USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2022 o
dovolání, které podal obviněný J. CH., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 17. 6. 2022, sp.
zn. 31 To 61/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 30/2020, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. Ch.
odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 3 T 30/2020,
byl obviněný J. Ch. uznán vinným jednak zločinem týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, jednak přečinem
nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě
skutkového stavu spočívajícího v tom, že v XY, rodinném domě v ul. XY, v bytě
společně obývaném s družkou M. K., nar. XY, v době od 10. 5. 2014 do konce
února 2016, kdy se z bytu odstěhoval, denně vulgárními výrazy slovně urážel
poškozenou M. K. a to slovy: „odporná obluda, lidská zrůda, bezohledná svině,
neomalenej – rozmazlenej sráč a hajzl, bestie, nenávidím tě, jsi mi u prdele,
celá rodina jsou zkurvenci a lidské zrůdy, jsi zloděj mého zdraví, jsi zloděj
mých nervů a jsi dobytek, nejsi ženská, jsi zlá sobecká mrcha, uboze hloupá a
slaboduchá, kráva, slepice, jsi zvíře s rohama, není na tobě nic hezkého, ani
ta povaha, jsi tak ošklivá, že tě nikdo nikdy nemůže mít rád, tvoje matka tě
špatně vychovala, nejsi žena pro život, táta tě měl zflákat řemenem, psychicky
vyšinutá, naprosto neschopná pomatená dcera, i kráva ví, že musí podržet,
neumíš nic jiného, než dát dítěti cecek, vychoval jsem dvě děti a určitě lépe
než to, co vidím před sebou, nikdy jsi nebyla můj typ, byl jsem s tebou jen
proto, že jsi byla hodná, jsi stupidní blázen pro psychiatrii“, vyhrožoval jí
unesením společné dcery, házel po ní věcmi jako mobilním telefonem, ovladačem k
televizi, kritizoval ji, ponižoval ji, snižoval její schopnosti a zpochybňoval
její duševní stav, s četností cca 2x týdně jí vyhrožoval rozmlácením huby,
zmlácením, vražením kudly do břicha, pověšením na nejbližší strom, umlácení
radiátorem, vychrstnutím vařícího kafe do obličeje, postřílením, že ji připraví
o společnou dceru, neboť z ní udělá psychicky vyšinutou, cca v 6 případech jí
hrozil pěstí, kterou jí dal k obličeji, omezoval sociální kontakty poškozené M.
K., v průběhu dopoledne dojížděl ze zaměstnání domů, kontrolovat, zda je
poškozená doma, zda nejsou v bytě na návštěvě její rodiče, kontroloval denní
činnosti M. K., vyčítal jí odpočinek, po 20.00 hodině večer vyžadoval v bytě
zhasnuto, klid, kdy poškozená chodila na toaletu v bytě s baterkou, aby jej
nerušila, na podzim roku 2015 vyhrožoval M. K. slovy, že půjde nahoru a podřeže
a postřílí její rodiče M. K., nar. XY, a M. K., nar. XY, žijící v tomtéž
rodinném domě, v lednu 2016 jí zkroutil zápěstí ruky, ve vzteku házel nábytkem
po bytě.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43
odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti)
měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební doba v trvání 3 (tří) let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené
M. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, nemajetkovou újmu ve formě duševních útrap
(psychického strádání) ve výši 120.000 Kč, a to k rukám zmocněnkyně poškozené
Mgr. Věry Novákové, advokátky se sídlem Vrchlického 802/46, Liberec.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. K., nar. XY, odkázána se zbytkem
svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 3 T
30/2020, podal obviněný odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku.
Odvolání podala rovněž i poškozená M. K., a to do výroku o náhradě nemajetkové
újmy.
O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 17. 6. 2022, sp. zn. 31 To 61/2022, a to tak, že podle § 258
odst. 1 písm. d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §
259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. Ch. uznal vinným jednak
přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr.
zákoníku, jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr.
zákoníku, a to na podkladě totožného skutkového stavu tak, jak byl uveden v
rozsudku nalézacího soudu.
Nově byl obviněný odsouzen podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst.
1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců,
jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební doba v trvání 2 (dvou) let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené
M. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, nemajetkovou újmu ve formě duševních útrap
(psychického strádání) ve výši 66.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši
10% ročně z částky 66.000 Kč od 3. 12. 2019 do zaplacení, a to k rukám
zmocněnkyně poškozené Mgr. Věry Novákové, advokátky se sídlem Vrchlického
802/46, Liberec.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. K. odkázána se zbytkem svého
nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své
advokátky dovolání (č. l. 871-881), v rámci něhož odkázal na dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že ani soud prvního stupně,
resp. následně odvolací soud, se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro
rozhodnutí a zároveň existují důvodné pochybnosti o správnosti skutkových
zjištění, když k celkovému objasnění všech skutečností slouží důkazy, které
ačkoliv byly provedeny, následně byly v celkovém hodnocení promítnuty zcela v
jeho neprospěch a dále z nich byly vyvozeny pro něho nepříznivé závěry, stejně
jako skutečnost, že řada navrhovaných důkazů ani bez řádného odůvodnění
provedena nebyla. Současně nebyla nade všechnu pochybnost prokázána jak
objektivní, tak subjektivní stránka věci, a nedošlo tedy k naplnění skutkové
podstaty jemu za vinu kladených trestných činů.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný
poukazuje na zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a závěrem o věrohodnosti
poškozené. Namítl, že v některých případech byly zcela přehlédnuty či
neoprávněně a neodůvodněně bagatelizovány důkazy rozporující věrohodnost
výpovědi poškozené. Konkrétně poukazuje na snahu poškozené a její rodiny
zdiskreditovat jej v opatrovnickém sporu a získat rovněž jeho majetek, kdy na
podporu svých tvrzení předložil důkazy z opatrovnického spisu, které však
nevzal odvolací soud do úvahy. Výpověď poškozené je nekonzistentní a plná
rozporů, zejména pokud se jedná o její tvrzení stran fyzického násilí.
Nesrovnalosti jsou rovněž v tvrzeních poškozené týkajících se jejího údajného
strachu z dovolatele. Soudu byly obhajobou předloženy nahrávky telefonních
hovorů a SMS zprávy, které jsou v jasném rozporu s prohlášeními poškozené o
dopadu trestného činu na její život. Z důkazů jasně vyplývá, že to byla
poškozená, kdo dovolatele opakovaně kontaktoval, a nikoli naopak. Z výpovědi
terapeutky H. se podává, že se poškozená stavěla do pozice oběti, ačkoliv se
během sezení chovala vůči jeho osobě útočně až agresivně. Obviněný má tedy za
to, že bylo jasně prokázáno, že poškozená svůj strach pouze účelově
předstírala. Rovněž soud nijak nezohlednil, že si poškozená část výpovědi
týkající se údajného ekonomického násilí vymyslela. Zpochybňuje rovněž, že by
bylo prokázáno, že by vůči poškozené užíval nadávky a výhrůžky. Ačkoli v jeho
prospěch vypovídala jeho bývalá manželka, svědkyně M. Ch., a celá řada dalších
svědků včetně obou jeho synů, odvolací soud se spokojil toliko se závěry
znaleckých posudků, a to bez jediného prokazatelného důkazu, který by pro
závěry soudu svědčil. Soud nevzal do úvahy, že se uváděné skutečnosti
neobjevily v samotné výpovědi poškozené, výpovědích svědků v opatrovnickém
sporu či ve výpovědi svědkyně M. z organizace B. K. B. Obviněný se rovněž
vymezuje proti závěru, že by poškozenou jakkoli omezoval v sociálních
kontaktech či ji neadekvátně kontroloval. Uvedl, že s poškozenou žili v domě
jejích rodičů, přičemž poškozená své rodiče navštěvovala téměř denně, dokonce u
nich i přespávala, a jeho návštěvy během dne byly realizovány za účelem
strávení času s jeho nezletilou dcerou, nikoli snad proto, že by chtěl
poškozenou kontrolovat. Podle dovolatele se jedná o téměř nepodložená tvrzení,
které však vzal soud za nesporná, a to i přesto, že je zde důkazní nouze na
straně obžaloby, a naopak řada navrhovaných a předložených důkazů svědčících v
jeho prospěch. Za problematické rovněž shledává, že soudy nezohlednily nahrávky
pořízené po jeho odchodu ze společného bytu, neboť z nich se jasně podává, že
poškozená z jeho osoby strach neměla. Naopak je přesvědčen, že obětí
psychického týrání byl on, což podporují tvrzení svědkyně H., k níž dovolatel
docházel na konzultace.
Obviněný dále předkládá vlastní hodnocení ve věci provedených důkazů, zejména
znaleckých posudků. Má za to, že soudy nesprávně interpretovaly závěry
znaleckého posudku doc. PhDr. Preisse, Ph.D., který přinesl klíčové poznatky o
osobě dovolatele. Výstupem bylo, že jeho věrohodnost je neoslabena a nebylo
zjištěno jakékoli dominantní chování vůči ženám na bázi poruchy osobnosti nebo
jiné psychopatologie. Soudy dospěly k závěru, že takový znalecký závěr
neznamená, že u něho k tvrzenému jednání nedocházelo. Podle obviněného ale
rovněž neprokazuje, že by k takovému jednání docházelo. Uvedené proto vnímá
jako nedůvodně zaujaté hodnocení důkazů v jeho neprospěch. Obviněný má dále za
to, že soudy byl nesprávně vyhodnocen i znalecký posudek z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie MUDr. Tauše a PhDr. Lejskové a revizní znalecký posudek z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie
MUDr. Horáčkové a PhDr. Skramuské, oba vypracované na osobu poškozené. Znalci
poškozenou popsali jako neurotickou, labilní a rozkolísanou, což podle MUDr. Tauše mohlo být i rozpoložením poškozené po porodu. Soudy se však touto
možností nezabývaly. Ani závěry znalců o psychickém stavu poškozené (depresivně
úzkostná neuróza) nelze jednoznačně spojit s jeho jednáním, neboť toto zkoumání
bylo provedeno s odstupem několika let po odloučení. Znalci nepopsali tzv. startery konfliktu a nijak nezohlednili vyhrocený opatrovnický spor, který
poškozenou zcela jistě psychicky vyčerpal. Přitom tyto startery mohly určit
právě dynamiku vztahu mezi ním a poškozenou, resp. určit, o jaký typ domácího
násilí se jednalo. Soudy tímto způsobem nepostupovaly. Obviněný rovněž poukázal
na to, že soud vycházel z písemné verze posudku MUDr. Horáčkové a PhDr. Skramuské a nevzal v potaz jejich výslech, který na znalecký posudek navazoval
a v mnoha případech byl s jeho závěry v přímém rozporu. Nadto má obviněný za
to, že při vypracování znaleckého posudku na osobu poškozené nebyl spisový
materiál kompletní, resp. znalci neměli k dispozici část týkající se jeho
osoby. Dále dovolatel poukazuje na nedostatky, které shledává ve vztahu k
výslechům svědků. Namítá, že soudy se téměř nezabývaly přednesenými výpověďmi a
svědectvími vypovídajícími v jeho prospěch (J. L, L. K., V. V., synové
dovolatele – P. a O. Ch., čestné prohlášení bývalé manželky M. Ch.), zejména
pak výpověďmi terapeutů, V. H., která měla jako jediná možnost spolupracovat i
s poškozenou, a A. H., ke které docházel na konzultace do intervenčního centra. Tyto nebyly soudy nijak reflektovány při hodnocení věrohodnosti poškozené. Na
stranu druhou výpovědi svědků z okruhu rodiny poškozené (rodiče a sestra
poškozené) a jejích přátel (Š. B. K., M. P. F., S. T., J. L., K. H., P. Č.)
soudy nijak nepřezkoumávaly a bez dalšího je označily za věrohodné, a ty, které
vypovídaly v neprospěch poškozené, označily za irelevantní. Nikdo z těchto
svědků přitom nebyl nikdy osobně přítomen jakémukoli závadnému jednání
dovolatele vůči poškozené, vše měly z doslechu.
Jejich výpovědi označil
obviněný jako protichůdné, účelové a s jasným cílem jej poškodit v
opatrovnickém sporu. Soudy si učinily zcela nesprávný závěr o jeho soužití s
poškozenou, a to na základě absolutního uvěření poškozené, podpořené členy její
rodiny a osobami blízkými. Z toho důvodu soudy rovněž přejaly z výpovědi
poškozené popis skutku tak, jak je uveden ve výroku rozsudku. Tímto byla
porušena základní zásada trestního řízení – in dubio pro reo.
Obviněný dále poukázal na neprovedení jím navrhovaných důkazů, kdy se
konkrétně mělo jednat o nahrávky, které pořídila bez jeho vědomí poškozená a na
nichž se jej snaží vyprovokovat. Takový důkaz zcela jistě svědčí v jeho
prospěch, neboť poukazuje na nesoulad mezi jednáním poškozené v soukromí a před
orgány činnými v trestním řízení. Odvolací soud se však s tímto návrhem
nevypořádal zákonem předvídaným způsobem, kdy nahrávky zhodnotil jako
nedostatečné k prokázání soužití dovolatele s poškozenou. Dále se jednalo o
znalecký posudek z oboru psychologie PhDr. Mgr. PaeDr. Ludmily Houdkové, PhD.
ze dne 17. 11. 2017, který byl vypracován v rámci opatrovnického řízení. Tento
byl soudy ignorován, přestože přinášel pohled na osobnost poškozené v době, kdy
trestní řízení proti dovolateli ještě zahájeno nebylo. Znalkyně přitom
konstatovala, že poškozená netrpí typickými projevy a vlastnostmi oběti
domácího násilí. Dále se soudy nevypořádaly s návrhem na vyžádání výpisů z účtu
poškozené, které by mohly minimálně vyvrátit tvrzení o tom, že byla poškozená
vystavena ekonomickému násilí, např. tomu, aby dovolateli vyúčtovávala vše do
koruny, případně tvrzení, že ji měla živit matka. Soudy se rovněž nijak
nevyjádřily k navrženému důkazu výslechem terapeutky H. Jako nezaujatého svědka
označuje dovolatel toliko společnou terapeutku H. Soudy se bez dostatečného
odůvodnění uvedenými návrhy nezabývaly, případně je ponechaly zcela bez
povšimnutí. Provedení navržených důkazů by přitom snížilo věrohodnost
poškozené. Na tomto místě odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014
sp. zn. III. ÚS 177/04. Na základě uvedeného má za to, že byla porušena jeho
základní lidská práva a svobody, a to konkrétně právo na spravedlivý proces.
Závěr soudu, že dovolatel byl pravděpodobně ve svém jednání motivován něčím
jiným než psychickou poruchou, neobstojí, neboť tento přístup je v zcela
zásadním rozporu s principy trestního práva, resp. se zásadou spravedlivého
procesu i se zásadou in dubio pro reo, a to proto, že soud druhého stupně si
nad rámec provedeného dokazování vytváří domněnky o motivech dovolatele k
jednání, které nad to nebylo ani prokázáno, přičemž jakékoliv pochybnosti
svědčící v jeho prospěch bez dalšího přehlíží. I ve vztahu k trestnému činu
nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku vycházel soud toliko
z výpovědi poškozené, jejíž věrohodnost nijak nezpochybnil. V rámci odůvodnění
rozsudku se objevuje pouze výhrůžka zabitím rodičů poškozené, ve skutkové větě
je však výčet situací mnohem širší. Těmito tvrzeními poškozené se však soud v
odůvodnění rozsudku více nezabýval. Nad rámec uvedené vady ve výroku rozsudku
je taktéž s podivem stanovisko soudu o spáchání uvedeného trestného činu
dovolatelem bez současného prokázání jakékoliv fyzické agrese z jeho strany
vůči poškozené. Věrohodnost jednoho jediného incidentu popsaného poškozenou je
diskutabilní, když se poškozená sama svěřila svědkovi T., že ji dovolatel nikdy
fyzicky neublížil. Je přesvědčen, že výroky je třeba hodnotit ve spojení s
dalším jeho jednáním a závěr o tom, že výhrůžky jsou způsobilé vzbudit důvodnou
obavu z jejich uskutečnění (obavy o život) je nutné posuzovat na základě
komplexního posouzení situace. V projednávané věci nelze bez dalšího uvěřit
tvrzení poškozené, že v ní tyto údajné výhrůžky vzbuzovaly obavu o její život.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítá
absenci naplnění základních znaků skutkové podstaty – jednostrannost jednání,
soustavnost, či trvalost týrání a úmysl. Nebylo prokázáno, že by jednal v
jakémkoli úmyslu způsobit poškozené těžké příkoří či s ní jakýmkoliv způsobem
zle nakládal. Absentuje zde tedy znak týrání. Soudy zaměnily typ párového
násilí s trestným činem podle § 199 tr. zákoníku, kdy z konfliktního soužití
dovolatele a poškozené v předmětné době bez dalšího dovozují spáchání zmíněného
trestného činu a řádně neprovádí subsumpci dokazovaného skutkového stavu, který
spočívá pouze v prokázaných oboustranných dlouhodobých konfliktech dovolatele a
poškozené. Obecné soudy rovněž pochybily při hodnocení trestného činu podle §
353 odst. 1 tr. zákoníku, kdy jsou závěry soudu o spáchání uvedeného trestného
činu založeny na jednom domnělém incidentu, kdy měl údajně vyhrožovat poškozené
ublížením jejím rodičům. Zde absentuje požadavek, aby oběť tohoto trestného
činu pociťovala důvodnou obavu o svůj život. Dovolatel poškozené svým chováním
nikdy nezavdal příčinu k jakékoliv obavě z fyzického útoku či ublížení, jak
bylo v řízení před soudy spolehlivě prokázáno, nedopustil se na nyní žádného
fyzického násilí, o důvodné obavě tedy z těchto důvodů nemůže být řeč. Nad
rámec naprosté důkazní nouze při dokazování uvedeného trestného činu trpí výrok
rozsudku soudu prvního stupně vadou, když jsou v něm uvedeny explicitně údajné
výhrůžky, jež měl směrem k poškozené užívat, ačkoliv v odůvodnění rozsudku se
více důvody, pro které jsou tyto výhrůžky ve výroky uvedeny, nezabývá.
Jelikož závěr, ke kterému obecné soudy ohledně viny dovolatele dospěly, se
vzhledem k neexistenci přímých důkazů a se zřetelem na nedostatečnost důkazů
nepřímých, na nichž byl založen, ocitl v extrémním rozporu s provedenými důkazy
a z nich vyplývajícího skutkového zjištění, a současně byl porušen princip
presumpce neviny, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne
17. 6. 2022, č. j. 31 To 61/2022- 845, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v
Liberci ze dne 11. 11. 2021, č. j. 3 T 30/2020- 769, a ve smyslu § 265l odst. 1
tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Liberci k novému projednání a rozhodnutí,
případně aby jako soud dovolací ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl
rozsudkem tak, že se dovolatel zprošťuje obžaloby ze spáchání uvedených
trestných činů.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 2.
11. 2022, sp. zn. 1 NZO 775/2021.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a východiska
pro uplatněné dovolací důvody, uvedla, že významnou část dovolacích námitek
tvoří takřka shodně, stejně jako v podaném odvolání, výhrady proti rozsahu a
správnosti dokazování. Uvedeným námitkám však nelze přiznat žádné opodstatnění,
neboť napadené rozhodnutí žádnou z vytýkaných vad netrpí. Z hlediska úplnosti a
bezvadnosti dokazování je významné, že žádný z navržených důkazů nezůstal
stranou pozornosti soudů, přičemž pokud konkrétnímu návrhu na doplnění
dokazování pro zjevnou nadbytečnost vyhověno nebylo, odvolací soud důvody
takového postupu řádně odůvodnil jak v průběhu jednání, tak i v rámci
odůvodnění svého rozhodnutí (např. bod 12. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací
soud řádně poukázal na skutečnost, že po odstěhování obviněného od poškozené i
v souvislosti s opatrovnickým řízením došlo ke změně dynamiky jejich vztahu, a
proto následné nahrávky, či e-mailová komunikace nemůže osvětlit to, k čemu
docházelo při jejich soužití v době vymezené v rozsudku. Opatrovnické řízení
započalo až po předmětném období a znalecký posudek PhDr. Mgr. PaeDr. Houdkové,
PhD., byl vypracován v rámci opatrovnického řízení a znalkyně tedy ani nemohla
znát všechny relevantní skutečnosti vyplývající z dalšího dokazování a
skutkového děje, který byl soudem zjištěn v rámci trestního řízení. Soud
namísto toho nechal vypracovat odpovídající znalecký posudek v rámci trestního
řízení a následně, s ohledem na závěry psychoterapeutek, i revizní znalecký
posudek. Soud taktéž zcela logicky uzavřel, proč nebude doplňovat dokazování o
výpisy z účtu poškozené (dlouhodobý spor ohledně nemovitosti započal až po
předmětné době).
Státní zástupkyně dále poukázala na pečlivost, s níž se soudy zabývaly otázkou
věrohodnosti poškozené (nalézací soud v bodě 65., soud odvolací v bodě 15.).
Výpověď poškozené je po celou dobu řízení konzistentní, a pokud se v ní
objevují rozpory, tak jsou pouze nepodstatné. Zároveň oba soudy předestřely i
závěry znalců, které taktéž podporovaly závěry soudu o věrohodnosti poškozené.
Strach poškozené z obviněného vyplývá nejen z její výpovědi, ale například i ze
znaleckého zkoumání (viz např. odst. 14., 16. rozsudku odvolacího soudu).
Výpověď poškozené koresponduje i s ostatními provedenými důkazy, především se
znaleckými posudky MUDr. Tauše a PhDr. Lejskové a MUDr. Horáčkové a PhDr.
Skramuské a také s výpověďmi svědků – T., P. F., K. st., K., V. a B. K.
Opakované námitky obviněného stran znaleckých posudků byly také odvolacím
soudem pečlivě vypořádány (podrobněji viz body 12. a 14. rozsudku odvolacího
soudu). Protože měl soud s ohledem na výpovědi svědků psychoterapeutů
pochybnosti o závěrech znaleckého posudku znalců MUDr. Tauše a PhDr. Lejskové,
přibral ve věci k vypracování revizního znaleckého posudku znalkyni MUDr.
Horáčkovou, znalkyni z oboru zdravotnictví, specializace psychiatrie a MUDr.
Skramuskou, znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace
klinická psychologie. I v revizním znaleckém posudku však znalkyně dospěly ke
zcela shodným závěrům jako v případě původního znaleckého zkoumání, tedy, že u
poškozené došlo v důsledku jednání obviněného ke středně těžké újmě na zdraví
vyžadující odbornou léčbu a poškozená jeho jednání vnímala jako zlé nakládání a
značné příkoří. Znalci přitom byli seznámeni s kompletním spisovým materiálem i
s důkazy. Soudy se řádně zabývaly i znaleckým posudkem znalce PhDr. Preisse,
Ph.D., kterým však nebylo u obviněného vyloučeno agresivní, dominantní,
manipulativní či žárlivé chování, ale toliko skutečnost, že by takové jednání
mělo mít psychopatický základ.
K námitkám vztahujícím se ke svědeckým výpovědím a porušení zásady in dubio pro
reo státní zástupkyně uvedla, že s danou argumentací se ztotožnit nelze. Závěry
znaleckých posudků, které zcela korespondují i s výpověďmi osob, které alespoň
částečně mohly sledovat vztah obviněného a poškozené (rodiče poškozené, její
sestra), jednoznačně vylučují, že by šlo pouze o tzv. toxický vztah. Výpovědi,
na které obviněný odkazuje a které jsou v jeho prospěch (členové rodiny,
spolupracovníci a terapeuti – k těm viz výše), pochází od osob, které se, jak
vyplývá ze skutkových zjištění, s rodinou dovolatele takřka nestýkaly a všechny
informace o rodinném soužití obviněného měli zprostředkovaně pouze z jeho
strany (s výjimkou závěrů psychoterapeutů).
Ve vztahu k námitkám směřujícím k posouzení dovolatelova jednání rovněž jako
přečinu nebezpečného vyhrožování, státní zástupkyně uvedla, že není pravdou, že
by soud bral v úvahu pouze výhrůžku směřující na adresu jejích rodičů. Nalézací
soud, byť trochu příliš obecně, konstatoval, že obviněný poškozenou rovněž
opakovaně psychicky napadal, občas házel věcmi i nábytkem, a proto byly jeho
výhrůžky rozhodně způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu z toho, že tyto
naplní, tedy, že obviněný svoji agresi vystupňuje do takové míry, že by jí mohl
způsobit těžkou újmu na zdraví, potažmo smrt jejích rodičů. Precizněji se pak
vyjádřil ve svém odůvodnění odvolací soud, který již na uvedené výhrůžky
konkrétně poukazoval. Soud přitom vyjma jednoho incidentu nekladl obviněnému za
vinu jakékoli fyzické násilí vůči poškozené.
Státní zástupkyně současně odmítla zbylé námitky obviněného vtělené jím pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jimiž rozporuje naplnění
znaků skutkových podstat jemu za vinu kladených trestných činů. V případě
trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí lze s jistou dávkou
tolerance nazvat právními námitkami ty, kterými obviněný rozporuje naplnění
znaku týrání a subjektivní stránku. Není pravdou, že by odvolací soud v jeho
jednání nespatřoval znak trvalosti. Obviněný zcela záměrně zaměňuje znak
trvalosti a „páchání činu po delší dobu“ coby znak kvalifikované skutkové
podstaty, který odvolací soud neshledal, a podle toho změnil právní kvalifikaci
uvedeného skutku. Stran subjektivní stránky lze pak shledat úmysl přímý podle
§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný si nejenže musel být vědom,
že jeho jednání může způsobit poškozené těžké příkoří, ale s ohledem na způsob
provedení jej jistě způsobit i chtěl. Stran trestného činu nebezpečného
vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, kdy podle dovolatele nedošlo k
naplnění znaku důvodné obavy o život, státní zástupkyně uvedla, že soudem byly
posuzovány v rámci dané skutkové podstaty všechny výhrůžky obviněného uvedené
ve skutkové větě, nikoli pouze výhrůžka směřující k zabití jejích rodičů.
Obviněný zcela jistě znaky dané skutkové podstaty naplnil, neboť poškozené
vyhrožoval usmrcením, těžkou újmou na zdraví a jinou těžkou újmou, a to takovým
způsobem (i s ohledem na jeho další jednání, kterého se dopustil v rámci
trestného činu týrání osoby ve společném obydlí), že to v poškozené vyvolalo
důvodnou obavu.
S ohledem na výše uvedené proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně
navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu
podle § 265r odst. 1 písm. c) tr.ř.
Nejvyššímu soudu byla následně doručena replika obviněného, v rámci níž
vyjádřil nesouhlas s obsahem vyjádření státní zástupkyně k podanému dovolání.
Uvedl, že provedené dokazování rozhodně nebylo bezvadné. Poukazuje na
neprovedené nahrávky, které byly pořízeny pouze týden po vzájemném odloučení, a
nelze tedy chování poškozené zdůvodnit změnou dynamiky v jejich vztahu, rovněž
poukazuje na výslech H. a dále uvádí, že zcela stranou zájmu stál i výslech H.
Neprovedení těchto důkazů rozporuje závěr státní zástupkyně o bezvadnosti
dokazování. Dále obviněný opakuje svá tvrzení stran nevěrohodnosti výpovědí
poškozené, kdy poukazuje na rozpor mezi tím, jak byla posuzována věrohodnost
poškozené a jeho vlastní. Trvá rovněž na tom, že výstup ze znaleckého zkoumání
nebyl obecnými soudy správně zhodnocen, kdy revizní znalecký posudek nedával
narušený psychický stav poškozené do spojitosti s dovolatelovým jednáním a
opakuje své závěry stran provedených znaleckých zkoumání a výslechů znalců.
Stran trestného činu nebezpečného vyhrožování opakuje své tvrzení, že se vůči
poškozené nikdy nedopustil jakékoli formy fyzického násilí a nelze mít proto
důvodně za to, že by poškozená měla pociťovat důvodnou obavu o svůj život.
Reálný podklad výhrůžek uvedených ve skutkové větě se nepodařilo prokázat.
Dovolatel má za to, že se jedná o případ důkazní nouze, a proto trvá na svém
závěrečném návrhu obsaženém v podaném dovolání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací
(§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda
bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální
náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí
či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím
závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze
dne 17. 6. 2022, sp. zn. 31 To 61/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §
265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni,
dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný
uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c)
tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí
soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti
obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého
obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v
§ 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným J. Ch. vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Je třeba upozornit na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit
stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací
soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obsah jím
podaného dovolání se obsahově takřka shoduje s jím podaným řádným opravným
prostředkem. Obviněný přitom ve většině uplatňuje námitky, jejichž
prostřednictvím napadá soudy provedené dokazování, jeho rozsah a soudy zjištěný
skutkový stav věci.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou
trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022,
vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm.
g) ve znění do 31. 12. 2021 (a který byl novelou bez obsahových změn nově
zařazen pod písm. h/) i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a
křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým
procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému
porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace
práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní
situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají
návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11.
2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná
realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS
359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však
třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že
obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež
odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp.
zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na
spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Obviněný však
poukazuje na to, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy – nahrávky hovorů a
emailová komunikace s poškozenou, znalecký posudek z oboru psychologie PhDr.
Mgr. PaeDr. Ludmily Houdkové, PhD. ze dne 17. 11. 2017, výpisy z bankovního
účtu poškozené, výslech terapeutky H. a opatrovnický spis, kteroužto námitku by
bylo možno v obecné rovině vyhodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů.
Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo
soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů
nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost
vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle
Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36
Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem
musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž
provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu
právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech
rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém
rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak
obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v
porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se
zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1
Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č.
57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02
číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené
důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z
hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru
respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1285/08).
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Obviněný v rámci
podaného dovolání formuluje uvedenou námitku tak, že soudy dostatečně
neodůvodnily, proč shledaly jím navrhované důkazy nadbytečnými, nikoli, že by
nebyly jím navrhované důkazy vůbec provedeny.
Odvolací soud v bodě 12. odůvodnění napadeného rozsudku zcela dostačujícím a
vyčerpávajícím způsobem rozvedl, na podkladě jakých skutečností a od nich se
odvíjejících úvah dospěl k závěru o nadbytečnosti obviněným navrhovaných
důkazů. Odvolací soud vycházel zejména z toho, že drtivá většina obviněným
navrhovaných důkazů měla svůj původ v době, která nespadá do časového rámce
stíhaného jednání. Skutek, tak jak je vymezen ve skutkové větě rozsudku, je
časově ohraničen dobou od 10. 5. 2014 do konce února 2016, kdy se obviněný
odstěhoval ze společné domácnosti. PhDr. Skramuská, znalkyně z oboru
psychologie, odvětví klinická psychologie, která byla soudem přibrána k
vypracování revizního znaleckého posudku, opakovaně v rámci své výpovědi
poukazovala na to, že poté, co se obviněný a poškozená rozešli a obviněný
opustil společnou domácnost (konec února 2016), došlo ke změně dynamiky jejich
vztahu, který byl následně nově zatížen i opatrovnickým sporem o jejich
společnou dceru, resp. byl tímto modifikován. Nejvyšší soud má za to, že
uvedená změna chování poškozené ve vztahu k obviněnému je zcela uvěřitelná,
dokonce logická. Je totiž zcela evidentní, že poškozená skutečnost, že se
obviněný odstěhoval ze společné domácnosti, vnímala pozitivně, navíc měla
podporu vlastní rodiny. Podle znalkyně proto bylo namístě jejich vzájemný vztah
chronologicky rozdělit na jednotlivá období, přičemž tyto bylo třeba posuzovat
odděleně. Nahrávky, které měla poškozená či obviněný pořizovat poté, co již
nežili ve společné domácnosti, případně jejich emailová komunikace z té doby
pak podle soudu „nemohou osvětlit to, k čemu docházelo při soužití obžalovaného
a poškozené v předmětné době“, tj. v době jejich společného soužití. Dospěl k
závěru, že se jedná o jakékoli nahrávky, které časově nespadají do časového
rámce stíhaného jednání, ať už se jedná o fotografie, audiozáznamy,
videozáznamy či SMS, a to nejen ty, které předložil obviněný, ale rovněž ty,
které předložila poškozená, neboť nic o reálné podobě jejich soužití
nevypovídají (jeden z nich či dokonce oba si při jejich pořízení byli vědomi
toho, že jsou nahráváni či foceni) a už vůbec nic nevypovídají o vzájemném
vztahu poškozené a obviněného v době jejich společného soužití. Odvolací soud
se vyjádřil rovněž k návrhu na provedení výpisů z bankovního účtu poškozené,
které podle dovolatele mohly minimálně vyvrátit tvrzení o tom, že byla
poškozená vystavena ekonomickému násilí, např. tomu, aby dovolateli
vyúčtovávala vše do koruny, případně tvrzení, že ji měla živit matka. Odvolací
soud zde poukázal na to, že obviněný a poškozená mezi sebou vedou dlouhodobé
spory o majetek, stejně jako opatrovnický spor o dceru, kdy tyto spory započaly
až po předmětné době a zásadním způsobem ovlivňují současný vztah mezi
obviněným a poškozenou, přičemž však „není podstatné, jakou částkou obžalovaný
či poškozená přispívali na domácnost, podstatné je to, že tuto částku chtěl
obžalovaný, jak vyplývá z výpovědi poškozené, vyúčtovat na koruny či
desetikoruny“.
Nejvyšší soud dodává, že uvedená skutečnost, že by byla
poškozená vystavena ekonomického násilí, není součástí popisu skutku tak, jak
je vymezen ve skutkové větě rozsudku.
Ke shodnému závěru lze dospět i stran opatrovnického spisu, jehož provedení
rovněž obviněný navrhoval. Opatrovnické řízení započalo až po předmětném období
a může tedy mapovat toliko současný vztah obviněného a poškozené, který, jak
uvedeno výše, došel výrazné změny dynamiky. Součástí opatrovnického spisu byl i
obviněným zmiňovaný znalecký posudek z oboru psychologie PhDr. Mgr. PaeDr.
Ludmily Houdkové, PhD. ze dne 17. 11. 2017, který měl podle jeho názoru
poukázat na rozpory ve výpovědi poškozené a její nevěrohodnost. Stěžejní je zde
skutečnost, že uvedený znalecký posudek byl vypracován pro účely opatrovnického
řízení, nikoli pro řízení trestní. Znalkyně v opatrovnickém řízení neměla k
dispozici celý trestní spisový materiál, a ani mít nemohla. Stejně tak neměla k
dispozici jakékoli další relevantní skutečnosti, které vyplynuly z provedeného
dokazování v rámci trestního řízení. Pokud pak obviněný namítá, že znalci MUDr.
Tauš a PhDr. Lejsková neměli v trestním řízení k dispozicí celý spisový
materiál, a proto nelze z jejich závěrů vycházet, a současně poukazuje na
znalecký posudek vypracovaný v rámci opatrovnického řízení, je taková
argumentace přinejmenším matoucí. Znalecké zkoumání nebylo ze strany soudy
nijak opomenuto, jak bude rozvedeno dále.
K námitce neprovedení důkazu výslechem terapeutky H. možno uvést, že soudy se
tímto návrhem jmenovitě nezabývaly, to však neznamená, že by uvedený návrh
zcela opomněly. Odvolací soud se obecně vyjádřil k návrhům na výslechy
navrhovaných svědků (bod 12. napadeného rozsudku), a to včetně svědků terapeutů
poskytujících obviněnému terapii či pracujících v intervenčním centru, kdy nové
výslechy shledal nadbytečnými. Skutečnost, že se obviněný či poškozená v rámci
terapeutických sezení nějak projevovali, nemůže vyvrátit závěry znaleckého
zkoumání. Je třeba mít na paměti, že dokazování v rámci trestního řízení není
bezbřehé a pokud jsou určité skutečnosti prokázány v nezbytném rozsahu (§ 89
odst. 1 tr. ř.) tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, jak tomu bylo v projednávané věci, pak není třeba zaplavovat
řízení dalšími důkazními návrhy. V projednávané věci byly vyslechnuty svědkyně
H. a H., psychoterapeutky, které pracovaly s obviněným a poškozenou, kdy H.
obviněný označuje doslova za jediného nezaujatého svědka, neboť se jednalo o
společnou terapeutku. Tyto svědkyně však měly k dispozici pouze informace,
které jim obviněný či poškozená sami poskytli. Nalézací soud však měl i tak s
ohledem na obsah jejich výpovědí pochybnosti o závěrech znaleckého posudku
MUDr. Tauše a PhDr. Lejskové, a proto nechal vypracovat revizní znalecký
posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví psychiatrie,
specializace klinická psychologie. Revizní znalecký posudek slouží k tomu, aby
byly odstraněny nejasnosti nebo neúplnosti původního znaleckého posudku, které
není možné odstranit prostřednictvím vysvětlení znalce, zpravidla jeho
výslechem, jak o tom hovoří ustanovení § 109 tr. ř. Taková situace samozřejmě
nastává v momentě, kdy se závěry původního znaleckého posudku dostávají do
rozporu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Závěry revizního znaleckého
posudku jsou proto zpravidla stěžejní pro ustálení skutkového stavu stran
otázek odborného charakteru. Provedení výslechu další terapeutky, H., která s
obviněným spolupracovala, tak bylo ze strany soudy shledáno jako nadbytečné,
neboť by její výslech nebyl sto změnit ustálený skutkový stav, jak byl soudy na
podkladě provedeného dokazování, zejména pak revizního znaleckého posudku,
zjištěn.
Lze tedy uzavřít, že návrhy obviněného na doplnění dokazování nebyly opomenuty,
byly však shledány nadbytečnými, kdy postup soudu byl zcela dostačujícím
způsobem zdůvodněn.
V projednávané věci se rovněž nejedná ani o případ zjevného rozporu skutkových
zjištění s provedenými důkazy, kterýžto obviněný namítá zejména ve vztahu k
rozsahu a správnosti dokazování stran věrohodnosti poškozené a její roli oběti
trestného činu. V tomto směru poukazuje na celou škálu důkazů, od výpovědi
samotné poškozené, znaleckých posudků vypracovaných na její osobu, znaleckých
posudků vypracovaných na jeho osobu, po výpovědi svědků a terapeutů.
Je třeba mít na paměti, že zjevný rozpor nelze shledávat pouze v tom, že
obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi
provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je
patrná logická návaznost. Stran případné existence zjevného rozporu mezi
rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor
spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na
obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném
z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění
soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla
tato zjištění učiněna, apod. Je současně třeba mít rovněž na paměti, že sama
skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný,
neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio
pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V
posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými
zjištěními Okresního soudu v Liberci, která se stala podkladem napadeného
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, na straně jedné
a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost, neboť se
jedná o trestnou činnost, která se povětšinou odehrává za zavřenými dveřmi,
často beze svědků, což má za následek, že proti sobě povětšinou stojí dvě zcela
odlišné skutkové verze událostí. Současně se jedná o trestnou činnost, jejíž
oběti se často zdráhají vyhledat pomoc či se alespoň svěřit svému okolí, a to
včetně svých nejbližších, zejména pak za situaci, kdy jsou ve vztahu k
agresorovi v nerovném postavení, ekonomické či citové závislosti. Není
výjimkou, že oběti trestného činu týrání vyhledají pomoc až se značným časovým
odstupem. Uvedená situace pak vyžaduje ze strany soudu, aby postupoval nejen s
nutnou dávkou citlivosti ve vztahu k oběma stranám, ale rovněž pečlivě ověřil
věrohodnost obou prezentovaných verzí.
Nalézací soud otázce věrohodnosti poškozené a jejím tvrzením věnoval náležitou
pozornost, kdy svoje závěry shrnul v bodech 64. až 66. odůvodnění rozsudku.
Vycházel přitom ze znaleckého posudku MUDr. Lumíra Tauše, znalce z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a PhDr. Jindřišky Lejskové, znalkyně z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie,
jehož závěry však nebyly ve shodě s výpověďmi některých slyšených svědků
obhajoby, zejména V. H., psycholožky, k níž obviněný spolu s poškozenou
docházeli na terapii, a A. H., terapeutky v intervenčním centru, kam docházel
obviněný. Nalézací soud proto nechal vypracovat revizní znalecký posudek, jak
ostatně bylo uvedeno již výše, přičemž závěry tohoto revizního znaleckého
posudku se ukázaly jako shodné se závěry znalců MUDr. Tauše a PhDr. Lejskové.
Znalkyně měly pro vypracování revizního znaleckého posudku k dispozici
kompletní spisový materiál. Revizní znalecký posudek podpořil závěr soudů o
věrohodnosti poškozené, kdy tato podala konzistentní výpověď, přičemž určité
drobné nepřesnosti v detailech lze podle znalkyň připsat poměrně dlouhému
časovému intervalu od období, kdy docházelo k předmětnému jednání, přirozenému
vyhasínání paměťových stop a silné emoční zátěži coby důsledku vlekoucího se
opatrovnického sporu. Znalkyně nezjistily chorobné sklony ke zkreslování
skutečnosti, narušení etického cítění a ani motiv pro falešnou výpověď.
Přestože je sdělení poškozené silně emočně zabarvené, je třeba podle znalkyň
její výpověď hodnotit jako autentickou, kdy poškozená vypovídala o tom, co sama
prožívala. Výpověď poškozené rovněž korespondovala s dalšími svědeckými
výpověďmi, a to svědků M. K. st. a M. K., rodičů poškozené, kteří bydleli ve
stejném domě jako poškozená s obviněným, Š. V., sestry poškozené, která rovněž
bydlela ve stejném domě a byla stejně jako její rodiče přímým svědkem soužití
poškozené s obviněným, Š. B. K., kamarádky poškozené, která ji po určitý čas
právně zastupovala, a rovněž svědků S. T., na kterého se poškozená obrátila
jako na svého kamaráda a současně i policistu s tím, že se k ní obviněný choval
hrubě, a M. P. F., policistky, která se s poškozenou několikrát neoficiálně
setkala a řešila s ní uvedenou situaci. Nalézací soud tedy po řádném doplnění
dokazování vyhodnotil výpověď poškozené jako věrohodnou. Odvolací soud se k
otázce věrohodnosti poškozené vyjádřil o něco stručněji v bodě 15. napadeného
rozsudku, kdy poukázal na to, že výpověď poškozené je sice s ohledem na typ
trestné činnosti důkazem zásadním, nejedná se však o důkaz jediný. V tomto
směru zmínil další ve věci provedené svědecké výpovědi a zejména pak znalecké
posudky, blíže rozvedené výše.
Nalézací soud věnoval náležitou pozornost všem svědeckým výpovědím, tedy i
výpovědím svědků, kteří podpořili obhajobu obviněného. Nalézací soud v bodě 63.
rozsudku rozdělil svědky do několika skupin, přičemž vedle rodinných
příslušníků poškozené, se jednalo o rodinné příslušníky obviněného, přátele a
kolegy a rovněž skupinu tzv. terapeutů, kteří poskytovali obviněnému a
poškozené své služby. Odvolací soud v bodě 16. napadeného rozsudku uvedl, že
závěry znaleckých posudků korespondují s výpověďmi osob, které alespoň částečně
mohly sledovat vztah obviněného a poškozené, přičemž se jedná právě o osoby z
rodinného kruhu poškozené, tedy její rodiče a sestru, kteří žili ve stejném
domě, poškozenou vídali prakticky denně a byli svědky nejen změn v chování
poškozené a obviněného, ale i některých incidentů, ke kterým mezi poškozenou a
obviněným docházelo. Naopak skupina svědků rekrutujících se z blízkého okolí
obviněného, jeho rodina a spolupracovníci, byli s poškozenou ve velmi řídkém
styku. To lze rovněž uvést jak ve vztahu ke kolegům obviněného, tak kolegům
poškozené, neboť tyto osoby nebyly v kontaktu s poškozenou či její rodinou
vůbec (bod 14. rozsudku odvolacího soudu). Zvláštní skupinou svědků byli v
projednávané věci terapeuti a zaměstnanci intervenčních center. Jak rozvedeno
výše, nalézací soud tyto výpovědi neopomněl, byť až na výjimku, kterou byla
svědkyně V. H., se jednalo o osoby, které byly v kontaktu toliko s obviněným, a
v drtivé většině případů až poté, co došlo ke stíhanému jednání, resp. po
odstěhování obviněného od poškozené (svědkyně A. H., M. P.). V bodě 14.
odůvodnění rozsudku odvolací soud podrobně zhodnotil tyto svědecké výpovědi a
jejich relevanci, a to ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazů, zejména
pak znaleckým posudkům. Při svém hodnocení neopomněl ani obviněným předložený
znalecký posudek PhDr. Preisse, který posuzoval psychický stav dovolatele.
Znalec neshledal u obviněného žádné patologie, duševní poruchu či oslabenou
schopnost sebeovládání, agresivní či manipulativní chování, dominantní chování
vůči ženám či sklony k žárlivosti. Odvolací soud však poukázal na to, že závěry
tohoto znaleckého posudku nelze vykládat tak, že by se obviněný uvedené trestné
činnosti nemohl dopouštět, že by „agresivní, dominantní, manipulativní či
žárlivé chování a projevy u něj byly vyloučeny, jen nemají, zjednodušeně
řečeno, psychopatický podklad“. Soudy se tedy s předloženým znaleckým posudkem
seznámily, tento řádně provedly a zaujaly k němu stanovisko. Skutečnost, že se
obviněný s tímto stanoviskem neztotožňuje, však není možno hodnotit jako
extrémní nesoulad. Lze uzavřít, že znalecký posudek PhDr. Preisse, stejně jako
výpovědi svědkyň H. a H., jednání obviněného popsané ve skutkové větě rozsudku
nevylučují.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že při
zjišťování skutkového stavu je možno vycházet z výpovědi poškozené, kterou
vyhodnotil jako věrohodnou, stejně jako znaleckých posudků vypracovaných ke
zjištění jejího psychického stavu. Na straně druhé shledal výpověď obviněného a
jeho verzi událostí v zásadním rozporu s ostatními provedenými důkazy, resp.
nepodpořenou relevantními důkazy, a proto z ní při zjišťování skutkového stavu
nelze vycházet.
V bodech 15. a 16. napadeného rozsudku odvolací soud shrnul závěry znaleckého
zkoumání, jímž byla u poškozené zjištěna středně těžká újma na zdraví
vyžadující odbornou léčbu. „Z psychiatrického hlediska jde o anxiosně
depresivní poruchu se somatizací. Z psychologického hlediska jde o soubor
příznaků v rámci syndromu týrané osoby, avšak bez známek hlubokého narušení
integrity osobnosti. Posuzovaná vnímala jednání svého partnera jako zlé
nakládání a příkoří, během jejich vztahu nenaplňovali ani jeden vzájemná
očekávání. … Případné vzniklé psychické následky jsou v návaznosti na osobnost
poškozené a jsou způsobeny jednáním obžalovaného, dále s podílem dalších
vnějších faktorů, aktuálně zejména opatrovnický spor“ (bod 58. rozsudku
nalézacího soudu). Znalkyně se vyjádřily i k možnosti, zda bylo psychické
rozpoložení poškozené ovlivněno porodem, a to se závěrem, že poškozená sice
měla po porodu emoční výkyvy, „avšak pouze v rámci hormonální dysbalance po
porodu“. Nelze se ztotožnit s námitkami obviněného, že soudy nijak nezohlednily
probíhající opatrovnický spor. Soudy opatrovnický spor nijak nebagatelizovaly,
nicméně předmětem dokazování byl časový rámec jemu předcházející. Soudy se
řádně zabývaly povahou vztahu poškozené a obviněného, kdy zejména soud odvolací
v bodě 16. napadeného rozsudku rozvedl, na podkladě jakých úvah není možno
dospět v projednávané věci k závěru, že se jednalo toliko o tzv. toxický vztah
a nikoli o týrání. Poukázal na dynamiku partnerského vztahu mezi poškozenou a
obviněným a nerovnováhu, která mezi nimi coby partnery panovala. Soudy
neoznačují obviněného za osobu, která chtěla poškozenou bezmezně ovládat, ale
odlišné představy obou partnerů o společném soužití a výchově dcery, které s
postupem času gradovaly, měly za následek zvyšující se emoční nátlak na osobu
poškozené, která nadřazovala zájmy své dcery nade všechno ostatní. S
přibývající nespokojeností ve vztahu a rodině se obviněný začal projevovat více
a více agresivně, byť jeho jednání nikdy nesklouzlo až na jeden drobnější
incident k fyzickému násilí či násilí sexuální povahy. To mu ostatně ani není
kladeno za vinu. Strach poškozené z obviněného se podává jak z její vlastní
výpovědi, tak i ze znaleckého zkoumání. „Poškozená je pravou obětí domácího
násilí, chováním obžalovaného trpěla, žila v nerovnovážném partnerském vztahu
vykazujícím trvající vztahovou asymetrii (strach poškozené z obžalovaného, její
submisivní a závislé chování a ztráta sebedůvěry a na druhou stranu nepřiměřené
jednání obžalovaného s agresivním nábojem) a tyto projevy měly charakter
domácího násilí – intimního terorizování se znaky dlouhodobě se opakujících
incidentů s převažujícím psychickým násilím.“ Nejednalo se o náhlou změnu
dynamiky vztahu, ale postupnou, kdy lze dospět k závěru, že po narození dcery
frekvence konfliktů nabývala na intenzitě. Není proto nijak zarážející, že k
předmětnému jednání začalo docházet až po delší době společného soužití.
Závěru, že způsobená újma byla v příčinné souvislosti s jednáním obviněného v
době vymezené ve skutkové větě rozsudku, kdy jednání obviněného v průběhu jeho
soužití s poškozenou mělo negativní dopady na její psychiku, tedy nutno
přisvědčit. Jednání obviněného tak ve vztahu k poškozené překračovalo meze
partnerského soužití.
Obviněný zvlášť namítá extrémní nesoulad ve vztahu k trestnému činu
nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, kdy opětovně
rozporuje věrohodnost poškozené a poukazuje na to, že soud toliko zkoumal
vyhrožování adresované rodičům poškozené, nikoli všechny další situace, které
jsou popsány ve skutkové větě rozsudku. K otázce věrohodnosti poškozené je
možno odkázat na výklad uvedený výše.
Dovolateli je možno přisvědčit v tom rozsahu, že nalézací soud se uvedeným
výčtem jednání, které je popsáno ve skutkové větě rozsudku, vyjma výhrůžek
směřovaných vůči rodičům poškozené, zabýval toliko velmi obecně, kdy v bodě 71.
rozsudku poukázal na to, že „obžalovaný jednal hrubě a nevybíravě s poškozenou
způsobem blíže popsaným ve skutkové větě výroku po dobu přesahující 8 měsíců“,
přičemž se v některých případech uchýlil i k házení věcí a rozbíjení nábytku.
Existovala zde neměnná diferenciace rolí na osobu ohroženou a osobu násilnou.
Uvedený nedostatek, který by však nezakládal bez dalšího kasaci rozhodnutí, byl
nicméně odstraněn soudem odvolacím, který v bodě 19. napadeného rozsudku již
jednotlivé výhrůžky rozvedl a rozdělil na výhrůžky usmrcením, těžkou újmou na
zdraví či jinou těžkou újmou, a to s tím závěrem, že tyto byly poškozené
sděleny způsobem, že „to v poškozené vyvolalo důvodnou obavu“.
Skutková zjištění soudů tedy mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené
důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem
nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně
zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z
nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné
deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2
odst. 6 tr. ř. Uvedeným námitkám obviněného tedy nelze přisvědčit.
V této souvislosti je proto třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž
prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně
jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje především
skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se
zásadou in dubio pro reo, neboť se jedná o „nedůvodné zaujaté hodnocení všech
důkazů v neprospěch dovolatele“, kdy porušení této zásady spatřuje zejména v
tom, že v rámci dokazování užil nalézací soud „dvojí měřítko, kdy hodnotí
důkazy vypovídající v neprospěch poškozené jako irelevantní, a důkazy, které
jsou v neprospěch dovolatele, zcela vůbec nepřezkoumává a považuje je za
věrohodné bez dalšího“.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo, explicitně obviněným vznesené,
Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného,
jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. ř.,
neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obviněného a obžaloby,
je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného, ale je zárukou pro obviněného,
že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude
možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude
vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11.
2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu
Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7.
2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016,
sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn.
11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo
291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné
hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015).
Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním
odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé
odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno
vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení
provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn.
3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo
892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady
presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a
§ 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na
základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.
ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že
toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako
takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací
důvod.
Obviněný dále vznesl námitky nesprávného právního posouzení skutku s tím, že z
provedeného dokazování nelze dovodit spáchání trestného činu týrání osoby
žijící ve společném obydlí, neboť nebyl naplněn znak týrání, resp. nešlo o
jednostranné, ale ani soustavné nebo trvalé zlé nakládání, a u trestného činu
nebezpečného vyhrožování absentuje znak „důvodné obavy o svůj život“ a rovněž
subjektivní stránka.
Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v
původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný
čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle
těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné
skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce
předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v
usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn.
IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud přitom vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především
trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného
práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení
jiné skutkové okolnosti.
Nutno podotknout, že obviněný svou argumentaci postavil na námitkách skutkového
charakteru, kdy zpochybňuje soudy učiněná skutková zjištění a předkládá vlastní
verzi skutkových událostí (kdy uvádí, že hádky byly vzájemné, jednalo se o tzv.
toxický vztah a párové násilí, kdy on zcela jistě nebyl jediný agresor ve
vztahu). Takové námitky však nelze v rámci uvedeného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatňovat. S námitkami skutkového charakteru se
Nejvyšší soud vypořádal výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., kdy dospěl k závěru, že soud učinil skutkové závěry, o nichž
nejsou důvodné pochybnosti. Nadto se uvedenými námitkami již zabýval zcela
dostačujícím způsobem i soud odvolací, neboť je obviněný učinil obsahem svého
řádného opravného prostředku.
Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr.
zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním
ve společném obydlí.
Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob před tzv.
domácím násilím, tedy jak osob blízkých, tak i jiných osob žijících ve
společném obydlí s pachatelem. Týrání je zlé nakládání s osobou blízkou nebo
jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším
stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje
jako těžké příkoří (srov. R 20/2006). Může jít o zlé nakládání působením
fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Stejně tak se
nevyžaduje, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o
jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost
pociťuje jako těžké příkoří. K tomu je třeba uvést, že trvalost pachatelova
jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání.
Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající [srov. §
198 odst. 2 písm. d)], (srov. R 20/1984-I.). Z hlediska zavinění se vyžaduje
úmysl (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck,
2012, str. 1934-1945).
Odvolací soud v bodě 18. napadeného rozsudku uvedl, že bylo bez pochybností
prokázáno, že obviněný s poškozenou zle nakládal, kdy „od narození společného
dítěte do jeho odstěhování poškozenou denně vulgárně urážel, vyhrožoval jí s
frekvencí cca 2-3 týdně těžkou újmou, ublížením na zdraví, únosem dcery,
kritizoval ji, ponižoval, házel předměty, nejméně šestkrát jí hrozil pěstí a
kontroloval, zda je doma“. Takové jednání, kdy obviněný poškozenou se zvyšující
se intenzitou zastrašoval a vyhrožoval ji fyzickou újmou, kdy se v její
přítomnosti uchyloval k rozbíjení věcí, čímž zvyšoval nátlak na vůli poškozené,
slovně ji atakoval dehonestujícími výrazy, vulgarismy a narážkami sexuální
povahy a osobně ji kontroloval v různých aspektech jejího života, zcela jistě
překračuje meze běžných partnerských konfliktů. Ostatně i ze znaleckého
zkoumání se podává, že poškozená takové jednání obviněného vnímala jako těžké
příkoří, které u ní vedlo k rozvoji depresivně úzkostné neurózy. Jelikož pro ni
situace začala být bezvýchodnou, vyhledala následně pomoc T. a svou situaci
začala řešit. „Toto jednání obžalovaného vykazovalo dostatečnou trvalost
(měsíce) a intenzitu (střední újmy na zdraví) a naplnilo tak všechny znaky
trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr.
zákoníku.“ Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožňuje.
Nad rámec uvedeného je třeba uvést, že odvolací soud v projednávané věci dospěl
oproti soudu nalézacímu k závěru, že nebyl naplněn znak po delší dobu, který je
znakem kvalifikované skutkové podstaty podle § 199 odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku. Pácháním činu po delší dobu se vzhledem k podstatě týrání, tedy zlému nakládání, jenž se vyznačuje určitou
trvalostí, rozumí páchání takového činu po delší dobu, dobu trvání řádově v
měsících (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck,
2012, str. 1937). V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně
intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat,
aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby,
a naopak. Přestože jednání obviněného mělo přesahovat dobu jednoho a půl roku,
tedy zcela jistě řády měsíců, odvolací soud s ohledem na skutečnost, že
intenzita protiprávního jednání nebyla vysoká (převažovaly slovní útoky,
obviněný se neuchyloval k fyzickému násilí, útoky nabraly na intenzitě až v
průběhu roku 2015), uvedený znak nedovodil (bod 19. napadeného rozsudku
odvolacího soudu). Nelze se však ztotožnit s úvahou obviněného, že odvolací
soud v jeho jednání nespatřoval znak trvalosti. Trestný čin podle § 199 tr.
zákoníku je trestným činem trvajícím, tedy takovým, kdy je po určitou dobu
udržován protiprávní stav. Trvalost je nicméně třeba odlišovat právě od znaku
kvalifikované skutkové podstaty „páchání činu po delší dobu“. Jelikož intenzita
jednání obviněného nebyla vysoká, odvolací soud dobu, po kterou byl protiprávní
stav udržován (rok a půl) neshledal dostatečnou pro to, aby byl současně
naplněn i znak „páchání činu po delší dobu“. Nalézací soud se znaky týrání a
trvalosti podrobně zabýval v bodě 70. odůvodnění rozsudku, na tam uvedený
výklad lze v podrobnostech odkázat.
Přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí
ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou
újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.
Objektem trestného činu nebezpečného vyhrožování je zájem na ochraně
jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Obsah výhrůžky je poté
konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou.
Vyhrožování však musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodnou obavou se
rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná
obava však nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba
pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit
nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale
ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Přitom se nelze omezit jen na vlastní
obsah slovního prohlášení pachatele, ale výroky je třeba hodnotit ve spojení s
dalším konáním pachatele. Závěr, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou
obavu z jejich uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení
situace a je třeba posoudit je se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem
případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem
pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k
jejich vzájemnému vztahu aj. (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §
140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3286).
Odvolací soud naplnění znaku „důvodná obava“ dovodil z toho, že obviněný vůči
poškozené směřoval výhrůžky, které zahrnovaly jak výhrůžky usmrcením (pověšení
na nejbližší strom, vražení kudly do břicha, umlácení radiátorem), tak výhrůžky
těžkou újmou na zdraví (vychrstnutí vařící kávy do obličeje, rozmlácení
obličeje, zmlácení). Vedle toho se jednalo i o výhrůžky jiné těžké újmy, kdy
obviněný vyhrožoval podřezáním a postřílením M. K. st. a M. K., rodičů
poškozené. Přestože odůvodnění odvolacího soudu stran uvedeného trestného činu
lze vytknout určitou kvalitu, je samostatný výčet spolu se skutečností, že
takováto dikce spolu s dalším jednáním obviněného, který v přítomnosti
poškozené začal jednat agresivně (házení věcí, rozbíjení nábytku) a vůči
poškozené se dopouštěl verbálních ataků zvyšující se intenzity, dostačující pro
závěr, že takové jednání obviněného bylo sto vyvolat v poškozené důvodnou
obavu, že by obviněný mohl své výhrůžky uskutečnit. Respektive, že by mohl
některou z takových výhrůžek uskutečnit. Poškozená navíc byla vůči obviněnému v
rámci partnerského vztahu v nerovném postavení, jak bylo rozvedeno výše v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. A to i ve smyslu fyzické
převahy, kterou by nebylo správné jakkoli opomíjet.
Jak u trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, tak u trestného
činu nebezpečného vyhrožování se jedná o trestné činy úmyslné. Subjektivní
stránkou dovolatelovo jednání se zabýval již soud nalézací, který v obou
případech shledal, že se obviněný jednání dopustil v úmyslu přímém ve smyslu
ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. K trestnému činu týrání osoby
žijící ve společném obydlí uvedl, že „obžalovaný si musel být vědom
skutečnosti, že svým jednáním může ohrozit zákonem chráněný zájem na ochraně
osob před tzv. domácím násilím, a tento následek vyvolat svým jednáním
chtěl“ (bod 71. rozsudku). Stran trestného činu nebezpečného vyhrožování pak
uvedl, že „obžalovaný si musel vědět, že svým jednáním může ohrozit zákonem
chráněný zájem na ochraně jednotlivce proti některým výhrůžkám, a tento
následek vyvolat svým jednáním chtěl“ (bod 72. odůvodnění). S uvedenými závěry
se Nejvyšší soud ztotožňuje. Jednání obviněného se vyznačovalo trvalostí,
přičemž jeho jednání nabývalo na intenzitě. Nejednalo se o pár nahodilých
incidentů či ojedinělý zkrat z jeho strany. Skutečnost, že jeho jednání se
podepisuje na psychice poškozené, si musel být obviněný vědom.
Závěrem je třeba upozornit na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné
tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se
odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Nejvyšší
soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002,
sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody
Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
dovolání obviněného J. Ch. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu