3 Tdo 878/2025

3 Tdo 878/2025-685

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11 2025 o dovolání, které podal obviněný J. J. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 4 To 55/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 136/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. J. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 3 T 136/2024, byl obviněný J. J. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) pod bodem I. výroku o vině uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 4. 3. 2024 v době od 21:00 hodin do 23:00 hodin v chatce ev. č. XY nacházející se na viniční trati XY v k. ú. XY, okres XY, celoročně obývané J. M., narozeným XY, a sice poté, co J. M. obviněnému odmítl zapůjčit klíče od jím užívaného osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Fabia, registrační značky XY, v němž si chtěl obviněný nabít svůj mobilní telefon, začal obviněný, svíraje přitom v ruce nejdříve nenastartovanou motorovou pilu, poté sekyru, následně 5 l plastový kanystr s benzínem a nakonec opět motorovou pilou, po J. M. za současného přecházení mezi vnitřním prostorem této chatky a venkem křičet, že ho zabije, že mu tam vše rozřeže, a to včetně auta, že jej polije a zapálí jeho chatku, že stejně skape a že tam bude bydlet on, čímž tímto svým jednáním v J. M., narozeném XY, vzbudil důvodnou obavu o svůj život a zdraví,

a pod bodem II. výroku o vině jednak přečinu neoprávněného porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jednak přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 26. 3. 2024 v přesně nezjištěné době kolem 02:30 hodin v obci XY, okres XY, vnikl nejdříve do zcela oplocené zahrady náležející k rodinnému domu č. p. XY, a to tak, že v blízkosti vstupní brány v zadní části této zahrady přestříhal drátěný plot o výšce 1,6 m, který částečně shrnul a přelezl jej, odkud pak tím, že v pravé části této zahrady přestříhal sousední pozemek oddělující drátěný plot o výšce 1,8 m, který následně shrnul a přelezl jej, vnikl na sousední zahradu rodinného domu č. p. XY, kde přes uzavřenou, ale neuzamčenou, branku přešel do výběhu pro slepice, ve kterém z kurníků odcizil jednoho kura domácího plemene Leghorn, bílé barvy, nejméně 3 slepice plemene Leghorn, bílé barvy a 1 slepici nezjištěného plemene, černé barvy, načež místo stejnou trasou opustil, čímž způsobil M. S., narozené XY, poškozením plotu škodu ve výši 100 Kč a M. B., narozené XY, odcizením drůbeže škodu v jí vyčíslené výši 1 500 Kč a poškozením plotu škodu ve výši 200 Kč,

a pod bodem III. výroku o vině přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 30. 4. 2024 přibližně okolo 16:00 hodin za pomoci jím neoprávněně získaných klíčů - jichž se zmocnil pravděpodobně dne 28. 4. 2024 přibližně kolem 16:00 hodin, kdy využil nepozornosti J. M. a z vnitřní strany zámku vstupních dveří jím celoročně obývané chatky ev. č. XY nacházející se na viniční trati XY, v k. ú. XY, okres XY, vzal jak klíč od této chatky typu FAB ASSA ABLOY č. XY, tak i s tímto klíčem na jednom svazku se nacházející klíč od J. M. užívaného motorového vozidla Škoda Fabia, registrační značky XY, rok výroby 2004, barva červená- metal, VIN XY, v době nepřítomnosti J. M.

a bez jeho souhlasu obviněný do předmětné chatky vstoupil a odtud pak vzal a následně přenesl do v blízkosti této chatky stojícího vozidla Škoda Fabia, registrační značky XY, 1 ks zbraně - malorážky nezjištěné značky s optickým zaměřovačem, tlumičem zvuku a 60 ks ostrých nábojů ráže 22 Long Rifle v celkové hodnotě 20 000 Kč, 1 ks vzduchovky značky Wiatrowka výrobní číslo XY s dalekohledem v hodnotě 15 000 Kč, 1 ks motorové pily značky Husquarna v hodnotě 15 000 Kč, 1 ks francouzské hole v zanedbatelné hodnotě, 2 ks svítilny nezjištěné značky v celkové hodnotě 600 Kč, 1 ks skládacího smetáku s lopatkou nezjištěné značky v hodnotě 200 Kč, 1 ks batohu značky Harphya v hodnotě 1 000 Kč, 1 ks osvěžovače vzduchu značky Forest tresh v hodnotě 100 Kč, 1 ks plastové lahve s hnojivem značky Sulka v hodnotě 200 Kč, 2 ks lepicí pásky značky BROS v celkové hodnotě 400 Kč, 1 balení léku značky Ibalgin v hodnotě 200 Kč, 1 ks plastové lžíce na obouvání značky Rieker zanedbatelné hodnoty, 1 balení postřiku značky KUMULUS WG v hodnotě 238 Kč, 1 balení kostkového cukru v hodnotě 50 Kč, 1 ks kleští nezjištěné značky v hodnotě 50 Kč, 1 balení vitamínového potravinového doplňku značky OmegaMarine v hodnotě 600 Kč, 1 balení vitamínového doplňku Hořčík 250 mg v hodnotě 300 Kč, 1 ks rádia značky Philips v hodnotě 800 Kč, 2 ks koření Hřebíček v celkové hodnotě 40 Kč, 1 blistr vitamínového doplňku stravy Magne B6 v hodnotě 175 Kč, 1 ks zapalovače zanedbatelné hodnoty, 1 ks balení postřiku značky Mospilan v hodnotě 150 Kč, 1 ks nabíječky mobilního telefonu v hodnotě 300 Kč, 1 ks deky nezjištěné značky v hodnotě 300 Kč, 3 ks PET lahví o objemu 1,5 l minerální vody značky Ondrášovka v celkové hodnotě 54 Kč, 1 ks PET lahve o objemu 1 litr slunečnicový olej v hodnotě 49 Kč, 2 ks kuchyňských nožů nezjištěné značky v celkové hodnotě 100 Kč, 1 ks demižonu s obsahem slivovice v celkové hodnotě 600 Kč, 1 ks kanystru žluté barvy o objemu 4 litry s desinfekčním prostředkem značky Savo v hodnotě 300 Kč, 1 ks dioptrických brýlí černé barvy nezjištěné značky v hodnotě 200 Kč, 1 ks batohu značky Func v hodnotě 800 Kč a 1 ks kovové vidličky v hodnotě 50 Kč, čímž poškozenému J.

M., narozenému XY, odcizením shora uvedených věcí způsobil škodu v jím odhadem vyčíslené výši 57 816 Kč, načež obviněný z místa tímto autem bez souhlasu a vědomí jeho majitele M. S., narozeného XY, a jeho oprávněného uživatele J. M., narozeného XY i s těmito věcmi odjel, přičemž takto toto vozidlo neoprávněně užíval až do 1. 5. 2024 do 14:15 hodin, kdy jej řídil různě po okrese XY, nejméně v obci XY, XY, XY a XY, a to i pod vlivem tetrahydrokanabinolu a alkoholu při hladině 0,39 g/kg alkoholu v krvi, a čímž současně v obci XY a jinde na okrese XY, od 30.

4. 2024 do 1. 5. 2024 neoprávněně a bez příslušného povolení přechovával jím dne 30. 4.

2024 zcizenou jednorannou malorážku nezjištěné značky a modelu a bez označení výrobním číslem, ráže .22 Long Rifle, s optickým zaměřovačem s montáží, s dodatečnou úpravou povrchu hlavně sloužící k namontování válcového osově symetrického tlumiče hluku výstřelů, jakož i tlumič hluku výstřelu a 60 kusů k této zbrani příslušných nábojů ráže .22 Long Rifle, výrobce Winchester a pod bodem IV. výroku o vině zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 1.

5. 2024 v době kolem 13:30 hodin v areálu autoservisu M. C., s.r.o., nacházejícím se na adrese č. p. XY v obci XY, okres XY, obviněný po J. M., narozeném XY, požadoval peníze v blíže nespecifikované výši, kterému mu však J. M. dát odmítl, načež obviněný v úmyslu tento svůj požadavek zdůraznit vytáhl ze své kapsy zavírací nůž s délkou čepele 9 cm, který otevřel, namířil jej na vedle něj zaparkované osobní motorové vozidlo tovární značky Volkswagen Passat, registrační značky XY, jehož majitelem je společnost M.

L. s.r.o., přičemž J. M. sdělil, že pokud mu peníze nedá, vozidlo poškrábe a autobazar zapálí, kdy však ani poté poškozený J. M. tomuto požadavku obviněného nevyhověl, předmětný nůž mu na chvíli odebral a kdy až za asistence na místo přivolané hlídky policie České republiky obviněný místo činu opustil.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 (šesti a půl) roku, pro jehož výkon byl podle 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. M., nar. XY, bytem XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 3 T 136/2024, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině pod body I., III., a IV. napadeného rozsudku a výroku o trestu.

5. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 4 To 55/2025, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o uloženém trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. opětovně rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.

6. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 4 To 55/2025, podal obviněný dovolání (č. l. 659–662 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. V podaném dovolání obviněný sice uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., avšak v návaznosti na citaci tohoto dovolacího důvodu uvedl, že „dovolatel namítá, že odvolací soud neodstranil vady rozsudku soudu prvního stupně, byť tyto vady byly v řádném opravném prostředku vytýkány“. Z této citace i obsahu dovolání obviněného lze bezpečně dovodit, že se ze strany podatele jedná toliko o písařskou chybu, přičemž měl v úmyslu uplatnit nikoliv dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ale dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě. Nejvyšší soud proto přezkoumával podané dovolání optikou dovolacího důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. a nikoliv dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

7. Obviněný namítl, že z rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, proč byl skutek pod bodem I. výroku o vině kvalifikován jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Závěr soudu o tom, že svým vyhrožováním způsobil ve svědkovi M. důvodné obavy považuje za extrémně rozporný s výsledky provedeného dokazování. Svědek M. nepopsal výskyt důvodné obavy z jednání dovolatele. Sdílel s ním obydlí v zahradní chatce, byli kamarádi a vypověděl, že na dovolatelovu náladovost byl zvyklý. Zároveň uvedl, že je obviněný normální člověk, ale po požití návykových látek se může chovat jako „magor“. Znalost jeho povahy svědkovi M. umožňovala odlišit prázdné hrozby, které obviněný činil. Důvodná obava by u svědka dozajista vyvolala silnou emoční reakci, která by mu umožnila jasnou a živější vzpomínku na traumatickou událost. Tento svědek však vypovídal neurčitě, nelogicky a rozporně, když popisoval, odkud měl obviněný přinést sekyrku. V případě sekyrky proti sobě stály svědecká výpověď svědka M. a odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, které nepotvrdilo přítomnost genetického materiálu obviněného na sekerce. S tímto rozporem se však soudy odpovídajícím způsobem nevypořádaly.

8. Z rozhodnutí soudu obou stupňů podle obviněného nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné, a právním závěrem ohledně kvalifikace skutku ad I. na straně druhé. Chaotické a vzteklé jednání dovolatele, přičemž svědek M. neví, zda pod vlivem návykové látky či nikoliv, bylo kvalifikováno jako nebezpečné vyhrožování, a to přesto, že ze strany svědka M. nebyly zjištěny důvodné obavy. Svědek nikdy nevyjádřil důvodnou obavu, tedy, že by cítil tísnivý pocit a vyšší stupeň úzkosti. To nevyplývá ani z toho, že chtěl svědek od obviněného odejít. Dezinterpretace odchodu svědka M. jako existence důvodné obavy ve smyslu § 353 tr. zákoníku činí dané rozhodnutí nepřezkoumatelným.

9. Obviněný v podaném dovolání vytýkal soudu prvního stupně neprovedení obhajobou navržených důkazů výslechem svědků – jeho sestry, švagra a hospodského D. Š., kteří znali dovolatele i svědka M. a poměry mezi nimi. Odmítnutí těchto důkazních návrhů bylo odůvodněno způsobem zcela neodpovídajícím jejich potenciálnímu významu, neboť se měly týkat věrohodnosti svědka M. a jeho vztahu s dovolatelem. A to za situace, kdy o svědkovi M. svědek L. L. vypověděl, že je „gauner“ a „pohádkář“. Odmítnutí navrhovaných důkazů, které byly způsobilé zvrátit rozhodnutí o vině by mělo být velmi pečlivě odůvodněno, což však v napadených rozhodnutích absentuje, a je tak nutno konstatovat, že podstatné důkazy nebyly provedeny důvodně ve smyslu § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. [Pozn.: V dovolání nesprávně uvedeno § 262 odst. 1 písm. g) tr. ř.].

10. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a právním závěry, které z těch zjištění vyvodily dovolatel spatřoval i v případě jednání popsaného pod bodem IV. výroku o vině, které soudy kvalifikovaly jako loupež. Své závěry soudy založily toliko na výpovědi svědka O. B. a svědka J. M. Výpověď svědka J. M. zpochybňuje naplnění znaků zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. V hlavním líčení dne 6. 11. 2024 uvedl, že mu obviněný s nožem v ruce sdělil, že poškrábe auto J. M., pokud nedostane peníze, ale svědek obviněnému nůž odebral, a následně mu jej sám vrátil, přičemž se obviněný v areálu zdržoval další půl hodiny do příjezdu policejní hlídky. Tato skutečnost jednoznačně zpochybňuje závěr, že by se z jeho strany mohlo jednat o pohrůžku bezprostředního násilí. V případě reálné hrozby by totiž svědek takto nejednal. Nůž v ruce obviněného byl nadto zavřený, což vylučuje pohrůžku a podporuje verzi obviněného, že nůž pouze ukazoval, ale nijak nevyhrožoval, čímž se však soud prvního stupně nijak blíže nezabýval. K této argumentaci dovolatel ještě dodává, že ač judikatura dovodila, že smířlivý postoj poškozeného není sám o sobě relevantní z hlediska naplnění formálních znaků přečinu loupeže, tak je nezbytné posuzovat jednání i z hlediska vnímání celé situace poškozeným a intenzity domnělé hrozby. To však soudy obou stupňů zcela ignorovaly a dospěly k právnímu závěru neodpovídajícímu skutkovému průběhu.

11. Vzhledem ke shora uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2025, č. j. 4 To 55/2025-607 (pozn.: v dovolání nesprávně uvedeno 4 To 66/2025-607), a řízení mu předcházející, tedy rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 3. 2025, č. j. 3 T 136/2024-574.

12. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 11. 8. 2025, sp. zn. 1 NZO 563/2025.

13. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a shrnul námitky obviněného, uvedl, že obviněný neprezentoval, který z jeho konkrétních argumentů má naplňovat ten či onen z jím uplatněných dovolacích důvodů. Zároveň podotkl, že ohledně skutku pod bodem II. výroku o vině obviněný prohlásil vinu. Ve vztahu k ostatním skutkům pak v podstatě opakoval námitky uplatněné v předchozích fázích řízení. Námitky obviněného, kterými nesouhlasí s výsledky provedeného dokazování podle státního zástupce neodpovídají jím zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017). Soudy se nadto zabývaly věrohodností jak svědka J. M., tak svědka J. M. a dospěly k závěru, že nevykazují žádné známky nevěrohodnosti. K tomu státní zástupce doplnil, že svědek J. M. vypovídal detailně a neměnně po celou dobu trestního řízení. Popsal postupné zhoršení zprvu přátelského vztahu s obviněným až do té míry, že se obával o svou bezpečnost, zejména pokud byl pod vlivem návykových látek. Soudy proto neměly důvod nevěřit vyhrožování různými zbraněmi – minimálně motorovou pilou, sekyrou, provázenými slovními výhrůžkami, které se také týkaly usmrcení poškozeného. Stejně tak podle státního zástupce nevyvstávají žádné pochyby o věrohodnosti svědka J. M., jehož výpověď je podporována například výpovědí svědka O. B., který rovněž vypověděl, že obviněný ohrožoval svědka J. M. nožem, a že se obviněného bál.

14. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ani námitky obviněného, že soudy neprovedly podstatné důkazy v podobě výslechu svědků L. L., J. L. a D. Š. V projednávané věci byl ostatními opatřenými důkazy bezpečně prokázán skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí soudů o vině. Proto ani navrhované důkazní prostředky nemohly významně ovlivnit či dokonce zvrátit existující důkazní situaci. Státní zástupce zároveň zdůraznil, že není povinností soudů vyhovět všem důkazním návrhům stran na doplnění dokazování. V trestním řízení záleží pouze na úvaze soudu, který z důkazů provede. Neprovedení důkazů je však povinen odůvodnit (nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09. Podle názoru státního zástupce se nejednalo o důkazy podstatné z hlediska skutkových zjištění, když soudy obou stupňů dostatečně vyložila, z jakých důvodů nevyhověly návrhu na jejich provedení. Nelze proto hovořit o nedůvodném neprovedení navrhovaných důkazů.

15. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak podle státního zástupce lze pod tento dovolací důvod se značnou mírou tolerance podřadit námitky zpochybňující objektivní stránku skutkových podstat trestných činů podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jejichž spácháním byl uznán vinným. Obviněný totiž založil svou argumentaci na zpochybnění výsledků provedeného dokazování. Jeho argumentaci však i přesto státní zástupce posoudil a shledal ji jako neopodstatněnou. Po charakterizaci objektivní stránky trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 357 odst. 1, 2 písm. c) tr. ř. státní zástupce zdůraznil, že důvodnou obavou se rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž musí být vyhodnoceno, zda je tato obava reálná (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014 sp. zn. 3 Tdo 1360/2014). Z rozhodných skutkových zjištění vyplývá, že výhrůžky obviněného byly objektivně způsobilé vzbudit v poškozeném obavy o jeho život, tím spíše, že při útoku užil zbraň. Námitku, že poškozený neprojevil své obavy nelze podle státního zástupce akceptovat. Sám J. M. totiž vypověděl, že měl z obviněného strach. O násilné povaze obviněného ostatně vypovídali i další svědci.

16. K námitce zpochybňující naplnění skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, že jeho jednání nebylo a nemohlo být vnímáno jako pohrůžka bezprostředního násilí, státní zástupce uvedl, že zločinu loupeže se může pachatel dopustit i tehdy, pokud vzbudí v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1478/2015).V řízení bylo bez důvodných pochybností prokázáno násilné jednání dovolatele vůči svědkovi J. M. s cílem získat od něj s pomocí nože peníze. Státní zástupce nepovažuje za podstatné, že svědek obviněnému za účelem zmírnění nebezpečí odebral nůž. Čin byl totiž dokonán již použitím pohrůžky bezprostředního násilí za použití předmětného nože s cílem získat od svědka peníze, přičemž není rozhodné, zda se mu získat peníze podařilo či nikoliv.

17. S ohledem na tyto závěry státní zástupce nepřisvědčil námitkám obviněného, jimiž soudům nižších stupňů vytkl vady ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Konstatoval, že soudy dospěly ke správným skutkovým zjištěním a těm taktéž přisoudily správnou právní kvalifikaci. Pokud jde o samotnou povahu dovolacích námitek obviněného, ty jsou podle státního zástupce neopodstatněné, resp. z určité části je pod uplatněné dovolací důvody subsumovat nelze. Proto není dán dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby o něm rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

III.

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

19. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 4 To 55/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť odvolací soud z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině poté o trestu nově rozhodl, vytvořil tak obdobnou procesní situaci jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením

20. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

21. Předně je třeba uvést, že v praxi se často dovolací důvody vzájemně doplňují, resp. navazují na sebe, slouží však k nápravě jiných vad. Obviněný v rámci podaného dovolání konkretizaci dovolacích důvodů ve vztahu ke vzneseným námitkám neuvedl, resp. vznesené námitky pod konkrétní dovolací důvod či jeho variantu nepodřadil. Úkolem Nejvyššího soudu přitom není rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje či za obviněného přímo domýšlet jeho argumentaci, aby bylo možno námitky podřadit pod konkrétní dovolací důvod. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.

22. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak částečně činí dovolatel v projednávané věci, kdy ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a rovněž i v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádaly jak soud prvního stupně, tak soud odvolací.

23. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

24. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal, kdy následně rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě tedy nepřichází v úvahu. Obviněný však poukazuje na uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy, že v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy konkrétně poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h) tr. ř.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

26. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

27. Obviněný namítl, že se v projednávané věci jedná o situaci tzv. opomenutých důkazů, kdy poukazuje na neprovedení jím navrhovaných důkazů, a to výpovědi své sestry L. L., svého švagra J. L. a hospodského z místního pohostinství D. Š., kteří měli vypovídat k osobnosti dovolatele, poškozeného J. M. a jejich vzájemným vztahům.

28. Nejvyšší soud konstatuje, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

29. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).

30. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytným k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

31. Je možno uvést, že zmiňované důkazní návrhy byly předneseny již v řízení před soudem prvního stupně a soud prvního stupně o nich procesně korektním způsobem rozhodl tak, že jejich provedení podle § 215 odst. 4 tr. ř. pro nadbytečnost zamítl. Obviněný v podaném dovolání netvrdil, že by soud prvního stupně navrhované důkazy opomněl, ale byl toliko nespokojen s tím, jak soudy odůvodnily neprovedení navržených důkazů týkajících se věrohodnosti poškozeného. Soud prvního stupně v bodě 14. odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že vznesené důkazní návrhy jsou nadbytečné, neboť by svědci pro věc nepřinesly podstatná zjištění. V takřka stejném duchu se k těmto důkazním návrhům vyjádřil i odvolací soud v bodě 9. odůvodnění svého rozsudku, kdy zároveň poukázal na to, že navržení svědci nebyli přítomni žádnému z projednávaných jednání obviněného a měli pouze osvědčit osobní vztahy mezi poškozeným M. a obviněným. Za situace, kdy nevyvstávaly pochybnosti o věrohodnosti poškozeného (jak bude rozvedeno ve vztahu k ostatním námitkám obviněného dále), kterou se soud prvního stupně odpovídajícím způsobem zabýval, by výslechy těchto svědků k meritu věci nic nepřinesly. Takovýmto úvahám nelze podle Nejvyššího soudu nic vytknout a závěr o nadbytečnosti považovat za správný.

32. Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, jak rozvedeno výše v bodech 29. a 30. tohoto usnesení. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Postup soudu prvního stupně a odvolacího soudu při dokazování nevykazuje jakékoli stopy libovůle, přičemž odvolacím soudem bylo logicky vysvětleno, proč navrhovaný důkaz výpověďmi navrhovaných svědků nedisponoval vypovídací potencí. Uvedené námitce tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.

33. Obviněný dále formálně namítá existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, tedy první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

34. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nicméně není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení. Obviněný v podstatě toliko zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozeného J. M. a z výpovědi svědka J. M. dovozuje na podkladě jeho vlastního hodnocení odlišné skutečnosti, než k jakým dospěly soudy obou stupňů. Namítá, že nebyla ve vztahu k oběma poškozeným prokázána existence vážných a důvodných obav a zároveň, že se soudy nevypořádaly s rozporem mezi výpovědí svědka M. a odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví genetika stran užití sekery k vyhrožování tomuto poškozenému.

35. Je však třeba nejprve zdůraznit, že zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Obviněný v rámci svých námitek soudům nevytýká, že by ze svědeckých výpovědí vyvodily zjištění, která z nich při žádném logicky přípustném způsobu hodnocení nevyplývají, ale domáhá se toho, aby soudy z těchto výpovědí vůbec nevycházely (kdy rozporuje), případně je hodnotily jiným, pro něho příznivějším způsobem. Na existenci zjevného rozporu však nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

36. Z předchozího odstavce tohoto usnesení vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hodoníně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.

V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

37. K namítanému nedostatečnému posouzení věrohodnosti poškozeného J. M., jehož výpověď představovala klíčový důkazní podklad pro závěr o vině dovolatele stran skutků I. a III. výroku o vině, je, vedle výše uvedených omezení dovolacího přezkumu skutkových zjištění Nejvyšším soudem, nutno zdůraznit i skutečnost, že hodnocení věrohodnosti svědka (poškozeného) s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti náleží výlučně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který výslech daného svědka provedl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.

4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021, bod 165.). Skutečnost, že soud prvního stupně hodnotil věrohodnost tohoto svědka způsobem, který neodpovídá představám obviněného, pokud dostál požadavkům volného hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, proto zásadně nemůže založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s těmito důkazy ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 2023, sp. zn. 11 Tdo 932/2023). Soudy obou stupňů otázce věrohodnosti poškozeného i ostatních svědků věnovaly patřičnou pozornost a dospěly ke stejnému a jednoznačnému závěru, že o jeho věrohodnosti ani věrohodnosti dalších svědků není důvod pochybovat. Soudy nezjistily žádné skutečnosti, pro které by svědci měli zájem obviněnému uškodit. Věrohodnost tohoto svědka a pravdivost jeho výpovědi nijak nesnižuje ani skutečnost, že na sekerce, kterou měl obviněný vyhrožovat poškozenému, nebyly nalezeny jeho biologické stopy (srov. bod 16.

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod. 11. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Výpověď poškozeného M. je nadto podporována i ostatními důkazy ve věci (zejména pak ve vztahu k jednání popsaném pod bodem III. výroku o vině). Poškozený popsal podrobně a detailně průběh celé události i historii svého vztahu s obviněným. Podstatným je přitom to, že se obviněného bál, zvláště pokud byl pod vlivem návykových látek. V minulosti jej dokonce ze svého obydlí vykazoval. To, že je obviněný násilné povahy a vyvolává ve svém okolí obavy o jejich bezpečnost potvrzují rovněž poškozený J.

M., svědkyně M. Š., svědek R. S. (srov. body 5., 7. a 8. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) i bohatá trestní minulost obviněného, speciálního recidivisty, který se podobného jednání dopouštěl opakovaně. Trestní minulost obviněného přitom nebyla žádným tajemstvím a umocňovala strach, který z něj jeho okolí mělo (jak vypověděl například poškozený J. M.) (srov. bod 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). To, že mezi obviněným a poškozeným M. došlo ke konfliktu ostatně nerozporuje ani sám obviněný, který své chování označoval jako prázdnou hrozbu.

Již z popisu konfliktu ve skutkové větě je přitom zřejmé, že tato hrozba právě s přihlédnutím k osobní znalosti špatné povahy obviněného byla poškozeným J. M. vnímána důvodně velmi vážně, a není důvod mu nevěřit, že jednání obviněného popsané pod bodem I.

výroku o vině vnímal jako vážnou hrozbu a snažil se dostat z dosahu obviněného. Výpověď poškozeného J. M. je ve vztahu k jednání pod bodem III. potvrzována (a zároveň vyvrácena verze obviněného prezentovaná před soudy nižších stupňů) tím, že v automobilu, který zajistila policie, a který obviněný bez svolení oprávněného uživatele nebo majitele odvezl, byly nalezeny věci patřící poškozenému a zadokumentovány na v řízení předložených fotografiích.

38. Je možno konstatovat, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud uvěřily verzi poškozeného J. M. a poškozeného J. M., když jejich výpovědi vyhodnotily jako věrohodné a korespondující s dalšími ve věci provedenými svědeckými výpověďmi a zjištěnými skutečnostmi. Argumentaci obviněného vztahující se k tzv. zjevnému rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů proto nelze přisvědčit.

39. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

40. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též

jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení.

Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

41. Z výčtu obviněným uplatněných námitek je možno pod tento dovolací důvod podřadit ty, jejichž prostřednictvím brojí proti právnímu posouzení jeho jednání popsaného pod bodem I. výroku o vině jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž sporoval především existenci důvodné obavy z jeho jednání v mysli poškozeného J. M.

42. Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu a spáchá takový čin se zbraní.

43. Objektem trestného činu nebezpečného vyhrožování je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Obsah výhrůžky je poté konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Vyhrožování však musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodná obava však nemusí vzniknout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1435/2012), ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Přitom se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele. Závěr, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace a je třeba posoudit je se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj. Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Vzhledem k tomu, že se nevyžaduje ani jiný poruchový následek, jde o konkrétně ohrožovací trestný čin. (ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada, ŠKVAIN, Petr. § 353 [Nebezpečné vyhrožování]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4442–4443).

44. Judikatura k výše zmíněnému trestnému činu poskytuje řadu vodítek pro vyhodnocení toho, za jakých okolností lze hovořit o vyhrožováním způsobilém vzbudit důvodné obavy, a kdy nikoliv. Pokud bylo vyhrožování doprovázeno chováním, které ilustrovalo odhodlání pachatele výhrůžky splnit (např. výhrůžka usmrcením nebo způsobením těžké újmy na zdraví doprovázená šermováním nožem či pozvednutím jiné zbraně, namíření zbraně na poškozeného – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 815/2016), bude též možno dovodit, že takové jednání bylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu.

Dalšími podstatnými okolnostmi jsou opakování výhrůžek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1759/2016), předchozí násilné jednání pachatele vůči poškozenému (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 3 Tdo 909/2017) či jiným osobám (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1488/2017), agresivita pachatele vyplývající z požití alkoholu nebo jiné návykové látky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 369/2016), předchozí recidiva pachatele pro násilnou trestnou činnost, o níž poškozený ví (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.

11. 2004, sp. zn. 11 Tdo 1003/2004), nebezpečné agresivní povahové rysy pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 603/2018) apod.

45. Již z popisu jednání obviněného vůči poškozenému J. M. lze mít za to, že soudy v projednávané věci správně vyhodnotily, že obviněný svým jednáním v poškozeném vzbudil svým vyhrožováním důvodnou obavu o jeho zdraví a život. Ze strany obviněného se zjevně jednalo o výhružky takové povahy a učiněné za takových okolností, že byly více než způsobilé vzbudit v poškozeném důvodné obavy o vlastní život. Obviněný totiž poté, co mu poškozený odmítl zapůjčit klíče od vozidla začal přecházet mezi vnitřním prostorem chatky obývané poškozeným a venkem s motorovou pilou v ruce, následně se sekerou, kanystrem s benzínem a následně opět motorovou pilou. To vše za současného křičení na poškozeného, že jej zabije, vše mu tam rozřeže, včetně auta, poleje a zapálí jeho chatku, že stejně skape a bude tam bydlet on. Stejně tak nelze opomenout, že poškozený obviněného znal a bál se ho, zvláště pokud byl obviněný ovlivněn návykovými látkami. V průběhu jeho jednání se snažil dokonce utéct, pryč, neboť měl z labilního obviněného strach (slovy poškozeného obviněný „je magor“) a dříve byl policií ze společného obydlí vykázán právě pro své agresivní chování (srov. bod 4. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 11. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ve smyslu výše citované judikatury je proto nepochybné, že vyhrožování obviněného se zbraní v ruce rozhodně dosáhlo takové intenzity, že bylo způsobilé vzbudit v poškozeném vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno, tedy důvodné obavy, že mu bude ublíženo na zdraví nebo dokonce na životě. Rozhodně se tedy nejednalo o „prázdné hrozby – silná slova dovolatele, kdy ve skutečnosti o nic nešlo“. Námitku obviněného z těchto důvodů Nejvyšší soud posoudil jako neopodstatněnou.

46. V podobném duchu obviněný zpochybňoval i kvalifikaci jeho jednání popsaného pod bodem IV. výroku o vině jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce obviněného směřující proti posouzení jednání obviněného jakožto zločinu loupeže, když z vrácení nože obviněnému poškozeným dovozoval absenci pohrůžky bezprostředního násilí. Nejvyšší soud k této námitce předně uvádí, že ji pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze zařadit jen s jistou mírou benevolence, neboť obviněný svou námitku z velké části založil na představení vlastní interpretace části výpovědi poškozeného a vlastní verze skutkového stavu, tedy způsobem neregulérním. Nejvyšší soud přesto přistoupil k posouzení jeho námitky optikou jím uplatněného dovolacího důvodu.

47. Nejprve je vhodné připomenout, že trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

48. Objektivní stránka spočívá buď v použití násilí, anebo pohrůžky bezprostředního násilí, jichž se pachatel dopouští v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z formulace užité v § 173 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že loupež je dokonána již okamžikem, kdy pachatel použije násilí či pohrůžku bezprostředního násilí, pokud tak činí v uvedeném úmyslu, tj. v úmyslu zmocnit se cizí věci. Loupež tedy patří mezi předčasně dokonané trestné činy. Proto jde o dokonaný trestný čin loupeže i tehdy, když se pachateli nepodařilo zmocnit se cizí věci, např. proto, že poškozený nic u sebe neměl, že pachatel byl vyrušen, ba i tehdy, když pachatel dobrovolně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v uvedeném úmyslu sám od dalšího jednání upustil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6.

8. 1970, sp. zn. 6 Tz 24/70, uveřejněné pod č. 37/1970 Sb. rozh. tr.). Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání, je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (ŠÁMAL, Pavel. § 173 [Loupež]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2185).

49. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že trestný čin byl dokonán již okamžikem, kdy obviněný na podporu svého požadavku, aby mu poškozený J. M. dal peníze, začal poškozenému vyhrožovat s nožem v ruce, který před poškozeným otevřel a namířil jej na zaparkovaný automobil se sdělením, že pokud mu nebude vyhověno, vozidlo poškrábe a autobazar zapálí. To, že se jednalo o pohrůžku vážně branou a vzbuzující strach v poškozeném, je prokázáno jak výpovědí samotného poškozeného J. M., který ve své výpovědi zdůraznil, že vnímal pohrůžku zapálením jako vážnou (hrozbu zapálením obviněný v podaném dovolání zcela pomíjí), a to s přihlédnutím ke znalosti trestní minulosti obviněného. Nůž mu sice odebral a následně vrátil, ale pouze proto, že obviněný slíbil že odejde, což se však nestalo, neboť setrval až do příjezdu policie (srov. bod 5. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Skutková podstata trestného činu však byla naplněna užitím pohrůžky bezprostředního násilí s cílem podpořit svůj požadavek na vydání peněz. O tom, že se nejednalo o pohrůžku, kterou poškozený nebo ostatní přítomní na místě nebrali vážně, svědčí právě přivolání policie synem poškozeného, pro kterého byly hrozby obviněného bezprostředním násilím na majetku více než dostatečným impulsem pro přivolání pomoci. Svědek O. B. přítomný incidentu v autoservisu popsal celou událost shodně jako poškozený J. M. a nadto uvedl, že se obviněný choval divně a agresivně. Postoj poškozeného ani ostatních přítomných proto rozhodně nelze vnímat jako smířlivý. Jak poškozený J. M., tak svědek O. B. vypověděli, že měli z poškozeného strach, chtěli jej dostat pryč z areálu, ale báli se ho, a proto vyčkali na přivolanou policii. Pokud poškozený J. M. vrátil obviněnému nůž s vidinou toho, že z místa odejde a nebude tak hrozit to, že prostory jeho provozovny, kde se nacházelo 80 automobilů zapálí, tak nelze dovozovat, že by tak činil proto, že nebral pohrůžky obviněného vážně, ale spíše naopak, že chtěl, aby přítomná hrozba co nejdříve pominula. Ani námitky obviněného brojící proti kvalifikaci jeho jednání jako zločinu loupeže proto nelze považovat za opodstatněnou.

IV.

50. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný J. J., odmítl.

51. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 11. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu