66. Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Obviněná B.
se nejprve ujistila, že bude poškozený D. doma, s obviněným B. a svědkyní T. pak přijela k jeho domu, kam následně vstoupila, a zatímco spal na gauči, odcizila mu mobilní telefon, k němuž znala zabezpečovací gesto, resp. přihlašovací údaje pro vstup do elektronického bankovnictví u České spořitelny, a.s., a Raiffeisenbank a.s., které měl na tomto mobilním telefonu naistalováno prostřednictvím příslušných aplikací, kdy tento mobilní telefon po odemčení předala obviněnému B., který následně provedl za účelem získání finančních prostředků různé bankovní operace, zejména vytvořil virtuální platební karty, podal jménem poškozeného žádost o spotřebitelský úvěr a provedl převody peněz z bankovních účtů.
Obviněná těmto úkonům byla přítomna, byla přítomna i tomu, že byly vytvořené platební karty použity k výběru hotovosti z bankomatu, a rovněž poskytla obviněnému B. bankovní údaje svědkyně S., které byly užity k tomu, aby byly na její účet zaslány finanční prostředky ve výši 70.000 Kč, o které se následně měli podle zachycené komunikace rozdělit. Uvedená částka byla následně svědkyní k žádosti obviněné B. vybrána a obviněné předána. Soud prvního stupně, a potažmo i soud odvolací dospěly k závěru, že obviněná B.
neměla dostatečné znalosti k tomu, aby v elektronickém bankovnictví vytvořila virtuální platební karty nebo podala předmětnou žádost o spotřebitelský úvěr, nicméně bez jejího přispění by nebylo možno jakékoli finanční operace vůbec učinit. „Jeden bez druhého by nebyli schopni trestnou činnost realizovat“ (bod 38. usnesení odvolacího soudu). Každý tak představoval část řetězce, kdy se na stíhaném jednání v určité roli podíleli oba, přičemž jednání ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku nevyžaduje, aby jednali stejnou měrou či v rovnocenném postavení.
67. S ohledem na uvedené se lze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že obviněná B. nejednala jako živý nástroj obviněného B., resp. že její jednání mohlo být pouze pomocí k trestnímu jednání obviněného B., tedy, že by mělo být posouzeno jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Rozhodně nelze přistoupit na obhajobu obviněné B., že její jednání je trestné pouze co do výše odcizené částky 30.000 Kč, která byla „dluhem“ obviněnému B. za poškození jeho vozu, a poté, co byla tato částka vybrána z bankomatu a předána obviněnému, byl „dluh“ splacen a jakékoli další výběry či finanční operace provedené prostřednictvím elektronického bankovnictví jdou již na vrub pouze obviněnému B. Taková argumentace je zcela absurdní. Obviněná si musela být vědoma toho, že pokud předá mobilní telefon poškozeného D., resp. zpřístupní obviněnému B. elektronické bankovnictví poškozeného, že tento bude mít volné pole působnosti. Znovu je třeba zopakovat, že obviněná byla vytváření virtuálních karet i některým výběrům z bankomatu osobně přítomna, a byla i tou, kdo zprostředkoval převod peněz z účtu poškozeného na účet své známé, svědkyně S., kterou následně kontaktovala a peníze si po jejich vybrání ponechala. To rozhodně nesvědčí o tom, že se o peníze nezajímala nebo že její jednání nebylo motivováno získáním finančních prostředků od poškozeného D. I kdyby totiž chtěla takto podvodně získat od poškozeného D. peníze k vyplacení jakéhosi dluhu, stále bylo její motivací získání finančních prostředků poškozeného, na něž neměla jakýkoli nárok. Se závěrem o jednání ve společném úmyslu není v rozporu, že každý ze spoluobviněných má jinou představu o tom, jak s nelegálně získanými finančními prostředky následně naloží. Nejvyšší soud je tedy toho názoru, že v projednávané věci nelze dovodit jakýkoli exces, tedy vybočení některého ze spolupachatelů z rámce toho, co bylo pokryto jejich společnou dohodou (resp. úmyslem).
68. Nejvyšší soud proto námitky obou obviněných vyhodnotil jako neopodstatněné.
69. Námitku obviněného B., že během videokonference špatně rozuměl mluvenému slovu, neboť kvalita přenosu byla kolísavá, a že měl být obsah zvukového záznamu přepsán a založen do spisu, je třeba vyhodnotit jako námitku procesního charakteru, nepodřaditelnou pod jím uplatněné dovolací důvody. Nad rámec možno uvést, že z obsahu spisového materiálu se podává, že obviněný B. prostřednictvím svého obhájce sám požádal o to, aby se mohl veřejného zasedání účastnit prostřednictvím videokonference, čemuž bylo ze strany odvolacího soudu vyhověno (č. l. 1250, 1252 spisu). Během celého veřejného zasedání byl v soudní síti přítomen jeho obhájce Mgr. Petr Carda. V průběhu veřejného zasedání nebyly ze strany obviněného ani jeho obhájce vzneseny jakékoli připomínky ke kvalitě přenosu, o průběhu veřejného zasedání byl pořízen zvukový záznam, který je součásti spisu (č. l. 1265–1265 spisu).
70. Nutno uvést, že obvinění T. B. a D. E. B. uplatnili námitky, které se v drtivé většině shodují s námitkami vznesenými již v předcházejících fázích trestního řízení, zejména pak v rámci řádného opravného prostředku. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – publikováno v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17). IV.
71. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných T. B. a D. E. B. odmítl.
72. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 2. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu